33 Cdo 2050/2023-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17 (identifikační číslo osoby 492 41 494), proti žalované ZEOS Brnířov a. s., se sídlem v Brnířově 101 (identifikační číslo osoby 001 15 380), zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení 92 781 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 143/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2023, č. j. 25 Co 25/2023-160, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení 92 781 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení podpory, kterou žalované vyplatila podle smluv uzavřených za účelem podpory úroků z úvěru poskytnutého od GE Money Bank a. s., pobočky Domažlice (viz smlouva o úvěru číslo 59308000521 z 26. 3. 2008; 502/2008/1), úvěru od stejného subjektu (viz smlouva o úvěru číslo 59308000492 z 26. 3. 2008) a hypotečního úvěru od Komerční banky a. s., pobočky Domažlice (viz smlouva o úvěru číslo 0350008230578 z 11. 6. 2008; 1349/2008/1).
Uváděla, že žalovaná porušila smluvní podmínky pro poskytnutí podpory. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 25 Co 25/2023-160, rozsudek ze dne 15. 11. 2022, v části, jíž Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 003 Kč, 2 549 Kč a 66 646 Kč se specifikovaným příslušenstvím potvrdil, v části, jíž zamítl žalobu na zaplacení 1 988 Kč, 5039 Kč a 15 556 Kč se specifikovaným příslušenstvím, změnil tak, že žalovaná je povinna žalobkyni tyto částky zaplatit; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že účastnice uzavřely tři smlouvy o poskytnutí podpory úroků z úvěru, a to 25. 4. 2008 na podporu úroků z úvěru na žací stroj a na traktor a 5. 1. 2009 na podporu úroků z hypotečního úvěru na zemědělskou půdu; dotace byly žalované vyplaceny. Po právní stránce shodně se soudem prvního stupně dovodil, že dotace přísluší pouze malému a střednímu podniku a její poskytnutí je výsledkem procesu, který má několik fází; v době posuzování podmínek pro poskytnutí dotace je zemědělský subjekt žadatelem a v další fázi, kdy o dotaci je již rozhodnuto, je příjemcem dotace (žadatel a příjemce podpory je táž osoba, která je zatížena stejnými povinnostmi).
Protože závazek žalobkyně poskytnout dotaci zaniká dnem, kdy nejsou splněny podmínky pro poskytování dotace (čl. 2.5 smlouvy), neobstojí názor žalované, že právní rámec daného vztahu stanoví povinnost být malým a středním podnikem pouze v době podání žádosti a čestného prohlášení. Právo žalobkyně na vrácení dotace není promlčeno, neboť si účastnice v čl. 8.3 smlouvy sjednaly desetiletou promlčecí lhůtu. Protože v průběhu roku 2012 se vlastníkem žalované stala společnost AGROFERT a. s., přestala žalovaná k 31.
12. 2012 patřit do kategorie malého a středního podniku ve smyslu čl. 2 Doporučení Komise 2003/361/ES (dále jen „Doporučení“); tento status jí však zůstal zachován na základě výjimky plynoucí z čl. 4 Doporučení do doby, než dojde k překročení stanovených stropů ve dvou po sobě jdoucích účetních obdobích. Jelikož samotná smlouva vázala zánik práva na poskytnutí dotace již na změnu podmínek, k níž došlo v roce 2012, odvolací soud vyložil ustanovení o přechodném období restriktivně tak, že pokud je v textu normy uvedeno, že stropy nejsou překročeny ve dvou po sobě jdoucích účetních obdobích, je nepochybně prvním účetním obdobím účetní období roku 2012, kdy prahy byly překročeny a druhým účetním obdobím rok 2013.
Skutečnost, že parametry malého a středního podniku lze brát v potaz až provedením účetní závěrky, na daném závěru nic nemění. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že jednání žalobkyně je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené pravomocné rozhodnutí závisí na právních otázkách, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu výslovně řešeny, a to: a) „zda se na výklad projevu vůle spočívajícího v uzavření veřejnoprávní subordinační smlouvy ve smyslu § 161 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jejíž smluvní režim mimo rámec právní úpravy správního řádu smluvní strany podřídily režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, uplatní pravidla pro výklad projevu vůle obsažená v § 266 obchodního zákoníku i v případě, že předmětem takové smlouvy je poskytnutí dotace, přičemž nedílnou součástí takové smlouvy jsou i poskytovatelem dotace vydaná pravidla, jejichž inspiračním zdrojem je Doporučení Komise č. 2003/361/ES ze dne 5.
května 2003, o definici mikropodniků, malých a středních podniků jako právně nezávazné soft-law Evropské unie“, d) „zda se čl. 4 odst. 2 přílohy Doporučení, který stanoví, že v případech, kdy podnik ke dni účetní závěrky zjistí, že počet jeho zaměstnanců za dané roční období překročil v jednom či druhém směru stropy pro počet pracovníků nebo finanční stropy uvedené v článku 2, nepovede tato skutečnost ke ztrátě či získání postavení středního nebo malého podniku či mikropodniku, jestliže tyto prahy nejsou překročeny po dobou dvou po sobě jdoucích účetních období“, uplatní po dobu dvou po sobě jdoucích účetních období ode dne, k němuž byla zpracována účetní závěrka, při jejímž sestavení je možné zjistit, že počet zaměstnanců a další finanční ukazatele překračují prahové hodnoty malého a středního podniku“, a na právních otázkách, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, dovodil-li, b) v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, sp. zn. 28 Cdo 1988/2006, sp. zn. 33 Odo 1472/2006, a sp. zn. 33 Odo 1560/2006, popř. s jeho usnesením sp. zn. 33 Odo 519/2006, že se žalobkyně nemohla dovolat svého omylu ohledně toho, že žalovaná nebyla od 1.
1. 2014 malým a středním podnikem, jelikož se nejednalo o omyl omluvitelný, a c) v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 1097/2005, a ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4126/2009, popř. usnesením ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 925/2009, že se počátek běhu promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení v případě zániku závazku ze smlouvy, jejíž smluvní režim mimo rámec právní úpravy správního řádu smluvní strany podřídily režimu obchodního zákoníku, odvíjí od okamžiku, kdy objektivně bylo možno právo uplatnit u soudu, což nastalo v den, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení, a nikoli od doručení výzvy k vydání plnění.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil smluvní ujednání obsahující pojem „malý a střední podnik“, jestliže nepoužil správně pravidla výkladu projevu vůle podle § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud určil počátek běhu dvouletého přechodného období, během něhož si podnik udrží postavení malého a středního podniku navzdory překročení prahových hodnot, jež tuto kategorii definují. Prosazuje, že rozhodným pro začátek přechodného období je podle čl. 4 odst. 2 přílohy Doporučení až den účetní závěrky, kdy příjemce zjistí, že v průběhu účetního období, za které dochází k vyhotovení účetní závěrky, došlo k překročení prahových hodnot malého a středního podniku.
Srozuměna není ani s tím, jak se odvolací soud vypořádal s námitkou promlčení uplatněného práva, když uvedl, že vrácení části vyplacené dotace může být nárokem z bezdůvodného obohacení, a pominul, že na takový nárok smluvně ujednané prodloužení promlčecí doby nedopadá. Namítá, že pokud by po uplynutí dvouletého ochranného období skutečně došlo k zániku hlavního závazku, pro který byly smlouvy uzavírány, všechny platby vyplacené k tomuto okamžiku by bylo nutné považovat za platby učiněné mimo právní režim předmětných smluv, a tedy i mimo dosah smluvně sjednaného prodloužení promlčecí doby; žalobkyni by pak nemohlo být přiznáno ani příslušenství, neboť čl.
6 písm. b) smlouvy dopadá toliko na porušení smluvních povinností, nikoliv na nároky na vydání bezdůvodného obohacení. Pochybení odvolacího soudu dovolatelka spatřuje i v tom, že se v důvodech rozhodnutí nevypořádal s její obsáhlou argumentací k otázce porušení údajné povinnosti žalované udržet si postavení malého a středního podniku po celou dobu vyplácení podpory, čímž zatížil řízení vadou. Podstatnou část dovolání tvoří argumentace dovolatelky, že civilní soudy nejsou k projednání žalobkyní uplatněných (domnělých) nároků příslušné, neboť uzavřené smlouvy jsou veřejnoprávními subordinačními smlouvami a k projednání sporů vzniklých na jejich základě je věcně příslušné Ministerstvo zemědělství a nikoli civilní soudy.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na žádné z formulovaných otázek nezávisí. Připomíná, že smlouvy o podpoře vždy uzavírala podle soukromoprávních předpisů a spory z těchto smluv byly vždy řešeny civilními soudy. Akcentuje, že hlavním závazkem ze smlouvy o podpoře je bezplatné poskytnutí nevratné podpory příjemci, který musí plnit smlouvou stanovené povinnosti a podmínky, které jsou sjednány tak, aby bylo zajištěno dosažení účelu podpory.
Plnění těchto podmínek a povinností na sebe příjemce dobrovolně přebírá tím, že smlouvu uzavře a k jejich dodržování se tak zaváže. Není oprávněna autoritativně plnění podmínek a povinností ze smlouvy o podpoře vynucovat a vůči příjemci podpory vystupuje v navzájem rovném postavení. Bezplatné poskytnutí podpory příjemci je vyváženo sjednanými oprávněními na její straně. Příjemce podpory se může na základě své svobodné a vážné vůle rozhodnout, zda smlouvu o podpoře uzavře či nikoliv. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Spojuje-li žalovaná přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015). Na otázkách ad a) a d), které spolu navzájem souvisejí, napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud uzavřené smlouvy o poskytnutí dotace nezařadil mezi veřejnoprávní subordinační smlouvy, jak formulací otázek dovolatelka podsouvá. Uvedl, že povinnost žalované vrátit poskytnutou dotaci vyplývá ze smluv o poskytnutí podpory úroků z úvěru uzavřených 25.
4. 2008 a 5. 1. 2009 (viz bod 12 odůvodnění) podřízených režimu obchodního zákoníku, a odkázal přitom na závěry soudu prvního stupně, který podrobně rozvedl, že Zásady pro poskytnutí finanční podpory pojištění, které upravovaly pravidla pro posuzování splnění podmínky malého a středního podniku a výkladový list, tvořily součást těchto smluv. Nadto nejde o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, neboť již v usnesení ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 566/2023, vydaném ve skutkově obdobné situaci a na základě obdobně formulovaných dovolacích otázek, Nejvyšší soud připomněl, že se k výkladu právních úkonů (nyní právních jednání) vyjadřoval opakovaně.
Například v rozsudcích ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1475/2018, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 649/2006, či ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, přijal a odůvodnil závěr, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jeho jazykového vyjádření zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob.
Vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Odvolací soud se od výše uvedené judikatury neodchýlil. Vzhledem k tomu, že samotná smlouva vázala zánik práva na poskytnutí dotace již na změnu podmínek, k níž došlo v roce 2012, vyložil ustanovení o přechodném období zakotveném v článku 4 odst. 2 Doporučení restriktivně tak, že pokud je v textu normy uvedeno, že stropy nejsou překročeny ve dvou po sobě jdoucích účetních obdobích, je nepochybně prvním účetním obdobím účetní období roku 2012, kdy prahy byly překročeny a druhým účetním obdobím rok 2013 (k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3492/2023, a ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3514/2023). Napadené rozhodnutí nespočívá ani na otázkách ad b) a c), při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ačkoli odvolací soud (nevhodně) připodobnil nároky žalobkyně k požadavku na vrácení bezdůvodného obohacení, nemění to nic na tom, že žalobkyně uplatnila právo na plnění ze závazkového právního vztahu (srov. § 392 odst. 1 obch. zák.) založeného smlouvami o poskytnutí podpory úroků z úvěrů z 25.
4. 2008 a z 5. 1. 2009, v nichž se žalovaná zavázala podporu vrátit, přestane-li splňovat předpoklady pro její přiznání; tak byly také tyto nároky posuzovány. Žalobkyně, která své nároky dovozovala z článku 5. 3 smluv pojednávajícího o právu požadovat vrácení vyplacené podpory z důvodu porušení povinnosti stanovené pro příjemce v čl. 4. 3 písm. h/ smluv, se uvedení v omyl ze strany žalované v řízení nedovolávala, takže odvolací soud se možným uvedením v omyl logicky vzato ani nezabýval. Od rozhodnutí, v nichž se dovolací soud vyjadřoval k počátku běhu promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se odvolací soud nemohl odchýlit, jak namítá dovolatelka, protože na nyní posuzovanou věc vůbec nedopadají.
Výtka žalované, že napadené rozhodnutí trpí „nezákonností a nepřezkoumatelnosti“, jestliže se odvolací soud náležitě nevypořádal s její argumentací k údajnému porušení povinnosti udržet si postavení malého a středního podniku po celou dobu vyplácení podpory, přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolatelka jejím prostřednictvím nezpochybňuje žádný závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž soudy viní z toho, že řízení zatížily vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Ze stejného důvodu se dovolací soud nezabýval námitkou, že bylo rozhodnuto o věci, která nenáleží do pravomoci soudů (srov. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na které žalovaná odkazuje, se týká přezkumu rozhodnutí o nepřiznání dotace, nikoli vztahů ze smlouvy o poskytnutí podpory; citované rozhodnutí konfliktního senátu žalovaná dezinterpretuje, neboť z něj plyne následující: „Nelze směšovat poskytnutí dotace a následné použití, resp. využití peněžních prostředků z poskytnuté dotace investorem.
Právní vztah vzniklý poskytnutím dotace je veřejnoprávním vztahem podléhajícím ustanovením zákona č. 576/1990 Sb., rozpočtová pravidla republiky, porušení podmínek čerpání dotace představuje porušení rozpočtové kázně podle § 30 citovaného zákona. Pokud však investor, jemuž byly peněžní prostředky podle tohoto zákona poskytnuty, tyto prostředky následně využívá k naplnění cíle schválené investiční akce, jedná se o soukromoprávní vztah mezi investorem a osobou, jež se na naplnění účelu investiční akce podílí.“ Viz usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 7.
5. 2010, čj. Konf 14/2010-8. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu