33 Cdo 377/2024-345
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudkyň Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce D. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, proti žalovanému Milanu Smejkalovi, sídlem ve Velkém Meziříčí, U Statku 2139/28, identifikační číslo osoby 75132427, zastoupenému Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 174/1, o žalobě žalovaného na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 88/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 17. 10. 2023, č. j. 54 Co 107/2023-323, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 787,30 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Jaroslava Homolky.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (odvolací soud) usnesením ze dne 17. 10. 2023, č. j. 54 Co 107/2023-323, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ho změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Odvolací soud uzavřel, že důkazy, které žalovaný „nově“ uplatnil (protokol o předání vozidla a protokol o technické prohlídce), nejsou způsobilým důvodem pro obnovu řízení. Oba „nové“ důkazy směřují k prokázání skutečnosti, kterou soud v původním řízení neměl za významnou a (vedle toho) ani jedna z listin před skončením původního řízení objektivně neexistovala. Z hlediska podmínek pro obnovu řízení stanovených v § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jde podle odvolacího soudu o důkazy, které žalovaný v původním řízení k prokázání svých tvrzení neoznačil.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení „pro meritum věci významné otázky“, při jejímž řešení se podle jeho přesvědčení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1408/2018, sp.
zn. 22 Cdo 2347/2003, a sp. zn. 22 Cdo 1303/2005. Namítá nesprávné právní posouzení podmínek pro povolení obnovy řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že oba „nové“ důkazy (tj. protokol o předání vozidla a protokol o technické prohlídce) nesměřují pouze proti závěrům znaleckého posudku, nýbrž je navrhl k prokázání toho, že dotyčné vozidlo „je schopno jízdy, hodí se ke svému účelu a nenachází se na něm žádné vady, pro které by kupující mohl odstoupit od kupní smlouvy“ a „v jejich světle neobstojí“ dosud zjištěný skutkový stav.
Odvolací soud „chybně bagatelizuje význam dotyčných důkazů a tvrzených skutečností, čímž má být podpořena nedůvodnost obnovy řízení“. Tvrdí, že dotyčné vozidlo nikdy nemělo vady, pro které by bylo možné odstoupit od kupní smlouvy a k prokázání tohoto tvrzení navrhuje důkazy – prosazuje, že „nemohly vzniknout dříve, než žalobce splnil svou povinnost (stanovenou v § 1922 odst. 1 občanského zákoníku) předat mu vozidlo“. „Nemůže mu být vytýkáno“, že měl žalobce během původního řízení požádat o předání vozidla.
Okolnost, že obě listiny navržené k důkazu za trvání původního řízení neexistovaly, je pro posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení „naprosto bez významu“.
5. Podle dovolatele odvolací soud ustanovení § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. „interpretoval v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu“, neboť podle zmíněného ustanovení není podmínkou, aby důkazy uplatněné jako důvod pro povolení obnovy řízení (v žalobě na obnovu řízení) byly v původním řízení navrženy či nikoliv.
6. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Dovolání není přípustné.
11. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný jeho přípustnost spatřuje v řešení otázky, zda v projednávané věci byly naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
12. Výklad § 228 o. s. ř. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně; nápravy pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad se tudíž žalobou na obnovu řízení domáhat nelze (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, a ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004).
Skutečnosti nebo důkazy mohou být podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže účastník, který se domáhá obnovy, je nemohl bez své viny použít v původním řízení, to znamená, že jsou pro účastníka ve srovnání s původním řízením „nové“, a současně mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou „nové“ tehdy, jestliže je účastník – přestože v době původního řízení objektivně existovaly – nemohl použít, protože o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3288/2016). Důvodem pro povolení obnovy řízení nemohou být skutečnosti a důkazy, které nastaly či vznikly až po skončení původního řízení. Se zřetelem k ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. musí jít vždy o skutečnost, jež nastala do doby vyhlášení rozsudku, protože jen k takové mohl soud přihlížet v původním řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99, ze dne 27.
2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 321/2003, ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2090/2006, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005, ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 179/2007, a ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1156/2009).
13. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále podává, že okolnosti, které žalobce pokládal v řízení, jež má být obnoveno, za podstatné, ale soud je považoval za nerozhodné a nepřistoupil k jejich prokazování, nemohou být důvodem pro povolení obnovy ani v případě, že by žalobcem údajně uváděné skutečnosti měly být v původním řízení pokládány za relevantní. Smyslem řízení o obnovu podle § 228 a násl. o. s. ř. není náprava případných pochybení při právním posouzení věci v podobě nesprávného výběru (určení) okolností, které jsou podstatné (rozhodné) pro rozhodnutí ve věci samé; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky – odvolání, dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3502/2009, ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1986/2004, ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2124/2024, srov. i s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. III. ÚS 3386/09). Nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny v původním řízení [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu. Nejde tu o případy neprovedení dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, a ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009).
14. V projednávané věci soudy v původním řízení vycházely ze shodných tvrzení účastníků (budiž zdůrazněno, že se jednalo i o výslovná tvrzení žalovaného), že dotyčné vozidlo v době prodeje mělo vady popsané ve znaleckém posudku Mgr. Noska. Odvolací soud v původním řízení další dokazování ohledně vytčených vad vozidla (zda jde o vady odpovídající míře jeho používání nebo opotřebení) shledal nadbytečným, neboť žalovaný sám tvrdil, že prodávané vozidlo při prodeji mělo vady, které je činily nepojízdným a nebylo možno je doporučit ani ke koupi na náhradní díly a současně je tyto vady činily nezpůsobilým provozu na pozemních komunikacích.
15. Prosazuje-li dovolatel (oproti tomu, co tvrdil v původním řízení) nyní, že oba „nové“ důkazy směřují k prokázání výskytu menšího počtu či jiného druhu vad dotyčného vozidla (že „je schopno jízdy, hodí se ke svému účelu a nenachází se na něm žádné vady, pro které by kupující mohl odstoupit od kupní smlouvy“), pomíjí, že nejde o skutečnosti, jež nemohl použít (uplatnit) v původním řízení. Uzavřel-li odvolací soud, že žalovaným označené „nové“ důkazy (protokol o předání vozidla a protokol o technické prohlídce) směřující k prokázání skutečnosti, kterou soud v původním řízení neměl za významnou, důvodem obnovy řízení být nemohou, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil.
16. Argumentuje-li žalovaný, že důkazy k prokázání výskytu menšího počtu či jiného druhu vad (dle jeho přesvědčení takových, které nebyly důvodem pro odstoupení od kupní smlouvy) „nemohly vzniknout dříve, než žalobce splnil svou povinnost předat mu vozidlo“, přehlíží, že v nalézacím řízení navržení a provedení důkazů k posouzení technického stavu dotyčného vozidla v době prodeje objektivně nic nebránilo.
17. Ustanovení § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dopadá na situaci, kdy účastník řízení řádně splnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), avšak jím navržený důkaz (který může pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci) nemohl být v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a § 211a o. s. ř. před odvolacím soudem proveden, neboť tomu bránila překážka objektivní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3288/2016, nebo ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1749/2024). Závěr odvolacího soudu, že o takovou situaci se v projednávané věci nejedná, neboť žalovaný až nyní předestřené důkazy (jež se nadto týkají stavu vozidla v době jeho převzetí od žalobce zpět, nikoliv stavu v době prodeje) v původním řízení k prokázání svých tvrzení neoznačil, je souladný s výše citovanou judikaturou.
18. Poukazy dovolatele na rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, nejsou přiléhavé pro zjevnou odlišnost porovnávaných kauz. V usnesení ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1408/2018, byly důvodem pro povolení obnovy řízení historické listiny z roku 1957, které byly nesprávně zařazeny v archivu a k jejich nalezení došlo teprve v roce 2013 náhodně v souvislosti s jinou restituční věcí. V usnesení ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, se nejednalo o nové důkazy ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť vznikly až po skončení původního řízení (jako v projednávané věci). V usnesení ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, jde o případ, kdy žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti ani důkazy, které by zde nebyly v době vyhlášení rozsudku v původním řízení, resp. jejichž provedení tehdy nebylo možné (jako v projednávané věci).
19. Argumenty, jimiž žalovaný v dovolání polemizuje s věcnou správností rozhodnutí vydaného v řízení, jehož obnovy se domáhá, jsou bez významu, neboť nejsou způsobilé zpochybnit správnost dovoláním napadeného rozhodnutí, jež je výlučně založeno na posouzení otázky, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro povolení obnovy řízení.
20. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
21. Žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy také v rozsahu nákladových výroků napadeného rozhodnutí, ve vztahu k nim však dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu