33 Cdo 54/2025-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně CREMA INVEST a.s., se sídlem v Mníšku pod Brdy, Stříbrná Lhota 747 (identifikační číslo osoby 272 39 306), zastoupené Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Boušova 792, proti žalovanému R. V., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Janem Novákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 512, o zaplacení 576 139,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 130/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 39 Co 185/2024-189, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 213,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Šimony Maškové, advokátky. III. Žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek z dovolání ve výši 14 000 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 do 10 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 576 139,49 Kč s příslušenstvím z titulu nevrácené zápůjčky.
Žalovanému, t.č. neznámého pobytu, byl usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 12. 2022, č. j. 5 C 449/2022-35, ustanoven opatrovníkem podle § 29 odst. 3 a 4 o. s. ř. Mgr. Jan Novák, advokát.
Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 23. 1. 2023, č. j. 5 C 449/2022-43, vyslovil svoji místní nepříslušnost, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2023, č. j. 30 Co 26/2023-51, k odvolání žalovaného usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a po právní moci usnesení byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 4.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 3. 2024, č. j. 29 C 130/2023-141, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 423 485,85 Kč s úroky z prodlení ve specifikované výši (výrok I), v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení 152 653,64 Kč s
úroky z prodlení ve specifikované výši žalobu zamítl (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným (výrok III) a opatrovníkovi žalovaného přiznal odměnu za zastupování v řízení (výrok IV). Rozhodl tak poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 12. 6. 2023, č. j. 29 C 130/2023-71, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 329 426,85 Kč spolu s úroky z prodlení z této částky ve výši 15 % p. a. od 1. 6. 2023 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 39 Co 283/2023-104.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 39 Co 185/2024-189, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobkyně Raiffeisenbank, a.s., uzavřela se žalovaným dne 5. 9. 2019 „smlouvu o rychlé půjčce“, na jejímž základě mu ještě téhož dne poskytla v hotovosti zápůjčku ve výši 600 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku spolu se smluvními úroky ve výši 11,99 % ročně a s dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku uhradit ve sjednaných splátkách, své smluvní povinnosti porušil a se splácením se dostal do prodlení; na svůj závazek zaplatil pouze 128 661,48 Kč. Soudy smlouvu posoudily jako smlouvu o zápůjčce podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“). Protože žalovaný jako vydlužitel smlouvu uzavřel v postavení spotřebitele a právní předchůdkyně na straně zapůjčitele v postavení podnikatele, odvolací soud přisvědčil soudu právního stupně, že smlouva podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“); dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně (zapůjčitelka) úvěruschopnost žalovaného (vydlužitele) ověřovala v souladu se zákonem, přičemž v důvodech odkázal na své předchozí kasační rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, „zda může soud ověřovat úvěruschopnost žalovaného i v případě, že ji žalobkyně v řízení netvrdila, a omezila se pouze na předložení důkazů“. S odkazem na rozsudky ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013, a ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce břemene tvrzení a k důkaznímu břemeni, odvolacímu soudu vytýká, že žalobkyni toleroval, že jako účastnice řízení před soudem netvrdila všechny pro věc existující právně významné skutečnosti a neoznačila všechny důkazy, na jejichž základě soud může rozhodnout v její prospěch, a vycházel tak z nedostatečných zjištění.
Připomněl, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3414/2020, dovodil, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní jsou základními pilíři, na kterých stojí procesní odpovědnost stran, a soud sám nemůže za účastníky řízení nahrazovat nedostatečná tvrzení nebo z vlastní iniciativy doplňovat důkazy. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se vyjádřila k dovolací argumentaci a navrhla, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil“.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Předně je třeba uvést, že žalovaný podal dovolání výslovně proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech; v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn.
29 Cdo 3041/2015). Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu co do 152 653,64 Kč s příslušenstvím, nevznikla (nemohla vzniknout) tímto rozhodnutím žalovanému újma na jeho právech, odstranitelná tím, že by dovolací soud tento výrok rozsudku zrušil; v této části tak není dovolání subjektivně přípustné. K dovolání ve zbývajícím rozsahu dovolací soud uvádí následující. Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o.
s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud podle názoru dovolatele řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Řečeno jinak, pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, ale i od které ustálené rozhodovací praxe (od kterých rozhodnutí dovolacího soudu) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního, která má být podrobena dovolacímu přezkumu. Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán; vždy musí jít o právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16). Žalovaný shora uvedeným požadavkům nedostál. Výtkou, že odvolací soud učinil předmětem dokazování skutečnosti, které žalovaná v řízení netvrdila, jíž spojil s jedinou v dovolání artikulovanou otázkou „zda může soud ověřovat úvěruschopnost žalovaného i v případě, že ji žalobkyně v řízení ani netvrdila a omezila se pouze na předložení důkazů“, žalovaný nezpochybnil žádný právní závěr, na němž bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž viní odvolací soud z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (přípustnost dovolání fakticky opřel o judikaturní závěry týkající se způsobu a rozsahu dokazování).
Pomíjí, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne (ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.) jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Jen pro úplnost dovolací soud v této souvislosti uvádí, že žalobkyně tvrzení o tom, jakým způsobem její právní předchůdkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet, jakým způsobem zjišťovala jeho měsíční náklady a na základě jakých podnikatelských úvah a ekonomických výpočtů dospěla k závěru, že dlužník bude schopen zápůjčku vrátit, nepochybně učinila, byť až k výzvě soudu prvního stupně z 3.
4. 2023. Námitky žalovaného doprovázené odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3414/2020, jsou tudíž z hlediska přípustnosti dovolání bezcenné. K poměřování vztahu účastníků zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (k samotné otázce ověřování úvěruschopnosti dlužníka věřitelem), žalovaný rozpor s konkrétní rozhodovací praxí dovolacího soudu nenamítl, resp. řešení této otázky nekonfrontoval s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
Jinou otázku, pro kterou by dovolání mohlo být shledáno přípustným, žalovaný v dovolání neformuloval a nelze ji dovodit ani z obsahu tohoto podání.
nedostatečných (neúplných) zjištění, neboť žalobkyně údaje podstatné pro právní posouzení věci řádně netvrdila. Dovolací soud je však vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (a úplnost) dovolacímu přezkumu nepodléhá. Dovolacím důvodem podle 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon totiž nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolatel zastoupený soudem ustanoveným opatrovníkem na výzvu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2024, č. j. 29 C 130/2023-207, nezaplatil soudní poplatek z dovolání, bylo v řízení postupováno dle § 9 odst. 4 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. V souladu s § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích dovolací soud rozhodl o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek z dovolání samostatným výrokem. Soudní poplatek za dovolání činí (v souladu s položkou 23 odst. 1 písm. a) Sazebníku poplatků tvořícího přílohu zákona o soudních poplatcích) 14 000 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu