KSHK 42 INS 2140/2021 42 ICm 2675/2021 33 ICdo 184/2023-145
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27, zastoupené JUDr. Ervínem Perhenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované Ing. Simoně Volencové, se sídlem v Otovicích 90, bytem v Chrásti, Nad Višňovkou 254, zastoupené JUDr. Petrem Prunnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Plachého 1818/2, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 ICm 2675/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. 42 ICm 2675/2021, 103 VSPH 377/2022-112 (KSHK 42 INS 2140/2021), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. 42 ICm 2675/2021, 103 VSPH 377/2022-112 (KSHK 42 INS 2140/2021) se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2022, č. j. 42 ICm 2675/2021-85, zamítl žalobu o určení, že pohledávky žalobkyně za žalovanou, konkrétně
- pohledávka č. P22/1 ve výši 92 277,01 Kč, - pohledávka č. P22/2 ve výši 73 123 Kč, - pohledávka č. P22/3 ve výši 148 819 Kč, - pohledávka č. P22/4 ve výši 115 229,59 Kč, - pohledávka č. P22/5 ve výši 75 901 Kč, - pohledávka č. P22/6 ve výši 172 968 Kč, - pohledávka č. P22/7 ve výši 93 546,90 Kč, - pohledávka č. P22/8 ve výši 60 059 Kč, - pohledávka č. P22/9 ve výši 101 817 Kč, - pohledávka č. P22/11 ve výši 13 539 Kč, - pohledávka č. P22/12 ve výši 7 304 Kč byly přihlášeny jako nezajištěné a nevykonatelné do insolvenčního řízení po právu.
Dále určil, že část pohledávky č. P22/7 žalobkyně za dlužnicí ve výši 18 733,76 Kč byla do insolvenčního řízení přihlášena po právu jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně (věřitelka) uzavřela s žalovanou (dlužnicí) postupně čtyři smlouvy – dne 12. 9. 2017 revolvingovou podnikatelskou zápůjčku č. 9200103124, dne 12. 2. 2018 revolvingovou podnikatelskou zápůjčku č. 9200115520, dne 11. 6. 2018 revolvingovou podnikatelskou zápůjčku č. 9200110052 a dne 26.
9. 2018 podnikatelskou zápůjčku č. 9200103124, na jejichž základě jí poskytla postupně částky 110 000 Kč, 100 000 Kč, 80 000 Kč a 30 000 Kč. Všechny tyto smlouvy byly uzavřeny jako podnikatelské, měly formulářovou podobu a konstrukce podmínek zesplatnění úvěru a ujednání o smluvních pokutách byly obsahově totožné. Úroky byly sjednány v sazbě 51,45 % ročně a pokud jde o smluvní pokutu byla dohodnuta pro případ, kdy nebudou uhrazeny řádně a včas dvě splátky podle splátkového kalendáře nebo pro případ, že se dlužník dostane do prodlení s úhradou splátky déle než 60 dnů; bylo ujednáno, že automaticky dojde k zesplatnění zápůjčky (jistiny i úroků).
V čl. 8.1, resp. 6.1 smluv se uvádí, že v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 15 dnů vzniká dlužníkovi povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 8 % z dlužné částky a dále v případě prodlení delšího než 30 dnů vzniká povinnost zaplatit další smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné částky. Podle čl. 8.5, resp. 6.5 smluv pokud dlužník po zesplatnění zápůjčky nezaplatí částku odpovídající nové jistině do 10 dnů od zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit (nad rámec pokut dle čl.
8.1 pokut) i smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše nové dlužné jistiny; podle čl. 8.7 nebude-li zaplacena nová jistina v den následující po dni, kdy k zesplatnění došlo, vzniká dlužníkovi povinnost zaplatit další smluvní pokutu ve výši 0,1% z nové jistiny za každý den prodlení až do zaplacení, a to i v případě, že vzniklo právo na smluvní pokutu podle čl. 8. 5, resp. 6.5. Žalovaná se dostala do problémů s úhradou měsíčních splátek; na první zápůjčku uhradila 113 230 Kč, na druhou 67 532 Kč, na třetí 42 093 Kč a na čtvrtou 44 384 Kč.
Na podkladě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy žalovaná (dlužnice) v právním vztahu vystupovala mimo oblast svého vlastního podnikání a smlouvy o zápůjčce byly uzavírány adhezním (formulářovým) způsobem, je na místě poměřovat je korektivem dobrých mravů ve smyslu § 547, § 588 a § 1800 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Ujednání o smluvních pokutách shledal (absolutně) neplatnými pro rozpor s dobrými mravy, neboť díky kumulacím docházelo k neúměrnému navýšení dluhů i v případě krátkého prodlení se splácením.
V rozporu s dobrými mravy shledal i ujednání o úrocích. Zatímco v období od září 2017 do září 2018 (kdy byly smlouvy postupně uzavřeny) se úrokové sazby u úvěrů poskytovaných živnostníkům při 5leté fixaci pohybovaly v intervalu od 4,28 % do 5,2 % p. a., v posuzovaných smlouvách byly sjednány úroky v sazbě 51,45 % ročně, tj. smluvená sazba úroků ve srovnání s těmito sazbami byla desetinásobná. Spravedlivému uspořádání práv a povinností stran přitom odpovídají úroky v sazbě maximálně 26 % p. a., což představuje pětinásobek úroků, za něž poskytovaly banky v rozhodné době úvěry živnostníkům.
Části pohledávek P22/1, P22/4 a P 22/7 uznané dlužnicí a dluh na jistině a zákonné úroky z prodlení v součtu soudem vypočtenou částku převyšují; žalobu o určení popřené části pohledávek proto zamítl. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, č. j. 103 VSPH 377/2022-112, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalobkyně má za dlužnicí v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSHK 42 INS 2140/2021 nezajištěné a nevykonatelné pohledávky č. P22/1 ve výši 92 277,01 Kč, č. P22/2 ve výši 73 123 Kč, č. P22/3 ve výši 148 819 Kč, č. P22/4 ve výši 115 229,59 Kč, č. P22/5, č. P22/6 ve výši 172 968 Kč, č. P22/7 ve výši 93 546,90 Kč, č. P22/8 ve výši 60 059 Kč, č. P22/9 ve výši 101 817 Kč, č.
P22/11 ve výši 13 539 Kč, a č. P22/12 ve výši 7 304 Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že předmětné smlouvy byly uzavřeny jako podnikatelské, nikoli jako spotřebitelské, neboť peněžní prostředky byly žalované poskytnuty pro investice do jejího podnikání (v oblasti zemědělství) a žalovaná neprokázala, že se žalobkyně dopustila nátlaku, aby úvěrové smlouvy uzavřela jako podnikatelské. Smlouvy poměřoval ustanovením § 2395 o. z. Akcentoval, že žalovaná uzavřela všechny smlouvy v průběhu jednoho roku s vědomím, že bude povinna měsíčně splácet dohodnuté splátky, jejichž výši, stejně jako výši požadovaných úroků znala.
Pokud žalovaná v rozporu se smlouvami použila prostředky k jinému účelu (úvěrem saturovala vlastní potřeby), lze to přičítat k její tíži; žalobkyni tím uvedla v omyl. S odkazem na závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, odvolací soud připustil že se ustanovení § 433 o. z. může výjimečně uplatit i ve vztazích mezi podnikateli vystupujícími při výkonu svého podnikání (tedy, že slabší stranou závazkového vztahu může být i podnikatel), neshledal však, že v posuzovaném případě byly naplněny předpoklady pro aplikaci uvedené právní normy; žalobkyně při uzavření smluv nezneužila tísně druhé strany (žalované), její nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti a nezneužila ani své postavení nebo kvalitu odborníka, nedala sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.
Proces uzavírání jednotlivých smluv probíhal standardně, žalovaná, která je vysokoškolsky vzdělaná osoba, nejednala v tísni, byla schopna před uzavřením smluv provést jednoduchou ekonomickou analýzu, z níž by mohla usoudit, zda bude schopna úvěry z výnosů svého podnikání splácet. Pokud úvěry použila k jinému účelu než k podnikání, lze to přičítat výlučně k její tíži. Použití § 1796 o. z. o lichvě a neúměrném zkrácení odvolací soud vyloučil s odůvodněním, že žalovaná nebyla při sjednávání smluv vystavena takové situaci, jež by umožnila žalobkyni využít její určité subjektivní slabosti.
Smluvní pokuty představovaly jediný způsob zajištění závazků z úvěrových smluv. Námitce žalované, že na projednávanou věc mělo být aplikováno novelizované ustanovení § 122 zákona č. 186/2020 Sb., o spotřebitelském úvěru, odvolací soud nepřisvědčil proto, že k prodlení žalované došlo před účinností tohoto zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje v přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na následně formulovaných otázkách hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny:
1) zda je v rozporu s dobrými mravy smluvní ujednání, na jehož základě je dlužník povinen v důsledku prodlení s úhradou jistiny v řádu desítek tisíc korun českých hradit úroky a sankce ve výši v řádu tisíců procent dlužné jistiny (konkrétně v daném případě 2594 % dlužné jistiny), 2) zda je v rozporu s dobrými mravy smluvní ujednání, na jehož základě je dlužník povinen v důsledku prodlení s úhradou části jistiny v řádu desítek tisíc korun českých hradit úroky a sankce ve výši v řádu set procent jistiny (konkrétně v daném případě 414% jistiny, 502% jistiny, 472% jistiny a 111% jistiny).
3) zda je klamavou a nekalou obchodní praktikou, jestliže podnikatel v rámci výkonu své podnikatelské činnosti odmítne s fyzickou osobou uzavřít spotřebitelský úvěr, který tato osoba požaduje, aniž by zkoumal okolnosti, a namísto toho s ní uzavře smlouvu o podnikatelské zápůjčce, 4) zda je klamavou a nekalou obchodní praktikou, jestliže podnikatel v rámci výkonu své podnikatelské činnosti ujišťuje v rozporu se skutečným stavem fyzickou osobu ohledně parametrů určitého jím nabízeného produktu, 5) zda mají obchodní praktiky podnikatele vliv na to, zda je fyzická osoba chráněna právními normami zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 6) zda je fyzická osoba chráněna zákonem o spotřebitelském úvěru v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr, a od jakého okamžiku tuto případnou ochranu ztrácí.
Dovolatelka prosazuje, že na ni jako „drobného podnikatele v oblasti chovu hospodářských zvířat žádajícího o spotřebitelský úvěr u jednoho z předních poskytovatelů nebankovních produktů je třeba nahlížet jako na spotřebitele, přinejmenším však jako na slabší stranu závazkového vztahu ve smyslu § 433 o. z.“. Dovolává se rovněž ochrany ve smyslu § 1800 odst. 2 o. z. (tj. pro smlouvy uzavírané adhezním způsobem), případně o uplatnění postupu podle § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Závěrem, že žalobkyně neporušila dobré mravy, se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16.
3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, a ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, nebo ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 20 Cdo 926/2021, podle nichž se korektiv dobrých mravů uplatní i ve vztazích mezi podnikateli. Nemravnost výše sjednané pokuty je podle dovolatelky dána přesto, že jednání věřitelky pravděpodobně nenaplnilo skutkovou podstatu lichvy. Pochybení odvolacího soudu dovolatelka spatřuje i v tom, že nepodrobil úroky z prodlení a související sankce testu přiměřenosti.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se podrobně vyjádřila ke všem dovolacím námitkám, ztotožnila se se závěry odvolacího soudu a navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, eventuelně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici). Dovolatelka sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že posuzované smlouvy nejsou spotřebitelské, učinila tak ovšem za užití argumentace založené na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci; tomu ostatně nasvědčuje i formulace otázek ad 3) až 6), které předložila k dovolacímu přezkumu.
Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje, že její vůle nesměřovala k uzavření podnikatelských zápůjček, nýbrž – i když je podnikatelka – chtěla uzavřít výhradně spotřebitelské úvěry (což žalobkyně odmítla), tedy že ve smluvních vztazích s žalobkyni nevystupovala jako podnikatelka při své podnikatelské činnosti a že byla žalobkyní nesprávně informována ohledně parametrů nabízeného produktu. Zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo zprostředkovaně o námitky právní.
Skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá, je pro dovolací soud závazný. Výhradou k dokazování, ani prosazováním vlastní skutkové verze, že smlouvy neuzavřela jako podnikatelka, resp. v souvislosti se svou podnikatelkou činností, nýbrž jako spotřebitelka, dovolatelka nenapadá právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, kdy oproti odvolacímu soudu prosazuje, že chtěla smlouvu podepsat za jiných podmínek (a s jinou mírou ochrany), než jaké se ve skutečnosti staly obsahem smlouvy.
Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Jelikož soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování dospěly shodně k závěru, že žalovaná uzavřela smlouvy s žalobkyní jako podnikatelka v rámci své podnikatelské činnosti, je vyloučeno, aby jí byla poskytnuta stejná ochrana, jako kdyby smlouvy uzavřela jako spotřebitelka (aby v právním vztahu s jiným podnikatelem byla chráněna zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).
Na tom nemůže nic změnit – jak správně poznamenal již odvolací soud – ani to, že dovolatelka částky z účelově vázaných úvěrů ve skutečnosti použila na jiné než na proklamované účely. Spojuje-li dovolatel přípustnost svého dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného nebo procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok napadeného rozhodnutí z hlediska právního posouzení skutečně založen.
Na řešení otázky vlivu obchodních praktik věřitele na způsob ochrany dlužníka a na otázce, od kdy je fyzická osoba žádající o spotřebitelský úvěr chráněna zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a nemůžou proto přípustnost dovolání založit. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že odvolací soud se náležitě vypořádal s námitkou žalované stran aplikace § 122 zákona o spotřebitelském úvěru; s ohledem na znění přechodného ustanovení v čl. II zákona č. 186/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nepřipadá jeho aplikace na posuzovanou věc v úvahu.
Součástí dovolání je argumentace žalované, že posuzovaná ujednání týkající se výše úroků z prodlení a smluvních pokut obsažená v uzavřených smlouvách o podnikatelské zápůjčce jsou absolutně neplatná z důvodu porušení dobrých mravů, přičemž jí svědčí ochrana z titulu slabší smluvní strany. Namítá přitom, že v insolvenčním řízení žalobkyně uplatnila „úroky a sankce ve výši 2594% dlužné jistiny“ či „414% jistiny, 502% jistiny, 472% jistiny a 111% jistiny“. Odvolací soud přitom vyšel ze zjištění, že „úrok v posuzovaných smlouvách byl sjednán v sazbě 51,45 % ročně; smluvní pokuta byla sjednána tak, že v případě, kdy nebudou uhrazeny 2 splátky podle splátkového kalendáře řádně a včas nebo v případě, že se dlužník dostane do prodlení s úhradou splátky déle než 60 dnů, automaticky dojde k zesplatnění zápůjčky (jistiny i běžného úroku); v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 15 dnů vzniká dlužníkovi povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 8 % z dlužné částky a dále v případě prodlení delšího než 30 dnů vzniká povinnost zaplatit další smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné částky; pokud dlužník po zesplatnění zápůjčky nezaplatí částku odpovídající nové jistině do 10 dnů od zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit (nad rámec pokut dle čl.
8.1 pokut) i smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše nové dlužné jistiny; nebude-li zaplacena nová jistina v den následující po dni, kdy k zesplatnění došlo, vzniká dlužníkovi povinnost zaplatit další smluvní pokutu ve výši 0,1% z nové jistiny za každý den prodlení až do zaplacení, a to i v případě, že vzniklo právo na smluvní pokutu podle čl. 8. 5“. Dovolatelka se mýlí, považuje-li otázku poměřování právních vztahů mezi podnikateli korektivem dobrých mravů vycházející z premisy, že dlužníkem je podnikatel v postavení slabší strany, za dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou.
Sama tuto svou úvahu současně popírá, tvrdí-li, že napadené rozhodnutí koliduje s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, a ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, nebo ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 20 Cdo 926/2021, podle nichž se korektiv dobrých mravů uplatní i ve vztazích mezi podnikateli. K právním otázkám ochrany podnikatele jako tzv.
slabší strany, uzavření úvěrové
smlouvy podnikatelem, poměřováním právních vztahů mezi podnikateli korektivem dobrých mravů, se Nejvyšší soud vyjadřoval zejména v rozsudcích ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1428/2018, ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2924/2009, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, nebo v usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021. V usnesení ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 922/2022, Nejvyšší soud dovodil, že kombinovaná smluvní pokuta není bez dalšího důvodem pro konstatování její neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy.
Nejde tudíž o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Odvolací soud – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 - vycházel z premisy, že se korektiv dobrých mravů uplatní i ve vztazích mezi podnikateli, resp. konstatoval, že se ustanovení § 433 o. z. může výjimečně uplatit i ve vztazích mezi podnikateli vystupujícími při výkonu svého podnikání (tedy, že slabší stranou závazkového vztahu může být i podnikatel), neshledal toliko, že byly naplněny předpoklady pro aplikaci uvedené právní normy tím, že by žalobkyně jako úvěrující zneužila svou kvalitu odborníka nebo hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti žalované a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran (§ 433 odst. 1 o.
z.), ani nedovodil, že by žalovaná byla slabší stranou ve smyslu § 433 odst. 2 o. z. S těmito právními závěry se dovolací soud neztotožňuje. Žalobkyně – jak vyplynulo z provedeného dokazování – uzavírala s žalovanou úvěrové smlouvy v krátkém časovém období opakovaně (v průběhu jediného roku uzavřela celkem čtyři smlouvy), aniž žalovaná své závazky z předešlých smluv již splnila. Smlouvy sama formulovala (jednalo se o formulářové smlouvy, jejichž obsah nemohla žalovaná ovlivnit), takže věděla, že jsou vůči druhé smluvní straně ekonomicky nepřívětivé, jak pokud jde o úročení zápůjček, tak o sankce utvrzující povinnosti dlužnice.
Při znalosti poměrů žalované (ověřovala je opakovaně) žalobkyně jako věřitelka měla (musela) předpokládat, že dlužnice nebude schopna splátky z tolika úvěrů řádně a včas plnit, a jí tak vznikne nárok nejen na sjednané úroky z prodlení, ale i na smluvní pokuty, které byly koncipovány tak, že docházelo k jejich postupnému zvyšování; díky kumulacím docházelo k neúměrnému zvýšení dluhů i v případě krátkého prodlení se splácením. Uvedená zjištění opodstatňují dovodit, že ze strany žalobkyně šlo o zneužití kvality odborníka k využití závislosti žalované a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech (§ 433 odst. 1 o.
z.).
Názoru
odvolacího soudu, že „nedošlo k jakémukoli nátlaku za strany žalobkyně na uzavření úvěrových smluv jako podnikatelských“ nelze přisvědčit; žalovaná od počátku řízení kontinuálně argumentovala tím, že prvotně měla vždy zájem o úvěry spotřebitelské, neboť ujednání spotřebitelských smluv podléhají testu přiměřenosti, avšak žalobkyně jí takové úvěry odmítla poskytnout, což bylo sice jejím nezadatelným právem, avšak nasvědčuje to tomu, že žalovaná neměla na výběr, chtěla-li si potřebné finanční prostředky obstarat.
Žalobkyně tak sice nezneužila hospodářské tísně žalované, nicméně její nepříznivé hospodářské situace využila k prosazení svých smluvních podmínek. Dovolatelce lze rovněž přisvědčit v tom, že ujednání týkající se výše úroků z prodlení a smluvních pokut obsažená v uzavřených smlouvách o podnikatelské zápůjčce kolidují s dobrými mravy. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 580 i § 588 o.
z. právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normy, jejichž hypotézy nejsou stanoveny přímo právním předpisem, takže jejich vymezení ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1041/2017). Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96). K poměřování právního jednání (které není v rozporu se zákonem) korektivem dobrých mravů Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že úvahu odvolacího soudu o souladu či nesouladu právního jednání (dříve právního úkonu) s dobrými mravy lze zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, nebo usnesení ze dne 23. 4.
2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli.
Případný závěr o neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu (srov. rozsudek ze dne 30.4.2024, sp. zn. 33 Cdo 3812/2022). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019-II, „pouze takové ujednání o výši úroku z prodlení výrazně se odchylující od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jenž by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter, lze posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy“.
Soudy přitom nemohou závěr založit pouze na posouzení postavení účastníků jako podnikatelů a obsahu smluvních podmínek a dohodnutých sankcí a nezabývat se dalšími rozhodnými okolnostmi jako například výší hrozící škody, rizikovostí transakce nebo okolnostmi sjednávání, z nichž je možné dovodit, zda je sjednaná výše úroků z prodlení výší odůvodnitelnou plněním jeho sankčně-motivační a kompenzační funkce, či zda již šlo o úroky z prodlení, jejichž výše je jeho podstatě a smyslu neadekvátní. Účastnicemi sjednané úroky v roční sazbě 51,45 % podle zjištění soudu desetinásobně převyšují úrokové sazby u úvěrů poskytovaných bankami živnostníkům v rozhodné době (v letech 2017–2018) při pětileté fixaci a nevypovídají o spravedlivém uspořádání práv a povinností stran; posuzované smlouvy se tak závažně a bez zvláštních důvodů odchylují od obvyklých podmínek sjednávaných v obdobných případech.
Odvolací soud při posouzení, zda ujednání o výši úroků z prodlení nemá již zneužívající charakter a lze ho posoudit jako rozporné s dobrými mravy, nezkoumal všechny atributy zmiňované ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Smluvní pokuta je zajišťovací institut, který zajišťuje splnění určité smluvní povinnosti. Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny.
Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. V rozsudku ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4281/2011, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že smyslem a účelem smluvní pokuty je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků.
Při posouzení výše přiměřenosti smluvní pokuty je rozhodná doba sjednání dohody o smluvní pokutě a posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty ke konkrétní povinnosti, a nikoliv až následně při porušení konkrétní povinnosti.
V posuzovaném případě
odvolací soud námitky žalované týkající se smluvních pokut odbyl konstatováním, že sjednané smluvní pokuty „jsou v dané věci jediným zajišťovacím instrumentem pro splacení poskytnutých úvěrů“ a že „žalovaná si měla být vědoma, že v případě porušení smluvních ujednání žalobkyně tato sankce uplatní“, aniž se zabýval tím, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitelky, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny.
Právní posouzení je proto v tomto směru přinejmenším neúplné a tudíž nesprávné. Lze uzavřít, že odvolací soud se při úvaze, zda je namístě aplikovat ustanovení § 433 odst. 1 o. z., a při poměřování smluvních úroků z prodlení a smluvních pokut korektivem dobrých mravů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto nejen přípustné, ale i důvodné a dovolacímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
S ohledem na výsledek řízení již
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.