4 Tdo 1044/2024

4 Tdo 1044/2024-272

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 7 To 144/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 2 T 71/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 2. 2024, č. j. 2 T 71/2023-204 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pokusem přečinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že:

dne 25. 1. 2023 kolem 8.30 hodin v ložnici v bytě na adrese XY, strčil P. K., na postel, kde ji zalehl, držel jí ruce za hlavou a zakrýval ústa, pak se ji snažil líbat a jednou rukou jí sáhnout pod kalhotky a osahávat ji v oblasti genitálií, což se mu pro slovní i fyzický odpor poškozené nepodařilo, a svého jednání zanechal, když přišla do ložnice dcera poškozené AAAAA.

2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo přiměřené omezení zdržet se neoprávněných zásahů do práv poškozené P. K., spočívající v nevstupování do bezprostředního okolí na vzdálenost 100 metrů od jejího obydlí, zdržet se setkávání s ní, zdržet se jejího nežádoucího sledování a obtěžování jakýmkoliv způsobem včetně prostředků sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 2. 2024, sp. zn. 2 T 71/2023, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“, popř. „soud druhého stupně“) usnesením ze dne 4. 6. 2024, č. j. 7 To 144/2024-235, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 7 To 144/2024-235, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 2. 2024, č. j. 2 T 71/2023-204, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, některé důkazy soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny, a nadto nebyly nedůvodně provedeny obhajobou navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovozuje obviněný z toho, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je založen na tom, že bylo nesprávně rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání pro nedůvodnost, přestože v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněný poté poukazuje na průběh trestního řízení a základní skutkové okolnosti, včetně toho, jakým skutkem byl uznán vinným trestním příkazem soudu prvního stupně ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 2 T 71/2023, a jaký

mu byl uložen trest. Akcentuje, že proti trestnímu příkazu podal odpor s odkazem na to, z jakých důvodů. Následně odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 2. 2024, včetně jeho odůvodnění a na obsah svého odvolání a postup odvolacího soudu, včetně odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 7 To 144/2024.

6. Podle dovolatele soudy nižších stupňů porušily jeho práva na obhajobu a nestranné posouzení věci, když jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování, které mohly přispět k náležitému objasnění věci. Soudy tak zcela rezignovaly na povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností.

7. Obviněný namítá, že soudy se spokojily při vyslovení závěru o jeho vině žalovaným skutkem toliko s výpověďmi poškozené a její dcery, aniž by tyto jakkoliv validovaly, a to přes jeho důkazní návrhy. Věrohodnost výpovědi svědkyně AAAAA odůvodnil soud prvního stupně také tím, že není zřejmé, proč by tato svědkyně měla zájem ho svojí výpovědí jakkoliv poškodit. Akcentuje, že toto nikdy netvrdil, dodává, že to poškozená má zájem mu uškodit a svědkyně AAAAA je vedena snahou se své matce zavděčit.

8. Uvádí, že poškozená v přípravném řízení sdělila, že ho nenávidí a že ho nenáviděla i před tímto incidentem. Přesto ho pozvala domů na kávu. Obviněný současně poukazuje na výpověď dcery poškozené, ze které vyplývá, že se stala rovněž obětí sexuálně motivovaného trestného činu. Dcera poškozené měla také problémy s chováním, dopustila se závadového chování, jako např. krádeže. Přesto soud prvního stupně tuto skutečnost nijak nehodnotil. Zdůrazňuje, že dcera poškozené trpí poruchou osobnosti, když poukazuje i na problémy s výpovědí dívek v pubertálním věku s odkazem na odbornou literaturu. Má za to, že podkladem pro lživou výpověď dcery poškozené mohla být právě obdobná zkušenost ve věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 Tm 5/2023 a že tato mohla být vedena snahou se zavděčit své matce, která jí dala poslední šanci.

9. Ohledně výpovědi svědkyně H. uvádí, že tato má toliko podpůrný charakter. Navíc svědkyně H. byla pár dní před výslechem u policejního organu v kontaktu s poškozenou a mohlo tak dojít k jejímu ovlivnění. Navíc mezi výpověďmi těchto svědkyň existují určité rozpory, když poškozená vypověděla, že svědkyně AAAAA o incidentu řekla svědkyni v obchodě, ovšem svědkyně H. řekla, že jí to sdělila až doma sama poškozená. Současně obviněný zdůrazňuje, že s návštěvou v bytě poškozené nepočítal, když také v době, kdy se pohyboval kolem ložnice poškozené, věděl, že je tam její dcera a byl si také vědom zvukových poměrů v bytě. Považuje za podivné, že svědkyně AAAAA ho v bytě hledala 10 minut a nic neslyšela, když tvrzené povalení na postel muselo způsobit hluk.

10. Místo toho, aby soudy nižších stupňů spolehlivě vyvrátily jeho námitky stran nemožnosti skutkového děje, tak jak ho popsala poškozená a její dcera, tak se pouze spokojily s konstatováním, že jejich výpovědi jsou věrohodné a přesvědčivé. To ovšem nijak nevysvětluje skutečnost, že poškozená neměla žádné modřiny, ačkoliv jí měl držet tak silně, že se jí nepodařilo vyprostit.

11. Nadto nabyl dojmu, že odvolací soud byl již předem před veřejným zasedáním o jeho vině přesvědčen, a proto zásadním způsobem porušil zákonem stanovené principy trestního řízení, zejména zásadu nestrannosti soudu a presumpce neviny. To dovozuje z toho, že senát nesledoval závěrečnou řeč jeho obhájce, tuto narušoval svým polohlasným hovorem.

12. Dovolatel připouští, že primárně nesouhlasí s tím, jak byly ze strany soudů nižších stupňů hodnoceny provedené důkazy. Má ovšem za to, že postupem soudu prvního stupně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když v provedených důkazech existují extrémní rozpory a některé důkazy soudy nehodnotily vůbec (např. zpráva Městského úřadu v XY ohledně chování dcery poškozené). Připouští, že není povinností soudů provést každý navržený důkaz, je ovšem jeho povinností svůj postup přesvědčivě zdůvodnit. Takto ovšem nebylo v jeho věci postupováno. Proto má za to, že v dané věci lze konstatovat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.

13. Podle dovolatele je předmětné řízení stiženo i další vadou, která se vztahuje k uloženému trestu. Poukazuje na skutečnost, že trestním příkazem mu byl uložen trest obecně prospěšných prací, ovšem rozsudkem soudu prvního stupně mu byl tento trest zpřísněn, když mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Soud prvního stupně pak v bodech 58–60 svého rozsudku neobjasnil, z jakých důvodů došlo ke zpřísnění trestu. Pokud se soud druhého stupně pokusil toto pochybení napravit, když odkázal na změnu jeho zdravotního stavu, tak tato úvaha v rozhodnutí soudu prvního stupně absentuje. Navíc má jen zvýšenou hladinu cukru v krvi, což mu nebrání ve výkonu trestu obecně prospěšných prací.

14. Podle dovolatele je celé řízení vedeno tendenčně a je poplatné době, ve které žijeme, reagující na společenskou objednávku pod tíhou různých hnutí za hranicí demagogie. Příkladmo akcentuje, že soudy nijak nehodnotily skutečnost, že poškozená je matkou tří dětí, což již samo o sobě nenese znaky „spolehlivosti“ v chování poškozené. Zdůrazňuje, že právě časté střídaní partnerů ho vedlo k úvaze o změně výchovného prostředí u nezletilé BBBBB. Poukazuje na to, že on sám po rozchodu s poškozenou vede spokojený rodinný život, poškozená naopak dlouhodobě nepracuje a její partnerský život není zrovna útěšený. Soudy podle jeho přesvědčení rezignovaly na zásadu in dubio pro reo. Má za to, že daný scénář by bylo možno připravit na každého muže, což považuje za děsivé.

15. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 7 To 144/2024-235, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 2. 2024, č. j. 2 T 71/2023-204, zrušil a věc podle § 265l tr. ř. vrátil Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení a nařídil projednání věci v jiném složení senátu, popř. Nejvyšší soud rozhodl sám a obžaloby ho zprostil.

16. K podanému dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v rámci vyjádření ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 1 NZO 841/2024. Nejprve zrekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů a uplatněné dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje obviněný jejich naplnění. Následně pak uvádí, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů. Podle státní zástupkyně ovšem oba soudy na jeho obhajobu řádně a dostatečně reagovaly.

17. Z obsahu dovolání podle ní vyplývá, že obviněný uplatňuje námitky skutkové a právní povahy, kdy velmi často směšuje argumentaci hmotněprávní a procesněprávní. Podle státní zástupkyně ovšem obviněný de facto setrvale prosazuje svoji verzi skutkového děje. Má za to, že pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze formálně podřadit námitky stran tvrzeného zjevného rozporu příslušných skutkových zjištění s provedeným dokazováním ve smyslu první varianty tohoto zvoleného dovolacího důvodu. Argumentaci obviněného je ovšem nutno vyhodnotit jako čistě skutkovou polemiku se závěry soudů nižších stupňů, nikoliv jako argumentaci projednatelnou v rozsahu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž jen pokračuje ve své dosavadní skutkové polemice a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů.

18. Následně proto státní zástupkyně rozvádí předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění novely č. 220/2021 Sb., kdy tento dopadá na situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). Zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces nelze ovšem vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či mu zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jeho představám (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Akcentuje, že Nejvyšší soud může do skutkových zjištění zasáhnout jen v případě nejtěžších vad důkazního řízení, jako např. když skutková zjištění nemají vůbec v důkazech obsahový podklad, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).

19. Státní zástupkyně poté konstatuje, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Naopak hodnocení důkazů odpovídá požadavkům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Za takové situace je nutno podané dovolání označit za zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

20. Nadto státní zástupkyně konstatuje, že k obdobným případům jako v nyní posuzované věci se vyjádřil i Ústavní soud, kdy z jeho ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci „tvrzení proto tvrzení“ a priori vyloučit uznání obviněného vinným, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost výpovědi tohoto svědka (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 1494/09). Podle státní zástupkyně nalézací soud v dané věci provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formulování skutkových závěrů. V tomto směru pak odkazuje na body11–22, 23 a 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na provedené listinné důkazy, když uzavírá, že na základě těchto důkazů bylo možno učinit skutkové závěry vyjádřené ve skutkové větě. Tyto skutkové závěry pak odůvodňují použitou právní kvalifikaci. Současně akcentuje, že se nalézací soud dostatečně a řádně vypořádal s obhajobou obviněného. Odvolací soud se pak se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil (viz bod 7 rozhodnutí nalézacího soudu), když i označil stěžejní důkazy k prokázání viny obviněného (výpověď poškozené, její dcery a svědkyně H.).

21. Podle státní zástupkyně obviněný zdánlivě relevantně dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí variantě, když namítá, že odvolací soud některé důkazy neučinil předmětem svých úvah. Vzhledem k nedostatku konkrétní argumentace se ovšem podle státní zástupkyně k námitce tzv. opomenutých důkazů nelze blíže vyjádřit.

22. Stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně uvádí, že z podaného dovolání není vůbec zřejmé, proti čemu konkrétně obviněný brojí. Pokud bude vycházeno ze struktury podaného dovolání, tak lze zřejmě dovodit, že brojí proti uloženému trestu z hlediska jeho přiměřenosti. Státní zástupkyně upozorňuje, že výrok o trestu sice lze za určitých okolností napadnout prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, a to pokud by vada výroku o trestu spočívala v porušení hmotného práva. Jednalo by se o situace, kdy by soud např. nesprávně vyřešil otázku, zda je namístě uložit trest souhrnný, úhrnný či společný trest. Žádnou takovou vadu ovšem obviněný nenamítá.

23. Státní zástupkyně ovšem připouští, že dovolací námitky stran trestu by mohly být uplatněny prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice. O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští a v rámci zákonné trestné sazby, což nakonec obviněný ani netvrdí. Současně zdůrazňuje, že „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejm. § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015).

24. Současně taktéž připouští, že jistou výjimku z tohoto pravidla představují výjimečně případy trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, což v dané věci nepřichází v úvahu.

25. Ohledně námitky obviněného stran uložení přísnějšího trestu rozsudkem soudu prvního stupně než trestním příkazem, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 39/09. Následně z pohledu tohoto nálezu zdůrazňuje, že oba soudy uložení podmíněného trestu odnětí svobody řádně odůvodnily (viz body 59–60 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 17 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Navíc odvolací soud i reagoval na námitku obviněného stran rozdílných trestů uložených trestním příkazem a rozsudkem soudu prvního stupně.

26. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jí navrhovaného.

27. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.

III.

Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

29. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

30. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

31. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

32. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).

V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku.

Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při

domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací tedy zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je

povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

34. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

36. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

37. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, ale především s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky neodpovídají. Stejně tak dovolací námitky směřující do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze mít za to, že obviněný fakticky žádnou právně fundovanou argumentaci neuvádí. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

38. Na úvod je třeba uvést, že dovolatel opakuje v rámci podaného dovolání argumentaci, kterou uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a to zejména před soudem prvního stupně a v rámci podaného odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (viz č. l. 220–222 spisového materiálu). Z pohledu tohoto závěru lze konstatovat, že soudy nižších stupňů na jeho argumentaci dostatečným a podrobným způsobem reagovaly (viz body 41–49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 8-16 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že dovolací argumentace obviněného představuje pouze opakování obhajoby, se kterou se již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba dodat, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou naznačenou situaci se v dané věci jedná.

39. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud ovšem za potřebné a vhodné na dovolací námitky obviněného reagovat. Jak již bylo konstatováno, obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně jeho první a třetí variantu. Lze mít za to, že pokud se týká tvrzeného extrémního rozporu, tak fakticky obviněný nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, konkrétně soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil i odvolací soud. Taková argumentace ovšem sama o sobě nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor, takže jí lze pod zvolený dovolací důvod podřadit jen s velkou dávkou tolerance. Obdobné povahy jsou dovolací námitky směřující do naplnění třetí varianty tohoto dovolacího důvodu.

40. Přesto se Nejvyšší soud k uplatněné dovolací argumentaci obviněného stručně vyjádří. Dovolací soud předně považuje za vhodné a potřebné předestřít obecná východiska týkající se tzv. extrémního rozporu ve smyslu naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě. Je nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, neboť Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně tedy nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je tomu tak proto, že dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. Současně platí, že tzv. extrémní rozpor se musí týkat podstatných skutkových okolností, které jsou rozhodující pro naplnění znaku zvolené skutkové podstaty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023).

41. Z pohledu shora naznačených východisek lze mít za to, že obviněný toliko v rámci podaného dovolání vyslovuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval jeho způsob hodnocení důkazů, přijmul jeho obhajobu, a tudíž změnil zcela hodnocení provedených důkazů, aniž by v souladu se zásadou ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a zásadou bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) tyto důkazy sám provedl. Taková argumentace nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor a nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě.

42. Nad rámec shora uvedeného závěru je třeba zdůraznit, že obviněný jen zpochybňuje věrohodnost poškozené a její dcery, svědkyně AAAAA, když poukazuje na negativní vztah poškozené k jeho osobě a skutečnost, že její dcera mohla být ovlivněna tím, že se stala obětí obdobné trestné činnosti a její výpověď mohla být ovlivněna i snahou se zalíbit své matce, tj. poškozené. V tomto směru je ovšem třeba akcentovat, že soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti poškozené a slyšených svědků zabýval (viz body 45–47 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), stejně jako soud odvolací (viz bod 11 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje.

43. Toliko skutečně jen stručně lze zdůraznit následující. Samotná skutečnost, že poškozená připouští, že má k dovolateli negativní vztah, nemůže vést k závěru o její nevěrohodnosti. Předně je třeba uvést, že poškozená tuto skutečnost nepopírá, přestože tento negativní vztah z jejího chování vůči obviněnému navenek nevyplývá např. tím, že by mu bránila v kontaktu s jejich společnou dcerou. Současně je třeba akcentovat, že není pochyb o tom, že její negativní vztah k obviněnému je podložen jeho prokazatelně špatným chováním k poškozené v minulosti, které dosáhlo trestněprávního jednání (viz usnesení Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 21. 4. 2016, č. j. ZT 144/2016, a trestní příkaz Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 2 T 47/2018). Zároveň nelze pominout skutečnost, že v předmětné věci absentuje motiv, proč by měla poškozená zájem obviněnému jakkoliv ublížit, neboť přestože poškozená připouští, že má k obviněnému negativní vztah, tak umožňovala obviněnému a jeho rodičům zcela bezproblémové kontakty s dcerou. Není také pochyb o tom, že jak obviněný, tak i poškozená se podle vlastního vyjádření dohodli před vlastním incidentem na zvýšení výživného bez nutnosti zásahu ze strany soudní moci. Pokud obviněný jistým způsobem naznačoval, že by motivem mohla být snad skutečnost, že chtěl získat dceru do své výhradní péče, tak nelze přehlédnout, že jak sám připustil, toto poškozené dosud nesdělil, takže poškozená v tomto údajném záměru v době podávání trestního oznámení nemohla vědět. Navíc skutečně nelze přehlédnout, že samotná poškozená nechtěla původně věc nijak řešit prostřednictvím Policie ČR, když k tomuto kroku přistoupila na naléhání své dcery a kamarádky P. H.

44. Stran námitky ohledně hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně AAAAA, dcery poškozené, je třeba uvést, že obviněný jen předestírá vlastní hodnocení výpovědi této svědkyně, neboť jednak předkládá vlastní verzi toho, proč by svědkyně mohla vypovídat nepravdu, když současně namítá, že soudy nezhodnotily to, že svědkyně má jisté problémy s chováním. Taktéž tvrdí, že nijak nevzaly v úvahu skutečnost, že poškozená se sama stala obětí podobné trestné činnosti a že také ignorovaly zprávu Městského úřadu v XY ohledně chování této svědkyně. Především je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti výpovědi této svědkyně zabýval (viz bod 46 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž si byl i vědom určitých výchovných problémů svědkyně, když výslovně odkázal na body 35 až 37 odůvodnění svého rozsudku, kde právě v bodě 35 je konstatována zpráva Městského úřadu v XY, odboru sociálních věcí. Již z tohoto pohledu se tvrzení obviněného, že při posuzování věrohodnosti svědkyně nevzal soud prvního stupně tuto zprávu v úvahu, jeví jako liché. Zároveň není pochyb o tom, že soud prvního stupně se otázkou tvrzené nevěrohodnosti svědkyně zabýval i v rámci posuzování důvodnosti důkazního návrhu na znalecké zkoumání této svědkyně (viz bod 52 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

45. Nadto je třeba zdůraznit, že sama svědkyně připustila, že měla určité výchovné problémy, tedy nijak tuto skutečnost nepopírala či bagatelizovala. Současně nelze přehlédnout, že tyto problémy měla svědkyně v roce 2022, přičemž nebylo zjištěno, že by se snad výchovné problémy v roce 2023 opakovaly či prohlubovaly. Pokud obviněný odkazuje na skutečnost, že tato svědkyně se stala obětí trestné činnosti sexuálního charakteru, tak zcela pomíjí, že svědkyně byla obětí této trestné činnosti, nikoliv pachatelem. I z tvrzení obviněného, který vyslovuje údiv nad tím, že svědkyně ho měla v bytě údajně hledat 10 minut, nelze dovodit existenci tzv. extrémního rozporu. Je totiž obecně známou skutečností, že časové odhady bývají nepřesné, když navíc svědkyně neuvedla, že hledala obviněného v bytě 10 minut, této údaj se vztahoval k tomu, po jak dlouho byla ona sama ve svém pokoji, než šla za obviněným. Lze tedy uzavřít, že se soud prvního stupně řádně a dostatečným způsobem otázkou věrohodnosti této svědkyně zabýval.

46. Obdobné povahy jsou námitky ohledně výpovědi svědkyně P. H., když i v tomto případě obviněný jen vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily výpověď této svědkyně. Předně je třeba zdůraznit, že výpověď této svědkyně má podpůrný charakter. Pokud dovolatel poukazuje na určité rozpory mezi výpovědí této svědkyně a výpovědí poškozené a svědkyně AAAAA ohledně toho, zda se uvedeného dne potkaly v obchodě a odtud pak šly domů ke svědkyni H. a kdo tuto svědkyni jako první informoval o tom, co se mělo stát, tak lze uvést, že tyto určité rozpory nejsou podstatné. Nelze totiž pominout, že svědkyně H. byla vyslechnuta s určitým časovým odstupem, kdy i z její výpovědi je zřejmé, že si podrobnosti toho, za jakých okolností se setkaly, již přesně nepamatuje, když ovšem z výpovědí všech svědkyň je zřejmé, že podrobnosti stran toho, co se mělo přesně stát, jí poškozená sama sdělila až doma u svědkyně H.

47. Rovněž skutečnost, že poškozená neměla na těle modřiny nelze interpretovat tak, že výpověď poškozené není pravdivá. Ani samotná poškozená nehovoří o nějakém intenzivním násilí, hovoří o tom, že jí poškozený držel ruce nad hlavou, takže za této situace nemusely na těle poškozené vzniknout modřiny.

48. Stran tvrzení dovolatele, že nabyl dojmu, že odvolací soud byl o jeho vině tzv. rozhodnut dopředu, je třeba uvést, že tuto námitku nelze podřadit pod žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Toliko obecně lze uvést, že za určitých předpokladů lze uplatnit námitky stran toho, že ve věci rozhodl vyloučený orgán prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Tento dovolací důvod ovšem obviněný neuplatnil. Nadto fakticky obviněný žádnou právně fundovanou argumentaci v tomto směru neuplatňuje, když toliko poukazuje na jím tvrzené nevěnování pozornosti odvolacího senátu závěrečné řeči jeho obhájce.

49. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí variantě, tedy vadu opomenutých důkazů. Nejvyšší soud má za to, že ve skutečnosti obviněný tuto vadu vztahuje k tvrzení, že soudy nižších stupňů některé důkazy nehodnotily, když konkrétně poukazuje na zprávu Městského úřadu v XY, odboru sociálních věcí, týkající se svědkyně AAAAA. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom toho, že obviněný v rámci podaného dovolání poukazuje na průběh řízení před soudy nižších stupňů, když zdůrazňuje skutečnost, že soudy odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování. Ovšem následně výslovně důkazy, které soudy nižších stupňů neprovedly, nevyjmenovává a zejména ve vztahu k neprovedení těchto konkrétních důkazů neuplatňuje námitku tzv. opomenutých důkazů. Z pohledu postupu dovolatele je nutno třeba zdůraznit, že v rámci podaného dovolání nelze toliko odkázat na obsah podaného odvolání či jen uvést, že soudy nižších stupňů neakceptovaly důkazní návrhy obhajoby, dovolatel musí v rámci podaného dovolání výslovně označit všechny relevantní skutečnosti, ze kterých dovozuje naplnění zvolených dovolacích důvodů (§ 265f odst. 2 tr. ř.). Takto ovšem obviněný v rámci podaného dovolání výslovně nepostupoval. Proto lze mít za to, že námitku tzv. opomenutých důkazů výslovně vztahuje toliko ke zprávě Městského úřadu v XY, odboru sociálních věcí.

50. Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné se obecně vyjádřit k problematice tzv. opomenutých důkazů. Předně je nutno připomenout, že jde dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další).

51. Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět. Obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Zde je na místě rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy. Stěžejní je tedy to, že se musí jednat o důkazy podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces je založeno až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

52. Zároveň je vhodné připomenout, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je totiž zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

53. Z pohledu shora uvedených východisek je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně zprávu Městského úřadu v XY odboru sociálních věcí, provedl jako listinný důkaz v hlavním líčení a zároveň ji vzal při hodnocení důkazů v úvahu (viz body 35 a 46 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Již z tohoto pohledu se v dané věci nemohlo jednat o tzv. opomenutý důkaz. Zde je třeba opětovně uvést, že samotná nespokojenost se způsobem hodnocení tohoto důkazu nemůže zakládat vadu tzv. opomenutého důkazu, ale ani námitku tzv. extrémního rozporu.

Přestože obviněný výslovně v podaném dovolání neoznačil jako tzv. opomenuté důkazy, ty důkazy, jejichž provedení navrhoval v rámci řízení před soudem prvního stupně (znalecké zkoumání věrohodnosti poškozené a svědkyně AAAAA a požadavek na provedení rekonstrukce) odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost na body 52 a 53 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na bod 13 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, ve kterých soudy nižších stupňů neprovedení těchto důkazů řádně a dostatečným způsobem zdůvodnily.

Tedy ani v případě těchto neprovedených důkazů by se nemohlo jednat o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu příslušné judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

54. Pokud pak obviněný v rámci podaného dovolání uvádí, že soudy rezignovaly na zásadu in dubio pro reo, lze k této námitce uvést následující. Předně takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů.

Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.

Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Navíc je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, když nakonec i formulace této námitky, jak již bylo naznačeno, je založena jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.

55. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1písm. h) tr. ř. K tomuto dovolacímu důvodu ovšem následně žádnou právně fundovanou argumentaci neuvedl, takže není zřejmé, proti čemu tímto dovolacím důvodem brojí za situace, kdy při posuzování naplnění tohoto dovolacího důvodu je Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů.

56. Lze se toliko jistým způsobem domnívat, že pod tento dovolací důvod podřazuje dovolatel námitku stran uloženého trestu. Nejvyšší soud musí ovšem konstatovat, že tato argumentace nenaplňuje ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto toliko obecně připomíná, že námitky proti uloženému trestu lze uplatňovat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Uvedený dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (např. občanu ČR trest vyhoštění). Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice. O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejednalo a obviněný to ani v rámci podaného dovolání netvrdí.

57. Z dovolací argumentace vyplývá, že obviněný vadu výroku o trestu dovozuje z toho, že soud prvního stupně mu uložil rozsudkem jiný druh trestu než trestním příkazem, když trest uložený rozsudkem je přísnější. Přestože tato argumentace nenaplňuje zvolené dovolací důvody, Nejvyšší soud se k ní i přesto stručně vyjádří. Nejprve lze uvést, že k otázce možnosti uložení přísnějšího trestu po podání odporu obviněným proti trestnímu příkazu se již v minulosti vyjádřil Ústavní soud, a to zejména ve svém nálezu ze dne 20.

2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000, v němž konstatoval, že uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Podle Ústavního soudu má trestní příkaz charakter odsuzujícího rozsudku a eventuální mírný trest jím ukládaný nemůže mít charakter „odměny“ za to, že věc nebude projednávána v hlavním líčení a tím spíše nesmí být přísnější trest, uložený rozsudkem po zrušení trestního příkazu, pouhou sankcí za to, že obviněný využil svého práva podat odpor.

Platí, že tam, kde obecný soud i po hlavním líčení rozhoduje na základě stejných skutečností jako v trestním příkaze, měl by rozumně vysvětlit, proč nově vyměřený trest ukládá. Jestliže má obecný soud za to, že v hlavním líčení vyšly najevo takové okolnosti, jež oproti zjištěním učiněným v přípravném řízení odůvodňují uložení přísnějšího trestu, než jaký byl uložen zrušeným trestním příkazem, musí tyto okolnosti v odůvodnění svého rozsudku výslovně zmínit. V nálezu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III.

ÚS 39/09, pak k dané problematice Ústavní soud dále uvedl, že z hlediska požadavků transparentnosti a odůvodněnosti soudního rozhodnutí je nesporně vhodnější, aby v odůvodnění rozsudku následujícího po předchozím trestním příkaze bylo uložení odchylného (přísnějšího) trestu explicitně konstatováno a vysvětleno, proč k tomuto odchýlení došlo. Pokud se tak nestane, neznamená to samo o sobě porušení ústavně zaručených práv, pokud soud náležitě a věcně správně zdůvodní nově ukládaný trest a pokud se kumulativně nedopustí jiných ústavně relevantních pochybení.

Podle Ústavního soudu není ani vyloučeno, aby obecný soud dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu, resp. odpovídající kritériím pro ukládání trestu, a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly. Obecný soud však musí v rozsudku výslovně uvést a náležitě odůvodnit všechna kritéria, která ho vedla k uložení nově vyměřeného trestu.

Obviněný, který je takto s úvahami soudu transparentně seznámen, má plně zachovalou možnost napadnout vyměřený trest a domáhat se jeho přezkumu v druhé instanci (srov. body 13–15 nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2399/22).

58. Lze mít za to, že této povinnosti soudy nižších stupňů dostály, byť lze připustit, že soud prvního stupně v rámci odůvodnění výroku o trestu (viz bod 60 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) spíše své úvahy zaměřil na otázku generální a individuální prevence, aniž by se blíže zabýval tím, proč uložil jiný druh trestu trestním příkazem. Tento jistý nedostatek soudu prvního stupně ovšem napravil odvolací soud, který reagoval na totožnou námitku obviněného stran uloženého trestu (viz body 16–17 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje.

59. Pokud ještě obviněný v rámci podaného dovolání odkazuje na osobu poškozené z toho pohledu, že tato má 3 děti se třemi partnery, což podle dovolatele samo o sobě nenese znaky „spolehlivosti“, pak Nejvyšší soud musí uvést, že tato námitka nenaplňuje žádný dovolací důvod a jistým způsobem v sobě obsahuje záměrný znak dehonestace poškozené. Jedná se o tzv. argument ad hominem, kdy obviněný v dovolání předkládá k věci irelevantní informace, a to ve snaze osobu poškozené před soudy zdiskreditovat.

60. Nejvyšší soud tak shrnuje, že v projednávané věci neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by naplňovaly obviněným zvolené dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V.

Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

61. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti mu sice při jisté míře benevolence odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 12. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu