4 Tdo 429/2024

4 Tdo 429/2024-407

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání obviněného P. Č., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 67 To 333/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 89/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 8. 2023, sp. zn. 3 T 89/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. Č. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (skutek č. I.) a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku (skutek č. II.). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že

I. dne 23. 11. 2022 v 07:02 hodin při řízení motorového vozidla, tovární značky KIA Sportage, registrační značky XY, vlastníka J. Č., kdy nebyl zdravotně způsobilý k řízení motorových vozidel, neboť neměl platný posudek o zdravotní způsobilosti, v Praze XY, po ulici XY, ve směru od ulice XY k ulici XY, v levém jízdním pruhu, v blízkosti přechodu pro chodce, porušil povinnosti chovat se ohleduplně a ukázněně, řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích, věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, nepřizpůsobil rychlost jízdy okolnostem, a ačkoliv mu ve výhledu na něj nebránila žádná překážka pevného charakteru, při přibližování k přechodu pro chodce rychlost jízdy nesnížil a vozidlo nezastavil před přechodem pro chodce označeným svislou a vodorovnou dopravní značkou IP6, V7 „přechod pro chodce“, ačkoliv snížil rychlost jízdy a zastavoval vozidlo před přechodem pro chodce řidič jedoucí stejným směrem v pravém jízdním pruhu, čímž porušil ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1, písm. b) h), odst. 2 písm. f), § 18 odst. 1, § 87 odst. 3 zákona číslo 361/2000 Sb., o silničním provozu na pozemních komunikacích, a na přechodu pro chodce ohrozil chodkyni J. P., která přecházela pozemní komunikaci z jeho pravé strany na levou, a střetl se s ní venkovním zpětným zrcátkem, přičemž jí způsobil zlomeniny nad základnou 2. až 5. nártní kosti bez posunu, tržně zhmožděnou ránu hlezna pravé nohy délky 10 cm a tržně zhmožděnou ránu nad pravým obočím velikosti 1 x 3,5 cm a povrchovou oděrku levého lokte a předloktí, přičemž poškozená byla omezena výrazným způsobem v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 8 týdnů, a to pro bolestivost, zejména kožních defektů pravého hlezna, kdy byla nucena pohybovat se pouze o berlích bez došlapu na poraněnou končetinu,

II. dne 23. 11. 2022 v 07:02 hodin v Praze XY, XY, v blízkosti sloupu veřejného osvětlení číslo XY, bezprostředně po dopravní nehodě, na níž měl účast jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky KIA Sportage, registrační značky XY, při níž se střetl s chodkyní J. P., která utrpěla při této nehodě zlomeniny nad základnou 2. až 5. nártní kosti bez posunu, tržně zhmožděnou ránu hlezna pravé nohy délky 10 cm a tržně zhmožděnou ránu nad pravým obočím velikosti 1 x 3,5 cm a povrchovou oděrku levého lokte a předloktí, což si vyžádalo okamžité lékařské ošetření a převoz do zdravotnického zařízení, ačkoliv si střetu s chodkyní musel být vědom, kdy na střet s chodkyní reagoval brzděním, nezastavil vozidlo a z místa nehody ujel, aniž by poskytl zraněné chodkyni první pomoc a přivolal zdravotnickou záchrannou službu, a dopravní nehodu neohlásil Policii ČR, čímž porušil ustanovení § 47 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a), b), c) zákona číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

2. Za uvedenou trestnou činnost uložil nalézací soud obviněnému podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný podmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněnému zkušební dobu podmíněného odsouzení v trvání 4 roky. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 5 roků.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, částku 71 104 Kč a na náhradě nemajetkové újmy poškozené J. P., částku 176 000 Kč.

4. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků. Odvolání podala i státní zástupkyně v neprospěch obviněného toliko do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 67 To 333/2023, (dále jen „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené J. P. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (I.) a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku (II.) uložil podle § 151 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný podmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu stanovil zkušební dobu podmíněného odsouzení na 4 roky. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku rovněž obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 5 roků.

5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného k povinnosti uhradit na náhradě nemajetkové újmy poškozené J. P. částku 26 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou J. P. odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu jiné nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 67 To 333/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zároveň je přesvědčen, že v jeho trestní věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen.

7. Obviněný v dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. konkrétně namítá, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na zákonného soudce, což opírá o judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, ze které cituje i některé části. Uvádí, že u odvolacího soudu byl nesprávně obsazen senát, kdy došlo ke změně v jeho obsazení, aniž by tato změna byla jakkoliv opodstatněna a zdůvodněna. Dne 24. 10. 2023 byl vyrozuměn o termínu nařízeného veřejného zasedání ohledně podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Předmětný dokument je v závěru podepsán předsedkyní senátu JUDr. Jaroslavou Liškovou, nicméně z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací řízení se konalo v senátu složeném ze soudců Mgr. Havlíková, JUDr. Vávra a Mgr. Chaloupková. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 8 Tdo 457/2023, ze kterého podle něj plyne, že jakákoliv změna v osobě soudce může být realizována pouze za výjimečných okolností, které však v tomto případě nenastaly. Vzhledem k tomu, že v rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2023, včetně jeho změn, nevyplývá odnětí trestní věci předsedkyni JUDr.

Jaroslavě Liškové, došlo u dovolatele k porušení práva na spravedlivý proces v intencích odnětí zákonného soudce.

8. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolatel domnívá, že právní závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými a právním zjištěními, a nadto nerespektují judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a tyto je podle dovolatele možno přezkoumat v dovolacím řízení. V této souvislosti pak odkazuje na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1443/2018. Konkrétně dovolatel namítá, že vůči němu byla porušena zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Má za to, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy zcela v jeho neprospěch, když jednotlivým důkazním prostředkům přikládaly jiný význam, než z jejich obsahu vyplývalo a vycházely z úředních záznamů bez souhlasu podle ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř. Akcentuje, že rozsudek soudu prvního stupně, ale i odvolacího soudu je založen výhradně na nepřímých důkazech, které však netvoří ucelený řetězec, jehož jediným výsledkem je závěr o jeho vině. Dovolatel při odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, zdůrazňuje, že řetězec důkazů tak, jak jej předložily soudy nižších stupňů, nevede k závěru o jeho vině. Dovolatel vyzdvihuje, že závěry soudu prvního stupně, které byly ze strany odvolacího soudu bez bližšího zdůvodnění potvrzeny, jsou založeny pouze na subjektivních hypotézách, které však nemají dostatečnou koherenci v provedených důkazech. Je toho názoru, že z nepřímých důkazů, ze kterých vycházel soud prvního stupně, ani v nejmenším nevyplývá elementární skutečnost, kdo v inkriminovanou dobu vozidlo řídil, nemluvě o tom, že v řízení bylo prokázáno, že není ani vlastníkem předmětného vozidla. Podle obviněného své rozhodnutí soudy založily na tvrzení, že byla vyvrácena jeho obhajoba. Přitom samotné vyvrácení obhajoby nevylučuje a zároveň nepotvrzuje jiné verze skutkového děje.

9. Akcentuje to, že skutečnost, že dopravní nehoda se stala 9 minut od jeho bydliště, rozhodně nevylučuje a ani nepotvrzuje osobu, která vozidlo řídila. Pro dané tvrzení nemá soud v provedeném dokazování žádnou oporu.

10. Dovolatel taktéž namítá, že soud prvního stupně přihlédl k chování svědkyně J. Č., která v přípravném řízení měla podat podrobné vyjádření k věci, avšak při hlavním líčení využila svého práva odepřít výpověď. Touto námitkou se odvolací soud nezabýval s blanketním odůvodněním, že při přezkoumání závěrů soudu prvního stupně nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dovolatel je však přesvědčen, že došlo k porušení § 2 odst. 12 zákona TŘ (výslovná citace z dovolání), z něhož plyne, že v případě využití práva svědka nevypovídat, soud není oprávněn přihlížet k takovému postupu. Nadto soud prvního stupně dal najevo, že čerpal z úředních záznamů o podání vysvětlení jmenované, což je nepřípustný postup, neboť nebyl ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř. dán souhlas obviněného a státního zastupitelství. Dovolatel má tak za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když založil odsuzující rozsudek na nepřímých důkazech, které však netvoří ucelený celek, a dále, že v řízení bylo porušeno právo na spravedlivý proces, když bylo přihlíženo k úřednímu záznamu o podání vysvětlení, aniž by k tomu byl dán souhlas.

11. Následně obviněný poukazuje na to, že při rozhodování o náhradě škody vycházely soudy pouze z předložené sjetiny jednotlivých zdravotních úkonů, které si navíc v rámci své interní činnosti vypracovala zdravotní pojišťovna, přičemž v řízení absentovalo jakékoliv potvrzení, že předmětné finanční prostředky zdravotnickým zařízením, které měly poskytnout zdravotní péči poškozené paní P., uhradila. Podle obviněného tak nedošlo k prokázání vzniku škody ve formě zmenšení majetku zdravotní pojišťovny (srov. § 2952 občanského zákoníku). Pokud daný nárok zdravotní pojišťovny neměl hmotněprávní oporu, odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Nemluvě o tom, že zdravotní pojišťovna ani neprokázala své postavení jako poškozené, a proto neměla být do trestního řízení vůbec připuštěna.

12. Závěrem dovolání tak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 67 To 333/2023-339, ze dne 23. 11. 2023, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 3 T 89/2023-308, ze dne 7. 8. 2023. Dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc projednal a znovu rozhodl. ,

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 1 NZO 182/2024, nejprve stručně předestřel argumentaci dovolatele včetně jím zvolených dovolacích důvodů. Akcentoval, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím a dovolacím soudem, kterou nově doplňuje o námitku, že odvolací soud nebyl řádně obsazen a že zdravotní pojišťovna uplatnila nárok na náhradu škody neoprávněně, neboť neprokázala, že by náklady na léčení zdravotnickému zařízení skutečně uhradila.

14. Pokud obviněný namítá nesprávné obsazení odvolacího soudu, pak v této části podle státního zástupce odpovídá jeho dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Státní zástupce dodává, že na základě dostupných materiálů se k této části dovolání bohužel nemůže plně vyjádřit. Nicméně je toho názoru, že podle platných rozvrhů práce odvolacího soudu na rok 2024, jednal předmětný senát 67 To stabilně ve složení Lišková, Vávra a Havlíková. Soudkyně Chaloupková byla členkou senátu 44 To, který o věci nerozhodoval. Je tak otázkou, podle státního zástupce, z jakého důvodu zde nahradila soudkyni Liškovou soudkyně Chaloupková ze senátu 44 To. Z obsahu zmíněných rozvrhů práce to zřejmé není. Proto považuje za vhodné opatřit vyjádření příslušného soudního funkcionáře uvedeného soudu.

15. Státní zástupce pak k dalším námitkám (část III. a IV. dovolání) obviněného uvádí, že těmi dovolatel brojí proti učiněným skutkovým zjištěním. Je toho názoru, že jednotlivé námitky obviněný neopírá o žádnou z variant dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž o „důvodné pochybnosti“ tedy o zásadu in dubio pro reo. Následně státní zástupce předestřel dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že Nejvyšší soud v zásadě ani nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení, kdy v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Následně uvádí, že ze všech citovaných judikátů Ústavního i Nejvyššího soudu lze učinit společný závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces, kdy jen v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má i nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné pochybnosti obviněného o skutkových zjištěních ovšem dovolacím důvodem nejsou a ani být nemohou. Pokud již podle státního zástupce nalézací soud v bodech 12–17 odůvodnění svého rozsudku přiléhavě vysvětlil, proč pochybnosti nemá, důvod k užití zásady in dubio pro reo nemohl nastat.

16. Jestliže dovolatel opírá své námitky proti skutkovým zjištěním pouze o zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Navíc nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy žádné pochybnosti neměly.

17. K poslední námitce obsažené v části V. dovolání, kterou obviněný brojí proti tomu, že zdravotní pojišťovna uplatnila nárok na náhradu škody neoprávněně, neboť neprokázala, že by náklady na léčení zdravotnickému zařízení skutečně uhradila, uvádí státní zástupce následující. Předně akcentuje, že se jedná o námitku ryze procesní, a nikoliv o námitku proti jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To je patrno i z té skutečnosti, že dovolatel se ani nepokusil vyhledat nějaké konkrétní hmotněprávní ustanovení, o nějž by tuto část svého dovolání opřel. V této části proto dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Nadto dodává, že poškozená pojišťovna uplatnila svůj nárok na náhradu škody na počátku hlavního líčení dne 7. 8. 2023, poté byl dovolateli předložen k nahlédnutí i materiál na č l. 231–232 - adhezní návrh VZP, k němuž neměl dovolatel připomínky. Z dalšího průběhu hlavního líčení není zřejmé, že by k prokázání tohoto nároku navrhla kterákoliv ze stran jakékoliv doplnění dokazování. Obhajoba tehdy zjevně nezpochybňovala, že uvedené zdravotní pojišťovně vyčíslená újma vznikla. Pokud takové pochybnosti vyslovil dovolatel nyní ve svém dovolání, jedná se o novou skutečnost, kterou by bylo možno uplatnit již jen cestou obnovy řízení, nikoliv cestou dovolání.

18. Státní zástupce tak shrnuje, že pokud dovolatel brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, jeho námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Pokud namítá nesprávné obsazení odvolacího soudu, bude třeba cestou § 265o odst. 2 tr. ř. prošetřit, zda záměna soudkyň v senátu 67 To nenarušila dovolatelovo právo na zákonného soudce.

19. Pokud bude následně zjištěno, že senát odvolacího soudu byl obsazen řádně, tak státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí státní zástupce s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

22. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

23. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

24. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř.

25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Věcně nepříslušným soudem se rozumí soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudu. V praxi se jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. TR NS 47/2008-T 1110). Kdyby rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Pojem, že soud nebyl náležitě obsazen, se vykládá tak, že obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů v platném znění (dále jen SSZ). Tak tomu bude zejména, když rozhodoval samosoudce místo senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozh. č. 36/2012-II Sb. rozh. tr.) apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán.

26. V praxi Nejvyššího soudu je ovšem předmětný dovolací důvod interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce totiž vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních § 41 a § 42 zákona SSZ. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).

27. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem.

Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (např. provedení domovní prohlídky bez příkazu soudce), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.

2010, sp. zn. 7

Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a

je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

30. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje převážně totožné námitky jako v řízení předcházejícím, s výjimkou námitky nesprávného obsazení odvolacího senátu, přičemž soudy na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou naznačenou situaci se v dané věci jedná.

31. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného z pohledu jednotlivých uplatněných dovolacích důvodů. Dovolatel ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítá vadné obsazení senátu odvolacího soudu. Nejvyšší soud musí konstatovat, že tato argumentace je podřaditelná pod uvedený dovolací důvod. Nicméně po obsahové stránce je jeho námitka neopodstatněná, jak bude blíže podrobněji rozvedeno. Další námitky obviněného, kterými cílí na dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nelze pod zvolené dovolací důvody podřadit, s jistou výjimkou týkající se tvrzeného pochybení stran nesprávného postupu ohledně obsahu úředních záznamů.

32. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolací argumentací vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Jak již bylo naznačeno, obviněný rozporuje obsazení senátu odvolacího soudu, když poukazuje na skutečnost, že mu bylo doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu podepsané JUDr. Jaroslavou Liškovou, jakožto předsedkyní senátu, ovšem o jeho odvolání rozhodl senát ve složení Mgr. Havlíková, JUDr. Vávra a Mgr. Chaloupková.

33. Nejvyšší soud přezkoumal tuto námitku dovolatele a přestože shledal, že je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., musel ji vyhodnotit jako zcela zjevně neopodstatněnou. Předně je třeba uvést, že z platného rozvrhu práce Městského soudu v Praze, tj. ke dni 17. 10. 2023, což je den nápadu odvolání u odvolacího soudu, vyplývá, že věc napadla do senátu 67 To (nápad do senátu 67 To obviněný nezpochybňuje). V dané době rozhodoval senát 67 To ve složení z předsedů senátu JUDr. Jaroslavy Liškové, Mgr. Ivety Havlíkové a JUDr. Libora Vávry. Podle rozvrhu práce představoval zastupitelný senát tohoto senátu právě senát 44 To, jehož členkou je právě i Mgr. Chaloupková. Nejvyšší soud si v této souvislosti sám postupem podle § 265o odst. 2 tr. ř. dne 13. 6. 2024 vyžádal od Městského soudu v Praze vyjádření k zmíněné situaci. JUDr. Jaroslava Lišková přípisem ze dne 27. 6. 2024 sdělila, že podle platného rozvrhu práce odvolacího soudu v inkriminované době byl senát 67 To složen z předsedů senátu JUDr. Jaroslavy Liškové, Mgr. Ivety Havlíkové a JUDr. Libora Vávry, přičemž chod tohoto senátu řídí tzv. starší předseda senátu. V tomto konkrétním případě JUDr. Jaroslava Lišková. Tento tzv. starší, respektive řídící, předseda senátu pak eviduje a přijímá celkový nápad věcí, jež jsou do senátu přiděleny, přičemž tyto do senátu přidělené věci nařídí na určitý jednací den a přidělí je podle vnitřního systému do referátu jednotlivých členů senátu, popř., není-li možno ve věci nařídit veřejné či neveřejné zasedání, vyřídí věc jinak (např. vrátí věc bez vyřízení k odstranění závady v doručování apod.). Předmětnou trestní věc obviněného nařídila k veřejnému zasedání, kancelář pod jejím jménem referát vypravila, a zároveň věc přidělila podle rozvrhu práce Mgr. Ivetě Havlíkové k řešení, kdy právě ta působila jako tzv. soudce zpravodaj. Předmětný den se pak ona sama z důvodu omluvené absence nezúčastnila veřejného zasedání, tohoto se zúčastnila místo ní právě Mgr. Ing. Chaloupková, stálá členka senátu 44 To, který je zároveň zastupujícím senátem senátu 67 To a naopak.

34. Nejvyšší soud zároveň z protokolu o veřejném zasedání ze dne 23. 11. 2023 (č. l. 333 spisového materiálu) nezjistil, že by zde byla změna v obsazení senátu nějak objasněna. Obviněný byl z účasti na veřejném zasedání omluven. Nicméně ze zvukového záznamu na č. l. 337-verte předmětného spisového materiálu vyplývá, že veřejného zasedání se zúčastnil obhájce obviněného Mgr. Petr Vasilev, což ostatně plyne i z předmětného protokolu. Ze zvukového záznamu je pak zřejmé, že předsedkyně senátu Mgr. Havlíková, tj. soudce zpravodaj, sděluje přítomným stranám, že „předsedkyně senátu jsem já a paní doktorka Lišková je nemocná ode dnes.“ JUDr. Vávra pak dodává „paní Lišková je řídící předsedkyně. To znamená ta nařizuje věci. (…) To předvolání je technická záležitost, kdy ona rozděluje ten jednací den. A normálně by tu seděla, kdyby neměla angínu, ale neměla by tu věc ani tak.“. Obhájce pak reaguje slovy „rozumím“.

35. Z výše uvedeného je tedy nepochybné, že z důvodu náhlého onemocnění řídicí předsedkyně JUDr. Liškové, jako soudkyně senátu 67 T, který vyřizoval věc obviněného, došlo k jejímu nahrazení Mgr. Ing. Hanou Chaloupkovou ze senátu 44 To, který podle veřejně dostupného rozvrhu práce Městského soudu v Praze je veden jako senát zastupitelný pro senát 67 To. Současně není pochyb o tom, že důvod tohoto postupu byl stranám ještě před vlastním rozhodnutím ve věci sdělen. Zmíněná změna v osobě jednoho ze soudců senátu rozhodujícího věc dovolatele tak byla provedena transparentním, veřejně dohledatelným postupem.

Navíc je třeba uvést, že ani případné pochybení spočívající v tom, že by obviněný a jeho obhájce nebyli včas uvědoměni o změně v obsazení senátu v určité konkrétní věci, nelze považovat samo o sobě za porušení práva na zákonného soudce (viz přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014). V takové situaci nelze hovořit o zásahu do práva na zákonného soudce, jestliže jeho podstata je zachování pevného přidělování soudní agendy tak, aby byl vyloučen pro různé důvody a rozličné účely výběr soudců ad hoc.

V tomto směru lze odkázat například na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, na který ostatně i sám obviněný v dovolání odkazuje, nebo také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 8 Tdo 420/2022, na které dovolatel taktéž odkazuje „… s důrazem na zásadu přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce a z toho plynoucí předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení, jak plyne z nálezů Ústavního soudu ze dne 22.

2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 93/99, či ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15.“. Jinak vyjádřeno, při posuzování naplnění tohoto dovolacího důvodu z pohledu tvrzeného pochybení v obsazení senátu je rozhodující rozvrh práce konkrétního soudu, jenž byl sestaven ve smyslu § 41 a § 42 a násl. SSZ, neboť jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Protože Nejvyšší soud shledal, že rozvrh práce byl v předmětné věci dodržen, bylo nutné tuto námitku dovolatele vyhodnotit jako neopodstatněnou.

Nad rámec uvedeného pouze Nejvyšší soud dodává, že ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněný dovolání podává skrze obhájce Mgr. Petra Vasileva, který byl zmíněnému veřejnému zasedání přítomen. Tudíž byl s důvodem změny v obsažení senátu odvolacího soudu obeznámen, přičemž u veřejného zasedání k tomuto postupu neuplatnil žádnou výhradu, takže Nejvyššímu soudu není zcela jasné, čeho chtěl takovou námitkou obviněný docílit, pokud tuto zaměřil jen na tvrzení, že mu není zřejmé, proč k uvedené změně došlo.

36. Dovolatel dále namítá existenci extrémního rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když předně akcentuje, že z provedených důkazů nebyla nade vší pochybnost prokázána jeho vina, takže de facto částí argumentace namítá nerespektování zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud musí především konstatovat, že v předmětné věci se nejednalo o situaci důkazní nouze, resp. nejasnou důkazní situaci, neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, přičemž ani Nejvyšší soud nemá o vině dovolatele nijakých pochyb.

Navíc je vhodné uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), takže tato námitka by nemohla obviněným zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Toto pravidlo má tudíž procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury týkající se nemožnosti naplnit touto námitkou zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , v jeho první alternativě, lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8.

1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.

37. Současně je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13.

5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětnou trestnou činností a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného.

I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na zejména rozhodnutí nalézacího soudu, které odpovídá § 125 odst. 1 tr.

ř., a ze kterého je vina dovolatele zcela zjevná. Zmíněné námitky dovolatele tak nelze pod jím uplatněné dovolací důvody, ale ani žádné jiné v § 265b tr. ř. uplatnit.

38. Bez ohledu na shora uvedené je třeba poukázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 13–17 rozsudku soudu prvního stupně) a na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (viz body 9–10 rozsudku soudu druhého stupně), na které pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje. Pokud dovolatel v dané souvislosti namítá, že soud prvního stupně přihlédl při hodnocení jeho obhajoby k chování jeho manželky, svědkyně Č., která v přípravném řízení měla podat podrobné vyjádření k věci a při hlavním líčení využila svého práva výpověď odepřít, z čehož dovolatel pravděpodobně dovozuje, že soud prvního stupně dal najevo, že čerpal z úředních záznamů o podání vysvětlení, pak Nejvyšší soud uvádí následující.

Nalézací soud v bodě 16 svého rozhodnutí skutečně uvedl, že „[p]ři hodnocení věrohodnosti výpovědi obžalovaného soud také nemohl přehlédnout, jakým způsobem se J. Č. chovala v trestním řízení, kdy podala v přípravném řízení podrobné vysvětlení k věci, avšak při hlavním líčení využila svého práva výpověď odepřít.“. Nejvyšší soud je toho názoru, že z uvedeného nevyplývá, že by obvodní soud vycházel z úředního záznamu o podání vysvětlení jmenované. Lze mít za to, že nalézací soud uvedené užil pouze jako podpůrný argument k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněného, když zároveň akcentoval skutečnost, že obviněný ani netvrdil, že by vozidlo uvedeného dne řídila jeho manželka svědkyně Č.

V tomto směru považuje i Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný ani nenaznačil, kdo vozidlo předmětného dne řídil, tedy zda osoba blízká či jiná osoba, omezil se na pouhé konstatování, že vozidlo ráno neřídil, když ovšem zároveň připustil, že ho uvedeného dne použil a poté odmítl vypovídat. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že ani právo nevypovídat a nepřispívat aktivně ke své obhajobě u obviněné osoby není podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva absolutní a neznamená, že využití tohoto práva nemůže mít žádné důsledky při hodnocení důkazů shromážděných k prokázání viny obviněného.

Přičítat mlčení obviněného k tíži je tedy možné v případě, že vina obviněného je náležitě podložena provedenými důkazy a mlčením toliko posiluje důkazní hodnotu usvědčujících důkazů (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 1996, ve věci John Murray proti Spojenému království č. 18731/91, bod 47 a 51, či rozsudek ze dne 20. 3. 2001, ve věci Telfner proti Rakousku, č. 33501/96, bod 17).

39. Za situace, kdy soud může i z mlčení obviněného dovozovat jisté skutečnosti, pak nevnímá Nejvyšší soud jako rozporné, že v situaci, kdy byla vina dovolatele jednoznačně prokázána dalšími provedenými důkazy (viz bod 13 a násl. rozhodnutí nalézacího soudu, či bod 9 rozhodnutí odvolacího soudu), které tvoří ucelený řetězec, nalézací soud z odepření výpovědi manželky obviněného, která se v přípravném řízení vyjádřila, dovozoval již tak prokazatelnou nevěrohodnost verze obhajoby. Jinak řečeno, soud z odepření výpovědi manželky dovolatele v žádném případě nedovozoval vinu obviněného, tuto skutečnost hodnotil toliko při posuzování věrohodnosti obhajoby obviněného v kontextu s dalšími zjištěnými skutečnostmi.

Soudy nižších stupňů tak postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Byť by výše uvedenou námitku bylo možno s vysokou mírou tolerance podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tak po obsahové stránce se jedná taktéž o námitku neopodstatněnou. Navíc je třeba akcentovat, že obviněný připustil, že uvedený den předmětné vozidlo řídil, takže by si nepochybně musel všimnout poškození vozidla již tohoto dne. I z tohoto pohledu je obhajoba obviněného spočívající v tom, že vozidlo při dopravní nehodě neřídil, nepravdivá.

40. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který vztahoval k výroku o náhradě škody zdravotní pojišťovně. Předně je třeba zdůraznit, že tato námitka je procesní, když obviněný fakticky namítá, že zdravotní pojišťovna nemá v řízení postavení poškozeného, když neprokázala, že by uhradila náklady za léčení poškozené. Proto tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že z předloženého spisového materiálu je patrno, že Všeobecná zdravotní pojišťovna se s nárokem na náhradu škody řádně a včas připojila před zahájením dokazování, přičemž obviněný neuplatnil námitku, že by snad zdravotní pojišťovně nepříslušelo postavení poškozeného.

Navíc byl v hlavním líčení podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložen (č. l. 302 a 302-verte spisového materiálu) i adhezní návrh VZP (č. l. 231–232 spisového materiálu), přičemž obviněný byl podle § 214 tr. ř. dotázán k vyjádření, načež uvedl „Bez připomínek“ (č. l. 302-verte spisového materiálu). Tedy nijak nezpochybňoval, že zdravotní pojišťovně přináleží postavení poškozeného, ani výši jejího nároku. Přesto lze obecně uvést, že postavení Všeobecné zdravotní pojišťovny, ale i jiných zdravotních pojišťoven v trestním řízení jako poškozených, pokud dojde k újmě na zdraví a pojišťovna hradí náklady léčení, vyplývá z § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, podle kterého příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci.

Náhrada podle věty první je příjmem fondů zdravotní pojišťovny. Nejedná se tedy o nárok na náhradu škody na zdraví poškozeného podle občanského zákoníku, ale jde o speciální právním předpisem založený samostatný nárok zdravotní pojišťovny vůči třetím osobám (s nimiž není ve smluvním vztahu) na náhradu jí vynaložených nákladů zdravotní péče, jsou-li zákonné předpoklady splněny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 4/2003, obdobně viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27.

2. 2020, sp. zn. 10 A 76/2018-9). Takže odkaz obviněného na občanský zákoník je nepřípadný. Tedy v dané věci není pochyb o tom, že Všeobecná zdravotní pojišťovna v předmětné věci měla postavení poškozeného a mohla v rámci předmětného trestního řízení uplatnit nárok na náhradu škody. Výši způsobené škody pak řádně doložila, když obviněný ani neuvedl, z čeho dovozuje, že by tyto náklady zdravotní pojišťovna příslušnému zdravotnickému zařízení neuhradila.

41. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze pouze formálně podřadit pod zvolený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a s velkou dávkou tolerance pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho druhé alternativě, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Přičemž další námitky obviněného nelze pod jím uplatněné dovolací důvody, ale ani žádné jiné uvedené v § 265b tr. ř. podřadit. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu