4 Tdo 930/2025

4 Tdo 930/2025-405

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 8 To 225/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 24/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 14. 6. 2024, sp. zn. 2 T 24/2024, byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 8. 8. 2022 kolem 13:00 hodin v Praze XY, po ulici XY ve směru jízdy od ulice XY ke křižovatce ulic XY, XY a XY řídil automobil zn. BMW 530 D, registrační značky XY, a přitom se plně nevěnoval dopravní situaci na pozemní komunikaci, následkem čehož při předjíždění souběžně jedoucího cyklisty, poškozeného P. T., který jel na jízdním kole značky Specialized po pravé straně komunikace nejprve ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty a následně v prostoru piktogramového koridoru pro cyklisty, obžalovaný nedodržel bezpečný boční odstup od poškozeného, v důsledku čehož došlo ke střetu pravé části vozidla řízeného obžalovaným s poškozeným, následkem čehož poškozený ztratil stabilitu a upadl na vozovku, kdy tímto jednáním obžalovaný poškozenému způsobil tříštivou zlomeninu jamky levého kyčelního kloubu bez posunu kostních úlomků, zlomeninu dolního raménka stydké kosti vlevo, zlomeninu zevní části levé klíční kosti bez posunu kostních úlomků s krevním výronem a otokem měkkých tkání a oděrkou v této oblasti, tržnou ránu délky 1 cm a oděrku na levém lokti a oděrku na levém koleni, přičemž tato zranění poškozeného omezovala v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů, kdy popsaným jednáním obžalovaný porušil povinnost řidiče stanovenou v ustanovení § 17 odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož při předjíždění cyklisty je řidič motorového vozidla povinen dodržet bezpečný boční odstup, jímž se rozumí vzdálenost mezi nejbližšími okraji motorového vozidla, přípojného vozidla nebo nákladu a jízdního kola, přívěsného vozíku nebo cyklisty nejméně 1,5 metru“.

2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku peněžitý trest, a to v 50denních sazbách ve výši 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 73 odst. 1 tr. zákoníku současně uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 12 měsíců.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále soud prvního stupně uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČO: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, škodu ve výši 109 344 Kč.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 8 To 225/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 8 To 225/2024, jakož i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2024, sp. zn. 2 T 24/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. Důvody dovolání spatřuje v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání [§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.], rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

6. Obviněný v podaném dovolání v první řádě namítá zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdí, že jeho chování jako účastníka dopravního provozu bylo soudy nižších stupňů posouzeno nesprávně. Akcentuje, že podle výpovědi jediného očitého svědka B. jelo jeho vozidlo konstantní pomalou rychlostí, přičemž svědek ve způsobu jízdy nepozoroval známky toho, že by se nevěnoval řízení. Z toho obviněný dovozuje, že skutkové zjištění o nevěnování se dopravní situaci nemá oporu v žádném důkazu a je v extrémním nesouladu s ostatními provedenými důkazy.

7. Dále obviněný zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů ohledně místa střetu a směru pohybu jeho vozidla a jízdního kola poškozeného. Poukazuje na to, že soud druhého stupně vycházel ohledně místa střetu z výpovědi svědka B. (viz bod 10 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), aniž by vzal v úvahu, že výpovědi svědka B. se v čase měnily – původně uváděl, že ke střetu došlo v místě přechodu vyhrazeného jízdního pruhu pro cyklisty ve smíšený, později uváděl, že to bylo až za tímto místem, ale nedokázal přesně určit vzdálenost. Navíc připustil, že místo střetu pouze hrubě odhadl, neboť primárně sledoval samotný střet, nikoli jeho místo. Výpověď dopravního policisty F. rovněž potvrzuje, že nebylo možné přesně určit místo střetu, neboť na místě nezůstaly žádné stopy. Obviněný tak uzavírá, že skutkové zjištění o místě střetu, jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, je v rozporu s obsahem výpovědí svědků i dalšími důkazy. Na základě těchto skutečností nelze podle něj uzavřít, že místo střetu bylo „nepochybně prokázáno“.

8. Obviněný dále poukazuje na zjevný rozpor v hodnocení důkazů týkajících se rychlosti vozidla řízeného jeho osobou a jízdního kola poškozeného. Kritizuje usnesení odvolacího soudu za to, že označuje údaje o rychlosti za „neobjektivizované“, přestože vycházejí z výpovědi svědka B., který opakovaně a konzistentně uvedl, že vozidlo obviněného jelo rychlostí 30 km/h a cyklista přibližně 20–25 km/h. Obviněný rovněž upozorňuje na nelogický postup tohoto soudu, kdy odvolací soud považuje odhad místa střetu ze strany svědka B. za „nepochybně prokázaný“, zatímco jeho tvrzení o rychlostech označuje v napadeném usnesení za neobjektivní.

9. Dále obviněný zpochybňuje závěry odvolacího soudu týkající se animace průběhu nehodového děje, kterou odvolací soud označil (pro absenci jednoznačně zjištěné rychlosti obou dopravních prostředků) za neobjektivní důkaz, a s poukazem na ostatní důkazy dovodil, že není pro posouzení skutkového děje relevantní. Pokud odvolací soud považuje za tyto ostatní důkazy protokol o dopravní nehodě a plánek místa dopravní nehody, tak zdůrazňuje, že tyto byly vypracovány pouze na podkladě hrubého odhadu svědka B. Akcentuje, že z pořízené animace nehodového děje je nepochybné, že dodržel více než bezpečný odstup od poškozeného.

10. Dovolatel v podaném dovolání následně namítá nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a poukazuje na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů. Podle rozsudku nalézacího soudu se plně nevěnoval dopravní situaci a při předjíždění poškozeného nedodržel bezpečný boční odstup, čímž došlo ke střetu a pádu cyklisty. Obviněný vedle závěru o nesplnění povinnosti věnovat se dopravní situaci a dodržet bezpečný boční odstup zpochybňuje i samotné označení situace jako „předjíždění souběžně jedoucího cyklisty“, které považuje za právní oxymóron, neboť souběžná jízda není podle zákona předjížděním. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož poškozený nepřejížděl z vyhrazeného jízdního pruhu pro cyklisty do průběžného pruhu, přičemž právě tato skutečnost je klíčová pro určení právních povinností účastníků provozu. Podle obviněného nelze jednoznačně určit místo střetu, a to má zásadní vliv na právní kvalifikaci skutku. Obviněný dále tvrdí, že poškozený nedodržel své povinnosti – nesledoval situaci za sebou, nedržel se pravého okraje, nedal znamení o změně směru jízdy a nepřesvědčil se, zda může bezpečně přejet. Akcentuje, že se nacházel již před nebo vedle cyklisty, a tudíž nemohl na jeho manévr reagovat. Argumentuje také analogií s pravidly pro vyjíždění autobusu ze zastávky (§ 25 odst. 6 zákona o silničním provozu), poukazuje na § 12 odst. 7 zákona o silničním provozu, podle něhož má řidič v průběžném pruhu přednost a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 362/19, který kritizuje rozhodnutí založená na nepřesné interpretaci důkazů a nezohlednění podílu poškozeného.

11. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů rovněž to, že se nevěnovaly posouzení míry spoluzavinění obviněného a poškozeného jako účastníků dopravní nehody. Tato opomenutí podle něj vycházejí z nesprávného výkladu a aplikace ustanovení § 14 odst. 2 zákona o silničním provozu na daný případ. Soudy přitom podle něj měly náležitě zhodnotit skutkový stav i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a možnost přerušení příčinné souvislosti. Na podporu svých tvrzení obviněný cituje usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, které zdůrazňuje nutnost zkoumat význam jednotlivých příčin vzniku následku. Obviněný uzavírá, že nesprávný výklad a aplikace zákona o silničním provozu a absence právního posouzení míry (spolu)zavinění poškozeného zakládají nesprávnost právního posouzení skutku.

12. Současně v podaném dovolání obviněný namítá neprovedení navrhovaných podstatných důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, který zamítl jeho návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy. Tvrdí, že takový posudek by mohl jako jediný objektivizovat průběh nehodového děje, který on sám prezentoval prostřednictvím animace vytvořené ve spolupráci se soudním znalcem. Poukazuje na povinnost orgánů činných v trestním řízení podle § 2 odst. 5 tr. ř. zjišťovat okolnosti svědčící jak ve prospěch, tak v neprospěch obviněného, a považuje neprovedení navrženého důkazu za porušení této zásady. Argumentuje tím, že využívání matematických modelů a výpočtů je u trestné činnosti v dopravě běžné a s ohledem na to, že soudy nižších stupňů nepřijaly jeho animaci jako důkaz, považuje nevypracování znaleckého posudku za nepřípustné.

13. Dále dovolatel v podaném dovolání namítá provedení procesně nepoužitelných důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvádí, že odvolací soud v napadeném usnesení neoprávněně doplnil dokazování o procesně nepoužitelné důkazy. Konkrétně upozorňuje na přečtení jeho prvotní výpovědi z přípravného řízení ze dne 5. 12. 2023, aniž by byly splněny zákonné podmínky podle § 207 odst. 2 tr. ř. Pokud odvolací soud shledal rozpory v jeho výpovědi, měl podle obviněného věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu projednání, nikoli jednostranně hodnotit výpověď bez možnosti obviněného se k ní vyjádřit. Další výtka směřuje k přečtení vysvětlení poškozeného, ke kterému nebyl udělen souhlas podle § 211 tr. ř. Stejně tak dovolatel kritizuje, že soud vycházel z obsahu poučení o možnosti uzavření dohody o vině a trestu, které je svou povahou úkonem přípravného řízení a nemůže být bez dalšího použito jako usvědčující důkaz v soudní fázi trestního řízení.

14. Následně namítá porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Kritizuje postup odvolacího soudu, který nezajistil jeho přítomnost u veřejného zasedání, ačkoli se rozhodl provést důkazy. Akcentuje skutečnost, že ho odvolací soud o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměl, z čehož usuzoval, že jeho účast není nutná. Odvolací soud však v jeho nepřítomnosti provedl dokazování, což je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. K tomu obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007. Odvolací soud doplnil dokazování o jeho výpověď z přípravného řízení a hlavního líčení a provedl také řadu listinných důkazů týkajících se dopravní situace, přehlednosti úseku, rozměrů vozovky, vzdáleností v úseku, zdravotního stavu poškozeného a majetkové situace obviněného. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu podle obviněného vyplývá, že provedené důkazy měly podstatný význam pro skutkové i právní závěry odvolacího soudu. Obviněný je přesvědčen, že odvolací soud svým postupem porušil jeho ústavní právo na spravedlivý proces podle § 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž ustanovení § 33 a § 207 odst. 2 tr. ř.

15. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 8 To 225/2024, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. při zrušení napadeného usnesení sám rozhodl o zproštění obžaloby.

16. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podáním ze dne 21. 2. 2025, sp. zn. 1 NZO 111/2025. Úvodem konstatuje, jaké uplatnil dovolací důvody, když současně upozorňuje na to, že jelikož vytýkané vady vztahuje dovolatel i k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, chtěl patrně rozhodnutí odvolacího soudu napadnout i podle písm. m) § 265b tr. ř.

17. K obviněným tvrzenému zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvádí, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními popsanými ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu tak, že ke střetu vozidel došlo „při předjíždění souběžně jedoucího cyklisty“, a to sice až „v prostoru piktogramového koridoru pro cyklisty“, který na vyhrazený jízdní pruh navazoval. Obviněný trvá na tom, že ke střetu došlo dříve (před koncem vyhrazeného jízdního pruhu a před začátkem piktogramového koridoru) a více vlevo. Z toho dovozuje, že se nejednalo o předjíždění cyklisty, nýbrž o přejíždění cyklisty do jízdního pruhu obviněného. Z absence znamení cyklisty o změně směru jízdy pak obviněný dovozuje, že neměl povinnost takové přejetí cyklistovi umožnit. Státní zástupce uvádí, že s těmito skutkovými námitkami se vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí, s jejich argumentací se ztotožňuje a odkazuje na ni (viz bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

18. Z hlediska naplnění obviněným tvrzeného dovolacího důvodu připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, které mimo jiné v bodě 14 odůvodnění uvádí: „Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.“. Obviněný takovým způsobem vymezil své dovolání pouze ohledně výpovědi svědka B., avšak mezi jeho dřívější neprocesní (!) výpovědí a pozdější výpovědí u hlavního líčení není žádný zjevný rozpor. Obě výpovědi se shodují v tom, že ke střetu došlo za koncem vyhrazeného pruhu. Státní zástupce dále konstatuje, že ani kdyby se vozidlo obviněného a jízdní kolo poškozeného setkaly metr před koncem vyhrazeného jízdního pruhu, obviněnému by to stěží prospělo, protože by stejně nebyl schopen dodržet zákonný boční odstup při předjíždění. V této časti tak dovolaní podle státního zástupce s jistou rezervou odpovídá první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, neboť mezi výpovědí svědka u hlavního líčení a skutkovým zjištěním o místě střetu žádný rozpor není.

19. Námitka obviněného, že místo střetu nebylo prokázáno, podle státního zástupce směřuje spíše k aplikaci zásady in dubio pro reo. Tu však nelze použít, pokud soud nemá pochybnosti o skutkovém ději, což byl tento případ. Soudy nižších stupňů totiž výpověď svědka B. považovaly za věrohodnou a na jejím základě učinily jednoznačné skutkové závěry. K tomuto státní zástupce odkazuje na bohatou judikaturu jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018) a uzavírá, že pokud obviněný obsahově poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

20. Námitky obviněného týkající se rychlosti jízdy jeho vozidla podle státního zástupce neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, protože obviněný neuvádí, proč by přesné zjištění jeho rychlosti mělo být rozhodným skutkovým zjištěním pro naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. Stejně tak odmítá námitky obviněného týkající se animace průběhu nehodového děje. Upozorňuje, že animace nevychází z žádných nových důkazů, a pro nedostatek vstupních údajů, na kterou poukázal i odvolací soud, ji považuje za bezcenný důkaz.

21. Ohledně obviněným namítaného nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvádí, že nesouhlasí s tvrzením obviněného, že spojení „předjíždění souběžně jedoucího cyklisty“ je právní oxymóron. Podle státního zástupce nalézací soud nepoužil pojem „souběžná jízda“ ve smyslu § 12 odst. 3 zákona o silničním provozu, ale pouze popsal, že poškozený jel stejným směrem po téže komunikaci jako vozidlo obviněného. V tomto směru připouští, že smysl soudem popisové situace mohl být vyjádřen přesněji a to tak, že ke střetu došlo při „předjíždění cyklisty jedoucího po stejné komunikaci stejným směrem vedle vozidla dovolatele“. Naznačené zpřesnění ovšem nepovažuje za potřebné a účelné, neboť postrádá logický smysl a znesnadňuje porozumění soudním rozhodnutím. Další obviněným vznesené námitky jsou podle státního zástupce založeny na alternativních skutkových tvrzeních a v dané podobě neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů. Totéž platí pro právní posouzení skutku dovozované z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu.

22. K obviněným tvrzenému neprovedení navrhovaných podstatných důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvádí, že k vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy chyběly jakékoli podklady. Posudek by mohl odpovídat pouze na obecnou otázku, zda na uvedeném místě mohlo pomalu jedoucí auto zavadit o trochu pomaleji jedoucího cyklistu a vyvést jej tak z rovnováhy, což však nevyžaduje odborné znalosti. Státní zástupce dále poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 914/2024, které potvrzuje, že bez konkrétních technických údajů nelze znalecký posudek vypracovat. Zároveň souhlasí s tím, že soudy považovaly znalecký posudek za nadbytečný, což odpovídá jednomu z důvodů, kdy lze důkazní návrh neakceptovat. K tomu zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, který byl publikován pod č. 254/2009 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Státní zástupce uzavírá, že v případě opomenutých důkazů obviněný opakuje námitky již uplatněné v předchozích fázích řízení, s nimiž se soudy dostatečně a správně vypořádaly, a proto je jeho dovolání v tomto směru zjevně neopodstatněné.

23. K obviněným namítanému provedení procesně nepoužitelných důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvádí, že obviněný namítá, že byl o konání veřejného zasedání odvolacím soudem pouze vyrozuměn, proto neočekával provádění podstatnějšího dokazování, avšak odvolací soud dokazování obsáhle doplnil. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, považuje obviněný takový postup za nepřípustný a naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Procesní nepoužitelnost důkazů pak dovozuje z této své nepřítomnosti a z toho plynoucí absence souhlasu se čtením dříve provedených důkazů. Státní zástupce předně konstatuje, že ohledně druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný neuvádí, v čemž spočívá rozhodnost skutkových zjištění vzešlých z dokazování provedeného až odvolacím soudem a v čem jsou tato dodatečná zjištění určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu. Z tohoto důvodu se dále vyjadřuje pouze k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který takovou podmínku neobsahuje.

24. Má za to, že obviněný shora citované usnesení Nejvyššího soudu vykládá striktněji, než jak plyne z jeho odůvodnění a z judikatury předchozí i následné, kterou státní zástupce dále zmiňuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 6 Tdo 297/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 6 Tdo 594/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 464/2024). Důkazy provedené odvolacím soudem nepovažuje státní zástupce za důkazy, jejichž význam by byl pro rozhodnutí ve věci podstatný. Akcentuje, že v zásadě jediným podstatným důkazem je výpověď svědka B., učiněná v hlavním líčení, kterému byl obviněný i jeho obhájce přítomen, a kterou soudy nižších stupňů považovaly za věrohodnou. Ostatní důkazy jsou v porovnání s touto výpovědí marginální. Podle státního zástupce to platí i o čtení prvotní výpovědi obviněného k doložení obratu v jeho obhajobě, o vysvětlení poškozeného, který o ději předcházejícímu střetu neuvedl nic, i o animaci, která již byla provedena nalézacím soudem. Neměnnost důkazního stavu je pak zřejmá i z toho, že odvolací soud nijak nezasahoval do skutkové věty. Z těchto důvodů má státní zástupce za to, že projednání odvolání v nepřítomnosti obviněného nepředstavovalo závažný zásah do jeho práva na spravedlivý proces a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tím po materiální stránce nebyl naplněn.

25. Závěrem státní zástupce navrhuje dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovuje souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

26. Obviněný využil možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce. Předně nesouhlasí s tvrzením státního zástupce, že jediným důležitým důkazem je výpověď svědka B. a že ostatní provedené dokazování je marginální. Poukazuje na to, že odvolací soud se i na ostatní provedené důkazy, které provedl v rámci veřejného zasedání výslovně odvolává (viz body 14, 17–21 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Nadto akcentuje, že odvolací soud hodnotí jeho výpověď z přípravného řízení, jako „obrat obhajoby“ a vychází z dalších listin, jejichž použitelnost byla v rámci dovolání namítnuta (poučení o dohodě o vině a trestu, resp. podání vysvětlení poškozeným). Proto považuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za důvodný.

27. Stran vyjádření státního zástupce k místu střetu a dynamice děje odkazuje na hrubé rozpory ohledně místa dopravní nehody, když soudy nevycházely z objektivních stop, ale hrubého odhadu svědka. Stran závěru ohledně rychlosti jeho vozidla odkazuje na výpověď svědka B., který k rychlosti vozidla vypovídal neměnně, takže závěr státního zástupce o nemožnosti objektivizovat rychlost vozidla je vnitřně rozporuplný. Rovněž závěr státního zástupce o nemožnosti znaleckého posouzení věci považuje za nesprávný. Znalec by mohl pracovat s různými scénáři nehodového děje, což považuje za stěžejní z hlediska zavinění a gradace příčinné souvislosti.

28. Postup odvolacího soudu, který předloženou animaci provedl jako důkaz a následně ji odmítl pro absenci její objektivizace, považuje obviněný za nelogický a odporující § 2 odst. 5 tr. ř. Akcentuje, že sám odvolací soud pracuje s technickými parametry (např. šířka vozovky, šířka piktogramového koridoru, poloha vozidla vs. koridor) a z toho dovozuje, že by řidič „musel“ situaci bezpečně zvládnout (bod 13). Taková úvaha je typicky znalecká a přísluší znalci. Proto byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě.

29. K tvrzení státního zástupce ohledně použití procesně nepoužitelných důkazů obviněný uvádí, že brojil proti čtení prvotní výpovědi obviněného a použití dalších listin bez přítomnosti obviněného. Jak plyne z napadeného rozhodnutí, tyto listiny byly podstatné pro obraz „obratu“ obhajoby (bod 16) a pro posouzení přiměřenosti trestu (body 17–21). Podle jeho přesvědčení tedy nejde o marginálie, ale o nosné stavební kameny rozhodnutí odvolacího soudu.

30. Pokud státní zástupce vyjadřuje souhlas se závěrem odvolacího soudu, že ke střetu došlo až po konci cyklopruhu, tedy v režimu „předjíždění“ s povinností dodržet odstup 1,5 m, tak uvádí, že určení fáze děje (končící pruh ? plynulé sbíhání) nebylo bezpečně zjištěno; takže nelze vyloučit režim zařazování cyklisty do průběžného pruhu, kde je právní režim povinností účastníků odlišný (přednost, znamení o změně směru jízdy, povinnost neohrozit při přejezdu mezi pruhy). Odvolací soud podle obviněného zúžil celou situaci toliko na „čisté předjíždění“, a nezvažoval § 14 a § 12 zákona o silničním provozu. V tomto směru také uvádí, že i státní zástupce připouští, že soudy „neobjektivizovaly“ rychlosti; přesto ovšem bez znalce dovozují, že i v přechodové oblasti musel obviněný vždy udržet 1,5 m a že jiný režim nepřichází v úvahu. Závěr o porušení „důležité povinnosti“ ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku tak stojí na neprůkazné skutkové bázi a jednostranné právní interpretaci přechodu mezi pruhy.

31. Obviněný také nesouhlasí s vyjádřením ohledně nepotřebnosti zpřesnění skutkových zjištění. Má za to, že v dané věci je nutné striktně rozlišovat slova a pojmy uvedené v zákoně o silničním provozu. Každé slovo má svůj zákonem daný význam (i režim) a je s nimi tak v zákoně pracováno. Pro tento účel zákonodárce zavedl dokonce legální definice, které jsou vtěleny do jednotlivých ustanovení citovaného zákona. Je to odůvodnění rozhodnutí soudu, ze kterého musí jednoznačně plynout, zda a jakým způsobem soud subsumuje „skutek pod právo“. V situaci, kdy soud dává do slovního spojení prima facie vzájemně vylučující pojmy, se stane takové rozhodnutí buďto nepřezkoumatelné, nebo zatíží rozhodnutí právní vadou. Jazykový výklad je v posuzovaném případě striktně vázán na logický. Ostatně sám státní zástupce v citovaném bodě vykládá „co tím soud určitě myslel“. V takovém případě není vyloučena možnost, že tím soud mohl myslet také něco jiného nebo že jej ani nenapadlo, že existuje jiná (zákonem předpokládaná) varianta.

32. Ohledně vyjádření státního zástupce, že jeho vina je výhradní, uvádí následující. Má za to, že v dané věci nebyly přesvědčivě vyřešeny otázky gradace příčinné souvislosti a spoluzavinění. Tyto otázky by měly být náležitě a přesvědčivě vyhodnoceny ve vztahu k oběma účastníkům dopravní nehody, což se v dané věci nestalo.

33. Závěrem činí stejný návrh stran rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně podaného dovolání, jaký učinil ve svém dovolání.

III. Přípustnost dovolání

34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

35. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

36. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

37. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

38. Obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který je naplněn tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Obecně platí, že tento dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení § 202 tr. ř. a v případě veřejného zasedání § 234 tr. ř.). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konání veřejného zasedání (§ 198, § 233 tr. ř.). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

39. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

40. Dále obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

41. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř., přičemž vady soudního rozhodnutí vztahující se k naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) částečně výslovně vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze připustit, že se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

42. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

43. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

44. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, provedení procesně nepoužitelných důkazů, tzv. opomenuté důkazy a nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

45. Současně je třeba předeslat, že část námitek uvedených v dovolání, vyjma námitek směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., uplatnil obviněný již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (k tomu viz odůvodnění odvolání na č. l. 271–275 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného v některých částech představuje pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí (viz body 12–14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 7–19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě a řádně vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. Bez ohledu na shora uvedené však přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání.

46. Nejvyšší soud považoval nejprve za vhodné se zabývat naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Předně je třeba zdůraznit, že účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.

47. K námitce obviněného, že byl zkrácen na svých právech, pokud bylo konáno veřejné zasedání o jeho odvolání v jeho nepřítomnosti, je potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a u veřejného zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, a z tohoto důvodu lze také hlavní líčení provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění § 202 odst. 2 až 5 tr.

ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Toto je zřejmé i ze znění § 238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání.

Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v § 232 a násl. tr. ř., přičemž zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v § 263 tr. ř. Jinak vyjádřeno, podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.

10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 907/2020).

48. Otázku přítomnosti osob u veřejného zasedání obecně řeší zejména § 234 tr. ř., podle kterého „veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti samosoudce a v případech, kdy rozhoduje senát, za stálé přítomnosti všech členů senátu, a zapisovatele. Přítomnost jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení; § 111a se užije obdobně. Nestanoví- li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná.“. Zákon pak stanoví „něco jiného“ např. právě v § 263 odst. 2 tr.

ř. („Účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná.“) nebo v § 263 odst. 3 tr. ř. („Při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení“). Ustanovení § 263 tr. ř., které představuje speciální úpravu pro odvolací řízení, jak již bylo naznačeno, pak výslovně upravuje otázku přítomnosti obviněného u veřejného zasedání jen v odst. 4 tohoto citovaného ustanovení. Jinak se na přítomnost obviněného u veřejném zasedání o podaném odvolání uplatní obecná úprava veřejného zasedání (§ 234 tr.

ř.). Samotné ustanovení § 234 tr. ř. však nijak neupravuje přítomnost obviněného u veřejného zasedání. Na nutnost účasti obviněného u veřejného zasedání o podaném odvolání lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměl o veřejném zasedání, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že přítomnost obviněného je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.

10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, nebo ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).

49. Z obsahu trestního spisu se podává, že předsedkyně senátu odvolacího soudu nařídila konání veřejného zasedání o odvolaní obviněného na 24. 10. 2024 s tím, že obviněný bude o konání veřejného zasedání vyrozuměn, a to za použití vzoru č. 14 tr. ř. ze sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (č. l. 278). K tomuto nařízenému veřejnému zasedání se dostavil obviněný, obhájce i státní zástupce; z vážných důvodů na straně předsedkyně senátu však bylo veřejné zasedání odročeno na 19.

11. 2024, což vzali všichni přítomní na vědomí s tím, že již nebudou obesíláni (č. l. 301). Přípisem ze dne 1. 11. 2024 pak obhájce omluvil obviněného z účasti na veřejném zasedání z důvodu operace a následné hospitalizace a výslovně uvedl, že obviněný nežádá o odročení veřejného zasedání (č. l. 304). Dne 19. 11. 2024 se konalo veřejné zasedání o odvolání obviněného, a to za přítomnosti obhájce a státního zástupce (č. l. 307), kdy obhájce opětovně zopakoval omluvu obviněného s tím, že tento souhlasí s tím, aby se veřejné zasedání konalo v jeho nepřítomnosti.

V průběhu veřejného zasedání (k tomu viz č. l. 307–308 verte) odvolací soud částečně zopakoval dokazování listinami založenými ve spisu, jenž byly provedeny před soudem prvního stupně a ke kterým měl tedy obviněný možnost se vyjádřit, a nově provedl důkaz aktuálním výpisem z centrální evidence stíhaných osob (č. l. 288), aktuálním opisem z rejstříku trestů (č. l. 290), technickými údaji k vozidlu (č. l. 295–297 verte), snímkem okolí místa činu z webových stránek mapy.cz (č. l. 298) a aktuálními výpisy z obchodního rejstříku a katastru nemovitostí (č. l.

302) a nově rovněž přečetl podle § 213 odst. 1 a 2 tr. ř. protokol o výslechu obviněného z 5. 12. 2023 (č. l. 28–32), a to v části, kde se obviněný vyjadřoval ke svým majetkovým poměrům, a dále podle § 207 odst. 2 tr. ř. předchozí výpovědí obviněného z přípravného řízení, včetně jeho postoje k postupu podle § 307 odst. 1 tr. ř. a § 309 odst. 1 tr. ř. Pro jistou přesnost je také třeba uvést, že obhájce obviněného poté, co přistoupil odvolací soud k doplnění dokazování, k tomuto postupu odvolacího soudu neuplatnil žádnou výhradu týkající se toho, že za situace, kdy bude doplněno dokazování požaduje odročení veřejného zasedání za účelem, aby se mohl obviněný tohoto zúčastnit a k doplnění dokazování vyjádřit.

50. V první řadě je třeba poznamenat, že obviněný byl v projednávané věci o konání veřejného zasedání o odvolání vyrozuměn; nebyl k němu předvolán. Lze připustit, že toto jednoznačné rozlišení má důležité procesní důsledky. Obecně platí, že předvoláním osoby dává předseda senátu najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést. Proto nedostaví-li se předvolaná osoba, přichází v úvahu zpravidla odročení veřejného zasedání. Pokud by soud bez dalšího konal veřejné zasedání v nepřítomnosti předvolaného obviněného, zatížil by řízení procesní vadou, která by mohla naplnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.

ř. Obviněného však není nutné k veřejnému zasedání předvolávat vždy. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. se obviněný k veřejnému zasedání předvolává zpravidla tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, zejména v případech, když soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho podání, které je předmětem veřejného zasedání, resp. o vyjádření k takovému podání jiné procesní strany.

V ostatních případech, když osobní účast obviněného při veřejném zasedání soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 3 To 709/2001, uveřejněné pod č. 38/2003 Sb. rozh. tr.). Vyrozuměním dotyčné osoby soud mimo jiné vyjadřuje, že veřejné zasedání lze uskutečnit i v její nepřítomnosti.

51. V dané věci není pochyb o tom, že obviněný byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn, z účasti na veřejném zasedání se prostřednictvím obhájce omluvil, nežádal o jeho odročení a výslovně souhlasil s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti. Za těchto okolností byl postup odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti, v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními. Vedle těchto ustanovení je nicméně třeba mít vždy na paměti zároveň ústavně garantované právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které zahrnuje i možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Jestliže se tedy odvolací soud rozhodne provést ve veřejném zasedání nějaký důkaz, pak by měl zajistit přítomnost obviněného u veřejného zasedání jeho předvoláním k veřejnému zasedání, a nikoli pouhým vyrozuměním o jeho konání. Jestliže odvolací soud obviněného pouze vyrozumí o konání veřejného zasedání, čímž mu dá najevo, že jeho účast nepokládá za nutnou, a poté ve veřejném zasedání v nepřítomnosti obviněného odvolacího soudu může zakládat dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Platí, že pro závěr, zda uvedený nesprávný postup odvolacího soudu lze skutečně pokládat za tak závažný zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti s možností se vyjádřit k prováděným důkazům, který je neslučitelný s principy spravedlivého procesu, a zda tedy i po materiální stránce je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je v praxi rozhodující, jestli takto provedený důkaz má podstatný význam pro skutkové a právní závěry odvolacího soudu, tj. pro jeho rozhodnutí o odvolání. Naplnění citovaného dovolacího důvodu tedy nemusí přicházet v úvahu např. tehdy, když dokazování provedené v nepřítomnosti obviněného nemělo žádný vliv nebo mělo jen podpůrný význam pro rozhodování odvolacího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2007, svazek 33, pod T 972].

52. Z pohledu shora prezentovaných závěrů přistoupil Nejvyšší soud k posouzení toho, zda postup odvolacího soudu je neslučitelný s principy spravedlivého procesu. Předně je třeba uvést, že shora popsaný postup odvolacího soudu, který obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl a následně ve veřejném zasedání provedl dokazování, lze pokládat za zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, jak již bylo naznačeno shora, neboť za této situace měl odvolací soud obviněného k veřejnému zasedání předvolat. Protože tak odvolací soud neučinil, bylo nutné posoudit, zda se toto porušení obhajovacích práv obviněného dotýká podstaty principu spravedlivého soudního procesu v takové míře a takovým způsobem, aby řízení jako celek pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu, čímž by byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

53. Nejvyšší soud v dané souvislosti ještě připomíná, že účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. K tomu je třeba v prvé řadě poznamenat, že obviněný byl v průběhu celého dosavadního trestního řízení zastoupen obhájcem. Hlavní líčení, které je těžištěm dokazování, se před soudem prvního stupně konalo ve dnech 11. 4. 2024, 15.

5. 2024 a 14. 6. 2024. Obviněný se hlavního líčení po celou dobu osobně účastnil; měl tak možnost vyjádřit se nejen k podané obžalobě, ale i k prováděným důkazům, včetně výpovědi svědků, kterým měl možnost rovněž klást otázky, čehož využil (viz protokoly na č. l. 205–212, 216–229 a 244–253). Veřejného zasedání před odvolacím soudem se osobně účastnil obhájce obviněného, který se k žádnému z provedených důkazů nevyjádřil, a ani za tímto účelem nežádal o odročení veřejného zasedání (viz protokol na č. l.

307–308 verte). Dále je třeba zmínit, že dokazování, které odvolací soud ve veřejném zasedání provedl, bylo z velké části pouze zopakováním důkazů, které provedl soud prvního stupně v hlavním líčení. Nově provedené listinné důkazy se vztahovaly zejména k dopravní situaci na místě činu (přehlednost úseku, rozměry vozovky apod.) a k majetkové situaci obviněného, přičemž odvolací soud z nich neučinil žádná rozhodná skutková zjištění. Jinak vyjádřeno, odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, pro které byly rozhodné důkazy provedené v hlavním líčení a sám nijak neměnil skutková zjištění formulovaná soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování.

Důkazy provedené odvolacím soudem měly pouze podpůrný charakter a poznatky, které z nich odvolací soud získal, pouze potvrdily to, co již zjistil soud prvního stupně (k tomu viz body 8–19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Žádná nová rozhodná skutková zjištění neučinil odvolací soud ani z protokolu o výslechu obviněného z přípravného řízení, který ve veřejném zasedání v nepřítomnosti obviněného podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečetl. Z bodů 15 a 16 usnesení odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud tento důkaz provedl toliko proto, aby demonstroval náhled obviněného na projednávaný skutek, jeho následky a vlastní odpovědnost.

Nadto ani v této výpovědi obviněný netvrdí, že by si byl vědom toho, že by dopravní nehodu způsobil a že by se jeho auto dostalo do kontaktu s poškozeným. Lze tedy mít za to, že z výpovědi obviněného z přípravného řízení neučinil odvolací soud závěr o vině obviněného žalovaným skutkem. Po vyhodnocení výše popsaných okolností Nejvyšší soud uzavírá, že konání veřejného zasedání odvolacího soudu bez přítomnosti obviněného v tomto případě nepředstavuje natolik závažný zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, aby tím byl po materiální stránce naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.

ř.

54. Nad rámec uvedeného lze dodat, že k odlišným závěrům by vedla situace, kdyby obviněný svou omluvu z účasti na veřejném zasedání spojil se žádostí o odročení veřejného zasedání, a odvolací soud by jeho žádosti nevyhověl, případně kdyby o odročení požádal obhájce po provedeném dokazování, a odvolací soud by ani této žádosti nevyhověl (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 6 Tdo 594/2023). Takové situace však v projednávané věci nenastaly. Nejvyšší soud proto shrnuje, že námitku obviněného, jíž míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v jeho druhé alternativě, sice shledal přípustnou, avšak nedůvodnou a zjevně neopodstatněnou.

55. Obviněný v podaném dovolání dále uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy jednak namítá, že jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou tzv. zjevného rozporu (první alternativa tohoto dovolacího důvodu), jednak tvrdí, že odvolací soud doplnil dokazování o procesně nepoužitelné důkazy (druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu), a že je řízení u odvolacího soudu zatíženo vadou tzv. opomenutého důkazu (třetí alternativa tohoto dovolacího důvodu).

56. Nejvyšší soud se nejprve zabýval obviněným namítanou vadou tzv. zjevného rozporu, tj. tvrzením, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný kritizuje skutková zjištění soudů nižších stupňů stran jeho chování jako účastníka dopravního provozu a stran místa střetu jeho vozidla a jízdního kola poškozeného. Skutková zjištění soudů jsou podle obviněného založena na výpovědi svědka B., který však podle jeho přesvědčení ohledně místa střetu vozidla a jízdního kola svou výpověď v čase měnil a přesnou polohou místa si nebyl jist, přičemž přesné určení místa střetu je pro posouzení věci zásadní. Obviněný zpochybňuje rovněž závěry odvolacího soudu stran rychlosti vozidla a jízdního kola a stran hodnocení animace průběhu nehodového děje.

57. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud považuje za nutné nejdříve připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

58. Ke shora uvedeným námitkám obviněného směřujícím na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné. Je tomu tak především proto, že obsahově tyto námitky nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a do značné míry také nesprávné právní posouzení či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

59. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).

60. Je třeba uvést, že soudy nižších stupňů shora uvedeným povinnostem beze zbytku dostály, když v odůvodněních svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Nalézací soud rovněž přesvědčivě, byť stručněji vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného založené na tom, že viníkem dopravní nehody byl poškozený cyklista, který podle obhajoby obviněného způsobil střet s jeho vozidlem tím, že ze svého vyhrazeného jízdního pruhu vyjel, aniž by dal znamení o změně směru jízdy, a aniž by se následně držel při pravém okraji vozovky, a proč tedy opřel svá skutková zjištění o výpověď svědka B. Odvolací soud se s jeho argumentací ztotožnil a dále ji rozvinul. K tomu lze v podrobnostech odkázat na bod 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 10–16 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

61. K námitkám obviněného stran skutkových zjištění soudů o nevěnování se dopravní situaci jeho osobou a místě střetu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést jednak to, že výpověď svědka B. byla sice podstatným, nikoli však jediným důkazem, a dále to, že mezi procesně použitelnou výpovědi tohoto svědka, tj. výpovědí učiněnou v hlavním líčení konaném dne 15. 5. 2024, a skutkovými zjištěními soudu obsaženými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku žádný podstatný rozpor není (k tomu viz protokol o hlavním líčení na č. l.

216– 229). Obiter dictum lze poznamenat, že pokud obviněný poukazuje na výpověď svědka ze dne 18. 8. 2022, tak se předně nejednalo o výpověď svědka, nýbrž o úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř., který navazoval na úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 25. 7. 2023 (na tento obviněný neodkazuje). Tento úřední záznam o podaném vysvětlení ovšem nelze v řízení před soudem použít jako důkaz a jeho obsah ani nemůže být svědkovi při podání jeho svědecké výpovědi v řízení před soudem připomínán [viz § 158 odst. 6 tr.

ř., (dále viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 666/2002, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1017, sp. zn 6 Tdo 1452/1017)], a proto se nelze ani jeho obsahu dovolávat. Je tomu tak proto, že předmětné úřední záznamy primárně slouží k tomu, aby státní zástupce či obhajoba a soud mohli zvážit, zda takovou osobou v řízení vyslechnout jako svědka, což se v dané věci skutečně stalo. Jistou výjimku z tohoto pravidla přestavuje postup podle § 211 odst. 6 tr. ř., tj. přečtení úředního záznamu o podaném vysvětlení svědka v hlavním líčení místo jeho osobního slyšení za souhlasu státního zástupce a obviněného, což se ovšem v dané věci nestalo.

62. K námitce obviněného stran skutkových zjištění odvolacího soudu o rychlosti vozidla a jízdního kola lze konstatovat, že tato zcela jistě nejsou rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, když příčinou dopravní nehody nebyla rychlost vozidla obviněného či rychlost jízdního kola poškozeného. Nadto se ze strany obviněného nepochybně jedná o jistou nepřesnou interpretaci vyjádření odvolacího soudu, které se primárně týkalo použitelnosti předložené animace nehodového děje (viz bod 12 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), když tento sice mimo jiné poukázal na skutečnost, že rychlost vozidla a jízdního kola se nepodařilo přesně objasnit (samotný obviněný uvádí jinou rychlost než svědek B.), když ovšem objektivní nezjištění rychlosti vozidla a jízdního kola bylo jen jedním z důvodů irelevantnosti této pořízené animace pro skutková zjištění soudu prvního stupně. K námitkám obviněného stran závěrů odvolacího soudu ohledně obviněným předložené animace průběhu nehodového děje, lze pak plně odkázat na bod 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž odvolací soud objasnil, proč uvedený důkaz považoval za bezcenný, když reagoval právě na odvolací námitku obviněného stran nehodnocení této animace soudem prvního stupně, který tuto animaci jako důkaz v rámci hlavního líčení provedl, ovšem při hodnocení důkazů se o ní nezmínil, což nepochybně představovalo jistý nedostatek rozsudku soudu prvního stupně.

63. Pokud obviněný namítá, že soudy nižších stupňů vycházely z protokolu o dopravní nehodě a plánku místa dopravní nehody, které byly vypracovány na základě výpovědi svědka B., tak je třeba uvést, že tento svědek byl jedinou osobou, která dopravní nehodu viděla a která se mohla k věci vyjádřil bez nějaké předpojatosti, když svědek nebyl na dopravní nehodě nijak zainteresován a chování obviněného jako řidiče a poškozeného jako dalšího účastníka dopravní nehody sledoval určitou dobu. Byl to právě tento svědek, který bezprostředně po nehodě poskytl poškozenému pomoc, když obviněný z místa činu odjel (tento vypověděl, že si střetu vůbec nevšiml). Právě tento svědek popsal nejen okolnosti předcházející dopravní nehodě, ale i to, že se jednalo o lehký střet vozidla a jízdního kola, čemuž nakonec odpovídalo to, že se na místě ani nenacházely žádné brzdné stopy a vozidlo ani kolo nebyly nijak poškozené. Za takové situace nelze v postupu soudů, které vycházely právě z výpovědi svědka B. a protokolu o dopravní nehodě a plánku místa dopravní nehody, který byl vypracován na podkladě jeho vyjádření, shledávat nějaké pochybení, když jiné objektivní důkazy nebylo možno zadokumentovat (na silnici nebyly objektivní stopy ohledně střetu – např. brzdné stopy).

64. Vzhledem k tomu, že lze mít za to, že výše popsaná argumentace obviněného skutečně materiálně zčásti míří na porušení zásady in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Předně takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr.

ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8.

1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.

65. Nejvyšší soud se následně zabýval namítaným postupem odvolacího soudu, který podle obviněného doplnil dokazování o procesně nepoužitelné důkazy. Nejprve je třeba zmínit, že tato námitka, která míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, je úzce spjata s námitkou obviněného, že byl zkrácen na svých právech, když odvolací soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, která míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Procesní nepoužitelnost důkazů totiž obviněný dovozuje ze své nepřítomnosti u veřejného zasedání a z toho plynoucí absence souhlasu se čtením dříve provedených důkazů, konkrétně protokolu o výslechu obviněného z přípravného řízení a úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozeného.

Ke druhé z uvedených námitek se Nejvyšší soud již vyjádřil výše, přičemž uzavřel, že postup odvolacího soudu, který obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl a následně ve veřejném zasedání konaném v nepřítomnosti obviněného provedl dokazování, v tomto konkrétním případě nepředstavuje natolik závažný zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, aby tím byl po materiální stránce naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Z tohoto důvodu pak nelze považovat za nepřípustné ani přečtení protokolu o výslechu obviněného z přípravného řízení za podmínek § 207 odst. 2 tr.

ř. Nadto je třeba uvést, že k přečtení protokolu o výpovědi obviněného z přípravného řízení, stejně jako z hlavního líčení, u veřejného zasedání (č. l. 307–308 verte), není třeba souhlasu obviněného či státního zástupce. Zde je třeba nad rámec tohoto závěru akcentovat, že se jednalo o procesně použitelnou výpověď obviněného učiněnou po zahájení trestního stíhání za přítomnosti tehdejší obhájkyně obviněného, když obviněný se i následně vyjádřil k možnosti postupu podle § 307 odst. 1 tr. ř., což bylo součástí jeho výpovědi.

Samotný tento postup nelze považovat za nezákonně provedený důkaz, když nadto, jak již bylo konstatováno, na této výpovědi nebyl založen odsuzující výrok. Z protokolu o konání veřejného zasedání a z napadeného usnesení odvolacího soudu totiž vyplývá, že protokol o dřívější výpovědi obviněného odvolací soud přečetl zejména za účelem konfrontace současného postoje obviněného k zavinění poškozeného s jeho předchozí výpovědí, čímž chtěl toliko demonstrovat náhled obviněného na projednávaný skutek; žádná rozhodná skutková zjištění, která by byla určující pro naplnění znaků trestného činu, z něj odvolací soud neučinil.

66. Z pohledu tvrzení obviněného stran nezákonného přečtení úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozeného bez souhlasu státního zástupce a obviněného je třeba akcentovat, že z napadeného usnesení odvolacího soudu, ale i protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že odvolací soud přečetl toliko protokol o výslechu obviněného z přípravného řízení; úřední záznam o podaném vysvětlení poškozeného nečetl, a neučinil z něj ani žádná skutková zjištění (k tomu viz bod 16 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Pokud by snad měl obviněný na mysli skutečnost, že byl v rámci své výpovědi v přípravném řízení seznámen s obsahem úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozeného, tak tento postup nepřestavuje nezákonný důkaz a ani porušení § 158 odst. 6 tr. ř. Je tomu tak proto, že obviněný má právo se seznámit i s obsahy úředních záznamů o podaném vysvětlení všech osob učiněných podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř, a to nejpozději při seznámení s výsledky vyšetřování. Právě možnost seznámit se s obsahem těchto úředních záznamu o podaném vysvětlení umožňuje obviněnému zvážit svůj další procesní postup ve věci (např. právě postup podle § 307 tr.

ř. to, zda bude takovou osobou navrhovat jako svědka u hlavního líčení nebo podání návrhu na doplnění dokazování). Ani skutečnost, že odvolací soud konstatoval poučení obviněného o možnosti podmíněného zastavení trestního stíhání, nepředstavuje tvrzený nezákonný důkaz, když se jedná o standardní poučení a na vyjádření obviněného k této možnosti nebyl založen výrok o vině (v dovolání je nadto nesprávně zmiňováno poučení o možnosti uzavření dohody o vině a trestu). Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitku obviněného směřující na druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. sice s určitou mírou tolerance shledal přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou.

67. Dále se Nejvyšší soud zabýval obviněným namítanou vadou tzv. opomenutého důkazu, což je námitka podřaditelná pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K této problematice je namístě nejdříve obecně připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci.

Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět.

Je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (viz nález Ústavního soudu ze dne 26.

7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

68. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je třeba mít zároveň na paměti, jak již bylo naznačeno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

69. Dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v nevyhotovení znaleckého posudku z oboru dopravy. Předně je třeba uvést, že obviněný navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy za účelem rozboru nehodového děje v průběhu trestního řízení opakovaně, přičemž jak soud prvního stupně, tak odvolací soud jeho návrh zamítly. Soud prvního stupně tak učinil s poukazem na nadbytečnost, neboť provedeným dokazováním zjistil skutkový stav věci, o němž neměl důvodné pochybnosti, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř. (viz bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak shledal postup soudu prvního stupně správným, a navíc poukázal na to, že by znalecký posudek nemohl přinést jednoznačné závěry o průběhu skutkového děje, a to z důvodu chybějících podkladů, neboť nebyla jednoznačně zjištěna rychlost vozidla a jízdního kola ani přesná vzdálenost obou dopravních prostředků. Proto návrh na vypracování znaleckého posudku zamítl i odvolací soud (viz bod 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Ze shora uvedeného je tak zřejmé, že obviněným navrhovaný znalecký posudek nemůže být tzv. opomenutým důkazem, neboť jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se návrhem obviněného na vypracování takového posudku zabývaly a po shrnutí důkazní situace ve věci odůvodnily, proč daný důkazní návrh zamítly. Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožňuje a nad rámec uvedeného dále poukazuje na skutečnost, že obviněnému nic nebránilo využít postupu podle § 110a tr. ř. a takto vypracovaný znalecký posudek soudu předložit. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud uzavírá, že námitku obviněného směřující na třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice shledal přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou.

70. Obviněný v podaném dovolání dále uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu je třeba uvést, že podstata uplatněné argumentace je založena na jiných skutkových zjištěních, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů a kterými je dovolací soud při posuzování naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán. Z uvedeného vyplývá, že předmětná argumentace se míjí s předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu a jako taková nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Jinými slovy, obviněný vyjadřuje nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a s provedeným dokazováním, jakož i s jeho hodnocením ze strany soudů nižších stupňů. Teprve následně, na základě jím předkládané verze skutkového děje dovozuje nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Takto formulované námitky však nejsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod materiálně podřaditelné.

71. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně řádně objasnily, proč dospěly k zcela jednoznačnému závěru, že to byl právě obviněný, který porušil zákonné povinnosti řidiče, a to konkrétně § 17 odst. 6 zákona o silničním provozu, ale i § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu , a proč měly za to, že ze strany poškozeného nedošlo k tvrzenému porušení § 14 odst. 2 zákona o silničním provozu (viz body 13–14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 9–11 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Pokud obviněný poukazuje na gradaci příčinné souvislosti a spoluzavinění poškozeného, tak obviněný v tomto směru žádnou právní argumentaci neuvádí, jednak i vychází z jiné skutkové verze. Proto ani tato argumentace není podřaditelná pod tento uplatněný dovolací důvod.

72. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.

73. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), a h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

74. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 11. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu