USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání obviněného P. H., t. č. ve výkonu ochranného léčení v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 2024, č. j. 3 To 222/2024-241, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 93/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2024, č. j. 4 T 93/2023-200 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
„dne 27. 1. 2023 v době od 11.25 hodin do 11.35 hodin v Českých Budějovicích v budově XY ve výslechové místnosti číslo XY v prvním nadzemním podlaží, v procesním postavení obviněného a současně v době svého vazebního zajištění při provádění úkonů trestního řízení mimo Vazební věznici České Budějovice, jednajíce se záměrem působit na výkon pravomoci příslušníka Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Český Krumlov M. G. provádějícího jeho výslech jako osoby obviněné v trestní věci vedené u policejního orgánu Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor Český Krumlov pod sp. zn. Č.j:KRPC-75775/TČ-2022-020271 za současného jeho střežení příslušníky Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, České Budějovice Z. V. a Š. I., ustrojených ve služebním stejnokroji příslušníka Policie ČR a současně se záměrem působit na tyto příslušníky Policie ČR pro výkon jejich služby – střežení obviněného, po ukončení výslechu obviněného v době sejmutých pout z jeho rukou se obžalovaný náhle zvedl ze své židle a začal se po výslechové místnosti bezdůvodně pohybovat, kdy byl přítomnými policisty opakovaně vyzván, aby si sednul zpět na židli, na což nereagoval, následně se prudce rozešel s napřaženou rukou zatnutou v pěst k M. G., kdy v dalším kontaktu s M. G. mu bylo zabráněno Š. I., která jej zachytila a svedla jej a přitiskla na mříž okna, kdy obžalovaný P. H. se z jejího držení vysmekl a rukou sevřenou v pěst udeřil do obličejové části hlavy Z. V. snažícího se mu zamezit v kontaktu s M. G., tímto jednáním způsobil Z. V. zranění spočívající v podkožním výronu dolního rtu vpravo a tržnou ránu slizniční krajiny dolního rtu vpravo s ošetřením rány šitím, pro které musel být posléze ošetřen na stomatochirurgickém oddělení Nemocnice České Budějovice s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopnosti do 1 týdne, když dále byl Š. I. a Z. V. sveden na zem a za pomoci dalších policistů, kteří v důsledku hluku vstoupili do výslechové místnosti, mu byla přiložena služební pouta a dále při odvádění obžalovaného P. H. z výslechové místnosti za účelem provedení jeho eskorty zpět do Vazební věznice České Budějovice, v prostoru na schodech uprostřed schodišťového ramene, záměrně kopl zezadu do zad policistu V. D. jdoucího před ním, přičemž v důsledku tohoto kopu obžalovaného P. H. příslušník Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, České Budějovice V. D. upadl na zem, kdy obžalovaný P.H. při provádění služebních zákroků policistům kladl aktivní odpor a současně jim opakovaně nadával hrubými výrazy a následně byl eskortován zpět do Vazební věznice České Budějovice“.
2. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a pokračující přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl obviněný uznán vinným a odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 3. 2023, č. j. 1 T 34/2023-459, který nabyl právní moci dne 22. 3. 2023, byl obviněnému podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců. Pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 99 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku bylo uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě.
3. Zároveň podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl nalézacím soudem zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 3. 2023, č. j. 1 T 34/2023-459, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, který jej směřoval proti všem výrokům rozhodnutí, ale i okresní státní zástupce v Českých Budějovicích. Ten opravný prostředek podal v neprospěch obviněného a směřoval jej do výroku o trestu. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 8. 7. 2024, sp. zn. 3 To 222/2024, tak, že k oběma podaným odvoláním napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o uloženém ochranném protitoxikomanickém léčení v ústavní formě. Jinak zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nedotčen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 7. 2024, č. j. 3 To 222/2024-241, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť podle něj napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], přestože v řízení předcházejícím byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr.
ř. Podle dovolatele napadené usnesení tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a zároveň jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, což zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Úvodem podaného dovolání obviněný rekapituluje obsah rozsudku soudu prvního stupně a obsah jím podaného odvolání. Následně předestírá uplatněné dovolací důvody a své dovolání odůvodňuje.
7. Nejprve se v podrobnostech vyjadřuje k jím tvrzeným nedůvodně neprovedeným podstatným důkazům. Namítá, že v odvolacím řízení navrhoval, aby byl vypracován nový znalecký posudek z oboru psychiatrie, neboť původní posudek byl MUDr. Tučkem vypracován dne 4. 5. 2023 za situace, kdy neužíval drogy teprve relativně krátkou dobu. Byl tedy vypracován více než rok před odvolacím řízením, přičemž od té doby jeho duševní stav doznal výrazných změn, které podle něj přetrvávají do současné doby. Je podle něj otázkou, zda lze jeho současné psychické problémy dávat do souvislosti s užíváním návykových látek nebo zda se jedná o duševní onemocnění, přičemž druhá možnost se mu jeví jako pravděpodobnější s ohledem na to, že návykové látky od svého vzetí do vazby dne 3. 10. 2022 neužívá a již od 4. 8. 2023 se nachází v ochranném léčení, tedy více než rok by měla probíhat léčba.
8. Současně dodává, že jeho ošetřující primářka z Psychiatrické nemocnice v Dobřanech (dále jen „PN Dobřany“) sdělila, že by ohledně jeho osoby bylo vhodné vypracovat znalecký posudek, protože pro jeho mizivou spolupráci nejsou schopni zodpovědět otázku, zda je schopen vnímat smysl a účel trestního řízení. Dovolatel je proto přesvědčen, že byl zcela namístě jeho návrh na doplnění dokazování právě v tom směru, tedy aby byl vypracován nový znalecký posudek z oboru psychiatrie, který by zodpověděl otázku, zda je v současné době schopen vnímat smysl a účel trestního řízení. Pokud odvolací soud v bodě 12 svého usnesení uvádí, že nové znalecké zkoumání jeho osoby nepovažuje za potřebné, takže tento důkazní návrh zamítl jakožto nadbytečný, dovolatel s tímto názorem nesouhlasí. Namítá, že odvolací soud sám svým hodnocením nastoluje otázku, jak je možné, že po tak dlouhou dobu abstinuje, a přesto nedošlo ke zlepšení jeho stavu či ke stabilizaci, ale naopak došlo ke zhoršení jeho psychického stavu. Nadto dodává, že znalec MUDr. Tuček neuvádí, že by smíšená porucha osobnosti nebyla duševní poruchou v pravém slova smyslu. Akcentuje, že ze znaleckého posudku se podává, že byl před vzetím do vazby léčen a že se ve vazbě pokusil o sebevraždu.
9. K argumentaci odvolacího soudu stran toho, že je schopen chápat smysl trestního řízení a účastnit se řízení před soudem, když se 8. 7. 2024 standardně účastnil veřejného zasedání formou videokonference, obviněný uvádí, že odvolací soud zcela opomíjí, že 10. 6. 2024 veřejné zasedání neproběhlo, když se ho po mírném zpoždění odmítl zúčastnit, odešel z videokonferenční místnosti a odmítl se do ní vrátit. Takové chování podle něj neodpovídá standardnímu jednání zdravého jedince.
10. Obviněný proto uzavírá, že nezadání nového znaleckého posudku je nedůvodně neprovedeným navrhovaným důkazem, když se jedná o důkaz, který by mohl mít zcela zásadní vliv na ukládaný trest, popř. by mohl mít za následek zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na to nelze podle něj jeho odmítnutí odůvodňovat zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, jak podle něj učinil odvolací soud.
11. Následně se obviněný vyjadřuje k jím tvrzenému rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, který spatřuje mezi výpověďmi jednotlivých svědků incidentu navzájem, jakož i s jeho výpovědí. Tyto extrémní rozpory mají za důsledek to, že výrok rozsudku není v souladu s provedeným dokazováním, neboť nebyl beze vší pochybnosti zjištěn skutkový děj. Konkrétně spatřuje rozpory v tom, jak jednotliví svědci – příslušníci Policie ČR – vylíčili průběh incidentu, kdy se tito rozcházeli především v tom, jak reagovali jednotliví policisté na to, že nereagoval na jejich pokyny v průběhu jeho výslechu, respektive již po něm, a dále jakým způsobem je fyzicky napadl. Soudy nižších stupňů pak podle něj nezohlednily ani skutečnost, že policisté nesplnili svou povinnost a neučinili vůči němu zákonnou výzvu. Doplňuje, že se nedomáhá jiného hodnocení důkazů, nýbrž poukazuje na to, že provedené důkazy jsou v extrémním rozporu se skutkovými závěry soudu, přičemž tyto závěry mají zásadní vliv na právní kvalifikaci jeho jednání.
12. Poté se dovolatel v podrobnostech vyjadřuje k jím tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení skutku. Konstatuje, že jeho jednání bylo kvalifikováno jako násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Má za to, že se jedná o posouzení nesprávné, neboť provedeným dokazováním nebyla podle něj prokázána subjektivní stránka jeho jednání. Uvádí, že § 53 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, stanoví, že před použitím donucovacího prostředku je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání, s výstrahou, že jinak bude použito donucovacích prostředků. Od této výzvy lze upustit jen v případě, že je ohrožen život nebo zdraví osoby a zákrok nesnese odkladu. Všichni svědci pak shodně vypověděli, že byl opakovaně vyzván, aby si sedl, nikdo však podle něj neuvádí, nadto K. to přímo popírá, že by výzvy k sednutí byly spojeny s výstrahou, že v případě neuposlechnutí bude použito donucovacích prostředků. Napřažení ruky doprovázené slovy „anebo co“, nelze podle něj v žádném případě vnímat jako útok, který? by vyvolal potřebu použití donucovacích prostředků, zvláště pak za situace, kdy z výpovědi K. vyplývá, že neměl ruku sevřenou v pěst. Rovněž ani od jednoho z policistů nezaznělo, že by mu chtěli nebo se dokonce pokusili nasadit pouta, aby zamezili případnému útoku. On sám vypověděl, že se snažil policistům nastavit ruce ke spoutání, avšak tito přesto bez předchozí výstrahy zvolili hmaty a chvaty, když je zřejmé, že se jim v první fázi nepodařilo jeho svedení na zem a zákrok se změnil v jakousi strkanici, která vyústila v nechtěnou ránu do obličeje svědka V.
13. Uzavírá tedy, že provedeným dokazováním bylo podle něj prokázáno, že policisté nesplnili svou zákonnou povinnost, když před použitím donucovacích prostředků nedali výstrahu, že bude použito donucovacích prostředků. Tito naopak rovnou přikročili k zákroku, který? podle něj vůbec nebyl nutný? a následně nebyl proveden ideálním způsobem, přičemž tato skutečnost nebyla v rozsudku nalézacího soudu vůbec zohledněna, přestože má zásadní význam zejména pro posouzení subjektivní stránky jeho jednání a pro posouzení škodlivosti jeho jednání. Naopak je podle něj zřejmé, přičemž v této souvislosti odkazuje na bod 30 rozsudku nalézacího soudu, že policisté měli dostatek prostoru k učinění výzvy s výstrahou, a to tehdy, pokud byl předtím třikrát nebo čtyřikrát vyzván k usednutí. Nadto podle něj ani situace s napřaženou rukou po bouchnutí do stolu a zařvání svědka G. nebyla jistě tak naléhavá, aby policisté nestihli říct jednu větu navíc.
14. Obviněný tedy vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že policisté jeho jednání důvodně vyhodnotili jako ohrožení svědka G. fyzickým útokem z jeho strany, takže na výzvu s výstrahou nebyl časový prostor. Je totiž přesvědčen, jak již bylo nastíněno, že tento prostor byl dán jak předtím, tak i poté, co napřáhl ruku směrem ke svědku G. Navíc to, že chodil po místnosti po provedeném výslechu, sice může být vyhodnoceno jako jednání nepatřičné, ovšem domnívá se, že nezavdává příčinu ke služebnímu zákroku, zejména když si policisté byli vědomi jeho nedobrého psychického stavu a nepřizpůsobili tomu průběh výslechu – např. v podobě přestávek.
15. Dále ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení skutku dovolatel konstatuje, že podle odborné literatury k subjektivní stránce trestného činu podle § 325 tr. zákoníku se vyžaduje úmysl. Navíc u jednání kvalifikovaného podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se vyžaduje i specifický tzv. druhý úmysl, který přesahuje objektivní stránku, resp. je vyžadován cíl působit na výkon pravomoci úřední osoby nebo pohnutka jednání právě pro výkon její pravomoci. Musí se proto jednat o úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V jeho případě však podle něj nebyl prokázán přímý úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby, když není zřejmé, co měl svým činem ovlivnit, když byl již výslech ukončen. On jen reflexivně reagoval na služební zákrok. Navíc k závěru, že měl úmysl působit na pravomoc úřední osoby, podle něj nepostačí to, že si musel být vědom, že jsou policisté úředními osobami, jak uzavřel odvolací soud. Je přesvědčen, že jediné, čeho se dopustil, bylo to, že neuposlechl výzvy k tomu, aby se posadil, kdy však výslech již neprobíhal. Neuposlechnutí výzvy však nelze podle něj vnímat jako násilí proti úřední osobě. Pokud pak došlo následně k potyčce mezi ním a policisty, nebyl to on, kdo potyčku vyvolal, a naopak se jen instinktivně bránil tomu, že na něj někdo zezadu skočil, aniž by ve svém psychickém stavu (paranoidní představy v průběhu výslechu) byl schopen vyhodnotit, proč k tomu bez varování došlo.
16. Stejně tak podle dovolatele není patrné, jakou pravomoc chtěl ovlivnit údajným kopnutím do zad svědka D., který navíc neměl s jeho případem nic společného ani nebyl přítomen předcházejícímu incidentu. Z provedeného dokazování podle něj není zcela zřejmé, jak a proč ke kopnutí svědka D. vůbec došlo. Nelze proto podle něj odmítnout jeho verzi, že se nejednalo o kopnutí úmyslné, nýbrž o odstrčení nohou při pádu způsobeném eskortujícími policisty. O absenci úmyslu napadnout jej navíc podle obviněného svědčí to, že se svědku D. bezprostředně po incidentu omluvil.
17. Obviněný tak ve vztahu k uvedené argumentaci uzavírá, že nebyla naplněna subjektivní stránka ve vztahu k působení na výkon pravomoci, a tudíž se dopustil maximálně neuposlechnutí výzvy k usednutí zpět na židli, což nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nadto je přesvědčen, že pokud došlo k drobnému zranění svědka V., nebyl prokázán jeho úmysl způsobit mu zranění, toto bylo pouze důsledkem nezvládnutého zákroku. K tomu připomíná závěry Nejvyššího soudu z jeho usnesení ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 629/2012.
18. Podle obviněného bylo rovněž v této věci nesprávně posouzeno to, zda bylo z jeho strany užito násilí. Připomíná, že došlo pouze k drobnému zranění jednoho ze zasahujících policistů, avšak provedeným dokazováním podle něj nebylo prokázáno, že by se z jeho strany jednalo o cílený útok. Nebyla proto podle něj naplněna ani objektivní stránka skutkové podstaty přečinu podle § 325 tr. zákoníku, neboť neužil proti zasahujícím policistům násilí s úmyslem působit na jejich pravomoc, nýbrž se jednalo o nešťastný úder, když se snažil policistům vysmeknout, neboť proti němu bylo zakročeno zezadu a on nechápal, co se děje.
19. Nesprávné právní posouzení spatřuje také v tom, že nalézací soud nedostál své povinnosti a v popisu skutku nevymezil, že osoba, proti níž mělo násilí směřovat, vykonávala pravomoc způsobem odpovídajícím zákonu, když zde není odkaz na právní předpis upravující výkon úřední osoby. Tento postup je podle něj v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 186/2016.
20. V neposlední řadě ohledně nesprávné právní kvalifikace skutku dovolatele uvádí, že škodlivost jeho jednání nedosáhla takové intenzity, která by naplnila skutkovou podstatu jakéhokoliv trestného činu. Je tedy podle něj zcela zřejmé, že je namístě postup ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když věc měla být řešena maximálně pořádkovou pokutou.
21. Závěrem podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 7. 2024, č. j. 3 To 222/2024-241, a to v celém výroku o vině, a zároveň aby zrušil celý výrok o trestu podle § 265k odst. 2 tr. ř., a dále aby věc v tomto rozsahu přikázal odvolacímu soudu k novému projednání podle § 265l tr. ř.
22. Obviněný zároveň Nejvyššímu soudu navrhl, aby rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu rozhodnutí, tj. odkladu nástupu výkonu trestu odnětí svobody. K tomu připojuje argumentaci, kdy uvádí, že je v době podání dovolání již více než rok v psychiatrické nemocnici, kde se podrobuje nařízenému ochrannému léčení. S ohledem na již proběhlou délku ochranné léčby a s ohledem na jeho aktuální psychický stav není podle něj vhodné, aby byla jeho léčba přerušena, resp. ukončena, a byl umístěn do výkonu trestu odnětí svobody.
23. Následně obviněný vyjádřil rovněž svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
24. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 1. 10. 2024, sp. zn. 1 NZO 730/2024. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněného. Následně se vyjádřil v tom smyslu, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání.
25. Podle státního zástupce je zřejmé, že obviněný primárně míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. S ohledem na opakovanost takových výtek odkazuje především na bod 13 a následující usnesení odvolacího soudu, kde jsou tyto otázky ve vazbě na rozhodnutí soudu prvního stupně řešeny, a to včetně související problematiky právní kvalifikace. Soudy nižších stupňů přitom podle něj dospěly ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že na podkladě provedených důkazů byla vina obviněného prokázána bez důvodné pochybnosti. Soudy se zároveň podle něj dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s obhajobou obviněného. Se skutkovými závěry soudů se plně ztotožňuje, a proto na ně i odkazuje, vč. právní kvalifikace jednání obviněného, kterou rovněž považuje za správnou a ze strany soudů nižších stupňů za řádně a logicky zdůvodněnou.
26. Stran výtek obviněného současně poznamenává, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze podle něj dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak z nich podle něj vyplývá, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí podle něj splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Zcela správně podle něj vycházely z usvědčujících důkazů v podobě výpovědí svědků, resp. poškozených, či z objektivních důkazů listinných. Jestliže skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech oporu, což v řešeném případě podle státního zástupce jednoznačně mají, nelze dovodit zjevné rozpory ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To, že obviněný jednal způsobem uvedeným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, z provedených důkazů podle něj zřetelně vyplývá bez jakékoliv pochybnosti. Kromě absence zjevných rozporů konstatuje také absenci dalších vad, na které eventuálně pamatuje § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zejména podle státního zástupce nelze přitakat obviněnému, pokud naznačuje vadu opomenutých důkazů, když z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí (bod 12 napadeného usnesení) vyplývá, že zmíněný důkazní návrh nebyl přehlédnut, nýbrž byl naopak jako nadbytečný, resp. irelevantní zamítnut. Připomíná, že nadbytečnost či bezpředmětnost z hlediska zjištění skutkového stavu je přitom uznávaným důvodem k zamítnutí důkazního návrhu, a neprovedení takového důkazu nezakládá vadu důkazů opomenutých. Soudy tudíž v tomto směru podle státního zástupce nepochybily. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak podle něj nebyl naplněn ani v jedné z obviněným naznačených alternativ, tj. zjevný rozpor nebo opomenuté důkazy.
27. Vady pak neshledává ani v použité právní kvalifikaci jednání obviněného. Soudy nižších stupňů podle něj přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů konstatovaly existenci násilí či úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby. Státní zástupce pak pro úplnost dodává, že dovolací argumentace obviněného podle něj z větší části vůbec nesměřuje do hmotněprávního posouzení, jak tento formálně deklaruje, nýbrž cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Je tomu tak podle něj proto, že nedostatky právní kvalifikace obviněný buduje na podkladě svého vlastního hodnocení důkazů a vlastní představy o skutkových zjištěních, nikoliv na podkladě skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jež jsou ovšem východiskem pro ověření správnosti právní kvalifikace. Obviněný totiž konkrétně namítá absenci znaku násilí, ačkoliv protiprávní užití síly vůči policistům bezpečně vyplývá z provedeného dokazování (mj. údery rukou či kopy), dále namítá absenci úmyslu, ačkoliv z provedeného dokazování zřetelně vyplývá, že jeho jednání je takového druhu, že nutně muselo být vedeno vůlí obviněného, či popírá působení na výkon pravomoci úřední osoby, ačkoliv je z učiněných skutkových zjištění evidentní, že dotčení policisté plnili své úkoly v rámci výkonu svých služebních povinností, přičemž jednání obviněného plnění jejich služebních povinností značně ztěžovalo, resp. do něj výrazně zasahovalo a ovlivnilo ho, což obviněný chtěl.
28. Pokud obviněný zmiňuje nedostatky v postupu policistů ohledně užití donucovacích prostředků a předchozí výzvy, nemá to podle státního zástupce vliv na správnost právní kvalifikace. Navíc odvolací soud podle něj vysvětlil, proč ze strany policistů k žádnému pochybení nedošlo.
29. Co se týče § 12 odst. 2 tr. zákoníku, státní zástupce má za to, že jednání obviněného nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy v řešeném případě podle něj důvodné.
30. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.
31. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
33. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
34. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
35. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
36. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
37. Obviněný dále své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
38. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Nejvyšší soud předně konstatuje, že obviněný správně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť jeho námitky nesměřují jen proti usnesení odvolacího soudu, ale z velké části také proti rozsudku soudu nalézacího, který zůstal právě po rozhodnutí o odvoláních obviněného a státního zástupce kromě výroku o uloženém ochranném protitoxikomanickém léčení v ústavní formě nezměněn (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 222/2023). Za této situace tak přichází v úvahu uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
40. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
41. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, vadu tzv. opomenutých důkazů a dále vadu nesprávného právního posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
42. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné uvést, že značnou část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání ze dne 13. 5. 2023 (viz č. l. 216 až 219 spisového materiálu), avšak také již v rámci svého výslechu u hlavního líčení konaného dne 11. 12. 2023 (viz protokol na č. l. 173 až 175 spisového materiálu). Dovolací argumentace obviněného pak představuje přinejmenším v její značné části pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz body 9 až 18 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a body 26 až 37 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná i podle Nejvyššího soudu.
43. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání.
44. Předně musí k dovolacím námitkám obviněného konstatovat, že je – až na výjimky a toliko při určité míře benevolence – nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť, materiálně nahlíženo, obsahově nepřesahují pouhou polemiku obviněného s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily, přestože obviněný v podaném dovolání tvrdí, že tomu tak není. Prostřednictvím uvedených námitek se dovolatel primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Jinak vyjádřeno, obviněný požaduje, aby Nejvyšší soud vycházel z jeho verze skutkového děje, nikoliv z verze skutkového děje, který soudy nižších stupňů měly za prokázaný na základě provedených důkazů. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování, ovšem nakonec i vadu tzv. opomenutého důkazu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále také nesprávné právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétně pak stran (ne)naplnění subjektivní a objektivní stránky přisouzeného přečinu, jak bude dále rozvedeno. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., po stránce věcné v těchto částech dovolání v rozhodující míře uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
45. Jak již bylo uvedeno, obviněný v dovolání explicitně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž z jeho dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním míří na jeho první alternativu, tj. na vadu tzv. zjevného rozporu, a dále na jeho třetí alternativu, tj. na vadu tzv. opomenutých důkazů.
46. Ohledně namítaného zjevného rozporu Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III.
ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Zde je namístě také připomenout, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Zároveň je nutno zdůraznit, že existence tzv. zjevného rozporu každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013), tak jak ostatně činí obviněný i v nyní posuzované věci. Uvedený závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.
ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
47. Přesto, jen pro úplnost se však Nejvyšší soud stručně vyjádří ke konkrétním námitkám obviněného, které vztahuje k vadě tzv. zjevného rozporu. Ten obviněný spatřuje jednak mezi jednotlivými výpověďmi svědků navzájem, jednak i mezi jejich výpovědí a jeho výpovědí, přičemž v této souvislosti uvádí jím spatřované rozpory, byť jednoznačně neuvádí, se kterým skutkovým zjištěním má být který důkaz v rozporu. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že k těmto rozporům se vyjádřil již nalézací soud v bodech 29 až 31 odůvodnění svého rozsudku, přičemž se s nimi vypořádal adekvátním způsobem, kdy mj. hodnotil i tvrzený rozpor mezi výpovědi svědka K. a ostatních slyšených svědků a dovolací soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Navíc i Nejvyšší soud považuje za logické, že svědek K., který si v době incidentu podle své výpovědi pročítal protokol o výslechu obviněného, nemusel vidět jednak vlastní útok obviněného na svědka V., avšak ani to, co mu předcházelo – tj. napřažení ruky obviněného sevřené v pěst směrem ke svědku G., vyšetřovateli. S uvedeným rozporem mezi výpovědí svědka K. a výpověďmi ostatních svědků, se proto podle Nejvyššího soudu nalézací soud adekvátně vypořádal. Stejně tak nepovažuje Nejvyšší soud za důvodné námitky obviněného stran tvrzených rozporů mezi výpověďmi jednotlivých svědků – policistů, ohledně průběhu incidentu (zejména ohledně bouchnutí do stolu dlaní svědka G.), když kauzální průběh incidentu byl nade vší pochybnost prokázán a skutková zjištění byla stabilizována, k čemuž lze odkázat na body 27 až 35 rozsudku nalézacího soudu a body 13 až 18 usnesení odvolacího soudu, s jejichž nosnými argumenty se ztotožňuje. Navíc je jistým způsobem i logické, že mezi výpověďmi svědků existují určité nepřesnosti a určité rozpory, když nelze pominout, že situace na místě byla vypjatá, což nakonec vyplývá i z výpovědi svědka K.. Nepochybně také určitou roli hrál i odstup času mezi incidentem a výpověďmi svědků u soudu prvního stupně. V tomto směru je také třeba poznamenat, že tyto určité rozpory a nepřesnosti nemají charakter extrémního rozporu ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Navíc obviněný zcela pomíjí, že ani svědek K. nepotvrdil jeho tvrzení ohledně toho, že to byl právě obviněný, kdo byl napaden svědkem V.
48. Obviněný v podaném dovolání namítá také to, že v odvolacím řízení učinil důkazní návrh na vyhotovení znaleckého posudku z oboru psychiatrie na svoji osobu, přičemž tento byl zamítnut. V neprovedení tohoto důkazního návrhu spatřuje tzv. opomenutý důkaz ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože Nejvyšší soud seznal, že materiálně nahlíženo i touto částí dovolací argumentace obviněný brojí spíše proti učiněným skutkovým zjištěním a hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů a polemizuje s tím, zda byl schopen účastnit se trestního řízení a vnímat jeho smysl a účel, podrobněji se k těmto námitkám vyjádří, a to především proto, že je třeba zabývat se i tím, zda v řízení nedošlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.
49. K problematice tzv. opomenutých důkazů je nutno obecně připomenout, že jde dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III.
ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět. Je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy.
Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Stěžejní je tedy to, že se musí jednat o důkazy podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14.
2. 2008, stížnost č. 66802/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces je založeno až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
50. Z hlediska aplikace uvedených východisek na posuzovanou věc je zapotřebí předně uvést, že odvolací soud se tímto důkazním návrhem obhajoby zabýval, když důkazní návrh zamítl jakožto nadbytečný (viz bod 12 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Svůj postup rovněž zdůvodnil i v rámci veřejného zasedání konaného o podaném odvolání (k tomu viz zvukový záznam z veřejného zasedání ze dne 8. 7. 2024 v čase 1:07:10 až 1:09:18 na č. l. 239 spisového materiálu, jehož obsah pak koresponduje s bodem 12 usnesení odvolacího soudu).
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud uplatněný důkazní návrh nevyhodnotil jako podstatný důkaz sloužící k ustálení skutkového stavu ve smyslu shora citované judikatury. Tomuto postupu odvolacího soudu nemá ani Nejvyšší soud čeho vytknout. Zdůvodnění neakceptace tohoto důkazního návrhu jednak v rámci veřejného zasedání a jednak v rámci písemného vyhotovení usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud považuje za adekvátní. K uvedené námitce je také zapotřebí připomenout, že právě tzv. faktická nadbytečnost důkazního návrhu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 733/01), jak ostatně přiléhavě uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného. Neprovedení nadbytečného důkazu tudíž nemohlo založit vadu opomenutého důkazu a nemohlo tak dojít ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Uvedená námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná a je zjevné, že jejím prostřednictvím rovněž brojí primárně proti skutkovým zjištěním a hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů.
51. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že obviněný tento důkazní návrh vztahoval nikoliv k otázce jeho příčetnosti v době spáchání činu, ale k době vedení trestního řízení, konkrétně k době rozhodování odvolacího soudu. Fakticky lze tedy mít za to, že prostřednictvím této argumentace zároveň cílil obviněný k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. [viz § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř.], který ovšem neuplatnil. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že skutečně lze považovat předmětný důkazní návrh za nadbytečný, když samotné pochybnosti obhajoby o duševním stavu obviněného v době konání veřejného zasedání neodůvodňují nutnost provedení tohoto důkazního návrhu.
Zde je namístě zdůraznit, že odvolací soud posuzoval důvodnost tohoto důkazního návrhu jednak z pohledu závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a vyjádření znalce u hlavního líčení, ale i zároveň z možnosti bezprostředního kontaktu odvolacího soudu s obviněným. I Nejvyšší soud si je vědom zprávy Psychiatrické léčebny v Dobřanech, kde se obviněný nachází. Ovšem i z této vyplývá, že podle ošetřující lékařky je obviněný schopen chápat smysl trestního řízení, přestože tato uvedla, že by pro tento názor bylo vhodné mít oporu ve znaleckém posudku.
Jinak vyjádřeno, ošetřující lékař jako osoba mající patřičné a zejména požadované znalosti v daném oboru a mající kontakt s obviněným, měl za to, že tento je schopen chápat smysl trestního řízení, když toliko z jisté opatrnosti dal v úvahu možnost znaleckého zkoumání této otázky. Pokud pak odvolací soud tuto zprávu hodnotil v kontextu chování obviněného v rámci veřejného zasedání (obviněný se jednání zúčastnil prostřednictvím videokonference) a poté následně uzavřel, že duševní stav obviněného nevzbuzuje pochybnosti o jeho schopnosti chápat smysl trestního řízení, nelze v tomto postupu spatřovat nějaké pochybení tohoto soudu.
Není totiž pochyb o tom, že odvolací soud hodnotil jisté doporučení ošetřující lékařky i z pohledu bezprostředního chování obviněného v rámci veřejného zasedání. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že se odmítl účastnit veřejného zasedání dne 10. 6. 2024, tak je třeba zdůraznit, že obviněný se odmítl zúčastnit veřejného zasedání z důvodu problémů se spojením, přičemž jeho obstrukční chování nemůže vést k závěru o tom, že by obviněný nebyl schopen chápat smysl trestního řízení. Jeho chování nepochybně odpovídá jeho zjištěné emoční nestabilitě, když obviněný trpí smíšenou poruchou osobnosti.
Zde je třeba uvést, že porucha osobnosti představuje osobnostní odchylky, nejedná se o duševní nemoc. Jedná se o soubor trvalých povahových odchylek vytvářející nevyváženou nebo zvýrazněnou osobnost, u níž jsou některé její složky příliš zvýrazněny a jiné potlačeny.
52. Obviněný dále namítá, jak již bylo naznačeno, vadu nesprávného právního posouzení, a to z hlediska naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzeného přečinu jeho jednáním. Zpochybňuje rovněž to, že by se v jeho věci jednalo o případ natolik společensky škodlivý, že by na něj bylo nutno reagovat prostředky trestního práva, přičemž odkazuje na § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem k obsahu konkrétní dovolací argumentace lze i tyto námitky podřadit pod zvolený dovolací důvod s jistou dávkou tolerance, když obviněný částečně při formulaci těchto námitek vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, kterými je ovšem Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán.
53. Přečinu podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 102/2018). Z časového hlediska musí užití násilí při jednání, které je uvedeno pod písmenem a) odstavce 1, buď předcházet výkonu pravomoci, nebo k němu musí dojít při výkonu pravomoci. Násilí provedené při výkonu pravomoci úřední osoby má zpravidla povahu kladení odporu konkrétní úřední osobě nebo na základě určité výzvy úřední osoby adresované pachateli, anebo jde o jednání pachatele při výkonu pravomoci úřední osoby s úmyslem jí zabránit v pokračování tohoto výkonu (viz § 325 [Násilí proti úřední osobě]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4089.).
54. Nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl jakéhokoli skutečného ovlivnění výkonu pravomoci úřední osoby (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 391/2014). V tomto případě je tedy základní skutková podstata uvedená v § 325 odst. 1 tr. zákoníku činnostním deliktem, protože k dokonání činu postačí již samo užití násilí a následek je u základní skutkové podstaty toliko ohrožovací, neboť výkon pravomoci úřední osoby nemusí být vůbec nijak ovlivněn. Jedná-li pachatel v úmyslu podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, připouští se i dokončení při nastoupení účinku, jímž je ovlivnění výkonu pravomoci orgánu veřejné moci tak, jak bylo pachatelovým cílem (k tomu viz PROVAZNÍK, Jan. § 325 [Násilí proti úřední osobě]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 2.).
55. Pravomoc spočívá v oprávnění úřední osoby vykonávat veřejnou moc, přičemž veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech je rozhodováno, není v rovnoprávném postavení s úřední osobou a obsah rozhodnutí úřední osoby nezávisí na vůli takového subjektu. K naplnění znaků trestného činu násilí proti úřední osobě, se vyžaduje, aby k němu došlo ve spojení s její úřední pravomocí a odpovědností ve smyslu § 127 odst. 2 tr.
zákoníku. Pravomoc úředních osob je vymezena příslušnými zákony a právními normami na základě zákona vydanými a může být vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích (secundum et intra legem). Přitom však nezáleží na tom, zda výkon pravomoci úřední osobou je v konkrétním případě vykonáván zcela v souladu s právními předpisy ji upravujících/, neboť adresát výkonu veřejné moci ze strany úřední osoby není oprávněn si samostatně posuzovat, zda je pravomoc úřední osoby vůči němu vykonávána secundum et intra legem.
Je totiž povinen se výkonu veřejné moci v zásadě vždy podvolit, a pokud s ním nesouhlasí, může uplatnit příslušnou právní obranu, zejména opravné prostředky proti konkrétnímu rozhodnutí, žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, příp. žalobu proti nezákonnému zásahu. Proto při zajišťování výkonu rozhodnutí státního orgánu požívají příslušníci Policie České republiky ochranu úředních osob, i kdyby toto rozhodnutí bylo věcně nesprávné. Zákrok příslušníků policie vůči tomu, kdo brání výkonu rozhodnutí, je zákonný i tehdy, kdyby takovéto rozhodnutí samo bylo nezákonné.
Výjimkou jsou jen excesy, které zcela vybočují z mezí pravomoci úřední osoby. Podle judikatury, má-li jednání úřední osoby zjevné znaky svévole, nedopadá na ni ustanovení § 127 odst. 2 tr. zákoníku. Naproti tomu překonání odporu, který směřuje ke zmaření oprávněného služebního zákroku, je právem i povinností příslušníků policie. Proto nutná obrana proti takovémuto zákroku příslušníků policie je nepřípustná a použití násilí k zamezení zákroku je nutno považovat za trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) (srov. přiměřeně R 55/1977) (blíže viz § 325 [Násilí proti úřední osobě].
In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4090–4091).
56. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl. Navíc se u alternativy v písmenu a) § 325 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje specifický tzv. druhý úmysl (dolus coloratus), který přesahuje objektivní stránku, resp. je vyžadován cíl – působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo pohnutka – pro výkon její pravomoci, a proto musí jít o úmysl přímý (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 148/2017). Pachatel jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, či se bála ji vykonat, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí, anebo pachatel jedná úmyslně pro výkon pravomoci úřední osoby (žádný další speciální motiv se nevyžaduje – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
7. 2015, sp. zn. 6 Tdo 725/2015). Oproti trestnému činu násilí proti orgánu veřejné moci podle § 323 tr. zákoníku pachatelova subjektivní stránka může obsahovat jeden ze dvou alternativních fakultativních znaků – intervenční či interferenční cíl (tj. úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby) či retaliační pohnutku (tj. spáchání čin pro výkon pravomoci úřední osoby). Musí jít o úmysl přímý, ovšem to platí pouze ve vztahu ke specifickému znaku úmyslu (cíli působit na pravomoc či pohnutce pro výkon pravomoci); ostatní znaky, zejména jeden ze tří uvedených typů újmy mohou být pokryty i jen úmyslem nepřímým (k tomu srov. PROVAZNÍK, Jan.
§ 325 [Násilí proti úřední osobě]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 12–14). Pro obě varianty úmyslu pak platí, že trestnost nevylučuje, pokud si sám pachatel od svého počinu neslibuje, že jím výkon pravomoci úřední osoby odvrátí či zvrátí, například proto, že jde o projev jeho impulzivity (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 296/2022), že pachatel chce toliko úřední osobě znepříjemnit život, jde o násilný protest atd.
57. Úřední osoba potom požívá ochrany ve smyslu § 127 odst. 2 tr. zákoníku tehdy, pokud byl trestný čin vůči ní spáchán v souvislosti s její pravomocí. Proto je nezbytné, aby v popisu skutku, jímž byl obviněný jako pachatel uznán vinným trestným činem podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku, byly vyjádřeny ty skutečnosti, které odůvodňují závěr, že úřední osoba vykonávala svoji pravomoc zákonu odpovídajícím způsobem. V důsledku toho musí být součástí popisu skutku také odkaz na konkrétní právní předpis upravující výkon pravomoci úřední osoby, jakož i popis takových skutkových okolností, z nichž je patrné, že úřední osoba vykonávala svoji pravomoc v souladu s ním (secundum et intra legem).
Tento závěr vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 186/2016 (R 2/2021), avšak Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že v této věci bylo projednáváno násilné jednání obviněného směřující proti úředníkům České inspekce životního prostředí, kdy za této situace si lze představit, že obviněnému nemuselo být na první pohled zjevné, zda jsou tito poškození úředními osobami ve smyslu § 127 odst. 2 tr. zákoníku (viz bod 65 citovaného rozhodnutí). Za dané situace je tedy logické, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že absenci skutkového vyjádření (ve skutkové větě) týkajícího se označení právního předpisu, podle nějž poškození postupovali, tj. na jehož podkladě realizovali svá oprávnění a jim svěřenou pravomoc, bylo nutno vyhodnotit jako závažný nedostatek rozsudku.
Oproti tomu v nyní projednávané věci se jednalo o příslušníky Policie ČR, kteří směrem k obviněnému vykonávali pravomoci v rámci trestního řízení, tedy jako orgány činné v trestním řízení, kdy konkrétně se jednalo o výslech obviněného, jemuž byli přítomni vyšetřovatel a eskortující policisté, když samotný obviněný se nacházel ve vazbě. Ti pak rovněž odváděli obviněného do auta v době, kdy došlo k druhému z incidentů popsaných ve skutkové větě. V této situaci si lze jen těžko představit, že by si obviněný nebyl vědom toho, že jsou vůči němu vykonávány pravomoci úředních osob podle § 127 odst. 2 tr.
zákoníku. Proto v tomto případě, navíc za situace, kdy se konkrétními pravomocemi svěřenými těmto policistům nalézací soud podrobněji věnoval i v rámci odůvodnění svého rozsudku, byl popis skutku uvedený v odsuzujícím rozsudku podle Nejvyššího soudu dostatečný a nejednalo se tak o pochybení v duchu citované judikatury. Navíc ve skutkové větě bylo výslovně uvedeno, že obviněný byl v postavení obviněného a ve vazbě a že proti němu byly vedeny úkony trestního řízení a že obviněný chtěl působit na výkon jejich služby.
58. Předně je třeba uvést, že v posuzované věci se soudy nižších stupňů naplněním objektivní i subjektivní stránky podrobně zabývaly a podle Nejvyššího soudu přesvědčivě zdůvodnily, proč v jednání obviněného bylo možno spatřovat naplnění všech znaků skutkové podstaty podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky. Lze proto pro stručnost odkázat zejména na body 36 až 37 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 17 až 18 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Pokud jde o vyhodnocení jednání obviněného z hlediska subjektivní stránky, je podle Nejvyššího soudu zapotřebí dodat, že sice nalézací soud ve svém rozhodnutí uvádí, že se obviněný jednání dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku (bod 37 rozsudku), avšak že přímý úmysl, jak jej chápe § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je i podle judikaturních závěrů a komentářové literatury k trestnímu zákoníku vyžadován z hlediska naplnění specifického znaku úmyslu, tj. cíle působit na pravomoc, či pohnutky pro výkon pravomoci, když ostatní znaky, zejména jeden ze tří uvedených typů újmy, mohou být pokryty právě i jen úmyslem nepřímým. Zde je třeba ovšem zdůraznit, že z odůvodnění napadených rozhodnutí, avšak i ze stabilizovaných skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, jakož i z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že obviněný jednal v přímém úmyslu co do zmíněného specifického znaku úmyslu – tedy jednal s cílem působit na pravomoc úřední osoby, vyšetřovatele svědka G., popř. z pohnutky pro výkon pravomoci u svědků
V. či zejména D., který jej doprovázel v rámci eskorty, a tudíž jednoznačně tak vykonával pravomoc úřední osoby ve smyslu § 127 odst. 2 tr. zákoníku. Není totiž pochyb o tom, že zakročující policisty obviněný napadl právě z důvodu toho, že tito vůči němu vykonávali svoji pravomoc, když tito vůči němu činili úkony trestního řízení, což nakonec je i vyjádřeno v popisu skutku. Nejvyšší soud je toho názoru, že z odůvodnění napadených rozhodnutí, ale i ze samotného spisového materiálu jasně vyplývá, v čem bylo možno spatřovat naplnění znaků přečinu podle § 325 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, a to v případě obou incidentů (napadení svědka V. – eskortujícího policisty, snaha o napadení svědka G. – vyšetřovatele – ve výslechové místnosti i napadení svědka D. při eskortě), co bylo cílem či pohnutkou obviněného, jakož i to, že se jednalo o v té době dosud neukončený výslech obviněného, tedy zajisté mohl ještě nějakým způsobem chtít a chtěl působit na přítomné policisty coby úřední osoby ve smyslu § 127 odst. 2 tr. zákoníku.
59. Pokud pak dovolatel orgánům činným v trestním řízení vytýká, že nesprávně vyhodnotily to, zda byl prostor učinit vůči němu výzvu (výstrahu), že proti němu budou v případě neuposlechnutí pokynů policistů použity donucovací prostředky, je podle Nejvyššího soudu zapotřebí uvést následující. Předně i tuto argumentaci obviněný vztahuje k naplnění subjektivní stránky, ovšem fakticky tato námitka směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, když obviněný zpochybňuje, že by chtěl zaútočit na policistu G.
Takže tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je ovšem nutno uvést, že soudy nižších stupňů se touto otázkou důsledně zabývaly. Nalézací soud pak na základě provedených důkazů uzavřel, že prostor pro upozornění obviněného na možnost použití donucovacích prostředků nebyl dán, když jednání ze strany obviněného (napřažení ruky a kráčení směrem ke svědku G. s úmyslem udeřit ho pěstí) bylo neočekávané a následovalo po několika předchozích výzvách, na které obviněný prakticky nereagoval.
Po této „excesivní“ reakci obviněného na opakovanou výzvu k tomu, aby se posadil, když ještě nebyl ukončen výslech (nebyl podepsán protokol), byl obviněný policisty tzv. zpacifikován. V tomto směru je třeba zdůraznit, že z provedených důkazů není pochyb o tom, že policisté po dobu výslechu k obviněnému přistupovali velmi vstřícně, když tomuto v průběhu výslechu bylo umožněno (mj. s ohledem na povědomí o jeho nedobrém psychickém stavu a jeho zdravotních obtížích) opakovaně nejen navštívit toaletu, ale i posvačit a byly mu i opakovaně čteny části jeho výpovědi (umožněno přečíst si protokol, nahlédnout do spisu), což potvrzují nejen zakročující policisté, ale i tehdejší obhájce obviněného, svědek K., tedy osoba, která v té době měla ze zákona povinnost hájit jeho zájmy.
Lze tedy mít za to, že na rozdíl od tvrzení obhajoby se zakročující policisté nesnažili situaci nějak vyostřovat. Pokud i přesto obviněný na poslední důraznou výzvu svědka G. k tomu, aby se posadil, doprovázenou jeho rázným úderem dlaní o stůl, reagoval tak, že slovní reakci „anebo co“ doplnil tím, že jej zamýšlel fyzicky napadnout, což vyplynulo z toho, že se k němu začal přibližovat s rukou sevřenou v pěst, nebylo možno v tomto krátkém časovém sledu spojit reakci přítomných policistů se zákonnou výzvou stran použití donucovacích prostředků.
Zákrok policistů v podobě použití hmatů a chvatů tak byl i bez předchozí výzvy zcela namístě a nesnesl odkladu, neboť bylo ohroženo zdraví osoby ve smyslu § 53 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů. V podrobnostech lze odkázat především na body 13 až 16, resp. až 18 usnesení odvolacího soudu.
60. Navíc, jak již bylo naznačeno, značná dovolací argumentace obviněného týkající se naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. z větší části vůbec nesměřuje do hmotněprávního posouzení, jak dovolatel formálně deklaruje, nýbrž cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Tvrzené nedostatky právní kvalifikace obviněný totiž buduje na podkladě svého vlastního hodnocení důkazů a vlastní představy o skutkových zjištěních, nikoliv na podkladě skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jež jsou ovšem východiskem pro ověření správnosti právní kvalifikace.
Obviněný sice konkrétně namítá absenci znaku násilí, ačkoliv protiprávní užití síly vůči policistům bezpečně vyplývá z provedeného dokazování (mj. údery rukou či kopy), dále namítá absenci úmyslu, ačkoliv z provedeného dokazování zřetelně vyplývá, že jeho jednání je takového druhu, že nutně muselo být vedeno vůlí obviněného, či popírá působení na výkon pravomoci úřední osoby, ačkoliv je z učiněných skutkových zjištění evidentní, že dotčení policisté plnili své úkoly v rámci výkonu svých služebních povinností, přičemž jednání obviněného plnění jejich služebních povinností značně ztěžovalo, resp. do něj výrazně zasahovalo a ovlivnilo ho, což obviněný chtěl.
Tyto námitky proto bylo nutno vyhodnotit jako takové, které nejsou fakticky obsahově způsobilé naplnit obviněným zvolené, avšak ani žádné jiné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.
61. Ve vztahu k uvedeným námitkám obviněného, bez ohledu na skutečnost, že tyto nejsou schopny naplnit zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud ještě připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr.
ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Oba soudy podle Nejvyššího soudu uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi a jejich věrohodností (viz především body 32 až 35 rozsudku nalézacího soudu), případnými rozpory mezi jednotlivými výpověďmi (viz zejména bod 30 rozsudku nalézacího soudu a bod 13 usnesení odvolacího soudu), jakož i dalšími ve věci provedenými důkazy (dále viz body 11 až 18 usnesení odvolacího soudu a body 26 až 35 rozsudku nalézacího soudu).
62. Pokud pak obviněný svojí argumentací mířil, materiálně nahlíženo, spíše na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo, nikoliv na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak deklaroval, lze k tomu uvést následující. Předně takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl.
40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30.
11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se však v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje především svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly a fakticky požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval jím předestřené hodnocení důkazů.
63. Nakonec Nejvyšší soud uvádí, že obviněný rovněž, jak již bylo zmíněno, namítá, že v jeho případě mělo být aplikováno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jeho případ podle něj nedosahuje potřebné společenské škodlivosti. Tato námitka je obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem je zjevně neopodstatněná. K tomu je podle Nejvyššího soudu zapotřebí nejprve uvést, že subsidiaritu trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze chápat tak, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost však není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Neposuzuje se v obecné poloze, nýbrž je ji vždy třeba zvažovat v konkrétním případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
64. Přestože, jak již bylo naznačeno, dovolací argumentace obviněného v této části je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud důvodnou. Jak totiž přiléhavě uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření, jednání obviněného nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy v řešeném případě i podle Nejvyššího soudu důvodné.
65. Nejvyšší soud považuje taktéž za vhodné jen pro komplexnost dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
66. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.
67. Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, avšak ani žádné jiné jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. K návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí
68. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila výkon usnesení odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.
VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
69. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice při jisté míře benevolence odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu