5 Tdo 1022/2025

5 Tdo 1022/2025-1659

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o dovolání, které podala obviněná D. Ř., roz. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 8 To 169/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 37/2023,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. Ř. odmítá.

1. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hodoníně podala dne 21. 3. 2023 u Okresního soudu v Hodoníně obžalobu na obviněnou D. Ř. pro skutek, v němž byl spatřován přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 19 T 37/2023, vrátil věc státní zástupkyni k došetření. Následně byla dne 10. 6. 2024 podána u Okresního soudu v Hodoníně na obviněnou nová obžaloba pro skutky uvedené níže.

2. Obviněná D. Ř. byla rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 3. 2025, sp. zn. 19 T 37/2023, uznána vinnou v bodě 1) výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V bodě 2) výroku o vině byla uznána vinnou zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jí byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku za podmínek § 81 odst. 1 a za použití § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené O. F. částku 20 000 Kč jako náhradu za způsobenou škodu.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná D. Ř. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 8 To 169/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

4. Zločinu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v bodě 1) výroku o vině se obviněná D. Ř. ve stručnosti dopustila tím, že v místě společného bydliště ve XY v ulici XY v rodinném domě č. p. XY, který má dvě samostatné bytové jednotky, nejméně od poloviny roku 2021, v období, v němž probíhalo dědické řízení po jejím otci, do 26. 9. 2022 se vzrůstající intenzitou a s opakující se četností i několikrát do týdne, zejména psychicky, ale i fyzicky napadala svoji matku O. T. (dále také jen „poškozená“), obývající bytovou jednotku v přízemí společného domu, zatímco obviněná se svým manželem J.

Ř. obývali bytovou jednotku v 1. podlaží. Obviněná v tomto období vystavovala poškozenou permanentnímu stresu, narušovala její soukromí, verbálně na ni útočila, že dům patří jí, že poškozená je bezdomovec, má jít bydlet pod most, že je zlodějka a v domě jí nic nepatří, vykřikovala na poškozenou „zaplať, paraziti, fuj, hnus, magoři, taťka to vidí, krávo, svině“. K podstatnému zhoršení chování obviněné vůči poškozené došlo od dubna roku 2022, poté, co poškozená převedla svůj podíl na bytové jednotce na svou druhou dceru O.

F. Obviněná poškozenou přestala zdravit, verbálně ji napadala s tvrzením, že ji živí, že si nezaplatila jídlo, že vše platí obviněná, požadovala po poškozené klíče od domu, s tím, že v něm nemá co dělat, aby vypadla, křičela na ni, že je „parazit a lhářka“, snažila se přes zákaz poškozené vetřít do její bytové jednotky, teatrálně telefonovala za dveřmi poškozené a do telefonu křičela „my to prodáme, nastěhujeme sem cigány“, snažila se tak dosáhnout odchodu poškozené z domu, ačkoli poškozená pravidelně přispívala na úhradu nákladů provozu domu, vypínala jí v průběhu února a března 2022 plynový kotel umístěný ve sklepě, znemožňovala poškozené přístup do sklepa, aby si kotel nemohla zapnout, takže poškozená měla v bytě zimu.

Poté, co obviněná zjistila, že poškozené její druhá dcera O. F. pořídila elektrický přímotop, začala poškozené vypínat přívod elektřiny a poškozenou vykazovala z domu, aby šla bydlet k sestře O. F. do XY. Dále obviněná šířila o poškozené nepravdivé informace, čímž se ji snažila zdiskreditovat u rodiny a sousedů. Rovněž se dopustila opakovaně fyzických útoků vůči poškozené, opakovaně do ní strčila, přetlačovala se s ní ve dveřích, v důsledku čehož utrpěla poškozená podlitiny na horních končetinách, avšak ze studu i z obavy ze msty obviněné nevyhledala lékařské ošetření ani jinou odbornou nebo psychologickou pomoc.

V popisu skutku jsou pak časově konkretizována příkoří, jichž se vůči poškozené obviněná dopustila, spočívající v bránění poškozené ve vstupu do domu uzamykáním vstupních dveří, v nichž obviněná nechala zasunutý klíč, a to až do příjezdu zámečníka, popř.

hlídky Policie ČR, v omezování poškozené v pohybu po společných prostorách domu (bránění poškozené v opuštění prádelny za užití fyzické síly, strkání do poškozené, chytání poškozené za ruce ve snaze bránit jí v pohybu, uzamykání poškozené ve sklepě, vnikání obviněné za použití násilí do bytové jednotky poškozené a neoprávněné setrvávání v ní přes odpor poškozené a její výzvy, aby prostor opustila apod., přičemž k takovémuto jednání docházelo často za pronášení hrubých urážek a nadávek vůči poškozené). Dále obviněná na společné chodbě za dveřmi poškozené úmyslně pouštěla hlasitě rádio, a to i na několik hodin.

5. V obdobném protiprávním jednání obviněná pokračovala i po zahájení trestního stíhání pro skutek pod bodem 1) usnesením ze dne 26. 9. 2022, přičemž jednání uvedeného v bodě 2) výroku o vině se obviněná tamtéž dopustila v období od 27. 9. 2022 nejméně do září 2023. Rovněž v tomto období obviněná opakovaně na několik hodin umísťovala před bytovou jednotkou poškozené hlasitě hrající radiopřijímač, v nepravidelných intervalech zamykala poškozenou na toaletě, opakovaně jí ničila poštovní schránku, za dveřmi bytu poškozené na ni mluvila z chodby a vyčítala jí různé věci, které se ani nestaly, před dveře bytu poškozené naházela věci, které měla poškozená uskladněny ve sklepě a postupně je ničila tím, že do nich kopala. Bránila poškozené ve vstupu do domu uzamykáním vstupních dveří, v nichž nechala zasunutý klíč, bránila poškozené v užívání společných prostor, opět zamykala dveře do sklepa, kde byl umístěn kotel ústředního topení, aby si poškozená nemohla zatopit, opakovaně jej vypínala, odcizila poškozené klíč od dveří toalety, opakovaně uzamkla dveře na WC, čímž bránila poškozené v jeho užívání, vypínala jistič zásuvek v elektrickém rozvaděči, aby si poškozená nemohla přitopit přímotopem, opakovaně odlepila poškozené domovní zvonek u vstupních dveří rodinného domu, aby se k ní nemohl nikdo dozvonit, sledovala poškozenou v její bytové jednotce bočními světlíky z chodby a přitom na ni zpoza dveří křičela, nalévala či stříkala poškozené vodu do prostor jí užívaných pootevřenými okny a pod vstupními dveřmi bytu. Dále obviněná na chodbě domu opakovaně hlasitě křičela, předstírala, že byla přepadena (což zaznamenaly kamery umístěné v těchto společných prostorách), docházelo k opakovaným verbálním urážkám poškozené. Opakované fyzické útoky obviněné vůči poškozené měly opět podobu strkání do poškozené, chytání poškozené za ruce, škrábání poškozené, stažení šňůrky od klíčů kolem prstů poškozené, čímž se obviněná snažila odejmout obviněné v přízemní chodbě domu klíč od bytu nebo společné toalety. Takovýmto jednáním, časově konkretizovaným v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná způsobila poškozené psychický šok a povrchní poranění, jakož i majetkovou újmu spojenou s výměnou zámku. Rovněž v tomto období se obviněná několikrát pokoušela vniknout do bytového prostoru poškozené, když se snažila prudce z venkovní strany otevřít dveře od bytového prostoru poškozené.

6. Přečinu podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v bodě 1) výroku o vině se obviněná dopustila tím, že dne 12. 3. 2022 nebo 13. 3. 2022 od 11:00 do 12:00 hodin vstoupila do bytové jednotky poškozené a za její přítomnosti ze šatní skříně v ložnici odcizila uzamknutou kovovou příruční pokladnu s finanční hotovostí 31 000 Kč, 50 euro a různými historickými mincemi a bankovkami, čímž poškozené způsobila škodu celkem ve výši 32 253 Kč.

7. Přečinu podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku v bodu 2) výroku o vině se obviněná dopustila tím, že poté, co dne 24. 5. 2023 pořídila poškozené její druhá dcera O. F. nové vstupní dveře do její bytové jednotky, náklady na zhotovení dveří včetně rámu činily 19 000 Kč, a nainstalovala bezpečnostní kameru do společné chodby v domě, obviněná ještě téhož dne v 17:06 hodin poškodila dřevěnou lištu na dřevěném rámu dveří, následujícího dne opakovaně přelepovala bezpečnostní kameru. Následně od 30. 5. 2023 dveře opakovaně poškozovala sprejovou barvou, polepovala je papíry, papírovými lepícími páskami, izolepami, které pak přemalovávala barvou či vyrazila skleněné tabule, které následně zakryla polystyrenovými nebo kartonovými deskami, jednou do rámu dveří zatloukla hřebíky, čímž kompletně celé dveře včetně rámu zničila. V září 2023 téměř přes celé vstupní dveře do bytu poškozené přitloukla a přilepila šedou látku a na horní světlík a do spodní části dveří umístila papírový karton. Tímto jednáním způsobila své sestře O. F. škodu poškozením dveří a rámu dveří ve výši 20 000 Kč.

8. V důsledku veškerého výše popsaného jednání obviněné došlo u poškozené O. T. ke zhoršení jejího zdravotního stavu a psychické kondice, výraznému zhubnutí. V důsledku strachu z obviněné se poškozená začala ve svém bytě zamykat, téměř přestala vycházet, obviněné se snažila v domě vyhýbat, neboť intenzita a kreativita naschválů ze strany obviněné se s postupujícím časem zvyšovala, poškozená se ani ve svém bytě necítila v bezpečí s ohledem na neustálý psychický tlak ze strany obviněné, která se snažila svým chováním poškozenou vyhnat ze společného domu. Poškozená pociťovala toto jednání obviněné jako zlé nakládání vůči své osobě, trvající po dlouhou dobu.

II. Dovolání obviněné

9. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná D. Ř. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

10. Obviněná v podaném dovolání vyjádřila přesvědčení, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť skutkové a právní závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Rozhodnutí soudů nižších stupňů má proto za nepřezkoumatelná a protiústavní, neboť tyto soudy podle ní rezignovaly na jejich řádné odůvodnění.

11. Ve vztahu k právnímu posouzení objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku obviněná namítala, že nebyl naplněn znak „osoby žijící ve společném obydlí“, neboť s poškozenou sdílí pouze společné prostory domu. Poškozená bydlí v bytové jednotce její sestry O. F. a obviněná ve své bytové jednotce, s poškozenou nevede společnou domácnost. Podle obviněné nedošlo k naplnění znaku „osoby žijící ve společné obydlí“, neboť ona i poškozená obývají oddělené části téhož objektu bez společného soužití. Výklad přijatý v projednávané věci podle obviněné překračuje účel § 199 tr. zákoníku, který chrání vztah osob žijících fakticky ve „společném obydlí“, nejde pouze o prostorovou blízkost. Judikaturou je pojem „společné obydlí“ vykládán relativně široce, nezabývá se situací, v níž osoby obývají oddělené části téhož objektu bez společného soužití. Stejně tak podle jejího názoru nebyl naplněn znak „týrání“, neboť z konstatovaného skutkového stavu nevyplývá těžké příkoří, které poškozená měla pociťovat, a soudy nižších stupňů ani nebyly provedeny důkazy, zda poškozená takto svou situaci skutečně vnímala. Její jednání mohlo dosáhnout nanejvýše intenzity přestupku, přitom pro jednání uvedené pod bodem 1) výroku o vině byla správním orgánem stíhána a řízení bylo zastaveno. Ve správním řízení jí nebylo spáchání přestupku prokázáno. Soudy nižších stupňů pak podle dovolatelky nevysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly k jinému závěru než správní orgán.

12. Podle názoru obviněné její jednání nepřekročilo rámec obvyklého narušení rodinných vztahů a její jednostranná kriminalizace je v rozporu s právem a porušením zásady subsidiarity trestní represe. Jednání O. F., pořizování audio a videozáznamů bez jejího souhlasu, považovala za zásah do svých práv, rovněž namítala, že konflikty s poškozenou a O. F. byly vzájemné.

13. Podle přesvědčení obviněné závěr o „týrání“ vylučují i další, jí uváděné skutečnosti. Poškozená nezhubla v předmětném období 15-20 kg, jak je uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale pouze 3 kg. S poukazem na videonahrávky podotkla, že na konfliktech se podílela jak poškozená, tak i její sestra O. F. Soudy nižších stupňů nevzaly v potaz ani lékařské zprávy o jejím fyzickém napadení O. T., ačkoli tyto zprávy předložila. Rovněž provedení dalších jí navržených důkazů soudy nižších stupňů odmítly pro jejich údajnou nadbytečnost.

14. Ve vztahu k přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku obviněná zdůraznila, že pokud zakrývala skleněné výplně kartonem či sprejem, činila tak pouze ve snaze zabránit pořizování audio a videozáznamů ve společných částech domu, neboť O. F. takto postupovala i přes její výslovný nesouhlas a zasahovala tak do jejích osobnostních práv, a tudíž považuje tuto svoji reakci za adekvátní. V této souvislosti poukázala na § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a namítla, že osobnost člověka je z hlediska ústavních garancí nedotknutelná. Zmínila i správní řízení vedené proti její sestře O. F. související s touto věcí.

15. Obviněná rovněž dovodila, že nemohla naplnit ani znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť z výpovědi poškozené podle dovolatelky vyplynulo, že jí dovolila trezor odnést v domnění, že jí ho vrátí. Trezor jí vrátila s částkou 31 000 Kč, ač poškozená uváděla, že se v něm původně nacházela částka 30 000 Kč. Zdůraznila, že poškozená s jejím otcem měli společné jmění, a tudíž polovina částky v trezoru měla být vypořádána po smrti otce v rámci dědického řízení, což se nestalo.

16. Dále obviněná spatřovala zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním v závěru soudů nižších stupňů o její vině, který založily na výpovědi svědků, kteří podle jejího názoru reprodukovali pouze to, co jim sdělila poškozená, aniž by se řádně vypořádaly s jí předloženými důkazy, a to listinnými důkazy a videonahrávkami incidentu prokazujícími její tvrzení o vzájemných útocích a o tom, že konflikty vyvolávala O. F. Z jí předložených lékařských zpráv nebyly zjištěny ani žádné známky dlouhodobého fyzického či psychického týrání, přesto soudy dospěly k závěru, že její jednání naplňuje zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Současně soudy nižších stupňů odmítly pro nadbytečnost provést důkaz výslechem svědků, který navrhovala k objasnění vztahů v rodině, jakož i důkazy k prokázání zdravotního stavu poškozené a útoků vůči dovolatelce ze strany O. F. Soudy nižších stupňů se podle jejího názoru nevypořádaly se všemi aspekty věci a nekriticky převzaly tvrzení obžaloby, tudíž postupovaly ve věci v rozporu s trestním řádem a zásadou spravedlivého procesu. Dopustily se deformace důkazů a necitlivě vybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Ve vztahu k hodnocení svědeckých výpovědí soudy nižších stupňů poukázala na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016, s tím, že při hodnocení svědeckých výpovědí je nutné se zabývat tím, zda jsou svědci na výsledku řízení zainteresováni.

17. Dovolatelka ani nesouhlasila s výrokem o náhradě škody. Podle ní měla být poškozená O. F. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť svůj nárok na náhradu škody nedoložila znaleckým posudkem.

18. Závěrem proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření k dovolání

19. K dovolání obviněné se dodatečně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, a to v podání doručeném Nejvyššímu soudu prostřednictvím datové schránky až dne 21. 11. 2025, tedy po konání neveřejného zasedání, v němž bylo o podaném dovolání rozhodnuto. Státní zástupce v podaném vyjádření navrhl odmítnout dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. K argumentaci obsažené ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněné nemohlo být při rozhodování přihlíženo, Nejvyšší soud je v době rozhodování neměl k dispozici.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

20. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

22. Obviněná opřela své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ačkoli správně měla uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě právě s poukazem na jí uvedené dovolací důvody. Toto v zásadě pouze formální pochybení nemohlo mít vliv na možnost projednat dovolání obviněné a rozhodnout o něm. Předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho obou alternativách je, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.

23. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít případné vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo na nedostatečný rozsah dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy nižších stupňů, pokud z nich není zřejmý zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vyjmenovaných vad rozhodnutí, které spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

b) K námitkám obviněné

25. Úvodem Nejvyšší soud považuje za nutné k dovolacím námitkám uplatněným obviněnou podotknout, že jsou z velké části opakováním argumentace z předchozích stadií trestního řízení, s nimiž se již soudy nižších stupňů věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání, v němž dovolatel jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud se takovými námitkami tyto soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

26. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitkami obviněné o porušení jejího práva na spravedlivý proces je nutno připomenout, že i Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval tři množiny případů, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy mohou nabýt takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. V prvé řadě jde o situace, že důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového stavu věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.

6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000), jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž takový návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či pouze okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci.

Dále jde o situace, že v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří vady, spočívající v tom, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. že v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak je nutno shledat rozpor s principy řádného procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30.

11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95). Takováto pochybení však nebyla, jak je dále rozvedeno, Nejvyšším soudem v rozhodnutích soudů nižších stupňů zjištěna.

27. Uplatněným dovolacím důvodům nemohla odpovídat ani námitka obviněné, že byly opomenuty (resp. soudem prvního stupně zamítnuty) její návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků a provedením důkazů k prokázání zdravotního stavu poškozené a útoků ze strany O. F. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že důkazní prostředky, jejichž provedení soudy nižších stupňů odmítnou a své rozhodnutí náležitě zdůvodní v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nelze hodnotit jako opomenuté důkazy.

Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud při svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře, a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněné lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.

Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str.

377 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V projednávané věci soud prvního stupě dostatečně přesvědčivě zdůvodnil, proč považoval výše zmíněné důkazní návrhy obviněné za nadbytečné (viz bod 12. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nelze tedy dovodit, že by šlo o opomenuté důkazy.

28. K námitkám obviněné, v nichž nesouhlasila s rozsahem provedeného dokazování a se správností skutkových zjištění, lze uvést, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů.

Výhrady obviněné uvedené v dovolání nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, jejímž prostřednictvím se obviněná jen snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné závěry ohledně naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, konkrétně znaku „týrání“ (k uvedenému rovněž viz výklad níže), resp. znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 tr.

zákoníku, jakož i závěry ohledně nároku poškozené O. F. na náhradu škody či námitky obviněné ohledně celkového zhubnutí poškozené, tvrzených útoků vůči dovolatelce nebo oboustrannosti konfliktního chování. Stejné výhrady ostatně uplatnila obviněná již v předchozích stadiích trestního řízení a soudy nižších stupňů se s jejími námitkami náležitě vypořádaly, proto lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Takové námitky nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr.

ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Tyto námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněné tedy ani v případě, v němž by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

29. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna.

Zjevný nesoulad je tak dán pouze v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). S těmito podmínkami se námitky obviněné míjejí, neboť neoznačuje žádný, natožpak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Obviněná vyjadřuje prostý nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy.

Neidentifikuje však žádnou trhlinu v logice jejich úvah a netvrdí, že ke skutkovému stavu nebylo možno dospět při žádném z logicky v úvahu připadajících způsobů hodnocení provedených důkazů. Soudy nižších stupňů se tedy věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které odpovídají § 2 odst. 6 tr. ř. a nalezly svůj odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.

ř. V tomto směru lze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího zcela odkázat.

30. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá námitka obviněné, kterou zpochybňovala naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku s tím, že nemohl být naplněn znak „společného obydlí“, když s poškozenou sdílí pouze společné prostory domu, každá obývá svou bytovou jednotku a nevedou společnou domácnost. K této argumentaci je nutno uvést, že trestného činu podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr.

zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu. Podle § 133 tr. zákoníku se obydlím rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Toto vymezení pokrývá tedy mimo obytných domů a bytů i obytné chaty, hotelové domy, ubytovny, vysokoškolské koleje apod., tedy veškeré prostory sloužící k bydlení lidí. Pokud jde o pojem „společného obydlí“, jak odborná literatura, tak i judikatura setrvávají na závěru, že podmínkou naplnění tohoto znaku není vedení společné domácnosti (jak se obviněná mylně domnívá) ani vedení rodinné domácnosti, ale jen faktický stav společného bydlení, ať už jeho důvodem je jakýkoli titul, např. vlastnictví nemovitosti, nájemní či podnájemní vztah i faktické společné bydlení na základě rodinných i jiných vztahů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1072/2012, uveřejněné pod č. 35/2013 Sb. rozh. tr., dále ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2488, marg. č. 2.). Z popsaných okolností jasně vyplývá, že poškozená byla osobou žijící s obviněnou ve „společném obydlí“, jak to má na mysli ustanovení § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Pro tento závěr je rozhodný faktický stav společného soužití a bydlení obviněné a poškozené v jednom domě bez ohledu na to, jaký kdo z nich měl právní vztah k tomuto domu, resp. kterou část domu užívala obviněná či poškozená.

Vzhledem k uvedenému nelze námitkám obviněné zpochybňujícím naplnění znaku „společného obydlí“ přisvědčit. V této souvislosti je nutné rovněž zdůraznit, že obviněná se dopouštěla jednání vůči poškozené přímo ve sdílených prostorách domu, když jí bránila v užívání sklepa, či dokonce natolik soukromých míst jako je toaleta, ale i nepřímo, pokud vypínáním přívodu energií zamezovala, aby si poškozená zatopila, sledovala ji skrze dveře, křičela na ni, hrubě a vulgárně jí nadávala či hlasitě pouštěla rádio.

Takto obviněná zasahovala do matčina soukromí a omezovala ji v pohybu po domě. Navíc, jak sama poškozená uvedla, bydliště nechtěla opustit díky citové vazbě k domu, který postavila se svým zesnulým manželem. Skutečnost, že spolu obviněná s poškozenou nesdílely veškeré prostory domu, proto nemůže být na překážku závěru, že k „týrání“ docházelo ve „společném obydlí“.

31. Námitku, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, je obecně možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jde o námitku nesprávného právního posouzení skutku, nicméně obviněná tuto námitku ve svém dovolání uplatnila pouze formálně s obecným konstatováním, že její jednání mohlo dosáhnout nejvýše intenzity přestupku. Ohledně aplikace zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze pominout výklad této zásady včetně pojmu společenské škodlivosti, který byl přijat ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V souladu se zakotvením formálního pojetí trestného činu zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je nutno vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Pouze ve zcela výjimečných případech, pokud veškeré okolnosti spáchání činu neodpovídají běžně se vyskytujícím případům trestného činu stejné povahy, je možné za použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ dovodit odpovědnost pachatele mimo rámec trestního řízení a uplatnit jeho odpovědnost podle jiného právního předpisu.

V tomto smyslu se soudy nižších stupňů vypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe, když důvodně shledaly za nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obviněné s ohledem na okolnosti, za nichž se předmětné trestné činnosti dopustila. Obviněná totiž jednala úmyslně, s rozmyslem, po předchozím uvážení, z pomsty vůči poškozené, své matce, osobě vyššího věku. Nebyly přitom zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit menší společenskou škodlivost činu obviněné, která by aplikaci této zásady ospravedlnila.

Obviněná se rozhodně nedopustila posuzované trestné činnosti za nějakých výjimečných okolností, které by svědčily o natolik nízké míře společenské škodlivosti, jež by neodpovídala ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Navíc, jak bylo zjištěno, se svým jednáním vůči poškozené dopustila více trestných činů, z toho dvou zločinů a dvou přečinů. Pokud obviněná argumentovala výsledky předchozích správních řízení, v nichž byla projednávána za přestupky, která byla zastavena, je nutno ve shodě s odvolacím soudem zdůraznit, že na rozdíl od nyní projednávané věci zahrnující období od roku 2021 do roku 2023 byla předmětem těchto řízení pouze dílčí jednání obviněné, jejichž intenzita škodlivosti byla výrazně nižší než u nyní projednávaných jednání.

Soud prvního stupně na rozdíl od správního orgánu provedl rozsáhlejší a důslednější dokazování, na jehož základě dospěl ke skutkovým závěrům odlišným od závěrů správního orgánu. Lze tedy v tomto směru uzavřít, že soudy nižších stupňů zcela správně zohlednily zásadu subsidiarity trestní represe, jejich úvahy jsou v odůvodnění rozsudků podrobně vyloženy.

Přitom všechny okolnosti, za nichž došlo ke spáchání trestné činnosti obviněnou a které svědčily v její prospěch, vyjádřily i v uloženém trestu. Obviněné byl uložen pouze podmíněně odložený trest odnětí svobody těsně nad dolní hranicí trestní sazby za současného vyslovení dohledu.

32. Námitky obviněné ve vztahu k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, konkrétně znaku „týrání“ nepřesahují opět rámec prosté polemiky se soudy zjištěným skutkovým stavem. I přesto a zcela nad rámec lze však poznamenat následující. „Týráním“ se podle ustálené judikatury rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Vyznačuje se určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří. Opodstatněnost závěru, že týraná osoba pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří, je nutné posuzovat podle srovnatelných případů. Pro naplnění tohoto znaku není rozhodné, zda nastal následek na fyzickém nebo duševním zdraví týrané osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.

1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 40/2018). Zákon rovněž nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí (viz opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Pro tento stav je přitom příznačné, že týraná osoba jednání pachatele snáší, není schopna klást mu odpor, pasivně se mu podřizuje, bezbranně před ním ustupuje a v podstatě není s to na něj adekvátně reagovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018).

Může jít tedy nejen o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2477). Je třeba, aby šlo o akty nevhodného chování či urážek a fyzického napadání, které ve sledovaném období vykazují v souhrnu vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti. Právě vyšší stupeň hrubosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné.

Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022). Výhrady obviněné, že nešlo o naplnění pojmu „týrání“, protože její jednání nedosahovalo takové intenzity, aby přesahovalo rámec běžných rodinných konfliktů, nemají opodstatnění zejména s ohledem na učiněná skutková zjištění, v nichž je právě intenzita, hrubost i bezcitnost vůči staré ženě a matce obviněné v potřebné míře vyjádřena.

Nelze než uzavřít, že se poškozená ocitla ve velmi zranitelném postavení a jen těžko řešitelné situaci, kterou musela vnímat velmi úkorně až trýznivě, tedy zcela nepochybně jednání obviněné musela pociťovat jako těžké příkoří.

33. Rovněž skutkové i právní námitky uplatněné obviněnou ve vztahu k závěrům o její vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku neshledal Nejvyšší soud důvodnými, přičemž v tomto směru lze zcela odkázat na závěry učiněné v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, doplněné odůvodněním usnesení odvolacího soudu, s nimiž se Nejvyšší soud zcela ztotožnil, stejně jako s argumentací těchto soudů ve vztahu k adheznímu výroku, jímž byla obviněné uložena povinnost k náhradě způsobené škody poškozené O. F., jejíž výše byla řádně zjištěna odborným vyjádřením (viz č. l. 323 spisu). Požadavek dovolatelky na vypracování znaleckého posudku k zjištění výše způsobené škody je proto zcela nadbytečný.

V. Závěrečné shrnutí

34. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné D. Ř. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možné část námitek uplatněných obviněnou podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněné bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 11. 2025

JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu