5 Tdo 368/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovoláních, která podali obviněný 1. Ing. Pavel Moravec, trvale bytem Zahořany 46, fakticky bytem Praha 8, Vřesová 681/19, obviněný 2. Ing. Zdeněk Studnička, bytem Libochovice, Kaplířova 552, a obviněný 3. Ing. Václav Janovský, bytem Praha 10 – Záběhlice, Pivoňková 2104/28, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 9 To 32/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 22/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. Pavla Moravce, Ing. Zdeňka Studničky a Ing. Václava Janovského odmítají.

1. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podal dne 22. 12. 2017 u Krajského soudu v Ústí nad Labem obžalobu pro skutek pod bodem 1) na obviněného Ing. Pavla Moravce pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), pro skutek pod bodem 2) obžaloby rovněž na obviněného Ing. Pavla Moravce pro pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.

zákoníku a pro skutek pod bodem 3) na obviněného Ing. Pavla Moravce pro organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na pokusu zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a dále podal obžalobu pro tento skutek pod bodem 3) i na obviněné Ing. Václava Janovského a Ing. Zdeňka Studničku pro pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 50 T 22/2017, Krajský soud v Ústí nad Labem všechny tři obviněné podle § 226 písm. b) tr.

ř. v celém rozsahu obžaloby zprostil a podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozené Českou exportní banku, a. s., a M. B. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem i oba poškození. O jejich odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 9 To 7/2021, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.

ř. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání poškozených byla podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuta.

2. V pořadí druhým rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2023, sp. zn. 50 T 22/2017, byli uznáni vinnými obviněný Ing. Pavel Moravec trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 290/1993 Sb., (v bodě 1.), pokusem zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 a § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (v bodě 2.), a účastenstvím podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku (v bodě 3.), obvinění Ing. Zdeněk Studnička a obviněný Ing. Václav Janovský přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (v bodě 3.). Za to byl obviněnému Ing. Pavlu Moravcovi podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla tomuto obviněnému dále uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil poškozené M.

B. škodu, kterou činem způsobil. Obvinění Ing. Zdeněk Studnička a Ing. Václav Janovský byli shodně odsouzeni podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jejichž výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Poškození M. B. a Česká exportní banka, a. s., byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zúčastněné osobě Zámek L., s. r. o., bylo podle § 101 odst. 2 písm. e) tr.

zákoníku uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, okr. XY, pozemků parcelních čísel blíže konkretizovaných v rozsudku soudu prvního stupně.

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni tři obvinění, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, poškozená M. B., Česká exportní banka, a. s., a zúčastněná osoba Zámek L., s. r. o. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 9 To 32/2023, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve vztahu k obviněnému Ing. Pavlu Moravcovi ve výroku o vině pod bodem 1.

rozsudku soudu prvního stupně, ve výroku o jemu uloženém trestu a ve výroku, jímž byla poškozená M. B. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, dále z podnětu státního zástupce a poškozené České exportní banky, a. s., odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku, jímž byla poškozená Česká exportní banka, a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a konečně odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce a zúčastněné osoby Zámek L., s.

r. o., podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení ochranného opatření zabrání věci. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině pod body 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně a o trestech uložených obviněným Ing. Zdeňku Studničkovi a Ing. Václavu Janovskému odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. Pavla Moravce uznal vinným [ve vztahu ke skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně] zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.

zákoníku, přičemž za tento skutek a za skutky pod bodem 2) a 3) z rozsudku soudu prvního stupně uložil obviněnému Ing. Pavlu Moravcovi podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 82 odst. 3 byla tomuto obviněnému uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil poškozené M.

B. škodu, kterou trestným činem způsobil. Poškozenou M. B. odvolací soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody poškozené České exportní bance, a. s., odvolací soud rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných Ing. Zdeňka Studničky a Ing. Václava Janovského zaplatit společně a nerozdílně této poškozené částku 8 405 888,50 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 11.

9. 2020 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká exportní banka, a. s., se zbývajícími částmi svého nároku na náhradu škody, vůči obviněnému Ing. Pavlu Moravcovi zcela, vůči obviněným Ing. Zdeňku Studničkovi a Ing. Václavu Janovskému co do příslušenství nároku nad přiznanou výši odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále odvolací soud podle § 259 odst. 1 tr. ř.

rozhodl ve vztahu k výroku o ochranném opatření zabrání věci (nemovitostí zapsaných na LV XY, k. ú. XY, obec XY, okres XY, vedeném u k. ú. pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY), že se věc v tomto rozsahu zrušení vrací soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Konečně byla odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných Ing. Pavla Moravce, Ing. Zdeňka Studničky a Ing. Václava Janovského i odvolání poškozené M. B.

4. Skutku pod bodem 1. z rozsudku soudu prvního stupně [zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], o němž odvolací soud svým rozsudkem znovu rozhodl, se obviněný Ing. Pavel Moravec ve stručnosti dopustil tím, že ke škodě poškozené M. B., majitelce zámku L., při jednání počátkem roku 2009 o odkoupení tohoto zámku v hodnotě 35 994 209 Kč ústně přislíbil, že jej zrekonstruuje a v zámku vybuduje galerii jejího zesnulého manžela malíře O. B., čímž poškozenou přesvědčil, aby veškerý svůj nemovitý majetek zapsaný na tehdejším listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, vložila jako nepeněžitý vklad do jím ovládané společnosti UYANGA, a.

s., (dále i jen UYANGA) kterou obviněný společně s poškozenou založili zakladatelskou smlouvou dne 10. 3. 2009, a do níž téhož dne prohlášením vkladatele M. B. vložila všechny své nemovitosti s právními účinky vkladu ke dni 13. 3. 2009. Poškozené za tento nepeněžitý vklad bylo upsáno 500 kusů veřejně neobchodovatelných listinných akcií na majitele vydaných UYANGA ve jmenovité hodnotě 100 000 Kč na jednu akcii (pod čísly 001-500 jednou hromadnou listinnou akcií), obviněný sám upsal 1 akcii UYANGA v nominální hodnotě 1 000 Kč (pod číslem 501), přičemž obviněný poškozené hromadnou akcii na majitele nepředal, čímž natrvalo přišla o vlastnictví souboru nemovitostí a nezískala přitom žádný vliv a práva ve společnosti UYANGA.

Obviněný takto využil nezkušenosti a důvěřivosti osmdesáti dvou leté poškozené, pro kterou byla obnova zámku L. jako památky a galerie děl manžela smyslem stáří, a o níž s ohledem na dlouholetou známost věděl, že (jako jednodušší a naivní osobnost s nedostatečným vzděláním pro správu rozsáhlého majetku) správně neporozumí postupu při zakládání akciové společnosti a neví, že akcie na majitele k doložení svého vlastnického práva musí fakticky držet, přičemž nadále poškozenou udržoval v domnění, že zámek L.

s panstvím hodlá odkoupit, byť akcie společnosti UYANGA fakticky držel a dne 17. 3. 2009 prodal smlouvou o úplatném převodu listinných cenných papírů společnosti PHAR SERVICE, a. s. (dále jen PHAR SERVICE), za 20 001 000 Kč. Za tímto účelem poškozené nepravidelně hradil v různých částkách až do 12. 9. 2014 měsíční důchod sjednaný ve výši 100 000 Kč měsíčně podle Smlouvy o důchodu uzavřené dne 10. 3. 2009, takto zaplatil nejméně 6 069 000 Kč a dále ve dnech 13. 3. 2009, 16. 10. 2009 a 11. 7. 2010 uzavřel s poškozenou, zneužívaje její nezkušenosti a důvěry, opakovaně smlouvu o prodeji cenných papírů, kterou prodala dvakrát všech svých 500 kusů akcií a jednou 499 kusů akcií společnosti UYANGA obviněnému za 5 000 000 Kč, resp. 12 000 000 Kč, resp. 15 491 455 Kč, přičemž poškozená fakticky obdržela pouze 1 000 000 Kč v hotovosti.

Tímto jednání obviněný způsobil poškozené M. B. škodu ve výši 35 994 209 Kč.

5. Skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně (pokusu zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 a § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku), který zůstal rozsudkem soudu odvolacího nezměněn, se obviněný Ing. Pavel Moravec ve stručnosti dopustil tím, že jako předseda představenstva UYANGA, ve snaze dosáhnout odkladu vymáhání svého osobního dluhu z půjčky 15 000 000 Kč s příslušenstvím ve výši 24 % p. a., kterou sjednal jako fyzická osoba smlouvou o půjčce ze dne 1.

10. 2007 s věřitelem P. M., jménem UYANGA dne 12. 1. 2010 v Praze podepsal prohlášení o ručení za tento svůj osobní dluh a prohlásil, že UYANGA uspokojí tuto pohledávku P. M., pokud dlužník neuhradí svůj závazek včas a řádně podle podmínek stanovených v zajišťovaném závazku, dále ve stejný den 12. 1. 2010 v Praze podepsal Rukojemské prohlášení za výstavce na směnce vystavené obviněným jako fyzickou osobou na řad P. M., na částku 26 697 000 Kč splatnou dne 31. 12. 2010, a dále dodatek ke smlouvě o půjčce z 1.

10. 2007, kterým bylo obviněným jako fyzickou osobou ujednáno s věřitelem P. M. prodloužení splatnosti půjčky do 31. 12. 2010. Takto obviněný jednal, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že za UYANGA v tu dobu mohli podle společenské smlouvy jednat a podepisovat pouze místopředseda představenstva a člen představenstva, tedy, že tyto právní úkony nemůže sám platně učinit, což tomuto svému věřiteli nesdělil, a společnost UYANGA se pokusil těmito svými úkony zavázat k tomu, aby za něj jako dlužníka uspokojila pohledávku vůči věřiteli P.

M., a pokusil se tak způsobit společnosti UYANGA škodu ve výši nejméně 26 697 000 Kč.

6. Skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně [přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, Ing. Pavel Moravec jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], který zůstal rozsudkem soudu odvolacího nezměněn, se obvinění Ing. Pavel Moravec, Ing. Václav Janovský a Ing. Zdeněk Studnička dopustili tím, že obviněný Ing. Václav Janovský jako místopředseda představenstva, a obviněný Ing. Zdeněk Studnička jako člen představenstva společnosti UYANGA dne 16.

9. 2013 notářským zápisem č. j. N 713/2013, NZ 590/2013, sepsaným notářkou JUDr. Jaroslavou Voclovou, za UYANGA jako spoludlužníka a osobu povinnou, bez jakéhokoliv právního důvodu uznali dluh a svolili k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu, přestože se jednalo o soukromý dluh obviněného Ing. Pavla Moravce, v té době předsedy představenstva UYANGA, z titulu půjčky 15 000 000 Kč s příslušenstvím ve výši 24 % p.a., kterou sjednal jako fyzická osoba Smlouvou o půjčce ze dne 1. 10. 2007 s věřitelem P.

M., a takto UYANGA zavázali, že spolu s dlužníkem obviněným Ing. Pavlem Moravcem uznávaný dluh uhradí včetně příslušenství do 15. 11. 2013, přičemž jednali na žádost a podle instrukcí obviněného Ing. Pavla Moravce, který se zneužitím majetku UYANGA snažil oddálit splatnost svého osobního splatného závazku. Přitom s ohledem na své postavení ve společnosti si museli všichni tři obvinění být vědomi, že jak směnka ze dne 12. 1. 2010, tak prohlášení o ručení ze dne 12. 1. 2010, na které je v textu notářského zápisu odkazováno jako na důvod existence závazku UYANGA, nebyly podepsány za UYANGA oprávněnou osobou, a tudíž nejsou platné, a že UYANGA žádnou částku P.

M. nedluží. Všichni obvinění jednali s vědomím, že realizací takto nedůvodně uznaného a vykonatelného dluhu bude z UYANGA vyveden majetek. Přitom tato společnost nevyvíjela žádnou obchodní činnost a fakticky disponovala pouze nemovitostmi v obci XY, v katastrálním území XY, v případě jejich zcizení by zůstala nemajetná a nebyla by schopna dostát svému závazku vůči České exportní bance, a. s., ze Smlouvy o zřízení zajištění č. 22259, uzavřené dne 4. 11. 2011 a podepsané za UYANGA obviněnými Ing. Zdeňkem Studničkou a Ing.

Václavem Janovským, kterou se UYANGA zavázala nejpozději do 30. 1. 2014 zřídit zástavní právo k zámku L., k zajištění závazku dlužníka AUM LLC, společnosti založené v Mongolsku, ovládané českou obchodní společností 1. PRIMOSSA Corporation, a. s., jejímž 100% akcionářem byl obviněný Ing. Pavel Moravec, ze smlouvy o úvěru ve výši 11 141 741 USD ze dne 4. 11. 2011, který nebyl dlužníkem řádně splácen. Zajištění se mělo vztahovat na pohledávky České exportní banky, a. s., až do výše 100 000 000 USD, přičemž dluh vůči P.

M. následně nebyl ve stanovené lhůtě uhrazen ani Ing. Pavlem Moravcem, ani nikým jiným, zástava nebyla UYANGA poskytnuta a na majetek UYANGA byla dne 15. 1. 2014 soudním exekutorem Mgr. Pavlem Dolanským na základě pověření od Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 6. 1. 2014, č. j. 73 EXE 5650/2013-16, zahájena exekuce. Následně na základě exekučního příkazu ze dne 15. 1. 2014, č. j.

15 EX

5488/13-10, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2014, o provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného UYANGA byly téměř všechny nemovitosti společnosti jako její jediný významný majetek, včetně zámku L. v hodnotě nejméně 11 910 000 Kč, jehož hodnota tehdy byla znaleckými posudky stanovena na 8 405 888,50 Kč (i s přilehlými zemědělskými a lesními pozemky) kupní smlouvou ze dne 9. 10. 2014 prodány mimo dražbu se souhlasem soudního exekutora společnosti Zámek L., s. r. o., za částku 22 500 000 Kč, a takto obvinění způsobili České exportní bance, a. s., škodu nejméně 8 405 888,50 Kč.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání prostřednictvím svých obhájců všichni tři obvinění.

a) Dovolání obviněného Ing. Pavla Moravce

8. Obviněný Ing. Pavel Moravec uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolatel namítl, že v předcházejícím řízení nebyla dodržena zásada obžalovací, zásada totožnosti skutku a zásada dvojinstančnosti řízení, čímž došlo k závažným procesním pochybením narušujícím jeho právo na spravedlivý proces.

9. Ke skutku pod bodem 1. dovoláním napadeného rozsudku obviněný uvedl, že porušením těchto procesních zásad mu byla znemožněna účinná obhajoba, bylo rozhodnuto o jeho vině na základě jiného skutkového stavu, než byl tvrzen obžalobou a usnesením o zahájení trestního stíhání, což je v rozporu s § 220 odst. 1 tr. ř. a § 176 odst. 2 tr. ř. Skutek vymezený v rozsudku odvolacího soudu má se skutkem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání společné jen velmi obecné rysy, figuruje v něm poškozená M. B. a zámek L. Podle obviněného byla přerušena totožnost následku trestného činu, neboť odvolací soud spatřoval následek ve vkladu zámku L. do základního kapitálu UYANGA a jeho pozbytí poškozenou, zatímco dříve byl následek spatřován v jeho prodeji pod cenou nebo za cenu, která nebyla zaplacena. Obdobně obviněný dovodil ve vztahu k totožnosti jeho jednání, že odvolací soud vykonstruoval, že zámek nekupoval, ale poškozenou vmanipuloval do toho, aby se kapitálově podílela na společnosti UYANGA vložením zámku do základního kapitálu této společnosti. Odvolací soud podle obviněného nepřípustnou měrou vybočil z vymezeného skutku, narušil jeho totožnost a odsouzení pro skutek vymezený v napadeném rozsudku odvolacího soudu nemůže obstát. Původně mu totiž bylo kladeno za vinu, že poškozenou přiměl prodat zámek výrazně pod cenou, nebo za situace, že věděl, že kupní cenu nebude schopen zaplatit, což byl jiný následek než ten, který dovodil odvolací soud. Rovněž jeho protiprávní jednání konstruoval odvolací soud odlišně, neboť mu klade za vinu, že zámek nekupoval, ponechal si 500 kusů akcií UYANGA upsaných poškozenou a poškozenou tak vmanipuloval do toho, aby se kapitálově (zámkem L. a souvisejícími nemovitostmi) podílela na společnosti UYANGA.

10. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že v rozporu s provedeným dokazováním a předchozím kasačním rozhodnutím odvolacího soudu je jeho závěr, že zámek vylákal na poškozené do základního kapitálu UYANGA. Podle dovolatele šlo o prodej, jehož výsledkem byla skutečnost, že prodávající pozbude majetek, který prodává, a za to obdrží peníze. Takto byla totiž transakce mezi ním a poškozenou sjednána a orgány činné v trestním řízení namítaly pouze parametry transakce (nepřiměřenou cenu nebo jeho nesolventnost). Odvolací soud se od těchto tvrzení odchýlil a učinil závěr, že poškozená měla po vkladu zámku získat a držet akcie odpovídající

vkladu a vykonávat kontrolu nad společností UYANGA. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení odvolacího soudu spatřuje obviněný v dovození újmy vzniklé poškozené v tom, že jí nebyly předány akcie společnosti UYANGA, i v tom, že nad touto společností nenabyla kontrolu. Vůle poškozené zámek prodat je podle dovolatele nezpochybnitelná. V této souvislosti poukázal na výpověď poškozené, svědka U., smlouvy o prodeji předmětných akcií, z nichž vyplývala vůle poškozené prodat zámek. Provedenému dokazování podle obviněného neodpovídá ani závěr odvolacího soudu, že sliby obviněného ohledně rekonstrukce zámku byly vědomě nepravdivé, předstírané a zaměřené na to, aby poškozenou přesvědčil k realizaci transakce.

Takovému závěru odvolacího soudu přitom nenasvědčovaly ani investice do projekční a dotační dokumentace, v zájmu získání dotace na rekonstrukci zámku. Podle obviněného si závěry odvolacího soudu protiřečí, na jednu stranu hodnotí poškozenou jako naivní, prostou osobu, kterou ovládal a mohl jí předložit i zcela primitivní dokumenty, na druhé straně k jejímu zmatení bylo třeba krajně sofistikované dotační žádosti. Hodnocení odvolacího soudu je podle obviněného v rozporu nejen s provedeným dokazováním a zásadou logického hodnocení důkazů, ale též se zásadou „in dubio pro reo“, pokud je na jím poskytované plnění nazíráno jako na tzv. zametání stop.

Závěr, že se snažil dotaci získat, je nepochybně přípustný. Provedenému dokazování neodpovídá podle dovolatele ani závěr odvolacího soudu, že si musel být vědom ekonomické nerealizovatelnosti projektu rekonstrukce zámku a provozu obrazárny, což je v rozporu s úvahami odvolacího soudu o značné hodnotě zámku, neboť odvolací soud pominul, že k zámku patřily i zemědělské provozy, zemědělské a lesní pozemky, které mohly být ekonomickým zdrojem pro provedení úprav zámku.

11. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení odvolacího soudu spatřuje obviněný v hodnocení série smluv, jimiž poškozená prodávala obviněnému předmětné akcie společnosti UYANGA. Zásadě bezformálnosti soukromého práva se příčí podle jeho názoru závěr odvolacího soudu, že tyto smlouvy nemohly být platné, neboť poškozená nebyla vlastníkem předmětných akcií. Platnému právu neodporuje situace, v níž si smluvní strany namísto dodatku smlouvy sepíší úplně nový text smlouvy se zahrnutím změn. Právě poškozená žádala vždy sepsání nové kupní smlouvy a on neviděl důvod, proč jí nevyhovět. Ze skutečnosti, že byla sepsána vždy nová smlouva, nelze dovodit neplatnost tohoto právního jednání.

12. Dovolatel dále namítl, že i pokud by se nejednalo o porušení zásady totožnosti skutku, je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé z důvodu porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení. Ačkoli odvolací soud neprovedl žádné dokazování, zásadně změnil skutková zjištění. Za této situace měl mít obviněný možnost takto zjištěný změněný skutkový stav napadnout řádným opravným prostředkem. Přitom odvolací soud formálně přezkoumával „sám sebe“, resp. to, co uložil soudu prvního stupně, že má v rovině hodnocení důkazů provést. Obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91, a vyslovil přesvědčení, že odvolací soud vybočil z mantinelů dvojinstančnosti a zásady bezprostřednosti dokazování, když se zcela mimo svou kompetenci v předchozím kasačním rozhodnutí zabýval hodnocením důkazů, sám se vyslovoval k tomu, které důkazy jsou věrohodné, které nikoli, a co je z kterého důkazu třeba dovodit. Konkrétně vyvodil nevěrohodnost jeho výpovědi z dalších důkazů, kupních smluv ze dne 13. 3. 2009, 16. 10. 2009 a 10. 7. 2009, které hodnotil jako fingované, neboť jimi nelze opakovaně koupit tytéž akcie. Závěr odvolacího soudu je v tomto směru chybný, neboť se jednalo o privativní novaci smlouvy původní. Ve vztahu k otázce hodnoty předmětných nemovitostí, z níž odvolací soud dovozoval nepoměr mezi touto hodnotou a mezi stranami sjednaným protiplněním, nesouhlasil dovolatel se závěrem odvolacího soudu, že znaleckým posudkem zpracovaným v exekučním řízení je podhodnocena cena zámku. Odvolací soud podle něj nezohlednil, že hodnota zámku byla nižší vzhledem k přání poškozené v zámku dožít a zachovat zde galerii jejího manžela. Soud druhého stupně totiž ve svém tvrzení, že obviněný po získání akcií tyto použil jinak, než poškozené slíbil, a k rekonstrukci zámku nesměřoval, pominul rozsáhlé důkazy prokazující opak, tj. že aktivně usiloval o získání dotace z programu ROP Severozápad pro rekonstrukci a revitalizaci zámku, přičemž zajistil financování procesu získání dotace vlastní osobní půjčkou.

13. I u skutku pod bodem 2. z rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal odvolacím soudem nezměněn, se podle obviněného soudy nižších stupňů dopustily nesprávného právního posouzení skutku, neboť ten není trestným činem, a pokud by jím byl, šlo by o jiný trestný čin, spáchaný jinak a vůči jiné osobě. Předmětná právní jednání jsou podle dovolatele absolutně neplatná, neboť s ohledem na znění stanov a zápis v obchodním rejstříku neměl možnost sám právními úkony zavazovat obchodní společnost UYANGA. Jeho jednání tak nemohlo vyvolat žádné následky, nevznikla tudíž ani žádná škoda a společnosti rovněž nevznikly ručitelské závazky. Jednalo se o neexistující právní jednání. Nejedná se tak o trestný čin, nanejvýše by mohlo jít o absolutně nezpůsobilý pokus, který však je vyloučen, neboť obviněný si byl vědom neplatnosti tohoto jednání vzhledem k publicitě obchodního rejstříku. Obviněný dále vyloučil úvahu, že by byl vůči P. M. jako věřiteli spáchán trestný čin podvodu klamným příslibem ručení, neboť nevznikla žádná škoda a ve věci nebylo ani pro takové jednání zahájeno trestní stíhání. Pravý stav věci byl podle obviněného znám z obchodního rejstříku, přičemž vada podpisu neoprávněné osoby seznatelná z údajů v obchodním rejstříku není podle jeho názoru trestným činem podvodu. Vzhledem k uvedenému, i ke skutečnosti, že společnost UYANGA i P. M., sdělili, že se necítí být poškozeni, a s přihlédnutím k zásadě zákazu hypertrofie trestní represe, je podle dovolatele vyloučena trestnost tohoto skutku.

14. Obviněný dále namítl, že ve vztahu ke skutkům pod body 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud nesprávně dovodil absolutní neplatnost ručitelského prohlášení ze dne 16. 3. 2009, a to vzhledem k tomu, že u něj absentuje předchozí souhlas valné hromady podle § 196a odst. 1 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“). Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, podle kterého formální porušení režimu § 196a obchodního zákoníku automaticky neznamená absolutní neplatnost dotčeného právního úkonu. Podmínkou absolutní neplatnosti právního úkonu, u něhož nebyl dodržen režim § 196a obchodního zákoníku, je materiální poškození společnosti. Dovolatel zdůraznil, že půjčka, která byla takto zajišťována, byla pouze formálním závazkem obviněného, avšak fakticky z ní byla financována projektová příprava rekonstrukce zámku L. a žádost o dotaci na tento projekt. Jako přepjatý formalismus označil obviněný požadavek, aby jakožto jediný jednatel společnosti sám sobě uděloval souhlas s jednáním, které uskutečňuje. V tomto směru odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu. V rozporu s provedeným dokazováním je pak podle obviněného závěr odvolacího soudu, že dne 16. 3. 2009 nebyl jediným akcionářem společnosti UYANGA.

15. Ke skutku pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně dovolatel uvedl, že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení, pokud dospěl k závěru, že konverzí ručení na spoluručitelský závazek došlo k podstatnému zhoršení pozice dlužníka, resp. dovodil-li, že u ručení má ručitel regres vůči dlužníku, zatímco u spoludlužnictví nikoli. V tomto směru je podle názoru obviněného regres pouze teoretický vzhledem k insolvenci obviněného. Odvolací soud pominul § 1876 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), z něhož plyne povinnost vzájemného vyrovnání mezi spoludlužníky. Odvolací soud nesprávně posoudil smlouvu o zajištění uzavřenou mezi Českou exportní bankou, a. s., a společností UYANGA, pokud dovodil, že UYANGA měla povinnost dát do zástavy zámek L., neboť tato povinnost měla nastat až po provedení rekonstrukce, šlo o odkládací podmínku, která nebyla splněna. Vůle smluvních stran byla podle obviněného zřejmá a je v rozporu se zásadou autonomie vůle, pokud by jim byl dodatečně soudem vnucován obsah dohody, kterou neuzavřely, nebo je k tomu nutil prostředky trestního práva. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že k poškození České exportní banky, a. s., jako věřitele způsobem popsaným pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně nedošlo, neboť nemohlo být platně zřízeno zástavní právo. Odvolací soud konstruuje, že obvinění jsou vinni tím, že zmařili možnost dát do zástavy majetek, jenž společnosti nepatřil a k němuž neměli dispoziční oprávnění. Není podle něj jasné, co České exportní bance, a. s., v kontextu dispozic ustanovení § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ušlo. Odvolací soud totiž konstruoval skutek pod bodem 1. svého rozsudku tak, že důsledkem jeho podvodného jednání byl již vklad zámku L. do základního kapitálu obchodní společnosti UYANGA, v důsledku čehož se tato společnost nikdy nestala žádným vlastníkem tohoto zámku, proto jej ani nemohla platně zastavit.

16. Závěrem dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo znovu rozhodnuto o vině obviněného skutkem pod bodem 1. a jímž mu byl uložen úhrnný trest v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let a uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil poškozené M. B. škodu, kterou trestným činem způsobil, a výrok, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rovněž zrušil podle ustanovení § 256k odst. 1 a 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o výroky o vině a trestu u obviněného. Pokud jde o skutky 2) a 3), obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí, neboť se zřetelně nejedná o trestné činy. Konečně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc ve zbývajícím rozsahu (skutek pod bodem 1.) znovu projednal a rozhodl.

b) Dovolání obviněného Ing. Zdeňka Studničky

17. Tento dovolatel uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle názoru tohoto dovolatele nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. Závěry odvolacího soudu v bodech 46. a 48. odůvodnění napadeného rozsudku jsou založeny na nepodložených úvahách, aniž by byly podpořeny jakýmkoli skutkovým zjištěním či provedeným důkazem. Z provedeného dokazování naopak podle obviněného vyplynulo, že nebyl jednatelem či předsedou představenstva, pouze společníkem či řadovým členem statutárního orgánu, jehož role byla spojena výhradně s jeho technickým zaměřením, což potvrdil i spoluobviněný Ing. Pavel Moravec. Vzhledem k tomu nemohl v rozhodné době vědět, že by mohl svým podpisem komukoli způsobit škodlivý následek, který ani způsobit nechtěl. V této souvislosti spoléhal jako technik na práci profesionálů z renomované advokátní kanceláře. Neměl ani žádný motiv k poškození banky, z tohoto údajného poškození neměl ani žádný prospěch. Motiv ani prospěch mu nebyl v řízení prokázán. Obviněný z těchto skutečností dovodil, že takto bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

19. Ve vztahu k výroku o náhradě škody obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný polemizoval se závěrem odvolacího soudu, že nárok z titulu odpovědnosti obviněných za úmyslně způsobenou škodu nebyl poškozenou Českou exportní bankou, a. s., postoupen společnosti KaBB winkel, s. r. o., a že tento nárok nesouvisí s úvěrovou pohledávkou, která naopak postoupena byla, neboť jde o nárok z jiného právního titulu.

Podle obviněného tento názor odvolacího soudu popírá akcesoritu ručení k úvěru jako takovému ve smyslu ustanovení § 2019 o. z. Dovolatel poukázal na znění Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 11. 2016 zaslaného Českou exportní bankou, a. s., společnosti AUM LLC a obviněnému Ing. Pavlu Moravcovi, v němž jim Česká exportní banka, a. s., jakožto věřitel a postupitel oznamuje postoupení pohledávky na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 11. 2016 za AUM LLC z titulu Smlouvy o úvěru, včetně všech práv, ať už existujících či budoucích, vzniklých na základě nebo v souvislosti se Smlouvou o úvěru, včetně případných pohledávek z titulu náhrady škody a/nebo vydání bezdůvodného obohacení vzniklé v souvislosti s uzavřením, (...) a veškerých dalších práv spojených nebo souvisejících s touto pohledávkou, a to včetně jejího zajištění, na společnost KaBB winkel, s.

r. o. Z uvedeného obviněný dovodil, že Česká exportní banka, a. s., nebyla nejméně od 24. 11 2016 aktivně věcně legitimována k vymáhání náhrady škody z úvěrové smlouvy ani z jejího zajištění. Dovolatel dodal, že se v projednávané věci nejedná o nejednoznačné postoupení pohledávky ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1770/2010. V této souvislosti pak dále poukázal na rozsáhlou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.

6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012), jakož i na občanskoprávní teorii ve vztahu k ustanovení § 1880 o. z., a dovodil, že zajištění je vedlejším právem, které přechází v naprosté většině případů automaticky. Ustanovení § 1880 o. z. je podle obviněného kogentní normou s dispozitivním oprávněním, které nebylo účastníky využito, vyčerpalo se v daný okamžik, přičemž zpětný výklad podle prohlášení ze dne 22. 9. 2020 na tom nemůže nic změnit, neboť ve smlouvě o postoupení pohledávky je jasný a srozumitelný projev vůle účastníků, tj. postoupení včetně zajištění, což je stvrzeno i v Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24.

11. 2016. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, argumentoval tím, že rozsah trestněprávního nahlížení na způsobenou škodu není možné zaměnit s civilněprávním nárokem na náhradu škody, neboť pohledávka České exportní banky, a. s., nebyla zničena či poškozena, ale zůstala v nezměněné podobě a byla úplatně převedena na společnost KaBB winkel, s. r. o., která by podle jeho názoru mohla být aktivně věcně legitimována k vymáhání náhrady škody.

Odvolací soud podle obviněného nedostatečně odůvodnil výrok o náhradě škody ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Vyjádřil přesvědčení, že bylo na místě odkázat Českou exportní banku, a. s., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně uvedl, že odvolacím soudem aplikovaná judikatura není přiléhavá, neboť se týká leasingové smlouvy, která není akcesorická k jinému právnímu titulu a jde o pohledávky věřitele z různých titulů za různými osobami, které nebyly uměle oddělené až následně, jak je tomu v projednávané věci.

20. Obviněný dále namítl, že od počátku v řízení rozporoval souhlasné prohlášení ze dne 22. 9. 2020 s tím, že jde o nevěrohodnou listinu vytvořenou ex post téměř po čtyřech letech od oznámení o postoupení pohledávky, která přináší účelový výklad původní smlouvy o postoupení pohledávky obhajující aktivní věcnou legitimaci České exportní banky, a. s. V souvislosti s tím v řízení navrhoval provedení výslechu pracovníků České exportní banky, a. s., a KaBB winkel, s. r. o., přičemž jeho návrh byl soudem prvního stupně pro nadbytečnost zamítnut. Vzhledem k tomu, že odvolací soud sám neprovedl žádný z navržených důkazů, obviněný dovodil, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces. Obviněný rovněž zdůraznil, že konstrukci o existenci a plném prokázání nároku České exportní banky, a. s., v adhezním řízení vytvořil dodatečně odvolací soud a to, aniž by prováděl dříve zamítnuté důkazní návrhy obhajoby, přičemž ve svém rozhodnutí dotváří zpětně obraz nepochybně prokázaného nároku České exportní banky, a. s., pomocí blíže nespecifikovaného a zde blíže neřešeného souhlasného prohlášení (viz bod 63. napadeného rozsudku odvolacího soudu).

21. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v části vztahující se k jeho osobě, a aby tomuto soudu přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc znovu projednat a rozhodnout.

22. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že obviněný doplnil dovolání prostřednictvím svého obhájce dalšími podáními ze dne 18. 3. 2024, 11. 4. 2024 a 19. 9. 2024, která však byla učiněna až po uplynutí lhůty pro podání dovolání uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř., v níž lze měnit rozsah a důvody dovolání ve smyslu § 265f odst. 2 tr. ř. Dovolací lhůta totiž uplynula obviněnému dne 19. 2. 2024. Proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet ke zmíněným podáním, byť se seznámil s jejich obsahem.

c) Dovolání obviněného Ing. Václava Janovského

23. Tento obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

24. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že odvolací soud v rozporu s obsahem provedených důkazů a se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně dospěl k závěru, že prohlášení o ručení ze dne 16. 3. 2009 bylo antedatováno a v době uzavření notářského zápisu v září 2013 v písemné podobě neexistovalo. Obviněný poukázal na důkazy, z nichž podle něj vyplývá pravý opak (tj. že prohlášení o ručení ze dne 16. 3. 2009 antedatováno nebylo a v září 2013 existovalo), a to výpověď svědka M. P., T. H. a všech obviněných.

25. Dále dovolatel poukázal na další provedené důkazy, a to výpověď spoluobviněného Ing. Pavla Moravce, výpověď svědka P. M., smlouvu o půjčce ze dne 1. 10. 2007 a výpis z účtu P. M., s jejichž obsahem je podle jeho názoru ve zjevném rozporu závěr odvolacího soudu, že dluh spoluobviněného Ing. Pavla Moravce založený smlouvou o půjčce ze dne 1. 10. 2007 je smyšlený. Z provedených důkazů podle obviněného naopak vyplývá, že smlouva o půjčce byla platně uzavřena, půjčka byla poskytnuta na účet společnosti 1. PRIMOSSA corporation, a. s., a nemůže se jednat o smyšlenou půjčku, když na ni bylo reálně plněno.

26. V rozporu s obsahem článku 1 odst. 1.1. Smlouvy o zřízení zajištění č. 22259 je podle obviněného rovněž závěr odvolacího soudu, že společnost UYANGA byla povinna rekonstruovat zámek bez ohledu na přiznání dotace a že samotným nerekonstruováním zámku byla smlouva porušena. Zdůraznil, že rekonstrukce zámku je ve Smlouvě o zřízení zajištění č. 22259 zmíněna pouze v souvislosti s pravidly čerpání dotace, nikde v ní není sjednán závazek společnosti UYANGA provést rekonstrukci zámku L. bez ohledu na poskytnutí dotace. Přitom k rekonstrukci zámku ji ani Česká exportní banka, a. s., nikdy nevyzývala.

27. Dovolatel nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že nárok na náhradu škody nijak nesouvisel s úvěrovou pohledávkou, neboť se jedná o nárok z jiného právního titulu. Namítl, že souhlasné prohlášení České exportní banky, a. s., a obchodní společnosti KaBB winkel, s. r. o., bylo vytvořeno zpětně, čtyři roky po postoupení pohledávky, a to se snahou obhájit aktivní věcnou legitimaci České exportní banky, a. s., v projednávané věci. Vzhledem k uvedenému má obviněný za to, že se jedná o procesně nepoužitelný důkaz. Ve vztahu k němu pak nebyly provedeny obhajobou navržené důkazy, a to výslechy příslušných pracovníků České exportní banky, a. s., a společnosti KaBB winkel, s. r. o. V této souvislosti vyjádřil obviněný přesvědčení, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť v projednávané věci nejsou splněny požadavky souladnosti důkazů v jejich vztahu k dokazované skutečnosti.

28. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že je nesprávný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož se podpisem notářského zápisu ze dne 16. 9. 2013 zhoršilo postavení společnosti UYANGA, neboť se na místo ručitelem stala spoludlužníkem. Pokud odvolací soud v tomto směru argumentoval, že každý ze spoludlužníků je sám dlužníkem, věřitel tudíž může vyzvat kteréhokoli z nich k plnění, přičemž dlužník je povinen bez dalšího plnit a vůči ostatním spoludlužníkům nemá ze zákona právo požadovat náhradu za poskytnuté plnění, pak se podle obviněného jedná pouze o rozdíl v rovině právní teorie. Odvolací soud totiž podle jeho názoru zcela pominul tzv. následný regres mezi solidárními dlužníky ve smyslu § 1876 o. z., resp. dříve § 511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).

29. Obviněný dále uvedl, že uzavření notářského zápisu ze dne 16. 9. 2013 nemělo žádný vliv na možnost naplnění smlouvy o zajištění, neboť v článku 3. odst. 3.2 smlouvy byl definován závazek společnosti UYANGA tak, že do 31. 12. 2013 dokončí rekonstrukci zámku L. v souladu s pravidly čerpání příslušné dotace, oznámí tuto skutečnost České exportní bance, a. s., jakožto zástavnímu věřiteli, předloží zástavnímu věřiteli pravomocné kolaudační rozhodnutí k rekonstrukci zámku a do třiceti dnů zřídí zástavnímu věřiteli zástavní právo k tomuto majetku formou nové samostatné smlouvy o zřízení zajištění.

Dovolatel měl tedy za to, že se jedná o tzv. odkládací podmínky ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 obč. zák. Jelikož nedošlo k rekonstrukci zámku z objektivní příčiny, tj. projekt na rekonstrukci zámku L. nebyl Výborem Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad doporučen ke kofinancování, nebyly splněny zmíněné odkládací podmínky, a tudíž podle obviněného společnosti UYANGA nevznikla povinnost zřídit zástavní právo k zámku L. Skutečnost, že smlouva o zajištění neupravuje takto vzniklou situaci, nelze klást podle obviněného k tíži společnosti UYANGA.

Obviněný vyjádřil nesouhlas s interpretací smlouvy o zajištění ze strany soudů nižších stupňů. Úvahy odvolacího soudu o vyšším smyslu smlouvy o zajištění jsou podle dovolatele vedeny nad rámec jazykového výkladu smlouvy, jsou s ním v rozporu a soudy tak hojí zřejmé nedostatky smlouvy v neprospěch obviněných, tj. v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. Článek 3.2 smlouvy o zajištění je podle názoru obviněného článkem speciálním ve vztahu k článku 4.2 smlouvy o zajištění a jako takový má přednost.

Vzhledem k tomu je chybný výklad soudu, že zástavní věřitel může „pro futuro“ požadovat jakékoliv další zajištění dle své libosti. Uvedený výklad nemá oporu v obsahu smlouvy o zajištění a je k tíži obviněných. Obviněný namítl, že zejména ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 3. napadeného rozsudku odvolacího soudu měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebyly využity prostředky civilního práva pro řešení vzniklé situace. Skutek zjištěný soudem byl na základě extenzivního právního výkladu smlouvy o zajištění nesprávně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin.

30. Obviněný dále namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil aktivní věcnou legitimaci České exportní banky, a. s., k vymáhání náhrady škody v adhezním řízení. V souvislosti s tím poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1822/2007. Zdůraznil, že závazek mezi Českou exportní bankou, a. s., a společností UYANGA je akcesorickým závazkem vázaným k hlavnímu závazku (tj. úvěrové smlouvě). Postoupením pohledávky z úvěrové smlouvy přešla (automaticky) na postupníka veškerá práva s pohledávkou spojená, tj. i právo domáhat se náhrady škody vyplývající z možného porušení akcesorického závazku (tj. smlouvy o zajištění). Není přitom podle obviněného rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné. Odvolací soud podle obviněného náležitě neodůvodnil výrok o náhradě škody ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti odkázal odvolací soud podle něj na nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se leasingové smlouvy, která však neřeší akcesorický závazek.

31. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k jeho osobě i ve výroku, kterým podle § 256 tr. ř. zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Obviněný současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil, popř. přerušil, výkon dovoláním napadeného rozsudku, neboť je podle tohoto rozsudku bezprostředně ohrožen exekucí.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněných

32. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která za důvodnou označila argumentaci dovolatelů ve vztahu k výroku o vině pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně a s ním souvisejícího výroku o náhradě škody z rozsudku odvolacího soudu. Ve zbytku shledala státní zástupkyně námitky dovolatelů zjevně neopodstatněnými.

33. Nedůvodnou shledala státní zástupkyně námitku obviněného Ing. Pavla Moravce o porušení zásady totožnosti skutku ve vztahu k bodu 1) výroku o vině, neboť totožnost skutku byla zachována nejméně ve vztahu k následku v podobě způsobené majetkové škody poškozené M. B. podle rozsudku odvolacího soudu ve výši 35 994 209 Kč. Přitom obviněný byl s možnou právní kvalifikací jeho jednání popsaného v tomto skutku [trestný čin lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zákona podle rozsudku soudu prvního stupně, nebo podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.

zákoníku podle podané obžaloby] dostatečně obeznámen v průběhu řízení, a nelze proto dovodit ani překvapivost použité právní kvalifikace v rozsudku odvolacího soudu. Rovněž nedůvodné je dovolatelovo tvrzení o porušení dvojinstančnosti řízení. Státní zástupkyně se rovněž neztotožnila ani s námitkou dovolatele, že soud druhého stupně zavázal soud prvního stupně ve svém prvním kasačním rozhodnutí ke konkrétním skutkovým zjištěním, neboť stížnostní soud pouze vytkl soudu prvního stupně jednostranné hodnocení důkazů ve prospěch obhajoby a nezohlednění dalších důkazů pro rozhodnutí významných.

Ohledně rekonstrukce zámku L. se státní zástupkyně ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že dovolatel jí především sledoval vlastní zájem na zhodnocení tohoto nemovitého majetku, nikoli na vytvoření obrazárny O. B., což bylo přání poškozené. Rozhodně proto objem dokumentace potřebné pro získání dotace na rekonstrukci zámku nemůže svědčit pro závěr, že dovolatel chtěl přání poškozené splnit. Státní zástupkyně se rovněž ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že uskutečnění přání poškozené vytvořit na zámku galerii O.

B. nebylo v majetkových možnostech obviněného, a to ani při maximálně efektivním ekonomickém využití se zámkem souvisejících hospodářských prostor. Série uzavíraných kupních smluv s postupně navyšovanými kupními cenami za akcie pak podle státní zástupkyně představovaly ze strany obviněného fingované jednání, kterým chtěl poškozenou utvrdit v představě, že činí kroky k rekonstrukci zámku L. v souladu s jejím přáním. Právě z tohoto jednání je zřejmý podvodný úmysl dovolatele. Konečně státní zástupkyně připomněla, že součástí obžaloby týkající se manipulací s dotačními projekty v rámci ROP Severovýchod, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 17/2013, není žádný dílčí skutek, který by se týkal žádosti o dotaci na rekonstrukci zámku L.

34. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně státní zástupkyně zdůraznila, že obhajoba obviněného Ing. Pavla Moravce je postavena na dvou vzájemně rozporných východiscích. Dovolatel na jedné straně namítá, že jeho jednání bylo absolutně nezpůsobilým pokusem, a to pro rozpor s § 196a odst. 1, 5 obch. zák., šlo o neplatné jednání, současně však namítá, že v rozhodném období byl vlastníkem všech akcií, a tudíž vykonával působnost valné hromady ve smyslu § 190 obch. zák. Obě takto uplatněné námitky jsou přitom podle státní zástupkyně zjevně neopodstatněné.

Sice ze strany dovolatele se jednalo o nezpůsobilý pokus, neboť podle § 196a odst. 1, 2 obch. zák. mohla akciová společnost poskytnout zajištění závazků osobám uvedeným v § 196a odst. 1 obch. zák. pouze se souhlasem valné hromady, a protože byl dovolatel v rozhodné době předsedou představenstva UYANGA a ručení bylo sjednáno společností v jeho prospěch, byl nutný souhlas valné hromady, který dán nebyl. Přes skutečnost, že toto jeho jednání bylo absolutně neplatné, namítá současně dovolatel, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným, neboť o této neplatnosti věděl.

Tyto námitky dovolatele však nemohou zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že se dovolatel spoléhal na to, že se na tuto skutečnost nepřijde a UYANGA bude na jeho dluh jako ručitelka plnit. Přitom státní zástupkyně zdůraznila, že odvolací soud posoudil právní jednání obviněného vůči poškozené jako simulovaná, takže obviněný akcie na majitele patřící poškozené nikdy platně nezískal, proto není pravdivé jeho tvrzení, že jako vlastník všech akcií nemusel mít souhlas valné hromady. Ve vztahu k námitce subsidiarity trestní represe státní zástupkyně poukázala na typovou závažnost jednání obviněného i sazbu trestu odnětí svobody, který za toto jednání obviněnému hrozí, proto se nelze ztotožnit s námitkou dovolatele, že by toto jeho jednání nemělo být trestné.

Za nepřípadný označila státní zástupkyně i poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, a to s odkazem na požadavky stanovené unijním právem, že pokud cena nemovitosti nebyla při převodu stanovena ke škodě obchodní společnosti, neboť byla stanovena jako tržní, nezpůsobuje neplatnost takové smlouvy pouze to, že cena nebyla stanovena znalcem jmenovaným soudem, jež má garantovat, aby cena nebyla sjednána na úkor společnosti. V projednávané věci totiž byl právní úkon dovolatele učiněn přímo na úkor obchodní společnosti, proto pro něj byl postižen v trestněprávní rovině.

35. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) shledala státní zástupkyně námitky všech tří dovolatelů částečně důvodnými, pokud namítali nesprávné hmotněprávní posouzení skutku a na něj navazující výrok o náhradě škody. V důsledku jednání obviněných Ing. Zdeňka Studničky a Ing. Václava Janovského, kteří za společnost UYANGA přistoupili na základě notářského zápisu s přímou vykonatelností k fiktivnímu dluhu obviněného Ing. Pavla Moravce vůči P. M. došlo k exekuci majetku této společnosti, následnému prodeji exekutorem mimo dražbu nemovitých věcí představujících jediný její majetek kupující společnosti, která na nákup získala peníze od osob propojených s obviněnými.

Jednání dovolatelů, kteří za společnost UYANGA podepsali tento notářský zápis přitom směřovalo k vyvedení majetku z této společnosti s cílem poškodit Českou exportní banku, a. s. Podle státní zástupkyně se soudy nižších stupňů opomněly zabývat otázkou, zda poškozená banka se vůbec mohla případně z majetku společnosti UYANGA uspokojit, když jediný majetek této společnosti pocházel z trestného činu podvodu, za který byl obviněný Ing. Pavel Moravec uznán vinným v bodě 1) rozsudku odvolacího soudu. Pokud se tato obchodní společnost nestala vlastníkem předmětných nemovitých věcí, nemohli by se dovolatelé ani dopustit dokonaného trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku a poškozená banka by se z tohoto majetku vůbec nemohla uspokojit. Soudy nižších stupňů se vlastnickým právem k těmto nemovitostem dostatečně nezabývaly. V této souvislosti poukázala státní zástupkyně na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 14 Co 35/2020, který rozhodl, že poškozená M. B. je vlastnicí předmětných nemovitostí (zámek L.). V tomto směru státní zástupkyně dovodila nesprávné hmotněprávní posouzení skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, pokud skutek byl posouzen jako dokonaný trestný čin podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku u obviněných Ing. Zdeňka Studničky a Ing. Václava Janovského a u obviněného Ing. Pavla Moravce jako účastenství ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na tomto trestném činu, a nikoli jako pokus ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Současně však státní zástupkyně připustila, že v katastru nemovitostí byla jako vlastník předmětných nemovitostí vedena v době jednání obviněných obchodní společnost UYANGA a pravomocné určení, že poškozená M. B. nepozbyla vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo pouze zásluhou této poškozené, která přes svůj pokročilý věk byla schopna se po letech tohoto rozhodnutí domoci.

Nebýt této skutečnosti, nedošlo by k sjednocení skutečného právního stavu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí.

36. Za zcela účelové a v rozporu s realitou státní zástupkyně označila tvrzení dovolatelů, že v důsledku neposkytnutí dotace zanikla jejich povinnost provést rekonstrukci zámku L. a nebyli ani povinni zřídit zástavní právo k předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky poškozené banky. Dovolatelé tak porušili smlouvu o zřízení zajištění, přičemž odpovědnost za porušení smluvní povinnosti je standardně objektivní, nikoli subjektivní.

37. Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byla zamítnuta odvolání všech tří obviněných proti výroku o vině pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, dále proti výroku o trestu a náhradě škody i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a odvolacímu soudu přikázal věc v rozsahu zrušení znovu projednat a rozhodnout.

38. K vyjádření státní zástupkyně obviněný Ing. Pavel Moravec uvedl, že trvá na uplatněných dovolacích námitkách, které nadále považuje za důvodné. Tvrzení státní zástupkyně, že vytváření dokladů k podání žádosti o dotaci na rekonstrukci zámku bylo jen zastíracím manévrem k upokojení poškozené M. B., je podle dovolatele mimo realitu, navíc pro toto jednání je vedeno trestní stíhání u Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 51 T 17/2013 [viz skutek XVIII., položka 42) obžaloby 959, Rekonstrukce objektu zámku L., který nebyl Výboru doporučen ke schválení a dotaci neobdržel], z čehož dovolatel dovodil, že s projektem bylo manipulováno v jeho neprospěch. Pokud by dotace byla poskytnuta, zámek by byl opraven, obrazárna by fungovala a „všichni by byli spokojeni“. Dovolatel navíc zřízení obrazárny označil za novum, kterým v předchozím řízení nebylo argumentováno, pro které by věc měla být vrácena soudu prvního stupně k doplnění dokazování, zda měl v úmyslu obrazárnu zřídit. Obviněný znovu zopakoval své tvrzení o absolutní neplatnosti prohlášení a dodatku smlouvy ze dne 12. 1. 2010, což vyplývá přímo ze stavu zápisu v obchodním rejstříku, přičemž pokud tuto skutečnost věděl on, věděla ji i společnost UYANGA. Ostatně ani věřitel P. M. nikdy neuvedl, že by se cítil tímto jednáním obviněného podveden, tudíž ke vzniku jakékoli škody nedošlo. Obviněný namítl, že nezpůsobilý pokus může být trestný pouze tehdy, pokud pachatel neví, že je nezpůsobilý. Je tak vyloučena trestnost z důvodu absence subjektivní stránky ve vztahu k následku. Státní zástupkyně podle dovolatele nesprávně hodnotila i otázku společenské škodlivosti jako kritéria trestnosti nezpůsobilého pokusu, který může být trestný pouze pokud je takové jednání společensky škodlivé. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně se obviněný ztotožnil s argumentací státní zástupkyně. Dále namítl, že s údajně poškozenou bankou si neujednali povinnost rekonstrukce zámku. Podle obviněného banka logicky měla zájem o opravenou nemovitost a zajištění její pohledávky k takto opravené nemovitosti. Pokud banka nepožadovala ve smlouvě zřízení zástavního práva k neopravené nemovitosti, nelze takový její záměr dovodit a nelze ani dovodit povinnost zastavit nerekonstruovanou nemovitost. Na jím uplatněných námitkách tedy dovolatel zcela setrval.

39. Rovněž obviněný Ing. Zdeněk Studnička se ztotožnil s názorem státní zástupkyně na nesprávné hmotněprávní posouzení skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně. Za nesprávný však označil závěr státní zástupkyně o záměru, jenž měl sledovat jednáním, které je mu kladeno za vinu. Znovu zdůraznil své technické zaměření a důvěru v jim poskytnuté odborné rady. Ve vztahu k výroku o náhradě škody poškozené České exportní bance, a. s., zdůraznil, že by to měl být soud v řízení občanskoprávním, který přezkoumá oprávněnost nároku na náhradu škody této poškozené.

40. Také obviněný Ing. Václav Janovský ve své replice souhlasil se státní zástupkyní, pokud jde o nesprávné hmotněprávní posouzení skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně a dovodil, že za takto vzniklé situace se poškozená banka vůbec nemohla na majetku společnosti UYANGA uspokojit, a to bez ohledu na skutečnost, že podepsali notářský zápis a svolili k jeho vykonatelnosti. Jeho jednáním proto nemohla být České exportní bance, a. s., způsobena žádná škoda.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

41. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

42. Obviněný Ing. Pavel Moravec své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obvinění Ing. Zdeněk Studnička a Ing. Václav Janovský uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ačkoli správně měli rovněž uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na jimi uplatněné dovolací důvody. Toto formální pochybení však nemělo vliv na možnost projednat jejich dovolání.

43. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

44. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž soudy nižších stupňů pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených s právem na spravedlivý proces, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.

Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, a situaci, že skutková zjištění nemají návaznost na výsledky provedeného dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se o situace, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.

5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

45. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

46. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) § 265b odst. 1 tr. ř.

b) K dovolacím námitkám obviněných

47. K dovolacím námitkám uplatněným obviněnými Nejvyšší soud předně podotýká, že z velké části jde o opakování obhajoby obviněných z předchozích stadií trestního řízení, s nimiž se již soudy nižších stupňů věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Navíc obvinění ve svých dovoláních vznesli ve značné míře námitky, které svým obsahem vůbec nebyly způsobilé naplnit jimi uplatněné dovolací důvody.

48. Obviněný Ing. Pavel Moravec namítl ve vztahu ke skutku pod bodem 1) napadeného rozsudku odvolacího soudu porušení zásady totožnosti skutku, když konkrétně tvrdil, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť došlo ke změně skutku v rozsudku odvolacího soudu oproti podané obžalobě. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že takto uplatněná námitka není vůbec podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody, neboť tato zásada je institutem trestního práva procesního a je upravena v § 220 tr. ř., nikoliv trestního práva hmotného.

Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně podřadit nejen pod deklarované dovolací důvody, ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016). Je ovšem nutno připustit, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného.

O takový případ se však v této projednávané věci nejedná. Navíc takto uplatněnou námitku nelze ani shledat důvodnou, neboť totožnost skutku byla nejméně částečnou totožností jednání i následku zachována.

49. Nejvyšší soud ve vztahu k námitce totožnosti skutku dodává, že ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, avšak že nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu a výroku rozsudku. Je nutno přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Zároveň musí Nejvyšší soud zdůraznit, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo.

Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, a nikoliv jeho popis, neboť trestní stíhání se vede ohledně skutku, a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Platí, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.

1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je tedy dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i jak již bylo naznačeno, v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo při částečném zachování totožnosti jednání nebo následku.

Totožnost skutku je také zachována v případě, když některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, pokud k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014). Lze tedy uzavřít, že požadavek zakotvený v § 220 odst. 1 tr.

ř., podle kterého soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, neznamená, že při požadavku na zachování totožnosti skutku musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Jelikož podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována také tehdy, bude-li zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo totožnost následku, jak již bylo naznačeno.

Platí, že přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z toho je třeba mj. dovodit, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek.

Takovými okolnostmi, jež mohou oproti podané obžalobě v řízení před soudem doznat změn, aniž by tím došlo k porušení totožnosti skutku, jsou i vymezení časového období stíhaného skutku a výše škody, která jím byla způsobena, ale i otázka např. účasti jiné osoby na spáchání skutku či jejího podílu na tomto skutku. Z pohledu shora naznačených závěrů je nutno zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že i při změně některých skutečností spáchání trestné činnosti mezi obžalobou a rozsudkem soudu prvního stupně a následně rozsudkem odvolacího soudu byla zachována totožnost skutku, když byla zachována částečně totožnost jednání a následku.

V předmětné věci byla totiž nepochybně zachována totožnost skutku, když nedošlo ke změně způsobu spáchání trestné činnosti (tj. obviněný využil vysokého věku, naivity a důvěry poškozené M. B. a pod ústním příslibem zajištění rekonstrukce zámku L. a zřízení galerie zesnulého manžela poškozené tuto postupně přesvědčil, aby nemovitost jako nepeněžitý vklad vložila do obchodní společnosti UYANGA, aniž by jí za to poskytl odpovídající protiplnění). Jinak vyjádřeno, postupem odvolacího soudu nedošlo k tomu, že by byla porušena totožnost skutku, neboť byla zachována totožnost jednání, když oproti podané obžalobě soud pouze upřesnil konkrétní způsob jednání (závěr, že obviněný jednal od počátku v podvodném úmyslu a s tím související změnu právní kvalifikace), přičemž byla zachována i totožnost následku.

Pokud tedy po provedeném dokazování a v reakci na výsledky dokazování odvolací soud shledal za vhodné a žádoucí upravit částečně popis jednání obviněného, nelze v tomto spatřovat ani porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení zásady o nutnosti zachování totožnosti skutku.

50. Dovolací soud se zabýval rovněž námitkou obviněného Ing. Pavla Moravce týkající se porušení zásady dvojinstančnosti řízení a nedovodil zásadní a nepřípustné pochybení na straně odvolacího soudu, které by znemožňovalo nezávislé a nestranné rozhodování soudu prvního stupně, jak vytýkal obviněný. Vyjádření soudu druhého stupně v jeho prvním kasačním rozhodnutí, jímž byl zrušen první rozsudek učiněný soudem prvního stupně, nemohlo mít s ohledem na odůvodnění zrušovacího rozhodnutí žádný vliv na další rozhodovací činnost soudu prvního stupně, v jehož důsledku by tento soud nemohl rozhodovat nestranně a nezávisle.

Odvolací soud zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu s konkrétními pokyny k doplnění dokazování a k následnému hodnocení všech provedených důkazů v souladu s principy zakotvenými v § 2 odst. 6 tr. ř. a důslednému vypořádání se s obsahem všech provedených důkazů. Konkrétně uložil soudu prvního stupně, aby se důsledně vypořádal s obsahem důkazů (smluv o koupi akcií ze dne 16. 10. 2009, 10. 7. 2010, 11. 7. 2010), aby zhodnotil věrohodnost obviněného Ing. Pavla Moravce v kontextu dalších okolností a nepreferoval pouze jeho verzi skutkového děje, aby se při stanovení tržní ceny posuzovaných nemovitostí zabýval znaleckými posudky na č. l.

1339-1407 spisu, kterými dosud nebyl důkaz proveden, ač jej nalézací soud v odůvodnění zmiňuje. Nejvyšší soud shrnuje, že odvolacím soudem uložené pokyny nepřekročily hranice jeho pravomoci ani nutnosti napravit nesprávnost úvah a hodnocení důkazů soudem prvního stupně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67, uveřejněné pod č. 36/1968 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, a ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22). V souladu s výše citovanou judikaturou odvolací soud uložil nalézacímu soudu, kterými otázkami se zabývat s poukazem, aby veškeré důkazy hodnotil nejen jednotlivě, ale i v kontextu s dalšími provedenými důkazy.

Nejednalo se tak o pokyn, kterým by soudu prvního stupně výslovně ukládal určitý výsledek hodnocení důkazů či vnucoval a předjímal právní hodnocení věci, proto nelze námitce obviněného přiznat opodstatnění. Pro úplnost Nejvyšší soud ve vztahu k námitce obviněného ohledně porušení zásady tzv. dvojinstančnosti řízení a práva na obhajobu dodává, že ve věci rozhodoval jak soud prvního, tak druhého stupně, takže obviněným byla dána zákonná možnost podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, čehož také využili.

Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně soud druhého stupně také věcně přezkoumal. Proto lze uzavřít, že dvojinstančnost řízení byla dodržena.

51. Jako námitku procesního charakteru, a tedy nepodřaditelnou pod obviněnými uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádné jiné z dovolacích důvodů, je nutno vyhodnotit námitku, jejíž prostřednictvím obvinění Ing. Pavel Moravec a Ing. Václav Janovský zdůrazňují skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jejich neprospěch, resp. že soud měl postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení této zásady, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.

12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, pokud není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněných nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený ani žádný jiný dovolací důvod.

52. Obvinění v uplatněných námitkách napadali především proces dokazování, zejména způsob hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jakož i na jeho základě utváření závěrů o skutkovém ději, který byl popsán ve výrocích napadeného rozsudku a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, a rovněž závěr soudů nižších stupňů o naplnění znaků subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty trestných činů jim kladených za vinu. Z těchto svých výhrad dovozovali, že skutky kladené jim za vinu nebyly prokázány, resp. nebylo zjištěno a prokázáno naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů kladených jim za vinu.

Obvinění uvedenými námitkami tak brojili především proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. V dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje, které jsou odlišné od závěrů učiněných soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování. Tyto svoje představy o proběhlém skutkovém ději, odlišné od závěrů soudu prvního stupně a soudu odvolacího požadovali právně posoudit v jejich prospěch. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že není další soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role v trestním řízení nebyla koncipována, na čemž nic nezměnil ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., který obvinění v tomto směru uplatňovali.

53. Nejvyšší soud na námitky obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně na dalších ryze procesních výhrady nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces, jehož porušení namítali. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.

3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se posuzovanou věcí řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě jeho výsledků mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. rozsudku odvolacího soudu.

Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudy nižších stupňů hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr.

ř.

54. K námitce obviněných, jíž zpochybňovali aktivní věcnou legitimaci poškozené České exportní banky, a. s., k vymáhání nároku z titulu odpovědnosti obviněných za úmyslně způsobenou škodu, která odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze uvést, že podle § 524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (obdobně též § 1880 o. z. – postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění).

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2164/2010, se zřetelem k právní doktríně (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1570 s.) přijal a odůvodnil právní závěr, podle něhož příslušenstvím pohledávky se rozumí úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím vymáháním. Pod slovním spojením „práva s pohledávkou spojená“ se rozumí zejména práva věřitele na zajištění pohledávky (např. zástavní právo, které zajišťuje postoupenou pohledávku), právo na soudní uplatnění pohledávky (nárok) včetně oprávnění exekučně ji vymoci.

Nelze jím však rozumět právo vyplývající ze zcela odlišné právní skutečnosti, vůči odlišnému dlužníku, které má k převáděné pohledávce pouze ten vztah, že vyplývá ze skutkově spolu souvisejícího právního úkonu a protiprávního jednání. V projednávané věci bylo mezi účastníky smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15. 11. 2016 (č. l. 2746-2765 spisu) ujednáno, že Česká exportní banka, a. s., jakožto postupitel postoupila postupníkovi společnosti KaBB Winkel, s. r. o., pohledávky za dlužníky společnostmi AUM LLC a MOPAS, a.

s., „včetně veškerého příslušenství, smluvních pokut, zajištění a práv s nimi spojených“ vyplývajících z titulu úvěrových smluv zde specifikovaných. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že z textu smlouvy o postoupení pohledávek nelze dovodit, že by předmětem postoupení měla být i pohledávka za obviněnými z titulu náhrady škody způsobené trestným činem. Z pouhé skutečnosti, že v souvislosti s postupovanou pohledávkou, resp. úvěrovou smlouvou, která je titulem převáděné pohledávky, byli obvinění odsouzeni, nelze vyvozovat závěr, že předmětem převodu byla rovněž pohledávka za jinou osobou, než je dlužník z úvěrové smlouvy.

Vzhledem k uvedenému lze označit za správný závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci je dána aktivní věcná legitimace České exportní banky, a. s., k vymáhání nároku z náhrady škody způsobené trestným činem obviněných Ing. Zdeňka Studničky a Ing. Václava Janovského. S ohledem na tento závěr je bezpředmětné dále se zabývat námitkami obviněných týkajících se věrohodnosti a procesní nepoužitelnosti souhlasného prohlášení České exportní banky, a. s., a KaBB winkel, s. r. o., kterým shodně prohlásily, že taková pohledávka vůči obviněným nebyla předmětem výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek.

Stejně tak vzhledem k uvedenému nemá opodstatnění jejich výtka, že odvolací soud neprovedl sám navrhované důkazy výslechem svědků – zaměstnanců společností Česká exportní banka, a. s., a společnosti KaBB Winkel, s. r. o., k uvedenému souhlasnému prohlášení. Nutno zdůraznit, že obvinění v rámci odvolacího řízení takový důkazní návrh nevznesli. Nad rámec výše uvedeného lze i k postupu soudu prvního stupně dodat, že návrh na doplnění dokazování výslechem svědků – zaměstnanců společností Česká exportní banka, a.

s., a společnosti KaBB Winkel, s. r. o., byl obviněnými učiněn v posledním hlavním líčení, v němž se měly uskutečnit závěrečné řeči. Soud prvního stupně se s tímto důkazním návrhem náležitě vypořádal. Uvedl, že vyhovění návrhu by mělo vliv na délku řízení, přičemž s ohledem na neuzavřený okruh osob, jichž se návrh týkal, by patrně šlo o rozsáhlé dokazování, které by bylo zcela bez významu pro rozhodnutí o vině či trestu, ale podle přesvědčení soudu prvního stupně pouze pro rozhodnutí o náhradě škody, přičemž následně s tímto nárokem poškozenou banku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vzhledem k výše uvedenému se proto nejedná o opomenutý důkaz a nelze v postupu odvolacího soudu ani soudu prvního stupně spatřovat porušení práva obviněných na spravedlivý proces.

55. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit rovněž námitku obviněných, že k poškození České exportní banky, a. s., způsobem popsaným pod bodem 3) nedošlo, neboť soudy nesprávně posoudily Smlouvu o zřízení zajištění č. 22259 ze dne 4. 11. 2011 (č. l. 532-551 spisu) uzavřenou mezi Českou exportní bankou, a. s., a společností UYANGA (dále též jen „smlouva o zajištění“, resp. „smlouva“). Podle obviněných měl být zámek L. dán do zástavy podle této smlouvy až po provedení rekonstrukce zámku, která představovala odkládací podmínku, jež ale nebyla splněna.

Nutno předeslat, že v projednávané věci se soudy obou stupňů při výkladu smlouvy o zajištění neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které je nutno jazykové vyjádření právního úkonu vyložit prostředky jazykovými, logickými a systematickými. Soudy přitom posoudí také skutečnou vůli stran; vždy se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.

12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017). Neurčitost právního úkonu může být odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a podle následného chování smluvních stran. Přednost má přitom výklad upřednostňující platnost smlouvy, neboť opačný závěr by byl v rozporu s principy právního státu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V kontextu s výše uvedeným se lze ztotožnit s výkladem obsahu smlouvy o zajištění provedeným soudy obou stupňů. Z jejího obsahu, konkrétně článku 3.1, resp. článku 3.2, ve spojení s článkem 4.2 smlouvy je patrné, že smyslem smlouvy bylo efektivní a vymahatelné zajištění pohledávky věřitele právem na uspokojení jeho nároku na nemovitém majetku dlužníka, který je zde specifikován jak ve stavu před rekonstrukcí, tj. jakožto Nemovitosti v článku 1.1 smlouvy ve spojení s přílohou 1 smlouvy, tak i ve stavu po případné rekonstrukci jakožto Budoucí majetek, jehož režim je řešen v článku 3.2 smlouvy.

Uvedené ustanovení tak nelze vykládat jako odkládací podmínku. V konečném důsledku tak lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že bylo povinností obviněných zajistit zámek alespoň ve stavu v jakém byl, tj. bez ohledu na skutečnost, zda k jeho rekonstrukci došlo.

56. V souvislosti se skutky uvedenými pod body 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně, které zůstaly odvolacím soudem nezměněny, obviněný Ing. Pavel Moravec nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že je neplatné ručitelské prohlášení ze dne 16. 3. 2009, a to vzhledem k tomu, že u něj absentuje předchozí souhlas valné hromady podle § 196a odst. 1 a 5 obch. zák. K uvedenému lze zdůraznit, že odvolací soud učinil závěr o neplatnosti ručitelského prohlášení ze dne 16. 3. 2009 na základě zjištění, že obviněný před zavázáním společnosti UYANGA k ručení, vědomě podvedl poškozenou M.

B., když jí nevydal akcie na majitele, které měla za svůj nepeněžitý vklad obdržet. Akcie UYANGA na majitele proto držel ke dni 16. 3. 2009 neoprávněně, šlo o jeho zisk z trestné činnosti, nestal se proto nikdy jejich majitelem, neboť následné smlouvy o převodu cenných papírů nebyly vážně míněnými právními úkony, ale toliko snahou podvod zamaskovat. Z tohoto důvodu je podle odvolacího soudu vyloučeno, aby obviněný společnost UYANGA platně zavázal k ručení za svůj soukromý závazek. Výše uvedená argumentace dovolatele je tak nepřiléhavá, neboť odvolací soud svůj závěr o neplatnosti ručitelského prohlášení ze dne 16.

3. 2009 opřel o jiný důvod, než uvádí obviněný.

57. Obviněný se ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně rovněž domáhal jeho neplatnosti z důvodu, že s ohledem na znění stanov a zápis v obchodním rejstříku nemohl společnost písemně zavazovat a z uvedeného vyvodil závěr, že se nejedná o trestný čin, resp. pokud by jeho jednání trestným činem bylo, šlo by o trestný čin jiný, spáchaný jinak a vůči jiné osobě. I za situace, že předmětná právní jednání obviněného by byla neplatnými právními úkony, nevylučuje tato skutečnost možnost posoudit takto popsaná jednání obviněného jako trestný čin.

V tomto směru je na místě odkázat na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, který se k dané otázce v minulosti opakovaně vyjadřoval, popř. též na judikaturu Ústavního soudu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003 (publikovaného pod č. T 575 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 24/2003, vydávaném Nakladatelstvím C. H. Beck), není pro posouzení, jestli došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, samo o sobě rozhodné, zda předmětné jednání bylo uskutečněno v rámci nějaké transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné.

Trestného činu podvodu, popřípadě jiného trestného činu, se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje, a není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva. Obdobně se vyjádřil Nejvyšší soud i ve svém usnesení ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, podle kterého pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné, zda jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn; trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný.

Pokud by byla naznačená myšlenka dovedena do krajnosti, nutně by vedla až k absurdním závěrům, při nichž by byla nepřípustně vyloučena odpovědnost za široký okruh trestných činů páchaných v praxi převážně nebo ve výrazné míře právě jednáními, která mají navenek podobu právních úkonů, resp. dnešní terminologií právních jednání. Tato právní jednání by na jedné straně směřovala k uskutečnění zločinného záměru a byla by již z tohoto důvodu neplatná, avšak jejich neplatnost by zároveň byla okolností vylučující trestnost činu.

Taková konstrukce je nepřijatelná. Je možno rovněž poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 578/2014, v němž Nejvyšší soud ve spojitosti s posuzováním trestnosti jednání kvalifikovaného jako trestný čin poškození věřitele podle § 256 tr. zák. dospěl ke stejným závěrům, že nelze vyloučit trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu jen proto, že právní úkon je neplatný, a dále že trestný čin lze spáchat i prostřednictvím právního úkonu za splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti, a to bez ohledu na platnost tohoto úkonu z pohledu zejména občanského nebo obchodního práva.

Odkázat lze též na rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr., které vychází ze stejných závěrů. K otázce spáchání trestného činu prostřednictvím absolutně neplatných právních úkonů lze rovněž poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, uveřejněný ve svazku č. 55 na str. 47 pod č. 218/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud vyjádřil shodný názor, že je zcela absurdní konstrukce spočívající v tom, že by neplatnými právními úkony (jednáními) nebylo možno spáchat trestný čin (v uvedeném nálezu šlo o trestný čin podvodu). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že samotná neplatnost předmětných právních jednání v žádném případě nevylučuje trestní odpovědnost obviněného, když je s ohledem na prokázaný skutkový stav nepochybné, že tímto jednáním usiloval o naplnění všech znaků předmětného trestného činu.

58. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá i námitka obviněného Ing. Pavla Moravce, že mělo být přihlédnuto k zásadě zákazu hypertrofie trestní represe a stejně tak i námitka obviněného Ing. Václava Janovského, týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe v projednávané věci zejména ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, kterou vymezil obecným tvrzením, že nebyly využity prostředky civilního práva pro řešení vzniklé situace.

Ani těmto námitkám však nelze přisvědčit, neboť odpovědnost podle norem občanského práva by byla nedostatečná ve vztahu k ochraně veřejného zájmu na zachování majetkových práv sledovaného skutkovou podstatou projednávaných trestných činů. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, uvedl, že „Došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby.

(…) Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu podle této normy“. Skutečnost, že lze k nápravě využít institutů v rámci civilního práva, neznamená, že by stát měl zcela rezignovat na trestní stíhání protiprávního jednání. Ve vztahu k nyní posuzovanému případu pak lze bezpochyby uzavřít, že obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky trestných činů specifikovaných ve výroku o vině napadeného rozsudku, přičemž zde nejsou dány okolnosti svědčící o nižší společenské škodlivosti, které by odůvodňovaly dostatečnost postihu podle jiného odvětví práva.

Právě naopak, jednání popsané ve skutkově větě svědčí o naprosté lhostejnosti k hodnotám a zájmům chráněným normami trestního práva. Námitky obviněných v tomto ohledu je tak třeba označit jako zjevně neopodstatněné.

59. Existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., se snažili obvinění rovněž dovodit námitkou, že není správný závěr odvolacího soudu, podle kterého se podpisem notářského zápisu ze dne 16. 9. 2013 zhoršilo postavení společnosti UYANGA, neboť se na místo ručitelem stala spoludlužníkem. Odvolací soud podle obviněných zcela pominul tzv. následný regres mezi solidárními dlužníky ve smyslu ustanovení § 1876 o. z., resp. § 511 obč. zák. V souvislosti s uvedeným Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že ručiteli svědčí tzv. subrogační regres upravený v ustanovení § 1937 o.

z., podle kterého splněním dluhu vstupuje tato osoba do práv věřitele a má právo, aby jí dlužník vyrovnal, co za něho plnila. Pohledávka věřitele na ni přechází včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s pohledávkou spojených (resp. § 550 obč. zák., podle kterého ručitel, který dluh splnil, je oprávněn požadovat na dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli). Ručiteli tak vzniká nárok na náhradu celého poskytnutého plnění. Od uvedeného je potřeba odlišovat situaci uvedenou v ustanovení § 1876 odst. 2 větě první o.

z., které upravuje tzv. následný regres, tj. formu vypořádání mezi dlužníky v situaci, kdy jeden z dlužníků splní (či dojde k jinému zániku s uspokojením věřitele – započtení, dání místo splnění) více, než kolik činil jeho podíl na celkovém dluhu; smyslem následného regresu je odstranit nepříznivé důsledky pasivní solidarity. Regresní nárok zásadně nevzniká, plní-li spoludlužník pouze v rozsahu svého podílu [k tomu srov. GURIČOVÁ, Jana, POROD, Jakub. § 1876 (Námitky, preventivní a následný regres).

In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 9.]. Pokud spoludlužník dluh věřiteli splní, nikdy se nedomůže náhrady celého plnění, protože nese na dluhu také svůj podíl. Při zajištění stejného dluhu v rámci ručení má ručitel naopak vždy nárok na náhradu celého plnění. Již vzhledem k výše naznačené konstrukci regresních nároků ručitele a spoludlužníka nelze přisvědčit názoru obviněných, že konverzí ručitelského postavení společnosti UYANGA na spoludlužnické nedošlo ke zhoršení jejího postavení, a že jde toliko o teoretickou záležitost.

Závěry soudů nižších stupňů jsou v tomto směru správné.

60. Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že nelze přisvědčit ani argumentaci státní zástupkyně, která ve svém vyjádření nad rámec argumentace dovolatele dále rozvedla, že v projednávané věci došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, pokud byl skutek posouzen jako dokonaný trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku u obviněných Ing. Zdeňka Studničky a Ing. Václava Janovského a u obviněného Ing. Pavla Moravce jako účastenství ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku na tomto trestném činu, a nikoli jako pokus ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku. V obecné rovině je k uvedenému nutno poznamenat, že katastr nemovitostí je veřejným seznamem [§ 1 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)], proto se na katastrální evidenci vztahují veškeré zásady vedení veřejných seznamů vyplývající z ustanovení § 980 až § 986 o. z., z nichž zásada materiální publicity (§ 984 až § 986 o. z.) je pro význam v katastru zapsaného stavu rozhodující.

Podle § 980 odst. 2 věta první o. z. platí, že je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Princip materiální publicity znamená, že údaje zapsané ve veřejném seznamu jsou právně účinné navenek (vůči třetím osobám) i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007). Materiální publicita se tedy chápe jako ochrana důvěry třetích osob ve správnost údajů zapsaných ve veřejném seznamu a možnost odvozovat z ní určité právní následky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.

9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015), tedy např. neexistenci zatížení nemovitosti věcným břemenem (služebností). Uvedená pozitivní vyvratitelná domněnka zásady materiální publicity veřejných seznamů (zde katastru nemovitostí) se uplatní v soukromoprávním styku i vůči orgánům veřejné moci, např. v procesu vyvlastnění, vůči orgánům činným v trestním řízení či katastrálním úřadům [k tomu srov. § 980 (Veřejné seznamy). In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3.

aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024.]. V projednávané věci poukazovala státní zástupkyně na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 14 Co 35/2020, jímž bylo pravomocně určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí (zámku L.) je poškozená M. B. V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že obvinění se předmětného jednání (tj. přistoupení k dluhu za společnost UYANGA na základě notářského zápisu s přímou vykonatelností) dopustili dne 16. 9. 2013, tedy v době, v níž jako vlastník předmětných nemovitostí (zámku L.) – ač sice v rozporu se skutečným právním stavem, jak později rozhodl výše citovaným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem – byla v katastru nemovitostí zapsána společnost UYANGA, za kterou obvinění jednali.

S ohledem na tuto skutečnost jakož i na výše rozvedený princip materiální publicity katastru nemovitostí lze uzavřít, že uvedené jednání obviněných bylo soudy nižších stupňů správně právně posouzeno jako dokonaný trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, resp. u obviněného Ing. Pavla Moravce jako účastenství ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na tomto trestném činu, a nikoli jako pokus tohoto trestného činu ve smyslu § 21 odst. 1 tr.

zákoníku. V této souvislosti je nutno připomenout i závěr učiněný již soudy nižších stupňů, že především obviněný Ing. Pavel Moravec, jak je vyjádřeno ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně i soudu odvolacího, dlouhodobě až do 12. 9. 2014 nepravidelně hradil poškozené M. B. různé částky podle Smlouvy o důchodu ze dne 10. 3. 2009, podle níž měl poškozené hradit měsíčně 100 000 Kč, celkem poškozené v této souvislosti předal částku 6 069 000 Kč, přičemž dále poškozené na základě opakovaně uzavíraných smluv o prodeji cenných papírů ze dnů 13.

3. 2009, 16. 10. 2009 a 11. 7. 2010 uhradil další částku 1 000 000 Kč, přičemž těmito platbami usiloval o to, aby poškozená neučinila právní kroky, jimiž by usilovala o určení vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem podvodného jednání tohoto dovolatele vůči ní. Pro tento závěr ostatně svědčí to, že ihned po podání této žaloby na určení vlastnictví u Okresního soudu v Lounech jakékoli další platby ve prospěch poškozené ze strany obviněného Ing. Pavla Moravce ustaly.

61. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný Ing. Václav Janovský ve svém podání rovněž navrhl, aby předseda senátu dovolacího soudu odložil, případně přerušil, výkon rozsudku odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu pouze tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil.

V. Závěrečné shrnutí

62. Obvinění v projednávané věci uplatnili námitky, které byly v zásadě totožné s těmi, které již uplatňovali v předcházejících fázích tohoto trestního řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Takto uplatněné námitky zčásti vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku byly zjevně neopodstatněné. S ohledem na tuto skutečnost proto Nejvyššímu soudu nezbylo než podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítnout, a to z důvodů, které jsou výše uvedeny, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Takovéto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 10. 2024

JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu