7 Tdo 75/2026

Judikát 7 Tdo 75/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:24.02.2026

Spisová značka:7 Tdo 75/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.75.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:

Dotčené předpisy:§ 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:CD

7 Tdo 75/2026-620

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2026 o dovolání obviněného J. R. C. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. 2 To 50/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 68 T 7/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. C. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 5. 2025, č. j. 68 T 7/2025-509, byl obviněný J. R. C. uznán vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v období od podzimu 2018 do května 2024 v místě jeho trvalého bydliště v bytě na adrese XY XY v XY, Pardubický kraj, zneužívaje jak svého postavení nevlastního dědečka, tak jejího nízkého věku a s tím související nedostatečné rozumové vyspělosti, díky níž jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nedokázala posoudit význam kladení odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku, v přesně nezjištěném počtu, řádově však v desítkách případů, jednak v kuchyni bytu líbal na ústa, objímal a při tom přes oblečení osahával na prsou a na zadku nezletilou poškozenou AAAAA (pseudonym), jejíž věk znal, neboť se jedná o vnučku jeho družky, s níž byl běžně v kontaktu, jednak nezletilé v ložnici bytu pokládal ruku na vulvu, a to přes oblečení i pod kalhotkami, a ruku takto ponechával do doby, než nezletilá z místa odešla nebo než zaregistroval příchod své družky domů.

3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2025, č. j. 2 To 50/2025-566, bylo odvolání obviněného podané do všech výroků napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. První linii svých námitek směřoval proti naplnění znaků „zneužití bezbrannosti“ a „jiný pohlavní styk“.

K tomu uvedl, že jakýkoli fyzický kontakt mezi obviněným a nezletilou osobou automaticky nenaplňuje objektivní i subjektivní stránku přisuzovaného trestného činu. Soud je u dětí povinen zjišťovat, jaký byl skutečný obsah a povaha jednání, jak jej dítě chápe, zda je schopno rozlišit mezi nepříjemnou situací, hraním, fyzickým kontaktem či skutečným zásahem do intimní sféry. Samotné konstatování věku poškozené nezbavuje soud povinnosti řádně zjistit intenzitu a povahu jednání, přičemž musí věnovat mimořádnou pečlivost hodnocení výpovědi poškozené osoby právě pro její specifika.

Přestože věk poškozené byl nepochybně relevantní, nelze automaticky dovozovat naplnění kvalifikované skutkové podstaty bez zkoumání intenzity a povahy jednání. Soudy své závěry opřely o presumpci, že jakýkoli fyzický kontakt dospělého s dítětem mladším třinácti let je automaticky naplněním objektivní stránky, bez prokázání sexuálního charakteru jednání. „Jiný pohlavní styk“ musí být vykládán restriktivně, zahrnuje jednání srovnatelné intenzity s pohlavním stykem, nikoli pouhé osahávání přes oblečení.

„Zneužití bezbrannosti“ vyžaduje nejen nízký věk, ale mělo by se přihlédnout i k tomu, zda poškozená měla faktickou nemožnost klást odpor. V daném případě poškozená uvedla, že pokud měla problém, odešla, což svědčí o absenci stavu bezbrannosti ve smyslu zákona.

6. Soudy se pak nevypořádaly s otázkou sexuální motivace. Znalecký posudek MUDr. Michala Pohanky, Ph.D. konstatoval absenci deviace a recidivního rizika a nebyla prokázána sexuální motivace. Z komentářové literatury vyplývá, že pohlavní styk či jiný pohlavní styk musí být veden úmyslem sexuálně se uspokojit, avšak tento úmysl nebyl prokázán.

7. Dále vznesl výhrady vůči hodnocení svědecké výpovědi poškozené, která představovala jediný přímý důkaz v dané věci. Označil ji za proměnlivou, časově nesourodou a rozpornou; poškozená měnila popis intenzity doteků, počet situací, samotné vymezení toho, jak mělo jednání proběhnout. Soudy tyto rozpory nepodrobily detailní analýze a opřely se o odborný závěr znalkyně z oblasti klinické psychologie. Nevypořádaly se tak s otázkou, zda popisované události přesahují rovinu dětského neporozumění či interpretace, kterou dítě získalo až následně po vedených rozhovorech v rodinném kruhu. Ústavní soud přitom opakovaně zdůrazňuje, že u výpovědí dětí je nutná zvýšená procesní opatrnost, neboť děti jsou náchylnější k sugesci.

8. Dále je výrok o vině postaven převážně na znaleckém posudku Mgr. Lenky Čermákové, který nesplňuje základní procesní a odborné požadavky. Znalkyně není klinickou psycholožkou a neprokázala ani žádnou kvalifikaci, která by ji opravňovala hodnotit věrohodnost či psychickou odolnost nezletilé osoby. Oborová pravidla i odborná literatura uvádějí, že posudky hodnotící věrohodnost dítěte musí být zpracovány klinickými psychology s příslušnou atestací a zkušeností, což znalkyně nenaplňuje. I přesto znalkyně hodnotila výpověď poškozené jako „konzistentní a věrohodnou“, přičemž takový závěr představuje odborné tvrzení, které je způsobilé zásadně ovlivnit rozhodnutí soudu. Posudek je též podle jeho názoru vnitřně rozporný a neúplný.

Znalkyně neprovedla analýzu možného ovlivnění výpovědi ze strany rodinných příslušnic, které s dítětem téma řešily před samotným výslechem. Z posudku nevyplývá ani jasné vyhodnocení rozporů ve výpovědi poškozené. V této souvislosti akcentoval výraznost rozporů, přičemž soudy je neodstranily a neustanovily revizního znalce. Znalecký posudek proto označil za procesně nepoužitelný, přičemž z něj plyne nesmírná důležitost pro potrestání obviněného i uložení náhrady nemajetkové újmy. V řízení pak bylo současně porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.

9. Za další vadu označil skutečnost, že soud prvního stupně bez řádného odůvodnění odmítl provést výslechy svědkyň B. D. a K. G., přestože právě tyto osoby mohly potvrdit tlak rodiny poškozené na jejich výpovědi. Takový důkaz označil za způsobilý přímo zpochybnit věrohodnost poškozené a jeho zamítnutí bez věcného odůvodnění za nepřípustné. Odvolací soud tuto námitku přezkoumal pouze formálně, aniž by se vypořádal s významem důkazů, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Soudy se pak odpovídajícím způsobem ani nevypořádaly s námitkami obviněného, pročež je rozsudek (správně usnesení) odvolacího soudu nepřezkoumatelný v celém svém rozsahu. Odmítnutí důkazu pak bylo nepřípustné zvláště v situaci, kdy soud stavěl výrok o vině výlučně na výpovědi jednoho nezletilého svědka a na vadném znaleckém posudku.

10. Konečně deklaroval, že odvolací soud měl v dané věci aplikovat zásadu in dubio pro reo vzhledem k tomu, že výpověď poškozené není jednoznačná, tedy jediný přímý důkaz byl zatížen pochybnostmi, které nebyly odstraněny. Pokud nedojde k odstranění pochybností provedením revizního znaleckého posudku nebo doplněním výslechu svědků, nelze dovozovat trestní odpovědnost v rozsahu, jak jej soud učinil.

11. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu (nejspíše vrátil) k novému projednání a rozhodnutí.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že se jedná pouze o opakování již dříve uplatněné a vypořádané obhajoby. Námitky zpochybňující naplnění znaku bezbrannosti poškozené a znaku „jiného pohlavního styku“ považoval za obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně se s nimi neztotožnil. Obviněný zasahoval do intimní sféry poškozené od jejích cca šesti let, přičemž podle § 119a odst. 2 tr. zákoníku se dítě mladší dvanácti let vždy považuje za bezbranné.

Ani z dovolání nevyplývá konkrétní relevantní skutečnost, na jejímž základě by bylo možno dovodit, že poškozená byla natolik vyspělá či uvědomělá, že by v zákonem předvídaném stavu bezbrannosti vzhledem ke svému věku nebyla. Nic na tom nemění okolnost, že postupem času byla schopna si uvědomovat nevhodnost chování obviněného, neboť postačovalo podstatné oslabení vůle poškozené. Ke zpochybnění naplnění znaku „jiný pohlavní styk“ konstatoval, že obviněný nepředložil příliš podrobnou argumentaci této námitky.

Neztotožnil se pak s tím, že pod uvedený pojem nelze podřadit pouhé osahávání přes oblečení, neboť takový závěr nemá oporu v judikatuře.

Jednání obviněného se pak neomezovalo jen na osahávání přes oblečení, ale zahrnovalo i osahávání nahých intimních partií poškozené.

13. Podle mínění státního zástupce neobstojí ani výhrada obviněného, že nebyla prokázána „sexuální motivace“ jeho jednání. Takový motiv není přímo znakem přisuzované skutkové podstaty sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku, neboť jednání pachatele nemusí být motivováno uspokojením jeho vlastního pohlavního pudu. Podstatné je, že jde o jednání, které je způsobilé k ukájení pohlavního pudu, tj. má sexuální podtext, což v daném případě mělo.

14. Zpochybňoval-li obviněný vlastní skutková zjištění soudů, jeho námitky nevykročily z prosté polemiky se skutkovými zjištěními soudů. Obviněný ani neformuloval konkrétní zjevný rozpor skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, jak vyžaduje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť toliko povšechně poukázal na údajné a nijak nespecifikované rozpory či nedostatky ve výpovědi poškozené. Věrohodnosti poškozené pak soud prvního stupně věnoval velkou pozornost, neboť si byl vědom jejího významu pro svá skutková zjištění, a jeho hodnotící činnost kvitoval.

15. Za námitku obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce nepovažoval ani výhradu obviněného proti znaleckému posudku znalkyně Mgr. Lenky Čermákové. Argumentoval, že se jedná o důkaz podpůrné povahy sloužící k ověření validity přímého důkazu výpovědí poškozené. Námitku nepokládal za opodstatněnou ani z hlediska věcného, neboť ze samotného odborného zaměření znalkyně nelze dovozovat procesní nepoužitelnost jí zpracovaného znaleckého posudku.

V tomto směru poukázal na fakt, že i praxe Nejvyššího soudu použitelnost znaleckého posudku stejného zaměření v obdobných případech připouští. Podstatné bylo, že znalkyně se nevyjadřovala k psychodiagnostickým otázkám, které skutečně spadají do rámce specializace klinického psychologa. Pokud obviněný zpochybnil vlastní odborné závěry uvedené znalkyně, neformuloval konkrétní zjevný rozpor. Zdůraznil podpůrný charakter uvedeného znaleckého zkoumání, neboť konečný závěr o věrohodnosti důkazu je úkolem soudů po zhodnocení všech okolností případu, což soud prvního stupně provedl se zřejmou přesvědčivostí.

16. S dovoláním obviněného se státní zástupce neztotožnil ani v rozsahu námitek tzv. opomenutých důkazů. Měl za to, že dovolatel neformuloval konkrétní argumentaci nasvědčující tomu, že neprovedené důkazy by měly být podstatnými pro tvorbu rozhodných skutkových zjištění. Pokud jde o svědkyně B. D. a K. G., jejich výpovědi byly se souhlasem obviněného přečteny ve formě podání vysvětlení z přípravného řízení. Je sice pravdou, že zamítnutí uvedených důkazních návrhů se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobněji nevěnovaly, avšak vzhledem k povaze výpovědí a jejich potenciálnímu významu pro tvorbu skutkových zjištění se jedná pouze o formální vadu odůvodnění, jež není způsobilá podstatně zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces. 17.

Konečně k námitce neuplatnění zásady in dubio pro reo uvedl, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení, s výhradou jejího vygradování až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Tato situace ve věci nenastala a uvedené pravidlo se nemohlo uplatnit. Z obsahu provedených důkazů je zjevné, že z nich vyvozená skutková zjištění jsou náležitým podkladem závěru o vině obviněného, přičemž soudy objasnily pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného a vypořádaly se ve svých rozhodnutích s obhajobou obviněného.

O jeho vině tak nebylo pochyb. Současně byly dodrženy zásady uvedené v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a ve věci nelze shledat žádný, natož zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nedošlo ani k narušení práv obviněného vyplývajících z principů spravedlivého procesu. Řádně zjištěný skutkový stav následně soudy obou stupňů odpovídajícím způsobem právně posoudily.

18. Státní zástupce proto dovolání obviněného v tom dílčím rozsahu, v jakým odpovídalo uplatněným dovolacím důvodům, hodnotil jako zjevně neopodstatněné a ve zbytku obsahově nenaplňující žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Závěrem tak navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání

20. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

22. Úvodem je potřeba akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

23. Nejvyšší soud z podaného mimořádného opravného prostředku seznal, že dovolací argumentace obviněného byla založena jednak na zpochybnění skutkových zjištění učiněných v rozporu s principem in dubio pro reo, jednak na rozporování hmotněprávního posouzení ve specifikovaných znacích.

Dovolací soud se proto postupně k uvedeným výtkám vyjádří. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Dovolatel předně vznesl námitky skutkového charakteru, jimiž zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozené, kterýžto závěr byl mimo jiné učiněn i na základě procesně nepoužitelného znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, za současného opomenutí provedení výpovědí specifikovaných svědkyň. K první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. Obviněný předně předložil řadu výhrad vůči nesprávnému hodnocení důkazů a porušení zásady in dubio pro reo. K těmto námitkám je zejména nutno poznamenat, že kritika skutkových zjištění soudů v dané věci, a to i skrze výhrady vůči hodnocení důkazů, implikuje možné užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy případ, kdy rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu zjevně odporují obsahu provedených důkazů. K naplnění zmíněné podkategorie dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. však nepostačuje pouhá deklarace nesouhlasu se skutkovými závěry soudu, případně povšechná kritika způsobu hodnocení důkazů a prosazování vlastních skutkových závěrů proti relevantním skutkovým zjištěním soudu. Dovolatel musí ve svém podání popsat, v čem konkrétně spatřuje zjevný rozpor mezi obsahem vytyčených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 6 Tdo 193/2025).

26. Právě tyto nároky námitky obviněného nesplňují, neboť z nich neplyne ani tvrzení zjevného rozporu, natož informace, v čem konkrétně by mohl být zjevný rozpor ve výše nastíněném smyslu spatřován. V obecné rovině je nutno akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny.

Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu.

Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo a obviněný to ostatně ani netvrdí. 27.

Jelikož je tedy podané dovolání v této části vystavěno výlučně na výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového (a z pohledu dovolatele vadného) hodnocení důkazů dospěly, dovolací soud považuje za nutné doplnit toliko následující. Soudy na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění soudů se opírají především o svědeckou výpověď poškozené AAAAA, která korespondovala s dalšími ve věci provedenými důkazy.

Soud prvního stupně si byl přitom velice dobře vědom skutečnosti, že se jedná o zásadní usvědčující důkaz, a pečlivě jej proto hodnotil v kontextu dalších ve věci provedených důkazů. Lze zmínit (obviněným rozporovaný) znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie vypracovaný znalkyní Mgr. Lenkou Čermákovou (k tomu viz dále), jenž však nebyl jediným a určujícím důkazem, který byl brán v potaz, dále znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie vypracovaný znalcem doc.

MUDr. Michalem Pohankou, Ph.D., svědčící o psychosexuální nezralosti obviněného, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie vypracovaný znalci MUDr. Petrem Nedomou a Mgr. Michalem Perničkou, Ph.D. popisující osobnost obviněného, jakož i svědecké výpovědi svědkyň M. M. a L. K., jimž se poškozená postupně se svými prožitky svěřila. Nadto svědkyně L. K. měla mít se sexuálními útoky dovolatele v minulosti zkušenosti, s nimiž se svěřila B. D. a K. G. Soud pak měl především k dispozici audiovizuální záznam, jehož stěžejní část byla přehrána v hlavním líčení, z něhož seznal, že vypovídala autenticky a neměla žádné tendence prožité skutečnosti zveličovat.

Rovněž poukazované rozpory ve výpovědi poškozené nebyly opomenuty, naopak byly vysvětleny jako zcela přirozené, přičemž základní dějová linka zůstala nedotčena. Velice přesvědčivě a logickým způsobem byla vyvrácena i obhajoba obviněného stran případné konspirace rodinných příslušníků poškozené. Pakliže se tedy obviněný nyní snaží výpověď poškozené znevěrohodnit, jedná se o čirou polemiku s přezkoumatelným závěrem soudu prvního stupně o její věrohodnosti.

28. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud nedetekoval v hodnocení důkazů ze strany soudů ani žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž dospěl k závěru, že úvahy soudů plně odpovídají zásadám logiky.

29. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.

Jen pro úplnost lze k souvisejícím výhradám obviněného a s ohledem na charakter dovolacího řízení doplnit, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, nebo ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014), a to s výhradou, že porušení dané zásady nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Pak by založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Takováto situace však v této trestní věci nenastala. K druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Dále dovolatel označil za procesně nepoužitelný důkaz znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie vypracovaný znalkyní Mgr. Lenkou Čermákovou. Stěžejní argumentace spočívala v tom, že uvedená znalkyně není klinickou psycholožkou a neprokázala ani žádnou kvalifikaci, která by ji opravňovala hodnotit věrohodnost a psychickou odolnost poškozené, čímž překročila svou odbornost. Nejvyšší soud danou námitku podřadil pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Dospěl totiž k závěru, že byť se jedná toliko o jeden z důkazů potvrzující věrohodnost výpovědi poškozené, obviněný dostatečně deklaroval jeho důležitost ve smyslu zvoleného důvodu dovolání.

31. Je pak vhodné předeslat, že totožná námitka, dokonce ve vztahu k identické znalkyni, byla již Nejvyšším soudem několikrát řešena. Konkrétně se jedná o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 4 Tdo 907/2022, a ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 217/2023. Dovolací soud ani v této věci neshledal důvod odchýlit se od argumentace, podle níž lze při rekonstrukci skutkového děje vycházet ze závěrů vyjádřených znalkyní, pakliže jsou podrobeny kritickému hodnocení a zasazeny do kontextu dalších ve věci provedených důkazů.

Rovněž v nyní projednávané věci neexistoval důvod pro přibrání znalce z odvětví klinické psychologie, neboť zkoumání jmenované znalkyně nebylo zaměřeno na detekci možných psychických poruch či duševního onemocnění u poškozené, nýbrž především na posouzení, nakolik byla schopna si zapamatovat prožitou událost a následně ji v souladu s realitou reprodukovat. Obecně lze poznamenat, že bohatá judikatura Nejvyššího soudu znalecké posudky z oboru školství a kultura, odvětví psychologie akceptuje coby podpůrný důkaz pro posouzení věrohodnosti určité výpovědi (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

12. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1558/2011, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 822/2013, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1389/2015, ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 26/2019, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 366/2019, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1190/2021, ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 6 Tdo 64/2022, ze dne 13.

9. 2023, sp. zn. 3 Tdo 700/2023, ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 808/2023, ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 7 Tdo 117/2025, ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 3 Tdo 841/2025, ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 8 Tdo 911/2025, a další). Je totiž zřejmé, že i neklinický psycholog se může vyjadřovat k odborným otázkám v oboru psychologie (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 4 Tdo 881/2022).

32. Z obsahu znaleckého posudku Mgr. Lenky Čermákové vyplývá, že má všechny potřebné náležitosti, které jsou pro znalecké zkoumání vyžadovány, jsou z něj zřejmé zdroje, výpovědi, které měla k dispozici, pasáže obsahující vlastní vyšetření poškozené, včetně odkazu na použité diagnostické metody a jejich výsledky. Posudek pak má dostatečnou vypovídací hodnotu, přičemž znalkyně své závěry před soudem přesvědčivě obhájila a vyjádřila se ke všem dotazům obhájkyně i obviněného.

33. Lze pak dodat, že zpochybňovaný znalecký posudek byl toliko podpůrným důkazem při posuzování věrohodnosti poškozené, čemuž se Nejvyšší soud věnoval shora. Nelze přitom opomíjet, že je to soud, kdo provádí a hodnotí všechny důkazy, a to nejen jednotlivě, ale také v jejich souhrnu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Jde-li tedy o závěr o věrohodnosti poškozené, ten je činěn toliko soudem samotným, přičemž znalecký posudek je mu pouze vodítkem mezi dalšími důkazy a skutečnostmi, které v této souvislosti bere v úvahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024). Znalkyně byla přitom přibrána k posouzení osobnosti a intelektu poškozené s přesahem do jejích schopností správně vnímat prožitky, zapamatovat si proběhlý děj a tento věrně reprodukovat, k posouzení povahových vlastností poškozené, které mohly mít vliv na její věrohodnost, jakož i posouzení rodinných vztahů, jak je zřejmé z opatření, kterým byla znalkyně přibrána (na č. l. 347 až 348), tak z písemného znaleckého posudku, který následně podala (na č. l. 353 až 380).

Pakliže též učinila závěr o absenci duševních poruch, k duševnímu stavu poškozené se nevyjadřovala a nepřesáhla obor svého zaměření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 8 Tdo 380/2022). Lze tedy konkludovat, že byť z protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 5. 2025 (na č. l. 478 až 479), jakož i rozsudku soudu prvního stupně (odstavec 17.) plyne, že znalkyně učinila závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené zejména pro její vnitřní i vnější konzistentnost (v čase, co do popisovaných detailů, včetně zohlednění emočního doprovodu), soud prvního stupně tento bez dalšího nepřevzal, nýbrž předmětný odborný závěr přezkoumal a následně hodnotil i ve světle dalších ve věci provedených důkazů, vycházeje nejen ze znalkyní přednesených poznatků ohledně osobnosti poškozené, ale i z vlastních poznatků nabytých z vnímání projevu poškozené.

Právě na základě vlastního hodnocení pak dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené.

34. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že pokud obviněný současně vznášel výhrady vůči kvalitě předmětného znaleckého posudku, ani v tomto mu nebylo možno přisvědčit.

Stran případného ovlivnění ze strany rodinných příslušnic znalkyně učinila závěr, že nebylo zjištěno nic, co by naznačovalo její vnější manipulaci (ostatně k dotazu obhájkyně u hlavního líčení osvětlila, jak k tomuto závěru dospěla, viz č. l. 482). Neopomněla vzít v úvahu též rozpory ve výpovědi poškozené, jejichž výslednému vyhodnocení se věnoval i soud prvního stupně, jak bylo konstatováno shora. Jelikož znalkyně své závěry bez dalšího uspokojivým způsobem vysvětlila, tyto byly logické a odpovídaly i dalšímu provedenému dokazování, nebylo ani namístě zpracování revizního znaleckého posudku. Jen proto, že obviněný se závěry nesouhlasí, nelze spekulovat o neodbornosti a nedostatečnosti závěrů znaleckých zkoumání znalkyně. Ke třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

35. Dovolatel dále v rámci svého mimořádného opravného prostředku identifikoval vadu nedůvodně neprovedených důkazů v podobě výslechu svědkyň B. D. a K. G. Ačkoli by se mohlo formálně jednat o nedostatek identifikovaný třetí alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud nemohl obviněnému přisvědčit. Tato alternativa totiž předpokládá, že ve vztahu k rozhodným skutkovým okolnostem, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je tedy nutné si zodpovědět otázku, zda neprovedení výslechu předmětných svědkyň je s to naplnit uvedenou hypotézu zvoleného důvodu dovolání.

36. Obviněný podstatnost navrhovaných důkazů spatřoval v tom, že uvedené osoby mohly potvrdit tlak rodiny poškozené na jejich výpovědi, pročež byly způsobilé přímo zpochybnit věrohodnost poškozené. Současně kritizoval absenci řádného odůvodnění zamítnutí, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

37. S přednesenou argumentací se však dovolací soud neztotožnil. Jak již bylo shora osvětleno, věrohodnost poškozené byla podrobena důkladnému zkoumání a zevrubnému odůvodnění, pročež by se nemohlo jednat o důkazy podstatné s potenciálem zvrátit závěry učiněné soudy.

38. Pro úplnost lze pak připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

39. V daném případě je nejprve potřeba uvést, že výpovědi obou svědkyň, B. D. a K.

G., byly v hlavním líčení provedeny k důkazu podle § 211 odst. 6 tr. ř. přečtením úředních záznamů o podaných vysvětlení z přípravného řízení, s kterýmžto postupem obviněný explicitně vyslovil souhlas (viz protokol o hlavním líčení ze dne 26. 5. 2025, na č. l. 483). Je z nich přitom zřejmé, že svědkyně B. D. vyslovila své přesvědčení, že za obviněním obviněného je snaha svědkyně L. K. o pomstu, kterou realizuje prostřednictvím své dcery (viz odstavec 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Soud prvního stupně měl tudíž uvedenou informaci k dispozici, přičemž uspokojivě osvětlil, proč se o případnou konspiraci nejednalo. Je sice pravdou, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 5. 2025 vyplývá, že obviněný prostřednictvím obhájkyně navrhl výslech mj. obou jmenovaných svědkyň s ohledem na to, co ve své výpovědi uvedla svědkyně L. K. (viz č. l. 493), přičemž ačkoli soud prvního stupně procesně správně vyhlásil usnesení, že se podle § 2 odst. 5 tr. ř. důkazní návrhy na výslech svědkyň zamítají včetně odůvodnění (na č. l.

496), v odůvodnění jeho rozsudku již zevrubnější odůvodnění absentuje. Z nahrávky předmětného hlavního líčení je však zřetelné, že odůvodnění nadbytečnosti navrhovaných důkazů vskutku poskytnuto bylo, neboť výpovědi svědkyň byly čteny, přičemž dalším výslechem svědkyň by se ničeho významnějšího pro objasnění skutku nezjistilo. Následně již soud odvolací ve svém rozhodnutí výslovně konstatoval, že neshledal, že by bylo namístě provádět výslechy navrhovaných svědkyň, neboť sexuálně explicitnímu jednání obviněného nebyly přítomny další osoby (viz odstavec 5.

odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

40. Ačkoli by tedy bylo případné argumentaci v jednotlivých rozhodnutích více rozvést, implicitně i z nich vyplývá faktická nadbytečnost uvedených důkazů (nadto byly-li výpovědi navrhovaných svědkyň z přípravného řízení již provedeny), přičemž údajná msta ze strany poškozené či jejích rodinných příslušníků byla dostatečně vyvrácena. Nejvyšší soud je s ohledem na výše uvedené skutečnosti též přesvědčen, že v tomto konkrétním případě nedostatek přesvědčivého vysvětlení v napadených rozhodnutích, proč procesnímu návrhu obviněného nebylo vyhověno, neznamená deficit z hlediska respektu k právu obviněného na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 900/2023).

41. Lze tedy dospět k závěru, že nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani v jeho třetí alternativě. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

42. Mimořádný opravný prostředek dále obsahoval výtky obviněného, které bylo možné podřadit pod upotřebený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vadnost hmotněprávního posouzení dovolatel konkrétně spatřoval v nenaplnění znaků „zneužití bezbrannosti“ a „jiný pohlavní styk“ a absenci sexuálního motivu obviněného.

43. Ke zvolenému důvodu dovolání je nejprve záhodno připomenout, že v jeho rámci je skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pokud není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.

44. Obviněný byl uznán vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025 (proti čemuž ani námitky nevznášel), neboť s jiným vykonal jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 tr. zákoníku zneužívaje jeho bezbrannosti a spáchal čin na dítěti mladším patnácti let.

45. Dovolatel rozporoval naplnění přisuzovaného znaku „zneužití bezbrannosti“. Činil tak částečně neurčitě, částečně na základě skutečnosti, že soudy měly přihlédnout nejen k nízkému věku poškozené, ale též ke skutečnosti, zda měla faktickou nemožnost klást odpor. Podle jeho přesvědčení o absenci stavu bezbrannosti svědčí to, že sama uvedla, že pokud měla problém, odešla. Nejvyšší soud se však ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že se jednalo o sexuální atak na fakticky bezbranné dítě. Podle § 119a odst. 1 tr.

zákoníku je trestný čin spáchán zneužitím bezbrannosti, jestliže pachatel využije toho, že jiná osoba je ve stavu, v němž není schopna utvářet nebo projevit svou vůli nebo je její schopnost utvářet nebo projevit svou vůli podstatně snížena z důvodu mj. nízkého věku. Je potřeba podotknout, že toto zákonné vymezení se obsahově neliší od toho, jak byl stav bezbrannosti před 1. 1. 2025 definován a interpretován doktrínou a judikaturou [viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace).

Praha: C. H. Beck, 2025, § 119a. Dostupné na beck-online.cz]. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za bezbranné z důvodu nízkého věku vždy považuje dítě mladší dvanácti let. Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že obviněný zasahoval do intimní sféry poškozené od jejího útlého věku cca šesti let, přičemž zneužil svého postavení nevlastního dědečka a skutečnosti, že právě pro svůj věk byla nedostatečně rozumově vyspělá, aby jeho jednání rozuměla, nechápala jeho důsledky a nedokázala posoudit význam kladení odporu.

Naplnění znaku zneužití bezbrannosti nebrání ani skutečnost, že si postupem času uvědomovala nevhodnost chování obviněného, neboť ani poté nebyla schopna prosadit svou vůli proti obviněnému tak, aby se takového jednání nedopouštěl opakovaně, zjevně i pod vlivem přirozené autority. Pro naplnění znaku bezbrannosti přitom postačuje, že vůle poškozené osoby (resp. schopnost tuto vůli v pozdější fázi projevit) byla podstatně oslabena, nemusí tedy absentovat zcela.

46. Strohá poznámka dovolatele o nemožnosti automatického dovozování naplnění kvalifikované skutkové podstaty bez zkoumání intenzity a povahy jednání je zcela irelevantní, neboť je nepochybné, že poškozená byla (po celou dobu protiprávního jednání obviněného) jednoznačně dítětem mladším patnácti let.

47. Obviněný též konstatoval, že „jiný pohlavní styk“ musí být vykládán restriktivně, neboť zahrnuje jednání srovnatelné intenzity s pohlavním stykem, nikoli pouhé osahávání přes oblečení. Na danou námitku lze tedy reagovat rovněž ve stručnosti, že pod pojem jiný pohlavní styk, než je uvedený v § 185 tr.

zákoníku, je možné podřadit i intenzivnější osahávání přes oblečení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 775/2014). V daném případě je však zcela stěžejní dovolatelem opomíjená skutečnost, že ze skutkové věty plyne nejen osahávání na prsou a na zadku přes oblečení, ale rovněž líbání na ústa, a především pokládání ruky na vulvu nezletilé poškozené, a to přes oblečení, ale i pod kalhotkami (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1276/2020, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 273/2013, nebo ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 629/2013). Takové jednání je bezpochyby jiným pohlavním stykem, než je uvedený v § 185 tr. zákoníku.

48. Konečně stran absence sexuálního motivu na straně dovolatele lze uvést následující. Soud prvního stupně vysvětlil, proč z popisu skutku vyňal okolnost, že obviněný jednal s cílem vlastního sexuálního uspokojení, neboť byla zpochybněna i znalcem sexuologem, avšak současně deklaroval, že taková změna nezasahuje do subjektivní stránky trestného činu, neboť si byl protiprávnosti svého jednání zjevně vědom (viz odstavce 27. odůvodnění jeho rozsudku). S takovým odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožnil a podotýká, že motiv není znakem skutkové podstaty souzeného zločinu, proto nelze soudům vytýkat, že by při právním posouzení skutku pochybily.

Jak již přiléhavě podotkl státní zástupce, jednání pachatele nemusí být motivováno uspokojením jeho vlastního pohlavního pudu, což je ostatně zřetelné i z vymezení alinea druhá předmětného trestného činu, která předpokládá donucení jiného k jinému pohlavnímu styku než uvedenému v § 185 tr. zákoníku s jinou osobou. Byť by tedy sexuologický znalecký posudek konstatoval neprokázání sexuální motivace, nebyla taková skutečnost na újmu trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin. Podstatné je, že jde o jednání, které je způsobilé k ukájení pohlavního pudu, tj. má sexuální podtext.

Lze si pak jen obtížně představit, že by osahávání obnaženého genitálu nezletilé poškozené mohlo mít jiný než právě sexuální podtext, na čemž ničeho nemění ta okolnost, že to nevedlo přímo k pohlavnímu uspokojení obviněného.

49. I tyto námitky obviněného byly tudíž shledány neopodstatněnými. V.Závěr

50. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. R. C. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.předseda senátu