8 Tdo 1015/2024

8 Tdo 1015/2024-18471

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2025 o dovoláních obviněných 1) P. H., 2) T. J., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, 3) M. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, 4) M. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, a 5) K. Ř., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 2 To 44/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 3/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. H., T. J., M. P., M. P. a K. Ř. odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 63 T 3/2022, byli obvinění T. J., M. P., M. P. a K. Ř. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, a obviněný P. H. i P. K. (posledně jmenovaný dovolání nepodal) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, všichni ve spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku, jichž se dopustili (zkráceně) tím, že se společně s již odsouzenými J. V., a D. S., ve zdaňovacích obdobích minimálně od listopadu roku 2014 do prosince roku 2015 každý svým dílem podíleli na fungování víceúrovňového řetězce obchodních společností, prostřednictvím něhož pod krycí legendou podpory malých a středních tuzemských exportérů, s využitím daňových dokladů, dodacích listů, CMR listů, příkazních či rámcových smluv a potvrzení o převzetí plnění, deklarovali opakovaná fiktivní plnění, jejichž předmětem byly zejména elektronické součástky Photo Fast, sluchátka, psí pelíšky, elektronické cigarety a hardwarová zařízení firewall Juniper různých typů (SRX 5400, SRX 5600, SRX 5800), od deklarovaných prvotních tuzemských dodavatelů Wlaxiv international, s.

r. o., se sídlem Lidická 700/19, Veveří, Brno (dále jen „společnost Wlaxiv“), RESTGroup, s. r. o., sídlem Jaselská 268/33, Praha 6 - Dejvice (dále jen „společnost RESTGroup“), Pumerton, s. r. o., sídlem Koldínova 1145/4, Praha 3 - Žižkov (dále jen „společnost Pumerton“), World Development Institute, s. r. o., sídlem Pařížská 68/9, Praha 1 (dále jen „společnost WDI“) a Gra-Lygia, s. r. o., sídlem Husitská 502/36, 0 Praha 3 - Žižkov (dále jen „společnost Gra-Lygia“), plnících v řetězci roli chybějících obchodníků („missing trader“) pro odběratele iConsulting 4 Companies, s.

r. o., sídlem Plzeňská 3217/16, Praha 5 - Smíchov (dále jen společnost „iC4C“) a iCompanies, s. r. o., sídlem Plzeňská 3217/16, Praha 5 - Smíchov (dále jen „společnost iCompanies“), obě na pozici vyrovnávacích společností („buffer“), které měly totožné zboží obratem dodávat tuzemským společnostem Somnium, s. r. o., sídlem Lužná 591/4, Praha 6 - Vokovice (dále jen „společnost Somnium“), TENDRUM, s. r. o., sídlem Vinohradská 2396/184, Praha 3 – Vinohrady (dále jen „společnost TENDRUM“), FJL spol. s r.

o., sídlem V Kapslovně 2761/6, Praha 3 - Žižkov (dále jen „společnost FJL“), Virtuse Energy, s. r. o., sídlem Na Strži 1702/65, Praha 4 - Nusle (dále jen „společnost Virtuse Energy“), UNOCOM, spol. s r. o., sídlem Šmilovského 274/2, Mladá Boleslav III (dále jen „společnost UNOCOM“), ATYF, s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město (dále jen „společnost ATYF“), zapojeným v řetězci na pozici zprostředkovatelských společností („broker“), a současně zajistit, aby bylo od těchto společností (Somnium, TENDRUM, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF) totožné zboží fiktivně odebíráno předem určenými subjekty se sídly v jiných členských státech Evropské unie, konkrétně společnostmi K-SECURITY, s.

r.

o., sídlem Podlučinského 5/A,

Bratislava, Slovenská republika (dále „společnost K-SECURITY“), Barkley‘s Diamond Export, s. r. o., sídlem Bratislavská 9, Senec, Slovenská republika (dále „společnost Barkley‘s“), EP - REAL company, s. r. o., sídlem Prievozská 18, Bratislava, Slovenská republika (dále „společnost EP – REAL“), PF Metal, s. r. o., sídlem Popradská č. p. 68, Košice, Slovenská republika (dále „společnost PF Metal“) a SOLOBAUM GmbH, VAT: ATU 690 69 517, sídlem Heiligenstädter Strasse 32/TOP 302, Vídeň, Rakouská republika (dále „společnost SOLOBAUM“), čímž záměrně a s cílem získat podíl na zisku v podobě zkrácené daně, úmyslně umožnili společnostem Somnium, TENDRUM, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty (dále „DPH“) neoprávněně navyšovat nároky na odpočet DPH na vstupu a současně tak snižovat (zkracovat) jejich vlastní vysoké daňové povinnosti na DPH vzniklé dodáním jiného druhu zboží v tuzemsku, které bylo pořízeno z jiného členského státu EU, a pro uvedený účel k zaúčtování do daňové evidence DPH opatřili dále ve výroku rozsudku jednotlivým tam uvedeným společnostem faktury konkretizované čísly, datem uskutečnění zdanitelného plnění, druhem a množstvím zboží a částkou odpovídající základu daně a 21% sazbě DPH, kterými bylo v rozporu se skutečností deklarováno, že výše uvedené společnosti Somnium, TENDRUM, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF v příslušných, zde rovněž konkretizovaných zdaňovacích obdobích, odebraly uvedené zboží od dodavatelů, a následně na základě předchozí vzájemné dohody vykázaly dodání totožného zboží obchodním společnostem registrovaným k DPH v jiném členském státě EU, čímž těmto tuzemským společnostem obvinění umožnili v daňovém přiznání k DPH, podaném místně příslušnému správci daně, za dotčená zdaňovací období neoprávněně navýšit nárok na odpočet DPH na vstupu, když v návaznosti na neplnění daňových povinností ze strany prvotních tuzemských dodavatelů uvedeného zboží zařazených do řetězce obchodních společností na pozici „missing trader“, které v daných obchodních případech neuhradily DPH, dosáhli zkrácení DPH celkem prostřednictvím společností Somnium, TENDRUM, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF o částku ve výši 28.753.593,95 Kč, a tím způsobili ve stejné výši škodu České republice, přičemž každý z obviněných se na výše popsané činnosti a způsobené škodě podílel tak, že obviněný K.

Ř. minimálně spolu s již odsouzeným J. V. a s obviněným P. K. inicioval a dále i s obviněnými T. J., P. H. a M. P. zajišťoval fungování popsaného řetězce společností, přičemž sám jako jednatel obchodních společností WDI (od 7. 3. 2014 do 17. 7. 2015) a RESTGroup (od 17. 8. 2011 do 3. 2.

2016), zařazených v řetězci v různých obdobích na pozici „missing trader“, případně na pozici „buffer“, vědom si, že tyto jím ovládané společnosti shora popsanou ekonomickou činnost neuskutečňovaly a níže uvedeným zbožím v deklarovaném množství a kvalitě nedisponovaly, nechal po vzájemné dohodě s uvedenými spoluobviněnými do účetní a daňové evidence těchto společností zaúčtovat daňové doklady, ač si byl vědom, že tyto neodpovídaly skutečnosti a jimi deklarovaná zdanitelná plnění nebyla uskutečněna, a to společností WDI pro společnost iCompanies, konkrétně tedy s DPH v celkové výši 366.650,55 Kč, společností WDI pro společnost iC4C, konkrétně tedy s neuhrazenou DPH ve výši 2.230.773,30 Kč, RESTGroup pro společnost iC4C, konkrétně s neuhrazenou DPH 5.300.348,13 Kč, RESTGroup pro společnost iCompanies, konkrétně DPH v celkové výši 5.666.010 Kč, a následně nechal uvedená fiktivní pořízení a dodání uvedeného zboží s místem plnění v tuzemsku zahrnout do daňového přiznání k DPH, čímž minimálně v uvedených zdaňovacích obdobích vědomě pro daňové účely poskytoval účetní doklady, které měly v rozporu se skutečností prokazovat uskutečnění zdanitelných plnění dodáním shora uvedeného zboží v deklarovaném množství a kvalitě, které mělo být odběrateli, společností iC4C, ovládanou již odsouzeným J.

V., a společností iCompanies, ovládanou obviněným T. J. a samotným obviněným K. Ř., obratem dodáváno dále tuzemským společnostem Somnium, TENDRUM, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF, jejichž prostřednictvím byly neoprávněně uplatněny nároky na odpočet DPH podle § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), a následně, s úmyslem převést trestní odpovědnost ze skutečných pachatelů a znemožnit řádné prošetření předmětných obchodů ze strany státních orgánů, převedl společnost WDI ke dni 17.

7. 2015 na obviněného M. P., a společnost RESTGroup ke dni 3. 2. 2016 na L. N., a tímto jednáním, s cílem získat finanční prospěch, úmyslně umožnil neoprávněně navýšit nároky na odpočet DPH na vstupu společnostem Somnium, TENDRUM, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF, a v návaznosti na neplnění daňových povinností ze strany prvotních tuzemských dodavatelů uvedeného zboží zařazených do řetězce obchodních společností na pozici „missing trader“ se tak na způsobené škodě podílel nejméně částkou ve výši 13.563.781,97 Kč, obviněný T.

J. minimálně spolu s již odsouzeným J. V., obviněnými K. Ř., M. P. a P. H. zajišťoval fungování popsaného řetězce společností, přičemž sám jako jednatel obchodních společností Pumerton (od 2. 8. 2013 do 9. 6. 2015) a iCompanies (od 1. 2. 2013 do 27. 4.

2016), zařazených v řetězci v různých obdobích na pozici „missing trader“, případně na pozici „buffer“, vědom si skutečnosti, že tyto jím ovládané společnosti shora popsanou ekonomickou činnost neuskutečňovaly a níže uvedeným zbožím v deklarovaném množství a kvalitě nedisponovaly, nechal po vzájemné dohodě s uvedenými osobami do účetní a daňové evidence těchto společností zaúčtovat daňové doklady, ač si byl vědom, že tyto neodpovídaly skutečnosti a jimi deklarovaná zdanitelná plnění dále ve výroku o vině konkretizovaná nebyla uskutečněna, čímž minimálně v uvedených zdaňovacích obdobích vědomě pro daňové účely poskytoval účetní doklady, které měly v rozporu se skutečností prokazovat uskutečnění zdanitelných plnění dodáním shora uvedeného zboží v deklarovaném množství a kvalitě, které mělo být v případě zapojení společnosti Pumerton dodáno společnosti WDI ovládané obviněným K.

Ř. a společnosti Somnium ovládané obviněným P. H., a v případě zapojení společnosti iCompanies, nejprve pořízeno od společnosti Wlaxiv ovládané obviněným M. P. a od společností RESTGroup a WDI ovládaných obviněným K. Ř., a obratem dodáváno dále tuzemským společnostem Somnium, UNOCOM a ATYF, jejichž prostřednictvím byly neoprávněně uplatněny nároky na odpočet daně podle § 64 ZDPH, a dále od 24. 7. 2013 do 2. 11. 2015 a následně opětovně od 11. 1. 2016 do 27. 4. 2016 jako jediný jednatel společnosti ECO Lights, sídlem Koldínova 1145/4, Praha 3 - Žižkov (dále jen „ECO Lights“) plnící roli poskytovatele půjček v systému fiktivně vytvořených pohledávek a závazků společností zúčastněných na předmětných fiktivních obchodních transakcích, kterými docházelo ke krácení DPH, a po celé projednávané období jako jediný disponent bankovního účtu této společnosti č. XY, prováděl v období od 15.

6. 2015 do 11. 11. 2015 bezhotovostní převody finančních prostředků na účty v řetězci zapojených společností, aby tak deklaroval řádnou úhradu ze strany zahraničních odběratelů za nákup předmětného zboží dodaného z České republiky, když tyto prostředky společnosti ECO Lights bezprostředně předtím zapůjčila společnost iC4C, čímž podpořil předem připravenou legendu o tom, že zahraniční odběratelé disponují finančními prostředky na zakoupení zboží, a tyto prostředky byly podle dohod o vzájemných zápočtech třístranných či čtyřstranných obchodů převáděny zpět do České republiky na účty společností iCompanies či iC4C, odkud byly v případě společnosti iC4C vybrány v hotovosti již odsouzeným J.

V., a následně přerozdělovány podle předem určeného klíče, a následně, s úmyslem převést trestní odpovědnost ze skutečných pachatelů a znemožnit řádné prošetření předmětných obchodů ze strany státních orgánů, převedl společnost Pumerton ke dni 9. 7. 2015 na obviněného M. P., a společnosti iCompanies a ECO Lights ke dni 27. 4. 2016 na L.

N., a tímto jednáním, s cílem získat finanční prospěch, úmyslně umožnil neoprávněně navýšit nároky na odpočet DPH na vstupu společnostem Somnium, UNOCOM a ATYF, a v návaznosti na neplnění daňových povinností ze strany prvotních tuzemských dodavatelů uvedeného zboží zařazených do řetězce obchodních společností na pozici „missing trader“, které v daných obchodních případech neuhradily daň ve výši 11.622.928,82 Kč, se tak na způsobené škodě podílel nejméně částkou ve výši 11.622.928,82 Kč, obviněný M.

P. minimálně spolu s již odsouzeným J. V. a obviněným K. Ř. zajišťoval fungování popsaného řetězce společností, kdy jako zaměstnanec společnosti iC4C zajišťoval vzájemnou koordinaci a komunikaci osob zastupujících zúčastněné společnosti, a to v souvislosti s vedením skladů a zajištěním veškeré logistiky související s dopravou zboží, kdy takto současně opatřoval související doklady jako objednávky, faktury, potvrzení o uskladnění zboží, dodací listy, CMR listy a servisní protokoly k diagnostice zboží firewall Juniper, a tímto vědomě pro daňové účely zajišťoval dokumentaci, která měla prokazovat existenci předmětného zboží v deklarovaném množství a kvalitě, jeho uskladnění a přepravu od tuzemských dodavatelů fiktivním odběratelům do Slovenské a Rakouské republiky, tedy dokumentaci zakrývající fiktivní obchodování se shora uvedeným zbožím, zejména s firewally Juniper různých typů, které bylo společností iC4C podle faktur a dodacích listů pořízeno od společnosti Wlaxiv ovládané obviněným M.

P., od společnosti RESTGroup ovládané obviněným K. Ř., od společnosti Pumerton ovládané obviněným T. J. a od společnosti Gra-Lygia zastoupené L. M., a obratem dodáváno dále tuzemským společnostem Somnium, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF, uplatňujícím neoprávněně nároky na odpočet daně ve smyslu § 64 ZDPH, a následně dodáno zahraničním společnostem SOLOBAUM či PF Metal, a dále s úmyslem převést trestní odpovědnost ze skutečných pachatelů a znemožnit řádné prošetření předmětných obchodů ze strany státních orgánů, společně s již odsouzeným J.

V. zajišťoval administrativní úkony nutné pro udržení účelově vytvořené legendy o existenci L. N.

jako osoby budoucího vlastníka společností, především na počátku a konci předmětného řetězce, tedy společností na pozici „missing trader“ a odběratelů zboží z jiného členského státu EU, a tímto jednáním, s cílem získat finanční prospěch, minimálně v období červenec 2015, srpen 2015, září 2015, říjen 2015 a prosinec 2015, úmyslně umožnil neoprávněně navýšit nároky na odpočet DPH na vstupu společnostem Somnium, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF, a v návaznosti na neplnění daňových povinností ze strany prvotních tuzemských dodavatelů uvedeného zboží zařazených do řetězce obchodních společností na pozici „missing trader“, které v daných zdaňovacích obdobích neuhradily daň ve výši 19.840.328 Kč, a to v případě dodavatelů společnosti Somnium ve výši 3.199.350 Kč, společnosti FJL ve výši 1.888.950 Kč, společnosti Virtuse Energy ve výši 5.621.247,03 Kč, společnosti UNOCOM ve výši 1.885.445,10 Kč a společnosti ATYF ve výši 7.245.336 Kč, a tím se na způsobené škodě podílel nejméně částkou ve výši 19.840.328 Kč, obviněný M.

P. po dohodě minimálně s již odsouzeným J. V., svědkem T. M. a obviněnými K. Ř. a T. J. vědomě zajistil zapojení tuzemské společnosti Wlaxiv do popsaného řetězce fiktivně obchodujících společností, a to na pozici „missing trader“, a vědom si, že tato jím ovládaná společnost reálnou ekonomickou činnost neuskutečňovala a níže uvedeným zbožím v deklarovaném množství a kvalitě nedisponovala, nechal po vzájemné dohodě s uvedenými osobami vystavit daňové doklady prokazující dodání fiktivního zboží, na základě uvedených faktur, čímž minimálně v uvedených zdaňovacích obdobích vědomě pro daňové účely poskytoval dokumentaci, která měla v rozporu se skutečností prokazovat uskutečnění zdanitelného plnění dodáním předmětného zboží v deklarovaném množství a kvalitě, které mělo být odběrateli, společností RESTGroup ovládanou obviněným K.

Ř., společností iC4C ovládanou odsouzeným J. V. a společností iCompanies ovládanou obviněnými T. J. a K. Ř., následně obratem dodáváno tuzemským společnostem Somnium, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF, uplatňujícím na základě těchto fiktivních obchodů neoprávněně nároky na odpočet daně ve smyslu § 64 ZDPH, a následně, s úmyslem převést trestní odpovědnost ze skutečných pachatelů a znemožnit řádné prošetření předmětných obchodů deklarovaných ve shora uvedených zdaňovacích obdobích společnostmi WDI, Pumerton a ECO Lights ze strany státních orgánů, převedl tyto společnosti postupně formálně na svoji osobu, a to společnost WDI ke dni 17.

7. 2015, společnost ECO Lights ke dni 27. 4. 2016 a ve společnosti Pumerton působil na pozici jednatele v době od 9. 6. 2015 do 26. 1. 2016, kdy došlo k převedení společnosti na L. N., aby za stejným účelem ve spolupráci se svědkem T. M. zinscenoval fiktivní odcizení účetních dokumentů společností Wlaxiv, WDI, Pumerton a ECO Lights z vozidla v obci XY, Slovenská republika, které následně na jeho pokyn a za slíbenou odměnu svědek T. M. dne 12. 11.

2015 oznámil

Policejnímu sboru Prešov – Sever, a tímto jednáním, s cílem získat finanční prospěch, úmyslně umožnil neoprávněně navýšit nároky na odpočet DPH na vstupu společnostem Somnium, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF, a v návaznosti na neplnění daňových povinností ze strany prvotních tuzemských dodavatelů uvedeného zboží zařazených do řetězce obchodních společností na pozici „missing trader“, které v daných obchodních případech neuhradily daň ve výši 20.342.656,53 Kč, se tak na způsobené škodě podílel nejméně částkou ve výši 20.342.656,53 Kč, obviněný P.

H. minimálně spolu s již odsouzeným J. V. a obviněnými T. J. a P. K., jako ovládající osoba společností Somnium a TENDRUM, se podílel na fungování struktury popsaného řetězce tím, že pro zaúčtování do daňové evidence DPH společnosti Somnium, po vzájemné dohodě s uvedenými osobami, zajistil daňové doklady, kterými bylo v rozporu se skutečností deklarováno, že společnost Somnium ve zdaňovacích obdobích listopad 2014, prosinec 2014, srpen 2015, září 2015 a říjen 2015 odebrala elektronické součástky, sluchátka, psí pelíšky a hardwarová zařízení firewall Juniper různých typů od společností Pumerton a iCompanies, ovládaných obviněným T.

J., od společnosti iC4C ovládané odsouzeným J. V., které následně obratem dodala dále předem určeným subjektům registrovaným k DPH v jiném členském státě EU, konkrétně společnostem Barkley´s, EP – REAL a PF Metal, registrovaným k DPH ve Slovenské republice, čímž společnosti Somnium úmyslně umožnil v daňovém přiznání k DPH, podaném místně příslušnému správci daně, v pěti případech navýšit nárok na odpočet DPH na vstupu s neuhrazenou DPH na počátku řetězce ve výši celkem 4.511.357,55 Kč, a dále pro zaúčtování do daňové evidence DPH společnosti TENDRUM, po vzájemné dohodě s uvedenými osobami, zajistil daňové doklady, kterými bylo v rozporu se skutečností deklarováno, že pro společnost TENDRUM ve zdaňovacích obdobích duben 2015 a květen 2015 odebrala vestavné spotřebiče Baumatic, sluchátka, klávesnice a sudoku od dodavatele společnosti iC4C, které následně obratem dodala dále předem určeným subjektům registrovaným k DPH v JČS, konkrétně společnosti K-SECURITY, registrované k DPH ve Slovenské republice, čímž společnosti TENDRUM úmyslně umožnil v daňovém přiznání k DPH, podaném místně příslušnému správci daně ve dvou případech navýšit nárok na odpočet DPH na vstupu nejméně s neuhrazenou DPH na počátku řetězce ve výši celkem 1.935.248,27 Kč, a tímto svým jednáním, s cílem získat finanční prospěch, úmyslně umožnil neoprávněně navýšit nároky na odpočet DPH na vstupu společnostem Somnium a TENDRUM, a v návaznosti na neplnění daňových povinností ze strany prvotních tuzemských dodavatelů uvedeného zboží zařazených do řetězce obchodních společností na pozici „missing trader“, které v daných obchodních případech neuhradily daň ve výši 6.446.605,82 Kč, se tak na způsobené škodě podílel nejméně částkou ve výši 6.446.605,82 Kč.

2. Za tento zločin byli odsouzeni: Obviněný P. H. odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Obviněný T. J. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkonu byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva, kontrolního orgánu nebo člena kontrolního orgánu obchodní společnosti či družstva, nebo funkce prokuristy, a to včetně jejich zastupování na základě zvláštní plné moci na dobu pěti roků. Obviněný M. P. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. P. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný K. Ř. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva, kontrolního orgánu nebo člena kontrolního orgánu obchodní společnosti či družstva, nebo funkce prokuristy, a to včetně jejich zastupování na základě zvláštní plné moci na dobu pěti roků. Rovněž bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě škody a o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody spoluobviněného P. K.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 2 To 44/2023, odvolání, která proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění T. J., M. P., M. P., K. Ř. a P. H., jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Z dovolání obviněných

4. Obviněný P. H. dovolání založil na důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., protože vytýkal závěr soudů, že neexistovalo zboží uváděné na předmětných fakturách. Považoval za důkazně nepodložené zjištění soudů, že by obchody byly prováděny s fiktivním zbožím nebo stále tímtéž zbožím. Neztotožnil se ani se závěrem soudů, že obvinění fiktivnost obchodů v zásadě nezpochybňovali, protože obviněný M. P. uvedl, že zboží vozil, krabice byly velké či těžké a pokaždé jiné a zboží u příjemce vždy vyložil, nevracel se s ním zpět. Jestliže soudy fiktivnost zboží dovodily mj. z nahrávky, ta není jako důkaz procesně použitelná. Nepostačovalo závěry o vině opírat jen o výpovědi již odsouzeného recidivisty J. V. a nevycházet z výpovědi svědka L. H., zástupce provozovatele skladu v XY, jehož soud neoznačil za nevěrohodného, který při hlavním líčení dne 5. 9. 2022 uvedl, že probíhaly četné nakládky a vykládky zboží, čímž dosvědčoval, že obchody reálně fungovaly. Podle obviněného, i kdyby neexistovala část ze sumy zboží uvedeného v obžalobě, nebylo prokázáno, že u obchodů, jichž se účastnila společnost SOMNIUM nebo TENDRUM, docházelo k fiktivním obchodům, což připustil i soud prvního stupně v bodě 293. rozsudku, kde uvedl, že „nemá pochyb o tom, že obvinění vždy nějakým zbožím v omezeném rozsahu disponovali“. Proto nemůže obstát závěr, že všechny obchody, které byly předmětem posuzování, jsou fiktivní.

5. Nelogickými jsou podle obviněného závěry vztahující se k subjektivní stránce, jíž soudy dovozovaly z nahrávek pořízených až dva roky po spáchání posuzované trestné činnosti a nevypořádaly se s případnou možností, že se dovolatel mohl až po nástupu odsouzeného J. V. do výkonu trestu nebo po jeho propuštění dovědět o podstatě jím organizovaných aktivit, což znamená, že v době pořizování nahrávky již takovou informaci mohli mít. Z nahrávky samotné nelze tyto skutečnosti dovodit. V případě dovolatele byla nahrávka pořízena až v době, kdy věc již byla šetřena finančním úřadem i policejním orgánem a obviněný o tom věděl. S ohledem na to, že byla pořizována cíleně, svědčí i soudem postřehnuté tendenční vedení rozhovorů odsouzeným J. V., a proto z ní nelze činit žádné relevantní závěry o tom, jaké povědomí o povaze obchodů se společnostmi J. V. dovolatel měl. Z nahrávky je patrné, že si hovořící osoby domlouvají způsob obhajoby, z toho však nelze dovodit, kdy se dozvěděl o tom, že má být krácena DPH.

6. Obviněný vytýkal, že mu soudy uložily povinnost k náhradě škody ve výši uvedené v příslušném výroku, i když podle skutkových zjištění nikoli všechno zboží bylo fiktivní. Pokud tedy minimálně část obchodů byla podle zjištění soudu skutečná, vznikají pochybnosti o správnosti těchto výroků.

7. Výhrady obviněný zaměřil i proti použitelnosti pořízených nahrávek s poukazem na výpověď spoluobviněného J. V., podle níž k jejich pořizování docházelo s podstatnou ingerencí Policie České republiky, což sice svědci z řad policistů (M. Š., V. S.) popřeli a tvrdili, že žádné zařízení J. V. nedávali a nahrávky převzali již nahrané na flashdisku nebo na CD, což je skutečnost svědčící o jejich nepoužitelnosti, obzvláště když soudy na tento nedostatek či rozpor nereagovaly a v této části výpověď J. V., kterého jinak považovaly za věrohodného, zcela ignorovaly. Tuto skutečnost považoval za nerespektování judikatury ESLP, z níž plyne, že absolutně neúčinným je takový důkaz, kterým se orgány činné v trestním řízení snaží obejít ustanovení trestního řádu upravující vyšetřovací metody, zejména se nemohou policejní orgány zprostit své odpovědnosti tím, že zajištěním svých úkolů pověří soukromé osoby (srov. rozsudek ESLP ze dne 8. 4. 2003 ve věci M. M. proti Nizozemí, stížnost č. 39339/98). V posuzované věci přitom nahrávky nepořizoval poškozený či oběť trestné činnosti, ale její pachatel za účelem „usvědčení“ jiných, a proto by bylo třeba se zabývat i pro případ, že by ji pořídil J. V. z vlastní iniciativy, tím, zda by takto pořízený důkaz nebyl nepřípustný se zřetelem na zájem na ochraně soukromí nahrávaných osob. Dovolatel upozornil též na to, že podle jeho názoru nahrávka, na níž má hovořit, je zjevně upravovaná, a tedy jde o důkaz neúplný a procesně neúčinný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 580/2019).

8. Uloženému trestu obviněný vytýkal, že pro jeho výměru se soud opíral o závěr, že ke spáchání trestného činu zneužil svého zaměstnání či funkce, což hodnotil jako přitěžující okolnost i přesto, že nekonkretizoval, o jakou funkci či zaměstnání má jít a jak mělo dojít k jejich zneužití.

9. Protože se obviněný P. H. s výroky o vině i trestu, které se ho týkají, neztotožnil, navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal věc odvolacímu soudu v rozsahu, v jakém se řízení tohoto dovolatele týká, k novému projednání a rozhodnutí.

10. Obviněný K. Ř. podal dovolání s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), m) tr. ř.

11. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítal, že rozsudek soudu prvního stupně vydal senát 63 T složený z předsedkyně senátu Mgr. Ing. Kateřiny Hayes a přísedících Bc. Lenky Rudolfové a Hany Veinertové, který je podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen, neboť rozhodl o vině a trestu původně spoluobviněného J. V. tak, že schválil dohodu o vině a trestu, čímž současně rozhodl i o vině ostatních spoluobviněných, tedy i obviněného K. Ř. Má za to, že ani konstatování tohoto soudu, že jejich vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána a řízení je vedeno pod sp. zn. 63 T 3/2022, nemůže nic změnit na závěru, že soudci uvedeného senátu byli v dalším řízení podjatí.

Tuto vadu dovolatel namítal již v řízení před odvolacím soudem, odůvodnil ji ve shodě s ostatními dovolateli, kteří tento dovolací důvod uplatnili, a svou argumentaci podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, jakož i rozsudky ESLP ze dne 22. 4. 1994 ve věci Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, stížnost č. 15651/89, nebo ze dne 20. 5. 1998 ve věci Gautrin a další vs. Francie, stížnost č. 21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93, též rozsudek SDEU ze dne 5.

9. 2019 ve věci C-377/18. Ačkoli ESLP uznal, že ve složitých trestních řízeních, která se týkají více podezřelých, kteří nemohou být souzeni společně, je možné, že za účelem posouzení viny obviněných je nezbytné zmínit účast třetích osob, o jejichž vině může být rozhodováno samostatně, i nadále trval na tom, že soud by neměl uvést více informací, než je nezbytné k analyzování právní odpovědnosti osob, o nichž aktuálně rozhoduje, aby se zabránilo možnému předčasnému rozhodnutí o vině dotčených třetích osob, což by později mohlo ohrozit spravedlivé posouzení obvinění vznesených proti nim v jiném řízení (srov. rozsudky ESLP ze dne 27.

2. 2014 ve věci Karaman proti Německu, stížnost č. 17103/10, ze dne 23. 2. 2016 ve věci Navalnyj a Oficerov proti Rusku, stížnost č. 46632/13 a 28671/14, ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63073/19).

12. V posuzované věci podle obviněného postačovalo v řízení o dohodě o vině a trestu uvést účast spolupachatele se specifickým postavením nebo úlohou, aniž by byli jmenováni. Formulace „jejich vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána“ není schopna požadavkům na nestrannost soudce vyplývajícím z výše citované judikatury vyhovět, o čemž svědčí i další vymezení skutku v rozsudku týkajícím se obviněného J. V. zmiňující konkrétní zapojení ostatních obviněných do trestné činnosti, jejich vědomou spolupráci s obviněným J.

V. a jejich vzájemné dohody. Správně by neměl být vymezen způsob, jakým se další osoby, o jejichž vině není rozhodováno, podílely na trestné činnosti. Nesplnil-li soud tuto povinnost, předjímal naplnění subjektivní i objektivní stránky i u těchto ostatních obviněných, o nichž v dané věci nerozhodoval. Výpověď J. V. byla přitom v zásadě jediným důkazem proti dovolateli. O vnitřním přesvědčení rozhodujícího senátu soudu prvního stupně o trestnosti jednání dovolatele ještě předtím, než v jeho věci bylo vůbec provedeno dokazování, svědčí to, že povšechným a zcela nedostatečným odůvodněním zamítal všechny jeho návrhy na provedení či doplnění dokazování, jež měly prokázat jeho verzi skutkového děje, a naopak vyvracely často měněnou verzi J.

V., u nějž ignoroval zásadní rozpory v jeho výpovědích i rozpory jeho výpovědi s dalšími objektivními důkazy.

13. Za příklad podjatosti soudu dovolatel zmínil nespravedlivý přístup k jeho postojům a požadavkům v průběhu dokazování s poukazem na důkazy, které, ač řádně provedené, soud do rozsudku nepojmul a nehodnotil je, případně svědky, kteří hovořili ve prospěch dovolatele, považoval za nevěrohodné. Uvedená podjatost vyplývá i z neprovedení listinného důkazu dopisem J. V. adresovaným policejnímu orgánu (sv. 8 č. l. 2161, 2229) nebo obsahem trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 2/2022 atd. Soud zamítnutí těchto důkazních návrhů nijak blíže nerozvedl, vyjma obecného odůvodnění v bodě 287. nebo 299. jeho rozsudku. Naproti tomu jako důkaz prováděl listiny navržené obžalobou, a to v řádech tisíců stran, navíc zjevně nesouvisející s projednávaným skutkem. Tento postup svědčí o nepřípustné selekci důkazů prvostupňovým soudem v neprospěch dovolatelů. Stejně tak soud rezignoval na doplnění dokazování k důkaznímu návrhu na obstarání trestního spisu vedeného u Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, OHK KŘPU, pod sp. zn. KRPU-224844/TČ-2018-040080-KL a provedení v něm obsažených listinných důkazů. Obdobně tomu bylo u obviněným navrhovaném důkazu (srov. bod 287. rozsudku soudu prvního stupně). Všechny tyto obhajobou navrhované listinné důkazy byly přitom způsobilé jednak přispět verzi dovolatele, že byl v zásadě pouze investorem. Tím by soudy vyloučily či zpochybnily závěry soudu o věrohodnosti obviněného J. V. Za projev podjatosti uvedeného senátu považoval neprovedení výslechu D. S., který se v přípravném řízení v plném rozsahu přiznal, formou procesně použitelné výpovědi, k trestné činnosti, jež je předmětem obžaloby, a to ještě před „přiznáním“ J. V. Dovolatel navrhoval provedení konfrontace obou jmenovaných, neboť jejich výpovědi jsou v podstatných skutečnostech odlišné zejména v tom, kdo byl organizátorem projednávané trestné činnosti, kdo, jak a v jakém rozsahu byl do činnosti zapojen, z jakého důvodu, při jakém vědomí a další.

14. Ze všech popsaných důvodů obviněný shledal, že v jeho trestní věci rozhodoval v prvním stupni senát, jehož členové, o jejichž nestrannosti vznikají pochybnosti, protože rozhodli o schválení dohody o vině a trestu původně spoluobviněného J. V., následně rozhodovali meritorně o vině dovolatele, u nějž tento postup vyvolává ve smyslu § 30 tr. ř. Proto je podle dovolatele naplněn důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

15. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že při ukládání trestu soud k jeho osobě nepoužil § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby, ačkoli dovolatel podmínky pro jeho užití splňuje. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 5 let a 6 měsíců považuje za nepřiměřeně přísné a neakceptovatelné z hlediska ústavněprávní povahy zásady proporcionality trestních sankcí, z níž plyne povinnost Nejvyššího soudu zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z tohoto hlediska a respektovat tak právo obviněného na soudní ochranu zaručené čl.

36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Za nutný považuje výjimečný zásah dovolacího soudu do výroku u trestu, jenž je v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky principu proporcionality trestní represe (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.

11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 a další), a to s ohledem na okolnosti, na něž již v odvolacím řízení s odkazem na splnění podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku podrobně poukazoval. Odvolací soud na jeho požadavky nereagoval a důkazy vztahující se k výroku o trestu, byť je provedl, nehodnotil, tzn. že tyto důkazy tzv. opomenul. Místo toho jen poukázal na blíže nespecifikovanou škálu rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz bod 20.

usnesení), v čemž lze předmětné rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné. S odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu s ohledem na své osobní a rodinné poměry poukázal zejména na význam nejlepšího zájmu dítěte jako faktoru svědčícího pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, aj.).

16. Uvedené požadavky obviněný opíral o své tvrzení, že soudy nebraly při ukládání trestu do úvahy situaci jeho nezletilého dítěte. Kromě toho ani nezvážily všechny ostatní výrazně polehčující okolnosti, zejména, že k trestné činnosti došlo v období let 2014 až 2016, a způsobená škoda cca 13 mil. Kč je blízko hranice škody velkého rozsahu, a že do doby posuzované trestné činnosti i po ní vedl řádný život. Soud nepřihlédl k tomu, že od roku 2011 prochází mimořádně náročným insolvenčním řízením, které ve svém důsledku vedlo až k prohlášení konkurzu, v roce 2023 přišel i o svou nemovitost, která je nabízena k prodeji v dražbě, byl nucen se vystěhovat do pronájmu (viz řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 7499/2011), což se odrazilo i na jeho zdravotním stavu, v současnosti je v částečném invalidním důchodu a jeho zdravotní stav se nelepší.

Nadto pečuje o svoji matku V. Ř. (85 let), jejíž zdraví se od počátku trestního řízení stále zhoršuje, je osobou s narůstající stařeckou demencí vyžadující výraznou péči, a obviněný na ni pobírá příspěvek na péči (viz rozhodnutí o přiznání nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením ze dne 14. 9. 2016 a rozhodnutí MPSV o příspěvku na péči ze dne 10. 6. 2021). Dodal, že od posledního zkoumání se zdravotní stav jeho matky opět zhoršil, přičemž nemá jinou osobu, která by péči zajišťovala. Obviněný se stará o druha své matky R.

T., kterého rovněž považuje za blízkou osobu (86 let) let, jehož zdravotní stav je v zásadě shodný jako stav jeho matky. Dovolatel má v péči své 3 nezletilé děti AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym), nar. XY, tj. až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, na jejíž výchově se podílí i jeho družka L. H., s níž sdílí společnou domácnost, avšak je třeba přihlížet k tomu, že obviněný je vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, věku a časovému vytížení péčí o matku a jejího druha ve své podstatě nezaměstnatelný.

Kvůli konkurzu má rovněž omezené možnosti výdělku, a proto se s družkou L. H. dohodli, že materiální potřeby pro rodinu bude zaměstnáním zajišťovat ona ihned po skončení mateřské dovolené, zatímco obviněný se bude v plném rozsahu podílet na péči o dítě. Družka má přitom v péči další 3 děti ve věku 15, 13 a 8 let, na jejich výchově se obviněný rovněž podílí. Celá rodina v důsledku výkonu trestu odnětí svobody obviněného v současnosti strádá. Zejména syn je na něm značně emocionálně závislý, neboť je ve věku, kdy vyhledává společnost otce.

Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v jeho případě navíc není nevyhnutelné, když je trestně stíhán pro majetkovou trestnou činnost, která nepředstavuje žádnou hrozbu pro společnost, pokud by byl ponechán na svobodě. I přesto všechny jeho argumenty, které uváděl v řízení o odvolání, zůstaly ze strany soudu bez reakce, v čemž lze spatřovat porušení práva na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Na základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytýkal i vadné posouzení objektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným, což přičítá mimo jiné i tendenčnímu způsobu vedení dokazování soudem prvního stupně, který provedené důkazy nehodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., když řadu z nich ani neprovedl, skutková zjištění neprovázal s důkazy, nýbrž se svými domněnkami, čímž se skutková zjištění nalézacího soudu dostala do extrémního rozporu s provedenými důkazy, případně k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Odvolací soud na uvedená pochybení soudu prvního stupně v návaznosti na konkrétní argumenty vznesené v odvolání v podstatě nijak nereagoval, když pouze stručně odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, což vedlo k tomu, že soudy porušily zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo.

18. Ohledně závěru, že měl iniciovat trestnou činnost, obviněný soudům vytýkal neobjektivnost a paušální posouzení zjištěných skutečností, a to především s ohledem na preferenci výpovědi spoluobviněného J. V., u které nerespektovaly, že ji opakovaně měnil a vykazuje podstatné rozpory, a to mimo jiné i ohledně páchání posuzované daňové trestné činnosti, která podle jeho tvrzení měla započít počátkem roku 2014, přestože z obsahu trestního spisu vyplývá, že obchody se společností Somnium probíhaly již po celý rok 2013.

Společnost WDI byla do obchodního rejstříku zapsána dne 7. 3. 2014, a tedy vznikla až více jak půl roku poté, co se mělo započít s krácením DPH prostřednictvím společnosti Somnium. Taktéž příkazní smlouva uzavřená mezi IC4C a L. N. je datována až ke dni 30. 6. 2014, a též u ostatních společností jsou první smlouvy s L. N. datovány až k uvedenému datu. Ani další příkazní smlouvy, které jsou obsažené v trestním spisu, časově nezapadají do verze J. V. (srov. bod 151. rozsudku). Dále poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.

9. 2017, sp. zn. 30 T 6/2016 (č. l. 2999), z něhož vyplývá, že obviněný P. K. byl odsouzen za jiný trestný čin krácení daně až v roce 2017, resp. pravomocně až v roce 2018, tudíž těžko mohl na schůzce v Praze v OC Smíchov vykládat obviněnému J. V., že byl za trestný čin krácení daně odsouzen. Z přehledu odsouzení P. K. se nabízí, že ostatní jeho odsouzení se týkala pouze trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Z uvedeného dovolatel vyvodil, že výpověď obviněného J. V. z přípravného řízení stran důvodu i časového vymezení zahájení údajného krácení DPH, jakož i dalších podstatných okolností, byla v příkrém rozporu s řadou listinných důkazů, z nichž některé soud nezahrnul do svých hodnotících úvah, ačkoli je provedl.

Z účetního deníku společnosti Somnium je zjevné, že v červenci 2013 již existovala společnost IC, jíž obviněný J. V. využíval k obchodování se společností Somnium. Není možné akceptovat jeho tvrzení, že obviněný K. Ř. organizoval trestnou činnost ostatních. Vadné skutkové závěry vycházejí z toho, že soudy všechny důkazy řádně provedené nehodnotily, a proto v nich lze spatřovat existenci tzv. opomenutých důkazů. Pokud je soud řádně neposuzoval, nemohl se dobrat spravedlivého rozhodnutí, a jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný.

19. Dovolatel s odkazem na konkrétní skutečnosti zdůrazňoval, že výpověď obviněného J. V. je zcela lživá, protože sám krátil DPH i v roce 2013 prostřednictvím společnosti Parnella Commerce, kterou ovládal a převedl ji na další jím ovládanou společnost IC4C. V roce 2016 tuto činnost převáděl na společnost Fun 4 All, přičemž rozvoji krácení DPH prostřednictvím této společnosti bylo zabráněno pouze nástupem J. V. do výkonu trestu. Uvedené skutečnosti podle dovolatele vedou k závěru, že byl obviněným J. V. k trestné činnosti pouze zneužit. Tento stav se projevil v chování obviněného J. V. ve věci Městského soudu v Praze, v níž bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 46 T 2/2022, jejž soud do svých hodnotících úvah v posuzované trestní věci vůbec nezahrnul, ačkoli tento se zabývá obdobím páchání trestné činnosti J. V. již v listopadu 2012, přičemž při této trestné činnosti byly využity masážní přístroje zn. Maxiwell, které J. V. využíval i v následujících letech. Bylo prokázáno, že nápad krátit DPH vznikl u obviněného J. V., jenž již v roce 2012 přišel s návrhem použít fiktivního dodavatele, v posuzované věci L. N. Na podporu tohoto svého tvrzení dovolatel odkázal na některé listinné důkazy založené ve spise, případně jím navržené k provedení, avšak odvolacím soudem zamítnuté. Ocitoval rovněž některé pro něj podstatné pasáže z výpovědi J. V. učiněné v hlavním líčení, na nichž demonstroval nepravdivost jeho tvrzení. Též poukázal na důkaz fotokopií vizitky R. K., tiskové mluvčí Unie malých a středních podniků České republiky, která byla k návrhu dovolatele jako listinný důkaz provedena v hlavním líčení dne 16. 1. 2023, ale kterou rovněž soud do svých hodnotících úvah vůbec nezahrnul.

20. Obviněný rovněž zmínil, že v době, kdy byla založena a vznikla společnost IC, byl v úpadku a nemohl tak být jejím statutárním orgánem. Naproti tomu v době, kdy byla založena a vznikla společnost WDI, již v úpadku nebyl a stal se statutárním orgánem. Tyto důkazy prokazují jeho tvrzení, proč nebyl statutárním orgánem společnosti IC, ale byl jím místo něj obviněný T. J. Soud však zamítl i další navržené listinné důkazy, zejména z šanonu č. 27, předložené obviněným M. P., a to faktury, emailovou komunikaci a další listiny vztahující se k obchodům společnosti IC s pneumatikami v roce 2013. Citoval i obsah výpovědi spoluobviněného P. K. ze strany 39 protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 6. 2022, která má rovněž potvrzovat verzi dovolatele.

21. Nesprávným s odkazem na konkrétní výpovědi jím uváděných svědků je i závěr soudů, že měl společně s obviněnými J. V., P. K., T. J., P. H. a M. P. zajišťovat fungování řetězce společností zapojených do trestné činnosti (viz výpovědi svědkyně I. Ř. B. a strany 2, 3, 27 protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 9. 2022). Poukázal i na další výpovědi, podle kterých nelze vycházet z výpovědi obviněného J. V. (srov. sv. 4, č. l. 714 až 786, strany 2 až 3 protokolu o výslechu obviněného D. S. ze dne 18. 6. 2019).

22. Podle dovolatele soud neobjasnil, že v kancelářích či mimo prostory kanceláře zařizoval či prováděl úkony manažerského typu, které by měly souvislost s krácením DPH, a že měl v kancelářích či mimo kanceláře jednat s J. V. ohledně krácení DPH. U těchto jednání nikdo nebyl, resp. z žádné výpovědi nevyplývá, že by přítomen byl. Důvod případných schůzek s J. V. vysvětlil tím, že po něm požadoval peníze či se vymlouval, proč mu je nemůže vrátit. Za naprostou deformaci své výpovědi označil tvrzení pod bodem 299.

rozsudku, že bylo vyvráceno, že se v kancelářích po roce 2013 nevyskytoval, když soud deformoval i další provedené důkazy, např. výpověď svědkyně I. Ř. B. v bodě 299. svého rozsudku, svědkyně B. A. tamtéž, a to vždy výrazně v neprospěch dovolatele, což svědčí o jeho podjatosti. Pokud byl dovolatel o něčem spoluobviněným T. J. informován, bylo to pouze v obecné rovině a řadu věcí zjistil až v průběhu trestního řízení. Pouhá skutečnost, že byl v předmětné době jednatelem společnosti WDI a Restgroup, které měly zaujímat v řetězci obchodních vztahů jakési pozice, nemůže bez dalšího založit závěr, že zajišťoval chod jakéhosi řetězce společností zapojených do trestné činnosti.

Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že pakliže se v předmětném období v kancelářích na XY či v rámci nějakých společností vyskytoval, jeho postavení bylo investor, který deleguje další činnosti na další osoby, a to při absenci jakéhokoliv vědomí ohledně nějakého nelegálního konání kohokoliv. Jeho obhajoba nadto nebyla vyvrácena.

23. Nedostatky obviněný spatřoval i v závěrech soudů o zaúčtování daňových dokladů a jejich zahrnutí do přiznání k DPH, protože není zřejmé, na základě čeho dospěl soud k uvedenému závěru, popř. jakým způsobem, kdy a za jakých okolností měl obviněný nechat zahrnout tyto doklady do daňového přiznání k DPH. Jestliže soud jeho odpovědnost dovodil toliko z jeho postavení jednatele v uvedených společnostech, nepostačuje to, protože faktury společnosti WDI, které jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikovány, obsahují z poloviny jeho podpis zfalšovaný nebo na nich není podpis vůbec, přičemž nikomu k vystavení těchto faktur nedal pokyn. Tato skutečnost nevyplynula dokonce ani z výpovědi jinak zcela nevěrohodného J.

V. V této souvislosti poukázal na účast svědka A. D., který sice aktivní účast popíral, avšak z výpovědi svědkyně L. J. se podává, že tento svědek, ač v přípravném řízení popíral, že by si chodil do kanceláří pro doklady k zaúčtování, chodil do kanceláří na XY pro doklady, a tyto si odnášel, účtoval řadu společností v rámci projednávané trestní věci a jako účetní také podával daňová přiznání. S ohledem na nepravidelnou a nahodilou účast dovolatele v kancelářích na XY není vyloučeno, že uvedené faktury společnosti WDI se zfalšovanými podpisy se dostaly do rukou účetního A. D. zcela bez jeho vědomí, stejně jako faktury společnosti Restgroup. Provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by předmětné faktury vystavil, nechal je zaúčtovat či zahrnout do daňového přiznání a takové přiznání podal, nebo že by věděl, že se v případě těchto zdanitelných plnění má jednat o plnění fiktivní.

24. Vady vykazují podle něj rovněž úvahy soudu týkající se převodu společnosti WDI na obviněného M. P. s úmyslem převést trestní odpovědnost ze skutečných pachatelů a znemožnit řádné prošetření ze strany státních orgánů, neboť nevyplývají z provedených důkazů. Existence společnosti WDI jako servisní organizace pro projekt ES DRK ztrácela již nejméně od dubna roku 2015 své opodstatnění. Do 19. 6. 2015 byla jejím společníkem společnost IC a jedním ze společníků IC do 19. 6. 2015 byla společnost Dolenor Ltd., kterou ovládal přes H. V. (H.) obviněný J. V., tudíž jeho tvrzení, že s ní neměl nic společného, může jen stěží obstát. Pokud jde o převod společnosti Restgroup na L. N. ke dni 3. 2. 2016, ani zde nejsou skutková zjištění správná a odpovídající výsledkům dokazování. Navíc smlouva o smlouvě budoucí o převodu podílů ve společnosti Restgroup mezi dovolatelem a L. N. byla uzavřena již dne 15. 9. 2015, tj. ještě předtím, než měla být společnost Restgroup využita v rámci projednávaného řetězce společností. Obviněný k těmto výhradám však nenašel v rozhodnutí odvolacího soudu dostatečnou odezvu, když zásadně nepostačuje paušální odkaz odvolacího soudu na hodnocení důkazů prvostupňovým soudem jako na správné a bezchybné, což obviněný označil za alibistický postoj (srov. nález Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 2280/22 a sp. zn. II. ÚS 2564/12). Uvedené nedostatky se promítly i do vadnosti závěru o naplnění objektivní stránky trestného činu dovolatelem, a proto soudy svými postupy založily dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný přiřadil výhrady o nesprávném závěru o naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jež opíral rovněž o nedostatky v provedeném dokazování. Zdůraznil, že vše považoval za zcela legální, vždy hovořil o obchodování pod záštitou Unie malých a středních podniků, čemuž také věřil. Jeho jediná aktivní účast byla v rámci ES DRK, což ani nepopíral, v ostatních společnostech byl investorem, choval se naprosto standardně. Neměl důvod ani povinnost mít pochybnosti a tyto odstraňovat dalším šetřením a prověřováním, jak nesprávně dovodil soud, když navíc ani na bankovních účtech společnosti IC neprobíhaly žádné velké finanční transakce nějakému velkému rozsahu odpovídající, a v kancelářích na XY měly být i vzorky zboží, a tedy obviněný nemusel vědět, že v dotčených obchodních případech nešlo a nemohlo jít o reálně vykonávanou ekonomickou činnost cílenou na legální dosahování zisku. Není zřejmé, podle čeho soud dovodil, že věděl, kolik měl obviněný T. J. vybírat z účtů nějakých společností. Společnost IC se zabývala i likvidacemi, zakládáním a převody společností, což vysvětluje, proč byly v kancelářích na XY i razítka těchto společností.

26. Při existenci výše uvedených důvodů dovolání obviněný poukázal i na naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., protože odvolací soud plně nedostál své zákonné přezkumné povinnosti uložené mu v § 254 odst. 1 tr. ř., a z těchto důvodů v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 2 To 44/2023, a současně i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 63 T 3/2022, jakož podle § 265k odst. 2 tr. ř. též všechna další rozhodnutí na rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil do doby rozhodnutí o dovolání výkon trestu odnětí svobody, který ode dne 15. 7. 2024 obviněný vykonává, neboť výkon tohoto rozsudku zásadním způsobem zasahuje do jeho práv.

27. Obviněný M. P. opřel dovolání o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť soud prvního stupně kopíroval obžalobu a opíral se o výpověď samostatně odsouzeného J. V., kterou doplnil prázdnou proklamací o tom, nakolik obezřetně k ní přistupoval a jak pečlivě ji hodnotil, přičemž oba soudy přehlížely podstatné skutečnosti a nezabývaly se tím, jakým způsobem a za jakých okolností byly dotčené faktury zahrnuty do účetnictví společnosti Wlaxiv. Tím si soudy neopatřily dostatek podkladů pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného a nesprávně dovodily, že mu jsou právě tyto faktury známy, viděl je, disponoval s nimi. I kdyby předmětné faktury obviněný M. P. „nechal zahrnout“ do účetnictví, nebylo objasněno, zda měl následně vliv na to, zda budou skutečně použity k uplatnění nároku na daňový odpočet. S ohledem na uvedený nedostatek nelze spolehlivě prokázat ani jeho zavinění (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 202); též nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. III. ÚS 377/01).

28. V uvedeném směru napadená rozhodnutí nemohou obstát, protože tvrzené protiprávní jednání obviněného M. P. je v odsuzujícím výroku vymezeno a popsáno zcela vágně, nadto v následném odůvodnění absentuje označení důkazů, z nichž má toto jednání vyplývat, s výjimkou výpovědi samostatně odsouzeného J. V. či výpovědi svědka T. M., u nějž soud právně významné skutečnosti svědčící o účelovosti a nepravdivosti jeho výpovědi přehlíží.

29. Závěr o naplnění subjektivní stránky rovněž nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování, protože soud ho nemohl dovodit z údajů obchodního rejstříku společnosti Wlaxiv, podle nichž tato společnost vznikla dne 30. 10. 2014, a tudíž jen těžko mohla být prvním dodavatelem v době, kdy se mělo údajně započít s krácením DPH, jak vypověděl obviněný J.

V. Zdůraznil, že soudy pominuly, že si tento obviněný protiřečí. Na jedné straně tvrdí, že obviněného M. P. měl o zajištění dodavatelské společnosti požádat společně s obviněným K. Ř., zatímco jindy uváděl, že ho sám oslovil, aby mu zajistil společnost, která by mu fiktivně dodala zboží, aby zase jinde vypověděl, že se s obviněným M. P. zeptali M. P., jestli by měl nějakou takovou společnost, která by uměla toto zboží dodávat (srov. obsah protokolů o hlavním líčení s výpovědí J. V.). Logicky se tedy obviněný M.

P. se svojí společností Wlaxiv mohl na scéně objevit nejdříve po datu jejího vzniku, tj. po 30. 10. 2014, a proto nemohl být prvním dodavatelem v předcházející době. Z důkazů předložených obviněným M. P. (viz např. šanon č. 31, č. l. 390 až 395) vyplývá, že společnost Parnella Commerce byla dodavatelskou fiktivní společností, k níž bylo v trestním řízení vedeném proti obviněnému J. V. prokázáno, že jejím jednatelem byla fiktivní osoba bulharské národnosti, a tedy nemůže být pochyb, že fiktivní byla i tato dodavatelská společnost, a to ještě před vznikem společnosti Wlaxiv.

Obviněný poukázal i na jiné rozpory ve výpovědi spoluobviněného J. V. a v podrobnostech i na jednotlivé části spisu, z nichž následně dovodil, že nešlo o nahodilé obchody, nýbrž o soustavné zapojování fiktivních společností do obchodů. Zdůraznil i postoje a tvrzení uváděné obviněným J. V., které neodpovídají prokázaným skutečnostem, což soudy ponechaly bez potřebné reakce, přestože nezapadají do časového sledu rozhodných událostí.

30. Za významné obviněný rovněž považoval listiny vztahující se k obchodům mezi společnostmi Parnella Commerce, IC4C, Maracan Czech, MP1, Renia, Yesplus a Market Express svědka T. M., k nimž došlo bez jeho účasti, čímž dokládal, že obviněný J. V. zahájil spolupráci s tímto svědkem před tím, než do celé záležitosti vstoupil dovolatel, který navíc považoval za vymyšlenou historku obviněného J. V., že bylo v zájmu ostatních spolupachatelů páchat trestnou činnost krácením DPH, protože toto tvrzení soud prvního stupně odmítal objasnit, o čemž svědčí zamítání otázek směřujících na předchozí trestnou činnost obviněného J. V. Poukázal na odsouzení obviněného J. V. ve věcech Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 2/2022 a sp. zn. 41 T 2/2017, v nichž rozvedl skutkové i právní skutečnosti a odkazoval na konkrétní pasáže, ze kterých dovozoval souvislosti s projednávanou trestní věcí. Zdůraznil, že ve věci sp. zn. 41 T 2/2017 byly součástí fakturačních řetězců též faktury od společnosti Market Express pod vedením jednatele T. M., a že to byl právě obviněný J. V., který přímo organizoval trestnou činnost. Připomenul, že J. V. je nyní trestně stíhán Krajským ředitelstvím Policie hl. m. Prahy pod sp. zn. KRPA-403846-1537/TČ-2016-000091-BU pro skutkově obdobnou trestní věc, kde se po zahájení trestního stíhání doznal s tvrzením, že byl toliko dalšími osobami k trestné činnosti osloven a zlákán, a proto má zájem na postavení spolupracujícího obviněného a uzavření dohody o vině a trestu.

31. Podle dovolatele je proto za rozvedené situace neudržitelný závěr soudů v projednávané věci o věrohodnosti obviněného J. V. Rovněž namítal, že ani snaha odvolacího soudu o doplnění dokazování obsahem shora označených trestních spisů, z nichž uvedené skutečnosti vyplynuly, nevedla k nápravě nedostatků v dokazování a neodstranila neúplnost podkladů pro správný závěr o vině obviněných, když nepostačuje vysvětlení v bodě 16. přezkoumávaného usnesení, v němž soud pouze použil obecnou floskuli o tom, že soudy nejsou povinny odůvodnit každý nedoplněný důkaz a vypořádat se se všemi uplatněnými námitkami a že rozsah dokazování před nalézacím soudem byl dostačující a nebyl důvod pro doplňování dokazování.

32. V závěru dovolání proto obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 2 To 44/2023, a též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 63 T 3/2022, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Dále požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu, případně přerušení výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 63 T 3/2022, do doby rozhodnutí o podaném dovolání.

33. Obviněný T. J. podal dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a vytýkal, že soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly zejména s jeho zaviněním. Odvolací soud se k němu vyjádřil jen velmi stručně v bodě 19. napadeného usnesení, kde automaticky dovozoval úmysl z jeho postavení jednatele v obchodní společnosti, což odporuje usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, podle něhož je třeba opatřit nezbytné důkazy, ze kterých vyplývá volní složka úmyslu. Dosud nebyl nikdy trestán a neměl potřebné zkušenosti s podnikáním, neboť se věnoval realitní činnosti, která s posuzovanou trestnou činností vůbec nesouvisí, nepřišel do styku s takto složitými obchodními modely, které jsou projednávány v dané věci.

Jednatelství v dalších společnostech souviselo pouze s běžnou praxí zakládání tzv. ready made společností, což byla činnost, které se věnovala společnost iCompanies. Tyto společnosti nevyvíjely žádnou činnost, a v souvislosti s jejich prodejem končilo zpravidla i jeho jednatelství. Obviněný poukázal na řadu důkazů, které vyvracejí, že o nelegální činnosti měl povědomí. Uvedené společnosti minimálně po určitou dobu prokazatelně obchodovaly zcela legálně s existujícím zbožím. Na to, že nejde o fiktivní obchody, ukazovaly pronajaté a existující sklady v XY, kde byly složené například zmíněné pneumatiky, které dovolatel osobně viděl.

Rovněž v kanceláři na XY se objevovaly pravidelně nové vzorky zboží. Existenci zboží ve skladech potvrdila i řada svědků a spoluobviněných, a zboží ve skladu v XY prošetřovala například i středočeská policie se závěrem, že je vše v pořádku, Ke stejnému závěru dospěl i finanční úřad, a že byly doloženy doklady o přepravě zboží. Neměl tedy důvod předpokládat, že by se jednalo o fiktivní obchody, jejichž účelem mělo být krácení DPH.

34. Skutečnost, že nebyl obeznámen s pácháním trestné činnosti, obviněný dokládal poukazem na ústřední roli obviněného J. V. v celé věci, že některé svědky neznal, případně neznali oni jeho, nebyli schopni popsat, co v kancelářích na ulici XY přesně dělal, s nikým o ničem nejednal. Poukázal na to, že prostřednictvím obviněného K. Ř. se dostal k podnikání s obviněným J. V., který na něj působil jako velmi schopný obchodník, hrál zcela klíčovou roli při realizaci obchodů. Svou nevědomost o trestné činnosti dotvrzoval výpovědí obviněného J. V. v přípravném řízení i v pozici svědka v hlavním líčení, že obviněný T. J. na rozdíl od ostatních spoluobviněných o nelegálním charakteru obchodů podle jeho názoru nevěděl, což měl soud, jenž jeho výpověď považoval za věrohodnou, vyložit obdobně i ve prospěch dovolatele, k němuž obviněný J. V. potvrdil, že nebyl u žádných jednání, kde by se domlouvalo krácení DPH, přičemž navenek se obchody jevily zcela legálně. O realizaci obchodů rozhodoval obviněný J. V., případně obviněný K. Ř., což jsou skutečnosti, které vedou k závěru, že dovolatel skutek nespáchal úmyslně, o čemž svědčí i útržky výpovědí některých svědků, které konkrétně citoval, a dovodil, že hodnocení provedených důkazů, pokud jde o subjektivní stránku, je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, případně tvrdil, že soudy svůj závěr učinily na základě spekulace a obecných představ nemajících podklad ve výsledcích provedeného dokazování.

35. Obviněný vytýkal, že závěr učiněný soudem o jeho jednání, jímž měl v rámci společné trestné činnosti po vzájemné dohodě s dalšími obviněnými nechat do účetní a daňové evidence „zaúčtovat daňové doklady“, ač si měl být vědom, že tyto neodpovídaly skutečnosti a jimi deklarovaná zdanitelná plnění nebyla uskutečněna, je odlišný od obžaloby, podle níž měl po vzájemné dohodě nechat „vystavit daňové doklady“ prokazující dodání zboží. Soud tím potvrdil, že nebylo prokázáno, kdo fakticky vystavoval faktury a kdo je podepisoval, ani kdo dával pokyny k jejich zaúčtování, resp. pokud se tak dělo, zda v tom byl zainteresovaný obviněný J. V., jak plyne z řady výpovědí, na něž dovolatel opět poukázal.

36. Námitky obviněného směřovaly i proti úplnosti dokazování, protože požadoval provést další důkazy, které by doložily nesprávnost soudy určené výše škody mající význam pro znak kvalifikované podstaty trestného činu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Soud podle něj měl podrobněji zkoumat okolnosti, za nichž byly jednotlivé faktury vystavovány a zejména kým byly podepisovány, a proto navrhoval provedení znaleckého zkoumání z oboru písmoznalectví, jenž byl nesprávně zamítnut jako údajně nadbytečný. Obdobně soudy rezignovaly na prokazování, zda se faktury skutečně váží ke zboží, které mělo být dodáváno pouze fiktivně za účelem krácení daní, nevyjádřily se k namítaným nedostatkům v dokazování, a neobjasnily rozhodné skutečnosti, čímž porušily zásady volného hodnocení důkazů plynoucí z § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy v takové situaci, kdy nebyly zásadní otázky řádně objasněny, měly vycházet ze zásady in dubio pro reo minimálně v otázce hodnocení rozsahu způsobené škody.

37. Protože jeho vina nebyla řádně zjištěna, obviněný T. J. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil přezkoumávané usnesení i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 63 T 3/2022, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Byly dány důvody pro rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu o přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, a proto požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu uloženého mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 63 T 3/2022, a to až do doby rozhodnutí o podaném dovolání.

38. Obviněný M. P. v dovolání prostřednictvím důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. namítal podjatost soudů rozhodujících v senátu 63 T Městského soudu v Praze. Pro stručnost lze uvést, že důvody, jimiž k této skutečnosti argumentoval, vycházejí z obdobných výhrad, které ke stejné problematice vznesl obviněný K. Ř., a proto pro podobnost a shodnost argumentů není třeba je znovu opakovat, nýbrž postačuje na to, co vytýkal obviněný K. Ř., v této souvislosti jen odkázat s tím, že obviněný M. P. uvádí okolnosti vedoucí k tvrzení o podjatosti uvedeného senátu, které dovozuje i z průběhu řízení u Městského soudu v Praze a z přístupu soudu k obviněnému J. V., jehož význam zveličil a zcela se o jeho doznání opíral a „odměnil“ ho jako spolupracujícího obviněného po schválení dohody výrazně mírnějším trestem. Výpověď J. V. byla v mnohých ohledech pro Městský soud v Praze „darem z nebes“ a leckdy jediným důkazem proti ostatním odsouzeným, přestože výpovědi J. V. a D. S. byly buď v rozporu s ostatními provedenými důkazy, či tyto osoby nepravdivost svých původních tvrzení přímo prezentovaly. Přístup uvedeného senátu k osobě J. V. dokládá jeho apriorní a předsudečné vnitřní přesvědčení o trestnosti jednání všech zúčastněných ještě předtím, než byla jejich věc projednána a rozhodnuta. O nutnosti vyloučení uvedeného senátu Městského soudu v Praze z rozhodování posuzované trestní věci obviněných nemá proto dovolatel pochyb.

39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. P. spatřoval naplněným postupem soudů při dokazování s tvrzením, že skutečnosti uvedené v popisu skutku neodpovídají jeho výsledkům. Poukazoval na to, že není možné, aby se účastnil jakékoli společné schůzky na začátku roku 2013, kde mělo dojít k dohodě ohledně krácení DPH, neboť ta se nejenže nekonala, ale v teoretické rovině se ani konat nemohla k časové následnosti událostí a vzniku a fungování jednotlivých zainteresovaných obchodních subjektů, což se podává z listinných důkazů, jež soudům předložil. Podle nich v letech 2013 až 2014 probíhala obsáhlá obchodní činnost, což je dokládáno i svědeckými výpověďmi, z nichž plyne, že hlavní osobou v celém jednání byl právě obviněný J. V. Jako příklad uvedl, že společnost UNOCOM obchoduje se společností obviněného J. V. Funn4All dokonce i po výzvě k jeho nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Poukázal na to, že s žádnou ze zainteresovaných společností neměl nic do činění, ale bez pochyb bylo prokázáno, že obviněný J. V. prostřednictvím jím ovládané společnosti Parnella Commerce, spolupracoval s J. M. a M. S. již v době, kdy nikdo nevěděl o existenci spoluobviněných P. K., P. H., T. J., K. Ř., D. S. a dalších. Proto nemohli J. M. s M. S. oslovit dovolatele v roce 2013 prostřednictvím společnosti UNOCOM, protože ta se objevuje na scéně až v roce 2015.

40. Provedeným dokazováním bylo spolehlivě vyvráceno, že by uvedené osoby přivedl a seznámil s obviněným J. V. dovolatel, neboť spolu obchodovali již mnohem dříve. Prokázáno naopak bylo, že obviněný J. V. byl za krácení DPH spáchané prostřednictvím společností Parnella Commerce, Nelium SE, YES a Stavlet odsouzen již dříve Městským soudem v Praze rozsudkem ve věci sp. zn. 46 T 2/2022. Ze všech uvedených důvodů časové zapojení jednotlivých subjektů do páchání trestné činnosti, jak je dovodily soudy, neodpovídá realitě ani výsledkům provedeného dokazování. Dovolatel proto nepřivedl a nezajistil neexistující osobu L. N., neboť ten se objevuje poprvé až v roce 2016. To učinil svědek P. I., který je kamarádem obviněného J. V. již od roku 1996. Proto je zcela lživé tvrzení obviněného J. V., že po jakési schůzce v Ostravě na začátku roku 2013 měl obviněný M. P. oslovit svědka P. I. s žádostí o nedohledatelnou osobu, kterou měl zajistit pro vytvoření zdání, že založení a činnost celého řetězce tuzemských a zahraničních obchodních společností objednává a ovládá jediná osoba vystupující pod jménem L. N.

41. Důkazy předloženými dovolatelem a provedenými vrchním soudem bylo prokázáno, že výpověď obviněného J. V. je lživá a nemůže obstát, neboť k dohodě o krácení DPH nemohlo dojít na schůzce, která měla proběhnout v Ostravě na počátku roku 2013. Svědek T. M. byl jako jednatel společnosti Wlaxiv zapsán dne 30. 4. 2015, tedy více než dva roky poté, co měly proběhnout inkriminované schůzky, na kterých mělo dojít k dohodě o zajištění společnosti Wlaxiv obviněným M. P. Do společnosti Wlaxiv je zapsán příslušným rejstříkovým soudem L. N. jako jednatel až dne 1. 3. 2016, tedy až tři roky po údajné dohodě, o které hovoří obviněný J. V., čímž je jeho výpověď zcela vyvrácena, stejně i ohledně tvrzení, že nejprve měl zboží dodávat T. M. a následně L. N., protože oba v době, kdy měli být údajně zařazeni v řetězci krácení DPH, tak činit nemohli, protože ve společnosti Wlaxiv ani jeden z nich nebyl. K dohodě ohledně krácení DPH tak v uvedené době ani později nemohlo dojít.

42. Obviněný brojil i proti závěru soudů o svém zavinění, neboť závěr o úmyslu přímém nemá oporu v provedeném dokazování a je objektivními důkazy zcela vyvrácen, protože dokazováním bylo prokázáno, že žádné dodávky firewallů Juniper nezajištoval, ale požadoval provést diagnostiku zařízení, které bylo dodáno jiným dodavatelem, jak inicioval obviněný J. V. Nezajištoval dodávky přístrojů Juniper od svědka A. L., protože je měl obviněný J. V. již dodány od jiné společnosti. Soudy se však těmito rozpory a rozhodnými skutkovými zjištěními nezabývaly, a proto je jimi učiněné hodnocení důkazů ve zjevném rozporu s jejich obsahem. Soudy nekriticky hodnotily výpovědi svědků J. M., M. S. a J. S. a odsouzeného D. S., neboť se u nich soustředily na jejich zpochybňování bez opory v provedeném dokazování, i když všichni jmenovaní popsali shodně působení dovolatele tak, že ho brali jako sekretářku či skladníka obviněného J. V., jenž vše vymyslel, organizoval, a když cokoliv řešili, posílal obviněného M. P. pryč. V tomto směru odvolací soud podle obviněného dezinterpretoval výpověď obviněného D. S.

43. Soudům obviněný vytkl, že ohledně něj neuvedly, jakým konkrétním způsobem se měl podílet na údajném páchání trestné činnosti, protože jeho trestní odpovědnost nebyla konkretizována ani doložena provedenými důkazy a nebylo objasněno, čeho se měl konkrétně dopustit. Takové závěry neplynou ani z popisu činu ve výroku odsuzujícího rozsudku.

44. Za důkaz, o který se nemohl soud opírat, obviněný označil nahrávky pořízené obviněným J. V., u nichž se soudy nevypořádaly s jejich pořízením. Pochybnost budí tvrzení tohoto obviněného, že je pořizoval na záznamové zařízení, které mu bylo instalováno Policií České republiky, konkrétně svědkem V. S. a svědkem M. Š., což oba jmenovaní svědci popřeli v rámci svých výpovědí před soudy. Obviněný vytkl, že záznamové zařízení nebylo podrobeno znaleckému zkoumání za účelem vyloučení manipulace s nahrávkami, protože je zcela zřejmé, že došlo k jejich přerušování v nahrávání, což o manipulaci svědčí, když navíc J. V. „tlačil“ aktéry schůzek do souhlasu s jeho monologem pořízeným v nahrávce, nahrávací zařízení v průběhu nahrávek vypínal a zapínal tak, že nahrávky nejsou kompaktní od začátku do konce schůzky. Obviněný J. V. v nahrávkách ovlivňuje osoby na nich zachycené, vnucuje jim okázale své názory a na nahrávkách více než spoluobvinění a svědci hovoří on sám, a vkládá svá slova a závěry do úst zúčastněným osobám. Je s podivem, proč policejní orgán v souvislosti s vydáváním nahrávek nesepisoval protokoly o jejich převzetí bezprostředně po jejich vyhotovení. Není zřejmé, proč policejní orgán nedokumentoval i schůzky s L. N., o jehož fiktivní existenci nemohl mít dovolatel žádnou povědomost. Z toho vyvodil, že orgány činné v trestním řízení podstatným způsobem přispěly k realizaci soukromého odposlechu s vidinou jeho využitelnosti v trestním řízení, a tedy jde o důkaz absolutně neúčinný (viz rozhodnutí ESLP, ze dne 8. 4. 2003 ve věci M. M. proti Nizozemsku, stížnost č. 39339/98, či ze dne 25. 10. 2007 ve věci Van Vondel proti Nizozemsku, stížnost č. 38258/03), protože je zjevné, že se tímto způsobem pokusily obejít ustanovení trestního řádu.

45. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje dovolatel za naplněný závěrem soudů o jeho úmyslu, protože DPH krátit jako zaměstnanec nemohl, a v napadených rozhodnutích ani učiněných skutkových zjištěních soudy neuvedly, proč shledaly, že jednal v úmyslu, byť nepřímém, daň zkrátit. Soudy provedené dokazování podle obviněného není objektivní, neboť při hodnocení důkazy stranily obviněnému J. V., při hodnocení jeho výpovědi je nezarazila ani v kanceláři na XY přítomnost razítek různých společností, a tato skutečnost nevzbudila podezření o jeho nelegální činnosti. Dovolatel zdůraznil, že plnil v rámci platně sjednaného pracovního poměru u společnosti Parnella Commerce a následně iC4C zadané pracovní úkoly, vesměs při zajišťování logistiky, za což pobíral mzdu, tedy nijak neparticipoval na výnosu z projednávané trestné činnosti. Z jeho mzdy byly řádně hrazeny odvody na zdravotní a sociální pojištění a placena daň. Nevyvíjel žádnou vlastní iniciativu a nemohl jakkoli ovlivňovat chod společnosti, nemohl vystavovat faktury ani jiné listiny, nic nemohl zaúčtovat, nepodával daňová přiznání, to vše dělal obviněný J. V. Na jeho výslovnou žádost pouze dojel do skladu naskladnit či vyskladnit zboží, nebo doručil dokumenty, které mu byly předány, na místo a lidem, jež určil.

46. Závěrem dovolání obviněný M. P. požadoval, aby Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 2 To 44/2023, tak i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 63 T 3/2022, a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze a přikázal mu, aby ji v novém složení senátu v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Též požadoval, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. na dobu, než bude rozhodnuto o podaném dovolání odložil nebo přerušil výkon trestu.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním a reakce dovolatelů na ně

47. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) ke všem dovoláním konstatoval, že dovolatelé v nich opakují obhajobu, kterou uplatnili již před soudy nižších stupňů, s níž se u všech soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se ztotožnil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal. Kromě tohoto obecného shrnutí lze z jeho vyjádření ke konkrétním dovoláním stručně uvést, že výhrady obviněného M. P. o porušení zásady in dubio pro reo nepovažoval za uplatněné v souladu s uvedeným principem, když tato výhrada nemůže být předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího soudu. Přesto však zdůraznil, že nic z průběhu dokazování nenasvědčuje tomu, že k takovému porušení došlo. S rolí a zaviněním tohoto dovolatele se soudy dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (viz bod 300. rozsudku a bod 9. a násl. usnesení).

48. K námitce podjatosti podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítané dovolatelem M. P. státní zástupce poukázal na rozhodnutí č. 10/2024 Sb. rozh. tr. a uplatněnou námitku označil za absurdní. Pro úplnost zmínil body 58. až 76. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 11 Tdo 486/2023, které obsahují jak shrnutí české i evropské judikatury, tak i rozbor komunitárního práva Evropské unie (dále „EU“) k otázce, jakým způsobem může soud popsat jednání dosud neodsouzeného spoluobviněného, aby tím nepředjímal své přesvědčení o jeho vině. Vysvětlení odvolacího soudu v bodě 14. jeho usnesení ke shodné odvolací námitce spoluobviněného M. P. považuje za přiléhavé a správné a zcela aplikovatelné i na obviněného M. P.

49. Ohledně skutkových výhrad dovolatele M. P. státní zástupce odkázal na své vyjádření k obdobným tvrzením dovolatele M. P. s tím, že obsáhlý výčet námitek zaměřený na přehodnocení výkladu svědeckých výpovědí žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle něj dovolatel odůvodnil jen opakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním, k výhradám proti závěru o svém zavinění však žádnou hmotně právní námitku neuvedl. Když nebyly naplněny uvedené důvody, nebyl splněn zákonný předpoklad ani podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. K oběma těmto dovoláním proto shrnul, že námitky obviněných M. P. a M. P. podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, u dovolatele M. P. k výhradám podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. shledal, že jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a dovolání M. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním obou těchto dovolání v neveřejném zasedání.

50. K dovolání obviněného K. Ř., pokud odkazoval na důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., státní zástupce nad rámec předchozí argumentace uvedl, že u vytýkané podjatosti je podstatné, že ve věci samostatně odsouzeného J. V. soud uvedl v popisu skutku ohledně dalších spolupachatelů jen takové okolnosti, které byly pro porozumění věci nezbytné. Pokud dovolatel požaduje, aby nebyl vymezen způsob, jak se v době rozhodování soudu neodsuzované osoby na skutku podílely, neuvedl, jak by taková formulace zněla a zda by vystihla spolupachatelství, které je v této věci i pro trestnou činnost obviněného J. V. podstatné.

51. V reakci na nesouhlas dovolatele s uloženým trestem, resp. nepoužitím § 58 odst. 1 tr. ř. státní zástupce odkázal na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07 a další, s názorem, že obecně přiměřenost trestu, včetně podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a nepřísluší mu hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku. Mohl by však přiměřenost trestu posoudit jednak v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly výjimečné podmínky (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, nebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, a další).

52. Uvedené okolnosti však v posuzované věci neshledal, protože obviněný K. Ř. popsal svou rodinnou situaci, která s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 7 Tdo 1587/2019 a sp. zn. 8 Tdo 45/2020, není tak tíživá, protože obě děti z manželství se blíží prahu dospělosti a péči o ně je schopna zajistit dovolatelova manželka. Dítě, které má dovolatel se svou družkou, je v natolik nízkém věku, že je zatím plně odkázáno na matku a péče obviněného o ně není rozhodující. S přihlédnutím ke staré matce obviněného, o kterou rovněž pečuje, byť u ní již není možno argumentovat „nejlepším zájmem dítěte“, lze za rodinnou životní situaci považovat ve smyslu uvedeném ve srovnávaných trestních věcech. Soud prvního stupně tyto okolnosti v části odůvodnění rozsudku věnované výroku o trestu nezmínil, protože v té době je dovolatel ani neuplatňoval, doplnil je až v odvolání, když na jejich podkladě požadoval mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a argumentoval větším počtem osob na něj odkázaných a na povinnost soudu přihlížet k nejlepším zájmům dětí, jejichž věk soudu uvedl. Podle názoru státního zástupce odvolací soud v bodě 20. usnesení však tyto skutečnosti nezhodnotil, ale uvedl jen obecné úvahy shodné s těmi, které uvedl k možnosti snížení trestu u ostatních dovolatelů, a tedy se konkrétními námitkami dovolatele proti výroku o trestu nezabýval, ani neprověřil, zda jsou uváděná tvrzení pravdivá a do jaké míry (viz bod 52. odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 45/2020, nebo srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17).

53. K ostatním námitkám státní zástupce znovu připomenul, že Nejvyšší soud není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Jelikož i obviněný K. Ř. své námitky v tomto směru založil na zásadě in dubio pro reo, připomenul, že ta žádný dovolací důvod v zásadě založit nemůže. V této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

54. Pokud dovolatel uvedl, že nepřímý úmysl byl dovozen z jeho pasivity, jde o tvrzení neodpovídající bodu 302. rozsudku soudu prvního stupně ani popisu skutku, podle něhož jednal zcela aktivně. Státní zástupce proto shrnul, že se plně ztotožnil s odůvodněním rozsudku, podle něhož jednali všichni obvinění v úmyslu přímém. U obviněného K. Ř. proto dospěl k závěru, že v této části dovolání tvrzenému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá. S ohledem na nedostatky ve výroku o trestu u obviněného K. Ř. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil ve výroku, jímž byl ponechán beze změny rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu odnětí svobody a o způsobu jeho výkonu, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

55. Státní zástupce k dovolání obviněného T. J., jímž brojil proti skutkovým zjištěním soudů, na jejichž základě tyto shledaly na jeho straně úmyslné zavinění, odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, jež se s touto obhajobou vypořádaly v bodech 299. a 284. rozsudku, a proto považoval v tomto směru dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

56. Ve vztahu k dovolání podanému obviněným P. H. státní zástupce zdůraznil opakovanost námitek již dříve uplatněných, s nimiž se též vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (viz body 96., 168., 241., 247. 289., 290., 294. až 296. rozsudku soudu prvního stupně). Poukázal na věcnost a logičnost užitých argumentů i obsahovou ucelenost vysvětlení soudu, proč tímto dovolatelem uváděné obhajobě neuvěřil, a to včetně poukazu na vědomí všech zúčastněných o nelegálnosti obchodů. U namítané procesní nepoužitelnosti nahrávek státní zástupce rovněž neshledal objektivní důvodnost, protože k tomuto problému se již obsáhle vyjádřil v bodě 13. odůvodnění svého usnesení odvolací soud se závěrem, že je obviněný J. V. pořídil z vlastní iniciativy, a proto procesně použitelné jsou. V tomto směru důvodně soudy vyšly z výpovědí policistů, že šlo o záznamy pořízené soukromou osobou mimoprocesním způsobem (srov. bod 40. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 86/2024), ovšem v posuzované věci nešlo o důkaz jediný. V této části dovolání sice odpovídá druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

57. K dalším skutkovým námitkám tohoto dovolatele státní zástupce odkázal na své vyjádření k dovoláním obviněných M. P. a K. Ř. s tím, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, stejně jako mu neodpovídá ani tvrzení o nepřiměřenosti uloženého podmíněného trestu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, a další).

58. Námitky proti výši škody považuje státní zástupce za účelové, neboť nerespektují, že ve výroku rozsudku jsou uváděny pouze obchody fiktivní, tedy týkající se fiktivního zboží. Nic tak nenasvědčuje úvaze dovolatele, že byl odsouzen i za obchodování se skutečným zbožím. I z hlediska náhrady škody je proto zcela bezpředmětné, zda vedle jednání, za které byl odsouzen, obchodoval také se skutečným zbožím. Takové jednání předmětem této trestní věci není. Z hlediska dovolání jde o další námitku proti skutkovým zjištěním, v daných souvislostech neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů.

59. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. H. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

60. Na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství reagoval pouze obviněný K. Ř., jenž prostřednictvím obhájce k němu podal nesouhlasné stanovisko, v němž setrval na svých tvrzeních učiněných v dovolání.

61. Další obvinění svého práva repliky nevyužili.

IV. Přípustnost dovolání a jeho formální podmínky

62. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všichni obvinění dovolání podali jako osoby oprávněné podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., jejich dovolání směřují proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., jsou přípustná a byla podána v zákonné lhůtě i na místě, kde lze učinit podání ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř.

63. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění dovolacích důvodů nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést takové výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

64. Tyto zásady je možné prolomit jen, když nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

65. Dovolání podali všichni dovolatelé shodně podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., obvinění K. Ř. a M. P. rovněž podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., obvinění K. Ř. a P. H. též podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda takto zvolené důvody svými výhradami také skutečně naplnili, protože jen na základě dovolání opřeného o námitky obsahově způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.

V. K důvodům dovolání

a) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

66. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jejž v dovoláních uvedli obvinění K. Ř. a P. H., lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Jestliže obvinění na tento dovolací důvod poukázali, učinili tak s odkazem na jeho druhou variantu, a to s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu, jenž rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněných podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a podle § 256 tr. ř. je jako nedůvodná zamítl. Z obsahu jejich dovolání je současně zřejmý odkaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., u obviněného K. Ř. též podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Z uvedeného plyne, že obvinění tento důvod uplatnili v jeho druhé alternativě, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda byly obsahově naplněny další zvolené důvody dovolání. b) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

67. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. použili obvinění K. Ř. a M. P., kteří k němu uvedli v zásadě obdobné výhrady, a to že rozsudek soudu prvního stupně soudu vydal senát 63 T Městského soudu v Praze složený z předsedkyně senátu Mgr. Ing. Kateřiny Hayes a přísedících Bc. Lenky Rudolfové a Hany Veinertové, ač byl z rozhodování podle § 30, odst. 1 tr. ř. vyloučen, neboť rozhodoval jako soud prvního stupně ve věci původně spoluobviněného J. V. (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022), u nějž schválil dohodu o vině a trestu. K tomu shodně odkázali na judikaturu ESLP, jejíž porušení v posuzované věci v postupu soudu prvního stupně spatřovali, protože byly v dohodě o vině a trestu týkající se obviněného J. V. podle jejich názoru příliš konkrétně popsány osoby spolupachatelů a jejich role v posuzovaném jednání, přičemž formulace, že „jejich vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána“ z hlediska nestrannosti soudce nepostačuje, jelikož soud již v tento moment předjímal způsob, jakým se dovolatelé, o jejichž vině nebylo v danou chvíli rozhodováno, podíleli na trestné činnosti, a tím i naplnění subjektivní a objektivní stránky u těchto ostatních obviněných. Za druhý nedostatek svědčící pro vyloučení soudců označeného senátu 63 T Městského soudu v Praze považovali absenci jejich nestrannosti při posuzování věrohodnosti obviněného J. V.

68. Vzhledem k tomu, že výhrady obou obviněných jsou obsahově shodné, neboť se týkají téže problematiky, lze k nim společně v obecné rovině uvést, že důvod podle § 265 odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z jeho dikce je patrné, že zákon možnost podle něho podat dovolání spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich je, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, tedy jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Druhou z těchto podmínek je, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jestliže se o ní však dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl-li ji namítat předtím, lze v ní spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).

69. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že obvinění na uvedené nedostatky upozorňovali již v řízení před soudem druhého stupně, konkrétně v obsahu svých odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, avšak odvolací soud tuto námitku neshledal důvodnou z důvodů, které podrobně rozvedl v bodě 14. napadeného usnesení.

70. Z uvedeného je zjevné, že obvinění zákonem předepsanou formální podmínku, že již byla předmětná námitka dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, splnili, protože postačí, že takovou okolnost namítli. V této věci na ni i odvolací soud reagoval, jak z bodu 14. jeho usnesení vyplývá. S odkazem na předmětnou argumentaci odvolacího soudu lze ve stručnosti uvést, že je třeba přisvědčit, že jde o velice citlivou problematiku týkající se porušení principu presumpce neviny, jejž měl odvolací soud na paměti, avšak v posuzované věci neshledal důvod pro závěr, že rozsudek soudu prvního stupně vydal senát, který byl podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen. Důvodnými odvolací soud neshledal ani námitky obviněných k chování a k postupu senátu soudu prvního stupně, byly-li jím zamítány návrhy na doplnění dokazování apod.

71. Nejvyšší soud k námitkám obviněných uvedeným v nyní posuzovaných dovoláních, jež se týkají téže problematiky, se kterou se již vypořádal odvolací soud, poukazuje ve shodě s jeho argumenty na to, že obvinění namítali podjatost soudců, předsedkyně senátu Mgr. Ing. Kateřiny Hayes a přísedících Bc. Lenky Rudolfové a Hany Veinertové (senátu 63 T Městského soudu v Praze), kteří byli podle nich ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. z rozhodování v jejich nyní posuzované trestní věci vyloučeni. Důvod spočíval v tom, že ve stejném obsazení rozhodli rozsudkem ze dne 1.

6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022 o vině spoluobviněného J. V., jehož trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání poté, co tento soud umožnil spoluobviněnému sjednat se státním zástupcem dohodu o vině a trestu, kterou posléze v samostatném řízení schválil, a uznal je vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s dovolateli K. Ř. a M. P. K porušení zásady presumpce neviny došlo podle nich tím, že skutek ohledně viny tohoto spoluobviněného byl naformulován v zásadě shodně s tím, jak o jejich vině rozhodl uvedený senát v jejich věci, z čehož plyne, že již při rozhodnutí o vině spoluobviněného J.

V. předjímal své budoucí rozhodnutí o jejich vině. Obvinění se v rámci svých argumentů opírají o judikaturu evropských soudů [viz rozsudek SDEU ze dne 5. 9. 2019 ve věci C-377/18 a rozsudky ESLP ze dne 27. 2. 2014 ve věci Karaman proti Německu, stížnost č. 17103/10, ze dne 23. 2. 2016 ve věci Navalnyj a Oficerov proti Rusku, stížnost č. 46632/13 a č. 28671/14, nebo ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63073/19, aj.] a tvrdí, že uvedený senát nemohl v jejich věci rozhodovat proto, že byl vyloučen pro podjatost všech svých členů, a tudíž považovali jím učiněná rozhodnutí za nezákonná.

72. Nejvyšší soud se s výhradami obviněných neztotožnil, protože zejména poslední uvedené rozhodnutí ESLP ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63073/19, nelze vykládat tak, že když soud rozhodne ve věci, kde je více obviněných, o některém z nich dříve než o ostatních spoluobviněných uvedených v popisu skutku (např. tím, že schválí dohodu o vině a trestu), o dalších obviněných později, nemohou stejní soudci rozhodovat proto, že jsou pro podjatost vyloučeni. Takové závěry z předmětných rozhodnutí bez dalšího a automaticky neplynou. Z jejich obsahu plynou kritéria, která je třeba dodržet, aby k takové situaci nedošlo, a pro ten případ poukazují na určitá úskalí, jimž je třeba se vyhnout, a to zejména vhodnými formulacemi, kterými lze vyjádřit součinnost dalších osob na společném jednání tak, aby jejich vinu ve smyslu uvedených zásad soudy nepředjímaly dříve, než o nich rozhodnou. Lze zmínit, že ESLP v rozsudku ze dne 11. 6. 2024 ve věci Nealon a Hallam proti Spojenému království, stížnost č. 32483/19 a č. 35049/19, jako již i dříve ve svých předchozích rozhodnutích, specifikované podmínky rozvedl tak, že tyto osoby jsou z pohledu práva nevinné a musí s nimi tak být i zacházeno, čímž poukazuje na to, že je třeba jejich vinu prokázat v řízení vedeném proti nim na základě konkrétně provedených důkazů, a to bez ohledu na to, jak byla vina určena v předchozím rozhodnutí ohledně dříve odsouzených spoluobviněných. V tomto rozsahu tedy zůstává presumpce neviny zachována i v průběhu trestního řízení, a v případě zproštění obžaloby dokonce i po jeho skončení, tak aby bylo zajištěno, že pokud jde o obvinění, které nebylo dosud nebo vůbec prokázáno, bude respektována nevina dané osoby. ESLP tento zájem označil za prvořadý a základní z hlediska přístupu k použitelnosti čl. 6 odst. 2 Úmluvy v obdobných případech.

73. Se zřetelem na vymezená kritéria je zejména z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu zřejmé, že soudy v posuzované věci dostály svým povinnostem, protože vinu obviněných prokazovaly a své rozhodnutí o ní opřely o výsledky dokazování, které obstály z hlediska rozsahu prokazovaných skutečností i způsobu, jakým především soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil. Z tohoto pohledu je třeba zdůraznit, že nic nenasvědčuje tomu, že by rozhodnutí o vině dovolatelů záviselo na tom, jak soud rozhodl v předcházejícím rozsudku ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, o vině spoluobviněného J. V., a tedy objektivně ani tomu, že by o jejich vině rozhodli vyloučení soudci.

74. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

K tomu je nutné doplnit, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout, a je tak vyloučena i odůvodněná pochybnost o existenci takového vztahu. K vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných, či účastníků řízení. Pochybnost o nepodjatosti zmíněných osob musí být založena na opodstatněné obavě, že nejsou zcela nestranné.

Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak.

75. Pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci nesvědčí bez dalšího ani zjištění, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká. Přitom jsou významné především použité slovní formulace a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění (srov. rozhodnutí č. 10/2024 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů je vhodné jen připomenout, že základní teze o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v návaznosti na porušení principu presumpce neviny a nestrannosti soudce vychází, jak je patrné i z textu porovnávaného rozhodnutí ESLP ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63073/19 (viz body 49., 51., 52., 55., 58., 60., 61. a další), i jiných, ať již dříve či následně vydaných, ohledně těchto otázek uvedených rozhodnutí ESLP nebo SDEU, na něž bylo poukázáno výše. Ani v českém právním řádu nejde o situaci neznámou, protože zásadu presumpce neviny zakotvuje již tradičně ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. Za této situace Nejvyšší soud posuzoval postup soudů nižších stupňů z hlediska zachování zásad spravedlivého procesu (čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 38 odst. 2 Listiny).

76. Vyjádřeným názorem se řídil v posuzované věci i odvolací soud, který na identické námitky obviněných reagoval v bodě 14. napadeného usnesení, kde mj. poukázal na způsob, jakým se jmenovaný senát Městského soudu v Praze coby soudu prvního stupně v rozsudku ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, jímž rozhodoval o vině spoluobviněného J. V., vypořádal v popisu jemu za vinu kladené trestné činnosti se skutečností, že se jí dopustil s dalšími obviněnými.

77. Podstatné totiž je, že tento soud nepředjímal vinu ostatních obviněných, ale sám, vědom si tohoto úskalí, avšak současně při nemožnosti odtrhnout jednání společné pro všechny spoluobviněné, musel postupovat tak, aby zdůraznil, že rozhoduje o vině jen jednoho z nich, kdežto u ostatních takový závěr nečiní. Tuto skutečnost v rozsudku vyjádřil u obviněného J. V. jasně a srozumitelně Městský soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, tak, že když obviněného J. V. uznal vinným v rámci schválené dohody o vině a trestu, v úvodu učiněných skutkových zjištění výslovně konstatoval, že odsuzovaný se činu dopustil „společně se samostatně stíhanými obviněnými P.

H., T. J., P. K., M. P, M. P., K. Ř., a D. S., jejichž vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána a jejich řízení je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 3/2022“. Soud tedy zjevně respektoval požadavek, že vinu obviněných, o nichž nebylo dosud rozhodnuto, nelze předjímat. Za postačující ve smyslu výše uvedených podmínek plynoucích ze zmíněných rozhodnutí ESLP lze považovat, že v návětí výroku rozsudku ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, uvedl, že o vině ohledně ostatních osob, jež jmény označil, nebylo prozatím pravomocně rozhodnuto, což podle odvolacího soudu bylo dostatečným a průkazným ujištěním, že rozhodující senát předpojatý není a je si vědom, že skutek ve vztahu k těmto osobám bude teprve v jiném řízení, nezávisle na výsledku předchozího rozhodnutí, projednávat a posuzovat na základě výsledků následně provedeného dokazování.

78. Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud na obdobné námitky obviněných o porušení zásady o nestrannosti jmenovaných soudců reagoval důsledně a v zásadě správně. Jen pro úplnost považuje za vhodné, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 11 Tvo 18/2023, ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tvo 6/2023, nebo ze dne 4. 1. 2021, sp. zn. 11 Tvo 29/2020, zejména však na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16, doplnit, že je třeba mít na paměti všechny rozhodné zásady týkající se jak presumpce neviny, tak i důvodů, pro které je soudce z vykonávání úkonů konkrétního řízení vyloučen.

Nestranností soudce je rozuměna nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení a rozlišujeme u ní subjektivní a objektivní rovinu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, rozsudky ESLP ve věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku ze dne 22. 4. 1994, stížnost č. 15651/89, nebo ve věci Gautrin a další proti Francii ze dne 20. 5. 1998, stížnost č. 21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93). Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám.

Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.

8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04).

79. Pochybnost o nestrannosti soudce vyvstává tam, kde dřívější rozsudek již obsahuje podrobné posouzení úlohy osoby následně souzené pro trestný čin spáchaný několika osobami (srov. rozsudky ESLP ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, § 56, § 59, ve věci Rojas Morales proti Itálii ze dne 16. 11. 2000, stížnost č. 39676/98, § 33, ve věci Rudnichenko proti Ukrajině ze dne 11. 7. 2013, stížnost č. 2775/07, § 116, a další), a to zejména tam, kde dřívější rozsudek obsahuje konkrétní kvalifikaci účasti stěžovatele, neboť je třeba mít za to, že souzená osoba následně naplnila všechny znaky nezbytné pro závěr o spáchání trestného činu.

V okolnostech konkrétního případu lze takové prvky považovat za předjímání otázky viny projednávané v následném řízení, což může vést k objektivně oprávněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má předpojatý názor na podstatu případu a osoby souzené v následném soudním řízení. Z výše citované judikatury vyplývá, že objektivně odůvodněné pochybnosti byly shledány zejména v případech, kde vnitrostátní soudy kromě toho, že vylíčily skutečnosti týkající se později souzené osoby, rovněž vyslovily právní závěry o spáchání činů, jichž se měla dopustit (srov. rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16.

2. 2021 stížnost č. 1128/17, bod 44.). O takovou skutečnost v posuzované věci nešlo, protože žádné z těchto závěrů Městský soud v Praze ve smyslu viny dovolatelů ve zkoumaném rozsudku neučinil, naopak zdůraznil, že o jejich vině žádné předčasné nepodložené závěry nečiní. Nutno je rovněž zdůraznit, že pouhá skutečnost, že soudce prvního stupně učinil předchozí rozhodnutí týkající se stejného trestného činu, nemůže vyvolávat sama o sobě důvodné obavy ohledně jeho nestrannosti týkající se rozhodnutí v přípravném řízení.

Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodl o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již spoluobviněného soudil v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje ke zpochybnění nepodjatosti tohoto soudce v následné věci. Zejména ve složitém trestním řízení, jehož se účastní několik osob, které nemohou být souzeny společně, mohou být odkazy nalézacího soudu na účast třetích osob, které mohou být později souzeny odděleně, nezbytné pro posouzení viny těch, kdo jsou souzeni (srov. rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16.

2. 2021, stížnost č. 1128/17, bod 47.). Z výše citované judikatury vyplývá, že objektivně odůvodněné pochybnosti byly shledány zejména tam, kde vnitrostátní soudy kromě toho, že vylíčily skutečnosti týkající se později souzené osoby, rovněž vyslovily právní závěry o spáchání činů, jichž se měla dopustit (srov. rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 1128/17, bod 48., obdobně již dříve ve věci Karaman proti Německu ze dne 27. 2. 2014, stížnost č. 17103/10, či ve věci Navalnyj a Oficerov proti Rusku ze dne 23.

2. 2016, stížnost č. 46632/13 a č. 28671/14).

80. V posuzované věci není možné odhlédnout ani od obsahové stránky nyní přezkoumávaných rozhodnutí, z níž plyne, že závěry soudů o vině dovolatelů jsou založeny na výsledcích provedeného dokazování, nikoliv jen na presumovaných názorech odvíjejících se od viny jiného spolupachatele. Soud prvního stupně do svého rozhodnutí ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, zahrnul pouze věcné a objektivní argumenty podávající se z učiněných důkazů. Z žádného objektivního podkladu nelze shledat, že by se senát 63 T tohoto soudu jakkoli nad míru nezbytně nutnou k vyjádření skutkových okolností vystihujících jednání obviněného J. V., a tím i skutkovou podstatu trestného činu kladeného mu za vinu, která tento obviněný v rámci dohody o vině a trestu doznal a učinil nespornými ve vztahu ke své osobě, zmiňoval o postavení anebo vztahu dalších obviněných k tomu, co je jim nyní kladeno za vinu. Z rozsudku, jímž soud prvního stupně rozhodl ohledně obviněného J. V. a schválil dohodu o vině a trestu sjednanou mezi ním a příslušným státním zástupcem, rovněž neplyne žádné hodnocení týkající se dovolatelů coby obviněných, ani ohledně nich nebyly učiněny právní a skutkové závěry kromě nutných zjištění, byť jsou v nich tito jako aktéři označeni i jmény a rolí, avšak pouze z důvodu nutnosti co nejpřesnějšího vymezení činu obviněného J. V., protože bez toho by jeho trestná činnost nedávala smysl (viz vyžádaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022).

81. Z tohoto důvodu, pokud jde o faktické a formálně zaznamenané zapojení dovolatelů do posuzovaného jednání, mohl se s ním soud seznámit a učinit poznatek, že v dané trestné činnosti J. V. vystupují, avšak bez toho, že by současně předjímal jejich trestnou činnost a již v této fázi řízení je považoval za vinné (neboť jejich trestní stíhání již bylo zahájeno a bylo jim i sděleno obvinění, dokonce již proběhlo první hlavní líčení ještě za účasti J. V. coby spoluobviněného v něm). Rozhodné v této věci je, že městský soud výslovně všechny dovolatele označil za samostatně trestně stíhané osoby, jejichž vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a je ohledně nich vedeno samostatné, dosud neskončené řízení, z čehož je zcela zřejmé, že trestní věc proti nim stále běžela a soud nerozhodoval v daném řízení (při schvalování dohody o vině a trestu spoluobviněného J. V.) o jejich vině. Ani podle Ústavního soudu v takových případech neexistuje žádný vztah mezi oběma trestními řízeními, který by se týkal předpojatosti soudu nebo porušení presumpce neviny. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3329/24). Pro tento závěr se Nejvyšší soud kromě principů uvedených ve výše citované judikatuře českých soudů vyjadřujících se k vymezení podjatosti soudce zabýval i tím, do jaké míry mohla být uvedená skutečnost týkající se schválení dohody o vině a trestu ohledně J. V. porušením nestranného pohledu soudce podle judikatury ESLP.

82. Pokud obvinění zmiňovali ve svých dovoláních i komunitární právo, konkrétně Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (dále „Směrnice“), je třeba uvést, že tato Směrnice stanoví minimální pravidla týkající se některých aspektů presumpce neviny a vztahuje se na fyzické osoby podezřelé nebo obviněné v trestním řízení, použije se ve všech stadiích trestního řízení od okamžiku, kdy se určitá osoba stane podezřelou až do okamžiku nabytí právní moci konečného rozhodnutí.

Podle jejího čl. 3 členské státy Evropské unie zajistí, aby byla podezřelá nebo obviněná osoba považována za nevinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Podle čl. 4 mají zajistit přijetí opatření nezbytných k zajištění toho, aby do doby prokázání viny podezřelé nebo obviněné osobě zákonným způsobem nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutích jiných než o vině, označována za vinnou. Ve vztahu k této Směrnici již rozhodoval SDEU v rozsudku ze dne 5.

9. 2019 ve věci C-377/18, anebo v rozsudku ze dne 6. 6. 2019, ve věci C-440/19, Pometon proti Komisi, v níž vyložil v bodech 62. až 66. s odkazem na judikaturu ESLP, že zásada presumpce neviny je porušena, jestliže soudní rozhodnutí či úřední akt týkající se osoby obviněného v případě, že nebyl vydán pravomocný odsuzující rozsudek, jasným způsobem konstatuje, že dotčená osoba spáchala předmětný trestný čin. SDEU trval na tom, že soud by neměl uvést více informací, než je nezbytné k analyzování právní odpovědnosti osob, o nichž aktuálně rozhoduje.

Odůvodnění soudních rozhodnutí musí být formulováno tak, aby se zabránilo možnému předčasnému rozhodnutí o vině dotčených třetích osob, což by později mohlo ohrozit spravedlivé posouzení obvinění vznesených proti nim v jiném řízení (srov. bod 63. cit. rozhodnutí).

83. Ve způsobu, jakým rozhodující senát v rozsudku ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, ohledně J. V. pojal postavení a úlohu dovolatelů, nelze spatřovat důvody pro obviněnými nastíněnou pochybnost ve vztahu k rozhodování o jejich vině, protože v předmětném rozsudku nejde o vztah, který by zakládal důvod pro podjatost soudců, a to ani přesto, že z hmotněprávního hlediska jde o spolupachatelství. V tomto směru je totiž třeba mít na paměti, že spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku) je možné a vždy směřuje ke konkrétnímu trestnému činu spáchanému společným jednáním s dalšími (spolu)pachateli, avšak není rozhodné, jaký k sobě spolupachatelé mají vztah (např. rodinné, přátelské, kamarádské nebo sociální či jiné vazby), ani to, zda se navzájem znají či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 807/2015, nebo rozhodnutí č. 23/2022 Sb. rozh. tr.; též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 532, marg. č. 2.). Ve spolupachatelství lze tedy jednat i ve vztahu k trestnému činu spáchanému dosud neustanoveným (spolu)pachatelem, aniž by zásady, na nichž je spolupachatelství budováno, byly jakkoli dotčeny, a proto zmínka o určitém zapojení dovolatelů do posuzovaného jednání J. V. nutně neznamenala, že budou posléze shledáni vinnými a v jakém postavení.

84. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud v nyní projednávané trestní věci shledal, že v posuzované věci nedošlo k porušení či nerespektování zásady presumpce neviny a že by byla porušena pravidla spravedlivého procesu, protože soudci v této věci rozhodující dodrželi kritéria určující objektivní postup při zachování nestrannosti soudního rozhodování. Pokud titíž soudci rozhodli ve věci Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, nezaložili důvod pro své vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení (§ 30 odst. 1 tr. ř.) ve věci dovolatelů. Ani výhrady proti způsobu vedení řízení a dokazování soudem prvního stupně, které uplatnil obviněný K. Ř. (viz výše bod 13. tohoto rozhodnutí), nemohou uvedený dovolací důvod doložit. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto nebyl těmito argumenty naplněn.

c) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.