8 Tdo 91/2026

Judikát 8 Tdo 91/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:18.03.2026

Spisová značka:8 Tdo 91/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.91.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Hodnocení důkazů

Podvod

Trest

Trest odnětí svobody

Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř. § 209 odst. 1 tr. zákoníku § 39 odst. 1,2,3 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

8 Tdo 91/2026-2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovolání obviněného Martina Nechaly, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 5 To 23/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 64 T 2/2023, takto: Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují:

- usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 5 To 23/2024, v části, jíž byl ponechán beze změny výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně a v této části zamítnuto odvolání obviněného,

- rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 64 T 2/2023, v celém výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve výrocích o vině a náhradě škody zůstávají usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 5 To 23/2024, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 64 T 2/2023, beze změny.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 64 T 2/2023, byl obviněný Martin Nechala (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, za což mu byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v délce pěti let. Pro jeho výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně (v této části zřejmě nesprávně) poškozeným J. F., a J. F., částku ve výši 4 300 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození R. F., a L. F., odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že: v době od 11. 8. 2009 do 21. 4. 2014, v obci XY, Pardubický kraj, a dalších místech na území České republiky, se znalostí nepříznivé finanční situace jak své osoby, tak i jím zastoupené společnosti BOHEMIA ANTIQUES, s. r. o., IČ 26170931, postupně obdržel od poškozených manželů R. a L. F. a manželů J. a J.

F., které neinformoval o tom, že jsou proti němu vedeny exekuce a je značně zadlužen u dalších osob, půjčky se smluveným účelem zhodnocení finančních prostředků ve výši 10 % či 20 % výhodným nákupem zboží, historických pohlednic, historických obrazů, přičemž tyto finanční prostředky se ústně zavazoval vrátit se slíbeným zhodnocením nejdéle do jednoho roku, přičemž si byl vědom toho, že ke splacení půjček vzhledem k jeho nepříznivé finanční situaci ve sjednaných lhůtách zřejmě nedojde, s čímž byl srozuměn, a tyto půjčky ve sjednané lhůtě a ani do současné doby nevrátil, půjčené finanční prostředky byly poškozenými v hotovosti vloženy či převedeny jednak na osobní účet obviněného č. XY vedený Českou spořitelnou, a.

s., jednak na účty společnosti BOHEMIA ANTIQUES, s. r. o., č. XY, vedený ČSOB, a. s., a č. XY, vedený Fio bankou, a. s., které jako jediný jednatel společnosti ovládal, jednak na účet družky obviněného D. Š. č. XY, vedený Českou spořitelnou, a. s., jednak na účty věřitelů obviněného č. XY vedený pro společnost CZECH MULTIMEDIA INTERACTIVE, s. r. o., a na účet č. XY vedený pro společnost Pražská energetika, a. s., ve výroku o vině rozsudku specifikovaných 40 případech (zestručněno) obdržel od manželů R.

F. a L. F. anebo manželů J. F. a J. F., prostřednictvím jejich syna R. F., za účelem zajištění výhodného zhodnocení finančních prostředků ve výši 10 % nebo 20 %, výhodným nákupem zboží, nákupem historických obrazů a historických pohlednic, finanční částky ve zde konkrétně uvedené výši 10 000 Kč, 15 000 Kč, 20 000 Kč, 30 000 Kč, 40 000 Kč, 50 000 Kč, 70 000 Kč, 100 000 Kč, 150 000 Kč, 300 000 Kč, 400 000 Kč, 500 000 Kč, 700 000 Kč anebo 1 000 000 Kč, které mu byly na základě žádosti vloženy hotově anebo na základě žádosti převedeny na jím ovládaný a pro jeho osobu Českou spořitelnou, a.

s., vedený bankovní účet č. XY anebo na jím ovládaný pro společnost BOHEMIA ANTIQUES, s. r. o., ČSOB, a. s., vedený bankovní účet č. XY, a rovněž pro tuto společnost vedený Fio bankou, a. s., bankovní účet č. XY, na účet č. XY vedený pro CZECH MULTIMEDIA INTERACTIVE s. r. o., anebo na účet č. XY vedený pro Pražská energetika, a. s., jimiž byly platby přijaty, anebo na bankovní účet č. XY vedený Českou spořitelnou pro jeho přítelkyni D. Š., a kterou se podle ústní dohody zavázal vrátit včetně slíbeného zhodnocení 10 anebo 20 %, což neučinil, celkem tak od poškozených vylákal finanční částku v celkové výši 6 305 000 Kč, čímž způsobil manželům R.

F., a L. F., škodu v celkové výši 2 005 000 Kč a manželům J. F., a J. F., škodu v celkové výši 4 300 000 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výrokům o vině a trestu (ve vztahu k výroku o náhradě škody je vzal zpět). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 5 To 23/2024, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 5 To 23/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jejichž zákonné znění také citoval.

Současně požádal i o odklad výkonu jemu uloženého trestu odnětí svobody s ohledem na nesprávnost a nespravedlnost napadených rozhodnutí mající zásadní negativní dopad na zdraví obviněného a jeho rodiny.

5. Obviněný v konkrétní rovině namítl, že rozhodná skutková zjištěná neodpovídají zjištěným důkazům a jsou s nimi v rozporu. Výsledky dokazování a jejich hodnocení neposkytují podklad pro závěr o skutkovém ději popsaném ve výroku napadeného rozsudku. Soudy ve vztahu ke zjištění reálné ekonomické situace obviněného a jím ovládané obchodní společnosti BOHEMIA ANTIQUES, s. r. o., nekriticky přijmuly výpovědi poškozených, které automaticky považují za pravdivé, když dostatečně nezjistily ekonomickou situaci obviněného a jeho úmysl již od počátku finanční prostředky nevrátit.

Rovněž nedůvodně zamítly návrh obviněného na provedení výslechu italského občana B. L., svědka klíčového pro zjištění stavu ekonomické situace obviněného a jeho záměru půjčené finanční prostředky vrátit z předpokládaného výtěžku obrazu od Andrey del Sarto s důvodným předpokladem zisku cca 1 milion EUR, jedná se proto o opomenutý důkaz. Soudy neprověřily jeho hodnotu a tím i obhajobu obviněného, že mohl legitimně očekávat, že bude v jeho možnostech předmětné finanční prostředky vrátit. Obviněný měl za to, že se jednalo o občanskoprávní a obchodní vztahy, na něž neměly být v souladu se zásadou ultima ratio užity prostředky trestního práva.

Úmysl pachatele podvodu finanční prostředky nevrátit musí být dán na počátku jednání již při jejich přijetí bez ohledu na pozdější vývoj, jinak by trestní odpovědnost nahrazovala odpovědnost za výsledek a stanovila vězení pro dlužníky.

6. Soudy se nesprávně odmítly zabývat otázkou, zda poškození spoluzavinili vznik škody tím, že navzdory obecně dostupným informacím o ekonomickém stavu obviněného i konkrétním znalostem o dosavadním fungování obchodního vztahu, včetně povědomí o dosud neuhrazených závazcích, poskytovali obviněnému další půjčky za účelem dosažení zisku v podobě úroků. Poškození tedy vystupovali v právním vztahu jako podnikatelé podle § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.

z.ˮ) a z toho důvodů nesli riziko potencionálního nevrácení zapůjčených finančních prostředků. Měli postupovat s opatrností a své půjčky si zajistit jako každý jiný. Pokud tak neučinili, sami nesou ztrátu způsobenou svým jednáním, když neochránili svá práva, a stát za ně tato nemá autoritativně řešit. Není dán znak základní skutkové podstaty uvedení v omyl, jelikož pokud poškození znali ekonomický stav obviněného a společnosti BOHEMIA ANTIQUES, s. r. o., a přesto mu dál poskytovali půjčky, nemohli být podvedeni, ale jednali s tímto vědomím a přijali tak podnikatelské riziko.

Skutkový závěr, že se obviněný zavázal vrátit peníze do jednoho roku, byl přejat toliko z tvrzení poškozených a je v rozporu s ostatními důkazy. Závěr, že písemné doklady o uznání dluhu obviněný vyhotovil za účelem zastření a oddálení odhalení podvodného jednání, jímž měl chtít uchlácholit poškozené, postrádá logiku, jelikož dané jednání svědčí naopak o záměru obviněného předmětné finanční prostředky vrátit.

Skutek se nestal způsobem, jak jej popsaly soudy nižších stupňů. Soudy nekriticky přistoupily k výpovědím poškozených, z nichž v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. dovodily nesprávné závěry v neprospěch obviněného.

7. Obviněný měl za to, že odvolací soud rezignoval na přezkum odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a nedostál podle § 254 odst. 1 tr. ř. své revizní povinnosti v odvolacím řízení. Pouze nekriticky převzal skutkové závěry soudu prvního stupně. Obviněný se oprávněně a v dobré víře spoléhal na předpokládaný prodej obrazu od Andrey del Sarto s důvodným předpokladem zisku cca 1 milion EUR a nesprávně vyhodnotil případná rizika a učinil nesprávné podnikatelské rozhodnutí, když chtěl z jeho prodeje vrátit půjčené finanční prostředky, tedy vycházel z objektivních předpokladů a legitimního očekávání, když se prodej obrazu v době přijetí půjček jevil jako velmi pravděpodobný, nejednalo se o pouhé spoléhání na náhodu.

Z toho nelze dovodit nepřímý úmysl ve vztahu ke způsobenému následku. Správnost a reálnost rozhodnutí v rámci podnikatelských aktivit nelze posuzovat zpětně se znalostí následných událostí, které obviněný nemohl ovlivnit, když bylo jeho rozhodnutí přehnaně optimistické. Nejednalo se o neuvážený či bezdůvodný risk na úkor poškozených jako třetích osob, nýbrž o přiměřený risk s důvodným očekáváním uskutečnění prodeje obrazu s velmi vysokou hodnotou. O ekonomický stav společnosti se zajímal, dělal vše pro to, aby mohl finanční prostředky vrátit a svým závazkům dostát.

Nic nezamlčoval, ve vztahu k poškozeným byl stále kontaktní. Nelze dovodit úmyslné zavinění, neboť již od počátku nejednal s úmyslem poskytnuté peníze nikdy nevrátit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 556/2013). Oba soudy nižších stupňů u naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu opomněly zohlednit, že poškození museli v dané chvíli počítat s určitými potenciálními riziky a k tomuto jednání se uchýlili i přes tato možná rizika, aniž by jim obviněný zamlčel jakékoli podstatné skutečnosti.

Obligatorní znak objektivní stránky spočívající v uvedení poškozeného v omyl u jednání dovolatele nelze dovodit, jelikož poškození všechny podstatné skutečnosti znali a riziko se rozhodli přijmout. Při právním posouzení podvodného úmyslu trestní soudy nedostatečně posoudily skutečnost, že ze strany dovolatele se jednalo o pouhý podnikatelský záměr, který se nepodařilo zrealizovat. Dovolatel měl v době uzavírání smluv o půjčce objektivní důvody předpokládat, že uvedené půjčky splatí a splatit může, a proto na jeho straně nelze spatřovat podvodný úmysl.

Pokud pachatel odebere zboží ve stavu své předluženosti, neznamená takové zjištění bez dalšího, že by jednal v podvodném úmyslu, aby způsobil na cizím majetku škodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 889/2010).

8. Obviněný namítl extrémní rozpor jemu uloženého trestu odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby s povahou a závažností trestného činu. Mínil, že trest je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a je pouhou odplatou.

Pobyt obviněného na svobodě nepředstavuje ohrožení společnosti, dále bylo nutno zohlednit jeho dosavadní způsob života, bezúhonnost jako polehčující okolnost podle § 41 písm. p) tr. zákoníku a dobu, která uplynula od spáchání stíhaných skutků, jakož i celkovou dobu trvání trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a IV. ÚS 380/09) a spolupráci obviněného s orgány činnými v trestním řízení od počátku trestního stíhání. Přímým výkonem by mu byla znemožněna možnost nahradit dluhy poškozeným, tudíž je rozhodnutí o přímém výkonu trestu odnětí svobody obviněného nespravedlivé i pro ně.

Soudy absenci polehčující okolnosti v podobě projevení lítosti dovolateli přičetly k tíži způsobem, jako by se jednalo o přitěžující okolnost. Nijak nezohlednily okolnost, že byl v roce 2024 odsouzen za jednání z let 2009–2014, tedy od jeho spáchání uběhla dlouhá doba (obviněný zde odkázal na podle něj související judikaturu: nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 30/24, I. ÚS 554/04, IV. ÚS 380/09, I. ÚS 603/06, II.ÚS 535/03, I. ÚS 2859/09; rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1550/2017, 6 Tdo 1772/2016, 5 Tdo 1356/2018, 30 Cdo 3867/2011; rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva: Süßmann proti Německu, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 16.

9. 1996, č. 20024/92, Frydlender proti Francii, rozsudek velkého senátu ze dne 27. 6. 2000, č. 30979/96, Eckle proti Německu, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, č. 8130/78, Beck proti Norsku rozsudek ze dne 26. 6. 2001, č, 26390/95, či Malkov proti Estonsku, rozsudek ze dne 4. 2. 2010, č. 21407/07).

9. Uložený trest je podle obviněného nepřiměřené přísný z důvodu dosavadní bezúhonnosti obviněného trpícího závažným onemocněním ohrožujícím ho na jeho životě. Výkon trestu by byl nesrovnatelně obtížnější než pro zdravého člověka a mohl by způsobit další nenapravitelné následky na jeho zdraví. Oba soudy nižších stupňů nedostály zásadám přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti pro ukládání trestních sankcí za majetkovou trestnou činnost nijak nezasahující stát a společenské hodnoty. Pokud jsou ve věci dány zvláštní výjimečné okolnosti, tak je musí soud zohlednit, a to právě postupem podle § 39 tr.

zákoníku ve spojení s § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy postupem odpovídajícím korekci přísnosti formální trestní sazby. Jinak se uložení trestu dostává do rozporu se zásadami ukládání trestních sankcí a se základními zásadami trestního práva, zejména s požadavkem na elementární spravedlnost rozhodnutí, jak je uvedeno v odkazovaných judikátech. Za poměry pachatele podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody je podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 14 To 19/2024, možné považovat například skutečnost, že pachatel trpí vážnou chorobou, k čemuž oba soudy nepřihlédly ani jako k obecné polehčující okolnosti.

Soudy nevzaly v potaz platnou změnu trestní politiky státu novelou trestního zákona zákonem č. 279/2025 Sb., účinným od 1. 1. 2026 a ani nevyčkaly účinnosti této novely.

10. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, sp. zn.

5 To 23/2024, současně zrušil i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 64 T 2/2023, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je dovolatel stíhán, eventuálně aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze či Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. Obviněný posléze dne 4. 12. 2025 doručil soudu prvního stupně doplnění dovolání – sdělení. Přiložil k němu kopii SMS, kterou mu měl zaslat poškozený R. F. dne 20. 11. 2025 v doslovném znění: „Poslední možnost, jak se vyhnout vězení. Pokud vrátíš peníze, právník zařídí zrušení trestu, přesto, že už došlo k nabití právní moci“. Tato SMS vzbudila v dovolateli důvodné podezření, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, což zakládá zásadní vadu řízení i vydaného rozhodnutí v podobě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Vyloučení soudce není založeno na skutečně prokázané podjatosti, nýbrž je dána již při existenci pochybnosti o jeho nepodjatosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94).

12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolání obviněného je v celém svém rozsahu vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Dovolání v části uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je z podstatné části vystavěno na výhradách proti rozsahu dokazování a zejména proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily.

Ve vazbě na uvedené pak obviněný zpochybňuje závěry, k nimž soudy na podkladě takového (a z jeho pohledu vadného) hodnocení důkazů dospěly, a zejména předkládá vlastní výklad důkazů a formuje vlastní skutkové závěry. Tyto výhrady pod žádný dovolací důvod nespadají. Naopak lze pod něj podřadit námitku rozporu skutkových závěrů soudů s výpovědí obviněného (jako první alternativu takto uplatněného dovolacího důvodu), rovněž nevyhovění návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka B. L. V každém případě se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné, s nimiž se již oba soudy vypořádaly (soud prvního stupně v bodě 40 odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud se s ním ztotožnil).

Státní zástupce jeho provedení považuje taktéž za zjevně nadbytečné. Problematice případného vlastnictví obrazu obviněným a možnostem jeho dispozice s ním se soud prvého stupně podrobně věnoval kupříkladu v bodech 36 až 39 a dále 59 odůvodnění svého rozsudku. Obviněný byl – pokud jde o informace o obrazu – velmi vyhýbavý, a přestože k němu byl soudem opakovaně dotazován, odmítl sdělit jakékoli podrobnější údaje, kupříkladu jméno údajného spoluvlastníka, místo, kde se obraz má nacházet, jeho cenu, jakož i případná práva třetích osob k němu.

V situaci, kdy on sám v rámci obhajoby odmítl k obrazu cokoli dalšího sdělit, pak postrádá smysl vyslýchat k této záležitosti další osobu. S odhlédnutím od důvodných pochybností o pravosti obrazu a jeho vlastnictví obviněným, pak především neexistuje žádný důkaz prokazující, že by bylo možné obraz snadno zpeněžit a získanou finanční částku použít na úhradu mnohamilionových dluhů. Lze tak souhlasit se závěrem soudu prvního stupně v bodě 39 odůvodnění odsuzujícího rozsudku v tom smyslu, že dovolatelova představa o možném prodeji „unikátního“ obrazu byla více iluzí než reálnou možností, přičemž v době půjček poskytovaných poškozenými nemohl reálně předpokládat, že z eventuálního prodeje uvedeného obrazu bude moci svůj dluh vůči rodině F. umořit. Jeho právo na spravedlivý proces proto nebylo v tomto směru porušeno.

13. Napadená rozhodnutí nestojí na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými závěry. Soud prvního stupně v této souvislosti neopomněl existenci protichůdných vyjádření obviněného a poškozených, přičemž v reakci na vlastní hodnocení všech provedených důkazů podrobně rozvedl důvody, pro které vzal za základ skutkového děje právě výpovědi F. a nikoli účelovou, a v mnoha ohledech také lživou výpověď dovolatele. Nepominul v této souvislosti, že vyjádření F. jsou v dílčích aspektech podporována i dalšími důkazy, a to nejen samotnou výpovědí obviněného (ten přinejmenším potvrdil, že poškozené v době půjček o své finanční situaci a situaci společnosti, jíž byl jednatelem, neinformoval) a listinnými materiály (např. listinami, jež prokazují exekuce), ale také výpověďmi dalších svědků, kteří hovořili o dluzích obviněného vůči nim (srov. body 15 až 40 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, s nimiž se státní zástupce ztotožnil).

Soud prvního stupně v rámci důkazního řízení ustálil skutková zjištění odpovídající provedeným důkazům, jež jsou objektivním odrazem skutkového děje podstatného pro přisouzení odpovídající právní kvalifikace – tedy že obviněný si od poškozených bral půjčky pod příslibem jejich zhodnocení, přičemž jejich vrácení bylo navázáno na předem dohodnutou dobu. Obdobně soud zformoval korektní skutková zjištění v tom smyslu, že dovolateli finanční situace jeho a jím ovládané společnosti v době půjček znemožňovala řádné a včasné vrácení peněz, přičemž tuto ekonomickou situaci F.

jednoznačně zamlčel. Státní zástupce neměl o bezvadnosti dokazování a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně žádných pochyb a rozhodnutí soudu tudíž žádnou z vad, které by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zatížena nejsou.

14. Při namítaném nesprávném právním posouzení skutku obviněný uplatnil rozdílná skutková zjištění, než jak je řádně a dostatečně zjistily oba soudy nižších stupňů, tudíž je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. fakticky podřadit nelze. Nesprávné právní posouzení skutku totiž vytýká jen formálně a způsobem, který se s uvedeným dovolacím důvodem rozchází. Státní zástupce shrnul, že objektivní stránka činu byla naplněna, neboť obviněný poškozené jednak uvedl v omyl tím, že jim přislíbil vrácení půjček do jednoho roku, resp.

do dvou měsíců, ačkoliv byl srozuměn s tím, že mu to jeho ekonomická situace reálně neumožňuje, a jednak ve vztahu k nim zamlčel podstatné skutečnosti, že se nachází v nepříznivé finanční situaci, jsou proti němu vedeny exekuce a je značně zadlužen u dalších osob. Při znalosti uvedených informací by tedy poškození neměli zaručenu návratnost peněz a tyto by dovolateli nepůjčili buď vůbec, nebo by je poskytli za podstatně jiných podmínek (např. lépe zajištěné). Stejně tak byla naplněna i stránka subjektivní, jelikož obviněný poškozené o nedobré finanční situaci své a jím ovládané společnosti neinformoval, přičemž sám věděl o tom, že v době, kdy mu byly půjčky poškozenými poskytovány, byl stižen exekucemi, a navíc dlužil i dalším věřitelům.

Půjčky se přitom zavazoval vrátit, ačkoli tak s ohledem na majetkovou situaci v dohodnutých termínech učinit nemohl a neučinil tak ani v době probíhajícího trestního řízení. Je zjevné, že soudy v dané věci podvodný úmysl dovolatele dovozují nikoli z prostého faktu, že půjčky nesplatil, ale činí tak výlučně z okolností existujících v době, kdy smlouvy o půjčce sjednával a poškozeným záměrně nesdělil informace týkající se jeho špatné finanční situace. Právě tím dosáhl toho, že s ním poškození smlouvy přes jeho velmi tíživou finanční situaci uzavřeli.

Jak v této souvislosti přiléhavě akcentoval odvolací soud, jednání podobného charakteru by nebylo možno posoudit jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku pouze tehdy, jestliže by překážky na straně pachatele, které by mu bránily splnit závazek ze smlouvy o půjčce a které nemohl předpokládat ani předvídat v době uzavírání smlouvy, vznikly až následně po uzavření smlouvy o půjčce (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 54/1967, č. 15/1969, č. 56/1994 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.

10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 941/2011, a další). Tak tomu ale v dané věci nebylo, neboť tyto překážky na straně obviněného trvaly již v momentě sjednání půjček. Pokud soudy uzavřely, že za takové situace dovolatel jednal v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nelze jim nic vytknout.

15. Za zcela lichou považoval státní zástupce i výtku ve smyslu údajného nerespektování zásady, podle níž je trestní právo vnímáno jako prostředek ultima ratio. Je přitom evidentní, že za takový případ trestní věc obviněného považovat nelze, neboť jeho jednání zcela odpovídá jiným typově podobným zločinům podvodu spáchaného srovnatelným způsobem, za shodné zvlášť přitěžující okolnosti a v totožné formě zavinění. Případy, kdy pachatel před poškozenými zamlčí svou skutečnou finanční situaci bránící mu dostát závazkům, vyláká na nich půjčky a ty pak nevrací, respektive jejich vrácení oddaluje či je podmiňuje dalšími půjčkami, které mu podle jeho vyjádření mají pomoci „vydělat“ peníze určené pro poškozené, nejsou ničím výjimečným a společenskou škodlivost rozhodně nesnižují na míru, při které již trestní odpovědnost nepřichází v úvahu.

Poškozeným přitom v aktuálně projednávané trestní věci nelze vyčítat ani to, že obviněnému půjčovali opakovaně. Zjevně totiž jeho osobě s ohledem na jeho podnikání, jakož i dříve řádně vracené půjčky důvěřovali.

V pozdější době, kdy jim již peníze řádně spláceny nebyly, pak půjčky poskytovali ve snaze zajistit v podnikání obviněného sukces a dosáhnout tak alespoň následného navrácení dlužných peněz.

16. Námitku příliš přísného a nespravedlivého trestu nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Výrok o trestu pak lze za jistých okolností napadat také s odkazem na obviněným vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest odnětí svobody uložený dovolateli a spojený s přímým výkonem ve věznici není, neboť jeho výše a způsob výkonu byly zejména nalézacím soudem odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním.

Aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je na volné úvaze soudu a jedná se o fakultativní postup soudu, který tento není povinen využít. Státní zástupce měl za to, že ve věci navíc neexistovaly žádné výjimečné okolnosti, jež by vůbec opravňovaly soudy uvažovat o obviněným navrženém mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby, tedy pod 2 roky.

17. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

18. Ke sdělení obviněného Martina Nechaly doručeného dne 4. 12. 2025 soudu prvního stupně uvedl, že je lze vyhodnotit jako jeho snahu o doplnění původního dovolání, avšak bylo podáno opožděně po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání v rozporu s § 265f odst. 2 tr. ř., tudíž Nejvyšší soud by k němu neměl přihlížet. Současně vyslovil přesvědčení, že předmětná SMS od poškozeného R. F. adresovaná obviněnému dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nezakládá.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání jako celek nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k následujícím závěrům.

IV. Důvodnost dovolání

20. Nejprve je třeba konstatovat, že k podání obviněného doručeného soudu prvního stupně dne 4. 12. 2025, k níž připojil SMS od poškozeného R. F., která má založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nelze přihlížet. Je tomu tak proto, že podle § 265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání dvouměsíční dovolací lhůty od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje (§ 265e odst. 1 tr. ř.), která běží, pokud se doručuje obviněnému i obhájci od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. ř).

Obviněnému Martinu Nechalovi bylo usnesení odvolacího soudu doručeno tzv. fikcí dne 12. 9. 2025, obhájcům JUDr. Janu Růžkovi a JUDr. Filipu Seifertovi, MBA, oběma shodně dne 2. 9. 2025, tudíž dovolací lhůta uplynula dne 12. 11. 2025. Jakékoli pozdější doplnění dovolání podané po této lhůtě je opožděné a nelze k němu přihlížet. Nadto výhrady obviněného zjevně důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. založit nemohou. Svým obsahem relevantně nedokládají, že ve věci rozhodl vyloučený orgán.

21. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát.

Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

23. Obviněný naplnění tohoto důvodu dovolání spatřoval v jeho třetí variantě, tedy že oba soudy nižších stupňů nevyhověly jeho návrhu na výslech svědka B. L. za účelem zjištění stavu ekonomické situace obviněného a jeho záměru půjčené finanční prostředky vrátit z předpokládaného výtěžku obrazu od Andrey del Sarto, jedná se tudíž o opomenutý důkaz. Současně se nezabývaly a dostatečně neprověřily reálnou ekonomickou situaci obviněného a jím ovládané obchodní společnosti BOHEMIA ANTIQUES, s. r. o., a nekriticky přijmuly výpovědi poškozených, které automaticky považovaly za pravdivé.

24. Z rozhodnutí napadených dovoláním plyne, že již soud prvního stupně řádně zdůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování, včetně jeho návrhu na výpověď svědka B. L. V bodě 40 odůvodnění odsuzujícího rozsudku zamítnutí jeho výslechu zdůvodnil tím, že výpověď tohoto svědka nepovažoval za významnou s ohledem na dlouhodobý přístup obviněného k možnosti prodeje obrazu od autora Andrey del Sarto, naznačil pochybnosti, zdali takový obraz vůbec reálně existuje a je v dispozici obviněného.

Konkrétně v bodech 36–39 a 59 odůvodnění dále shrnul, že obviněný ve vztahu k tomuto obrazu vypovídal vyhýbavě, když výslovně odmítl sdělit spoluvlastníka obrazu (když sám obviněný podle svého vyjádření disponoval 49 % spoluvlastnickým podílem), místo, kde se reálně nachází, kupní cenu či existenci práv třetích osob, která se k němu váží. Možnost dispozice s předmětným obrazem (případně jeho prodej) je omezena s ohledem na pouhé spoluvlastnictví obviněného, respektive v případě nesouhlasu neznámého spoluvlastníka je nemožná.

Svědek R. F. vypověděl, že jej obviněný informoval, že obraz koupil za 60 000 EUR, takže je podle nalézacího soudu otázkou, zda mohl obviněný předpokládat, že obraz skutečně prodá za nejméně desetinásobek či dvacetinásobek kupní ceny, jak tvrdil. Nadto obviněný svědku M. B., s nímž se dobře znal, sdělil, že obraz již před rokem 2010 prodal, tedy zůstalo neobjasněno, zda předmětný obraz vůbec existuje a je ve spoluvlastnictví obviněného. Předložené dvě listiny, které měly prokazovat pravost obrazu (vyjádření A.

V. z roku 1934 a R. L. z roku 1967) nejsou ověřenými znaleckými posudky, jejich věrohodnost i pravost nebyla prokázána, takže jejich obsah nemusí odpovídat skutečnosti. Představa obviněného o možném prodeji tzv. unikátního obrazu byla podle soudu prvního stupně více iluzí než reálnou možností. I za předpokladu obviněným tvrzené skutečné existence obrazu a jeho vysoké hodnoty nelze dovodit účinnou snahu obviněného takový obraz zpeněžit a své závazky umořit, jelikož za celou dobu 16 let svůj deklarovaný záměr jej prodat nezrealizoval a soud nepřesvědčil, že jeho obhajoba není účelová.

Soud prvního stupně proto shrnul, že v případě prodeje a výtěžku odpovídajícímu spoluvlastnickému podílu obviněného by výtěžek z prodeje ani nepostačoval k úhradě jeho závazků, včetně dluhu vůči rodině F., nemohl proto reálně v době jimi poskytnutých půjček předpokládat jeho umoření. Disponibilita obviněného s obrazem byla z důvodů vyložených soudem omezena až vyloučena. Není proto pochyb o tom, že s přihlédnutím k naivitě poškozených F. obviněný jejich důvěru zneužil, jednalo se jen o další omyl, v který poškozené k jejich škodě uvedl.

25. K tomu lze připomenout, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) vyložil požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, a konstatoval, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit a ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Z uvedených podrobně zdůvodněných argumentů je zřejmé, jak již soud prvního stupně náležitě vysvětlil, proč odmítl vyslechnout navrhovaného svědka B. L., tedy beze zbytku se vypořádal s nyní znovu uplatňovanou námitkou obviněného o existenci opomenutého důkazu. Nejednalo se tudíž o opomenutý důkaz a vadami tvrzenými v dovolání proto napadená rozhodnutí v tomto směru netrpí.

26. Dále nelze přisvědčit ani námitce obviněného stran neprověření jeho reálné ekonomické situace a jím ovládané obchodní společnosti BOHEMIA ANTIQUES, s. r. o., a nekritického přijetí výpovědí poškozených oběma soudy. Ekonomickou situací obviněného i jím ovládané společnosti se soud prvního stupně obsáhle zabýval zejména v bodech 16–25 a 31 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, přičemž vzal v potaz, že do roku 2008 byla ekonomická situace obou subjektů příznivá, jelikož obviněný podnikal se starožitnostmi od roku 2002 a několik let provozoval kamenný obchod, prodával obrazy (i v zahraničních aukčních domech) a později se přeorientoval ze starožitností na pohlednice a zúčastňoval se pravidelně aukcí starých pohlednic.

Sami poškození R. a J. F. potvrdili, že jim do roku 2009 obviněný půjčky zcela či zčásti vracel. Od roku 2008 se však situace změnila; obviněný postrádal hotovost a postupně se zadlužil u vícero věřitelů, často přátel, kteří s ohledem na nevracení půjček od obviněného s ním ukončili svůj vztah (kupř. J. B. dlužil více jak 1 000 000 Kč, E. N. cca 2 000 000 Kč, D. H. z půjčky cca 300 000 Kč do února 2022 vrátil asi 140 000 Kč, zbytek pak dva měsíce před hlavním líčení, M. B., jejichž přátelství skončilo, když dluh narostl, obviněný nakonec zapůjčenou částku ve výši 225 000 Kč vrátil, a České spořitelně, a.

s., neuhradil dluh ve výši 140 000 Kč, což bylo vymáháno exekučně). Znaleckým zkoumáním Ing. Josefa Michálka pak bylo zjištěno, že účetnictví BOHEMIA ANTIQUES, s. r. o., bylo nepřehledné, společnost vykazovala nulové zásoby, poskytnuté půjčky v letech 2009 až 2012 nebyly použity na nákupy zboží a v přiznání k dani společnost nevykazovala reálné tržby. Soud prvního stupně tedy provedl poměrně rozsáhlé dokazování výslechy mnoha svědků, listinnými důkazy, znaleckým zkoumáním účetnictví BOHEMIA ANTIQUES, s.

r. o., sdělením společnosti Aukro, s. r. o., na jejíž platformě obviněný kupoval pohlednice, atd. Nelze proto souhlasit ani s tvrzením, že nekriticky přijal tvrzení poškozených, které naopak podrobil konfrontaci s takto provedenými důkazy. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Obzvlášť soud prvního stupně vzal pečlivě v potaz všechny okolnosti případu a podrobně vysvětlil, proč uvěřil poškozeným ohledně rozsahu a podmínek poskytnutí jednotlivých půjček, jež komparoval s výpověďmi dalších svědků a provedených listinných důkazů s tím, že žádné pochybnosti svědčící ve prospěch obviněného nebyly zjištěny.

Soudy tak neporušily ani pravidlo in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.

Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku (k tomu srov. př.

rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

27. V pořadí druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

28. Dovolatel pod něj podřadil nesprávné právní posouzení subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty stíhaného zločinu podvodu.

Tvrdil, že nejednal úmyslně, když se v dobré víře spoléhal na předpokládaný reálný prodej obrazu od Andrey del Sarto se ziskem cca 1 milion EUR, který mohl důvodně očekávat, z nichž hodlal půjčky poškozeným F. vrátit. Nesprávně vyhodnotil případná rizika a učinil nesprávné podnikatelské rozhodnutí, avšak neměl v úmyslu F. uvést v omyl, nic nezamlčoval, byl vůči poškozeným kontaktní, jelikož od počátku nejednal s úmyslem poskytnuté peníze nevrátit. Poškození museli v dané chvíli počítat s určitými potenciálními riziky a k tomuto jednání se uchýlili i přes tato možná rizika, aniž by jim obviněný zamlčel jakékoli podstatné skutečnosti, vystupovali vůči němu jako podnikatelé podle § 420 o. z., a tak sami nesli podnikatelské riziko potencionálního nevrácení zapůjčených finančních prostředků.

29. Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se podle § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku pro účely tohoto zákona rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Podle právní věty výroku o vině se jej obviněný dopustil tím, že sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.

30. Objektivní stránku trestného činu podvodu představuje jednání pachatele, kterým uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci.

Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tedy podstatné, pro rozhodnutí poškozeného. Musí jít o takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k plnění ze strany poškozeného by nedošlo, anebo by k takovému plnění sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Zamlčení podstatných skutečností může spočívat i v opomenutí, kdy pachatel úmyslně neuvede jemu známé okolnosti např. informace o své majetkové situaci, které mají pro podvedenou osobu zásadní význam v tom smyslu, že kdyby o nich věděla, neučinila by určitou majetkovou dispozici buď vůbec nebo jiným způsobem.

Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek a po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem.

31. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr.

zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

32. Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Z hlediska posouzení, zda jde o konkrétní čin, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace.

Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

33. Soud prvního stupně se otázkou zavinění obviněného obšírně zabýval v bodech 51–60 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, neboť obviněný jeho nedostatek setrvale namítal po celou dobu trestního řízení. Nejprve zde vymezil formy úmyslného a nedbalostního zavinění, zabýval se rozdílem mezi nimi a dovodil, že si obviněný byl v nezbytné míře vědom možného následku jeho jednání v podobě nevrácení půjček s ohledem na zatížení své osoby exekucemi a značného zadlužení u dalších osob, což však samo o sobě neumožňuje rozlišit, zda je u něj dán nepřímý úmysl anebo vědomá nedbalost, u nichž je rozhodné, zda obviněný věděl, že svým jednáním může takové porušení (nevrácení půjček) způsobit.

Dále konstatoval, že neměl dostatečný důvod předpokládat, že z prodeje obrazu Andrey del Sarto bude moci svůj dluh vůči rodině F. umořit. Naopak, pokud to tvrdil poškozeným F., vedle zamlčení své neutěšené finanční situace poškozené uvedl v další omyl, právě že z jeho prodeje získá dostatečné finanční prostředky k umoření svých dluhů vůči nim. Nalézací soud z výpovědi obviněného a svědků D. H. a M. B. zjistil, že obviněný byl do doby rozhodnutí soudu druhého stupně schopen uhradit nemalé dluhy vůči E.

N. a D. H. I přes upozornění svého právního zástupce, že by měl své dluhy poměrně hradit všem svým věřitelům, neučinil tak a poškozené rodině F.

nesplatil vůbec nic, tedy neprojevil žádnou věrohodnou iniciativu k úhradě tohoto svého závazku, ačkoli jako fyzická osoba nadále podnikal a obchodoval se starými pohlednicemi, k čemuž zneužíval účet i jméno společnosti BOHEMIA ANTIQUES, s. r. o. Přihlédl k negativnímu hodnocení osoby obviněného ze strany některých svědků, jelikož půjčky od rodiny F. a jejich nesplácení vedly k ukončení komunikace s ním ze strany otce obviněného A. N., stejně tak byl jedním z důvodů pro ukončení vztahu v roce 2010 se svědkem M.

B., který na základě své dobré znalosti obviněného uvedl, že obviněný byl schopen v jiných vyvolat iluzi, že jim zhodnotí jejich peníze, vodil lidi za nos, avšak bez ochoty peníze vrátit věřitelům, před nimiž se zčásti i zapíral. Tento svědek obviněnému proto sdělil, že ho za to buď někdo zabije, nebo ho zavřou. Obviněný tedy již od počátku věděl, že s ohledem na svou finanční situaci nemohl spoléhat na to, že bude poškozeným schopen půjčené peníze vrátit společně se slíbeným zhodnocením, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn, z čehož soud prvního stupně správně dovodil nepřímý úmysl obviněného ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku.

34. Je třeba odmítnout dovolací námitku obviněného, že soudy neprověřily hodnotu obrazu od autora Andrey del Sarto s tím, že obviněný mohl legitimně očekávat, že bude v jeho možnostech předmětné finanční prostředky vrátit. Byl to právě obviněný, jenž přes snahu soudu prvního stupně zjistit a ověřit, zda obviněný tímto obrazem skutečně disponuje, místo, kde se nachází, jeho hodnotu a vlastníka, tvrdil, že není jeho vlastníkem, ale jen spoluvlastníkem, což žádným důkazem nedoložil a zůstalo tak jen u jeho tvrzení.

Další snahu soudu prvního stupně tyto okolnosti zjistit zhatil, když sám nebyl schopen či ochoten tyto informace sdělit a ani neprokázal, zda je vůbec oprávněn s předmětným obrazem jakkoli disponovat a získat z něj alespoň nějaký výnos, když poškozenému R. F. tvrdil, že jej koupil za 60 000 EUR. Není tedy zřejmé, na základě čeho by mohl obviněný očekávat, že za něj i přes své údajné spoluvlastnictví mohl obdržet částku více než šestnáctinásobnou, jíž by musel při případném prodeji rozdělit mezi neurčitý počet spoluvlastníků.

Nalézací soud tedy logicky uzavřel, že není jasné, zda tento obraz skutečně existuje a zda je vůbec ve vlastnictví obviněného, tedy jeho disponibilita obviněného s obrazem je omezena či zcela vyloučena, když navíc zjistil, že obviněný sdělil ještě před rokem 2010 svému tehdejšímu kamarádovi svědku M. B., který se s ním právě v této době přestal přátelit právě i s ohledem na nesplácení dluhu vůči němu, že obraz od Andrey del Sarto již prodal a své dluhy uhradí (srov. bod 36 a 38 odůvodnění odsuzujícího rozsudku).

Je tedy evidentní, že obviněný své (spolu)vlastnictví předmětného obrazu nijak neprokázal, nemohl objektivně spoléhat na jeho rentabilní prodej, z něhož by mohl uhradit poškozeným F. půjčky, které mu v průběhu let 2009 až 2014 poskytli.

35. Na poškozené F. nelze k námitce dovolatele v žádném ohledu pohlížet jako na podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Podle § 420 odst. 1 o. z.

kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Podle § 420 odst. 2 o. z. pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 o. z. se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.

Tito poškození žádnou takovou výdělečnou činnost nevyvíjeli, a to ani soustavně, nečinili tak ani při uzavírání smluv při samotném výkonu svého povolání či v souvislosti s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností, nemohli proto nést ani podnikatelské riziko, jak namítl obviněný v dovolání. Půjčky poskytli obviněnému s důvěrou jako svému známému či kamarádovi, popřípadě synovi svého kolegy – otci obviněného A. N. ve svém soukromém životě, přičemž nesprávně uvěřili obviněnému ohledně jeho majetnosti a schopnosti půjčky vrátit se zhodnocením, když k němu získali důvěru s ohledem na skutečnost, že jim půjčky do roku 2009, byť zčásti vrátil.

36. Vytkl-li obviněný oběma soudům, že se nevypořádaly se spoluzaviněním poškozených na vzniku škody přes obecně dostupné informace o jeho ekonomickém stavu i konkrétním znalostem o dosavadním fungování obchodního vztahu, včetně povědomí o dosud neuhrazených závazcích, opomíjí tím skutečnost, že byl uznán vinným právě pro zamlčení shora uvedených podstatných okolností ohledně jeho dluhů a způsobu jeho života na dluh, které rozhodně nebyly pro poškozené obecně dostupné a ani neznali a nemohli znát dosavadní fungování obchodního vztahu či vztahů obviněného, který se prezentoval jako úspěšný starožitník vlastnící vysoce hodnotná umělecká díla, ač tomu tak zjevně nebylo, když si půjčoval v dospělosti i od svého otce A.

N. v průběhu let cca 500 000 Kč, aby měl na nájem. Jeho otec A. N. jako svědek v hlavním líčení uvedl, že R. a J. F. byli jeho spolupracovníci v Karose, styděl se, když se dozvěděl, že půjčené peníze jeho syn nevracel. Když na něj poškozený R. F. podal trestní oznámení, obviněnému to bylo jedno, nechtěl vrátit ani korunu. Jednání syna k F. jej vedlo k tomu, že s ním přestal komunikovat, měl potíže se spánkem a dostal rakovinu (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 29. 1. 2024, č. l. 1803, 1804).

V době poskytování půjček rodinou F. byly vůči obviněnému vedeny exekuce, o čemž poškozené F. neinformoval a tuto okolnost zamlčel, o exekucích se dozvěděli dodatečně, až když obviněný chtěl předmětné půjčky zaslat nikoli na svůj dosavadní účet, nýbrž na bankovní účet jeho družky D. Š., což se navíc týkalo až závěrečného období jimi poskytovaných půjček v mnohem nižších částkách než předtím, tj. v srpnu, listopadu, prosinci 2013 a v únoru a dubnu 2014. Sám obviněný připustil, že poškozené F. o svých dalších závazcích neinformoval, nemůže proto tvrdit, že o nich věděli, když je úmyslně zamlčel.

Tím byla naplněna objektivní stránka stíhaného zločinu podvodu spočívající v tom, že obviněný zamlčel takové podstatné okolnosti (tj.

své vícečetné exekuce i další známé dlužníky, jimž dlužil v řádu nižších jednotek milionů), které mají pro každého potencionálního věřitele zásadní vliv pro rozhodnutí, zda konkrétní osobě půjčku poskytne, v jaké výši a s jakým typem zajištění a zda budoucí dlužník je pro něj bonitní osobou, což obviněný bezpochyby v dané době nebyl. Pokud by všechny tyto informace poškození F. měli v době poskytnutí půjček k dispozici, dost pravděpodobně by je to vedlo k tomu, že by mu půjčky vůbec neposkytli, anebo v mnohem menší výši anebo nikoli opakovaně, popřípadě za podstatně méně výhodnějších podmínek pro obviněného jako strany, která tyto skutečnosti zamlčela, například v podobě nějakého druhu zajištění.

Není ani zřejmé, z čeho chtěl obviněný získat poškozeným slíbené 10 až 20% zhodnocení, když jim nevrátil ani samotnou jistinu. Dále je uvedl v omyl tím, že tvrdil, že vlastní obraz Andrey del Sarto, z níž může poskytnuté půjčky splatit, a nesdělil jim (jako následně soudu prvnímu stupně), že má být pouze údajným spoluvlastníkem a nikoli jediným vlastníkem (pokud tomu tak skutečně bylo) a že obrazem ani v rozhodné době s nejvyšší pravděpodobností nedisponoval, když jej měl již před rokem 2010 prodat, jak tvrdil svědku M.

B.

37. Nejvyšší soud v této souvislosti pro úplnost připomíná, že podle jeho ustálené judikatorní praxe se o podvodné jednání jedná také tehdy, je-li poškozený schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných okolností, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, ze dne 28.

1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1641/2014, ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015, ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 8 Tdo 358/2022, aj.). Nelze také pustit ze zřetele, že ochrana vlastních majetkových zájmů poškozených je limitována jejich schopnostmi a možnostmi je uchránit před jednáním osob, které páchají trestnou činnost, obzvláště když se jedná o soukromé osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl.

V posuzované věci bylo důležité, že obviněný a poškození se dlouhá léta znali a obviněný jim faktický stav svého zadlužení ani jiné negativní skutečnosti nesděloval. I když poškození mohli být opatrnější před několikerým vydáním nezanedbatelných finančních částek, nejednalo se o zcela neuvážené či lehkovážné chování, které by vylučovalo trestní odpovědnost obviněného (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012).

38. Uvedl-li obviněný v dovolání, že poškození F.

postupovali neopatrně, když si nezajistili půjčky jako každý jiný, tedy si sami nesou ztrátu způsobenou svým jednáním, prokazuje tím obviněný toliko svou otrlost a absenci náhledu na jím spáchanou trestnou činností, když poškození si jakýkoli zajišťovací institut nemohli v rozhodné době opatřit bez aktivity a souhlasu obviněného. Obviněný sám přiznal, a potvrdil to i jeho bratr svědek M. Nechala, že poškozený R. F. chtěl do zástavy právě obraz od Andrey del Sarto, což obviněný odmítl – dost možná právě s ohledem na to, že v této době obraz již ani neměl k dispozici – a tedy vznik zástavního práva sám znemožnil.

Pokud tvrdil, že R. F. nabídl do zástavy sbírku pohlednic nebo její část, poškozený to popřel (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 18. 1. 2024, č. l. 1784, a verte) a bylo by s podivem, že by je do zástavy nepřijal, když na vydobytí dlužných částek vynaložil mnohaleté bezúspěšné úsilí, které mělo zásadní dopad na celou jeho nejbližší rodinu. Poškození pak právě z důvodu nesplácení narůstajícího dluhu přiměli obviněného podepsat alespoň písemné smlouvy o půjčkách, a posléze dne 9. 11. 2016 poškozený R.

F., když prozřel, s obviněným Martinem Nechalou sepsal uznání dluhu a dohodu o jeho úhradě (č. l. 1126–1129) a téhož dne dohodu o splnění dluhu ve výši 11 509 590 Kč se splacením do 31. 12. 2018 se svolením k vykonatelnosti dle ust. § 274 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve formě notářského zápisu sp. zn. NZ 377/2016, N 325/2016 sepsaného notářkou JUDr. Marií Fajtovou (č. l. 1123–1125).

39. Soud prvního stupně rovněž vysvětlil, proč uvěřil poškozeným R. a J. F., že se obviněný ústně zavázal poskytnuté půjčky vrátit se zhodnocením 10 či 20 % do jednoho roku s tím, že poté souhlasili, že je obviněný s dalším zhodnocením vrátí později, když je nebyl schopen vrátit v dohodnuté lhůtě. Poškození poskytli souhlas s odkladem vrácení či půjčovali obviněnému další peníze podle nalézacího soudu právě s ohledem na lepší návratnost dřívějších vysokých půjček tak, aby umožnili obviněnému svůj dluh splatit, a o peníze nepřišli.

O jeho úmyslu tyto půjčky nevrátit svědčí i následné chování obviněného, jelikož půjčené peníze nevrátil ani z části z finančních prostředků, které vynaložil na nákup na Aukru v období od 2009 do 30. 4. 2014 v celkové výši 1 720 533 Kč, ani poté v souvislosti se zahájením trestního stíhání a jeho pravomocným odsouzením. Uznání dluhu nesvědčí o záměru obviněného finanční prostředky vrátit, jak obviněný znovu tvrdil v dovolání, jelikož poškozeným žádné peníze nevrátil, ač tak mohl učinit alespoň zčásti, ale jak logicky dovodil soud prvního stupně, chtěl poškozené ve skutečnosti jen uchlácholit jako další věřitele v řadě a oddálit splatnost svých dluhů.

Byl si tedy vědom, že v době poskytování půjček, které postupem času narůstaly, je nebude mít z čeho splatit, což učinit ani nechtěl, když získané peníze používal často za jiným účelem, než tvrdil poškozeným, mj. na pořízení starých pohlednic, z nichž částečně uhradil své další dluhy jiným osobám, a vůči poškozeným F. neuhradil ničeho, a to ze smyšlených důvodů. Pokud tvrdil, že tak mohl učinit, nic mu v tom nebránilo. 40.

Neobstojí ani výtky obviněného, že mezi ním a poškozenými se při půjčení peněz jednalo o obchodněprávní spor, který neměl být postižen trestněprávními prostředky. Zásada subsidiarity trestní represe představuje základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.).

Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.

Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je na místě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).

41. V této souvislosti je třeba připomenout, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr.

zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

42. V daném případě byly splněny všechny předpoklady pro vyvození trestněprávní odpovědnosti.

U obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že jeho čin zjevně vybočil z rámce běžných civilněprávních vztahů. Popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a proto byly zcela důvodně uplatněny trestněprávní důsledky spojené s trestní odpovědností za tento zločin. Podstata jednání obviněného, jímž směřoval ke svému obohacení, a to tím, že poškozené uvedl v omyl sdělením, že jim zhodnotí půjčené peníze do jednoho roku, což neměl v úmyslu, když je potřeboval zejména na umoření svých dalších předešlých nesouvisejících dluhů a k nákupu artefaktů, a zamlčel svou majetkovou situaci, jakož i skutečnost, že není schopen umořit vrácené půjčky prodejem obrazu od Andrey del Sarto, jehož (spolu)vlastnictví neprokázal, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu a s ohledem na výši škody, kterou obviněný na cizím majetku způsobil (třebaže s ohledem na zásady časové působnosti trestního zákona to není podstatné, lze jen pro úplnost poznamenat, že mnohonásobně překročila v době činu rozhodnou hranici značné škody, za kterou se považovala částka nejméně 500 000 Kč).

43. Konečně dovolatel v závěru svého dovolání namítl extrémní rozpor jemu uloženého trestu odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby s povahou a závažností trestného činu, který je podle něj současně neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Soudy měly s ohledem na okolnosti případu (věc nebyla projednána v přiměřené době) a především jeho zdravotní stav užít ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

44. Taková argumentace však nemůže být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož s odkazem na něj lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. To obviněný ale nevytýkal.

Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 odst. 1, 2, 3, § 41, § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud též několikrát vyložil důvody, proč se i po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, podle něhož by protizákonné nepoužití § 58 tr.

zákoníku mohlo být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i), popř. písm. h) tr. ř., řídí svojí ustálenou judikaturou (zejména body 19. až 26. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024, nebo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 834/2024).

Není proto účelné znovu tuto argumentaci opakovat, navíc v posuzovaném případě není aplikace tohoto ustanovení s ohledem na trestní sazbu § 209 odst. 4 tr. zákoníku příliš aktuální. Jinými slovy, obviněným namítané pochybení, tj. že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný a že soudy měly přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, formálně nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod.

45. Za této situace zásah dovolacího soudu přichází v úvahu toliko výjimečně, a to shledá-li, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.

O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.

ÚS 2947/17). Dovolací soud má za to, že v důsledku nevyváženého hodnocení všech hledisek relevantních pro stanovení druhu trestu a jeho výměry nebyl přesvědčivě proveden ani již zmiňovaný odpovídající test proporcionality.

46. Při stanovení druhu trestu je soud povinen přihlížet ke všem kritériím uvedeným v § 39 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, což ale ani z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá. V této souvislosti není od věci citovat celé ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.

47. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku po obecném vymezení hledisek uvedených v § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve vztahu k § 39 odst. 3 tr.

zákoníku výslovně zmínil, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud také přihlédl k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem podle § 41 a § 42 tr. zákoníku (bod 61. rozsudku). V dalším správně soustředil svou pozornost na obviněným porušený zájem chráněný trestním zákonem, na hodnocení osoby obviněného a jeho poměrům a taktéž na polehčující a přitěžující okolnosti. Jako polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. p) tr. zákoníku zvažoval, že obviněný před spácháním trestného činu vedl řádný život, ale na druhé straně také upozornil na konkrétní výši škody, která výrazně přesahuje spodní hranici škody značné, a že jednání obviněného mělo na poškozené nejen ekonomický, ale i psychosomatický dopad.

Obviněný podle soudu prvního stupně nad důsledky svého jednání neprojevil věrohodně žádnou lítost, nejeví přesvědčivou ochotu svůj dluh poškozeným uhradit. Protože soud prvního stupně nezjistil dostatečný důvod pro uložení peněžitého trestu, neboť by byl z předpokladu nedobytný, shledal odpovídajícím trestem trest odnětí svobody vyměřený v polovině trestní sazby, tedy v trvání 5 let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou. Dále soud prvního stupně odůvodnil i výrok o uložení trestu zákazu činnosti, proti němuž obviněný v dovolání nebrojil (body 62–67 rozsudku).

Otázku doby, která uplynula od spáchání trestného činu, ani délku trestního řízení nezmínil a ani se jí nezabýval.

48. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení stručně zrekapituloval především hlediska uvedená v § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku, sám zdůraznil, že obviněný páchal trestnou činnost po dlouhou dobu, přičemž škoda výrazně přesáhla hranici škody značné. Uložený trest odnětí svobody v polovině trestní sazby neměl za nepřiměřeně přísný, aby odůvodnil zásah odvolacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně i co do nemožnosti ukládat peněžitý trest z důvodu jeho zjevné nedobytnosti, a naopak i on měl za splněné zákonné podmínky pro uložení trestu zákaz činnosti. Jako nerelevantní z hlediska ukládání trestu odvolací soud označil námitky obviněného týkající se jeho zdravotního stavu (body 25–30 usnesení). Ani tento soud na dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, a ani délku řízení nereflektoval.

49. Jak tedy vyplývá z rekapitulace závěrů soudů, ani jeden z nich se nezabýval otázkou práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Přitom právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (viz i obviněným citované rozsudky ESLP). 50.

Relevantní judikatura ESLP je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. ESLP ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (věc Eckle proti Německu, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, č. 8130/78, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6–7/2001, s. 13). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti.

51. Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o tyto poznatky, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Poznamenal, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotněprávní.

Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (obdobně též nálezy sp. zn. I. ÚS 603/06, III. ÚS 715/06 aj.).

52. Námitku obviněného, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný nejen z pohledu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, ale i z hlediska délky řízení a časového odstupu od spáchání trestného činu, uváží-li se, že trestný čin byl dokonán již 21. 4. 2014, tak v konkrétním případě nelze ignorovat. Patrně právě tato okolnost byla také důvodem, proč jak v obžalobě, tak posléze i v závěrečné řeči v hlavním líčení státní zástupce uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nenavrhoval (navrhoval uložení trestu odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon by byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let, a to za současného vyslovení dohledu probačního úředníka, dále též peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti). Zejména otázka významně dlouhé doby, která uplynula od spáchání trestného činu, neměla být soudy opomenuta a měly ji vzít ve svých hodnotících úvahách na zřetel, což ale neučinily.

Přitom obhájce obviněného ve veřejném zasedání o odvolání obviněného dne 30. 7. 2025 upozornil na dobu, která uplynula od spáchání jednání (č. l. 1923), tedy explicitně dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, zmiňoval.

53. V souvislosti s délkou řízení před orgány činnými v trestním řízení dovolací soud jen pro úplnost poznamenává, že z tohoto hlediska je podstatné, že usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. o zahájení trestního stíhání pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku bylo vydáno dne 8. 11. 2021 a obviněnému doručeno 21. 11. 2021 (č. l. 1–11). Tomu předcházelo vydání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení dne 6. 12. 2019 ve věci podezření ze spáchání podvodu, a to na podkladě písemného oznámení R.

F. ze dne 19. 9. 2019 (č. l. 31). Obžaloba byla ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích podána dne 14. 6. 2023. Hlavní líčení bylo nařízeno na dny 18. 1. 2024 a poté 29. 1. až 1. 2. 2024 a také bylo v těchto dnech konáno; odsuzující rozsudek tak byl soudem prvního stupně vyhlášen 1. 2. 2024. Obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, k jehož projednání odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 28. 8. 2024. To však muselo být – stejně jako veřejné zasedání nařízené na den 26.

3. 2025 – pro dlouhodobé onemocnění obviněného odročeno a o odvolání obviněného bylo rozhodnuto ve veřejném zasedání dne 30. 7. 2025. Věc byla dne 27. 1. 2026 předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání obviněného.

54. Na soudu prvního stupně bude, aby všechna kritéria § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku relevantní z hlediska stanovení druhu trestu a jeho výměry vyváženě vyhodnotil, a teprve poté učinil odpovídající rozhodnutí.

55. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 5 To 23/2024, v části, jíž byl ponechán beze změny výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně a v této části zamítnuto odvolání obviněného, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 64 T 2/2023, v celém výroku o trestu. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve zbývajících výrocích (o vině a náhradě škody) zůstala označená rozhodnutí nezměněna. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudů byla, byť částečně, zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr.

ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.]. 56.

Dovolací soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, poněvadž předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem podle § 265o odst. 1 tr. ř. nepředložil a dovolatel není osobou oprávněnou k podání předmětného návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Tímto rozhodnutím dovolacího soudu byl však výrok o trestu v rozsudku soud prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu zrušen a bude na soudu prvního stupně, aby se otázkou druhu a výměry trestu znovu zabýval. Protože v důsledku rozhodnutí dovolacího soudu neexistuje pravomocný výrok o trestu obviněného, nepřichází v úvahu rozhodnutí o odkladu výkonu trestu.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu