11 Tdo 880/2025

11 Tdo 880/2025-8091

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2025 dovolání obviněných 1. Marka Jánoše, a 2. M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. 8 To 11/2025-7906, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 4/2021, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Marka Jánoše a M. S. odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 45 T 4/2021, byl obviněný Marek Jánoš uznán vinným pod bodem I. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku a pod bodem II. pokusem zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v obou případech ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedená jednání byl jmenovaným soudem odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Obviněný M. S. pak byl týmž rozsudkem městského soudu uznán vinným pod bodem I. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku a pod bodem II. zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v obou případech ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedená jednání byl jmenovaným soudem prvního stupně odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Soud prvního stupně vedle toho podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzeným Pavlem Jakerlem poškozené Československé obchodní bance, a.s., částku ve výši 4.800.000 Kč a poškozené Factoring KB, a.s., částku ve výši 6.622.680,12 Kč. Naopak se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená Československá obchodní banka, a. s. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl v zákonné lhůtě napaden ve všech výrocích odvoláním jak ze strany obviněných Marka Jánoše a M. S., tak i odvoláním podaným v neprospěch obviněného Marka Jánoše státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze, a to výhradně proti výroku o trestu. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 8 To 11/2025, a to tak, že napadené rozhodnutí městského soudu z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu obviněného Marka Jánoše. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl pak citovaným rozsudkem vrchního soudu obviněný Marek Jánoš za jednání uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 45 T 4/2021, a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 5 T 178/2023, odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. To vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 5 T 178/2023, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Naopak odvolání obviněných Marka Jánoše a M. S. byla odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

5. V návaznosti na výše uvedené lze doplnit, že Městský soud v Praze již dříve ve věci obviněných Marka Jánoše a M. S. rozhodl odsuzujícími rozsudky ze 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, a ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 45 T 11/2021 (dále též jen „zrušená rozhodnutí městského soudu“), které byly následně ve spojení s na ně navazujícím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To 34/2022, z podnětu dovolání obou jmenovaných obviněných usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1025/2022 (dále jen „zrušující usnesení Nejvyššího soudu“), zrušeny, a to včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze pak bylo citovaným kasačním usnesením Nejvyššího soudu přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu. Následně rozhodl soud prvního stupně shora uvedeným způsobem.

6. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obvinění Marek Jánoš a M. S. předmětné trestné činnosti dopustili společně s již pravomocně odsouzeným Pavlem Jakerlem v podstatě tím, že: ve vzájemné součinnosti a stanovené dělbě jednotlivých úkolů, jako členové organizované skupiny, vedeni společným záměrem získat neoprávněný finanční prospěch, spočívající v podvodném vylákání finančních prostředků od jednotlivých bankovních institucí, kdy nejprve v přesně nezjištěné době, ve druhé polovině roku 2013 oslovil obviněný Marek Jánoš, coby vůdčí postava celé skupiny, Pavla Jakerleho, kterého pod příslibem finanční odměny ve výši 25.000 Kč měsíčně přesvědčil, aby se tento stal formálním jednatelem a jediným společníkem společnosti RUBINEA, s.r.o., na kterou následně převedl stávající portfolio zákazníků společnosti COLY PROMOTION, s.r.o., ve které byl obviněný Marek Jánoš jednatelem a jediným společníkem, což vyvolalo dojem, že společnost RUBINEA je řádně fungující společností, když následně, v úmyslu vylákat finanční prostředky a získat tak neoprávněný majetkový prospěch, přesvědčil Pavla Jakerleho, aby jako jednatel společnosti uzavřel za tuto společnost jednotlivé úvěrové smlouvy a to u České spořitelny, Československé obchodní banky, GE Money Bank a dále aby uzavřel faktoringovou smlouvu u Factoring KB a.s., přičemž obviněný Marek Jánoš věděl, že společnost RUBINEA nesplňuje stanovené podmínky pro čerpání těchto finančních produktů, načež obviněný Marek Jánoš oslovil obviněného M.

S., vystupujícího pod falešnými jmény „Dupák“, „Kábrt“ a „Kubrt“, který po vzájemné dohodě s obviněným Markem Jánošem využil svých znalostí, neboť věděl, jaké podmínky musí být pro čerpání uvedeného finančního produktu splněny a vyhotovil, případně zajistil vyhotovení, nepravdivých a zkreslených podkladů pro získání jednotlivých úvěrů a faktoringu tak, aby tyto stanovené podmínky splňovaly, kdy konkrétně: I. obvinění Marek Jánoš a M. S. společně s již pravomocně odsouzeným Pavlem Jakerlem

1) dne 18. 8. 2014 ve Zlíně uzavřel odsouzený Pavel Jakerle s Českou spořitelnou smlouvu o kontokorentním úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru s pohyblivou úvěrovou částkou odpovídající součinu částky ve výši 2.500.000 Kč a 80% aktuálního součtu nominálních hodnot pohledávek z obchodního styku společnosti RUBINEA, které jsou zastaveny ve prospěch České spořitelny a započítávají se do rozsahu zajištění, maximálně však ve výši 5.000.000 Kč, přičemž se zavázal tento úvěr použít výlučně pro financování provozních potřeb společnosti RUBINEA a splatit ho v plné výši, nejpozději do 20. 8. 2015, ačkoliv si byl vědom toho, že úvěr splácet nebude a ani neměl fakticky zájem tento úvěr použít ke sjednanému účelu, protože věděl, že společnost RUBINEA nevyvíjí podnikatelskou činnost v deklarovaném rozsahu, a při sjednání úvěru rovněž zamlčel, že je pouze „nastrčenou“ osobou a o úvěr žádá po předchozí domluvě s obviněným Markem Jánošem, který předal obviněnému M. S.

podklady společnosti RUBINEA o kterých věděl, že jsou nedostatečné a dohodl se s ním, že tento vyhotoví, případně zajistí vyhotovení nepravdivých popřípadě zkreslených podkladů společnosti RUBINEA tak, aby tato společnost požadovaná kritéria pro získání úvěru splňovala, poté obviněný M. S., vystupující jako obchodní ředitel společnosti RUBINEA pod smyšleným jménem „Novotný“, v úmyslu vylákat finanční prostředky oslovil zprostředkovatele úvěrů T. M. s požadavkem na provozní financování společnosti, kterému předal nepravdivé, popřípadě zkreslené podklady společnosti RUBINEA, které vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení po předchozí dohodě s Markem Jánošem a to konkrétně přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2012, rozvahu a výkaz zisku a ztráty ke dni 31.

12. 2012, přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2013, rozvahu a výkaz zisku a ztráty ke dni 31. 12. 2013 a ke dni 31. 3. 2014 a další podklady, když po doručení těchto podkladů byl úvěr schválen a prostředky převedeny na účet společnosti RUBINEA. Odsouzený Pavel Jakerle téhož dne vybral na pokyn obviněného Marka Jánoše částku 2.000.000 Kč, kterou předal obviněnému Marku Jánošovi a dne 20. 8. 2014 částku 2.500.000 Kč, když celkově z uváděných pohledávek ve výši 50.404.045 Kč byly nepravdivě deklarovány pohledávky ve výši 40.491.655 Kč, po zjištění nesprávností a zaplacení části dluhu tak České spořitelně vznikla škoda ve výši 4.978.731,19 Kč, 2) odsouzený Pavel Jakerle dne 26.

11. 2014 v Praze 3 na pobočce Československé obchodní banky, a.s. uzavřel jako jednatel společnosti RUBINEA smlouvu o úvěru do výše úvěrového limitu 5.000.000 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, když věděl, že společnost RUBINEA nevyvíjí podnikatelskou činnost v deklarovaném rozsahu a při sjednání úvěru rovněž zamlčel, že je pouze „nastrčenou“ osobou a o úvěr žádá po předchozí společné domluvě s obviněným Markem Jánošem a který požádal obviněného M. S. o jeho zajištění za odměnu 10 až 25% z poskytnutého úvěru, přičemž neznámá třetí osoba pod jménem „Novotný“ oslovila zprostředkovatele úvěrů T.

M. s požadavkem na další úvěr s tím, že bude použit na nákup reklamních LED obrazovek, a předala mu obdobné doklady jako v předchozím případě a dále knihu pohledávek ke dni 30. 6. 2014, která obsahovala zčásti fiktivní faktury, a poté i nepravdivé výpisy z účtů společnosti RUBINEA, které vyhotovil obviněný M. S. po dohodě s obviněným Markem Jánošem, přičemž později docházelo k postupnému odčerpávání finančních prostředků z kontokorentního úvěru především formou hotovostních výběrů, které prováděl odsouzený Pavel Jakerle na základě pokynů obviněného Milana Jánoše, kdy konkrétně v roce 2014 vybral v hotovosti dne 27.

11.

částku 1.800.000 Kč, kterou předal obviněnému Marku Jánošovi spolu s přístupovými daty k internetovému bankovnictví účtu, v roce 2014 pak vybral další částku 1.800.000,- Kč, v roce 2015 finanční prostředky v celkové výši 5.433.000 Kč a v roce 2016 finanční prostředky ve výši 348.000 Kč, přičemž z důvodů porušení smluvních podmínek došlo nejprve ke snížení limitu kontokorentního úvěru z částky 5.000.000 Kč na 4.000.000 Kč, a poté prohlásila Československá obchodní banka všechny pohledávky z poskytnutého úvěru za splatné ke dni 15. 2. 2017, kdy zůstatek ve výši 4.800.000 Kč nebyl do současné doby uhrazen, II. obvinění Marek Jánoš a M. S. společně s již pravomocně odsouzeným Pavlem Jakerlem

1) odsouzený Pavel Jakerle dne 15. 9. 2015 jako jednatel společnosti RUBINEA podepsal s finančním ústavem GE Money bank, a.s., žádost o úvěr, přičemž se jednalo o poskytnutí kontokorentního úvěru s požadovaným limitem čerpání do výše 10.000.000 Kč, kdy částka 5.000.000 Kč měla být použita k refinancování předchozího kontokorentního úvěru u České spořitelny a zbytek k provozním potřebám společnosti RUBINEA, ačkoliv si byl vědom toho, že společnost RUBINEA nevyvíjí podnikatelskou činnost v deklarovaném rozsahu, neměl fakticky zájem tento úvěr použít ke sjednanému účelu, a při sjednávání úvěru zamlčel, že je pouze „nastrčenou“ osobou a o úvěr žádá po předchozí dohodě s obviněným Markem Jánošem, který jednal v úmyslu vylákané prostředky použít pro svou potřebu a trestnou činnost vymyslel, přičemž žádost byla postupně doplněna potřebnými nepravdivými, případně zkreslenými podklady, které dodal obviněný M.

S. po dohodě s obviněným Markem Jánošem, obviněný M. S. pak jednal jako jednatel společnosti RUBINEA pod smyšleným jménem „Kubrt“ se zprostředkovatelem úvěrů R. M., který poté podklady předal bankéři GE Money Bank, P. H., avšak vzhledem k tomu, že předložené podklady byly shledány v rozporu s realitou, byla žádost o poskytnutí úvěru zamítnuta,

2) odsouzený Pavel Jakerle dne 21. 12. 2015 uzavřel jako jednatel společnosti RUBINEA se společností Factoring KB, a.s., faktoringovou smlouvu, jejímž předmětem bylo předfinancování pohledávek společnosti RUBINEA s faktoringovým limitem 6.000.000 Kč, ačkoliv si byl vědom toho, že společnost RUBINEA nevyvíjí podnikatelskou činnost v deklarovaném rozsahu, zamlčel, že je pouze „nastrčenou“ osobou a o financování prostřednictvím faktoringu žádá po předchozí dohodě s obviněným Markem Jánošem, který jednal v úmyslu vylákané prostředky použít pro svou potřebu a trestnou činnost vymyslel, když obviněný Marek Jánoš opět požádal o pomoc obviněného M.

S., který vystupoval jako zástupce společnosti RUBINEA a jednal pod smyšleným jménem „Kubrt“ se zprostředkovatelem úvěrů R. M., kterému předal nepravdivé, případně zkreslené podklady společnosti RUBINEA, když z celkové výše pohledávek v částce 14.174.600 Kč byly nepravdivě deklarovány pohledávky minimálně ve výši 8.164.746 Kč, když ani po navýšení faktoringových limitů nedošlo k úhradě celkem 46 předfinancovaných faktur, čímž byla poškozené Faktoring, KB, a.s. způsobena škoda ve výši 6.622.680.12 Kč.

7. Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 8 To 11/2025, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 45 T 4/2021, napadl obviněný Marek Jánoš prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), písm. g), písm. h), písm. i) a písm. m) tr. ř., neboť podle jeho názoru ve věci rozhodl vyloučený orgán a zároveň rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dále podle obviněného napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a současně mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Konečně pak podle obviněného bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

8. V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný Marek Jánoš po rekapitulaci dosavadního řízení s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl porušení práva na spravedlivý proces, práva na soudní ochranu, práva na projednání věci u nezávislého a nestranného soudu a zásady presumpce neviny. Podle obviněného byl totiž rozsudek soudu prvního stupně vynesen vyloučeným orgánem v důsledku podjatosti jeho senátu, kterou dovolatel spatřuje v tom, že tento senát při svém rozhodování vycházel jako ze zásadního usvědčujícího důkazu ze svědecké výpovědi již odsouzeného spolupracujícího obviněného Pavla Jakerleho (dále též jen „svědek Pavel Jakerle“) a rozhodnutí Městského soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu ve věci jmenovaného svědka. Soud prvního stupně tedy podle obviněného po celou dobu řízení na jeho osobu nahlížel jako na již odsouzeného a postupoval v průběhu celého prvostupňového řízení tak, aby došlo k vynesení odsuzujícího rozsudku, o čemž má svědčit i to, že neuvedl údaje v trestním rejstříku obviněného do souladu se skutečností a nezajistil výmaz záznamu o předchozím, již zrušeném odsuzujícím rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. 45 T 4/2021. Jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně se současně řádně nevypořádaly se všemi námitkami obhajoby uvedenými jak v odůvodnění písemného vyhotovení odvolání, tak při ústním přednesu odvolání v průběhu veřejného zasedání u odvolacího soudu.

9. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále namítl, že neexistují přímé důkazy ani nepřímé důkazy tvořící ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetěz důkazů, jež by vyloučil jakoukoli pochybnost o jeho vině a usvědčil jej z trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. Soud prvního stupně totiž vystavěl odůvodnění odsuzujícího rozsudku na výpovědi svědka Pavla Jakerleho, jejíž obsah je účelový a veden snahou minimalizovat dopad trestního řízení na jeho osobu, přičemž s tímto hlediskem se městský soud vůbec nevypořádal. K danému dovolatel poukazuje zejména na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ze dne 12. 11. 2019, ve věci Adamčo proti Slovensku, č. 45084/14. Zároveň je podle dovolatele výpověď jmenovaného svědka ve zjevném rozporu s obsahem výpovědí svědků P. N., Z. J., P. P., N. J., J. H., P. Z., E. S., P. H., K. G., T. D. a A. M. Z výpovědí jmenovaných svědků totiž vyplývá, že svědek Pavel Jakerle za společnosti RUBINEA skutečně jednal, nebyl jen „nastrčenou figurkou“ a osobně sám sjednával předmětné úvěrové smlouvy bez jakékoli účasti dovolatele.

10. Obviněný zároveň namítl, že již z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu ve věci svědka Pavla Jakerleho, lze vyčíst, že soud prvního stupně (byť v jiném složení senátu) učil závěry o dovolatelově vině ještě před vynesením tímto dovoláním napadeného rozsudku. Takový postup soudu prvního stupně přitom podle obviněného představuje porušení práva na spravedlivý proces, práva na soudní ochranu, práva na projednání věci u nezávislého a nestranného soudu a zásady presumpce neviny.

11. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu. Podle obviněného totiž nebylo na základě provedených důkazů prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, ale ani „hned několika obligatorních znaků objektivní stránky“. Obviněný k danému opětovně upozornil, že pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že se dopustil jemu přisouzených trestných činů v úmyslu přímém, učinil tak pouze na základě výpovědi svědka Pavla Jakerleho, jenž vypovídal jako spolupracující obviněný evidentně ve snaze co nejvíce zredukovat svůj podíl na vlastní trestné činnosti a zajistit si tak nízký trest.

12. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody, jehož výše je v extrémním rozporu s povahou, závažností trestného činu a mírou účasti jeho osoby na trestné činnosti ve vztahu k době trvání trestního řízení. Výměra tohoto trestu tak jednoznačně představuje zdůraznění trestní represe na úkor preventivního a výchovného účelu trestu a představuje též uložení trestu exemplárního, což je neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe a je projevem porušení principů spravedlivého procesu.

13. Závěrem svého dovolání proto obviněný Marek Jánoš shrnul, že v důsledku zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně byl naplněn též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, a následně jej sám zprostil viny. Nadto učinil směrem k soudu prvního stupně podnět k učinění návrhu na odložení výkonu dovoláním napadených rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř.

14. Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 8 To 11/2025, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 45 T 4/2021, napadl prostřednictvím své obhájkyně dovoláním rovněž obviněný M. S., přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), písm. g) a písm. h) tr. ř., neboť podle jeho názoru ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen a současně šlo o vyloučený orgán. Dále pak podle jeho mínění byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, přičemž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Konečně podle obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

15. V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný M. S. rekapituloval dosavadní průběh řízení, přičemž své námitky v prvé řadě směřoval proti uloženému trestu odnětí svobody, když namítl, že tento je nepřiměřeně přísný a nesplňuje svůj účel s přihlédnutím k tomu, po jakou dobu se trestní řízení vedlo a jaká doba uplynula od spáchání skutku. V důsledku této skutečnosti bylo podle obviněného zasaženo do jeho ústavních práv a byla porušena zásada přiměřenosti trestní sankce, k čemuž poukázal na četnou judikaturu ESLP a Ústavního soudu. Soudy nižších stupňů zároveň podle dovolatele dostatečně nereflektovaly jeho osobní poměry, které se od spáchání trestné činnosti změnily, když od této doby vede řádný život, řádně hradí veškeré své závazky a vychovává jedno studující zletilé dítě a jedno dítě nezletilé, pro jehož vývoj bude mít uložený trest nenávratný psychický postih. Dovolatel je dále veden jako uchazeč o zaměstnání, když nové zaměstnání doposud nezískal právě v důsledku přetrvávajícího neoprávněného záznamu v trestním rejstříku o předchozím odsouzení zrušeným rozhodnutím Městského soudu v Praze, nicméně sám dochází na kurz programátora zprostředkovaný Úřadem práce.

16. Dovolatel k jím namítané nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody současně poukázal na novelu trestního zákoníku, která byla dne 30. 5. 2025 schválena Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky. Touto novelou má podle obviněného dojít k úpravě podmínek ukládání peněžitého trestu a na jejím základě by u něho v budoucnu připadalo uložení peněžitého trestu v úvahu, přičemž soud prvního stupně měl aplikovat zásady této novely i v nyní projednávané věci. V tomto ohledu obviněný současně poukazuje na případy, kdy byly jinými soudy prvních stupňů v jiných řízeních za trestné činy směřující proti lidským životům a zdraví uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody.

17. V další části svého dovolání vymezujícího námitky proti právní kvalifikaci svého jednání obviněný namítl její nepřiléhavost, jelikož soud prvního stupně nerozvedl, jakou konkrétní činnost měl dovolatel vykonat pro sjednání úvěrů. Dovolatel současně uvedl, že má za to, že pokud by byl spáchán skutek tak, jak je popsán v obžalobě, je z hlediska trestní součinnosti více přiléhavá právní kvalifikace podle § 23 tr. zákoníku, tedy forma spolupachatelství, nikoliv forma účastenství. Pro závěr o formě účastenství není ani dostatečně vysvětlena úloha hlavního pachatele a prokázán jeho úmysl ke spáchání činu.

Obžaloba pak podle dovolatele ani přes jeho výslovnou výzvu neoznačila, kterými konkrétními z navržených důkazů je prokazována jeho vina a k jakému konkrétnímu tvrzení obžaloby se dílčí důkaz vztahuje. Obžaloba rovněž nikterak nekonkretizovala, jaké konkrétní nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje byly poskytnuty, ani jaké podstatné údaje byly zamlčeny. Neuvádí ani, zda takové údaje byly způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem a není patrná ani úvaha o subsumování popsaných skutečností pod konkrétní znak skutkové podstaty.

Obžaloba tedy podle obviněného neunesla důkazní břemeno a nepodložila věc procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu. V návaznosti na to pak ani senát Městského soudu v Praze nezkoumal, zda by došlo k poskytnutí úvěrů při uvedení jiných údajů, resp. zda uvedené skutečnosti měly zásadní a podstatný vliv pro uzavření smlouvy o úvěru a jeho poskytnutí.

18. Obviněný následně namítl, že v jeho věci rozhodoval vyloučený orgán v důsledku podjatosti členů senátu Městského soudu v Praze. Soud prvního stupně měl totiž již před skončením dokazování za prokázanou jeho vinu, jelikož vycházel z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, ve kterém byla uzavřena dohoda o vině a trestu s již odsouzeným spolupracujícím obviněným Pavlem Jakerlem. Předseda senátu Mgr. Lukáš Slavík je dále spolu s předsedkyní původního senátu, jehož předchozí rozhodnutí ve věci obviněného bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1025/2022, členem evidenčního senátu a přísedící JUDr. Jiřina Jarošová a Mgr. Eva Nováková, které se jako členky senátu podílely na vydání nyní dovoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, s ní působí jako přísedící v jejím senátu č. 45 T. Podle obviněného se přitom i senát v čele s Mgr. Lukášem Slavíkem seznámil s rozsudkem ve věci odsouzeného spolupracujícího obviněného Pavla Jakerleho, jímž byla předjímána dovolatelova vina, pročež jeho obsahem mohl být tento senát ovlivněn při svých konečných úvahách. Obviněný dále namítá, že lze pochybovat o možnosti podání svědecké výpovědi ze strany spolupracujícího obviněného Pavla Jakerleho, jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání, když takováto osoba vystupuje v pozici svědka čistě jen ve formálním pojetí, přičemž jsou jí stále zachována původní obhajovací práva a materiální postavení obviněného. Díky tomu je taktéž vyloučeno, aby se takovýto svědek dopustil trestného činu křivé výpovědi. Přesto soud prvního stupně použil výpověď svědka Pavla Jakerleho jako hlavní důkaz k prokázání viny dovolatele. Zároveň obviněný zdůraznil, že jeho tvrzení o podjatosti členů senátu Městského soudu v Praze dokládá mimo jiné i skutečnost, že se tento senát neodebral před svým rozhodnutím k závěrečné poradě.

19. Obviněný dále namítl, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 5. 2024 je zjevné, že soud pokračoval v hlavním líčení za použití § 202 odst. 2 a odst. 5 tr. ř., ač věděl, že nedisponuje buď řádnou omluvou ze strany obviněného Marka Jánoše, pro kterou by jednání odročil, nebo řádnou žádostí o konání hlavního líčení v nepřítomnosti jmenovaného obviněného, tak jak ji vyžaduje trestní řád, přičemž tuto žádost dodala obhájkyně obviněného Marka Jánoše až následujícího dne. Za tohoto stavu tedy nebyly splněny podmínky pro konání hlavního líčení dne 13. 5. 2024, čímž mohl být obviněný Marek Jánoš zkrácen na svých obhajovacích právech.

20. Obviněný následně učinil podání, v němž doplnil své dovolání a namítl, že po zrušení původního odsuzujícího rozsudku a přikázání věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu, došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce tím, že místopředsedou Městského soudu v Praze Mgr. Michalem Roubíčkem byla věc přidělena Mgr. Lukáši Slavíkovi toliko ad hoc. Jmenovaný místopředseda totiž pro tento postup neměl zákonné zmocnění a neměl pro to ani „speciální zmocnění“, které by mu zakládal rozvrh práce Městského soudu v Praze.

21. Dále obviněný v doplnění svého dovolání namítl, že Městský soud v Praze nepostupoval správně ani při zvolení přísedících do nově složeného senátu, když podle rozvrhu práce neměli být zvoleni přísedící ze senátu č. 45 T, ale ze soudního oddělení č. 73 T, kde je Mgr. Lukáš Slavík předsedou senátu. Nadto obviněný poukazuje, že ke zvolení přísedících došlo až ve druhém týdnu v měsíci lednu roku 2024, tedy až deset měsíců od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1025/2022, a přidělení věci předsedovi jiného soudního oddělení městského soudu.

22. Konečně pak obviněný namítl, že Vrchní soud v Praze nekladl patřičný důraz na vypořádání jeho odvolacích námitek, na které odkazuje a které byly odvolacím soudem fakticky ignorovány, o čemž má svědčit i skutečnost, že nedošlo ani ke stručnému odůvodnění zamítnutí odvolání obviněného po vyhlášení rozhodnutí.

23. Závěrem svého doplnění dovolání proto obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, a následně jej sám zprostil viny.

24. K podaným dovoláním obou obviněných zaslal svá písemná stanoviska ze dne 15. 7. 2025, sp. zn. 1 NZO 514/2025-43, a ze dne 25. 7. 2025, sp. zn. 1 NZO 514/2025-67, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v těchto úvodem rekapituluje dosavadní průběh řízení, přičemž k vlastním námitkám uplatněným obviněným M. S. předně konstatuje, že ačkoli tento ve svém mimořádném opravném prostředku označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tomuto dovolacímu důvodu žádná z jím uplatněných dovolacích námitek neodpovídá (pozn.: státní zástupce vypracoval své vyjádření v době, kdy ještě neměl k dispozici doplnění dovolání podané obviněným M. S.).

25. K námitkám obviněných Marka Jánoše a M. S. vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce uvádí, že pouze dovolatel M. S. již ve svém odvolání přednesl výhradu, v jejímž rámci vytkl možnou podjatost rozhodujícího senátu, čímž splnil formální podmínku vymezenou v citovaném dovolacím důvodu. Státní zástupce přitom po seznámení se s dostupným spisovým materiálem vyjadřuje přesvědčení, že nevznikly žádné pochybnosti, které by mohly vést k závěru, že u předsedy senátu či některé z přísedících existovaly důvody, jež by svědčily o jejich možné podjatosti vylučující je z rozhodování v této trestní věci. Námitka dovolatele M. S. tedy podle státního zástupce postrádá opodstatnění, jelikož prostá skutečnost, že nyní rozhodující soudci působí na stejném soudu jako dříve rozhodující předsedkyně senátu, či jsou s ní v blízkém pracovním vztahu, sama o sobě pochybnosti o jejich nepodjatosti založit nemůže. Argument obviněného v tom smyslu, že se seznámili s rozsudkem vydaným ve věci původně spoluobviněného Pavla Jakerleho, je podle názoru státního zástupce naprosto absurdní, neboť s rozsudkem, jímž byla schválena dohoda o vině a trestu stran jmenovaného se teoreticky mohl seznámit kterýkoli soudce. Významné je mimo jiné to, že aktuálně rozhodující senát se na rozhodování ve věci Pavla Jakerleho nepodílel a dokazování v nyní projednávané věci provedl celé znovu, a to včetně výslechu Pavla Jakerleho v postavení svědka. Pochybnosti o nepodjatosti (a důvody pro jejich vyloučení) by přitom sama o sobě nezaložila ani výtka obviněného v tom smyslu, že uvedený senát se údajně před vyhlášením rozsudku neodebral k závěrečné poradě.

26. K námitkám, jenž obviněný M. S. vznesl ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak státní zástupce konstatuje, že se tyto vztahují k nepřítomnosti obviněného Marka Jánoše u hlavního líčení konaného dne 13. 5. 2024, přičemž týká-li se napadené rozhodnutí více osob, je obviněný oprávněn podat dovolání jen proti té části rozhodnutí, jež se ho bezprostředně týká. Proto nemůže podat dovolání ve prospěch či v neprospěch svého spoluobviněného, zúčastněné osoby apod.

27. K dovolacím námitkám, jež obvinění M. S. a Marek Jánoš podřadili pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., státní zástupce uvádí, že obvinění ve svých dovoláních žádnou z vad podřaditelných pod tyto dovolací důvody fakticky nevytkly. Konkrétně k námitkám obviněného Marka Jánoše uvádí, že ten pouze v návaznosti na vlastní hodnocení provedených důkazů dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soudy nižších stupňů a údajný zjevný rozpor odvozuje právě jen z nesouladu skutkových zjištění soudů v porovnání se svojí představou o tom, kterak skutkový děj proběhl. Zároveň na základě zpochybnění skutkových zjištění soudů namítá, že jimi tvrzeným způsobem nejednal a zákonné znaky skutkové podstaty přisouzených zločinů, včetně jejich subjektivní stránky, naplněny být nemohly. Veškerá skutková zjištění Městského soudu v Praze, jejichž správnost aproboval rovněž Vrchní soud v Praze a jež přesvědčivě charakterizovala jednání pachatelů a dovolatelovu vůdčí roli na páchaném protiprávním jednání, z řádně provedených a procesně použitelných důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. K danému státní zástupce odkazuje na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze. Stejně tak na odůvodnění tohoto rozsudku a na skutkovou větu výroku o vině odkázal i ve vztahu k námitce obviněného M. S. založené na tvrzení, že popis jeho jednání není dostatečně podrobný pro užití jemu přisouzené právní kvalifikace tohoto skutku.

28. K námitkám, v nichž oba dovolatelé vyjádřili nespokojenost s jim uloženými tresty odnětí svobody, státní zástupce konečně uvádí, že se jedná o námitky, které pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podřadit nelze. Jádrem těchto námitek je totiž nespokojenost dovolatelů s výší uložených trestů, přičemž v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněných. Takovými však tresty uložené dovolatelům podle státního zástupce nejsou, neboť jejich výše a způsob výkonu byly soudy nižších stupňů odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním, přičemž je svou výší za nepřiměřeně přísné a nespravedlivé označit nelze.

29. Státní zástupce tedy v závěru svého vyjádření s ohledem na výše uvedené shrnul, že konkrétní námitky uvedené obviněnými Markem Jánošem a M. S. dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné, pročež navrhl, aby dovolání těchto obviněných Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

30. Vyjádření státního zástupce k dovoláním podaným shora jmenovanými obviněnými bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájcům obviněných k jejich případným replikám. Do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních přitom využil svého práva na repliku k vyjádření státního zástupce pouze obviněný Marek Jánoš, který v rámci této repliky věcně doplnil pouze to, že námitku podjatosti vznesl již při veřejném zasedání dne 26. 3. 2025 u odvolacího soudu. Dále obviněný setrval na svém přesvědčení o tom, že postupem soudů nižších stupňů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

III. Přípustnost dovolání

31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou jednotlivá dovolání obviněných (včetně doplnění dovolání podaného obviněným M. S.) přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda učiněná podání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

32. Po prostudování podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež předmětná dovolání včetně doplnění vyhodnotil jako přípustná a v tomto směru vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

33. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze oběma obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

34. Obviněný M. S. ve svém podání předně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je naplněn tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem je tedy daný dovolací důvod naplněn rovněž v případě existující vady spočívající v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Obecně přitom platí, že soud nebyl náležitě obsazen, jestliže jeho obsazení neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude zejména tehdy, když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2012-II. Sb. rozh. tr.) apod. (viz Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).

35. V souvislosti s oběma obviněnými uplatněnými námitkami Nejvyšší soud dále v obecné rovině připomíná, že jimi namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod přitom nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Současně platí, že ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

36. V souvislosti s obviněným M. S. uplatněnými námitkami pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavní líčení nebo při veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz aplikace ustanovení § 202 odst. 2 až 5 tr. ř. v případě hlavního líčení a § 263 tr. ř. v případě veřejného zasedání). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konaného veřejného zasedání (§ 198, § 233 tr. ř.). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě tento dovolací důvod (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 57/2005-II Sb. rozh. tr.).

37. Jedná-li se o oběma obviněnými současně namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je namístě připomenout, že tento důvod spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

38. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností ode dne 1. 1. 2022 tedy nedošlo k nikterak obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných skutkových zjištěních.

39. Oba dovolatelé ve svém podání odkázali též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

40. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., na který ve svém dovolání odkázal obviněný Marek Jánoš, pak může být naplněn ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez splnění k tomu předepsaných podmínek. Naproti tomu uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu znamená, že při ukládání trestu odnětí svobody došlo k nedůvodnému překročení horní hranice trestní sazby, nebo nezákonnému prolomení její dolní hranice, včetně nesprávného užití § 40 odst. 2 a § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. NS 26/2004-T 617). Tento dovolací důvod proto nenaplňují subjektivní námitky domnělé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

41. Konečně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na který ve svém podání výslovně odkázal pouze obviněný Marek Jánoš, nicméně ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) nelze pominout, že i obviněný M. S. ve svém dovolání fakticky, tedy shodně jako prvně jmenovaný obviněný, brojí proti postupu a závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto (implicitně) i on uplatnil zbylé jím materiálně (výslovně) uplatněné dovolací důvody ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Vrchním soudem v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné, lze v obecné rovině připomenout následující. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je dán jen tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. (tj. po provedení věcného přezkumu odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že podané odvolání odvolací soud neshledal důvodným), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V takovémto případě nebylo osobě obviněného odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.

42. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V. K meritu věci

43. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněných Marka Jánoše a M. S. splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaných mimořádných opravných prostředků dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných obsahují argumentaci, kterou lze formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a písm. b) tr. ř. Naopak převážnou (zbylou) část jimi vznesených námitek oba dovolatelé opřeli o argumentaci, kterou pod zákonem taxativně stanovené dovolací důvody podřadit v žádném ohledu nelze, či v případě obviněného M. S. o argumentaci zčásti zcela nepřípustnou, kterak je rozvedeno níže.

44. Nejvyšší soud považuje za vhodné již na tomto místě předně zdůraznit, že oba obvinění se ve svých dovoláních v řadě námitek omezily pouze na obecné odmítnutí závěrů Městského soudu v Praze, jejichž odůvodnění označili za nedostatečné, a to aniž by vlastní věcnou argumentací tyto závěry jakkoli rozporovali. Dále pak učinili ve svých dovoláních rovněž ničím neodůvodněná tvrzení a obecné poukazy na různé skutečnosti, u nichž není zjevný jakýkoli vztah k nyní projednávané věci. K tomuto stavu Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, není dovolací soud povinen je za něho jakkoli domýšlet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07).

45. Dále pak považuje Nejvyšší soud za vhodné opětovně zdůraznit, že v této trestní věci obviněných Marka Jánoše a M. S. se v případě jejich dovoláními napadených rozhodnutí jedná v pořadí již o druhá meritorní rozhodnutí obou soudů nižších stupňů. První odsuzující rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021 (ve věci obviněného Marka Jánoše), a ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 45 T 11/2021 (ve věci obviněného M. S.), jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To 34/2022, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněných proti těmto rozsudkům, totiž byly na základě dovolání podaného oběma dovolateli usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1025/2022, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušeny. Věc pak byla vrácena Městskému soudu v Praze s tím, aby ji tento soud v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu, neboť Nejvyšší soud shledal naplněným dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolací soud totiž ve svém citovaném zrušujícím (kasačním) usnesení dospěl k závěru, že ve věci dovolatelů byla porušena zásada presumpce neviny, jelikož senát soudu prvního stupně před vydáním svých zrušených rozhodnutí ve stejném složení uznal vinným ze spáchání téhož trestného činu rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, původně spoluobviněného Pavla Jakerleho. Citovaný rozsudek byl přitom v něm užitými formulacemi způsobilý vyvolat pochybnosti, zda nedošlo k předjímání odpovědi na otázku ohledně naplnění všech kritérii potřebných pro to, aby byli dovolatelé považováni za pachatele předmětných trestných činů, což mělo za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu, kterak vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR.

V. 1. K námitkám obviněného M. S. proti obsazení soudu prvního stupně

46. Obviněný M. S. v doplnění svého dovolání namítl, že po vydání zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu, došlo k porušení práva na zákonného soudce tím, že věc byla přidělena místopředsedou Městského soudu v Praze novému předsedovi senátu č. 73 T Mgr. Lukáši Slavíkovi, aniž by byl pro tento úkon místopředseda městského soudu jakýmkoli způsobem zmocněn. Dále Městský soud v Praze podle obviněného nepostupoval správně ani při výběru přísedících do nově sestaveného senátu, když podle rozvrhu práce neměli být zvoleni přísedící ze senátu č. 45 T, ale ze soudního oddělení č. 73 T, v němž je Mgr. Lukáš Slavík předsedou senátu.

47. K takto ve vztahu k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a jím relevantně vzneseným námitkám je namístě alespoň stručně a v obecné rovině konstatovat, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců „ad hoc“ (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1171/14, ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 22/16).

48. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí práva na zákonného soudce – jako garance proti možné svévoli – i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudu. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu. Osoba soudce ve složení senátů musí být jista předem, než obžaloba dojde soudu (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98). Pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, tedy nelze redukovat jen na případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního soudu (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98), Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 8 Tdo 592/2004, ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1306/2012, ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1522/2016, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 303/2019), jakož i ostatních obecných soudů.

49. Současně je však vhodné připomenout, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka porušení práva na zákonného soudce musí být uplatněna včas, tj. bezprostředně poté, co se účastník řízení dozvěděl skutečnosti, které ji odůvodňují. Ústavní imperativ, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1206/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19). Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně poznamenal, že každý případ je třeba ve světle výše uvedených principů posoudit individuálně s ohledem na všechny jeho podstatné okolnosti. Ne vždy totiž musí zásah do složení soudního senátu dosahovat intenzity protiústavnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 144/16, a ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1499/18).

50. Stran tvrzení obviněného M. S. je na místě upozornit, že z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2023, s účinností od 15. 3. 2023, vyplývá, že předseda soudu pověřuje místopředsedy Městského soudu v Praze podle § 121 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soud, ve znění tehdy účinném, výkonem státní správy, a to místopředsedu pro věci trestní Mgr. Michala Roubíčka mimo jiné tím, že koordinuje práci všech soudců a oddělení trestního úseku, včetně personálních záležitostí, a řídí práci senátů č. 1 T, 2 T, 3 T, 4 T, 10 T, 40 T, 41 T, 42 T, 43 T, 45 T, 46 T, 47 T, 48 T, 49 T, 56 T, 57 T, 63 T a Tm, 73 T a 74 T. Z odstavce I. 11., obecné části, bodu 5. – úseku trestního citovaného rozvrhu práce se pak podává, že pokud dojde k vyloučení předsedy senátu, přísedícího nebo celého senátu z rozhodování až po přidělení věci, a to včetně případu, že instančně nadřízený soud přikáže projednat věc v novém složení senátu, nebo dojde u soudce k zániku funkce předsedy senátu, věc se znovu přidělí podle obecných zásad přidělování věcí do soudního oddělení, které je v daném okruhu „na řadě“, a to pod původní spisovou značkou.

51. Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2024, s účinností od 8. 1. 2024, konkrétně z odstavce I. 20., obecné části, bodu 5. – úseku trestního, současně vyplývá, že pokud ve věci jedná senát, kterému předsedá z jakéhokoliv důvodu předseda senátu z jiného soudního oddělení (např. z důvodu zástupu či změny v obsazení senátu po přidělení věci), je senát složen z tohoto „zastupujícího“ předsedy a přísedících přidělených do soudního oddělení, pod jehož spisovou značkou je rozhodováno, nikoliv přísedících přidělených do soudního oddělení ve věci rozhodujícího „zastupujícího“ předsedy senátu.

52. V nyní projednávaném případě nastala situace, kdy rozvrhem práce původně určený senát Městského soudu v Praze s ohledem zrušení jeho původních odsuzujících rozhodnutí Nejvyšším soudem a přikázání věci k novému rozhodnutí v jiném složení senátu nemohl věc rozhodnout. Proto provedl přidělení této věci novému senátu č. 73 T v čele s jeho předsedou Mgr. Lukášem Slavíkem místopředseda Městského soudu v Praze Mgr. Michal Roubíček svým opatřením ze dne 23. 5. 2023, a to podle obecných zásad přidělování věcí, pročež jmenovanému předsedovi senátu byla daná věc přidělena pod původní spisovou značkou. Po nařízení hlavního líčení na dny 19. až 22. 2. 2024 byl předsedou senátu č. 73 T Mgr. Lukášem Slavíkem dán pokyn k zajištění přísedících. V daném okamžiku byli pro obsazení senátu v souladu s tehdy platným zněním rozvrhu práce zajištěni přísedící ze senátu č. 45 T, tedy přísedící přidělení do soudního oddělení, kterému věc původně napadla po podání obžaloby, teda podle původně přidělené spisové značky.

53. Stran prvé z námitek obviněného brojící proti přidělení věci předsedovi senátu č. 73 T Mgr. Lukáši Slavíkovi úkonem místopředsedy Městského soudu v Praze Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že na podkladě pověření, které bylo vtěleno přímo do rozvrhu práce daného soudu pro příslušný kalendářní rok, byl místopředseda soudu pro věci trestní Mgr. Michal Roubíček oprávněn rozhodnout o přidělení věci novému předsedovi senátu. Námitka obviněného M. S. brojící proti tomuto postupu je tedy nedůvodná.

Pokud je místopředsedou soudu zjištěn senát, který je z hlediska nápadu věcí aktuálně tzv. na řadě a tomuto spis přidělí, jedná se o naprosto standardní postup, na kterém nelze shledat ničeho protizákonného. Nad rámec již řečeného je pak na místě podotknout, že i kdyby měl o přidělení věci novému předsedovi senátu rozhodovat předseda Městského soudu v Praze, nikoliv jeho místopředseda, je nutno uzavřít, že takové případné pochybení Městského soudu v Praze (které však v nyní posuzované věci nebylo shledáno) není s ohledem na judikatorní závěry plynoucí z výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu možné vnímat jako pochybení natolik závažné, že by jím bylo ohroženo právo obviněného na zákonného soudce a že by snad přidělení trestní věci obviněného novému předsedovi senátu vykazovalo znaky libovůle.

Místopředseda Městského soudu v Praze věc nově přidělil předsedovi senátu č. 73 T Mgr. Lukáši Slavíkovi na základě pravidel již obsažených v rozvrhu práce a s výslovným poukazem na ně. Tato jeho činnost je tak i zpětně přezkoumatelná a plně transparentní. Ostatně obviněný v naznačených směrech vůči přidělení věci předsedovi senátu č. 73 T Mgr. Lukáši Slavíkovi stran toho, zda mu skutečně měla být věc přidělena, ani ničeho nenamítá.

54. K druhé z námitek obviněného, jíž tento brojí proti obsazení senátu přísedícími přidělenými podle rozvrhu práce do soudního oddělení č. 45 T, pak Nejvyšší soud konstatuje, že ani tato není důvodná. K danému je na místě předně upozornit, že zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících jsou méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní soud opakovaně konstatoval – není v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud tedy jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu obsaženého v rozvrhu práce, který je veřejnosti přístupný, nejde o akt libovůle s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce (např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15). Rozvrh práce Městského soudu v Praze pro rok 2024, ve znění účinném od 8. 1. 2024, přitom přesně specifikoval seznam přísedících zařazených do senátu č. 45 T, z něhož navíc nemohly být konkrétní osoby pro danou věc vybírány nahodile, ale podle abecedního pořadí s ohledem na to, zda se k projednání věci mohou (zejména s ohledem na své časové možnosti) dostavit. Jak již bylo výše konstatováno, z jeho odstavce I. 20., obecné části, bodu 5. – úseku trestního vyplývá, že pokud má jednat senát, kterému z jakéhokoli důvodu předsedá předseda z jiného oddělení, jsou jeho členy přísedící, kteří jsou kmenově přiděleni do oddělení, pod jehož spisovou značkou je daná věc rozhodována.

55. O takový případ se jednalo i v nyní projednávané věci, jelikož tato původně napadla Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně do soudního oddělení č. 45 T. Následně byla na základě rozvrhu práce tohoto soudu platného pro rok 2023, s účinností od 15. 3. 2023, přidělena předsedovi senátu z jiného soudního oddělení následujícímu v pořadí, který pak o této věci rozhodoval pod původní spisovou značkou, a to pro vyloučení původního senátu z rozhodování věci v důsledku kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1025/2022. Věc tedy byla nadále rozhodována pod původní sp. zn. 45 T 4/2021. Z těchto důvodů musel být senát v čele s Mgr. Lukášem Slavíkem jakožto „zastupujícím předsedou“ podle pravidel předem nastavených rozvrhem práce, ve znění účinném od 8. 1. 2024, poté, co tento předseda učinil první krok směřující k meritornímu rozhodnutí věci (jíž bylo nařízení hlavního líčení) a vyžádal si zajištění přísedících, obsazen přísedícími z (původního) senátu č. 45 T a nikoliv ze senátu č. 73 T, jak namítal obviněný. Přísedící Mgr. Eva Nováková a JUDr. Jiřina Jarošová přitom byli v rozhodné době rozvrhem práce městského soudu řádně přiděleni do soudního oddělení č. 45 T. Lze tedy uzavřít, že Městský soud v Praze měl v době nařizování hlavního líčení, a tedy povolávání přísedících, jasný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým projednávaným věcem, v důsledku čehož je možné učinit obecný závěr, že přísedící nebyli vybíráni nahodile nebo účelově.

56. Pokud se pak jedná o prodlevu mezi přidělením věci předsedovi senátu Mgr. Lukáši Slavíkovi dne 25. 3. 2023 a obsazením senátu přísedícími v návaznosti na nařízení prvního hlavního líčení ve věci, pak z tohoto lze usuzovat pouze na to, že v řízení došlo k jistým prodlevám, na něž ostatně sám dovolatel M. S. poukazuje v rámci svých námitek směřujících proti výroku o trestu. Pokud se tedy obviněný ve svém dovolání omezil pouze na sdělení toho, že tento postup považuje za „podivný“, aniž by ve vztahu k tomu fakticky vznesl jakoukoli věcnou námitku stran jeho správnosti a možných důsledků, postrádá tento poukaz ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. jakoukoli relevanci.

57. Konečně je pak souhrnně k výše uvedeným námitkám nezbytné zdůraznit, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně, přestože osoby předsedy senátu a přísedících mu musely být známy již nejpozději od okamžiku započetí konání prvního hlavního líčení dne 19. 2. 2024, obviněný M. S. sám, ale ani prostřednictvím svého obhájce, námitku proti složení daného senátu, resp. že v jeho věci nerozhoduje zákonný soudce, neuplatnil a uplatnil ji poprvé až ve svém dovolání. V souladu se shora zmíněnou judikaturou Ústavního soudu se za těchto okolností jeví jeho námitka proti složení senátu soudu prvního stupně, jejímž prostřednictvím se jmenovaný domáhá ochrany svého práva na zákonného soudce, jako účelové jednání, kterým se snaží zvrátit odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako usnesení soudu odvolacího, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 441/21). Je tak nutno uzavřít, že výše uvedená námitka obviněného neobstojí, neboť jednak se nejednalo o případ svévole při přidělování soudní agendy a určení složení senátu, a jednak tato nebyla uplatněna včas, tj. bezprostředně poté, co se obviněný dozvěděl skutečnosti, jež ji odůvodňovaly.

V. 2. K námitkám obviněných stran jimi tvrzené podjatosti členů senátu soudu prvního stupně

58. Oba obvinění dále s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítají, že v jejich trestní věci rozhodl vyloučený orgán, jímž byl senát soudu prvního stupně, a to z toho důvodu, že tento nelze považovat za nestranný a nepředpojatý, neboť vycházel z výpovědi svědka, kterým byl již dříve samostatně odsouzený, spolupracující obviněný Pavel Jakerle. Tento senát byl ovlivněn rovněž rozhodnutím Městského soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu ve věci jmenovaného svědka a byla jím předjímána i vina obou dovolatelů. Podle obviněných tedy byli členové senátu Městského soudu v Praze přesvědčeni o jejich vině ještě před vydáním jejich dovoláním napadeného rozhodnutí, o čemž podle obviněného Marka Jánoše svědčí rovněž to, že soud prvního stupně nezajistil výmaz původního záznamu o jeho odsouzení původním, v důsledku kasačního zásahu Nejvyššího soudu zrušeným rozsudkem soudu prvního stupně z evidence rejstříku trestů, a podle obviněného M. S. dále i to, že se senát soudu prvního stupně před vyhlášením svého rozsudku neodebral k závěrečné poradě. Obviněný M. S. současně poukázal na skutečnost, že členové senátu soudu prvního stupně mají navíc blízké vazby na členy původního senátu, který vydal zrušená rozhodnutí městského soudu a který schvaloval dohodu o vině a trestu spolupracujícího obviněného Pavla Jakerleho. Oba dovolatelé jsou tedy přesvědčeni, že pochybnosti o nepodjatosti nebyly odstraněny ani po kasačním zásahu dovolacího soudu a vrácení věci Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu.

59. Takovéto námitky přitom lze formálně podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř, přičemž jde-li o naplnění druhé ze zákonných podmínek pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu, tj. včasné namítnutí podjatosti rozhodujícího orgánu činného v trestním řízení, Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že oba dovolatelé vznesli námitku podjatosti vůči členům senátu soudu prvního stupně, který vynesl jimi odvoláním napadený rozsudek, již v odvolacím řízení.

60. K danému je v obecné rovině třeba připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

61. Dále je zapotřebí uvést, že pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).

62. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska (srov. rozsudky ESLP ze dne 22. 4. 1994, ve věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, č. 15651/89, a ze dne 20. 5. 1998, ve věci Gautrin a další proti Francii, č. 21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93), přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, uveřejněném pod č. 121 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž výslovně uvedl: „Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“. Současně platí, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

63. Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout i to, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. DURDÍK, T. In DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).

64. S ohledem na dovolací argumentaci obou obviněných je podle Nejvyššího soudu nutné připomenout obecné zásady týkající se nestrannosti v kontextu podílení se soudce na předchozích rozhodnutích ve stejné (trestní) věci, které shrnul ESLP v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, ve věci Meng proti Německu, č. 1128/17, zejména v bodech 46. až 48. V této věci dospěl ESLP mimo jiné k závěru, že „samotná skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu, nemůže sama o sobě odůvodňovat obavy o jeho nestrannost. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již soudil spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby vyvolala pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v pozdější věci“. Otázka nestrannosti soudce však podle ESLP vyvstává tehdy, „pokud již dřívější rozhodnutí obsahuje podrobné posouzení role osoby, jež byla následně souzena za trestný čin spáchaný vícero osobami, a to zejména tehdy, pokud dřívější rozhodnutí obsahuje konkrétní kategorizaci účasti stěžovatele nebo je z něj zřejmé, že později souzená osoba naplnila všechny podmínky nezbytné pro spáchání trestného činu. V závislosti od okolností konkrétního případu mohou být takové skutečnosti považovány za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má již na počátku soudního řízení s později souzenou osobou předpojatý názor ohledně skutkových okolností týkajících se této osoby.“ Tyto závěry přitom ESLP nejen potvrdil, ale i dále rozvedl ve svém pozdějším rozsudku ze dne 25. 11. 2021, ve věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19. Zde zdůraznil, že „odsouzení spolupachatelů stěžovatele za předmětné trestné činy na základě popisu jejich trestné činnosti (který obsahoval přesné skutkové vymezení konkrétní role stěžovatele) tak bylo v zásadě způsobilé vyvolat pochybnosti, zda nedošlo k předjímání odpovědi na otázku ohledně naplnění všech kritérií potřebných pro to, aby byl stěžovatel považován za pachatele předmětných trestných činů. Odkazování na stěžovatele a jeho jednání uvedeným způsobem může v zásadě zavdat příčinu k ochraně jeho práva na presumpci neviny… zásada presumpce neviny bude porušena, pokud soudní rozhodnutí nebo prohlášení úřední osoby týkající se osoby obviněné z trestného činu bude reflektovat názor, že dotyčná osoba je vinna dříve, než jí byla vina skutečně podle zákona prokázána.“ (srov. zejména body 49. až 64. citovaného rozsudku).

65. Při aplikaci výše uvedených východisek na danou trestní věc Nejvyšší soud shledal, že nelze přisvědčit tvrzení obviněných Marka Jánoše a M. S., založenému na jejich nespokojenosti se způsobem, jakým byly soudem prvního stupně hodnoceny důkazy a ze způsobu jeho rozhodování.

66. Nejvyšší soud totiž z trestního spisu ověřil, že žádný z členů senátu, jenž se podílel na vydání dovoláním napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 45 T 4/2021, se dříve nepodílel na rozhodování o schválení dohody o vině a trestu ve věci původně spoluobviněného Pavla Jakerleho. Nepodílel se rovněž ani na vydání prvních zrušených rozhodnutí městského soudu, přičemž po kasačním zásahu ze strany Nejvyššího soudu bylo provedeno zcela nové dokazování, a to v plném rozsahu.

Ačkoli existuje rozhodnutí v trestní věci původně spoluobviněného Pavla Jakerleho ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, kterým Městský soud v Praze v jiném složení senátu schválil dohodu o vině a trestu týkající se jmenované osoby, přičemž - jak již bylo Nejvyšším soudem konstatováno - toto rozhodnutí obsahuje skutečnosti týkající se účasti dovolatelů na trestné činnosti a není v něm současně výslovně uvedeno, že o jejich vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, tato skutečnost byla relevantní pouze ve vztahu k otázce možné podjatosti senátu právě v tom složení, v jakém se tento podílel na rozhodování o schválení dohody o vině a trestu v poukazované samostatně vedené věci původně spoluobviněného Pavla Jakerleho.

Naopak z pouhé existence citovaného rozhodnutí ve věci původně spoluobviněného nelze ani na základě výše citované judikatury Ústavního soud a ESLP dovozovat, že by z rozhodnutí věci dovolatelů měl být vyloučen jakýkoli soudce, který se s tímto rozhodnutím (učiněným jiným soudem, resp. soudním senátem, jehož nebyl členem) seznámil či mohl seznámit. Nejvyšší soud v tomto ohledu odkazuje na závěry recentního nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 1941/25, v němž bylo konstatováno, že rozhodnutí o vině a trestu nikdy nemají právní účinky z hlediska posouzení viny jiných osob než těch, o jejichž vině je rozhodováno, přičemž u profesionálních soudců je dán jasný předpoklad, že by je samotné předchozí řízení nemělo ovlivnit.

Je-li tedy u soudců dán předpoklad, že nemusí být ovlivněni ani vlastním rozhodnutím učiněným ve věcech spoluobviněných, které byly vyloučeny k samostatnému projednání, při kterém činí mimo jiné i poznatky o jednání osob, o jejichž vině budou rozhodovat teprve později v samostatném řízení, pak tím více takovýto předpoklad platí pro případy, kdy soudci rozhodují ve věcech poprvé, byť stran identické trestné činnosti jiný senát téhož soudu již učinil rozhodnutí o vině spoluobviněných. Z výše rozvedených důvodů tak nemohl Nejvyšší soud tuto námitku dovolatelů shledat nikterak opodstatněnou.

67. Pokud obvinění Marek Jánoš a M. S. dále namítají, že o podjatosti senátu soudu prvního stupně svědčí i to, že jejich odsouzení bylo téměř výhradně založeno na tvrzeních původně spoluobviněného Pavla Jakerleho, jenž svoji usvědčující výpověď učinil z důvodu zajištění si procesního postavení spolupracujícího obviněného, přičemž soud prvního stupně se touto optikou jeho výpovědí blíže nezabýval, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že i námitku je namístě odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Nikterak totiž neshledal, že by bylo možno detekovat jakékoli pochybnosti o podjatosti příslušného senátu Městského soudu v Praze ze způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy a na jejich základě následně formuloval svá skutková zjištění.

Podle dovolacího soudu nebylo možné v postupu soudu prvního stupně shledat jakékoli nedůvodné či neodůvodněné upřednostňování usvědčujícího důkazu spočívajícího ve svědecké výpovědi původně spolupracujícího obviněného Pavla Jakerleho, jenž byl již dříve za stejný čin odsouzen, a to po vyloučení jeho věci k samostatnému projednání.

68. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné ve shodě s obviněným Markem Jánošem připomenout závěry rozsudku ESLP ze dne 12. 11. 2019, ve věci Adamčo proti Slovensku, č. 45084/14, v němž stěžovatel namítal, že jeho odsouzení se v podstatné míře zakládalo na důkazu poskytnutém svědkem, který byl podle stěžovatelova názoru falešně motivován, aby svědčil proti stěžovateli (změnil výpověď a stěžovatele označil jako pachatele vraždy) výměnou za jeho beztrestnost. ESLP ve výše citovaném rozhodnutí v obecné rovině konstatoval, že „použití výpovědí, které svědci poskytli výměnou za jejich beztrestnost nebo jiné výhody, může zpochybnit spravedlivost řízení proti obviněnému a může vyvolat závažné otázky v tom ohledu, že takové výpovědi jsou již ze samotné jejich podstaty manipulovatelné a mohou být poskytnuty výlučně s cílem získat výhody za ně nabízené anebo s cílem osobní pomsty.

Riziko, že osoba může být obviněna a odsouzena na základě neověřených tvrzení, která můžou být učiněna ze zištných důvodů, nesmí být podceňováno“ (srov. bod 59. citovaného rozsudku). V případě daného stěžovatele pak ESLP shledal, že závěr vnitrostátních soudů, že svědek nezískal žádnou výhodu, byl v rozporu s následným vývojem v podobě zrušení rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, podle kterého měl spáchat trestný čin křivé výpovědi, a zastavení jeho trestního stíhání pro trestný čin vraždy osoby, jímž byl uznán vinným stěžovatel, k čemuž došlo výlučně výměnou za jeho svědectví.

Dále poznamenal, že „intenzita přezkumu vyžadovaného ve vztahu k důkazu poskytnutému spolupachatelem je přímo úměrná významu výhody, kterou tento spolupachatel získal výměnou za důkaz, který poskytne“ a shledal, že v posuzovaném případě výhoda, kterou svědek získal, přesáhla snížení trestu anebo finanční výhodu, jelikož prakticky představovala beztrestnost za zločin vraždy. Současně dodal, že nadto všechna rozhodnutí týkající se trestního stíhání svědka, byla přijata výlučně v rámci pravomoci státního zastupitelství bez jakékoliv soudní kontroly (srov. body 12.

a 13. citovaného rozsudku ESLP).

69. Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní posuzované trestní věci oba soudy nižších instancí dostály požadavkům vyjádřeným ve shora citovaném rozhodnutí ESLP ve vztahu k nutnosti zvláště pečlivého posouzení svědecké výpovědi osoby podílející se na trestné činnosti, která výměnou za usvědčení obviněného získala výhody ve vztahu k vlastní trestní odpovědnosti. Oba soudy si byly vědomy, že pokud jde o důkazy o vině dovolatelů jednáním popsaným pod body I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, jediným přímým důkazem je výpověď (původně) spoluobviněného Pavla Jakerleho, a proto ji (zvláště soud prvního stupně) důsledně hodnotily v tom smyslu, že se zabývaly případnou motivací jmenovaného spoluobviněného křivě obvinit dovolatele, jakož i tím, zda její konkrétní obsah tvoří logický celek s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy (srov. body 32.

až 57. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Takovou motivaci spoluobviněného přitom neshledaly, naopak dospěly ke správnému závěru o vysoké věrohodnosti výpovědi osoby spoluobviněného. Současně zejména Městský soud v Praze poukázal na četné další, byť nepřímé důkazy, s nimiž byla výpověď spoluobviněného Jakerleho v souladu. Jednalo se zejména o řadu svědeckých výpovědi včetně svědků, kteří byli v pozici tzv. „bílých koní“ obdobným způsobem zapojeni obviněným Markem Jánošem do jiných společností, či osob, které měly možnost reálně pozorovat zapojení obviněných Marka Jánoše a M.

S. do fungování společnosti RUBINEA, či vypovídaly k průběhu sjednávání smluv na úvěrové produkty. Městský soud v Praze se řádně zabýval rovněž námitkami obhajoby, které měly věrohodnost výpovědi spoluobviněného zpochybnit. Nejvyšší soud se s argumentací Městského soudu v Praze, stejně jako dříve i Vrchní soud v Praze, v tomto směru zcela ztotožnil, k čemuž lze odkázat na níže rozvedené vypořádání skutkových námitek dovolatelů.

70. Pokud pak obviněný M. S. zcela okrajově v rámci svých námitek vztahujících se k jím tvrzené podjatosti soudu prvního stupně zmínil, že „lze pochybovat i o možnosti podání svědecké výpovědi ze strany (spolu)obviněného, jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání“, pak tuto poznámku nelze vůbec považovat za námitku odpovídající jakémukoli dovolacímu důvodu, jelikož obviněný v této přednesl pouze náhled na to, že v nyní řešené věci se již dříve odsouzený Pavel Jakerle nacházel v procesním postavení svědka čistě jen z formálních důvodů, pročež mu byla stále zachována původní obhajovací práva a materiální postavení obviněného.

Sám obviněný M. S. přitom k danému odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1602/2010, v němž dovolací soud již v minulosti výslovně uvedl, že za situace, kdy již není vedeno společné trestní řízení, lze dřívějšího spolupachatele jako svědka ve smyslu § 100 a násl. tr. ř. vyslechnout, a to aniž by obviněný s touto soudní praxí jakkoli polemizoval či věcně rozporoval její správnost. Nejvyšší soud tedy považuje za dostatečné zdůraznit, že tato soudní praxe nedoznala od vydání citovaného rozhodnutí žádné změny, pročež lze i nadále dřívějšího spoluobviněného v poměru k ostatním spoluobviněným vyslechnout v postavení svědka za předpokladu, že jeho trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno, nebo bylo vyloučeno ze společného řízení anebo již dříve pravomocně skončilo odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem.

Tak tomu přitom bylo i v nyní projednávané věci, v níž byl svědek Pavel Jakerle za svůj podíl na jednání popsaném pod body I. a II. pravomocně odsouzen, pročež ničeho nebránilo tomu, aby stran tohoto jednání vypovídal v procesním postavení svědka o zapojení osob obou dovolatelů. Jak již bylo uvedeno výše, z postavení svědka Pavla Jakerleho jako původně spoluobviněného vyplynula nutnost zvláště pečlivého posouzení otázky věrohodnosti jeho svědecké výpovědi, čehož si byl Městský soud v Praze zjevně vědom, neboť těmto požadavkům řádně dostál.

71. Za zcela irelevantní je pak nutno označit tvrzení obviněného M. S. o tom, že o podjatosti členů senátu Městského soudu v Praze svědčí rovněž to, že se tento senát neodebral před svým rozhodnutím k závěrečné poradě, jakož i jeho poukaz na profesní vazby mezi členy senátu, který vydal dovoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, a členy senátu, jehož předchozí rozhodnutí ve věci obviněného bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1025/2022. K danému je v prvé řadě nutno zdůraznit, že tvrzení obviněného o tom, že se členové senátu městského soudu před vydáním nyní dovoláním napadeného rozsudku tohoto soudu neodebrali k závěrečné poradě, je v rozporu s obsahem spisu.

Z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 7. 2024, jakož i ze zvukového záznamu o jeho průběhu se totiž podává, že předmětného dne bylo po závěrečných řečech a po udělení posledního slova obviněným jednání přerušeno na více než dvě hodiny za účelem porady senátu a následného vyhlášení rozhodnutí. Pokud obviněný M. S. dále poukázal na existenci prostého profesního napojení předsedy senátu Mgr. Lukáše Slavíka a přísedících Mgr. Evy Novákové a JUDr. Jiřiny Jarošové na předsedkyni senátu, která se podílela na vydání původních a následně zrušených rozhodnutí soudu prvního stupně, pak v této námitce obviněný nikterak netvrdil, že by mezi těmito osobami existoval bližší osobní, nikoli jen profesní či kolegiální vztah, ze kterého by mohl vyplývat zájem soudce na určitém rozhodnutí.

Společné profesní působení obou soudců v evidenčním senátu trestního úseku Městského soudu v Praze či společné působení soudkyně, která se dříve podílela na meritorním rozhodování v dané věci, a nově přibraných přísedících v témže senátu přitom nemohou vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudce či přísedícího. Je totiž nezbytnou součástí profesionality každého soudce, aby byl schopen nestranně rozhodnout i v případech, v nichž vystupují osoby, ke kterým by měl shora naznačený vztah (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.

8. 2001 sp. zn. 7 Tz 178/2001), když identický závěr lze jistě vztáhnout i na osoby přísedících.

72. Konečně spatřoval-li obviněný M. S. projev podjatosti soudu prvního stupně v tom, že předseda senátu Mgr. Lukáš Slavík nezajistil provedení výmazu záznamu o původním odsouzení v této věci, které bylo zrušeno shora citovaným kasačním usnesením Nejvyššího soudu, z jeho trestního rejstříku, pak se ani v tomto případě nejedná o skutečnost, z níž by bylo jakkoli možné shledat podjatý přístup soudu prvního stupně vůči jeho osobě. Jak totiž vyplynulo ze spisu, na žádost o výmaz z rejstříku trestů ve vztahu k oběma zrušeným rozsudkům městského soudu bylo výše jmenovaným předsedou senátu reagováno již dne 3. 10. 2023, když jím byl udělen pokyn k předání věci k vyřízení vyšší soudní úřednicí a k zaslání kasačního usnesení Nejvyššího soudu Rejstříku trestů. Tento pokyn byl následně podle referátu ze dne 12. 10. 2023 splněn, avšak z navazující zprávy zaměstnance odboru evidence rejstříku trestů ze dne 1. 11. 2023 je zřejmé, že k realizaci výmazu záznamu nedošlo v důsledku prostého písařského pochybení v označení spisové značky. Je tedy zjevné, že kroky k výmazu zrušených rozhodnutí z rejstříku trestů obou dovolatelů byly předsedou senátu učiněny, přičemž následné prodlení při opětovném vyřízení navazujících žádostí obhajoby samo o sobě nikterak nesvědčí o tom, že by předseda senátu předjímal vinu dovolatelů či vynesení nového odsuzujícího rozsudku.

V. 3. K námitkám obviněného M. S. proti porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení

73. K námitce dovolatele M. S. vztahující se k otázce porušení ustanovení o přítomnosti obviněného Marka Jánoše u hlavního líčení konaného dne 13. 5. 2024 před Městským soudem v Praze Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o námitku nepřípustnou, jelikož nebyla učiněna v souladu s ustanovením § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož může obviněný podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněného se ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. bezprostředně týká jen takový výrok a s ním související procesní postup, jímž bylo rozhodnuto o jeho vině, trestu nebo o dalších právech a povinnostech. Proto obviněný nemůže podat dovolání proti rozhodnutí (nebo jeho části), které se ho vůbec netýká (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 550/2011, uveřejněné pod č. 26/2012 Sb. rozh. tr.). Z toho vyplývá, že obviněný S. nemůže uplatnit ani dovolací důvod, který nemá dopad na jeho osobu, resp. tento obviněný ve svém procesním postavení nesplňuje podmínky, pro které by bylo možné takový důvod v rámci mimořádného opravného prostředku řádně uplatnit. Jinak by totiž obviněný uplatňoval, byť jen v části, dovolání za jiného obviněného, což je vyloučeno, neboť podle § 265d odst. 1 písm. a), b) tr. ř. jsou osoby, které mohou dovolání podat, limitovány taxativním výčtem, do něhož jsou zahrnuti jen státní zástupce [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], popř. příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.] a obviněný, který tak může učinit jen prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.]. Žádné jiné osoby než obviněný, jehož se dovolání přímo dotýká, a státní zástupce (eventuálně příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce) dovolání podat nemohou. Proto není možné, aby jeden obviněný za druhého, byť v téže trestní věci, uplatňoval námitky a důvody, které svědčí jen a výlučně jinému spoluobviněnému.

74. Obviněný M. S. přitom ve svém dovolání nikterak nespecifikoval, zda a proč by vadu spočívající v konání jednání v nepřítomnosti obviněného Marka Jánoše považoval za vadu dopadající i na něj osobně. Naopak je z této zjevné, že v postupu soudu prvního stupně spatřuje obviněný M. S. možné zkrácení práv obviněného Marka Jánoše na obhajobu, pročež má tato jeho námitka relevanci pouze k výroku o vině vztahujícího se k osobě tohoto spoluobviněného. V této části tak bylo třeba dovolání obviněného M. S. podané z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. posoudit jako podané neoprávněnou osobou. Nejvyšší soud tuto skutečnost toliko konstatuje, a to bez toho, aniž by tato měla vliv na způsob, jakým bylo o dovolání obviněného M. S. rozhodnuto, neboť se dále zabýval i těmi výhradami, jež tento obviněný uplatnil oprávněně proti výrokům, jež se jeho osobně přímo dotýkají.

V. 4. K námitkám obviněných proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně

75. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z podaného dovolání zřejmé, že tento obvinění Marek Jánoš a M. S. uplatnili v jeho první alternativě. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

76. V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tedy není způsobilé naplnit obviněným zvolené (avšak ani žádné jiné) dovolací důvody. Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

77. Z výše popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím oba dovolatelé nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry údajně nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění městského soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Obviněný M. S. se ve svém dovolání totiž převážnou většinou své argumentace omezil na opětovné předložení výtek stran údajně chybného hodnocení svědeckých výpovědí, a to zejména ve vztahu k svědkovi Pavlovi Jakerlemu, přičemž tak učinil rovněž obviněný M. S. v rámci námitek, kterými primárně argumentoval stran údajné podjatosti celého senátu soudu prvního stupně. Následně na základě vlastního hodnocení těchto důkazů oba dovolatelé odmítli rozhodná skutková zjištění stran jimi páchané trestné činnosti jako nepodložená či chybná, jelikož podle jejich mínění nebyla dostatečně prokázána jejich účast na jednání popsaném pod body I. a II. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný M. S. pak své zbylé procesní (resp. skutkové) námitky zaměřil zcela irelevantním způsobem nikoli proti závěrům soudu prvního stupně, nýbrž proti tvrzením obsaženým v obžalobě, které vytýká, že neunesla důkazní břemeno a nepředložila dostatek důkazů svědčících o jeho vině. Pouze zcela okrajově pak městskému soudu vytkl, že podle jeho mínění nebylo prokázáno, jaký vliv měly jím dodané nepravdivé a zkreslené podklady na uzavření smluv na finanční produkty.

78. Takovéto námitky obviněných však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a tyto nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť podstata jejich dovolací argumentace nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu plynoucí ze skutečnosti, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jejich vině přisouzenými zločiny nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a s poukazem na zásadu in dubio pro reo prosadit vlastní (pro jejich osoby příznivější) variantu skutkového děje.

79. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud uvádí, že Městský soud v Praze v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.

Skutkový stav, tak jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině pod body I. a II. a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě tento soud dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch dovolatelů.

Svým povinnostem přitom dostál taktéž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který v návaznosti na odvolání obou obviněných rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal a v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně, byť poněkud úsporně, nicméně přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněnými.

80. Uvedené platí zejména pro tvrzení obou dovolatelů ohledně obecné nevěrohodnosti svědka Pavla Jakerleho a účelovosti jeho výpovědi, k nimž lze poukázat na vypořádání identických námitek vznesených obviněnými v námitce podjatosti senátu soudu prvního stupně. Dále se již oba dovolatelé fakticky omezily na prosté a zcela obecné odmítnutí skutkových závěrů soudu prvního stupně (doplněné v případě obviněného M. S. o poukaz na řadu jím shledaných nedostatků v obžalobě, na jejichž základě tento dospěl k závěru, že obžaloba „neunesla důkazní břemeno“), v nichž absentuje jakákoli argumentace, v níž by dovolatelé rozhodné skutkové závěry městského soudu jakkoli věcně rozporovali.

Oba dovolatelé tak činí za současného ignorování celé řady skutkových zjištění, kterážto městský soud učinil po rozsáhlém dokazování z celé řady usvědčujících důkazů. Podle Nejvyššího soudu je k tomuto na místě odkázat na podrobně rozvedené hodnocení provedených důkazů, které je obsaženo v bodech 32. až 57. odůvodnění rozsudku městského soudu, a konstatovat, že provedené důkazy (které zde není třeba, a to již z důvodu procesní ekonomie, opětovně detailně rekapitulovat) dostatečně ukotvily skutkové závěry o tom, že svědek Pavel Jakerle byl pouze formálním jednatelem společnosti RUBINEA, který za tuto jednal při uzavírání smluv na finanční produkty na základě pokynů obviněného Marka Jánoše, který si chtěl tímto způsobem obstarat finanční prostředky pro vlastní potřebu, a tento svůj záměr realizoval za pomoci obviněného M.

S., který za tímto účelem nejen dodával pozměněné a zkreslené podklady vyhotovované s využitím jeho odborných znalostí tak, aby na jejich podkladě společnost RUBINEA splňovala kritéria požadovaná pro získání peněžních prostředků z finančních produktů, ale rovněž se v rámci jednání popsaných pod body I. 1, II. 1 a II. 2 pod falešnými jmény přímo zapojil do sjednávání těchto finančních produktů.

81. Pokud nadto pouze obviněný Marek Jánoš rovněž zcela obecně deklaroval, že z výpovědí části slyšených svědků vyplynulo, že původně spoluobviněný Pavel Jakerle v rámci jednání popsaného pod body I. a II. nevystupoval pouze jako tzv. „bílý kůň“, kterého do společnosti RUBINEA dosadil právě jmenovaný dovolatel, pak tak učinil pouze zcela obecně s odkazem na souhrnný výčet svědeckých výpovědí. Obviněný Marek Jánoš se tedy ve svém dovolání omezil na prezentování vlastního souhrnného výkladu podstatné části svědeckých výpovědí, aniž by vznesl jakoukoli vlastní argumentaci, jíž by rozporoval jejich soudem prvního stupně podrobně provedené hodnocení či tímto soudem přesvědčivě odůvodněný závěr o tom, že žádnou z těchto výpovědí nebyla vyvrácena výpověď svědka Pavla Jakerleho, když naopak byla zjištěna řada skutečností, na jejichž základě bylo možno za osobu rozhodující v obchodních věcech společnosti RUBINEA označit právě jmenovaného obviněného.

Rovněž v tomto ohledu považuje Nejvyšší soud za zcela dostatečný toliko opětovný odkaz na podrobné hodnocení provedených důkazů obsažené ve výše označených bodech odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze. K tomu pak pouze pro úplnost konstatuje, že obsah výpovědí svědků z řad osob zapojených do sjednávání finančních produktů, na něž ve svém dovolání poukázal obviněný Marek Jánoš, byl determinován úspěšnou snahou jmenovaného dovolatele prezentovat původně spoluobviněného Pavla Jakerleho jako osobu řídící společnost RUBINEA, přičemž za důsledné plnění pokynů udílených mu ze strany obviněného Marka Jánoše byl jmenovaný spoluobviněný také honorován.

Zároveň soud prvního stupně příhodně poukázal na to, že tito svědci mohli do jisté míry vnímat svoji (spolu)odpovědnost za fakt, že byly finanční produkty společnosti RUBINEA schváleny, jelikož podvodné jednání realizované prostřednictvím tzv. „bílého koně“ sami dříve neprohlédli.

82. Nelze tedy shledat žádných zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními v důsledku toho, že za situace, kdy oba dovolatelé odmítli ve věci vypovídat, označil soud prvního stupně výpověď svědka Pavla Jakerleho za věrohodnou a souladnou zejména s výpověďmi celé řady dalších svědků. Nadto je na místě zcela odmítnout tvrzení obviněného Marka Jánoše stran toho, že by byla rozhodná skutková zjištění formulovaná soudem prvního stupně jakkoli opřena o původní zrušené rozhodnutí soudu prvního stupně či o rozsudek městského soudu ze dne 20.

10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, jímž byla schválena dohoda o vině a trestu ve vyloučené věci svědka (původně spoluobviněného) Pavla Jakerleho. Nikterak přisvědčit nelze ani dovolateli M. S., pokud tento namítá, že prostá existence citovaného rozsudku ve věci spoluobviněného Jakerleho, v němž je popsána jeho role v trestné činnosti bez uvedení toho, že sám nebyl „dosud pravomocně odsouzen“, zakládá i v současném řízení porušení zásady presumpce neviny. Jak již bylo konstatováno výše, z rozhodnutí o vině a trestu nelze nikdy dovozovat jakékoli právní účinky stran posouzení otázky viny jiných osob než těch, o jejichž vině bylo daným rozsudkem rozhodováno.

83. Za dané situace lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů, včetně svědecké výpovědi Pavla Jakerleho, důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v nyní posuzované věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry městského soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněnými v rámci jejich mimořádného opravného prostředku či jimi plošně učiněné odmítnutí většiny skutkových zjištění jakožto nepodložených přitom nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se bezezbytku ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

V. 5. K námitkám obviněných proti právní kvalifikaci jejich jednání

84. K právním námitkám obviněných Marka Jánoše a M. S. Nejvyšší soud úvodem opětovně zdůrazňuje, že ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podkladem pro posouzení správnosti právních otázek skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Nejvyšší soud se v rámci formování svých právních závěrů opírá toliko o skutečnosti, jak byly soudy nižších stupňů zjištěny a jsou zaneseny ve výroku rozhodnutí. Proto ani důvodem dovolání ve smyslu tohoto důvodu nemůže být

samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění, která jsou vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a jsou blíže rozvedena v jeho odůvodnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 369).

85. Výše uvedené je třeba zdůraznit jak v návaznosti na argumentaci obviněného Marka Jánoše, v níž tento namítá nesprávné závěry soudů nižších stupňů ohledně toho, zda byla naplněna subjektivní stránka a objektivní stránka jemu přisouzených trestných činů, tak obviněného M. S., podle něhož nebylo zjištěno, zda jím dodané podklady byly způsobilé ovlivnit uzavření smluv na finanční produkty, případně čerpání peněžních prostředků z nich. Jmenovaný obviněný zároveň dezinterpretuje rozhodná skutková zjištění týkající se jeho zapojení do trestné činnosti v tom směru, že podle jeho mínění bylo prokázáno pouze to, že byl spatřen při jednání o úvěr a v prostorách kanceláří společnosti RUBINEA, nicméně z těchto skutečností nevyplývá jeho role při sjednávání úvěrů. Oba obvinění totiž v těchto svých námitkách – a to opětovně – vznáší primárně argumentaci, jíž negují rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě byl městským soudem ustálen skutkový stav, který zcela potvrdil i soud odvolací. Nejvyšší soud tedy na tomto místě odkazuje na výše uvedené vypořádání skutkových námitek obviněných Marka Jánoše a M. S. a znovu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů zjevně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., když zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.

86. Namítá-li obviněný Marek Jánoš pouze zcela obecně to, že nebyl prokázán jeho úmysl a některé blíže nespecifikované znaky objektivní stránky jemu přisouzených trestných činů, nelze podle dovolacího soudu tyto jeho námitky považovat ve vztahu k žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů za jakkoli relevantní. Zcela obecně formulované hmotněprávní námitky tohoto obviněného se totiž neodvíjí od soudy zjištěného skutkového stavu, ale od jím předestřené (vlastní) varianty průběhu skutkového děje, v důsledku čehož tyto námitky nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

87. Identické je pak na místě konstatovat i stran námitek, v nichž obviněný M. S. poukazuje na nedostatky obžaloby, bagatelizuje závěry soudu jako „obecné polemizování o tom, že dovolatel byl spatřen při jednání o úvěr či v prostorách kanceláří“ a označuje za nedostatečné skutkové závěry stran důležitosti jím poskytnutých nepravých a zkreslených podkladů pro uzavření smluv na finanční produkty či čerpání z nich. Ani obviněný M. S. v těchto svým námitkách věcně nerozporuje závěr o naplnění zákonných znaků skutkových podstat jemu přisouzených trestných činů, nýbrž toliko zcela obecně odmítá jemu přisouzenou právní kvalifikaci. Jmenovaný obviněný přitom zcela přechází skutková zjištění soudu prvního stupně a na ně navazující úvahy, na jejichž základě byl vystavěn závěr, že to byl právě on, kdo s vědomím o podvodném úmyslu obviněného Marka Jánoše tomuto pomohl při vyjednávání a zasmluvnění finančních produktů, a zároveň mu za tímto účelem dodával padělané podklady, bez kterých by nebylo možno zastřít skutečnost, že společnost RUBINEA není řádně fungující společností a smlouvy na finanční produkty nejsou touto uzavírány pro účel financování jejího podnikání, ale pro soukromé účely obviněného Marka Jánoše.

88. Pokud jde o argumentaci, jíž obviněný M. S. směřoval proti právní kvalifikaci svého jednání popsaného pod body I. a II. jako trestných činů spáchaných ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pak tu Nejvyšší soud shledal irelevantní z toho důvodu, že jmenovaný obviněný v této nikterak nerozporuje závěry soudu prvního stupně, ale fakticky pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s nimi. Městský soud v Praze totiž (po kasačním zásahu Nejvyššího soudu) sám v bodě 58. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že právní hodnocení jednání obviněných Marka Jánoše a M. S. jako spolupachatelství by bylo výrazně přiléhavější, nicméně k této změně nebylo možno v řízení, které předcházelo vydání nyní dovoláním napadeného rozhodnutí, přikročit, a to z důvodu zásady zákazu reformace in peius. Městský soud v Praze tedy ve svém rozhodnutí správně reflektoval judikaturu Ústavního soudu, podle níž v situaci, kdy státní zástupce nepodal odvolání proti výroku o vině v neprospěch obviněného, nepřichází již v dalším řízení změna právní kvalifikace z účastenství na pachatelství v úvahu, protože by tím došlo k zhoršení postavení obviněného a k porušení zákazu reformace in peius (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 544/05).

89. Stěžejní skutečností znemožňující soudu prvního stupně shledat u obviněného M. S. spáchání jemu přisouzených trestných činů ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku tedy bylo to, že Městský soud v Praze byl vázán výše uvedenou zásadou zákazu reformationis in peius. Již jeho předchozím rozsudkem ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 45 T 11/2021, byl totiž jmenovaný obviněný shledán vinným pod bodem I. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku a pod bodem II. pokusem zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchanými v obou případech ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Toto jeho první rozhodnutí, které bylo v dané věci učiněno senátem v jiném složení, pak bylo zrušeno v důsledku kasačního zásahu Nejvyššího soudu z podnětu dovolání podaných toliko oběma obviněnými. V důsledku této skutečnosti tak byl při novém rozhodování v téže věci Městský soud v Praze, byť v jiném složení senátu, vázán § 265s odst. 2 tr. ř. a v novém řízení tedy nemohlo dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch žádného z obviněných. Obviněný M. S. pak ve svém dovolání tuto skutečnost nejenže nepopírá, ale dokonce ji zcela přechází, přičemž s ohledem na princip zákazu reformationis in peius ani nemá smysl nad jím požadovanou změnou kvalifikace jeho jednání blíže uvažovat.

V. 6. K námitkám obviněných proti výrokům o trestu

90. Jde-li o námitky dovolatelů stran nepřiměřenosti jim uloženého trestu odnětí svobody uplatněné obviněným Markem Jánošem s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a obviněným M. S. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je z obsahu obou podaných dovolání zjevné, že je obvinění opřeli především o své tvrzení, že jim ukládaný trest odnětí svobody byl vyměřen v nepřiměřené výši, a to s ohledem na délku vedeného řízení. Obviněný M. S. v tomto ohledu namítl rovněž nedostatečné zohlednění jeho osobních poměrů a nutnost aplikace zásad, na nichž je postaven zákon č. 270/2025 Sb., kterým dojde s účinností od 1. 1. 2026 k novelizaci trestního zákoníku, přičemž ani jednu z těchto námitek neshledal Nejvyšší soud za podřaditelnou pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů.