11 Tdo 899/2024

11 Tdo 899/2024-3317

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2024 o dovolání obviněného J. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 15 To 24/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 3/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 51 T 3/2023, byl obviněný J. G. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to dílem dokonaným a dílem spáchaným ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl krajským soudem podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.

2. Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, který tak učinil proti výroku o vině a výroku, jímž mu byl uložen trest odnětí svobody. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Vrchní soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 15 To 24/2024, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem se obviněný J. G. předmětné trestné činnosti dopustil společně s dalšími osobami (tj. se spoluobviněnými R. J., Ž. G., M. G., T. J. a M. G.) v podstatě tím, že: s úmyslem získat finanční prostředky neoprávněnou výrobou a následným prodejem pervitinu, nejpozději dne 11. 7. 2020 založil obviněný J. G. organizovanou skupinu, ve které plnil vedoucí úlohu, a který do činnosti této organizované skupiny vkládal předchozím prodejem pervitinu získané finanční prostředky, za které byly následně nakupované předměty a chemické látky nezbytné pro uskutečnění další neoprávněné výroby pervitinu a současně i léčivo obsahující pseudoefedrin, které objednával, dílem i vyzvedával a platil, částečně určoval další členy organizované skupiny, kteří za finanční odměnu tyto nákupy podle jeho objednávky a pokynů provedli, vedle toho zajišťoval a zapojoval do činnosti organizované skupiny další osoby, které mu s příslibem odměny v podobě vyrobeného pervitinu nebo finančních prostředků, na různých místech v Ústí nad Labem vyráběly tzv. českou cestou hydrochlorid metamfetaminu (pervitin), a následně sám, či prostřednictvím dalších členů organizované skupiny, zajišťoval za jím určené ceny distribuci takto vyrobeného pervitinu dalším osobám, kdy součástí této organizované skupiny byli stabilně nejméně obviněný R.

J., který plnil dílem úlohu bodyguarda, který doprovázel obviněného J. G. při činnostech spojených s neoprávněnou výrobou a následným prodejem pervitinu, současně na základě pokynů obviněného J. G. prováděl dílčí nákupy předmětů a chemických látek nezbytných pro uskutečnění výroby pervitinu a současně i léčiva obsahujícího pseudoefedrin, případně v dílčích případech prodával za podmínek určených obviněným J. G. pervitin koncovým zákazníkům, dále obviněná Ž. G., která podle pokynů obviněného J. G.

plnila pomocné úkoly, kdy docházela na místa, kde se aktuálně vyráběl pervitin, a zde pomáhala, současně měla v místě svého bydliště uschované nakoupené chemické látky určené pro výrobu pervitinu, a to nejméně jód a červený fosfor, které posléze předávala podle potřeby obviněnému J. G., současně v dílčích případech prodávala za podmínek určených obviněným J. G. pervitin koncovým zákazníkům, dále po dílčí období R. G., o jehož vině nebylo doposud soudem meritorně rozhodnuto a obvinění P. B., E. B., jejichž trestní stíhání jsou vedena samostatně a o jejichž vině nebylo doposud soudem meritorně rozhodnuto a E.

M., jehož trestní stíhání bylo vedeno samostatně, a kteří podle požadavků obviněného J. G. vyráběli pervitin, případně zajišťovali dílčí chemické látky a léčivo obsahující pseudoefedrin, nezbytné pro výrobu pervitinu, když do činnosti této organizované skupiny se dále v dílčím období zapojili i obvinění M. G. a T. J., kteří se podíleli na nákupu a vyložení předmětů a chemických látek nezbytných pro uskutečnění další neoprávněné výroby pervitinu, s vědomím dalšího účelu využití těchto předmětů a chemických látek, případně obviněný M.

G. poskytl dne 1. 5.

2021 nejméně 15 gramů pervitinu, vyrobeného mimo činnost této organizované skupiny, a současně i obviněný M. G., který na základě požadavku obviněného J. G. za finanční odměnu provedl v dílčích případech nákup chemických látek na výrobu pervitinu a dále i odvoz a předání objednaného pervitinu koncovým zákazníkům, včetně dílčího převzetí finančních prostředků, když takto v období nejméně od 11. 7. 2020 do 22. 1. 2022 vyrobili a následně prodali nejméně 4.000 gramů metamfetaminu (pervitinu), přičemž všichni členové organizované skupiny jednali s vědomím dalšího účelu využití těchto předmětů a chemických látek a následného prodeje vyrobeného pervitinu, přestože k jakémukoliv nakládání a zacházení s psychotropními látkami nemají a nikdy neměli žádná oprávnění, přičemž metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a dále je zařazen do Seznamu II.

Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), červený fosfor a efedrin (pseudoefedrin) jsou dále uvedeny jako prekursor v přílohách k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004, o prekursorech drog, kterým se stanoví harmonizovaná opatření pro kontrolu a sledování některých látek často používaných při nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek v rámci Unie s cílem zabránit jejich zneužití, a v nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekurzory drog mezi Unií a třetími zeměmi, jód se používá jako pomocná látka při výrobě pervitinu z efedrinu tzv. českou cestou, kyselina chlorovodíková je uvedena jako pomocná látka v přílohách k Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v Nařízení Rady (ES) č. 111/2005, když kyselina chlorovodíková a hydroxid sodný se používají při izolaci izomerů efedrinu z léčiv, když takto pro potřeby činnosti organizované skupiny nejméně: 1.a) v přesně nezjištěné době, nejméně od konce roku 2020 do února roku 2021, zakoupili od K.

Š., jehož trestní stíhání je vedené samostatně, opakovaně přesně nezjištěné množství léčiva zn. Cirrus, kdy toto dílem nakupoval sám J. G., dílem nejméně ve čtyřech případech na jeho pokyn M. G., který takto zakoupil nejméně 5 kg léčiva zn. Cirrus, 1.b) dne 25. 2. 2021, v době kolem 13:19 hodin, v obci XY, okr. XY, ulice XY čp. XY, v prodejně XY, J. G., R. J. a další neustanovená osoba společně zakoupili 8 litrů toluenu, 1 litr kyseliny chlorovodíkové a 1 kg hydroxidu sodného,

1.c) dne 6. 4. 2021, v době kolem 13:36 hodin, v obci XY, ulici XY čp. XY, v prodejně společnosti A. s. r. o., J. G. a R. J. zakoupili nejméně 2 kg jódu, 1.d) dne 14. 4. 2021 v době kolem 10:16 hodin, v obci XY, okr. XY, ulici XY čp. XY, v prodejně XY, na základě pokynu J. G. zakoupil R. J. společně s další neustanovenou osobou, nejméně 24 litrů toluenu, 2 litry kyseliny chlorovodíkové a 3 kusy plastových kanystrů, kdy tyto věci následně předal J.

G., který je odvezl na adresu XY, ulice XY čp. XY, kde je v době kolem 20:07 hodin P. B. a T. J. vynesli z vozidla do domu,

1.e) dne 6. 5. 2021, v době kolem 12:20 hodin, v obci XY, okr. XY, ulici XY čp. XY, v prodejně XY, J. G. a R. J. společně zakoupili 24 litrů toluenu a 4 plastové kanystry,

1.f) dne 23. 5. 2021, v době kolem 11:47 hodin, v Ústí nad Labem, ulici XY čp. XY, v prodejně XY, J. G., R. J. a M. G., společně zakoupili celkem 6 balení toluenu o objemu 4 litry, rukavice, 1 litr kyseliny chlorovodíkové, 4 kusy plastových kanystrů o objemu 20 litrů a 2 skleněné mísy o objemu 3,5 litru, následně sám J. G. v obci XY, v okrese XY, v prodejně XY zakoupil plastový kanystr nezjištěného objemu, které převezli do domu na adrese XY čp. XY v obci XY, kdy zakoupené látky a předměty ve spojení s dalšími látkami jako prekurzory mohly teoreticky sloužit k výrobě nejméně 992 gramů pervitinu, 1.g) dne 21. 6. 2021, v době od 15:46 hodin do 15:57 hodin, v obci XY, ulici XY čp. XY, v prodejně společnosti A. s. r. o., na základě předchozí objednávky a pokynu J. G. zakoupil M. G. 1 kg jódu, který následně předal J. G., kdy tento ve spojení s dalšími látkami jako prekurzory mohl teoreticky sloužit k výrobě nejméně 736 gramů pervitinu,

1.h) dne 13. 7. 2021, v době od 10:54 hodin do 12:12 hodin, v obci XY, ulici XY čp. XY, v prodejně společnosti A. s. r. o., na základě předchozí objednávky a pokynu J. G. zakoupil M. G. 1 kg jódu, který následně předal J. G., kdy tento ve spojení s dalšími látkami jako prekurzory mohl teoreticky sloužit k výrobě nejméně 736 gramů pervitinu,

1.ch) v přesně nezjištěné době, nejméně od 1. 5. 2021 do 16. 9. 2021, zakoupil J. G. od P. F., jehož trestní stíhání bylo vedené samostatně, v přesně nezjištěných případech nejméně 10 kg léčiva zn. Cirrus, s obsahem 120 mg hydrochloridu efedrinu v jedné tabletě, ze kterého je možné teoreticky vyrobit nejméně celkem 1.800 gramů pervitinu, kdy na základě pokynu J. G. převzal v přesně nezjištěných případech nejméně 5 kg léčiva zn. Cirrus R. J., 1.i) v přesně nezjištěné době nejméně od 1. 1. 2021 do 16.

9. 2021 zakoupil J. G. od P. F., jehož trestní stíhání bylo vedené samostatně, 500 gramů červeného fosforu, a současně si následně objednal dalších nejméně 944 gramů červeného fosforu, který mu však z důvodu zadržení svědka P. F. již nebyl dodán, a ze kterého by bylo možné teoreticky vyrobit nejméně celkem dalších 2.870 gramů pervitinu, posléze nejméně z těchto látek, léčiv a předmětů uskutečnili výrobu metamfetaminu (pervitinu) tzv. českou cestou, konkrétně nejméně: 2.a) na přesně nezjištěných místech v okrese XY, v přesně nezjištěné době od 26.

2. 2021 do 27. 2. 2021, postupně uskutečnili výrobu nejméně 150 gramů pervitinu,

2.b) na adrese XY, v přesně nezjištěné době od 9. 4. 2021 do 14. 4. 2021, postupně uskutečnil P. B. výrobu nejméně 460 gramů pervitinu, 2.c) na adrese XY, v přesně nezjištěné době od 14. 4. 2021 do 5. 5. 2021, postupně uskutečnil P. B. výrobu nejméně 200 gramů pervitinu, 2.d) na adrese XY, v přesně nezjištěné době od 6. 5. 2021 do 15. 5. 2021, postupně uskutečnil P. B.

výrobu nejméně 200 gramů pervitinu, 2.f) na adrese XY, v přesně nezjištěné době od 23. 5. 2021 do 25. 5. 2021, postupně uskutečnil P. B. výrobu nejméně 200 gramů pervitinu, 2.g) na přesně nezjištěných místech v okrese XY, v přesně nezjištěné době do 1. 6. 2021, postupně uskutečnil P. B. výrobu nejméně 800 gramů pervitinu, 2.h) na přesně nezjištěných místech v okrese XY, v přesně nezjištěné době do 1. 6. 2021 do 30. 9. 2021, postupně nejméně ve dvou případech uskutečnil E. B. výrobu nejméně 250 gramů pervitinu, 2.ch) v obci XY, ulici XY čp. XY, na půdě domu, v přesně nezjištěné době od 1. 6. 2021 do 30. 9. 2021, postupně uskutečnil E. M. výrobu nejméně 600 gramů pervitinu, a takto vyrobený metamfetamin (pervitin) následně prodali dalším osobám, a to nejméně:

3.a) v přesně nezjištěné době od 11. 7. 2020 do 18. 2. 2021, postupně prodali nejméně 1 231,33 gramů pervitinu P. K. a L. Z., jejichž trestní stíhání bylo vedené samostatně, kdy z tohoto množství v přesně nezjištěném počtu případů, na základě pokynu J. G., předali Ž. G. nejméně 80 gramů pervitinu a R. J. nejméně dalších 20 gramů pervitinu L. Z.,

3.b) v přesně nezjištěné době od konce roku 2020, po dobu nejméně čtyř měsíců, prodali na různých místech v okrese XY, v celkem přesně nezjištěném počtu případů P. F., jehož trestní stíhání je vedené samostatně, nejméně celkem 300 gramů pervitinu, kdy v přesně nezjištěném počtu případů předal R. J. na základě pokynů J. G., část tohoto pervitinu P. F.,

3.c) v přesně nezjištěné době od 16. 11. 2020 do 6. 12. 2021 prodali v přesně nezjištěném počtu případů Ľ. Š., jejíž trestní stíhání je vedené samostatně, v místě bydliště Ľ. Š. na adrese XY, okr. XY, nebo v místě bydliště J. G. na adrese XY, okres XY, případně na dalších přesně nezjištěných místech, celkem nejméně 910 gramů pervitinu, kdy z tohoto množství nejméně v jednom případě v přesně nezjištěné době na základě pokynu J. G. předal R. J. Ľ. Š., v místě jejího bydliště nejméně 50 gramů pervitinu, a dále dne 23.

7. 2021, v době kolem 11:15 hodin, na adrese XY, okres XY, předal M. G., na základě pokynu J. G. svědkyni Ľ. Š. 100 gramů pervitinu, kdy obdrženou finanční hotovost následně předal J. G., 3.d) v přesně nezjištěné době nejméně od 9. 2. 2021 do 22. 1. 2022, v místě bydliště J. G. a na různých místech v Praze a v XY, prodali v přesně nezjištěném počtu případů R. M., jehož trestní stíhání je vedené samostatně, nejméně celkem 535 gramů pervitinu, kdy z tohoto nejméně ve třech případech v místě XY M. G.

předal na základě pokynů J. G., R. M., nejméně 150 gramů pervitinu, za který inkasoval finanční hotovost, kterou následně předal J. G.

4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 15 To 24/2024, napadl obviněný J. G. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, přičemž tak učinil v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zároveň podle názoru obviněného napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že z prokázané trestné činnosti a způsobu jejího provedení nelze dovodit, že se této dopustil jako člen organizované skupiny a nemohly tak být naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle obviněného se do trestné činnosti ostatní spoluobvinění zapojili v podstatě nahodile a pokud tito nebyli ani v jiném soudním řízení odsouzeni, tak z jimi údajně spáchané trestné činnosti nelze dovozovat existenci organizované skupiny. Soud nadto podle obviněného fakticky neuvedl, v čem má spočívat soustavnost jednání ostatních spoluobviněných, ani plánovitost a koordinovanost jejich činnosti jakožto jeden ze znaků zapojení do organizované skupiny.

6. Obviněný dále namítl existenci vady nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněných skutkových zjištění, přičemž v prvé řadě krajskému soudu vytkl, že tento soud jeho výpovědi hodnotil pouze v jeho neprospěch či neprospěch ostatních spoluobviněných, a to zcela selektivně a nekonzistentně. Tímto postupem došlo podle dovolatele k popření jeho práva na obhajobu, přičemž je zároveň v rozporu s presumpcí neviny a s vyhledávací zásadou uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř. Obviněný dále namítl, že část skutkových závěrů nemá oporu v provedeném dokazování, a to konkrétně závěry vztahující se k množství zakoupeného léčiva a pervitinu vyrobeného a prodaného v rámci jednání popsaného pod body 1.ch), 2.a) až 2.ch) a 3.a) až 3.d). Jednání popsané pod body 1.a) a 1.i) pak obviněný popřel zcela, když ve vztahu k těmto bodům podle jeho mínění krajský soud chybně hodnotil nevěrohodné výpovědi svědků K. Š. a P. F., které nelze považovat za dostačující usvědčující důkaz a v zásadních ohledech se liší, jak co do počtu, času, frekvence a rozsahu údajných transakcí mezi svědky a obviněným či dalšími spoluobviněnými. Tvrzení uváděná těmito svědky nadto podle obviněného nemají jakoukoli oporu v ostatním dokazování, a naopak jsou v rozporu se soudem provedenými nahrávkami odposlechů, které se odchylují od hlasu obviněného či spoluobviněných, přičemž svědek K. Š. ani nebyl schopen jednotlivé obviněné identifikovat, a to včetně spoluobviněného M. G., jemuž měl prodávat léčivo určené k výrobě pervitinu.

7. Konečně pak obviněný směřoval své námitky i do uloženého trestu odnětí svobody. K tomu namítl, že soud prvního stupně chybně odmítl veškeré jemu svědčící polehčující okolnosti. Zároveň by jemu uložený trest měl být souměřitelný s tresty ukládanými dalším osobám v souvisejících větvích celé kauzy, jelikož předvídatelnost rozhodování soudů a očekávání souměřitelného trestu za obdobnou činnost je podle jeho mínění nutno považovat za jednu z komponent práva na spravedlivý proces. Obviněný přitom spatřuje rozpor v jemu uloženém trestu a trestech uložených K. Š., P. F. a E. B., kteří v jeho trestní věci vystupovali v postavení svědků, přičemž jim byly za rozsáhlejší trestnou činnost uloženy výrazně méně přísné tresty. Tento rozpor podle dovolatele nemůže být odůvodněn úvahou odvolacího soudu stran toho, že právní kvalifikace jednání jeho osoby by mohla být i přísnější.

8. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a následně věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

9. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 1 NZO 612/2024-35, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatuje, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. K vlastním námitkám uplatněným obviněným pak státní zástupce uvádí, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. je možno s jistou dávkou benevolence podřadit námitky stran nesouladu skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy. Podle státního zástupce se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné, jelikož skutková zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem, jejichž správnost aproboval také Vrchní soud v Praze, vadou zjevného nesouladu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů zatížena nejsou. Své závěry přitom krajský soud logicky odůvodnil, přičemž oba soudy přesvědčivě rozvedly důvody, pro které vzaly za základ skutkového děje právě konstantní a věrohodná vyjádření svědků popisujících, jaké věci (chemikálie, léčiva) pro dovolatele obstarávali a v jakém množství tak činili.

Řádného, přesvědčivého a především logického zdůvodnění souladného s důkazy se pak dočkala i námitka obviněného založená na nesouhlasu se soudy ustanoveným množstvím pervitinu, na jehož produkci a prodeji se měl podílet, přičemž k této státní zástupce zdůrazňuje, že obviněný sám ve své prvotní výpovědi u hlavního líčení uvedl, že se mohlo jednat o 4.000 g až 5.000 g metamfetaminu, přičemž krajský soud vycházel z minimálního celkového rozsahu vyrobeného a prodaného pervitinu, a to i přes skutečnost, že z dalších důkazů vyplynulo, že samotný prodej byl mnohem vyšší.

10. K námitce, jíž obviněný brojí proti právní kvalifikaci svého jednání podle § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, státní zástupce uvádí, že tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ačkoli i ji obviněný částečně opírá o skutkové námitky. Podle názoru státního zástupce je zřejmé, že dovolatel se na trestné činnosti podílel jako vůdčí osoba organizované skupiny, jejímž členům uděloval pokyny tak, aby byla plynule realizována výroba pervitinu dílem pravděpodobně pro vlastní potřebu členů skupiny a z větší části pro jeho další distribuci a zajištění finančního profitu. Podle státního zástupce důkazně řádně zdokladovaná trestná činnost a úzká kooperace dovolatele a zbylých spoluobviněných (a svědků) potvrzuje závěr soudů, že činnost všech osob zapojených do jednání se vyznačovala pečlivou a promyšlenou přípravou a jasným naplánováním tak, aby byla zaručena její úspěšná realizace a bylo ztíženo její odhalení. Úkony zapojených osob na sebe věcně navazovaly, měly odpovídající časovou posloupnost, a byly z těchto hledisek logickým způsobem skloubeny. Za tohoto stavu je na místě konstatovat, že všechny atributy potřebné pro naplnění znaku „spáchal čin jako člen organizované skupiny“ v dané věci ve vztahu k osobě dovolatele i dalších osob naplněny byly. V dalším pak státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, s nímž se zcela ztotožňuje.

11. Státní zástupce dále konstatuje, že pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit dovolatelovy výhrady směřované proti uloženému trestu, jelikož v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest odnětí svobody uložený dovolateli podle státního zástupce rozhodně není, neboť způsob jeho výkonu a také jeho výše byly oběma soudy odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním. K namítané souměřitelnosti trestu s tresty ukládanými jiným pachatelům podobné trestné činnosti pak státní zástupce konstatuje, že tato námitka postrádá jakoukoli relevanci, neboť přehlíží další aspekty zohledňované při ukládání trestu, a to poměry pachatele a okolnosti případu.

12. Státní zástupce dále pro úplnost uvádí, že jelikož rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem není zatížen žádným z nedostatků tvrzených obviněným, nemohla být naplněna ani fakticky jím uplatněná druhá varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Závěrem svého vyjádření pak s ohledem na výše uvedené shrnul, že dovolací námitky obviněného J. G., pokud je vůbec lze obsahově podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

13. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně soudem prvního stupně zasláno obhájkyni obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla Nejvyššímu soudu nikterak předložena. III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

15. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným J. G. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

17. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno).

18. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.

19. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

20. Ani na základě tohoto dovolacího důvodu však Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Proto je třeba situace, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda soudy nižších

stupňů provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě předmětného trestného činu.

21. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak lze namítnout, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.

22. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

23. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného J. G. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu, jakož i připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou jen částečně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. písm. h) tr. ř. Naopak převážnou část námitek obsažených v jím podaném mimořádném opravném prostředku obviněný postavil pouze na své polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, kterážto - při zdůraznění jím tvrzených skutečností - označuje za nepodložená a rozporná. Obviněný tímto způsobem opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby a pro něj příznivějšího skutkového stavu. Dále již obviněný vznesl pouze námitky proti přiměřenosti trestu, přičemž žádnou z těchto námitek nelze podřadit po jakýkoli ze zákonných dovolacích důvodů.

24. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že všechny v dovolání deklarované námitky již obviněný uplatnil v předchozích stádiích trestního řízení. Jde tak v podstatě o pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura přitom pamatuje na takovýto případ např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, anebo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje- li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck).

25. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tento obviněný uplatnil v jeho první alternativě. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

26. Z popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění krajského soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

Obviněný se totiž ve svém dovolání omezil pouze na předložení výtek stran chybného hodnocení svých výpovědí, jakož i výpovědi svědků K. Š. a P. F., přičemž dále již toliko blanketně odmítl část skutkových zjištění stran rozsahu jím páchané trestné činnosti jako neprokázanou. Takovéto námitky obviněného však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a tyto nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť podstata dovolací argumentace obviněného nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho vině přisouzeným zločinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro jeho osobu příznivější) variantu skutkového děje.

27. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud stran skutkových námitek obviněného konstatuje, že takto vymezenou vadou rozsudek soudu prvního stupně, potažmo na něj navazující rozsudek soudu odvolacího, zatíženy nejsou, když z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě dopustily jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Není pochyb o tom, že Krajský soud v Ústí nad Labem realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Vrchní soud v Praze, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Tuto skutečnost ovšem obviněný ponechal bez povšimnutí a ve svém dovolání zopakoval prakticky identické námitky, aniž by se ovšem jakkoli věcně pokusil závěry odvolacího soudu rozporovat. Uvedené platí zejména pro skutkové závěry stran množství pervitinu, na jehož výrobě se měl obviněný podílet, ve vztahu k nimž soudy nižších stupňů vycházely zejména ze skutečnosti, že obviněný sám ve své prvotní výpovědi u hlavního líčení uvedl, že se mohlo jednat o 4.000 g až 5.000 g metamfetaminu. Až v následující výpovědi toto množství ponížil a doznával již výrobu jen cca 1.500 g této drogy, přičemž tak učinil bez přesvědčivého vysvětlení příčin změny svého původního vyjádření, pročež soudy nižších stupňů této účelové změně výpovědi, vedené zjevnou snahou umenšit závažnost vlastního protiprávního jednání, důvodně neuvěřily. Obviněným posléze uváděný rozsah nadto vůbec neodpovídal ani tomu, že dalšími četnými důkazy byla v rámci činnosti organizované skupiny řízené obviněným objektivně prokázána výroba nejméně 2.860 gramů pervitinu a prodej nejméně 2.976,33 g pervitinu.

28. Pokud pak stran jednotlivých případů výroby pervitinu vymezených pod body 2.a) až 2.ch), jakož i jednotlivých případů prodeje pervitinu vymezených pod body 3.a) až 3.d), obviněný namítl, že v nich obsažené skutkové závěry nemají oporu v provedených důkazech, tak toto své tvrzení nikterak blíže neodůvodnil. Ze strany obviněného jde tedy o prosté a zcela obecné odmítnutí skutkových závěrů soudu prvního stupně, v němž absentuje jakákoli argumentace, v níž by dovolatel tyto jakkoli rozporoval, za současného ignorování celé řady skutkových zjištění, kterážto krajský soud učinil po rozsáhlém dokazování z celé řady usvědčujících důkazů. Podle Nejvyššího soudu je k tomuto na místě poukázat na podrobně rozvedené hodnocení provedených důkazů obsažené v bodech 277. až 284. odůvodnění rozsudku krajského soudu a konstatovat, že provedené důkazy (jež zde není třeba již z důvodu procesní ekonomie opětovně detailně rekapitulovat) dostatečně ukotvovaly skutkové závěry o množství vyrobeného a následně prodaného pervitinu tak, jak bylo soudem prvního stupně popsáno v rámci jednání vymezeného pod obviněným označenými body.

29. Jde-li o zpochybnění věrohodnosti svědků K. Š. a P. F. ve vztahu k pravdivosti jejich tvrzení, kteréžto se obviněný alespoň v omezené míře ve své dovolací argumentaci věnoval, pak za zdůraznění stojí, že zejména soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti jejich svědeckých výpovědí v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě zabýval, přičemž tyto shledal v podstatné míře za pravdivé, podrobné, souvislé a dostatečně konzistentní, celkově tedy věrohodné. Případné rozpory, na které obviněný ve svém dovolání poukázal, byly soudy shledány jako nevýznamné a vysvětlitelné. Oba svědci přitom stran jednání popsaného po body 1.a) a 1.i) vypovídali podrobně nejen o relevantních skutečnostech týkajících se obviněného, ale také o vlastní trestné činnosti. Obhajobu obviněného, v níž tento popíral pravdivost výpovědi jmenovaných svědků, pak shledal soud prvního stupně celkově nepřesvědčivou a nevěrohodnou. Stran jednání popsaného pod body 1.ch) a 1.i) přitom krajský soud v rámci hodnocení výpovědi svědka P. F. hodnotil nejen její obsah v kontextu ostatních skutkových zjištění učiněných v dané věci, ale zejména ve světle skutečnosti, že obviněný výpověď jmenovaného svědka v přípravném řízení v podstatě aproboval a nákupy léčiva a fosforu od tohoto svědka ve své výpovědi sám doznával, aniž by poskytl věrohodné vysvětlení následné změny své výpovědi.

30. Stran jednání popsaného pod bodem 1.a) soud prvního stupně logicky odůvodnil, že jej k závěru o nevěrohodnosti obhajoby obviněného ve vztahu k tomuto jednání a věrohodnosti svědka K. Š. vedla kromě přesvědčivosti výpovědi jmenovaného svědka mimo jiné i skutečnost, že obviněný nebyl schopen popsat všechny své nákupy léčiva z jiných zdrojů v množství, které by odpovídalo celkovému množství jím doznaného vyrobeného pervitinu. Obviněný nadto ve své výpovědi učiněné v přípravném řízení popřel i to, že by svědka K. Š. vůbec znal, ačkoli jmenovaný svědek obviněného identifikoval a z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 49 T 19/2022, vyplynulo, že tento svědek v dubnu 2021 nabídnul a zprostředkoval předání pervitinu mezi obviněným a svědkem P. G. Sám spoluobviněný M. G., prostřednictvím něhož byly nákupy léčiva Cirrus částečně realizovány, přitom nikterak nezpochybnil své kontakty se svědkem K. Š. za účelem nákupu tohoto léčiva i jeho množství, přičemž krajský soud nikterak nepřijal jeho zcela nedůvěryhodná tvrzením o tom, že nebyl srozuměn s určením těchto léčiv a byl k této činnosti zneužit svědkem P. B. Tyto skutečnosti pak krajský soud hodnotil v kontextu zbylých důkazů, z nichž bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obstarávání léčiv určených k výrobě pervitinu bylo po dobu činnosti organizované skupiny, do níž se ve vícero případech dílčími úkony zapojil rovněž spoluobviněný M. G., financováno obviněným a výroba pervitinu z nich byla realizována v souladu s jeho pokyny.

31. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů, včetně výpovědi svědků K. Š. a P. F., důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry krajského soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14.

7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku či jím plošně učiněné odmítnutí většiny skutkových zjištění jakožto nepodložených nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost.

Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

32. K námitkám obviněného brojícím proti právnímu hodnocení jeho jednání ohledně naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy v postavení člena organizované skupiny považuje Nejvyšší soud za vhodné k uvedené problematice předně ve stručnosti, a toliko v obecné rovině, připomenout, že trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem „organizovaná skupina“ (na rozdíl od pojmu „organizovaná zločinecká skupina“ ve smyslu § 129 tr.

zákoníku), pročež je jeho vymezení i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení, a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, pročež lze tímto způsobem spáchat i jen ojedinělý trestný čin.

Současně se nevyžaduje výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině, když zcela postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Pro účast na organizované skupině není rovněž třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, když naopak postačuje, že se svým jednáním do takové koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, resp. ve spojení s organizovanou skupinou, rovněž nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny (k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017). Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou.

33. V nyní posuzované věci přitom soud prvního stupně v bodech 293. a 294. odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě upozornil jak na ustálenou soudní praxi a judikaturu, tak na všechny relevantní aspekty, kteréžto po aplikaci na jím realizovaný důsledný rozbor skutkových zjištění učiněných v bodech 234. až 265. odůvodnění jeho rozhodnutí vyústily v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny. Stran vyžadovaného znaku zapojení nejméně tří osob lze konstatovat, že v daném případě šlo o evidentní zapojení více než tří osob za současného vzájemného rozdělení jejich úloh, přičemž právě dělba těchto úloh zajišťovala úspěšnější dokonání činu.

Organizovaná skupina přitom měla jasnou hierarchickou strukturu s rozdělením konkrétních rolí a úloh, kdy v nadřízené pozici vystupoval právě obviněný J. G., který k její činnosti zajišťoval a úkoloval ostatní členy, přičemž rovněž financoval nákup surovin a předmětů nezbytných k výrobě pervitinu. Podle pokynů obviněného se pak na chodu organizované skupiny, a to zejména nákupem prostředků k výrobě drogy, jejich uschováváním a pozdější distribucí pervitinu, podíleli také spoluobvinění R. J., který rovněž plnil roli bodyguarda obviněného při činnostech spojených s neoprávněnou výrobou a následným prodejem pervitinu, a Ž.

G., která rovněž pomáhala v místech jeho výroby. V dílčím období se do činnosti této skupiny zapojili rovněž svědci P. B., E. B., R. G. a E. M., jakožto osoby, které pro tuto organizovanou skupinu na základě pokynů obviněného v konkrétních případech vyráběli pervitin, eventuálně zajišťovali chemikálie a léčivo k tomu nezbytné. Současně platí, že minimálně tito členové skupiny měli podle závěrů soudu prvního stupně minimálně rámcovou představu o jejím fungování a zapojení dalších osob. Konečně pak k činnosti této organizované skupiny přistupovali dílčími, v její prospěch vykonávanými činnostmi také spoluobvinění M.

G. a T. J., kteří se podíleli zejména na nákupu a vyložení předmětů a chemikálií nezbytných k výrobě pervitinu. Organizovaná skupina měla podle skutkových zjištění krajského soudu trvalejší charakter, když jako celek fungovala déle než půl roku a komunikace jejích členů probíhala podle vlastní výpovědi obviněného a výsledků provedeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu konspirativně a v náznacích. Z krajským soudem popsaných vazeb mezi jednotlivými členy nepochybně vyplynulo, že tato skupina realizovala danou trestnou činnost kontinuálně, ve vzájemné součinnosti, plánovitě, koordinovaně a na základě určité dělby úkolů, přičemž uvedené okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost jejího úspěšného provedení.

Jednání obviněného J. G. tedy zcela jednoznačně naplnilo shora uvedené zákonné znaky, neboť tento obviněný s dalšími výše uvedenými osobami vytvořil organizovanou skupinu, která zajišťovala zejména obstarávání léčiv, předmětů a chemikálií nezbytných pro výrobu pervitinu, vlastní výrobu pervitinu a jeho následnou distribuci.

Tyto úkony přitom na sebe navazovaly a byly logicky i časově propojeny a jejich prostřednictvím směřovali členové takto vytvořené skupiny v prvé řadě k získání finančního prospěchu, jakožto eventuálně i k zajištění drogy pro vlastní potřebu.

34. V důsledku výše uvedeného je na místě označit za neopodstatněnou námitku obviněného, který pouze obecně bez bližšího odůvodnění popírá plánovitost a koordinovanost jednání spoluobviněných. Zároveň je rovněž zcela neopodstatněná jeho výtka stran absence odůvodnění soustavnosti jednání spoluobviněných, když zaměření na soustavné páchání trestné činnosti je znakem kvalitativně závažnější zločinecké organizované skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku (a § 361 a násl. tr. zákoníku), kterou je třeba odlišovat od organizované skupiny, jež není přímo trestním zákoníkem definována.

35. Neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud i tu námitku, jíž obviněný rozporoval naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku svou argumentací stran toho, že existenci organizované skupiny nelze dovozovat z „údajné trestné činnosti“ osob, které dosud nebyly pro tuto činnost odsouzeny. Pro závěr o existenci organizované skupiny totiž není ani nutné, aby byli za situace, kdy je činnost organizované skupiny (resp. jejich členů) dostatečně prokázána, ztotožněni všichni členové organizované skupiny, ve spojení s níž se obviněný trestného činu dopustil, natožpak aby bylo nezbytné vyvození trestní odpovědnosti všech jejích členů. V tomto kontextu lze opětovně upozornit na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, z něhož se podává, že závěru o tom, že pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, obdobně nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu.

36. Ve vztahu k obviněnému, jakož i dalším výše uvedeným osobám, přitom soud prvního stupně jasně vymezil, v čem spatřuje činnost organizované skupiny a podíl jednotlivých pachatelů na jejím chodu, přičemž dané závěry aproboval i soud odvolací, který tyto pouze obiter dictum doplnil o své úvahy o možném naplnění kvalifikačního znaku spočívajícího ve „spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, které však z procesních důvodů (absence odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných proti výroku o vině) nemohly mít žádného vlivu na užitou právní kvalifikaci dotčeného jednání. Nejvyšší soud se za tohoto stavu zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Promítne-li totiž Nejvyšší soud shora připomenuté závěry své rozhodovací praxe do poměrů nyní projednávané trestní věci, pak je třeba konstatovat, že právní posouzení jednání obviněného jako spáchaného v postavení člena organizované skupiny je zcela na místě, když v nyní posuzované věci krajský soud přiléhavě upozornil na všechny relevantní aspekty ústící v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny, v jejímž čele stál právě obviněný.

37. Jde-li o námitky dovolatele stran nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, vznesené s ohledem na údajné „generální odmítnutí veškerých polehčujících okolností“ ve vztahu k jeho osobě a nesouměřitelnost mu uloženého trestu odnětí svobody s tresty uloženými svědkům v samostatně vedených řízeních, pak tyto námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

38. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve mnohokrát uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen za podmínek, kdy byl obviněnému uložen trest takového druhu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř.

39. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, je ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno považovat – jde-li o výrok o trestu – toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

40. Je třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

41. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele - obecně ústavním pořádkem předvídaný - je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, stejně jako za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

42. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zohledňuje případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu porušily (či mohly porušit) některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, je-li rozhodnutí o trestu v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je-li založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či zjištěném nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku existence tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se však v nyní posuzované věci obviněného J. G. zcela zjevně nejedná.

43. Krajský soud v Ústí nad Labem při svých úvahách o druhu a výměře trestu akceptoval ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaného trestu ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Přitom přihlédl zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, jakož i k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnostem jeho nápravy, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život.

V této souvislosti konstatoval, že obviněný se v čele organizované skupiny, jíž řídil, financoval a o jejímž fungování rozhodoval, dopustil velmi závažného jednání spočívajícího v zajišťování výroby a prodeji psychotropní látky v množství dvojnásobně přesahujícím hranici velkého rozsahu, přičemž se jedná o trestnou činnost s velmi výraznými škodlivými následky. Jakožto přitěžující okolnosti na straně obviněného krajský soud shledal, že obviněný svou trestnou činnost spáchal s rozmyslem a po předchozím uvážení, ze ziskuchtivosti ve větším rozsahu, na více osobách, s dalšími osobami a v tomto pokračoval po delší dobu.

Na straně obviněného naopak krajský soud neshledal jedinou polehčující okolnost, jelikož tento sice své jednání obecně, zejména z počátku řízení, doznával, nikdy však ne zcela, načež v řízení před soudem změnil svoji obhajobu v tom směru, že se pokoušel umenšovat svůj podíl na trestné činnosti a vyvinit část spoluobviněných. Toto jednání tedy nebylo možno vyhodnotit jako projev snahy obviněného napomáhat při objasňování trestné činnosti. Ačkoli za těchto okolností krajský soud dospěl k závěru, že obviněnému nebylo možno uložit jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody, přesto po zohlednění skutečnosti, že doposud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, povahy jeho protiprávního jednání a jeho chování v průběhu trestního řízení, rozhodl tak, že obviněného pro výkon jemu uloženého trestu odnětí svobody podle § 56 odst. 3 tr.

zákoníku zařadil do věznice s ostrahou jakožto mírnějšího typu věznice, než do kterého by s ohledem na stanovenou výměru jemu ukládaného trestu obecně náležel.

44. Vrchní soud v bodech 58. a 63. odůvodnění svého rozsudku následně v rámci vypořádání odvolacích námitek obviněného odkázal na závěry krajského soudu, kteréžto obecně aproboval s několika výtkami. V prvé řadě nebylo možno podle vrchního soudu obviněnému s ohledem na právní kvalifikaci jednání obviněného přičítat přitěžující okolnost spočívající ve spáchání trestné činnosti s dalšími osobami, avšak namísto toho bylo nutno přihlédnout k tomu, že se obviněný jím spáchaného zvlášť závažného zločinu dopustil jako organizátor. Krajským soudem shledanou přitěžující okolnost spočívající ve spáchání s rozmyslem a po předchozím uvážení pak odvolací soud redukoval na spáchání po předchozím uvážení, a to z důvodu, že tento způsob tzv. premeditace nemůže ve vztahu k témuž jednání stát současně se spácháním v rozmyslu. Jelikož ani odvolací soud neshledal na straně obviněného jedinou polehčující okolnost, tak přes své minoritní výtky k úvahám soudu prvního stupně neshledal, že by obviněnému uložený trest odnětí svobody bylo na místě vnímat jako trest nepřiměřený.

45. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud připomíná, že za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku lze pachateli uložit trest odnětí svobody v zákonném rozpětí od osmi do dvanácti let. Pokud Krajský soud v Ústí nad Labem po zvážení všech zákonných kritérií obviněnému uložil trest odnětí svobody přesně v polovině zákonné trestní sazby, konkrétně ve výměře deseti let [za současného uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], nelze takový trest za žádných okolností označit za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní, a to ani ve světle jeho chybných úvah, které byly následně napraveny odvolacím soudem.

46. Na uvedeném nemohla ničeho změnit ani dovolací argumentace obviněného, který spatřuje nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody fakticky pouze v tom, že svědkům K. Š., P. F. a E. B. byly v jejich samostatně vedeném trestním řízení uloženy za souměřitelnou, jimi spáchanou trestnou činnost většího rozsahu tresty odnětí svobody v nižší výměře. Předmětem přezkumu na základě dovolání obviněného mohou být totiž pouze výroky vztahující se k osobě dovolatele. Řádnou individualizaci trestu pak nelze v souladu s požadavkem obviněného omezit pouze na srovnání rozsahu jeho trestné činnosti s trestnou činností třetích osob, ale je nezbytné, aby odrážela rovněž ostatní výše uvedená zákonná hlediska, zejména pak postavení a míru zapojení pachatelů do prokázané trestné činnosti, jejich osobní poměry, dosavadní způsob života a možnosti jejich nápravy.

Obviněný však ve svém dovolání provedená zjištění soudů nižších stupňů ve vztahu k druhu a výši jemu uloženého trestu - zejména tedy svou řídící úlohu, jíž byla podmíněna trestná činnost prakticky všech spoluobviněných a také jím poukazovaných svědků - nikterak nereflektoval. Své tvrzení o nepřiměřenosti trestu naopak odůvodnil pouze reduktivním požadavkem na mechanické porovnání rozsahu jeho vlastní trestné činnosti s trestnou činností třetích osob, přičemž takový postup s odkazem na jím zvolený ani žádný jiný zákonem vymezený důvod dovolání nemohl být úspěšný.

Uvedené platí i ve světle obviněným vyjádřeného přesvědčení o tom, že odvolací soud v rámci vypořádání jeho námitek stran nesouměřitelnosti ukládaného trestu postupoval v rozporu se zákazem reformatio in peius, když měl opřít své úvahy v tomto směru o jím obiter dictum nastíněnou možnost přísnější kvalifikace jednání obviněného. Nic takového totiž Nejvyšší soud z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu neshledal, když z tohoto vyplynulo, že odvolací soud jím spatřovaný mezinárodní přesah trestné činnosti obviněného a organizované skupiny soustředěné kolem jeho osoby zmínil zcela zjevně pouze v rámci úvah o povaze a závažnosti spáchaného trestného činu ve vztahu k těm spoluobviněným, o jejichž trestech nově rozhodoval na podkladě odvolání státního zástupce.

Naopak ve vztahu k obviněnému se při přezkumu výroku o trestu o tuto úvahu nikterak neopíral.

47. Jde-li o námitky obviněného stran údajného „generálního odmítnutí veškerých polehčujících okolností“ ve vztahu k jeho osobě, pak v této absentuje jakákoli věcná argumentace, prostřednictvím níž by obviněný blíže určil, o jaké polehčující okolnosti by se podle jeho mínění mělo jednat či by jakkoli věcně rozporoval závěry kteréhokoli ze soudů nižších stupňů. Pro svou nekonkrétnost tedy nemůže být tato námitka předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci jakkoli domýšlet, když právně fundovanou argumentaci zajišťuje v rámci dovolacího řízení povinné zastoupení obviněného obhájcem ve smyslu § 265d odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).

48. Znovu je přitom třeba zdůraznit, že námitka směřující proti nepřiměřenosti trestu není v rámci dovolacího řízení podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř., pročež ji byl Nejvyšší soud nucen kategoricky odmítnout.

49. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný ve svém dovolání brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto uplatnil jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Vrchním soudem v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněným výslovně neuplatněný (nicméně v jím podaném dovolání implicitně vyjádřený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

VI. Závěr

50. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný J. G. veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

51. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byly projednávané skutky správně právně kvalifikovány, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněny.

52. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 15 To 24/2024, jakožto i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného J. G. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím fakticky uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 10. 2024 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu