20 Cdo 3142/2025

Judikát 20 Cdo 3142/2025

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:08.04.2026

Spisová značka:20 Cdo 3142/2025

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:20.CDO.3142.2025.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Exekuční titul

Oddlužení

Péče řádného hospodáře

Dotčené předpisy:§ 414 IZ. § 416 odst. 1 IZ. Kategorie rozhodnutí:D 20 Cdo 3142/2025-219

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné AAAukcie s. r. o., se sídlem ve Zbehoch 62, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 46 807 870, zastoupené JUDr. Evženem Zörklerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, proti povinné J. H., zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 752/10, pro 2 140 023,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 65 EXE 2271/2018, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2025, č. j. 39 Co 133/2025-192, takto: Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1/ Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“ či „městský soud“) usnesením ze dne 24. 6. 2025, č. j. 39 Co 133/2025-192, potvrdil k odvolání povinné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“ či „exekuční soud“) ze dne 3. 2. 2025, č. j. 65 EXE 2271/2018-144, jímž exekuční soud zamítl návrh povinné ze dne 3. 12. 2024 na zastavení exekuce vedené pověřenou soudní exekutorkou JUDr. Alenou Blažkovou, Ph.D., Exekutorský úřad Brno-město, pod sp. zn. 006 EX 1308/18, pro vymožení peněžitého plnění ve výši 2 140 023,16 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku městského soudu ze dne 17.

9. 2012, č. j. 74 Cm 180/2011-138, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č. j. 14 Cmo 20/2013-215 (dále „exekuční titul“). 2/ Exekuční i odvolací soud vyšly ze zjištění, že povinná byla usnesením městského soudu ze dne 27. 5. 2024, č. j. MSPH 60 INS 22328/2020-B-18, podle § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „IZ“ či „insolvenční zákon“), osvobozena od placení zbývajících pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, přičemž nyní exekvovaná pohledávka byla do oddlužení zahrnuta.

Z odůvodnění exekučního titulu se podává, že si povinná jako žalovaná v postavení jednatelky a společnice společnosti S team Krkonoš, spol. s r. o. (se sídlem v Praze 6, Řepy, Součkova 953/10, identifikační číslo osoby 63996154; dále „společnost“), neoprávněně vyplatila z majetku společnosti jako podíly na zisku společnosti dne 21. 12. 2007 formou výběru částku 850 000 Kč, dne 27. 2. 2008, 17. 9. 2008 a 16. 2. 2009 formou bankovního převodu vždy po částce 850 000 Kč, ačkoliv valné hromady společnosti o rozdělení zisku mezi společníky nerozhodly.

V době, kdy již nebyla jednatelkou ani společníkem společnosti ještě převedla nebo vybrala 3. 11. 2009 částku 15 000 Kč, 12. 11. 2009 částku 30 000 Kč, 12. 11. 2009 částku 3 x 99 000 Kč, a 18. 11. 2009 částky 223 000 Kč a 300 000 Kč. Tím jako jednatelka společnosti porušila povinnost jednat s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 135 odst.

2 ve spojení s § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, čímž společnosti způsobila škodu v celkové výši 4 280 000 Kč. 3/ Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že se osvobození s ohledem na § 416 odst. 1 IZ na exekvovanou pohledávku nevztahuje, neboť v tomto případě jde o pohledávku na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti. Z rozsudků nalézacích soudů či z tvrzení povinné jako možná varianta neplyne, že by k neoprávněnému převodu peněz mohlo dojít bez, alespoň nepřímého, úmyslu povinné.

Soudy v nalézacím řízení nemusely (neměly povinnost) rozhodovat o formě úmyslu či nedbalosti povinné, neboť porušení povinnosti řádného hospodáře zakládá objektivní odpovědnost bez ohledu na zavinění škůdce. Z tohoto důvodu byl oprávněn a zároveň povinen samostatně posuzovat právě exekuční soud, zda se na exekvovanou pohledávku vztahuje osvobození od placení pohledávek či nikoli; takové posouzení provedl. 4/ Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.

s. ř.“), vymezila otázkou „oprávnění exekučního soudu přezkoumávat věcnou správnost a zákonnost exekučního titulu“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2023, sp. zn. 26 Cdo 3486/2022. 5/ V podrobnostech dovolatelka v dovolání uvedla, že dovozuje-li exekuční soud otázku možného zavinění povinné za situace, kdy tato otázka nebyla v nalézacím řízení vůbec vznesena, postupuje zcela evidentně nepřípustně. Otázku úmyslného způsobení škody měla oprávněná vznést v nalézacím řízení, kde by ji k tomu příslušný soud posoudil a provedl k takové otázce potřebné dokazování.

Nejenže není rolí exekučního soudu za absence jakýchkoliv tvrzení a důkazů v nalézacím řízení dovozovat nebo přezkoumávat rozhodnutí nalézacího soudu a zavinění povinné, ale tuto pravomoc mu zákon ani nepřiznává, a jedná se tak o jasný příklad svévole. Exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet. Rozhodl-li se soud přesto posuzovat otázku úmyslu či jeho absence v jednaní povinné, pak podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

ledna 2017, sp. zn. 20 Cdo 5510/2016, měl uplatnit zásadu projednávací, tj. oprávněná měla povinnost tvrdit a dokazovat, což nemohlo být jedinou nesouhlasnou větou ve vyjádření k návrhu na zastavení exekuce dodrženo. 6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.

s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst.

1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné z důvodu neodstraněných vad (§ 237 o. s. ř. a contrario, § 241b odst. 3 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.). 7/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že osvobození podle § 414 a 415 IZ se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti (srov. § 416 odst. 1 IZ).

V této souvislosti dovodil, že pro pohledávky uvedené v § 416 odst. 1 IZ platí výluka z účinků osvobození dlužníka od placení dluhů bez ohledu na to, zda je věřitel předtím přihlásil do insolvenčního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2019, sp. zn. 29 Cdo 2153/2018). Je tudíž namístě, aby se exekuční soud zabýval tím, zda pohledávka oprávněné, ohledně jejíhož uspokojení se vede exekuce, má skutečně charakter pohledávky způsobené úmyslným porušením právní povinnosti; pro takový případ ji lze nuceně vykonat i poté, co byla povinná v insolvenčním řízení osvobozena od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.

května 2020, sp. zn. 20 Cdo 417/2020, ze dne 23. září 2020, sp. zn. 20 Cdo 17/2020, ze dne 16. února 2022, sp. zn. 20 Cdo 84/2022, nebo ze dne 11. února 2026, sp. zn. 20 Cdo 3088/2025). 8/ Současně nelze přehlédnout, že v exekučním (vykonávacím) řízení již není prostor k revizi skutkových zjištění, na nichž nalézací soud generoval své rozhodnutí. Exekuční (vykonávací) řízení totiž neslouží k nalezení, ale výhradně k prosazení již zjištěného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 16. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 1710/2007, ze dne 18. července 2017, sp. zn. 20 Cdo 2377/2017, ze dne 24. dubna2018, sp. zn. 20 Cdo 1166/2018, či ze dne 17. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 1545/2018). Proto exekuční soud zásadně nemá ani možnost, aby posoudil právní charakter přiznaného plnění jinak, než v souladu s odůvodněním exekučního titulu. Skutková zjištění a jejich hmotněprávní posouzení ze strany nalézacího soudu totiž vytvářejí funkční jednotu, pro kterou reálně není možné, aby exekuční soud, aniž by mohl doplnit nebo upřesnit skutková zjištění nalézacího soudu, uzavřel, že plnění bylo exekučním soudem přiznáno z nesprávného hmotněprávního důvodu.

Exekuční titul je tedy pro účely jeho nucené realizace pojímat jako celek i při posouzení, jaký je právní důvod vzniku exekvované pohledávky, jenž nemusí vycházet pouze z výroku, ale též z odůvodnění exekučního titulu (zde ve formě rozsudku).

9/ Závěr, že exekuční soud má respektovat i nalézacím soudem zjištěný právní charakter pohledávky plynoucí nikoliv z výroku, ale z odůvodnění exekučního titulu, lze rovněž opřít o dosavadní judikaturu dovolacího soudu, podle které má exekuční soud (soudní exekutor) při posouzení, zda exekuční titul je dostatečně určitý, využít v případě potřeby rovněž odůvodnění exekučního titulu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

července 2019, sp. zn. 20 Cdo 2188/2019). Jestliže exekuční soud má při posouzení materiální vykonatelnosti exekučního titulu vycházet i z jeho odůvodnění, tím spíše (inferenčním postupem a maiori ad minus) musí respektovat odůvodnění rozsudku i tehdy, řeší-li, zda je povinný osvobozen od placení exekvované pohledávky podle insolvenčního zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 19. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3406/2019, nebo ze dne 5.

května 2020, sp. zn. 20 Cdo 417/2020). 10/ Nelze-li ovšem z exekučního titulu uzavřít, že by právní základ exekvované pohledávky tvořil nárok na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, je zcela v kompetenci exekučního soudu, aby povahu takového nároku ozřejmil, a to jak s přihlédnutím k odůvodnění exekučního titulu, tak případně i k podáním učiněným v rámci nalézacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2022, sp. zn. 20 Cdo 3733/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.

března 2023, sp. zn. 20 Cdo 3363/2022, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. června 2024, sp. zn. III. ÚS 1634/23). 11/ Vytýká-li tedy dovolatelka exekučnímu soudu, že se neprávem povahou exekvované pohledávky z hlediska naplnění výjimky podle § 416 odst. 1 IZ zabýval, a že tudíž „nerespektoval“ závěry vyjádřené v exekučním titulu, jde o úsudek, který výše znamenanou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu fakticky pomíjí. Jestliže nalézací soud neměl žádný důvod se k povaze odpovědnosti za škodu povinné z pohledu zavinění vyjadřovat, lze jen stěží požadovat, aby takové posouzení pro poměry exekuční (a zde zvláště pro účely osvobození od placení pohledávky podle insolvenčního zákona) bylo jednou provždy zapovězeno a aby se v takovém případě osvobození podle § 414 a 415 IZ uplatnilo navzdory (případnému) úmyslnému porušení právní povinnosti.

Posouzením právního charakteru přiznaného plnění tudíž exekuční soud nerozhodl oproti nalézacímu soudu jinak (jak se očividně snaží prosadit dovolatelka), ale naopak povinnost vycházet z exekučního titulu zcela respektoval, doplnil-li jeho výsledky o vlastní právní posouzení charakteru odpovědnosti povinné za škodu; v tomto smyslu je napadené usnesení v řešené otázce konformní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a tudíž správné. 12/ K již uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že dovolatelka ve svém dovolání nesporuje úvahy, které odvolací soud vedly k vyslovení (vyhodnocení) porušení jí uložené právní povinnosti jako úmyslného jednání (v tomto směru dovolatelka ani nevymezuje žádný předpoklad přípustnosti podle § 237 o.

s. ř.).

Otázku, zda v dané věci skutečně došlo k úmyslnému porušení právní povinnosti, proto dovolací soud nemohl (vázán obsahem dovolání) řešit. 13/ Namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně a odvolací soud nevedly k prokázání jejího úmyslu při způsobené škodě řádné dokazování, oznamuje tím toliko vady řízení, ke kterým dovolací soud u nepřípustného dovolání nepřihlíží (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). 14/ Nejvyšší soud proto dovolání povinné v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na § 87 a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu