20 Cdo 4095/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra
Kůrky, v exekuční věci oprávněné CASPER UNION s. r. o., se sídlem v Praze 1,
Olivova 948/6, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupené Mgr. Soňou
Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti povinnému M. W.,
pro 109 100,40 Kč s příslušenstvím a 330 724,80 Kč s příslušenstvím, vedené u
soudní exekutorky Mgr. Jaroslavy Schafferové, Exekutorský úřad Brno – venkov,
pod sp. zn. 198 EX 391/05, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu
v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 21. 12. 2016, č. j. 54Co 467/2016-384, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 21. 12. 2016, č. j.
54Co 467/2016-384, a usnesení Mgr. Jaroslavy Schafferové, soudní exekutorky
Exekutorského úřadu Brno – venkov, ze dne 10. 5. 2016, č. j. 198 EX 391/05-363,
se ruší a věc se vrací soudní exekutorce k dalšímu řízení.
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 10. 5. 2016, č. j.
198 EX 391/05-363, jímž soudní exekutorka rozhodla, že z rozdělované podstaty 1
924 000 Kč budou pohledávky uspokojeny tímto způsobem:
1. Náklady exekuce částkou 299 449 Kč.
2. Pohledávka přihlášeného věřitele České spořitelny a. s. částkou 85
647,90 Kč.
3. Pohledávka L. W., z titulu náhrady za zaniklé věcné břemeno částkou
840 000 Kč.
4. Na sporné pohledávky připadá částka 698 903,10 Kč, tato část
rozdělované podstaty bude projednána při dalším rozvrhovém jednání.
Současně byla oprávněná vyzvána, aby podala ve lhůtě 30 dnů od právní moci
usnesení ohledně jejích námitek žalobu podle § 267a odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud vyšel z toho, že byť oprávněná napadla odvoláním výrok pod body
1. a 3., otevřela usnesení soudní exekutorky přezkumu v celém rozsahu. Dospěl
pak k závěru, že není důvod neuspokojit náklady exekuce v řízení zahájeném před
1. 1. 2008 (tj. před účinností zák. č. 347/2007 Sb., kdy exekuční řád ve znění
do 31. 12. 2007 otázku uspokojení nákladů exekuce explicitně neřešil) v první
skupině (§ 337c odst. 1 písm. a/ o. s. ř., § 66 odst. 7 e. ř. ve znění od 1.
11. 2009, resp. § 68 odst. 2 e. ř. ve znění od 1. 1. 2008 do 31. 10. 2009), byť
si je vědom stanoviska Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb.
účinného do 31. 12. 2007, sp. zn. Cpjn 200/2005, i navazujících závěrů
Nejvyššího soudu o tom, že pohledávka soudního exekutora může být ve skupině
dle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. uspokojena až poté, co budou plně
uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny. V uvedených závěrech soud vidí
vybočení od do té doby převažující soudní praxe a též od následně přijaté
novely exekučního řádu, provedené zák. č. 347/2007 Sb. Považuje za nelogické a
absurdní, aby náklady exekuce v projednávané věci musely být uspokojeny z
jiného majetku povinného či dokonce aby zůstaly neuspokojeny, pokud exekutor
nebude mít možnost na vymoženém plnění bezmála 2 000 000 Kč jakkoliv
participovat.
Odvolací soud považoval za správný i závěr soudní exekutorky, že je třeba
uspokojit pohledávku L. W. z titulu náhrady za zaniklé věcné břemeno. Byla-li
exekuce zahájena 26. 4. 2005, je třeba ji dokončit (včetně posouzení otázky
zániku věcných břemen a náhrad za ně) podle právní úpravy účinné do 31. 12.
2012 (tj. před účinností zák. č. 396/2012 Sb.). Skutečnost, že L. W. věcné
břemeno doživotního bydlení dlouhodobě fakticky nevyužívala, byla zohledněna
již při rozhodování o odvolání proti usnesení o ceně nemovitosti (viz usnesení
ze dne 4. 11. 2010, č. j. 54 Co 303/2010-112), přičemž právě tou soud odůvodnil
rozhodnutí, že věcné břemeno prodejem v dražbě zanikne. Podle § 337h odst. 2 o.
s. ř. dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají (s výjimkami dále
zakotvenými) věcná břemena a nájemní práva na nemovitosti váznoucí. Z žádného
ustanovení - včetně obecné úpravy zániku služebnosti – pak nevyplývá, že by
věcné břemeno doživotního užívání nemovité věci (později služebnost) mohlo
zaniknout bez dalšího pouze dlouhodobým faktickým nevyužíváním. Jestliže tedy v
době rozhodování o rozvrhu služebnost existovala, nebylo důvodu upřít L. W.
právo na náhradu, o kterou dle § 337b odst. 5 o. s. ř. žádala. Náhrada byla
správně zařazena ve třetí skupině s pořadím dle dne vzniku věcného břemene.
Výše náhrady odpovídala ceně závady určené usnesením soudního exekutora z 15.
1. 2010, č. j. 59 EX 391/05-64, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně –
pobočky v Jihlavě ze dne 4. 11. 2010, č. j. 54 Co 303/2010-112 (a pozdější
dražební vyhláškou ze dne 24. 2. 2011, č. j. 59 EX 391/05-99, ve znění usnesení
Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 54 Co
1132/2011).
Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, přičemž odvolací soud rozhodl v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V případě nákladů exekuce uvedla,
že se soud odchýlil od stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 a od
jeho rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 362/2009, příp. 20 Cdo 1928/2009. Pokud jde o
právo ze zaniklého věcného břemene, přípustnost dovolání spojila s otázkou, zda
lze přiznat právo plynoucí z věcného břemene i tehdy, je-li dlouhodobě
nevykonáváno, tj. promlčeno. Uvedla, že jakkoli nebyla zmiňována v řízení
námitka „promlčení“, ale bylo pouze opakováno, že věcné břemeno je dlouhodobě
neužíváno, bylo povinností odvolacího soudu, potažmo již soudního exekutora z
toho dovodit, že je tímto vznesena námitka promlčení, a zabývat se jí. V tomto
směru odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 443/2007, podle kterého platí, že obecnou blíže nevymezenou námitkou právní
povahy vznesenou účastníkem za řízení se nalézací soudy mohou zaobírat v plném
jejím rozsahu, neboť to není účastník řízení, který by byl povinen určovat,
podle jakých ustanovení má být jeho věc posuzována, a soud eventuálním právním
vymezením sporných otázek vázán není. Jestliže není věcné břemeno ze strany L.
W. dlouhodobě využíváno, nelze připustit, aby v důsledku dražby obdržela
náhradu za zaniklé věcné břemeno. Navrhla, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu a soudního exekutora zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
L. W. se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Uvedla,
že dne 15. 1. 2010 pod č. j. 59 EX 391/05 byla stanovena cena závady,
spočívající ve věcném břemeni, na částku 840 000 Kč a proti tomuto usnesení si
oprávněná nepodala odvolání, takže rozhodnutí je v právní moci. Soudní
exekutorka pak musela pohledávku vypořádat, jak též učinila. Žádná námitka
promlčení ze strany oprávněné vznesena nebyla, přičemž oprávněná je zastoupena
advokátem.
Povinný se ve svém vyjádření rovněž ztotožnil se závěry odvolacího soudu a
poukázal na skutečnost, že usnesení, jímž byla závada spočívající ve věcném
břemeni oceněna, oprávněná nenapadla a je v právní moci.
Přihlášený věřitel P. H. ve svém vyjádření uvedl, že s napadeným rozhodnutím
souhlasí v plném rozsahu. Oprávněná po celou dobu řízení námitku promlčení
nevznesla, měla právní zastoupení a soud není povinen ji poučovat o tom, jak má
vést řízení. Vznesení takové námitky jí ani nepřísluší. Proti usnesení o ceně
se neodvolala, soudnímu exekutorovi nezbylo, než tuto pohledávku vypořádat.
Soudní exekutorka Mgr. Jaroslava Schafferová ve svém vyjádření uvedla, že
nepochybila, pokud náklady exekuce zařadila do první skupiny, pohledávku
soudního exekutora není možné snížit na úroveň „řadových věřitelů“. Odkázala na
nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16 a IV. ÚS 2264/16, řešící obdobnou
problematiku.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej
část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II,
bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
procesního práva (pořadí uspokojení pohledávky za náklady exekuce, jež byla
zahájena před 1. 1. 2008, tj. před účinností zák. č. 347/2007 Sb., v rozvrhovém
usnesení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Tyto však dovolací soud nezjistil.
Oprávněná nesouhlasí se zařazením pohledávky soudní exekutorky na nákladech
exekuce do první skupiny (§ 337c odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s § 68
odst. 2 exekučního řádu ve znění od 1. 1. 2008, tj. ve znění zák. č. 347/2007
Sb., později § 66 odst. 7 exekučního řádu ve znění od 1. 11. 2009, tj. ve znění
zák. č. 286/2009 Sb.)
Ohledně dovolací námitky týkající se pořadí uspokojení pohledávky soudní
exekutorky z nákladů exekuce Nejvyšší soud opakovaně vyložil, že bylo-li
usnesení o nařízení exekuce vydáno do 31. 12. 2007, pak se pohledávka soudního
exekutora na náhradu nákladů exekuce prodejem nemovité věci uspokojí v rozvrhu
rozdělované podstaty ve třetí skupině (§ 337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), a to
až poté, co budou uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny (k tomu viz jednak
bod XVIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia k výkladu zákona č.
120/2001 Sb. /ve znění do 31. 12. 2007/, ze dne 15. 2. 2006, Cpjn 200/2005,
uveřejněného pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
pak namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo
5223/2007, usnesení ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4810/2007, usnesení ze
dne 17. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1625/2008, usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn.
20 Cdo 3039/2008, usnesení ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1928/2009,
usnesení ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 696/2011, usnesení ze dne 26. 6.
2013, sp. zn. 20 Cdo 1361/2013, usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 20 Cdo
813/2013, usnesení ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1275/2017, nález
Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 314/09, a to zejména k otázce
aplikovatelnosti nové právní úpravy a nepřípustného retroaktivního výkladu
norem, dále nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1562/09 a
další).
Nejvyšší soud i Ústavní soud současně opakovaně zdůraznily, že exekuční řízení
uskutečňované na základě usnesení soudu o nařízení exekuce vydaného před
účinností zákona č. 347/2007 Sb. je třeba zásadně posoudit podle exekučního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Uvedené závěry jsou přitom použitelné i
v době po 1. 11. 2009, kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená
zákonem č. 286/2009 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 1419/2013, usnesení ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1233/2013,
usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3565/2014, usnesení Ústavního soudu
ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 4032/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 30.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 546/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017,
sp. zn. IV. ÚS 3254/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn.
IV. ÚS 3255/17).
Dovolací soud v nyní projednávané věci neshledal žádný zvláštní důvod odchýlit
se od dříve rozsáhle diskutovaných a formulovaných závěrů, jejichž přijetí si
vynutila tehdejší absence explicitní úpravy. Současně je si vědom, že tyto
závěry již v minulosti postihly řadu případů, nadále však mohou dopadat výlučně
na exekuce ´staršího data´, konkrétně exekuce nařízené před rokem 2008. Později
totiž došlo právě se zřetelem k uplatňovanému sjednocujícímu stanovisku
Nejvyššího soudu k přijetí právní úpravy, jež aplikaci předchozích závěrů
vyloučila. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že v
projednávané věci se náklady soudního exekutora, provádějícího exekuci
nařízenou již v roce 2005, uspokojí při rozvrhu z rozdělované podstaty v první
skupině (§ 337c odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), je nesprávné.
Dovolatelka dále prosazuje, že L. W. nelze přiznat náhradu ve výši 840 000 Kč
za dražbou zaniklé věcné břemeno doživotního užívání nemovité věci, neboť právo
je promlčeno. Byť, jak sama připouští, námitku promlčení v řízení nezmínila,
ale jen opakovala, že věcné břemeno je dlouhodobě neužíváno, je přesvědčena, že
i tak bylo povinností soudu (soudního exekutora) zabývat se námitkou promlčení.
Povahou námitky promlčení se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně
zabýval, a to s následujícími závěry:
Námitka promlčení vznesená žalovaným v průběhu soudního řízení je jednostranný,
výslovný a adresný právní úkon, jenž působí, že promlčené právo nelze uplatnit,
avšak věřitelovo právo trvá jako součást tzv. naturální obligace (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod
číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitkou promlčení se
účastník dovolává právní skutečnosti. Nejde o tvrzení skutečností rozhodných
pro právní posouzení věci (tzv. skutkové tvrzení), nýbrž jde o uplatnění práva
dovolat se promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp.
zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo
74/2014, uveřejněný pod číslem 32/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003,
publikovaný pod č. 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze
dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004).
Dovolací soud též připomíná, že k promlčení se nepřihlíží z úřední povinnosti,
tj. bez toho, že by byla vznesena námitka promlčení. Soud ani nemá povinnost
poučit o právu vznést námitku promlčení, neboť tato námitka má hmotněprávní
povahu, resp. hmotněprávní důsledky. Pokud by se tak stalo, došlo by k porušení
zásady rovnosti účastníků řízení a zároveň k narušení nestranného a
objektivního přístupu soudu vůči procesním stranám (srov. Švestka, J.,
Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 419 a násl.; Nález Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 104/96 ze dne 19. 9. 1996, N 84/6 SbNU 105).
V soudní praxi je konstantně zastáván názor, že právo vznést námitku promlčení
žádný hmotněprávní ani procesní předpis sice nekoncentruje do určitého stadia
řízení, avšak z povahy námitky promlčení plyne, že ji lze uplatnit (kdykoli v
průběhu řízení) až do právní moci rozhodnutí o věci, tedy i v rámci odvolacího
řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn.
32 Odo 879/2002, uveřejněného pod č. 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále rozhodnutí z 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1649/2004, z 30. 11.
2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, z 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 109/2005, z 29. 8.
2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006). Současně však též platí, že není-li námitka
promlčení vznesena v soudním řízení o základu uplatňovaného práva a mezitímní
rozhodnutí nabylo právní moci, nemůže být již vznesena v následném řízení o
výši (rozsahu) práva. Nejvyšší soud na tomto místě též připomíná, že o obdobnou
situaci se jedná v řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitosti,
které je rozděleno do několika relativně samostatných fází, v nichž se řeší
vymezený okruh otázek, přičemž pravomocné rozhodnutí, jímž je ukončen určitý
úsek, je předpokladem pro další pokračování v řízení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2769/2006, stanovisku občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn
201/2009, uveřejněné pod č. 48/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci oprávněná (ve vyjádření k odvolání povinného proti usnesení
soudního exekutora ze dne 15. 1. 2010, č. j. 59 EX 391/05-64) pouze navrhla,
aby odvolací soud potvrdil výrok usnesení, jímž soudní exekutor rozhodl, že
závada spočívající ve věcném břemeni užívání nemovitosti prodejem v dražbě
zanikne. Uvedla přitom, že věcné břemeno bylo zřízeno účelově, a že L. W. má
toho času evidentně faktickou možnost bydlení na jiné adrese a svého oprávnění
ve vztahu k postižené nemovitosti nijak nevyužívá. Takové tvrzení v žádném
případě není možné považovat za uplatnění námitky promlčení ve smyslu shora
naznačeném, ba dokonce v situaci, kdy účastník řízení je zastoupen zástupcem s
vysokoškolským právnickým vzděláním. V této části tedy dovolání oprávněné není
opodstatněné a je nutno dát za pravdu odvolacímu soudu v tom, že nebylo důvodu
upřít L. W. právo na náhradu, o kterou dle § 337b odst. 5 o. s. ř. žádala ve
výši určené usnesením soudního exekutora z 15. 1. 2010, č. j. 59 EX 391/05-64,
ve znění usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 4. 11.
2010, č. j. 54 Co 303/2010-112.
Protože se odvolací soud i soudní exekutor svým rozhodnutím odchýlili od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud postupoval podle §
243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř., usnesení odvolacího soudu i usnesení soudního
exekutora ve všech jeho výrocích zrušil (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a věc
vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu