21 Cdo 2178/2024-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. J., zastoupeného JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu č. 363/10, proti žalované Vyšší odborné škole, Střední průmyslové škole a Střední odborné škole, Varnsdorf, příspěvkové organizaci, se sídlem ve Varnsdorfu, Bratislavská č. 2166, IČO 18383874, zastoupené Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem v Děčíně I, Tyršova č. 1434/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o 134 400 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 357/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. září 2023, č. j. 12 Co 60/2023-130,
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 922 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martiny Knické, advokátky se sídlem v Děčíně I, Tyršova č. 1434/4.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 12 Co 60/2023-130, je zčásti vadné, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze v této části pokračovat, a z části není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Předpoklady přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 3. Vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, absentuje tam, kde dovolatel namítá, že pokud „soud též v odůvodnění uvádí, že pro posouzení případu není relevantní, že odborová organizace nebyla o záměru ukončení pracovního poměru informována“, pak jde podle jeho názoru o „věc zásadní, protože mohla odborová organizace vstoupit do jednání s vedením školy a pokusit se řešit vhodný úvazek pro žalobce“. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry však k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1539/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1786/2023). 4. Závěr odvolacího soudu, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci listinou ze dne 12. 2. 2019 a ve které byl uveden odkaz na ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, „splňuje všechny formální náležitosti“ bez ohledu na to, že v ní „absentoval odkaz na ust. § 73a zák. práce“, neboť byl-li „žalobce z funkce ředitele odvolán … a probíhala-li mezi účastníky další jednání o jeho pracovním zařazení, a přitom žalobce ani napodruhé nabízené pracovní místo neakceptoval, pak je zřejmé a nepochybné, že žalobci byla dána výpověď proto, že po odvolání z funkce ředitele žalobce nabídnutou práci učitele s úvazkem 21 hodin nepřijal“, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak (k vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1234/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5244/2014, a k zásadám pro výklad právních jednání srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, uveřejněný pod č. 49/2020 v časopise Soudní judikatura, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021). 5. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že žalovaná splnila svou povinnost navrhnout žalobci po jeho odvolání z vedoucího pracovního místa ředitele změnu jeho dalšího pracovního zařazení u žalované na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce, nabídla-li žalobci, který podle zjištění soudů získal vysokoškolské vzdělání absolvováním Vysoké školy strojní a textilní v Liberci a rovněž vysokoškolské pedagogické vzdělání, práci učitele obsahující výuku matematiky a předmětů společenských věd, pro kterou splňoval odborné předpoklady stanovené zákonem č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, ve znění pozdějších předpisů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4897/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4345/2014, a v nich vyjádřený právní názor, že povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou). 6. Vzhledem k tomu, že tzv. nabídková povinnost zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce je splněna, jestliže alespoň jedna práce (pracovní místo), na kterou má být zaměstnanec podle návrhu zaměstnavatele zařazen, odpovídá jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2121/2021), a že žalobci byla nabídnuta práce učitele matematiky a společenských věd, která tyto zákonné podmínky splňovala, nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka dovolatele, že mu žalovaná nenabídla (další) pracovní pozici pedagogického pracovníka odpovídající jeho kvalifikaci a praxi, která byla obsazena „nekvalifikovaným zaměstnancem, ale současně byla u Úřadu práce inzerována k obsazení kvalifikovaným zaměstnancem“, a že „návazně přijala další pedagogické pracovníky na neobsazená místa, cca 8 pracovních míst“. Kromě toho návrh na změnu dalšího pracovního zařazení zaměstnance podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce lze učinit pouze ve vztahu k volnému (v okamžiku nabídky zaměstnavatelem) pracovnímu místu, případně k místu, u něhož je předem jisté (např. proto, že pracovní poměr dosavadního zaměstnance na tomto místě skončí k určitému dni uplynutím doby nebo na základě již učiněného rozvazovacího projevu vůle), že bude volné v dohledné době (v řádu dnů) [k tomu srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4897/2009]. 7. Uvádí-li dovolatel, že otázky týkající se tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce „mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, tedy opačně od posouzení soudů obou stupňů“, pak přehlíží, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. neobsahuje. Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dosavadní judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl dovolací soud odklonit, přitom dovolatel neoznačuje. 8. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu