21 Cdo 2408/2025-467
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí č. 832/19, proti žalovanému JUTA a. s. se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Dukelská č. 417, IČO 45534187, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 229/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. dubna 2025, č. j. 19 Co 304/2024-444, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2025, č. j. 19 Co 304/2024-444, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Napadený rozsudek odvolacího soudu (který dospěl k závěru, že dočasná pracovní neschopnost žalobce trvající od 2. 1. 2020 do 19. 4. 2021, „resp. dlouhodobý pokles pracovních schopností žalobce a nároky s tím související“, nebyly v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalobce ze dne 6. 10. 2017, že „pracovní úraz ze dne 6. 10. 2017 nebyl důležitou a podstatnou příčinou snížení pracovních schopností žalobce a neměl žádné trvalé následky“ a že „invalidita žalobce vyplývá z degenerativního onemocnění pravého ramenního kloubu“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z názoru, od kterého se odvolací soud (ani soud prvního stupně) v posuzované věci neodchýlil, že o vztah příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla), že z hlediska naplnění příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena, a že vyskytne-li se u poškozeného současně více zdravotních problémů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je rozhodující, zda pracovní úraz byl příčinou škody (zda jeho důsledkem byl vznik škodního nároku), anebo zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních), s pracovním úrazem nesouvisejících. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. například stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč., str. 35, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněného pod č. 35/2000 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007).
4. Uvádí-li dovolatel, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „jaké skutečnosti jsou významné z hlediska naplnění příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku vznikající zaměstnanci od určitého data“, jejíž posouzení odvolacím soudem pokládá za „nesprávné a odporující dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, zejména pak rozsudku 21 Cdo 4199/2017 ze dne 4. 10. 2018“, a namítá-li, že odvolací soud „nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti, když dospěl k nesprávnému závěru, že příčinou újmy žalobce je degenerativní onemocnění vzniklé ještě před úrazem, aniž se samostatně zabýval otázkou vlivu pracovního úrazu žalobce na zdravotní stav žalobce“, že přítomnost degenerativních změn v ramenním kloubu nevylučuje odpovědnost žalovaného za újmu vzniklou žalobci a že v řízení nebyl vyvrácen závěr znaleckého ústavu Úrazové nemocnice v Brně, že „pracovní úraz mohl být spouštěčem změn vedoucích až k invaliditě žalobce“, pak přehlíží, že výše uvedený závěr odvolacího soudu zmíněné ustálené judikatuře dovolacího soudu nijak neodporuje a že v projednávané věci byl zjištěn jiný skutkový stav než ve věci, v níž byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4199/2017, s jehož obecnými závěry je ale jinak rozsudek odvolacího soudu zcela v souladu.
5. Odvolací soud své závěry o nedostatku příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobce ze dne 6. 10. 2017 a újmou na jeho zdraví v odůvodnění rozsudku náležitě odůvodnil a opřel je o výsledky dokazování (zejména o znalecký posudek z oboru zdravotnictví vypracovaný znaleckým ústavem – Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, na němž se podílel kolektiv složený ze dvou posudkových lékařů, traumatologa a ortopeda, neurologa a radiologa).
6. Ustálená soudní praxe vychází dlouhodobě z názoru, že při řešení otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody (újmy) nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2659/2012); právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012).
7. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů (a tedy ani správnost skutkového zjištění soudů, že pracovní úraz a vznik újmy na straně poškozeného nejsou ve vzájemném poměru příčiny a následku) však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky (které tvoří podstatu dovolání žalobce v souvislosti s výše předestřenou otázkou) nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
8. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele, že odvolací soud „při hodnocení obou znaleckých posudků vybočil z mezí plynoucích z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a že „povinností“ odvolacího soudu bylo „vyhovět důkaznímu návrhu žalobce a ustanovit v řízení dalšího znalce“, neboť závěry, které odvolací soud v tomto směru učinil, a jeho postup jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
9. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
Zjistí-li soud, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má- li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení, vyžádá ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 o.
s. ř. tzv. revizní znalecký posudek (srov. například zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou pod č. 1/1981 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod č. 38/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013).
Závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba je hodnotit i v souvislosti s jinými důkazy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sb. rozh. obč.).
10. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu zastává názor, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání odpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Znalecký posudek je možné dát přezkoumat jiným znalcem, státním orgánem, vědeckým ústavem, vysokou školou nebo institucí specializovanou na znaleckou činnost (srov. § 127 odst. 2 a 3 o.
s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Vždy bude záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1741/2020). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 15.
7. 1982, sp. zn. 4 Cz 13/82, uveřejněný pod č. 45/1984 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 746/2019).
11. V průběhu řízení před soudem prvního stupně byly předloženy účastníky řízení celkem tři znalecké posudky (MUDr. Oldřicha Reiniše ze dne 5. 12. 2018, doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. MBA, ze dne 17. 5. 2020 a MUDr. Milana Handla, Ph.D., ze dne 21. 3. 2022), k jejichž přezkoumání a ke zjištění poškození zdraví žalobce následkem pracovního úrazu ze dne 6. 10. 2017 ustanovil soud prvního stupně znalecký ústav Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, který vypracoval dne 26. 4. 2023 znalecký posudek č. XY, a následně předložil žalobce znalecký posudek znaleckého ústavu Úrazové nemocnice v Brně ze dne 8.
12. 2023, č. 4/2023, vypracovaný MUDr. Janem Filipínským, k němuž se poté vyjádřil znalecký ústav Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví písemným doplňkem č. 1 k posudku č. XY. Odvolací soud poté, co provedl výslech zástupce znaleckého ústavu Úrazové nemocnice MUDr. Jana Filipínského, co znovu vyslechl zástupce znaleckého ústavu Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví MUDr. Jana Boháče a co provedl konfrontaci obou těchto zástupců, podrobně zdůvodnil, proč vzal za podklad svého rozhodnutí znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a proč nevycházel ze znaleckého posudku Úrazové nemocnice v Brně (srov. odstavce 22 a 23 odůvodnění jeho rozsudku).
Odvolací soud se vypořádal s rozpory v závěrech znaleckých posudků (aniž by shledal důvody pro zadání tzv. superrevizního znaleckého posudku – viz odst. 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a to způsobem, který zcela odpovídá uvedené konstantní judikatuře dovolacího soudu. Rozpory mezi posudky znaleckých ústavů týkající se sporného poškození pravého ramene žalobce pracovním úrazem ani nebyly v projednávané věci podstatné, neboť Úrazová nemocnice v Brně ve svém znaleckém posudku vypracovaném na žádost žalobce zdůraznila, že i pokud by k žádnému zranění (pohmoždění pravého ramene) nedošlo, navazující potíže by také vznikly (viz str.
38 posudku).
12. Namítá-li žalobce v souvislosti s hodnocením důkazů, že „bylo poznamenáno vysokou nejistotou o přesném průběhu úrazového děje“ a že „tato nejistota ovšem nemůže jít k tíži žalobce, neboť byla způsobena nedostatečností dokumentace o pracovních úrazech, kterou je povinen vést žalovaný“, pak kromě skutkových závěrů odvolacího soudu napadá též jím provedené hodnocení důkazů. Přehlíží však, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů.
13. Namítá-li žalobce, že „bylo povinností odvolacího soudu před vydáním rozhodnutí ve věci samé splnit poučovací povinnost dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř.“, není uvedená námitka sama o sobě dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen námitku tzv. jiné vady řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov.například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
14. Ostatně, rozhodoval-li v projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoliv za využití institutu neunesení důkazního břemene, poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. nebylo namístě. Hodnocení důkazů se přitom zakládá na volné úvaze soudu ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., přičemž sdělení náhledu na hodnocení důkazů soudem v době před vydáním rozhodnutí jde nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení § 118a o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1197/2023).
15. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu překvapivost jeho rozsudku, pak navíc pomíjí, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé (nepředvídatelné) jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč., anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 641/2018). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.
16. V části, ve které směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, vedlejšímu účastníkovi a státu, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
17. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2026
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu