21 Cdo 34/2025-297
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce B. K., zastoupeného Mgr. Lenkou Čihákovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí č. 67, proti
žalovanému Výchovný ústav, střední škola a školní jídelna Višňové, Zámek 1, se
sídlem ve Višňovém č. 1, IČO 49438921, zastoupenému Mgr. Sylvou Medkovou,
advokátkou se sídlem ve Znojmě, Velká Michalská č. 194/8, o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod
sp. zn. 23 C 25/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 3. září 2024, č. j. 15 Co 102/2024-273, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. dubna
2024, č. j. 23 C 25/2023-220, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Znojmě k dalšímu řízení.
1. Dopisem ze dne 9. 2. 2023 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě
ruší pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu
porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se
k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, kterého se dopustil tím, že v
dubnu roku 2022 fyzicky napadl dítě v péči zaměstnavatele jakožto výchovného
ústavu, a to AAAAA (pseudonym), a to tak, že jej opakovaně švihl řetězem od
klíčů přes záda.
2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Znojmě dne 4. 4. 2023
domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se nikdy jednání popisovaného v okamžitém
zrušení pracovního poměru nedopustil, že v měsíci dubnu roku 2022 ani neměl
žádnou službu na výchovné skupině, ve které je umístěn AAAAA (pseudonym) (dále
jen „AAAAA“), že žalovaný se dlouhodobě na žalobci dopouštěl jednání šikanózní
povahy, a to v návaznosti na trestní oznámení podané žalobcem v souvislosti s
podezřením na protiprávní jednání, na kterém se měl podílet i ředitel
žalovaného V. P., že od podání tohoto trestního oznámení ředitel žalovaného
opakovaně vystavuje žalobce nerovnému zacházení a šikanóznímu jednání,
opakovaně vznášel vůči žalobci smyšlená obvinění se zjevným účelem rozvázat se
žalobcem pracovní poměr a k šikanóznímu jednání vůči žalobci naváděl také další
osoby a že při předání okamžitého zrušení ředitel žalovaného žalobci výslovně
sdělil, že podání okamžitého zrušení je následkem podání trestního oznámení ze
strany žalobce. Žalobce má dále za to, že okamžité zrušení není dostatečně
skutkově vymezeno v souladu s požadavky § 50 odst. 4 zákoníku práce, že
žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení po uplynutí 2měsíční prekluzivní lhůty
podle § 58 odst. 1 zákoníku práce a že jde o zakázané odvetné opatření vůči
jeho osobě jako oznamovateli protiprávního jednání.
3. Žalovaný namítal, že dne 31. 1. 2023 zjistil, že žalobce, který u něj
byl zaměstnán od 1. 3. 2018 jako vychovatel a na základě „dodatku“ ze dne 19.
9. 2022 jako učitel odborného výcviku, v dubnu roku 2022 fyzicky napadl AAAAA,
dítě v péči žalovaného jakožto výchovného ústavu, a to tak, že jej značnou
silou švihl řetězem od klíčů přes záda, přičemž mu způsobil drobné poranění
(podlitiny), že fyzické napadení dítěte ze strany pedagogického pracovníka je
zcela nepřípustné a že pedagogický pracovník je povinen bezpečí a zdraví dítěte
chránit (srov. § 22b školského zákona), nikoliv jej ohrozit. Fyzické napadení
má žalovaný za zcela prokázané a nepochybné. Obvinění z „bossingu“ se pak podle
žalovaného nezakládá na pravdě.
4. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 23 C
25/2023-220, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení 23 716 Kč k rukám advokátky Mgr. Sylvy Medkové. Kromě
listinných důkazů soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu vycházel
z výpovědi žalobce jako účastníka řízení a z výpovědí svědků J. B., J. C., B.
H., T. N., R. W., I. P., O. H. a M. B., kteří se však o fyzickém napadení AAAAA
žalobcem dozvěděli pouze z doslechu, a to (s výjimkou I. P.) právě od AAAAA. Od
výslechu nezletilého AAAAA soud prvního stupně „v zájmu ochrany nezletilého“
upustil, neboť „z výpovědi psychologa ústavu a sociální kurátorky nezletilého
(…) vyplynulo, že nezletilý projevuje obavy z návratu žalobce a svého dalšího
osudu v takovém případě, což by mohlo mít vliv na obsah jeho svědecké
výpovědi“. Přihlédl k tomu, že „nezletilý byl slyšen jako svědek již na
policii, kde se mu dostalo všech potřebných zákonných poučení o nutnosti
vypovídat pravdu a kde byla přítomna i jeho sociální kurátorka, která soudu
potvrdila, že výslech byl proveden v souladu se zákonem a bez nátlaku na
nezletilého“, a dospěl k závěru, že „má k dispozici dostatek podkladů
potřebných pro to, aby mohl hodnotit věrohodnost a pravdivost výpovědi
nezletilého učiněné v rámci řízení před policejním orgánem“. Byť soud prvního
stupně uzavřel, že „nelze zcela bez výhrad spoléhat na výpověď samotného
nezletilého“, který je „osobou s častými výchovnými problémy“, a že proto
„nemůže bez dalšího vyloučit ani možnost, že ze strany nezletilého šlo o pouhý
výmysl“, vycházel při zjišťování skutkového stavu z „výpovědi“ nezletilého
AAAAA učiněné na policii, kterou „na základě všech zjištěných okolností
případu“ vyhodnotil jako věrohodnou a kterou shrnul tak, že tento nezletilý
„předně tvrdí, že zlobil, a proto jej paní H. přeřadila do modré skupiny“, že
po přeřazení do skupiny žalobce jej žalobce přetáhl řetězem, který měl u svých
klíčů a který nosil pravidelně, přes záda, že pak záda ukazoval panu B., který
si je fotil, a že se o napadení svěřil paní H., panu B. a panu N.
5. Po takto provedeném dokazování pak soud prvního stupně dospěl k
závěru, že o napadení AAAAA žalobcem svědčí „řada nepřímých důkazů, jež se v
jednotlivých souvislostech doplňují a tvoří ucelený řetězec – přeřazování
problémových chovanců do jiné výchovné skupiny za účelem jejich uklidnění bylo
běžným výchovným opatřením, byť v systému o tom není záznam, není toto důkazem
neexistence takového přeřazení, neboť ne každý vychovatel vždy a všude řádně
prováděl záznamy mimořádných událostí – v případě nezletilého bylo takové
opatření častým jevem – přede dnem 10. 4. 2022 měl žalobce službu spolu s H. ve
dnech 7. 4. 2022 a 8. 4. 2022 – dne 8. 4. 2022 vykazoval nezletilý dle zápisů v
systému celodenní výchovné problémy (což mohlo být důvodem jeho přeřazení do
skupiny k žalobci) – dne 10. 4. 2022 měl službu ve skupině nezletilého J. B.,
který pořídil fotografii zranění zad vypadající jako otisk po řetězu – klíče na
řetězu nosil žalobce (někteří svědci výslovně uvedli, že nikdo jiný takto v
ústavu klíče nenosil) – a sám žalobce se kolegyni I. P. svěřil, že měl
nezletilého klíči zasáhnout“.
6. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný přistoupil k okamžitému
zrušení pracovního poměru před uběhnutím subjektivní i objektivní prekluzivní
lhůty podle § 58 odst. 1 zákoníku práce, že okamžité zrušení pracovního poměru
dostojí požadavkům na určitost projevu vůle, že se žalobce dopustil zvlášť
hrubého porušení svých pracovních povinností, že „důvod pro okamžité zrušení
pracovního poměru je tak na straně žalovaného platně dán“, a že okamžité
zrušení pracovního poměru je proto platným právním jednáním. Žalobcem nastíněná
„teorie spiknutí“ je pak podle soudu prvního stupně nepravděpodobná, nemůže
„pro svoji komplikovanost“ obstát a nebyly pro ni v řízení předloženy
dostatečné důkazy. Pro daný typ porušení pracovních povinností navíc žalovaný
již dříve přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru jiného zaměstnance.
Soud prvního stupně proto okamžité zrušení pracovního poměru nepovažuje za
odvetné opatření žalovaného, ale za výkon práva žalovaného, který byl opřen o
reálně existující a opodstatněné důvody.
7. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 9. 2024,
č. j. 15 Co 102/2024-273, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil
žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5
008 Kč k rukám advokátky Mgr. Sylvy Medkové. Ztotožnil se se skutkovým a
právním hodnocením věci učiněným soudem prvního stupně a odkázal na odůvodnění
jeho rozsudku. Odvolací soud poukázal na úřední záznam o podání vysvětlení
sepsaný Policií České republiky s AAAAA dne 1. 2. 2023 a protokol o výslechu
svědka AAAAA sepsaný dne 3. 5. 2023, v nichž AAAAA shodně popisuje jednání
žalobce spočívající v úderu řetězem od klíčů přes záda, s čímž korespondují
také výpovědi svědků J. B., P. N. a J. C., kterým AAAAA chování žalobce popsal
shodně jako Policii České republiky. Též z výslechů svědků O. H. a M. B.
vyplynulo, že vytýkané jednání žalobce AAAAA potvrdil na letním pobytu, a tento
řetězec důkazů doplňuje i výpověď svědkyně I. P., které se sám žalobce o útoku
proti AAAAA zmínil. Dalším významným důkazem je pak fotografie se zraněním
AAAAA pořízená J. B. Uvedené důkazy podle odvolacího soudu „ve svém souhrnu
tvoří uzavřenou soustavu“, z níž je možno dovodit ten skutkový závěr, ke
kterému dospěl soud prvního stupně, a zároveň vyloučit možnost závěru jiného.
Odvolací soud při hodnocení pravdivosti tvrzení AAAAA vzal v úvahu, že AAAAA
opakovaně (sdělením svědkům a při podání vysvětlení a výslechu u Policie České
republiky) popsal útok žalobce vůči němu řetězem přes záda vždy zásadně shodně,
že u Policie České republiky byl vyslýchán za přítomnosti pracovnice orgánu
sociálně-právní ochrany dětí, která vyloučila nátlak na něj jako vyslýchaného,
a že byl řádně poučen o následcích křivé svědecké výpovědi. Odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně nemá pochybnosti o věrohodnosti tvrzení AAAAA a
jeho výslech u soudu rovněž považuje za nadbytečný, neboť „jeho tvrzení o
předmětném útoku žalobce bylo bez důvodných pochybností ověřeno jinými v řízení
provedenými důkazy“ a časový odstup od této události je navíc ještě větší než v
době sdělení AAAAA pracovníkům žalovaného a jeho výpovědí u Policie České
republiky, „tudíž by i z tohoto důvodu byl tento důkaz méně významný než výše
uvedené důkazy“, z nichž skutečnost fyzického útoku žalobce proti AAAAA
vyplývá. Odvolací soud tedy uzavřel, že další navrhované důkazy nebylo třeba
provádět, neboť skutková zjištění nutná pro právní posouzení věci bylo možno
učinit z ostatních již provedených důkazů, a proto dokazování výslechem AAAAA,
opakovaným výslechem B. H. a I. P. a trestním oznámením ze dne 3. 5. 2024
nedoplňoval. Důkaz zprávou České školní inspekce pak byl žalobcem navržen až po
okamžiku, kdy nastala koncentrace řízení.
8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, a
ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo
4258/2007, a ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017) při řešení otázky
nadbytečnosti svědecké výpovědi AAAAA, neboť k prokázání skutkového děje
údajného závadného jednání soudy dospěly nejen tak, že odmítly objasnit zcela
zjevné nejasnosti, a tyto soustavně přehlížely, ale rovněž odmítly „základní
standardy dokazování a jeho hodnocení konstruované vyššími soudy“. Dovolatel
vytýká soudům, že provedení výslechu jediného přímého účastníka daného
incidentu bylo soudem prvního stupně posouzeno jako nadbytečné a že odvolací
soud se s tímto zdůvodněním ztotožnil, ačkoli v projednávané věci byly o
skutkovém ději důvodné pochybnosti a skutkový děj byl postaven na svědectvích
osob, které o daném incidentu věděly pouze zprostředkovaně, a to právě od
svědka, který v dané věci nebyl slyšen. Důkaz svědeckou výpovědí přitom byl
nejen s to ověřit či vyvrátit tvrzené skutečnosti, ale byl rovněž stěžejním
ověřením tvrzení ostatních „účastníků“. Dovolatel poukazuje na to, že přítomní
svědci sice i mohou být hodnověrní a vypovídat pravdivě, ale pokud by nebylo
pravdivé sdělení AAAAA, pak pravdivé tvrzení z nepravdy vzniknout nemůže.
Nadbytečnost jeho svědecké výpovědi tak byla ve světle uvedené rozhodovací
praxe dovolacího soudu posouzena nesprávně. Dovolatel dále namítá, že čtení
listinného podkladu („protokolu o podaném vysvětlení, které AAAAA měl
poskytnout orgánům činným v trestním řízení“) nemůže nahradit svědeckou
výpověď, a to ani pro samotný soud (např. posouzení věrohodnosti svědka), ani
pro samotného účastníka (a jeho právo na bezprostřednost řízení, právo aktivně
vystupovat a klást otázky). Soud prvního stupně však v rozporu se závěry
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 731/2006 „tento důkaz provádí, a nadto
mu přikládá na důležitosti“. Opakují-li soudy, že tvrzení byla prokázána i
dalšími důkazy, pak pomíjí, že všechny tyto další nepřímé důkazy jsou od toho
prvotního (a neprovedeného) odvozeny a pocházejí z jednoho zdroje (všichni
hovoří pouze o tom, co měli slyšet od AAAAA). Trestní řízení v dané věci přitom
nebylo proti dovolateli ani zahájeno a nebylo zahájeno ani přestupkové řízení.
Dovolatel má za to, že pokud zde existují pochybnosti, které mohou být
rozptýleny výpovědí jediného přímého svědka dané události, pak výslech takového
svědka nemůže být nadbytečný. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. V posuzované věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky procesního práva, zda může soud rozhodnout o
neprovedení účastníkem navrženého důkazu výslechem svědka, jímž má být
prokázána skutečnost významná pro rozhodnutí věci, kterou tento svědek (na
rozdíl od ostatních navržených svědků) přímo vnímal svými smysly, byly-li k
prokázání této skutečnosti (kromě dalších nepřímých důkazů) provedeny důkazy
protokolem o výslechu této osoby (popř. úředním záznamem o podání vysvětlení)
sepsaným v jiném řízení a výslechem svědků, kteří se o prokazované skutečnosti
dozvěděli pouze z doslechu, a to právě od osoby, jejíž výpověď je zachycena v
protokolu o výslechu (popř. v úředním záznamu o podání vysvětlení) sepsaném v
jiném řízení, jestliže účastník řízení popírá pravdivost obsahu takové výpovědi
učiněné v jiném řízení. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
14. Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně
při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci,
na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Zákon
neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní
povinnost (povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení zakotvenou v §
120 o. s. ř.); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze
příkladmý výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu.
Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci,
zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických
a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a
výslech účastníků (srov. § 125 o. s. ř.).
15. Občanské soudní řízení je ovládáno – mimo jiné – zásadou přímosti
(bezprostřednosti), která je – v subjektivním smyslu – vyjádřena v ustanovení §
l22 odst. l o. s. ř. tím způsobem, že dokazování zásadně provádí soud, jenž
rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému je třeba předvolat účastníky
řízení (§ 115 odst. 1 o. s. ř.). Dokazování mimo jednání procesního soudu
(dožádaným soudem nebo mimo jednání předsedou senátu z pověření senátu),
popřípadě bez fyzické účasti vyslýchané osoby u jednání [s využitím technického
zařízení pro přenos obrazu a zvuku (videokonferenčního zařízení) – srov. § 102a
a § 39 odst. 1 o. s. ř.] zákon umožňuje pouze výjimečně za předpokladu, že to
je účelné (§ 122 odst. 2 o. s. ř.); hlediskem je zejména nákladnost nebo
obtížnost provedení důkazu před procesním soudem (výslech svědků mimo obvod
soudu nebo upoutaných na lůžko apod.). I při dokazování prováděném mimo jednání
mají účastníci právo být přítomni, aby – stejně tak jako při provádění důkazů
při jednání – mohli uplatnit své procesní právo vyjádřit se k důkazům, které
byly provedeny (§ 123 o. s. ř.), případně klást svědkům otázky (§ 126 odst. 3
o. s. ř.).
16. V objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje,
aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že
soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují
bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti (k
zásadě přímosti občanského soudního řízení v subjektivním a objektivním smyslu
v odborné literatuře srov. například STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces
a organizace soudnictví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003,
Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, s. 183, ISBN
80-210-3271-5). Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o
zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na
důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto
nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo
přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout
svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka,
který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely)
[srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp.
zn. 21 Cdo 678/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sen.
zn. 29 ICdo 94/2023].
17. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen
provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v
každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením
jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní
návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede (§ 120 odst. 1 věta
druhá o. s. ř.), a současně i rozhodnout, že neprovede ty z nich, jimiž mají
být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku
nevýznamné nebo které již byly prokázány (rozhodná skutečnost již v dosavadním
řízení byla bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy,
jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově
prodloužen spor (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne
31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, s.
1084-1085, nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93,
ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS
733/01, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn.
33 Cdo 1898/2018, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn.
21 Cdo 938/2009). Soud neprovede ani nezákonné důkazy, tj. důkazy, které byly
pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21
Cdo 1267/2018, který byl uveřejněn pod č. 83/2019 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod č.
39/1999 Sb. rozh. obč.).
18. Při objasňování skutkového stavu věci (tj. při zjišťování
skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy) by soud měl dbát na
to, aby byly provedeny takové z navržených důkazů, které jsou v daném případě k
prokázání sporných skutečností nejvhodnější. Je-li k prokázání sporné
skutečnosti navrhováno více důkazů, může vhodnost důkazu (z hlediska jeho
schopnosti prokázat danou spornou skutečnost) určovat také jeho povaha (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30
Cdo 3889/2014).
19. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že zásada
bezprostřednosti (přímosti) občanského soudního řízení není naplněna tehdy,
jestliže se soud namísto výpovědi svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi
účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak
bezprostředně vnímal svými smysly, spokojí s písemným (čestným) prohlášením
takové osoby (s tím, že příslušná osoba to, co viděla, slyšela, nebo jinak
bezprostředně vnímala svými smysly, zaznamená na listinu, kterou se provede
důkaz). Není samozřejmě vyloučeno, aby i taková listina sloužila jako
plnohodnotný důkaz o určité skutečnosti, např. tehdy, jestliže výslech osoby,
která prohlášení pořídila, není možný (jde o osobu neznámého pobytu nebo o
osobu, která v mezidobí zemřela), nebo tehdy, přijmou-li sporné strany na
základě takového důkazu v něm popsané skutečnosti za zjištěné (mezi nimi dále
nesporné). Nepůjde-li však o takové situace (nebo o situace srovnatelné), pak v
tom, že se soud spokojí s písemným prohlášením určité osoby o dokazované
skutečnosti, lze spatřovat porušení zásady přímosti (bezprostřednosti)
občanského soudního řízení, a tedy i vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
3. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2860/2024).
20. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že
důkazním prostředkem listinné povahy v občanském soudním řízení může být –
podle okolností projednávané věci – též protokol o výslechu (výpovědi) svědka,
který byl učiněn v jiném (např. trestním) řízení. Popírá-li však účastník
občanského soudního řízení pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v
jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení
věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných
skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka podle ustanovení §
126 o. s. ř. (srov. například odůvodnění dovolatelem citovaného rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, nebo již zmíněný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014).
21. Při provádění důkazu výslechem svědků (§ 126 o. s. ř.), na němž se
mohou aktivně podílet i samotní účastníci řízení tím, že mohou svědkům klást
otázky (§ 126 odst. 3 o. s. ř.), případně výslechem znalců (§ 127 o. s. ř.)
nebo účastníků řízení (§ 131 o. s. ř.), se významně projevuje již zmíněná
zásada přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení, neboť při
hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další
skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí –
nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Při důkazu výpovědí svědka soud
vyhodnocuje věrohodnost výpovědi nejen z toho, jaký má svědek vztah k
účastníkům řízení a k projednávané věci, ale též s přihlédnutím k tomu, jaká je
jeho rozumová a duševní úroveň, ke způsobu reprodukce skutečností, o nichž
vypovídá, a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi,
ochota odpovídat na otázky apod.) [srov. například rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod č.
92/1968 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2019, sp. zn. 21 Cdo 4132/2018]. Oproti tomu u jiných důkazních prostředků,
například u listin (§ 129 o. s. ř.), písemného znaleckého posudku (§ 127 odst.
1 o. s. ř.) nebo protokolu o výslechu účastníka řízení či svědka před dožádaným
soudem [který – jak bylo uvedeno výše – je možné provést jen výjimečně (srov. §
122 odst. 2 o. s. ř.)], je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o
jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen. Z tohoto důvodu, vzhledem k
zásadě přímosti, je nepřípustné nahrazovat důkaz výslechem svědka (§ 126 o. s.
ř.), který byl navržen a který lze objektivně provést, pouhým přečtením
protokolu o výpovědi vyhotoveného v jiném řízení, i kdyby v tomto jiném řízení
vyslýchaná osoba vypovídala po poučení o následcích křivé výpovědi, neboť –
kromě toho, že se účastníci občanského soudního řízení nemohou aktivně podílet
na výslechu této osoby – soud nemůže posoudit věrohodnost (pravdivost) tohoto
důkazu (jeho obsahu) s přihlédnutím k výše zmíněným skutečnostem
nezachytitelným v protokolu, které významně dokreslují celkový názor o
pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Takový
důkaz listinou, který nabízí pouze písemně zachycenou výpověď osoby ke
skutečnostem významným pro právní posouzení věci samé, nelze z hlediska jeho
schopnosti prokázat sporné skutečnosti s co nejvyšší mírou jistoty
(pravděpodobnosti) považovat za vhodný a dostačující, neboť v případě, jestliže
účastník řízení pravdivost obsahu protokolu o výpovědi popírá, musí mít rovněž
reálnou možnost svá tvrzení prokázat (srov. například již zmíněný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3757/2016).
22. Uvedené závěry se uplatní i v situaci, kdy takový listinný důkaz
nebyl jediným důkazem, z něhož soud při zjišťování skutkového stavu vycházel,
ale kdy kromě listinného důkazu protokolem o výslechu svědka, který byl (měl
být) účasten prokazované události a probíhající dění přímo vnímal svými smysly
(popř. úředním záznamem o podání vysvětlení této osoby), sepsaným (učiněným) v
jiném řízení, pravdivost jehož obsahu účastník řízení popírá, k prokázání mezi
účastníky sporné skutečnosti významné pro rozhodnutí věci soud provedl též
důkaz výslechem svědků, kteří však (na rozdíl od osoby, jejíž výpověď byla
zachycena v protokolu o výslechu svědka, popř. v úředním záznamu o podání
vysvětlení, jímž byl v řízení proveden důkaz listinou) nebyli účastníky
prokazované události, tuto událost nevnímali svými smysly a o prokazované
skutečnosti se dozvěděli pouze zprostředkovaně (tzv. „z doslechu“) právě od
osoby, která byla (měla být) prokazované události účastna, avšak jejíž výslech
byl v probíhajícím soudním řízení nahrazen protokolem o výslechu (popř. úředním
záznamem o podání vysvětlení) sepsaným (učiněným) v jiném řízení, přestože
(objektivně) bylo možné provést účastníkem navržený důkaz výslechem této osoby.
Ani za takových okolností vzhledem k zásadě přímosti (bezprostřednosti)
občanského soudního řízení není přípustné nahrazovat výpověď svědka (§ 126 o.
s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly,
pouhým přečtením protokolu o výpovědi (popř. úředního záznamu o podání
vysvětlení) vyhotoveného v jiném řízení a upřít účastníkovi, který popírá
pravdivost obsahu takového protokolu o výpovědi (úředního záznamu o podání
vysvětlení), a tudíž i pravdivost sdělení shodného obsahu vylíčeného touto
osobou svědkům vyslechnutým v řízení, a který navrhl provedení důkazu výslechem
tohoto svědka, možnost svá tvrzení prokázat.
23. V projednávané věci byla pro rozhodnutí o platnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru účastníků žalovaným z důvodu porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem významná skutečnost, zda se žalobce dopustil jednání
uvedeného v okamžitém zrušení pracovního poměru, tj. zda měsíci dubnu 2022
fyzicky napadl („opakovaně švihl řetězem od klíčů přes záda“) AAAAA Odvolací
soud tuto skutečnost, která byla mezi účastníky sporná, vzal za prokázanou „na
základě nepřímých důkazů“ – úředního záznamu o podání vysvětlení sepsaného
Policií České republiky s AAAAA dne 1. 2. 2023, protokolu o výslechu svědka
AAAAA sepsaného dne 3. 5. 2023, v nichž AAAAA „shodně popisuje jednání žalobce
spočívající v úderu řetězem od klíčů přes záda“, výpovědi svědků J. B., P. N. a
J. C., kterým AAAAA „chování žalobce popsal shodně jako Policii České
republiky“, z výpovědí svědků O. H. a M. B., z nichž „vyplynulo, že vytýkané
jednání žalobce AAAAA potvrdil na letním pobytu,“ z výpovědi I. P., které se
podle zjištění odvolacího soudu „sám žalobce o útoku proti AAAAA zmínil“, a z
fotografie zranění pořízené J. B. Odvolací soud uzavřel, že uvedené důkazy ve
svém souhrnu tvoří uzavřenou soustavu, z níž je možno dovodit ten skutkový
závěr, ke kterému dospěl soud prvního stupně, a zároveň vyloučit možnost závěru
jiného.
24. Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) při tom však v
rozporu s výše uvedenou zásadou přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního
řízení hodnotil pravdivost (věrohodnost) „tvrzení“ AAAAA o útoku žalobce vůči
němu (o jeho napadení žalobcem) pouze na základě listinných důkazů a výslechu
svědků, kteří se o AAAAA tvrzeném útoku (fyzickém napadení) dozvěděli pouze z
doslechu, a to (s výjimkou I. P.) právě od AAAAA, aniž by soud prvního stupně
(potažmo odvolací soud) vyhověl návrhu žalobce na provedení důkazu výslechem
tohoto svědka, a sám tak bezprostředně vnímal a hodnotil výpověď AAAAA, který –
na rozdíl od soudem slyšených svědků – byl (měl být) přímo účasten prokazované
události a probíhající dění vnímal svými smysly.
25. Odvolací soud tak upřel žalobci, který popírá pravdivost obsahu
protokolu o výslechu svědka AAAAA a úředního záznamu o podání vysvětlení
sepsaného Policií s AAAAA (pravdivost „tvrzení“ AAAAA o jeho fyzickém napadení
žalobcem) a který tvrdil, že celé obvinění žalobce bylo ze strany žalovaného
účelově vykonstruováno, reálnou možnost svá tvrzení prokázat. Postupoval tak i
přesto, že žalobce pravdivost „tvrzení“ AAAAA o jeho fyzickém napadení
žalobcem, z něhož soudy v projednávané věci vycházely, od počátku řízení
soustavně popíral a [s poukazem na svědecké výpovědi dvou chovankyň žalovaného
učiněné v jiném (trestním) řízení, v němž tyto chovankyně změnily svou výpověď
a sdělily, že k výpovědi proti žalobci byly nuceny ze strany zaměstnanců
žalovaného (ze strany bývalého ředitele žalovaného V. P. a J. C.) a že jimi
dříve uváděné skutečnosti byly nepravdivé] v průběhu řízení opakovaně
vyjadřoval svou obavu, že i svědecká výpověď AAAAA může (mohla) být obdobným
způsobem ze strany žalovaného ovlivněna, a tvrdil, že ze strany žalovaného šlo
o předem připravené a zinscenované jednání, přičemž u jednání konaného před
soudem prvního stupně dne 11. 4. 2024 zástupce žalobce zdůraznil, že při
výpovědi AAAAA před policejním orgánem „vůbec nebylo vedeno dotazování na možné
ovlivnění této výpovědi“, což měla být „zásadní okolnost, ke které měl být
AAAAA vyslechnut“. Námitky, že žádný ze slyšených svědků nebyl tvrzenému
jednání žalobce přítomen, že tito vypovídali jen o tom, že se o jednání žalobce
měli dozvědět ze sdělení AAAAA, tedy zcela zprostředkovaně, a že soud prvního
stupně pochybil, neprovedl-li důkaz svědeckou výpovědí AAAAA, který je nezbytný
k řádnému zjištění skutkového stavu, a to jak k prokázání tvrzení, že se
žalobce nedopustil jednání, které je mu okamžitým zrušením kladeno za vinu, tak
tvrzení, že se od počátku jedná o účelové jednání žalovaného a že AAAAA byl ke
své (nepravdivé) výpovědi před policejním orgánem naveden (či donucen) ze
strany bývalého ředitele a případných dalších zaměstnanců žalovaného, přitom
žalobce uvedl již v doplnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
26. Uzavřel-li soud prvního stupně v projednávané věci, že „má k
dispozici dostatek podkladů potřebných pro to, aby mohl hodnotit věrohodnost a
pravdivost výpovědi nezletilého učiněné v rámci řízení před policejním
orgánem“, a hodnotil-li věrohodnost a pravdivost „tvrzení“ nezletilého AAAAA,
aniž by vyhověl návrhu žalobce na provedení důkazu výslechem tohoto svědka, a
považoval-li odvolací soud tento postup soudu prvního stupně za správný a
uzavřel-li, že shodně se soudem prvního stupně „nemá pochybnosti o věrohodnosti
tvrzení“ AAAAA a že výslech tohoto svědka je „nadbytečný, neboť jeho tvrzení o
předmětném útoku žalobce bylo bez důvodných pochybností ověřeno jinými v řízení
provedenými důkazy“, nemůže tento závěr odvolacího soudu – s ohledem na výše
uvedené – obstát.
27. Vzhledem k tomu, že všichni svědci vyslechnutí v průběhu řízení se o
útoku (fyzickém napadení) tvrzeném AAAAA dozvěděli pouze z doslechu, a to (s
výjimkou I. P.) právě od AAAAA, je třeba dát žalobci za pravdu, že jím
navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí AAAAA byl způsobilým potvrdit či vyvrátit
tvrzené skutečnosti, a že za této situace nejde o nadbytečný důkaz, neboť v
řízení slyšení svědci „sice mohou být hodnověrní a vypovídat pravdivě“, avšak
jde-li o tu část jejich výpovědi týkající se napadení AAAAA žalobcem,
vypovídali tito svědci pouze o tom, co se dozvěděli z doslechu právě od AAAAA,
pravdivost jehož tvrzení žalobce v řízení soustavně popírá.
28. Poukazuje-li pak odvolací soud na svědeckou výpověď I. P., která
vypovídala o tom, co se dozvěděla z doslechu od žalobce, a uvádí-li v odst. 12
odůvodnění svého rozsudku, že se této svědkyni „sám žalobce o útoku proti AAAAA
zmínil“, pak nelze přehlédnout, že z obsahu spisu se podává, že popis události
vylíčený touto svědkyní zcela nekoresponduje s popisem události zachyceným v
protokolu o výslechu svědka AAAAA, jímž byl v řízení proveden důkaz [svědkyně
I. P. vypověděla, že AAAAA „tam pořád něco dělá“ (napadá jak děti, tak kolegy,
hází tam pořád něčím), takže vychovatel tam musí vždycky zasahovat, a že jí
žalobce řekl, že tam zasahoval „v tom chumlu“ a měl v ruce klíče, že se „ohnal“
nějak klíči, a že AAAAA „zasáhl“... (srov. odstavec 10 odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně a protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném
dne 21. 3. 2024)].
29. Důvod pro porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) občanského
soudního řízení a neprovedení důkazu svědeckou výpovědí AAAAA pak nelze shledat
ani v soudem prvního stupně akcentované skutečnosti, že na obsah svědecké
výpovědi AAAAA „by mohlo mít vliv“, že podle jeho „sociální kurátorky“ a
psychologa ústavu „projevuje obavy z návratu žalobce a svého dalšího osudu v
takovém případě“. Tuto skutečnost by po řádném provedení důkazu svědeckou
výpovědí AAAAA soud při hodnocení důkazů jistě mohl vzít v úvahu (dospěl-li by
poté k závěru, že taková obava AAAAA mohla mít vliv na obsah jeho výpovědi).
Skutečnost, že je zde (hypotetická) možnost, že by obava AAAAA z návratu
žalobce „mohla mít vliv“ na obsah jeho svědecké výpovědi, však (sama o sobě)
nemůže být důvodem neprovedení takového účastníkem navrženého důkazu.
30. Za zcela předčasné je třeba považovat též odvolacím soudem provedené
hodnocení míry významnosti tohoto neprovedeného důkazu (srov. odstavec 17
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich
pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje
„váhu“ jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší
pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu
zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie,
která – důsledně vzato – znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů,
neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává
ustanovení § 132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4643/2010, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2329/2006). Zásadě
volného hodnocení důkazů, která je v tomto ustanovení vyjádřena, však
neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy odvolací soud pouze z důvodu, že časový
odstup od „události útoku“ je v době soudního řízení ještě větší než v době
sdělení AAAAA pracovníkům žalovaného a jeho výpovědí u Policie České republiky,
předem (aniž by tento důkaz v řízení provedl) vyhodnotil, že by důkaz výslechem
svědka AAAAA byl „méně významný“ než ostatní (v řízení provedené) důkazy, z
nichž podle odvolacího soudu vyplývá skutečnost „fyzického útoku“ žalobce proti
AAAAA.
31. Odvolacímu soudu je rovněž třeba vytknout, že byť se ve spise
nachází též úřední záznam ze dne 1. 2. 2023 o podání vysvětlení AAAAA Policii
České republiky (srov. č. l. 56 spisu), který zmiňuje odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku, z obsahu spisu (ani z odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně) se nepodává, že by soud prvního stupně v řízení provedl důkaz
touto listinou a že by z něj učinil nějaké skutkové zjištění. Odvolací soud
však přesto v odst. 12, 16 a 18 odůvodnění svého rozsudku na tuto listinu
(úřední záznam o podání vysvětlení sepsaný Policií České republiky s AAAAA dne
1. 2. 2023) poukazuje, přičemž dovozuje, že v této listině a v protokolu o
výslechu svědka sepsaném dne 3. 5. 2023 AAAAA „shodně popisuje jednání žalobce
spočívající v úderu řetězem od klíčů přes záda“, a zařazuje tuto listinu do
„řetězce důkazů“, které podle něj „ve svém souhrnu tvoří uzavřenou soustavu, z
níž je možno dovodit ten skutkový závěr, ke kterému dospěl soud I. stupně, a
zároveň vyloučit možnost závěru jiného“, tj. hodnotí mimo jiné i důkaz úředním
záznamem o podání vysvětlení ze dne 1. 2. 2023, přestože důkaz touto listinou
(podle obsahu spisu) nebyl proveden ani soudem prvního stupně, ani soudem
odvolacím (ke způsobu, jakým soud provádí důkaz listinou, srov. § 129 odst. 1
o. s. ř.). Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla
dovolatelem uplatněna.
32. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu,
že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Znojmě) k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 věta druhá o. s. ř.).
33. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu