22 Cdo 1460/2024-591
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované obci Dolní Břežany, IČO 00241202, se sídlem v Dolních Břežanech, 5. května 78, zastoupené Mgr. Veronikou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Seifertova 455/17, o zaplacení 2 520 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 108/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, č. j. 21 Co 139/2023-524, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 252 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Radka Ondruše, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. V projednávané věci se dovolací soud zabývá otázkou výše náhrady za vodní dílo na pozemku ve smyslu § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon).
I.
Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 4 C 108/2018-489, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2 401 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 401 300 Kč ve výši 8,75 % ročně od 23. 12. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a žalobu co do částky 118 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 118 700 Kč od 23. 12. 2018 do zaplacení zamítl (výrok II).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, č. j. 21 Co 139/2023-524, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku dovolacího soudu).
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy „zda je soud oprávněn bez dalšího nahradit znalecké zkoumání vlastním názorem za situace, kdy si znalecké posudky provedené k důkazu odporují“. Podle dovolatelky odvolací soud vycházel z pěti znaleckých posudků, aniž by zohlednil, že v závěrech znaleckých posudků jsou značné rozdíly jak ohledně výše náhrady za omezení užívání pozemku, tak co do obvyklé ceny nemovitosti. Jednotlivé znalecké posudky trpí konkrétně v dovolání namítanými vadami při „stanovování“ náhrady či obvyklé ceny (např. nezohlednění plochy ochranné izolační zeleně, nezohlednění telekomunikační kabeláže, posuzování pozemku jako stavebního), s nimiž se odvolací soud nedostatečně vypořádal. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která se zabývá hodnocením a prováděním znaleckých posudků jako důkazů v řízení (např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, sp. zn. 22 Cdo 2825/2020, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017) a namítá, že se odvolací soud od těchto závěrů odchýlil.
5. Z rozhodnutí odvolacího soudu není podle dovolatelky patrné, z jakého důvodu odvolací soud akceptoval výhradně závěry znaleckých posudků předložených žalobcem.
6. Dále dovolatelka namítá, že znalecký posudek Ing. Hůrky nelze považovat za posudek ve smyslu § 127 o. s. ř., nýbrž toliko za důkaz listinou, jelikož neobsahuje znaleckou doložku o vědomosti následků nepravdivě podaného znaleckého posudku a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1124/2014.
7. Za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou považuje „zda je možné za stavební pozemek pro účely stanovení náhrady dle § 59a vodního zákona považovat i pozemek, který je sice územním plánem vymezen jako pozemek zastavitelný, avšak tento pozemek na straně jedné nenaplňuje definiční znaky stavebního pozemku dle zákona o oceňování majetku, na straně druhé podmínky pro zastavění dotčeného pozemku dané územním plánem závisejí na skutečnostech, o nichž není zřejmé, zda v budoucnu vůbec nastanou“. Pozemek žalobce je v katastru nemovitostí evidován jako orná půda a nesplňuje podmínky stavebního pozemku podle § 9 odst. 2 písm. a) bod 2 a písm. c) zákona o oceňování majetku. Nelze jej tak posuzovat jako pozemek stavební pouze dle určení stanoveného územním plánem. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1711/2019, sp. zn. 28 Cdo 1505/2014, sp. zn. 25 Cdo 2700/2020 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 202/20. Nadto odvolací soud nepřihlédl při stanovení náhrady za omezení vlastnického práva dle § 59a vodního zákona k vymezené části pozemku jako plochy izolační zeleně a přiznal náhradu jako za pozemek stavební a současně nezohlednil, že plocha zastavitelného pozemku dotčená vodním dílem činí 161 m2, zatímco plocha izolační zeleně je dotčena v rozsahu 488 m2, čímž poskytl náhradu nejen za omezení vodním dílem, nýbrž i za změnu ve využití území.
8. Napadené rozhodnutí dále podle dovolatelky závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „zda žalovanou realizované bezúplatné zhodnocení dotčeného pozemku ovlivňuje výši náhrady dle § 59a vodního zákona.“ Jak vyplývá z provedených důkazů, vodní dílo bylo vybudováno v roce 1990 na pozemku právních předchůdců žalobce, který byl ornou půdou. Pozemek byl následně rozhodnutím žalované, a to novým územním plánem z roku 2000, vymezen jako pozemek zastavitelný, čímž žalovaná pozemek významně zhodnotila. Tato skutečnost by ji neměla být dávána k tíži.
9. V neposlední řadě dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jelikož je přesvědčena, že se v případě stanovování výše náhrady za omezení vlastnického práva žalobce vodním dílem jednalo ze strany odvolacího soudu o libovůli bez dostatečného zdůvodnění jeho postupu. Odvolací soud nezohlednil množství rozhodných skutečností pro stanovení výše náhrady (odporující si znalecké posudky, jejich rozdílné závěry, rozdílnost využití ploch zasažených vodním dílem, míru intenzity zásahu do vlastnického práva žalobce k různým funkčním plochám pozemku, pouze potenciální zastavitelnost pozemku za splnění podmínek stanovených územním plánem).
10. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněné. Při stanovení výše náhrady nelze vycházet výhradně ze závěru znaleckého posudku, jak požaduje žalovaná, ale je nutné zohlednit veškeré konkrétní okolnosti. Odkazuje na závěry uvedené např. v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1022/2014 a další. Judikaturu, na kterou odkazuje žalovaná, považuje za značně nepřiléhavou. Pozemek má být jednoznačně oceňován jako stavební i v souladu s § 9 odst. 5 zákona o oceňování majetku a současně platným územním plánem obce Dolní Břežany. Žalobce připomněl, že v tomto řízení žádá výhradně náhradu za omezení vlastnického práva stavbou vodovodu ve smyslu § 59a vodního zákona, nikoliv za změnu v území, jak tvrdí žalovaná. Proto je v dané věci nerozhodné, že část vodovodu zasahuje do plochy izolační zeleně. Podle žalobce obecné soudy dostatečně zohlednily intenzitu zásahu do vlastnického práva a navrhuje dovolání žalované odmítnout, popřípadě zamítnout. III. Přípustnost dovolání
12. Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatelka v dovolání nastínila, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se jakkoli odchýlit, a to i otázky, které dovolatelka považuje za dosud neřešené.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
15. Z obsahu rozsáhlého dovolání je patrné, že dovolatelka nesouhlasí se stanovenou výší náhrady za omezení vlastnického práva žalobce a prostřednictvím svých argumentů polemizuje se závěry předložených znaleckých posudků, jejich hodnocením nalézacími soudy a celkově se závěry, které nalézací soudy vedly ke stanovení náhrady právě v určené výši.
16. Dovolací soud v rámci své ustálené rozhodovací praxe setrvale akcentuje, že určení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva nepředstavuje otázku skutkovou, nýbrž otázku právní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014, tato rozhodnutí, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou dostupná na www.nsoud.cz), jejíž řešení znalci nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008), neboť právní posouzení věci náleží výhradně soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016).
17. To nicméně neznamená, že soud nemůže v návaznosti na zjištěné skutkové okolnosti a při zohlednění veškerých pro daný případ relevantních kritérií v rámci svých úvah uplatnit coby východisko též znalecké posouzení hodnoty pozemku či zjištění obvyklého nájemného; nemůže ovšem určení výše náhrady přenechat bezvýhradně znalci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3581/2020). Již dříve tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že akceptace znalcem stanovené obvyklé ceny věci soudem představuje skutkové zjištění soudu o ceně věci.
18. Naproti tomu otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006).
19. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že náhrada za omezení vlastnického práva má být obecně stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době nabytí vlastnického práva dotčené omezení oprávnění vlastníka existovalo (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014), jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na obvyklou cenu nemovitosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010, srovnej taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). Judikatura Nejvyššího soudu, vychází-li z toho, že je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, nemůže mít ambice taxativním výčtem uvést všechny okolnosti, k nimž lze přihlížet, ale zpravidla poukazuje na nejčastější nebo nejvýznamnější hlediska určující rozsah náhrady. Jinak ponechává na nalézacích soudech, aby v jednotlivých případech vždy vymezily pro danou věc rozhodná kritéria s tím, že dovolací přezkum může úvahy nalézacích soudů zpochybnit pouze tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, případně berou-li v potaz hlediska, která jsou pro určení výše náhrady bez významu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020).
20. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že v řízeních týkajících se vlastnického práva, v nichž je soudem přiznávána určitá forma kompenzace (ať už za omezení vlastnického práva jako je tomu v projednávaném případě, anebo je určována např. výše přiměřené náhrady v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), je nezbytné, aby soud při stanovení výše této náhrady vycházel vždy z cen pokud možno nejaktuálnějších vzhledem k době vydání rozhodnutí. Aby totiž náhrada skutečně kompenzovala to, oč je daný účastník připraven buď omezením vlastnického práva např. formou věcného břemene, kvůli němuž pozemek nemůže neomezeně užívat, či z důvodu, že o své vlastnické právo rozhodnutím soudu zcela přichází, musí cena, z níž soud při stanovení výše náhrady vychází, reflektovat aktuální ceny nemovitostí, má- li být výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009). Při stanovení přiměřené náhrady se proto přihlíží především k cenám, za něž by byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“ pod č. C 1225)], a náhrada tak musí vyjadřovat cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 110). Pro účely rozhodování soudů v konkrétních řízeních je pak pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, uveřejněný v Souboru pod č. C 3421).
21. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, zdůraznil, že určení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nepředstavuje otázku skutkovou, nýbrž otázku právní, jejíž řešení znalci nepřísluší, neboť právní posouzení věci náleží výhradně soudu. Náhrada za omezení vlastnického práva má být stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala, jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na tržní cenu nemovitosti.
22. V posuzované věci se odvolací soud těmito závěry řídil. Nalézací soudy se zabývaly veškerými znaleckými posudky předloženými v projednávané věci, jež podle nich představují jisté východisko pro stanovení přiměřené náhrady podle § 59a vodního zákona. Soud prvního stupně podrobně rozebral závěry jednotlivých znaleckých posudků, přičemž vzal v úvahu rozdílnost jejich závěrů. Z tohoto důvodu nebylo možné se přiklonit k závěrům pouze jednoho z nich, nýbrž na základě volné úvahy a v jejich vzájemné souvislosti znalecké posudky společně vyhodnotit. Poté, co se vypořádal se znaleckými posudky, soud prvního stupně rovněž zohlednil i další podstatné skutečnosti. Zejména vzal v úvahu zařazení pozemku v rámci územního plánu, jednorázovost náhrady, okolnosti udělení souhlasu k vybudování vodovodního řadu, rozsah a konkrétní dopad umístění vodovodního řadu v pozemku žalobce, polohu pozemku. Jestliže odvolací soud do své úvahy o výši náhrady zahrnul všechny shora uvedené okolnosti a uzavřel, že adekvátní částka náhrady za 1 m2 omezení vlastnického práva žalobce je 3 700 Kč, v součinu plochy omezení se jedná o částku 2 401 300 Kč, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená.
23. Z uvedeného je evidentní, že soudy obou stupňů při určování výše náhrady přiznané žalobci za omezení vlastnického práva k pozemku vycházely jednak ze zjištěné obvyklé ceny, přičemž zohlednily rozdílnosti v částkách zjištěných znalci ve znaleckých posudcích i konkrétní okolnosti případu mající vliv na výši náhrady za omezení vlastnického práva žalobce a provedly volnou úvahu ohledně výše adekvátní náhrady za omezení vlastnického práva žalobce ve smyslu § 59a vodního zákona tak, jak je požadováno ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020).
24. Odvolacímu soudu tak není v rámci úvahy o výši náhrady za omezení vlastnického práva žalobce co vytknout. Lze doplnit, že ze strany soudů se nejednalo o mechanické převzetí rozporných závěrů znaleckých posudků (přičemž je nerozhodné, zda zmiňovaný posudek Ing. Hůrky hodnotily jako důkaz znaleckým posudkem či pouhou listinou), ale o zhodnocení znaleckých posudků ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy.
25. Pokud dále dovolatelka za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou považuje „zda je možné za stavební pozemek pro účely stanovení náhrady dle § 59a vodního zákona považovat i pozemek, který je sice územním plánem vymezen jako pozemek zastavitelný, avšak tento pozemek na straně jedné nenaplňuje definiční znaky stavebního pozemku dle zákona o oceňování majetku, na straně druhé podmínky pro zastavění dotčeného pozemku dané územním plánem závisejí na skutečnostech, o nichž není zřejmé, zda v budoucnu vůbec nastanou“, pak se nejedná o otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání, jelikož na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno a současně je možné opět odkázat na shora uvedené.
26. K povaze pozemku dovolací soud doplňuje, že je právě úkolem znalce, aby všechny skutečnosti týkající se oceňovaného pozemku vyhodnotil, tedy i to, že je pozemek územním plánem vymezen jako pozemek zastavitelný, jeho zastavitelnost je však závislá na nejisté budoucí podmínce a v katastru nemovitostí je pozemek veden jako orná půda. Jednotlivé v řízení provedené znalecké posudky tyto skutečnosti ve větší či menší míře zohledňovaly.
27. Následné hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, Soubor C 7776).
28. V řízení byly předloženy znalecké posudky, které uvedené skutkové skutečnosti zohledňovaly a nalézací soudy pak odborné závěry znaleckých posudků využily k formulaci odpovídajících závěrů právních, tedy zejména k závěru o adekvátní výši náhrady za omezení vlastnického práva.
29. Důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů. I dřívější judikatura připouštěla možnost jeho přezkoumání v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010). Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017).
30. Ani další dovolatelkou namítaná otázka (podle dovolatelky dosud dovolacím soudem neřešená) „zda žalovanou realizované bezúplatné zhodnocení dotčeného pozemku ovlivňuje výši náhrady dle § 59a vodního zákona“ nezakládá přípustnost dovolání. Žalovaná dovozuje, že soud je při stanovení náhrady „povinen zohlednit kritérium bezúplatného zhodnocení pozemku stran žalované“.
31. Jak bylo opakovaně uvedeno výše, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že náhrada za omezení vlastnického práva má být stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala, jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na tržní cenu nemovitosti (rozsudek Nejvyššího soud ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016).
32. Těmto požadavkům nalézací soudy dostály i při úvahách o námitce žalované formulované ve shora označené právní otázce. Podrobně vysvětlily, proč není namístě zkracovat výši náhrady pouze s ohledem na skutečnost, že o zastavitelnosti pozemku rozhodovala sama žalovaná. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu tedy řádně zohlednily veškeré konkrétní okolnosti případu a jejich závěr o tom, že jestliže žalovaná jako vlastnice vodního díla věděla, na jaké pozemky vodní dílo zasahuje, a přesto rozhodla o jejich zastavitelnosti, nemůže být tato skutečnost vykládána v neprospěch žalovaného, není zřejmě nepřiměřený. Konečně tento nosný závěr nalézacích soudů dovolatelka nijak nerozporuje. Jestliže namítá, že k okolnostem, za kterých bylo rozhodováno o zastavitelnosti pozemků, mělo být při stanovení náhrady přihlíženo, potom dovolací soud konstatuje, že nalézací soudy takové zhodnocení v souladu s judikaturou dovolacího soudu provedly.
33. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani další dovolatelkou vymezená právní otázka týkající se namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
34. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).“ Ke správnosti těchto závěrů se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016.
35. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, Nejvyšší soud dále uvedl, že nelze opomíjet závěr, k němuž dovolací soud ve své judikatuře dospěl a to, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
36. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak zjevně není v intencích závěrů formulovaných ve shora citovaném rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dovolatelka totiž brojí proti závěrům o výši náhrady za omezení vlastnického práva žalobce podle § 59a vodního zákona a rozsáhle polemizuje se závěry znaleckých posudků a hodnocením těchto posudků nalézacími soudy. Nalézací soudy však akcentovaly judikatorní závěry pro stanovení výše náhrady a konkrétní skutkové okolnosti sporu. Byť dovolatelka naznačuje, že ji odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nepřesvědčilo o správnosti názorů odvolacího soudu, už samotná schopnost s těmito důvody věcně polemizovat potvrzuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné není. IV. Závěr
37. Jelikož dovolání na základě shora uvedeného není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
38. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 2. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu