22 Cdo 1546/2024-638
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně N. P., zastoupené Mgr. Renatou Wachtlovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská 346/33, proti žalovanému městu Roudnice nad Labem, se sídlem v Roudnici nad Labem, Karlovo náměstí 21, IČO: 00264334, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 644/35, o zaplacení náhrady, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 39/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 95 Co 125/2023-594, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 12 293,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Renaty Wachtlové, LL.M., advokátky se sídlem v Hořovicích, Pražská 346/33.
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 8 C 39/2018-511, uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni náhradu za zásah do vlastnického práva ve výši 167 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 167 000 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobkyně (výrok I). Dále žalobu zamítl v části, ve které žalobkyně požadovala uhradit částku 218 543 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 16. 12. 2017 do zaplacení, (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III–VII).
2. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 95 Co 125/2023-594, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl v části úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 167 000 Kč od 16. 12. 2017 do 1. 3. 2018, jinak jej potvrdil [výrok I písm. a)] a ve výroku II změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni další částku ve výši 218 543 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 3. 2018 do zaplacení, jinak jej v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 16. 12. 2017 do 1. 3. 2018, potvrdil [výrok I písm. b)]. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–VI).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Doposud podle jeho názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena otázka, jaké je východisko pro výpočet náhrady za umístění vodního díla podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Dovolatel shledal postup odvolacího soudu, jenž vycházel z obvyklé ceny předmětného pozemku a který po zohlednění okolností případu shledal, že náhrada podle § 59a vodního zákona činí 50 % z obvyklé ceny pozemku, za nesprávný.
Východiskem pro stanovení náhrady by podle něj měla být náhrada za věcné břemeno podle § 16b zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Dále odvolací soud vyšel z aktuální ceny předmětného pozemku s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. S tímto závěrem dovolatel nesouhlasí. Zatímco totiž rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je rozhodnutím konstitutivním, tj. zakládá nová práva a povinnosti, rozhodnutí o stanovení náhrady podle § 59a vodního zákona je deklaratorní, neboť právo na ni vzniklo již k 1.
1. 2014. Napadené rozhodnutí tak závisí na vyřešení otázky, k jakému dni je nutné stanovit přiměřenou náhradu vlastníkovi dotčeného pozemku za povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání podle § 59a vodního zákona. Tuto otázku sice dovolací soud vyřešil v rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020, ale měla by být vyřešena jinak, a to tak, že obvyklá cena využitá pro výpočet náhrady bude stanovena ke dni vzniku zákonného věcného břemene, tj. ke dni 1.
1. 2014. Odvolací soud měl dále v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 213/2021 přihlédnout ke kritériím, která pro věc nebyla relevantní (např. nutnost strpět vjezd na pozemek a provádění oprav kanalizace, za které žalobkyni náleží samostatná náhrada z jiného právního důvodu), a dále některá kritéria zohlednil nepřiměřeně (např. žalobkyni žádný právní předpis nezakazuje vyvíjet činnost v ochranném pásmu, potřebuje k nim pouze souhlas). V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 odvolací soud nezhodnotil, zda je limitace jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku takové intenzity, že si zasluhuje poskytnutí peněžité kompenzace.
Odvolací soud podle žalovaného nepřihlédl ke všem okolnostem případu, neboť nezohlednil, že žalobkyně sama předmětnou kanalizaci využívá, kanalizace zvyšuje cenu předmětné nemovitosti a nachází se v klidové zóně zahrady, kde nelze očekávat žádnou další výstavbu či terénní úpravy, neboť žalobkyně již nad ní postavila bazén a jsou nad ní stromy. Dovolatel se proto domnívá, že kanalizace žalobkyni fakticky vůbec neomezuje, případně pouze v minimálním rozsahu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za nepřípustné a nedůvodné. Dovolatel podle ní vychází z nesprávných skutkových zjištění. První z dovolatelem vymezených otázek považuje za vyřešenou, neboť z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že stanovení výše náhrady je úvahovou záležitostí a není možné stanovit „určitou základní částku“. Stejně tak není možné vycházet z obvyklé ceny nemovitostí stanovených podle oceňovacích předpisů. K druhé otázce uvedla, že neshledala důvod pro odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se okamžiku, k němuž má být vypočtena výše náhrady za omezení vlastnického práva. Nakonec uvedla, že soud může přihlédnout i k jiným kritériím, než jaké uvádí judikatura. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného pro nepřípustnost odmítl či jako nedůvodné zamítl a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Žalovaný předložil dovolacímu soudu k posouzení podle jeho názoru doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, jaké je východisko pro výpočet náhrady za umístění vodního díla podle § 59a vodního zákona. Domníval se, že východiskem pro stanovení náhrady by měla být náhrada za věcné břemeno podle § 16b zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku.
9. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolací soud se jí již zabýval a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v souzené věci neodchýlil.
10. Podle § 59a vodního zákona, ve znění účinném do 31. 7. 2024, je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.
11. Podle § 59a odst. 1 věty první vodního zákona, ve znění účinném od 1. 8. 2024, je vlastník pozemku povinen strpět za jednorázovou náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.
12. Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.
13. Co se východisek pro stanovení náhrady za umístění vodního díla podle § 59a odst. 1 věty první vodního zákona týče, vychází ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu z následujícího:
14. Určení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva nepředstavuje otázku skutkovou, nýbrž otázku právní [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014 (tato i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)], jejíž řešení znalci nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008), neboť právní posouzení věci náleží výhradně soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016). To nicméně neznamená, že soud nemůže v návaznosti na zjištěné skutkové okolnosti a při zohlednění veškerých pro daný případ relevantních kritérií v rámci svých úvah uplatnit coby východisko též znalecké posouzení hodnoty pozemku či zjištění obvyklého nájemného; nemůže ovšem určení výše náhrady přenechat bezvýhradně znalci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3581/2020). Při stanovení přiměřené náhrady se přihlíží především k cenám, za něž by byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001), a náhrada tak musí vyjadřovat cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000). Znalecké posouzení hodnoty pozemku má proto vycházet z jeho obvyklé ceny ve smyslu § 492 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Naopak zpravidla neodpovídající pro výši náhrady za omezení vlastnického práva ve vztahu k pozemku bude zjištění obvyklé ceny podle § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 213/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2943/2023). Uzavírá-li v této části dovolání dovolatel, že východiskem pro stanovení náhrady by měla být náhrada za věcné břemeno podle § 16b zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, pak dovolací soud dodává, že stejnou námitku výslovně vyřešil v již uvedeném usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 213/2021, odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu.
15. Náhrada za omezení vlastnického práva má být obecně stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčené omezení oprávnění vlastníka existovalo (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014), jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na obvyklou cenu nemovitosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010, srovnej taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). Judikatura Nejvyššího soudu, vychází-li z toho, že je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, v těchto případech nemůže mít ambice taxativním výčtem uvést všechny okolnosti, k nimž lze přihlížet, ale zpravidla poukazuje na nejčastější nebo nejvýznamnější hlediska určující rozsah náhrady. Jinak ponechává na nalézacích soudech, aby v jednotlivých případech vždy vymezily pro danou věc rozhodná kritéria s tím, že dovolací přezkum může úvahy nalézacích soudů zpochybnit pouze tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, případně berou-li v potaz hlediska, která jsou pro určení výše náhrady bez významu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3581/2020).
16. Lze uzavřít, že určení výše náhrady za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona je ponecháno v zásadě na úvaze soudu, a to vždy se zohledněním konkrétních okolností projednávaného případu. Není možné, aby právní úprava, popřípadě rozhodovací praxe, zavedla přesný návod či metodiku, jakým způsobem má soud dospět ke konkrétní částce představující onu přiměřenou náhradu za omezení vlastnického práva ve formě zřízení zákonného věcného břemene. Rozhodovací praxe tedy předkládá určitá základní kritéria, kterých se má soud při určení výše náhrady přidržet, přičemž samozřejmě může zohlednit i některá jiná či další kritéria (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 213/2021).
17. V nyní projednávané věci odvolací soud pro účely stanovení výše náhrady podle § 59a vodního zákona uplatnil coby východisko znalecky zjištěnou obvyklou cenu předmětného pozemku ve smyslu § 492 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dále řádně vysvětlil (v bodě 19 až 23 napadeného rozsudku), na základě jakých kritérií a z jakých důvodů dospěl k závěru, že výše náhrady za omezení vlastnického práva má dosahovat maximálně poloviny obvyklé ceny předmětného pozemku. Jeho úvahy jsou řádně odůvodněné a souladné s ustálenou rozhodovací praxí nalézacího soudu, neboť respektují závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 213/2021.
18. Dále dovolatel předložil otázku, k jakému dni je nutné stanovit přiměřenou náhradu vlastníkovi dotčeného pozemku za povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání podle § 59a vodního zákona. Požadoval, aby ji dovolací soud vyřešil jinak.
19. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň dovolací soud neshledal důvody, pro které by tato otázka měla být posouzena jinak.
20. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu setrvale vychází z toho, že v řízeních týkajících se vlastnického práva, v nichž je soudem přiznávána určitá forma kompenzace (ať už za omezení vlastnického práva jako je tomu v projednávaném případě, anebo je určována např. výše přiměřené náhrady v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), je nezbytné, aby soud při stanovení výše této náhrady vycházel vždy z cen pokud možno nejaktuálnějších vzhledem k době vydání rozhodnutí. Aby totiž náhrada skutečně kompenzovala to, oč je daný účastník připraven buď omezením vlastnického práva např. formou věcného břemene, kvůli němuž pozemek nemůže neomezeně užívat, či z důvodu, že o své vlastnické právo rozhodnutím soudu zcela přichází (kupříkladu již zmíněné vypořádání spoluvlastnictví), musí cena, z níž soud při stanovení výše náhrady vychází, reflektovat aktuální ceny nemovitostí, má-li být výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009). Pro účely rozhodování soudů v konkrétních řízeních je tak pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004). To přiměřeně platí rovněž pro řízení o zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2539/2022) s redukcí uvedenou v odstavci 22 tohoto rozhodnutí.
21. V nyní souzené věci odvolací soud postupoval v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže jako východisko pro stanovení náhrady použil znalecké posouzení ceny pozemku s ohledem na ceny aktuální vzhledem k okamžiku rozhodování soudu.
22. Dovolací soud pak neshledal důvody pro změnu své ustálené judikatury. Zejména je třeba zopakovat, že znalecké posouzení ceny pozemku je stále pouhým východiskem, se kterým soud v rámci úvahy o stanovení náhrady za omezení vlastnického práva dále pracuje; vždy musí přihlížet také k specifickým okolnostem konkrétních případů. Rozhodná je však (stále coby východisko) cena aktuální, neboť v době rozhodnutí je vlastnické právo z důvodu zákonného věcného břemene omezeno. Je však nutné, aby soudy při rozhodování o výši náhrady vzaly v úvahu, že se nahrazuje omezení vlastnického práva jak za období minulé, tak i do budoucna (zpravidla na velmi dlouhou dobu, než vodní dílo přestane existovat). Soudy tak při svých úvahách mohou přihlížet k nižší ceně pozemků v minulosti i k předpokládanému nárůstu cen v budoucnosti. Právě zohlednění aktuální ceny pozemků v řadě ohledů umožňuje soudům posoudit reálný dopad existujícího věcného břemene do právních poměrů dotčené osoby při vědomí, že věcné břemeno bude zatěžovat pozemek dotčené osoby i v budoucím období zpravidla s dlouhou dobou předpokládané existence vodních děl. V této konkrétní věci navíc odvolací soud svůj závěr o výši přiměřené náhrady opřel i o srovnání, že částka náhrady je v zásadě shodná s rozdílem mezi aktuální obvyklou cenou dotčeného pozemku bez jeho zatížení kanalizací a obvyklou cenou pozemku se zatížením kanalizací. Této konečné úvaze v poměrech dané věci nelze nic vytknout, tím méně v rovině její zjevné nepřiměřenosti.
23. Dále dovolatel namítal, že odvolací soud při stanovení výše náhrady podle § 59a vodního zákona přihlédl ke kritériím, která nebyla relevantní, některá kritéria zohlednil nepřiměřeně a k některým okolnostem případu vůbec nepřihlédl.
24. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
25. Za nerelevantní pro určení výše náhrady dovolatel považoval skutečnost, že žalobkyně má povinnost strpět vjezd na svůj pozemek a provádění oprav kanalizace, s odůvodněním, že za takové omezení žalobkyni náleží samostatná náhrada z jiného právního důvodu. Dovolací soud však podotýká, že zatímco náhrada nemajetkové újmy směřuje ke kompenzaci újmy vzniklé výkonem oprávnění žalovaného, náhrada podle § 59a vodního zákona směřuje ke kompenzaci omezení vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku, které spočívá právě už v existenci daného oprávnění žalovaného. Skutečnost, že žalobkyni může vzniknout výkonem oprávnění žalovaného újma, kterou by jí byl povinen odčinit, ještě neznamená, že i bez vzniku újmy není ve svém vlastnickém právu omezena. Pojmově se jedná o dvě zcela odlišná práva a odvolací soud po právu k danému omezení jako okolnosti rozhodné pro stanovení výše náhrady podle § 59a vodního zákona přihlédl jako k jednomu z řady hledisek, která ho ve svém souhrnu vedla k závěru o celkové výši náhrady.
26. Namítá-li dále dovolatel, že odvolací soud nepřiměřeně zohlednil omezení žalobkyně jako vlastnice předmětného pozemku, neboť žádný právní předpis nezakazuje vyvíjet činnost v ochranném pásmu, pouze vyžaduje souhlas dovolatele, dovolací soud se s ním ani v tomto ohledu nemůže ztotožnit. Omezení skutečně spočívá v tom, že žalobkyně nemá na rozdíl od jiných vlastníků srovnatelných nemovitostí možnost samostatně rozhodovat o způsobu využití předmětného pozemku. V tomto směru je z důvodu existence vodního díla na předmětném pozemku omezena podle § 23 odst. 4 a 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, souhlasem vlastníka (provozovatele) kanalizace či povolením stavebního úřadu. To je však stále značné omezení vlastníka služebného pozemku, ke kterému je třeba při stanovení náhrady podle § 59a vodního zákona přihlédnout. Odvolací soud také své závěry nezaložil na tom, že by žalobkyně z uvedených činností byla vyloučena, ale uvažoval správně s omezením výkonu těchto činností, a to v návaznosti na zákonnou potřebu souhlasu vlastníka kanalizace a možné obtíže s tím spojené.
27. Pokud žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil, že žalobkyně sama předmětnou kanalizaci využívá, že kanalizace zvyšuje cenu předmětné nemovitosti a nachází se v klidové zóně zahrady, kde nelze očekávat žádnou další výstavbu či terénní úpravy, neboť žalobkyně již nad ní postavila bazén a jsou nad ní stromy, odvolací soud odkazuje na bod 20 a 21 napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že dovolací soud ke všem jmenovaným okolnostem přihlédl.
28. A konečně dovolatel uvedl, že odvolací soud nezhodnotil, zda je limitace žalobkyně jako vlastnice předmětného pozemku takové intenzity, že si zasluhuje poskytnutí peněžité kompenzace. Odvolací soud měl podle něj posoudit, zda žalobkyni má vůbec náhrada náležet.
29. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
30. Dovolací soud již v usnesení ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2539/2022, podrobně vysvětlil, že nárok na kompenzaci za umístění vodního díla na cizím pozemku vyplývá přímo ze zákona; soud posuzuje pouze skutečnost, zda má vlastník pozemku dotčeného stavbou vodního díla na tuto jednorázovou náhradu nárok. Případná menší míra omezení vlastníka zatíženého pozemku může být jedním z hledisek, která je třeba zohlednit při úvahách o výši náhrady za omezení vlastnického práva, nemůže však bez dalšího vyloučit vznik nároku jako takového, neboť nárok na kompenzaci vzniká přímo ze zákona. Jinak řečeno, zásah do vlastnického práva, za který náleží náhrada, představuje již sama povinnost vodní dílo na pozemku strpět.
31. Vyšel-li odvolací soud v nyní projednávané věci ze zjištění, že se na předmětném pozemku nachází vodní dílo (kanalizace), které tam bylo umístěno před 1. 1. 2002, že se tam toto dílo nacházelo i k 1. 1. 2014, a že mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo k dohodě o výši kompenzace, postupoval správně, jestliže v souladu s § 59a vodního zákona po zohlednění okolností daného případu stanovil povinnost žalovaného nahradit žalobkyni náhradu za omezení jejího vlastnického práva k pozemku ve výši odpovídající okolnostem dané věci (viz blíže bod 17 odůvodnění tohoto usnesení). Pro úplnost dovolací soud doplňuje, že v této věci se nejedná o posouzení podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod jako v dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, nýbrž o aplikaci ustanovení vodního zákona, které soudu ukládá výši náhrady stanovit. Od daného rozsudku Nejvyššího soudu se tak odvolací soud ani nemohl odchýlit.
32. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
33. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 8. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu