22 Cdo 2943/2023-522
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce F. K., zastoupeného Mgr. Petrou Raškovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Breitfeldova 704/1, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 153 760 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 768 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 292/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 72 Co 133/2022-473, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 72 Co 133/2022-473, se v části výroku I o věci samé, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 11. 2021, č. j. 4 C 292/2016-308, ve znění doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 10. 2022, č. j. 4 C 292/2016-447, ve výrocích I, III, IV, VIII, a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení II, III, IV a V, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 11. 2021, č. j. 4 C 292/2016-308, ve znění doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 10. 2022, č. j. 4 C 292/2016-447, ve výrocích I, III, IV, V, VI, VII, VIII, X ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
1. Žalobce se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) pod sp. zn. 4 C 292/2016 domáhal po žalované zaplacení částky 38 440 Kč s příslušenstvím s tím, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 1922 m2 (dále též „předmětný pozemek“). Žalovaná je uživatelem stavby na tomto pozemku, a to hlavního odvodňovacího zařízení HOZ H2 XY (dále též „vodní dílo“), vybudovaného na pozemku v 50. letech 20. století. Vodní dílo je postaveno na celé ploše předmětného pozemku, a žalobce proto pozemek nemůže využívat, pročež mu přísluší pouze tzv. holé vlastnictví. Protože o náhradě za bezdůvodné obohacení žalované ze stejného důvodu za roky 2010–2013 bylo již pravomocně rozhodnuto, žalobce se domáhal náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení žalované za rok 2014. Žaloby, jimiž se žalobce po žalované ze stejného důvodu domáhal vydání bezdůvodného obohacení za roky 2015, 2016 a 2017, byly původně projednávány v samostatných řízeních, přičemž následně došlo ke sloučení uvedených řízení pod společné projednání (jak je uvedeno níže pod bodem 6).
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 4 C 292/2016-18, žalobě v plném rozsahu vyhověl.
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 4. 2018, č. j. 72 Co 433/2017-87, rozsudek soudu prvního stupně zrušil s tím, že soud prvního stupně nevzal v potaz novelu zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), účinnou od 1. 1. 2014, kdy byla do vodního zákona implementována speciální úprava v § 59a, a to jednorázová náhrada, která vylučuje použití právní úpravy občanského zákoníku stran možnosti domáhat se vydání bezdůvodného obohacení.
4. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 4 C 292/2016-111, žalobu zamítl.
5. Odvolací soud usnesením ze dne 28. 8. 2019, č. j. 72 Co 148/2019-140, zrušil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že měl připustit navrhovanou změnu žaloby a doměřit soudní poplatek. Žalobce totiž v řízení před soudem prvního stupně navrhl změnu žalobního petitu v tom smyslu, že se domáhal bezdůvodného obohacení za rok 2014 ve výši 38 440 Kč a in eventum jednorázové náhrady ve výši 768 800 Kč s úrokem z prodlení od 2. 1. 2016.
6. Soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 10. 2019, č. j. 4 C 292/2016-146, připustil změnu žaloby. Dále usnesením ze dne 3. 10. 2019, č. j. 4 C 292/2016-148, rozhodl o sloučení pod společné projednání s řízením vedeným pod sp. zn. 4 C 490/2017, v němž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení žalovanou za rok 2015 z téhož důvodu, a usnesením ze dne 22. 12. 2020, č. j. 4 C 292/2016-180, rozhodl o sloučení pod společné projednání s řízením vedeným pod sp. zn. 4 C 719/2018, v němž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení žalovanou z téhož důvodu za roky 2016 a 2017 ve výši 76 880 Kč.
7. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 11. 2021, č. j. 4 C 292/2016-308, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 10. 2022, č. j. 4 C 292/2016-447, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 38 440 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2015 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 140 517 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 1. 2016 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 627 483 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 1. 2016 do zaplacení (výrok III), zamítl žalobu vedenou pod sp. zn. 4 C 490/2017, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 38 440 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2016 do zaplacení (výrok IV), zamítl žalobu vedenou pod sp. zn. 4 C 719/2018, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 76 880 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 38 440 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení a z částky 38 440 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení (výrok VIII), zastavil řízení vedené pod sp. zn. 4 C 719/2018 v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 768 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2016 do zaplacení (výrok IX), a rozhodl o nákladech řízení (výroky V, VI, VII a X).
8. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl v roce 2009 darem pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY, přičemž z pozemku parc. č. XY byla následně vyčleněna část o výměře 1922 m2, označená nyní parc. č. XY (tj. předmětný pozemek). Na předmětném pozemku se nachází hlavní odvodňovací zařízení – vodní dílo ve smyslu § 55 odst. 1 písm. e) vodního zákona, které zde bylo vybudováno v roce 1956 bez souhlasu tehdejšího vlastníka pozemku a též bez poskytnutí náhrady za zásah do vlastnického práva k pozemku. Současným uživatelem vodního díla je žalovaná. Vodní dílo je postaveno na celé ploše předmětného pozemku, čímž je žalobce omezen na tzv. holé vlastnictví.
9. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je nerozhodné, zda je vodní dílo nacházející se na pozemku parc. č. XY samostatnou věcí v právním smyslu a zda byla stavba vodního díla v roce 1956 vybudována podle tehdejších stavebních předpisů legálně, či nikoliv. Vodní zákon v § 59a koncipuje speciální nárok na jednorázovou náhradu poskytovanou vlastníkovi pozemku, která vylučuje nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) za roky 2014, 2015, 2016 a 2017. Výši náhrady je třeba stanovit za pomoci znalce, přičemž cena stanovená znaleckým posudkem je pouze hodnotou výchozí, neboť je dále nutné přihlédnout k individuálním okolnostem daného případu. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada ve výši 140 517 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 1. 2016 do zaplacení, přičemž vyšel z ceny stanovené znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Dianou Novákovou.
10. Odvolací soud k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 1. 3. 2023, č. j. 72 Co 133/2022-473, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III, IV a VIII potvrdil (výrok I), v nákladových výrocích V a X změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II), ve výroku VI částečně potvrdil a částečně změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení státu ve výši 3 925,50 Kč (výrok III), ve výroku VII částečně potvrdil a částečně změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení státu ve výši 13 925,50 Kč (výrok IV), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V).
11. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu a věc posoudil správně i po právní stránce. Ztotožnil se se závěrem, že vodní dílo bylo vybudované v roce 1956, a došlo tedy správně k aplikaci § 59a vodního zákona zakládajícího namísto nároku z bezdůvodného obohacení nárok na jednorázovou náhradu za legalizaci a strpění vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 vlastníkem pozemku. Ustanovení § 59a vodního zákona dopadá na situace, kdy vodní dílo je umístěno na cizím pozemku bez řádného právního důvodu. Právě tento stav je následně legalizován založením existence zákonného věcného břemene. Při stanovení výše náhrady pak soud prvního stupně správně přihlédl k tomu, že je právo žalobce k pozemku parc. č. XY v důsledku existence vodního díla redukováno na tzv. holé vlastnictví.
12. Stran výše náhrady se odvolací soud ztotožnil s tím, že žalobci přísluší náhrada odpovídající obvyklé ceně pozemku, pročež soud prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckého posudku Ing. Diany Novákové, a tento závěr přesvědčivě odůvodnil. Náhrada ve výši 140 517 Kč podle odvolacího soudu odpovídá konkrétním okolnostem dané věci a je způsobilá vyvážit omezení vlastnického práva žalobce, neboť v daném případě, jak plyne ze závěrů znalců, je obvyklá cena předmětného pozemku bez zatížení stavbou vodního díla nižší než obvyklá cena pozemku se zatížením.
13. Nároky uplatňované žalobcem v řízení, tj. nároky z bezdůvodného obohacení a nároky na poskytnutí jednorázové náhrady, představují podle odvolacího soudu dva samostatné nároky, nikoliv nároky uplatňované formou eventuálního petitu.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Ve vztahu k věci samé dovolání směřuje do zamítavých potvrzujících výroků rozsudku odvolacího soudu, tj. do výroků o zaplacení 153 760 Kč s příslušenstvím a výroku o zaplacení 627 483 Kč s příslušenstvím.
15. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Namítl, že odvolací soud (a stejně tak soud prvního stupně) posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku vzniku nároku na jednorázovou náhradu z titulu zákonného věcného břemene váznoucího na předmětném pozemku podle § 59a vodního zákona. Bez řádného zjištění, zda vůbec a jaké právní úpravě vznik vodního díla podléhal, nebylo možné uzavřít, že se jedná o vodní dílo, které zákon od 1. 1. 2014 zlegalizoval. Žádný zákon ani rozhodnutí umožňující zřídit na pozemku právních předchůdců žalobce předmětné vodní dílo neexistují. V souvislosti s tím odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, či na rozsudek Vrchního soudu ze dne 12. 6. 2001, č. j. 5 A 31/99-24. Dále namítl, že se soudy nezabývaly tím, že pozemek žalobce je nyní zatížen nejen stavbou odvodnění vybudovaného před 1. 1. 2002, ale též stavbou odvodnění dálnice, která ke dni vzniku nároku 1. 1. 2014 byla územním rozhodnutím a územním plánem povolena, následně povolena i stavebním povolením, a poté v průběhu let 2016–2021, realizována bez souhlasu žalobce a poskytnutí náhrady. K tomu předložil závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004, řešící rozsah a obsah věcného břemene, jakož i judikaturu řešící vztah nároku podle § 59a vodního zákona a bezdůvodného obohacení. Dovolací soud by měl jako otázku doposud neřešenou zodpovědět, zda zákonné věcné břemeno a jemu odpovídající nárok na jednorázovou náhradu dle § 59a vodního zákona může vzniknout v případě nepovolené (tzv. černé) stavby, která sice fakticky existuje, ale k jejímuž vybudování nebylo vydáno příslušné správní povolení (stavební či vodohospodářské správní rozhodnutí), a to ani dodatečně. Dále namítl, že soudy obou stupňů stanovily nárok na jednorázovou náhradu cenou administrativní, stanovenou podle § 16b zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, nikoliv cenou obvyklou ve smyslu § 492 odst. 1 o. z. a § 2 zákona č. 151/1997 Sb., jakož i ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, k čemuž konkrétně odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 29 Cdo 943/2005, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5459/2007. Nakonec namítl, že i přes vyslovený závazný právní názor vydaný v této věci Nejvyšším soudem, a to rozhodnutím ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1057/2020, o charakteru žalobního petitu jako eventuálního, jej soudy obou stupňů posuzovaly jako uplatnění dvou samostatných nároků v objektivní kumulaci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Žalovaná podáním ze dne 31. 7. 2023 avizovala, že se k dovolání žalobce vyjádří ve lhůtě do 24. 8. 2023. Dovolací soud však vyjádření žalované neobdržel.
17. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
19. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K nutnosti prokazovat titul pro zřízení vodních děl jako předpoklad aplikace § 59a vodního zákona:
20. Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání.
21. Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.
22. Doba vzniku vodního díla (vyjma toho, zda bylo dílo vybudované před 1. 1. 2002), jeho právní povaha v době vzniku, ani případné historické nároky právních předchůdců na náhradu za omezení vlastnického práva proto nejsou pro posouzení nároku na náhradu podle § 59a vodního zákona relevantní; jde o náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé vlastníku pozemku ke dni 1. 1. 2014, a to uložením (do té doby neexistující) povinnosti vodní dílo na jeho pozemku strpět [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021 (toto rozhodnutí je stejně jako další níže citovaná rozhodnutí dostupné na www.nsoud.cz)].
23. Není přitom rozhodné, zda jde o vodní dílo, které bylo neoprávněnou stavbou od samého počátku, tedy stavbu vodního díla, která byla vybudována na cizím pozemku bez právního důvodu již v době svého vzniku, či k takovému vodnímu dílu následně zanikl existující právní titul zakládající právo užívání pozemku (například zánikem smlouvy, na jejímž základě byl vlastník vodního díla dosud oprávněn pozemek, na němž se toto vodní dílo nachází, užívat). Pro aplikaci § 59a vodního zákona není rozhodující ani doba vzniku vodního díla či jeho právní povaha v době vzniku, z čehož lze dovozovat, že není rozhodující ani to, v režimu jakého občanského zákoníku toto vodní dílo vzniklo, potažmo zda v době vybudování tohoto vodního díla platila superficiální zásada či nikoliv (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3876/2020).
24. Namítá-li dovolatel, že se měl odvolací soud zabývat zjišťováním, jaké právní úpravě vodní dílo při svém vzniku podléhalo, resp. zda existoval titul k jeho vybudování, nelze těmto jeho námitkám přisvědčit, a tyto námitky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť se odvolací soud v tomto ohledu neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
25. Stejně tak nemůže přípustnost dovolání založit otázka, kterou dovolatel předkládá k řešení jako doposud dovolacím soudem neřešenou, tj. zda lze ustanovení § 59a vodního zákona aplikovat na stavby nepovolené, neboť tato otázka již byla v minulosti dovolacím soudem vyřešena.
26. To, že i stavba vodního díla může být provedena bez stavebního povolení, a přesto jde o vodní dílo, se podává např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu dne 8. 8. 2007, č. j. 3 As 6/2007-51, dostupného na www.nssoud.cz, a vyplývá i z povahy věci; stejně tak stavba zřízená bez stavebního povolení, pokud vyhovuje zákonné definici stavby (§ 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu – stavební zákon) je stavbou ve smyslu tohoto zákona. Ostatně podmínkou aplikace § 59a vodního zákona nemůže být okolnost, že vodní dílo bylo řádně povoleno, již proto, že se týká i děl z dávnější minulosti, u kterých by bylo doložení takového povolení prakticky nemožné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 223/2023).
27. Dovolací soud se nadto k aplikaci ustanovení § 59a vodního zákona na vodní díla nepovolená již v minulosti explicitně vyjádřil, když dospěl k závěru, že i vodnímu dílu postavenému v rozporu se stavebním povolením svědčí legální věcné břemeno podle § 59a vodního zákona, bylo-li již ke dni 1. 1. 2002 způsobilé plnit funkce uvedené v § 55 odst. 1 vodního zákona (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 967/2021). K dalšímu zatížení pozemku (dálničním odvodněním):
28. Dovolatel namítá, že se soudy měly zabývat též následně vybudovanou stavbou odvodnění dálnice, která již nepodléhá aplikaci ustanovení § 59a vodního zákona, neboť byla vybudována po 1. 1. 2002 (konkrétně v letech 2016– 2021). Žalobce v tomto ohledu předkládá několik rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících vztah ustanovení § 59a vodního zákona a bezdůvodného obohacení. K tomu dále uvádí, že se stavba dálničního odvodnění negativně promítla do působení na okolní pozemky ve vlastnictví žalobce. K této námitce dovolací soud uvádí toliko, že takový nárok vůbec nebyl předmětem řízení u žaloby podané v roce 2016, jestliže dovolatel uvádí, že k vybudování odvodnění dálnice mělo dojít v letech 2016–2021.
29. Soudy obou stupňů vyšly při stanovení výše náhrady přiznané žalobci podle § 59a vodního zákona shodně ze zjištění, že žalobce je v důsledku existence vodního díla omezen ve svém nakládání s předmětným pozemkem pouze na tzv. holé vlastnictví, neboť vodní dílo zatěžuje předmětný pozemek v celé jeho ploše (viz bod 17 rozsudku soudu prvního stupně a bod 20 rozsudku odvolacího soudu). Soudy správně aplikovaly § 59a vodního zákona ve vztahu k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení. Vyšly-li soudy ze zjištění, že předmětný pozemek je zatížen v celé své ploše, nemohlo by další eventuální zatížení pozemku na skutkových závěrech soudů stran intenzity zatížení předmětného pozemku ničeho změnit. Tato námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání, neboť žalobcem tvrzené zatížení předmětného pozemku je souladné se soudy zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením věci, tj. že žalobci náleží pouze tzv. holé vlastnictví a za takové omezení vlastnického práva mu přísluší náhrada ve výši obvyklé ceny pozemku. Dovolací soud – pouze nad rámec – uvádí, že žalobcem tvrzený negativní vliv na sousední pozemky ve vlastnictví žalobce nebyl předmětem řízení, neboť žalobce se domáhal poskytnutí náhrady (resp. bezdůvodného obohacení) za omezení vlastnického práva k předmětnému pozemku. K výši náhrady poskytnuté dle § 59a vodního zákona:
30. Žalobce dále namítá, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel při určování výše náhrady podle § 59a vodního zákona z ceny administrativní, která byla vypočtena znalkyní Ing. Dianou Novákovou, nikoliv z ceny obvyklé (tržní). Nesouhlasí se způsobem zjištění výše náhrady, k čemuž uvádí, že soudy obou stupňů stanovily nárok na jednorázovou náhradu cenou administrativní, stanovenou podle § 16b zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, nikoliv cenou obvyklou ve smyslu § 492 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a § 2 zákona č. 151/1997 Sb., jakož i ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, k čemuž konkrétně odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5459/2007.
31. Otázka formulovaná dovolatelem, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zakládá přípustnost dovolání a dovolání je i důvodné, neboť závěr odvolacího soudu ohledně stanovení výše náhrady přiznané žalobci podle § 59a vodního zákona je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
32. Dovolací soud v rámci své ustálené rozhodovací praxe setrvale akcentuje, že určení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva nepředstavuje otázku skutkovou, nýbrž otázku právní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014), jejíž řešení znalci nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008), neboť právní posouzení věci náleží výhradně soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016).
33. To nicméně neznamená, že soud nemůže v návaznosti na zjištěné skutkové okolnosti a při zohlednění veškerých pro daný případ relevantních kritérií v rámci svých úvah uplatnit coby východisko též znalecké posouzení hodnoty pozemku či zjištění obvyklého nájemného; nemůže ovšem určení výše náhrady přenechat bezvýhradně znalci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3581/2020). Již dříve tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že akceptace znalcem stanovené obvyklé ceny věci soudem představuje skutkové zjištění soudu o ceně věci.
34. Naproti tomu otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006). Opodstatněním těchto dovolacích důvodů se dovolací soud může zabývat jen v případě, že je dovolání přípustné.
35. V nyní posuzované věci není dovolatelem zpochybňováno toliko to, v jaké výši byla cena zjištěna (skutkové zjištění o ceně), ale jakým způsobem měla být cena určena ve smyslu způsobu zjištění přiměřené kompenzace za omezení vlastnického práva (právní posouzení věci), přičemž dovolatel explicitně namítá, že způsob, jakým měla být obvyklá cena určena, není souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Konstatuje přitom, že podle názoru odvolacího soudu příslušela dovolateli za omezení vlastnického práva cena zjištěná – administrativní vypočtená podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku.
36. Předně je třeba uvést, že s pojmem obvyklá cena pracuje jak § 492 o. z., tak § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Považovaly-li proto soudy za adekvátní tzv. cenu obvyklou, bylo nutné se dále zabývat tím, zda měly na mysli cenu obvyklou ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, či zákona o oceňování majetku.
37. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že náhrada za omezení vlastnického práva má být obecně stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčené omezení oprávnění vlastníka existovalo (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014), jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na obvyklou cenu nemovitosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010, srovnej taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). Judikatura Nejvyššího soudu, vychází-li z toho, že je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, v těchto případech nemůže mít ambice taxativním výčtem uvést všechny okolnosti, k nimž lze přihlížet, ale zpravidla poukazuje na nejčastější nebo nejvýznamnější hlediska určující rozsah náhrady. Jinak ponechává na nalézacích soudech, aby v jednotlivých případech vždy vymezily pro danou věc rozhodná kritéria s tím, že dovolací přezkum může úvahy nalézacích soudů zpochybnit pouze tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, případně berou-li v potaz hlediska, která jsou pro určení výše náhrady bez významu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020).
38. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že v řízeních týkajících se vlastnického práva, v nichž je soudem přiznávána určitá forma kompenzace (ať už za omezení vlastnického práva jako je tomu v projednávaném případě, anebo je určována např. výše přiměřené náhrady v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), je nezbytné, aby soud při stanovení výše této náhrady vycházel vždy z cen pokud možno nejaktuálnějších vzhledem k době vydání rozhodnutí. Aby totiž náhrada skutečně kompenzovala to, oč je daný účastník připraven buď omezením vlastnického práva např. formou věcného břemene, kvůli němuž pozemek nemůže neomezeně užívat, či z důvodu, že o své vlastnické právo rozhodnutím soudu zcela přichází (kupříkladu již zmíněné vypořádání spoluvlastnictví), musí cena, z níž soud při stanovení výše náhrady vychází, reflektovat aktuální ceny nemovitostí, má-li být výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009). Při stanovení přiměřené náhrady se proto přihlíží především k cenám, za něž by byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“ pod č. C 1225)], a náhrada tak musí vyjadřovat cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 110). Pro účely rozhodování soudů v konkrétních řízeních je pak pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, uveřejněný v Souboru pod č. C 3421).
39. Soudy v návaznosti na zjištění, že žalobci z důvodu zatížení pozemku vodním dílem náleží pouze tzv. holé vlastnictví, vycházely pro účely stanovení výše náhrady podle § 59a vodního zákona z obvyklé ceny pozemku. Explicitně se k tomuto způsobu zjištění výše náhrady vyslovil soud prvního stupně pod bodem 17 rozsudku, kde uvedl: „V takovém případě má nalézací soud za to, že jedině náhrada v obvyklé ceně pozemku může vyvážit omezení, které vlastník pozemku (žalobce) musí strpět.“ S tím souhlasil odvolací soud pod bodem 20 napadeného rozsudku, kde uvedl: „Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně v názoru, že za tohoto stavu a s přihlédnutím k tomu, že se jedná o jednorázovou náhradu za existenci zákonného věcného břemene pro dobu od 1. 1. 2014 do budoucna, se jeví přiměřenou náhrada ve výši odpovídající obvyklé ceně pozemku, neboť právě taková náhrada nejlépe koresponduje s mírou a intenzitou omezení vlastnických práv žalobce.“
40. Z odůvodnění rozsudků vyplývá toliko, že soudy se při určení výše náhrady, jaká přísluší žalobci pro omezení jeho vlastnického práva, řídily obvyklou cenou pozemku. Způsob, jakým soud prvního stupně (a návazně odvolací soud) přistoupil ke zjištění tzv. obvyklé ceny, je však patrný z usnesení obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 3. 2020, č. j. 4 C 292/2016-172, jímž soud ustanovil znalkyni Ing. Dianu Novákovou, z jejíhož znaleckého posudku poté při určení výše náhrady bez dalšího vyšel (bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z předmětného usnesení se podává, že úkolem znalkyně bylo – v relevanci k částce převzaté soudem prvního stupně jako zjištěná výše náhrady – vypočtení obvyklé ceny pozemku dle zákona o oceňování majetku a podle oceňovacího předpisu. To se promítlo i do způsobu ocenění, ke kterému znalkyně následně přistoupila (č. l. 191). Takto zjištěná cena byla následně bez dalších korekcí soudem prvního stupně převzata jako cena obvyklá vyvažující omezení vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku. Tento závěr soudu prvního stupně byl poté jako věcné správný potvrzen odvolacím soudem.
41. Z uvedeného je evidentní, že soudy obou stupňů při určování výše náhrady přiznané žalobci za omezení vlastnického práva k pozemku vycházely ze zjištění ceny obvyklé ve smyslu zákona o oceňování majetku, přičemž částku zjištěnou znalcem – prakticky bez dalšího – převzaly jako adekvátní náhradu za omezení vlastnického práva žalobce ve smyslu § 59a vodního zákona. Protože soudy obou stupňů shodně založily svoji úvahu při zjišťování adekvátní náhrady za omezení vlastnického práva žalobce výlučně na zjištění ceny pozemku podle cenového předpisu, jsou jejich rozhodnutí založena na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod byl uplatněn právem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020). K eventuálnímu petitu:
42. Namítá-li žalobce, že soudy posuzovaly charakter žalobního petitu v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1057/2020 (rozhodnutí o dovolání žalobce ve věci sp. zn. 4 C 719/2018; pozn. dovolacího soudu), nezakládá tato námitka přípustnost dovolání.
43. Dovolatel spatřuje odchýlení se od závazného právního názoru dovolacího soudu jednak ve výroku o nákladech řízení, kde je dovolání objektivně nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
44. Dále dovolatel namítá, že závazný právní názor nebyl respektován ve věci samé, k čemuž uvádí, že se soudy v důsledku nezabývaly dalším omezením vlastnických práv žalobce nově vzniklým po 1. 1. 2002, resp. po 1. 1. 2014. V tomto ohledu však žalobce nijak neuvádí, v čem konkrétně se měly soudy od závazného právního názoru odchýlit; jinými slovy z dovolání nikterak nevyplývá, jak konkrétně se měla dovolatelem tvrzená odchylka od vysloveného právního názoru promítnout do rozhodování soudů nižších stupňů (tj. v čem se soudy nižších stupňů odchýlily od závazného právního názoru při rozhodování ve věci samé). Z pouhého konstatování žalobce, že se soudy odmítly zabývat dalším zatížením pozemku, souvislost s posuzováním žalobního petitu ze strany soudů neplyne.
45. Již jen nad rámec dovolací soud podotýká, že další omezení vlastnického práva žalobce tvrdil, jak uvádí na s. 7 dovolání, v rámci svých podání ze dne 18. 11. 2021, tedy po vyslovení žalobcem namítaného právního názoru dovolacím soudem, který explicitně vyšel ze skutkových zjištění ve vztahu k zatížení pozemku v 50. letech 20. století. Dospěly-li však soudy ke zjištění, že žalobce je ve svém vlastnickém právu omezen pouze na tzv. holé vlastnictví, pak by dále tvrzená zatížení předmětného pozemku nemohla na rozsahu a intenzitě omezení vlastnického práva žalobce ničeho změnit.
46. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výrokové části rozsudku zrušil.
47. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve smyslu § 243e odst. 2 o. s. ř. též rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
48. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
49. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu