22 Cdo 1732/2023-726
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Zakázkové truhlářství Zima s.r.o., IČO 26690527, se sídlem v Hostomicích, U Hřiště 579, zastoupená Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, proti žalované: ROYAL DIAMOND – stavební společnost s.r.o., IČO 47122439, se sídlem v Hostomicích, U Hřiště 577, zastoupená JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 32/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 26 Co 43/2022-680, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 26 Co 43/2022-680, se ve výrocích II–V ruší a věc se Krajskému soudu v Praze v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení. II. Dovolání proti výrokům III–V rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 26 Co 43/2022-680, se odmítá.
1. Žalobkyně se domáhala povolení nezbytné cesty přes pozemek žalované parc. č. 1080/77 v katastrálním území Hostomice pod Brdy, neboť provozuje zakázkové truhlářství na pozemcích parc. č. 1080/47, 1080/78, 1087/2 a 1087/3 v katastrálním území Hostomice pod Brdy, které od žalované koupí v roce 2010 získala, k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene chůze a jízdy na základě smlouvy o smlouvě budoucí však nedošlo a jediný možný přístup na pozemky žalobkyně je přes pozemek žalované. Žalovaná mimo jiné namítala, že přístup je zajištěn přes jiné pozemky (parc. č. 1080/16 a 1080/46 ve stejném katastrálním území).
2. Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2021, č. j. 4 C 32/2016-532, zřídil bezúplatnou služebnost – právo chůze a právo cesty přes pozemek parc. č. 1080/77, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 790-41/2010 vypracovaném Ing. Karlem Štochlem, který je nedílnou součástí rozsudku, a to ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. č. 1080/47, 1080/78, 1087/2 a 1087/3 v katastrálním území Hostomice pod Brdy (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 26 Co 43/2022-680, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v části týkající se zřízení služebnosti práva chůze a cesty ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. 1087/3 v katastrálním území Hostomice pod Brdy řízení zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žaloba se zamítá“ (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V). Odvolací soud poukázal na to, že pozemky účastnic se nacházejí v areálu bývalého JZD, kterým prochází veřejně přístupná účelová komunikace.
Žalobkyně do roku 2017 využívala k přístupu ke svým pozemkům pozemek parc. č. 1080/77, od té doby jí k přístupu slouží „koridor“, který vede na hranici pozemků parc. č. 1080/77 (ve vlastnictví žalované) a parc. č. 1080/16 (ve vlastnictví SOREX s.r.o.). Shledal, že tento „koridor“ má všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Od roku 1967 byl přístupný celý areál, tedy i koridor, k nemovitostem žalobkyně byla vždy přístupová cesta vedoucí koridorem, která je dlouhodobě zřetelná v terénu, tomu odpovídá i umístění trvalého oplocení ze strany SOREX s.r.o.
tak, „aby byl ponechán koridor pro přístup žalobkyně“. Cesta je nyní zpevněná, je zřejmý její rozsah. Cesta koridorem je využívána neomezeným okruhem osob k přístupu k provozovně žalobkyně. Odvolací soud dovodil konkludentní souhlas společnosti SOREX s.r.o. z toho, že nejméně od roku 2017 umožňuje žalobkyni přístup k jejím nemovitostem, s takovým užíváním nevyjádřila aktivní nesouhlas a při stavbě oplocení cestu ponechala. V průběhu řízení sice ve stanovisku z 21. 9. 2020 vyjádřila s užíváním koridoru nesouhlas, jednou udělený souhlas však nelze vzít zpět.
Dodal, že žalovaná jako vlastník pozemku parc. č. 1080/77 neměla a nemá námitky proti tomu, aby část pozemku v jejím vlastnictví žalobkyně užívala k přístupu ke svým nemovitostem. Koridor představuje nezbytné dopravní spojení žalobkyně na místní komunikace, tím je naplněna nutná komunikační potřeba, postačí, že jde o dopravní spojnici třeba i jen pro jediný pozemek. Spojení s veřejnou cestou povolení nezbytné cesty brání.
4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.
5. Přípustnost dovolání spatřuje s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, a odvolací soud se dopustil hrubého procesního pochybení, které představuje porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces. Z obsahu dovolání plyne, že žalobkyně má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení „znaků veřejné účelové komunikace, zejména zákonného účelu, souhlasu vlastníka s veřejným užíváním a nutné komunikační potřeby“ (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 616/2017, 22 Cdo 4242/2015, 22 Cdo 5562/2015, 22 Cdo 766/2011 a 25 Cdo 2496/2015). Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2496/2015 i tím, že nevycházel ze zprávy silničního úřadu a pasportu komunikací.
6. Namítá, že vlastník pozemku, na kterém se koridor nachází, neposkytl tuto část pozemku veřejnému užívání, a to ani konkludentně, naopak vyjádřil aktivní nesouhlas s takovým užíváním. Souhlas s užíváním neudělil ani samotné žalobkyni, naopak ji dopisem vyzval, aby se na jeho pozemku nepohybovala, a plánuje oplocení celého pozemku. Užívání bránili i jeho právní předchůdci. Koridor se nachází i na pozemku žalované, povahou tohoto pozemku (této části koridoru) se však odvolací soud nezabýval. Proti závěru o možnosti přístupu po veřejně přístupné účelové komunikaci svědčí i ujednání o budoucím zřízení práva cesty v kupní smlouvě, kterou žalobkyně pozemky nabyla, a sdělení silničního úřadu, že koridor veřejně přístupnou účelovou komunikaci nepředstavuje. Sama žalovaná opakovaně v e-mailové komunikaci uváděla, že se snaží o zřízení služebnosti cesty ze strany SOREX s.r.o. a předtím její právní předchůdkyně, a to právě přes koridor. Závěr odvolacího soudu, že společnost SOREX s.r.o. svůj plot vybudovala tak, aby ponechala koridor pro průjezd žalobkyně, označuje za spekulativní, neboť umístění oplocení v tomto místě mohlo mít i jiné důvody (např. ekonomické či technické) a uváděný důvod umístění oplocení není založen na konkrétních důkazech. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nezabýval tím, kdy měla veřejně přístupná účelová komunikace vzniknout, a v této souvislosti poukazuje na zánik nutné komunikační potřeby v místě koridoru (odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. NSS 2 As 337/2016). Uvádí dále, že odvolací soud nesprávně poučil žalovanou podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a prováděl dokazování v rozporu s § 205a o. s. ř., neboť žalovaná byla dostatečně poučena soudem prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu označuje za překvapivý a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl. Podle jejího názoru neuvádí žalobkyně žádný dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neuvedla, v čem spočívá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a neformulovala ani žádnou konkrétní právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud řešit a na základě které by měl posuzovat samotnou přípustnost dovolání. Žalobkyně sice rozporuje závěry odvolacího soudu o tom, že „koridor“ je veřejně přístupnou účelovou komunikací, ve skutečnosti však její dovolání směřuje výhradně proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů. Žalovaná má za to, že odvolací soud se při zjišťování skutkového stavu procesních pochybení nedopustil, jeho rozhodnutí není založeno ani na spekulacích.
Naopak dovolatelka nepřípustně nově v dovolání operuje údajným zánikem veřejně přístupné účelové komunikace v důsledku ztráty komunikační potřeby. Sama žalobkyně přitom uvedla, že od roku 2017 koridor užívá, od roku 2018 jde o jedinou přístupovou cestu. Žalobkyně v rámci užívání koridoru užívá i část pozemku žalované, její námitky, že soud neprovedl k otázce veřejného užívání okrajové části pozemku žalované žádné dokazování, jsou proto zcela zbytečné a liché.
8. Dovolání je přípustné a rovněž důvodné, neboť odvolací soud vyřešil otázku souhlasu s veřejným užíváním pozemku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Dovolatelka považuje za nesprávně právně posouzenou otázku znaků veřejně přístupné účelové komunikace, zejména zákonného účelu, nezbytné komunikační potřeby a souhlasu vlastníka s veřejným užíváním, rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu spatřuje dále v tom, že odvolací soud nevycházel při řešení této otázky ze zprávy silničního úřadu a pasportu komunikací.
13. O zřízení nezbytné cesty jako služebnosti bylo rozhodováno po 1. 1. 2014, dovolací soud proto postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014, nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, dostupná, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
14. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
15. Veřejnou cestu představuje rovněž veřejně přístupná účelová komunikace, existence účelové komunikace na přilehlém pozemku je proto překážkou pro povolení nezbytné cesty (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1943/2010, nebo ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011). Právní závěr odvolacího soudu, že veřejně přístupná účelová komunikace na vedlejším pozemku obecně představuje dostatečné spojení s veřejnou cestou, dovolatelka ani nerozporuje.
16. Účelovou komunikací je pozemní komunikace, která splňuje znaky uvedené v § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), a to i v případě, že o charakteru této pozemní komunikace nebylo vydáno správní rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000).
17. Podle § 7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.
18. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu vymezující pojmové znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Judikatura [např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009-76, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na www.nssoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015, nebo ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 616/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1752/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1662/18 (dostupné na nalus.usoud.cz)], se shoduje v tom, že veřejně přístupná účelová komunikace existuje za současného naplnění následujících 4 pojmových znaků: 1) stálost a znatelnost komunikace v terénu , 2) zákonný účel podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, 3) souhlas vlastníka s veřejným užíváním, 4) nutná komunikační potřeba. Účelová komunikace se může nacházet pouze na části pozemku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3146/2015). K posouzení nutné komunikační potřeby a zákonného účelu
19. Odvolací soud se zabýval všemi znaky veřejně přístupné účelové komunikace, tedy i zákonným účelem a nutnou komunikační potřebou. Dovolatelka neuvádí, v čem pokládá právní posouzení těchto znaků veřejně přístupné účelové komunikace za nesprávné, judikatura dovolacího soudu, na kterou odkazuje, buď uvedené znaky nezmiňuje vůbec (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, a ze dne 25 Cdo 2496/2015), nebo se jejich posouzením nezabývá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 616/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, zákonný účel v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5562/2015). Odvolací soud se při posouzení nutné komunikační potřeby neodchýlil ani od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 5562/2015, neboť shodně jako v uvedeném rozhodnutí shledal, že vlastník nemovitostí (žalobkyně) nemá v dané lokalitě jiný odpovídající přístup ke svým nemovitostem. Dovolání proto není v této části přípustné. K vázanosti soudu rozhodnutím silničního úřadu
20. Přípustnost dovolání nezakládá ani právní otázka vázanosti soudu rozhodnutím silničního úřadu.
21. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).
22. Rozhodnutí o tom, zda jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, je v pravomoci silničního správního úřadu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015). Soud je tedy vychází z rozhodnutí příslušného silničního správního úřadu o takové otázce, nikoli však ze zprávy správního úřadu, která povahu rozhodnutí ve správním řízení nemá, nebo z absence zápisu v pasportu komunikací.
23. V řešené věci nebylo ani tvrzeno, že by příslušným správním úřadem bylo vydáno rozhodnutí, kterým by bylo deklarováno, že předmětné pozemky (jejich část) tvoří či netvoří veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Odvolací soud se proto při svém rozhodnutí neodchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2496/2015, když si otázku, zda jsou splněny znaky veřejně přístupné účelové komunikace, posuzoval sám jako otázku předběžnou. V uvedeném rozhodnutí dovodil Nejvyšší soud závaznost pouze u rozhodnutí příslušného silničního správního úřadu vydaného ve správním řízení, závazností zpráv takového úřadu či absencí pozemku v pasportu komunikací se nezabýval. K posouzení udělení souhlasu vlastníka s obecným užíváním cesty
24. Odvolací soud dovodil, že souhlas s obecným užíváním jako jeden ze znaků veřejně přístupné účelové komunikace byl dán konkludentně.
25. Judikatura dovodila, že souhlas vlastníka s veřejným užíváním jeho pozemku či jeho části může být dán i konkludentně. V případě konkludentního souhlasu postačuje jeho pouhá nečinnost, kdy vlastník dlouhou dobu trpí užívání jeho pozemku širokou veřejností. Souhlas vlastníka s užíváním pozemku či jeho části musí být dán ve vztahu k veřejnosti, tedy neomezenému okruhu osob (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020).
26. Rozdíl mezi výprosou a konkludentním souhlasem s obecným užíváním pozemku ve smyslu zákona o pozemních komunikacích spočívá v tom, zda vlastník trpěl užívání svého pozemku jednou osobou či úzkým uzavřeným okruhem osob, anebo zda toleroval užívání pozemku neuzavřeným okruhem osob, o němž neměl přesný přehled a ani nad ním neměl kontrolu (viz například zpráva veřejného ochránce práv ze dne 28. 2. 2012, č. 4368/2011/VOP/MBČ). Okruh osob je tedy stěžejní pro určení, zda jde o výprosu – tedy soukromoprávní povolení vlastníka k užívání cesty bez úplaty konkrétnímu okruhu osob, které lze kdykoli odvolat, nebo již veřejné věnování k užívání neurčitému okruhu osob – tedy komukoli, které již odvolat nelze a vlastník je povinen takové užívání strpět tak dlouho, jak dlouho existuje veřejně přístupná účelová komunikace. Toto rozlišení je důležité náležitě zkoumat a závěr o něm dostatečně odůvodnit, jelikož vlastnické právo nelze omezit bez náhrady (nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, dostupný na nalus.usoud.cz) a k tomuto omezení může dojít pouze se souhlasem vlastníka, resp. postačí, že vlastník neprojeví kvalifikovaný nesouhlas (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009 - 60, ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009 - 66, a ze dne 7. 4. 2011, č. j. 2 As 84/2010 - 128).
27. K učinění závěru o veřejném užívání cesty je klíčové zkoumat faktickou situaci, tedy míru kontroly vlastníka posuzované cesty nad okruhem osob cestu užívajících, resp. jeho možný přehled o jednotlivých konkrétních osobách, které cestu reálně užívaly. Skutečnost, že vlastník nemovitosti v místě podniká nebo zde má provozovnu, ještě nemusí znamenat, že jej zároveň navštěvoval z hlediska vlastníka cesty neurčitý okruh osob, neboť samotná skutečnost, že se jedná o klienty, nestačí k určení, že byli zároveň veřejností. Pokud by například stěžovatele navštěvoval pouze malý počet osob, a to třeba i pravidelně, mohl si o nich vlastník komunikace udržovat přehled. V krajním případě si lze také představit, že klienti provozovnu navzdory její existenci nenavštěvovali vůbec (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2023, sp. zn. 1 As 51/2023-54).
28. V řešené věci není zřejmé, z čeho odvolací soud usoudil, že „koridor“ fakticky využívá neomezený okruh osob. Soud prvního stupně takové skutkové zjištění neučinil a z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neplyne, jak odvolací soud k tomuto skutkovému zjištění dospěl. Závěr o souhlasu vlastníků cesty s veřejným užíváním dovodil odvolací soud z toho, že SOREX s.r.o. nejméně od roku 2017 umožňuje žalobkyni (nikoli neomezenému okruhu osob) přístup k jejím nemovitostem a že žalovaná neměla a nemá námitky proti užívání části svého pozemku ze strany žalobkyně (nikoli neomezeného okruhu osob). Nezabýval se faktickou situací, mírou kontroly vlastníků cesty o osobách, které cestu reálně užívají, tedy tím, zda vlastníci tolerovali či tolerují užívání cesty neurčitým okruhem osob, a pokud ano, po jakou dobu veřejnému užívání cesty nebránili a zda je taková doba dostatečně dlouhá, aby bylo možné učinit úsudek o konkludentním souhlasu s užíváním cesty veřejností (zejména když sama žalovaná uvádí, že jako jediný přístup užívá žalobkyně „koridor“ od roku 2018). Právní posouzení ze strany odvolacího soudu je proto neúplné, a tedy nesprávné.
29. K namítaným procesním vadám dovolací soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze posoudit jako překvapivé, neboť žalovaná namítala již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, že přístup k pozemkům žalobkyně je možný cestou, která má všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Poučení podle § 118a o. s. ř. poskytl soud prvního stupně po koncentraci řízení, a tím vytvořil ve vztahu k příslušnému tvrzení výluku z koncentrace podle § 118b odst. 1 věta třetí o. s. ř. Zároveň však byli účastníci řádně poučeni dle § 119a odst. 1 o. s. ř., odvolací soud tak mohl v odvolacím řízení přihlížet jen k důkazům, které byly uplatněny v souladu s § 205a o. s. ř. Poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. by proto mohl poskytnout a k důkazům navrženým na základě takového poučení by mohl v daném případě přihlížet (či je z vlastní iniciativy provést) jen tehdy, nepovažoval-li poučení poskytnuté soudem prvního stupně za řádné. Pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2078/2010).
30. Dovolací soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ve výroku II a v závislých nákladových výrocích III–V zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
31. Dovolání proti nákladovým výrokům, které byly dovoláním rovněž napadeny, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, dovolací soud proto věcnou správnost nákladových výroků nepřezkoumával a dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32. Vysloveným právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán (§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu