USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) M. W. a b) K. W., zastoupených Mgr. Theobaldem Ptoszkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Horní 1642/55, proti žalované Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava, a. s., se sídlem v Ostravě, 28. října 1235/169, IČO: 45193665, o odstranění neoprávněné stavby in eventum o zaplacení částky 670 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 131/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2024, č. j. 71 Co 267/2023-206, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a) je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobce b) je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 12 C 131/2020-141, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované odstranit na své náklady stavbu umístěnou na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I) a také žalobu na zaplacení částky ve výši 670 000 Kč jako náhrady za vodní dílo vybudované na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok
II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 71 Co 267/2023-206, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost shledali s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Namítli nesprávné „posouzení potrubí DN 80 PVC na pozemku dovolatelů jako vodovodního řádu ve smyslu § 1 odst. 4 písm. c) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, a vodního díla ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1427/2019 a bod 13 odůvodnění odvolání dovolatele)“. Odvolací soud nepřipustil důkazy svědčící o tom, že se o vodovodní řad a vodní dílo nejedná. Dále odvolacímu soudu vytkli absenci geometrického zaměření, v důsledku které měl nesprávně zjistit skutkový stav a dospět k nesprávnému závěru o stavu zaměření potrubí na pozemku dovolatelů. Dále dovolatelé rozporovali „přechod vlastnického práva k potrubí DN 80 PVC na pozemku dovolatelů na žalovanou na základě smlouvy uzavřené v roce 2015, respektive jejího dodatku z roku 2016 s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1238/2020 citovaný v bodě 14 odůvodnění odvolání dovolatele“. Poukázali na neurčitost smlouvy a na skutečnost, že se odvolací soud nezabýval „námitkou pasivní legitimace“. Odvolacímu soudu také vykli, že se nezabýval otázkou, zda dovolatelé nebo jejich právní předchůdci o zatížení pozemku věděli, byť bylo dovolateli poukazováno na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1720/2020. Namítli také, že soudy nedostatečně odůvodnily závěr o absenci přechodu práva na náhradu za zákonné věcné břemeno. Rozporovali závěr, že by případný nárok dovolatelů byl již promlčen a že soud prvního stupně nepřistoupil ke změně žaloby, byť dovolatel postupoval v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3631/2019. Dále rozporovali postup odvolacího soudu, jímž nepřipustil důkazy v odvolacím řízení. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nalézací soudy se vypořádaly se všemi argumenty a dospěly ke správným závěrům. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
5. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. 10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 11. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023). 12. V projednávané věci dovolatelé v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelé přitom nedostáli již základnímu předpokladu řádně vymezené přípustnosti dovolání, neboť v celém dovolání neoznačili byť jedinou zobecnitelnou otázku hmotného či procesního práva, natož aby ji spojili s konkrétním předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Taková právní otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání. 13. K vymezení přípustnosti dovolání pak zcela jistě nepostačí v úvodu dovolání učiněný odkaz na § 237 o. s. ř. a označení dvou předpokladů přípustnosti dovolání bez navázání na konkrétní právní otázku, totiž že právní otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a dovolací soud by měl právní otázku posoudit jinak. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). Samotnými odkazy na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu pak taktéž nelze nahradit zákonné požadavky na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. 14. Přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit ani tvrzené vady řízení (např. nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku či postup nalézacích soudů při dokazování). K nim by mohl dovolací soud přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). 15. Rozporují-li dovolatelé skutková zjištění nalézacích soudů (např. zaměření potrubí DN 80 PVC na pozemku dovolatelů), pak dovolací soud připomíná, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutkové námitky pak tím spíše nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. 16. Lze uzavřít, že dovolatelé nedostáli obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř., pročež se dovolací soud nemohl předloženým dovoláním po věcné stránce vůbec zabývat. 17. Jelikož dovolání žalobců trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 8. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu