22 Cdo 1943/2025

22 Cdo 1943/2025-983

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Z. Č., zastoupené JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Bělehradská 572/63, proti žalovanému J. Č., zastoupenému Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 207/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. 35 Co 48/2025-942, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) dne 2. 7. 2019 domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) účastníků. Soud prvního stupně ve věci poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 12. 3. 2024, č. j. 28 C 207/2019-764, načež Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 6. 2024, č. j. 35 Co 114/2024-781, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

2. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 28 C 207/2019-904, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal zůstatek na účtu č. XY vedeném u Československé obchodní banky, a. s. (výrok I), uložil žalovanému povinnost na vypořádací podíl žalobkyně zaplatit 1 062 960,65 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

3. Odvolací soud k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, č. j. 35 Co 48/2025-942, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že se „soudy I. a II. stupně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu“ (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23). 1) Namítla, že odvolací soud není konzistentní ve své rozhodovací praxi, neboť v usnesení ze dne 25. 6. 2024, č. j. 35 Co 114/2024-781, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3831/2022, podle kterého „věci ve společném jmění manželů tvořící součást obvyklého vybavení rodinné domácnosti nepřestaly být k 1. 1. 2014 součástí společného jmění manželů“, načež však odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně aplikujícího § 698 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), podle něhož předmětné movité věci nejsou součástí SJM. 2) Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se dále odchýlil od závěrů nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, z něhož plyne, že v případě vypořádání SJM dochází automaticky k valorizaci vnosů. Soud prvního stupně zjistil průměrnou výši nájemného, přičemž tuto částku následně odečetl od výše nevalorizovaných vnosů na výlučný majetek žalovaného. Povinnost valorizovat však plyne přímo ze zákona, pročež závěr odvolacího soudu, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, tím (nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 – pozn. dovolacího soudu) nejsou dotčeny, je nesprávná. Výše valorizovaných vnosů měla být určena znaleckým posudkem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022). 3) Žalobkyně namítla, že soudy měly aplikovat disparitu podílů na vypořádávaném SJM. Žalobkyně totiž vedle péče o domácnost aktivně přispívala k budování rodinného jmění. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1735/2023, přičemž zdůraznila, že úkolem aplikace institutu disparity podílů není postihovat rozdělení rolí v rodině v případech, kdy jeden z manželů dosahuje nadstandardních výdělků a druhý z manželů převážně pečuje o domácnost, nejde-li o případy vybočující z běžné praxe.

5. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

6. Dovolání není přípustné.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

10. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017 – rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

11. Dovolatelka 1) namítla, že odvolací soud není konzistentní ve své rozhodovací praxi, neboť v usnesení ze dne 25. 6. 2024, č. j. 35 Co 114/2024-781, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3831/2022. Následně však potvrdil závěry soudu prvního stupně aplikujícího § 698 o. z., podle něhož movité věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti nejsou součástí SJM.

12. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. To již proto, že dovolatelka v této části dovolání neformuluje zobecnitelnou právní otázku (nezbytný předpoklad přípustnosti dovolání), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (resp. Ústavního) soudu. Rovněž není zřejmé, v čem žalobkyně spatřuje nesprávnost právního posouzení věci (důvod dovolání), resp. jaké právní posouzení považuje za správné. Pouze namítá, že odvolací soud „není konzistentní ve své vlastní rozhodovací praxi“. Tak tomu však není. Napadené rozhodnutí závěr uváděný žalobkyní výslovně nepřezkoumávalo, a to z důvodu, že tento závěr (učiněný soudem prvního stupně) nebyl žalobkyní (ani žalovaným) v odvolacím řízení napaden. Žalobkyně v odvolání nenamítala, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval § 698 o. z., pročež se odvolací soud v napadeném rozhodnutí touto otázkou nezabýval.

13. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Pokud tedy žalobkyně svou námitku neuplatnila v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestli s touto námitkou přichází žalobkyně až v dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011) – (tyto závěry byly potvrzeny Ústavním soudem v usnesení ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 520/24, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3543/2023).

14. Žalobkyně dále 2) namítla, že se odvolací soud odchýlil od závěrů nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, z něhož plyne, že v případě vypořádání SJM dochází automaticky k valorizaci vnosů.

15. Ani tato námitka nemohla založit přípustnost dovolání. Ústavní soud se v odkazovaném nálezu zabýval výkladem § 742 odst. 2 o. z., přičemž dospěl k závěru, že valorizaci vnosu nelze obecně podmiňovat tím, že se na ní manželé výslovně dohodnou. Předmětný nález nepochybně podle přesvědčení dovolacího soudu dopadá na situace, v nichž procesní strana uplatní valorizovaný vnos (procesní otázka), načež je v rovině hmotného práva nutno posoudit, zda lze (je nutno) k procesně uplatněné valorizaci vnosu přistoupit bez dalšího, či zda je (byla) podmínkou valorizace takového vnosu předchozí dohoda manželů. Bylo by nelogické, kdyby se Ústavní soud vyjadřoval k hmotněprávním předpokladům valorizace vnosu, kdyby vnos a požadavek na jeho valorizaci nebyl řádně vůbec uplatněn. Touto nálezem Ústavního soudu řešenou (hmotněprávní) otázkou se však odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval, a to z důvodu, že vnos ve valorizované výši nebyl ze strany žalobkyně v řízení řádně uplatněn.

16. Již v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů Nejvyšší soud konstatoval, že i v řízení o jeho vypořádání, jakož i v řízení o vypořádání společného jmění manželů, se uplatní zásady dispoziční i projednací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, a další judikaturu tam uvedenou).

17. V rozsudku ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3323/2022, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že soud nemá v řízení o vypořádání společného jmění manželů povinnost bez příslušného návrhu o vnosu rozhodovat a že tvrzení o valorizaci vnosu musí být součástí tvrzení o tom, jak je požadovaná částka vnosu vyčíslována. Z uplatnění zásady dispoziční je zřejmé, že je jen na tom, kdo se domáhá vypořádání tzv. vnosu anebo i jeho valorizace, aby tento nárok v řízení odpovídajícím způsobem uplatnil; bez návrhu na vypořádání vnosu ve výši, která tvrzenou valorizaci zohledňuje, nelze o vnosu ve valorizované výši rozhodnout. Tím Nejvyšší soud zodpověděl v dané věci klíčovou dovolací otázku, zda soud je v řízení o vypořádání SJM povinen provést „automatickou valorizaci vnosu“, tedy zda je povinen i bez návrhu valorizaci provést, resp. o ní „uvažovat“; na tuto otázku odpověděl záporně. Tato část judikatury tak řeší otázku valorizace v rovině procesní.

18. K tomuto zásadnímu závěru se následně Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3545/2024, a usnesení ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 93/2025-II). V usnesení sp. zn. 22 Cdo 3545/2024 pak výslovně konstatoval, že tyto závěry Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, nijak nezpochybnil.

19. To předurčuje odpověď dovolacího soudu na klíčovou otázku tohoto dovolání, jejímž prostřednictvím dovolatelka naznačuje, že z plenárního nálezu závěr o tzv. automatické valorizaci vnosů naopak vyplývá. V této souvislosti dovolací soud především uvádí, že naznačuje-li (snad) dovolatelka, že v případě řádného uplatnění tzv. základního vnosu mají soudy bez dalšího automaticky rozhodovat i o valorizaci vnosů, pak tuto otázku Ústavní soud v plenárním nálezu výslovně z pohledu námitek stěžovatele neřešil.

Zabýval se totiž klíčovou – z pohledu ústavní stížnosti – námitkou reagující na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu, která vycházela z toho, že podmínkou valorizace vnosů je předcházející dohoda manželů. Z plenárního nálezu opakovaně vyplývá, že toto byla v zásadě jediná přezkoumávaná otázka Ústavním soudem reagující na judikaturu Nejvyššího soudu. Bez ohledu na to je z plenárního nálezu naopak bez pochybností jasné, že k automatickým valorizacím bez dalšího docházet nemá. Z obsahu dovolání v této věci není ostatně zcela a bez pochybností zřejmé, zda má dovolatelka na mysli případy, kdy: 1) vnos i jeho požadavek na valorizaci byl procesně korektně uplatněn jako žalobní nárok účastníka řízení a z hmotněprávního hlediska má dojít vždy k jeho automatické valorizaci, jsou-li splněny formální předpoklady § 742 odst. 2 o.

z., anebo 2) byl uplatněn tzv. základní vnos bez dalšího (tzv. bez požadavku na jeho valorizaci) a automatická valorizace má pokrývat i ty případy, v nichž soud rozhodne o valorizaci vnosu, budou-li splněny předpoklady § 742 odst. 2 o. z. Spíše se zdá, že dovolatelka měla na mysli alternativu druhou. Bez ohledu na toto rozlišení je však z plenárního nálezu zřejmé, že s automatickou hmotněprávní valorizací vnosu nejenom automaticky nepočítá, ale naopak počítá s řadou situací, kdy k valorizacím vnosů nebude docházet.

To je zřejmé z celého rozhodnutí Ústavního soudu, které opakovaně a v různých obměnách poukazuje na složitost problematiky valorizace jak po stránce právní, tak i skutkové a důkazní a otevřeně naznačuje, že by měl Nejvyšší soud katalogovým způsobem rozpracovat typově jednotlivé existentní situace, ve kterých lze o valorizaci uvažovat či naopak situace, kde by valorizace vnosů neměla být na místě. Již z toho je zřejmé, že o automatické valorizace jít bez dalšího nemůže, jinak by totiž tato argumentace Ústavního soudu byla zcela bez významu.

Z celého kontextu rozhodnutí Ústavního soudu je ostatně zřejmé, že reaguje na judikaturu dovolacího soudu vážícího valorizaci na předchozí dohodu manželů a kontextově vysvětluje, že i když se Ústavní soud s tímto požadavkem judikatury neztotožnil, vyjadřuje do jisté míry „pochopení“, že se úvaha Nejvyššího soudu ubírala právě touto cestou z důvodu značné obtížnosti celé velmi rozsáhlé problematiky tzv. valorizace vnosů. Určující závěr Ústavního soudu plynoucí z daného plenárního nálezu se tak v rovině nosného (a tudíž závazného) závěru ubírá toliko po linii, že dohoda manželů o valorizaci vnosu nezbytným předpokladem valorizace není.

To je závěr zjevně mířící na hmotněprávní aspekt věci.

20. Nakonec 3) dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1735/2023, namítla, že soudy měly aplikovat disparitu podílů na vypořádávaném SJM. Uvedla, že úkolem aplikace institutu disparity podílů není postihovat rozdělení rolí v rodině v případech, kdy jeden z manželů dosahuje nadstandardních výdělků a druhý z manželů převážně pečuje o domácnost, nejde-li o případy vybočující z běžné praxe.

21. Ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit.

22. Předně dovolací soud uvádí, že není zřejmé, z jakého důvodu by napadené rozhodnutí mělo být s žalobkyní odkazovaným rozsudkem v rozporu, neboť napadené rozhodnutí je založeno na paritě podílů vypořádávaného SJM. V předmětném rozsudku Nejvyšší soud totiž uvedl, že smyslem vypořádání SJM není postihovat takové rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu. Ostatně dovolací soud v nyní projednávané věci žádný důvod k aplikaci disparity podílů nespatřuje. Žalobkyně sice poukazuje na to, že pečovala o rodinnou domácnost a zároveň byla zaměstnána za minimální mzdu ve společnosti žalovaného. Naproti tomu je třeba připomenout, že žalobkyně ve svém účastnickém výslechu před soudem prvního stupně uvedla, že „poměry rodiny byly nadstandardní. Žalobkyně dostávala od žalovaného částku 70 000 Kč měsíčně na domácnost. Rodina jezdila na drahé dovolené, rodinný dům byl zařízen nábytkem na míru a moderními technologiemi...“ (bod 18 prvostupňového rozsudku). Sama žalobkyně tak potvrzuje určité „rozdělení sociálních rolí“ manželů ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1735/2023, pročež není zřejmé, z jakého důvodu by se mělo jednat o případ z těchto mezí vybočující a odůvodňující aplikaci disparity podílů, resp. jakým způsobem by měla být ve smyslu předmětného rozsudku mimořádnost zásluh přičtena žalobkyni. To ostatně netvrdí ani sama žalobkyně. Pro úplnost dovolací soud dodává, že tvrzení žalobkyně ve vztahu k disparitě obsažené v dovolání nejsou z podstatné části součástí zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně. Představují proto i polemiku se zjištěným skutkovým stavem, která je v dovolacím řízení nepřípustná (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario) – (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).

23. Směřovalo-li dovolání žalobkyně též proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, není v tomto rozsahu dovolání v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

24. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje

rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 9. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu