Judikát 22 Cdo 319/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:22 Cdo 319/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.319.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 22 Cdo 319/2026-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Ivo Jahelkou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Benjaminem Zollmannem, advokátem se sídlem v Praze, Kaprova 14/13, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 46/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2025, č. j. 7 Co 1317/2025-212, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění:
1. Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2025, č. j. 9 C 46/2023-161, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem specifikovaným ve výroku I (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I), přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání spoluvlastnického podílu 1 150 000 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2025, č. j. 7 Co 1317/2025-212, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětné nemovitosti sice přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok I), ale uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému (na vypořádání spoluvlastnického podílu) 1 250 000 Kč (výrok II), načež rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opíral o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) důvodnost ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pak spatřoval „zejména“ v nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že závěry soudů jsou z vícero důvodů nesprávné. Posuzování míry užívání předmětných nemovitostí jednou ze stran při současném neakceptování míry investic jednotlivých stran, jakož i toho, kdo je schopen se o jejich údržbu nadále starat, je naprosto liché a ve svém důsledku může stranit jednomu z účastníků.
K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2001. Hledisko potřebnosti rekreace nemůže ve světle jiných hledisek (míra vnosů a investic, udržování a péče) obstát. Soud neúplně zjistil stav péče o předmětné nemovitosti, míru úprav a oprav, jakož i vnosů jednotlivých účastníků. Dále žalovaný citoval „§ 142 odst. 1 OZ“ (zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – pozn. dovolacího soudu).
Dle ustálené judikatury je při posuzování účelného využití nemovitosti (i sloužící k podnikání) třeba přihlížet k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2001. Žalovaný je přesvědčen, že nade vší pochybnost je patrné, a v řízení bylo prokázáno, že to byl právě on, kdo do nemovitosti investoval, udržoval ji, opravoval a měl zájem na jejím zvelebování.
Uvedené potvrdily výpovědi svědků (L. B., L. B.). Dále citoval závěr z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010: „Jestliže jeden z podílových spoluvlastníků v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví prokáže, že v nemovitosti (převážně) podnikal a investoval do ní, příp. investoval do staveb, které jsou umístěny na pozemku v jeho výlučném vlastnictví, slouží však lepšímu využití společné věci, a je – oproti druhému spoluvlastníkovi – schopen vyplatit přiměřenou náhradu, jsou to významné okolnosti, svědčící pro přikázání nemovitosti do jeho výlučného vlastnictví.“ Co se týče připravenosti žalobce zaplatit žalovanému vypořádací podíl navýšený o 100 000 Kč, v zájmu rovnosti stran měla být i druhá strana vyzvána, zda by byla ochotna navýšit případnou nabídku na vyplacení druhé strany.
Dále žalovaný poukázal na rozpor s principem dodržování a ochrany dobrých mravů v rámci rozhodování soudu. Ve vztahu k podnikání žalovaného soudy neúplně zjistily skutkový stav a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Závěr soudu o neprokázání vložení finančních částek na rekonstrukci, opravy a údržbu nemovitostí ze strany žalovaného je též nesprávný, přičemž žalovaný prokazoval tyto skutečnosti zejména smlouvou o hypotečním úvěru ze dne 2. 12. 2005. Úvaha soudu pak musí být podložena konkrétními zjištěními, k čemuž odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cdo 45/94.
Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném, stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na https://nalus.usoud.cz) zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
9. K přípustnosti dovolání totiž nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupné, stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).
11. Dovolací soud předesílá, že je dovolání žalovaného na samé hraně projednatelnosti. Žalovaný sice uvádí, že „přípustnost dovolání je dána dle ust. § 237 o. s. ř.“, nikterak ale nevymezuje, který ze čtyř tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání má za naplněný. Navzdory tomuto zásadnímu nedostatku – za značné míry benevolence vůči žalovanému – dovolací soud posoudil dovolání přihlížeje k jeho obsahu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV.
ÚS 2071/20), načež dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
12. Žalovaný ke svým námitkám, převážně napadajícím hodnocení kritérií rozhodných pro přikázání předmětných pozemků žalobci, odkázal na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2001. Z toho dovolací soud usuzuje, že žalovaný má nejspíše za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zřejmě při posuzování (hodnocení) kritérií rozhodných pro přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví toho kterého účastníka.
13. K tomu je třeba předně uvést, že žalovaný v dovolání cituje § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) přičemž v návaznosti na to předkládá citována rozhodnutí Nejvyššího soudu. Není tedy ani patrné, zda žalovaný implicitně napadá též (správné – pozn. dovolacího soudu) posouzení věci nalézacími soudy v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a zda se v návaznosti na to domáhá přezkumu závěrů nalézacích soudů s ohledem na znění zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Obě žalovaným citována rozhodnutí totiž řešila vypořádání podílového spoluvlastnictví v režimu zákona č. 40/1964 Sb. S ohledem na použitelnost starší judikatury v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4995/2015) se dovolací soud přesto zabýval tím, zda je rozhodnutí odvolacího soudu s touto judikaturou dovolacího soudu v rozporu, načež dospěl k závěru, že nikoliv.
14. Co se týče usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2001, nutno předně uvést, že nalézací soudy nezaložily svá rozhodnutí na zjištění, že předmětné nemovitosti slouží k podnikatelským účelům (viz skutková zjištění soudu prvního stupně pod bodem 25 rozsudku, či tvrzení žalovaného o jeho záměru využít nemovitosti k rekreačnímu účelu – bod 5 napadeného rozhodnutí). I kdyby tomu tak ale hypoteticky bylo, nejednalo by se nepochybně o případ, v němž soudy nepřihlédly k tomu, „který ze spoluvlastníků v nemovitosti podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat“.
Soudy se těmito kritérii nepochybně zabývaly, jak vyplývá z bodu 33 prvostupňového rozsudku (podíl na údržbě a rekonstrukcích, další údržba a zhodnocování) a z bodu 15 napadeného rozhodnutí (podíl na údržbě a opravách); odvolací soud přitom vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (bod 9 napadeného rozhodnutí) a souhlasil též s jeho právními závěry (bod 10 napadeného rozhodnutí). Žalovaný zde totiž fakticky napadá toliko skutečnost, že soudy posuzovaná kritéria nebyla vyhodnocena v jeho prospěch, což je nicméně nesouhlas s hodnocením důkazů (k tomu viz níže), nikoliv snad odchylka odvolacího soudu od judikatury dovolacího soudu ohledně (ne)hodnocení či (ne)posuzování kritérií.
15. Ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, se odvolací soud neodchýlil.
Ačkoliv lze konstatovat, že rozhodnutí prvostupňového soudu je založeno na závěru, že se žalovaný na investicích do předmětných nemovitostí podílel „zřejmě ve větším rozsahu, než žalobce“, přesný rozsah, v jakém jednotliví účastníci investovali do nemovitostí finanční částky, zjištěn nebyl (bod 33 prvostupňového rozsudku). Podstatné však je, že toto kritérium nebylo pro věc stěžejní, pročež nebylo způsobilé převážit „misky vah“ na stranu žalovaného. K ostatním okolnostem (kritériím) citovaným žalovaným z uvedeného rozhodnutí pak dovolací soud zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí není založeno ani na závěru, že by žalovaný v nemovitosti podnikal (s odkazem na bod 25 prvostupňového rozsudku), jakož ani na závěru, že by byl – oproti druhému spoluvlastníkovi – schopen vyplatit přiměřenou náhradu.
Naproti tomu lze připomenout, že to byl žalobce, který nabídl zaplatit žalovanému na vypořádací podíl o 100 000 Kč více, což bylo jednou z okolností, která svědčila v jeho prospěch (bod 15 napadeného rozhodnutí).
16. V tomto ohledu nelze žalovanému přisvědčit ani v tom, že jej měl soud vyzvat stran toho, zda je rovněž – stejně jako učinil žalobce – ochoten navýšit částku případné náhrady za vypořádací podíl žalobce. Žalovanému ostatně v takovém návrhu nic nebránilo (dispoziční zásada). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že výše navržené náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu je jedním z kritérií, která je soud povinen zvážit při úvaze, komu společnou věc přikáže [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018, a ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2293/2019]. Dovolací soud zde nicméně výslovně uvádí, že se jedná o jedno z kritérií, které musí být při rozhodování o tom, komu bude věc přikázána, zohledněno. Současně připouští, že toto kritérium lze považovat za zohlednitelné proto, že např. i to, že spoluvlastník nabídne zaplacení vyšší finanční náhrady dalším spoluvlastníkům, vyjadřuje jeho vztah k věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016).
17. Pro úplnost dovolací soud dodává, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016]. Dovolací soud přitom nemá pochybnosti o tom, že úvaha nalézacích soudů ohledně kritérií rozhodných pro přikázání předmětných nemovitostí žalobci je správná (tj. není zjevně nepřiměřená).
18. Co se týče žalovaným předloženého rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn.
2 Cdo 45/94, neplyne z dovolání žádná zobecnitelná právní otázka, při jejímž řešení by se měl dovolací soud od tohoto rozhodnutí odchýlit, pročež nelze z hlediska této námitky napadené rozhodnutí přezkoumat. Lze připomenout, že otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
19. Co se týká obsáhlé polemiky dovolatele s hodnocením důkazů, lze zopakovat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013].
20. Co se týká žalovaným zmiňovaného důkazu smlouvou o hypotečním úvěru ze dne 2. 12. 2005, soud prvního stupně pod bodem 24 rozsudku vysvětlil, proč tento důkaz pro nadbytečnost neprovedl. Lze však dodat, že ani zde dovolání neobsahuje jakýkoliv náznak vymezení jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.
21. Nakonec dovolací soud připomíná, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Neobstojí proto ani námitky dovolatele ryze skutkové povahy.
22. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
23. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím ve stanovené lhůtě, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 31. 3. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu