22 Cdo 3322/2025

Judikát 22 Cdo 3322/2025

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:31.03.2026

Spisová značka:22 Cdo 3322/2025

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.3322.2025.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Mimořádné vydržení (o. z.)

Dotčené předpisy:§ 1095 o. z. Kategorie rozhodnutí:C 22 Cdo 3322/2025-469

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně: Spojené království Velké Británie a Severního Irska – Velvyslanectví Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, se sídlem v Praze 1, Thunovská 180/14, zastoupené Mgr. Janem Lehkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1096/19, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2) Městská část Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, IČO 00063410, zastoupené JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 C 3/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 2 Co 12/2023-406, takto:

I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.

II. Dovolání žalované 2) se odmítá.

III. Návrh žalované 2) na odklad právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 2 Co 12/2023-406, se zamítá.

IV. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 7 345 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Jana Lehkého, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1096/19.

V. Žalovaná 2) je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 7 345 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Jana Lehkého, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1096/19.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) pod sp. zn. 94 C 3/2021 domáhala určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětný pozemek“).

2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 94 C 3/2021-173, určil, že vlastníkem předmětného pozemku je žalobkyně (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

3. Soud prvního stupně nejprve uvedl, že žalobkyni svědčí na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť vlastnické právo k předmětnému pozemku je v katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch žalovaného 1) s tím, že správa pozemku je svěřena žalované 2). Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek byl nejpozději k únoru 1927 součástí areálu T. paláce, tj. velvyslanectví žalobkyně. Držby předmětného pozemku se žalobkyně fakticky chopila nejpozději k datu 18. 5. 1925, kdy došlo k uzavření trhové smlouvy, na základě které se žalobkyně mohla domnívat (jednala v omluvitelném omylu), že nabyla vlastnické právo též k předmětnému pozemku. Nejpozději od roku 1925 proto byla žalobkyně dobrověrnou držitelkou předmětného pozemku, načež k datu 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržela.

Soud prvního stupně se pod bodem 72 odůvodnění rozsudku vyjádřil rovněž k argumentaci žalobkyně stran mimořádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), kterou žalobkyně předkládala pro případ, že by vlastnické právo k předmětnému pozemku nevydržela již dříve. Zde uvedl, že žalobkyně nejpozději ke dni 18. 11. 2016 nebyla v dobré víře, že jí předmětný pozemek patří, a proto mimořádné vydržení ke dni 1. 1. 2019 vyloučil.

4. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 2 Co 12/2023-289, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).

5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyně chopila držby předmětného pozemku v roce 1925, kdy došlo k uzavření trhové smlouvy. Akcentoval též závěr, že třicetiletá vydržecí doba nemohla za účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, uplynout, neboť ten byl k 31. 12. 1950 zrušen. Neztotožnil se však se soudem prvního stupně v posouzení dobré víry žalobkyně. Ke ztrátě objektivní dobré víry žalobkyně mělo dle odvolacího soudu dojít již v roce 1927 tím, že si žalobkyně nechala vyhotovit geometrické (geodetické) zaměření velvyslanectví v Praze, čímž se dozvěděla o skutečnostech, které byly způsobilé u ní objektivně vyvolat pochybnosti o tom, že jí předmětný pozemek patří.

Odvolací soud k tomu nicméně podotkl, že subjektivní dobrou víru si žalobkyně uchovala až do roku 2016. V návaznosti na ztrátu (objektivní) dobré víry (zřejmě subjektivní dobré víry v objektivizovaném pojetí, pozn. dovolacího soudu) žalobkyně v roce 1927 však odvolací soud pod bodem 76 odůvodnění rozsudku uvedl: „Takový závěr pak činí bezpředmětným zkoumání, k jakému okamžiku, resp. podle které právní úpravy by žalobkyně sporný pozemek mohla vydržet, …“

6. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2215/2024, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro nesprávné řešení otázky mimořádného vydržení předmětného pozemku žalobkyní. Odvolací soud se totiž v rozsudku ze dne 17. 1. 2024, č. j. 2 Co 12/2023-289, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které se pro mimořádné vydržení dobrá víra držitele nevyžaduje.

7. Odvolací soud dále rozsudkem ze dne 23. 4. 2025, č. j. 2 Co 12/2023-406, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

8. Odvolací soud věc posoudil podle § 1095 ve spojení s § 3066 o. z. Při posouzení nepoctivého úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. vyšel ze závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Uzavřel, že žádná ze skutečností předložená žalovanými neprokazuje, že by se žalobkyně ujala držby předmětného pozemku v nepoctivém úmyslu. Na držbě nikoliv v nepoctivém úmyslu nemohlo nic změnit ani to, že se držba stala v roce 1927 neoprávněnou (nepoctivou), ani to, že v roce 2016 žalobkyně zjistila, že vlastníkem předmětného pozemku je žalovaný 1).

Běh vydržecí doby rovněž nemohlo přerušit mimosoudní jednání účastníků. Tvrzení žalované 2) o trestné činnosti hraběte T.-S. a žalobkyně pak označil odvolací soud za čiré spekulace, které jsou pro věc irelevantní.

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní [žalovaný 1) výslovně jen proti výroku 1] dovolání.

10. Žalovaný 1) přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek: 1) Otázka časového okamžiku, k němuž má být prokázán nepoctivý úmysl, přičemž tato otázka má být posouzena jinak, nežli byla dovolacím soudem řešena (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 a sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). 2) Otázka absence nepoctivého úmyslu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 191/2025, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, a sp. zn. 22 Cdo 3195/2024), případně se jedná o otázku, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

3) Otázka obcházení restitučních předpisů, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05) a Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2521/2008). Úvodem žalovaný 1) uvedl, že sporný (tj. „předmětný“ – pozn. dovolacího soudu) pozemek nebyl předmětem trhové smlouvy z roku 1925. Tento pozemek byl později konfiskován na základě dekretu č. 108/1945 Sb. (s. 4 napadeného rozhodnutí) a následně přešel podle zákona č. 172/1991 Sb. z vlastnictví státu do vlastnictví žalovaného 1), který svěřil správu žalované 2).

K otázce 1) uvedl: Judikatorní praxe je v řešení této otázky neúplná, resp. nedostatečně odůvodněná. Ačkoliv se jedná o ustálenou rozhodovací praxi, též tato může být změněna (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 108/2019-39). Judikatorním vývojem (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 a sp. zn. 22 Cdo 1102/2022) je upozaděno právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Není totiž možné odejmout vlastnické právo pouhým odkazem na soulad skutečného a právního stavu.

K takovému zásahu do vlastnického práva přitom může (mohlo) dojít již po 5 letech od nabytí účinnosti občanského zákoníku. Nejvyšší soud nesprávně zafixoval podmínku absence nepoctivého úmyslu pouze k okamžiku nabytí držby. To však ze zákona vůbec neplyne, naopak se nabízí analogie s řádným vydržením, konkrétně s § 1089 odst. 1 občanského zákoníku. Otázka určení časového okamžiku, k němuž má být prokázán nepoctivý úmysl držitele ve smyslu § 1095 věty druhé občanského zákoníku, má být Nejvyšším soudem posouzena jinak.

A to tak, že nepoctivý úmysl držitele lze prokázat, analogicky k poctivosti držby u řádného vydržení, k jakémukoliv okamžiku v průběhu vydržecí doby, nikoliv pouze k okamžiku chopení se držby. Žalobkyně si vlastnické právo lstivě „vyčekala“, když žalovaným přislíbila svůj zájem na mimosoudním řešení věci. Již v roce 2016 totiž žalobkyně zahájila se žalovanými jednání o koupi sporného pozemku.

V takovém případě je zapotřebí analogicky aplikovat § 647 občanského zákoníku a dospět k tomu, že vydržecí doba po dobu mimosoudních jednání neběží (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 565/2024). Dále žalovaný 1) poukázal na princip poctivosti, zákaz zneužití práva a zásadu, že nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. K otázce 2) uvedl: V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 191/2025 Nejvyšší soud uzavřel, že držitel nabyl pozemek v nepoctivém úmyslu s ohledem na výrazný rozdíl ve výměře nabytého pozemku a pozemku, jehož držby se žalobkyně chopila bez právního důvodu.

Obdobné závěry vyslovil Nejvyšší soud též v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Tvrzený omyl žalobkyně při nabytí držby pozemku proto nelze tolerovat. Odvolací soud se tak odchýlil i od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3410/2011 (v otázce omluvitelnosti omylu) a od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3195/2024 při posouzení nepoctivého úmyslu s ohledem na obsah nabývacích titulů. Dále odkázal na pojetí nepřímého úmyslu v rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 915/2022. Doposud pak nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny následující otázky, pro které nelze bez dalšího převzít dřívější závěry vyslovené Nejvyšším soudem: a) Lze nabytí vědomosti o tom, že držitel není vlastníkem pozemku, považovat za okolnost, která vylučuje mimořádné vydržení pozemku? b) Lze nabytí vědomosti o tom, že držitel není vlastníkem pozemku, ztotožnit se vznikem nepoctivého úmyslu na straně držitele pozemku, který vylučuje mimořádné vydržení pozemku? c) Lze pozemek mimořádně vydržet za situace, kdy držitel uzná vlastnické právo druhé strany a potvrdí vůli pozemek od vlastníka odkoupit? K otázce 3) uvedl: Sporný pozemek byl konfiskován na základě Benešových dekretů (s.

4 napadeného rozhodnutí), přičemž deklaratorním rozhodnutím byl výměr ÚNV hl. m. Prahy ze dne 25. 9. 1947. Odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 2263/15 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5007/2014. Podáním žaloby na určení přitom nelze obcházet restituční zákonodárství (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2521/2008). Nakonec uvedl, že žalobkyně nejméně od roku 2015 věděla, že není vlastníkem sporného pozemku. Nepoctivý úmysl nelze posuzovat toliko k okamžiku chopení se držby, nicméně žalobkyně byla k okamžiku chopení se držby v nepoctivém úmyslu.

Sporný pozemek byl navíc konfiskován Benešovými dekrety a určovací žalobou dochází k jejich obcházení. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se žaloba zamítá, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

11. Žalovaná 2) přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek: 1) Otázka hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně, zda je při posuzování, jestli se při nabytí a výkonu držby jednalo o nepoctivý úmysl, nezbytně vyžadováno, aby jednání povahy trestného činu mělo povahu trestného činu směřujícího proti vlastníkovi, nebo zda se může jednat o jednání povahy trestného činu (popřípadě nepoctivé, resp. v obecném smyslu nemorální jednání) směřující vůči jiné osobě než knihovnímu vlastníkovi nemovitosti, resp. proti opatřením, která slouží ochraně práv jiných osob než vlastníka (např. věřitelů).

2) V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i to, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že při posuzování nepoctivého úmyslu se neposuzuje jen jednání držitele při nabytí držby, ale i při jejím výkonu. K otázce 1) uvedla, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, č. j. 22 Cdo 3387/2021-221, uvedl, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Není přitom podstatné (a neplyne to ze zákona ani judikatury), zda tím působí újmu vlastníkovi věci, nebo jiné osobě.

V tomto případě se jednalo o situaci popsanou v § 993 občanského zákoníku, kdy žalobkyně usilovala proměnit v trvalé právo to, co jí bylo povoleno jen výprosou, resp. se úmyslně vetřela v držbu svémocně (patrně s tichým souhlasem vlastníka, ale při nerespektování práv věřitelů), či se v ni možná vloudila potajmu nebo lstí. O případ nepoctivého úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. jde i v případě jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu. Připomněla, že sporný pozemek nebyl součástí trhové smlouvy z roku 1925.

Sporný pozemek byl v době uzavření trhové smlouvy zatížen zástavními právy a vnucenou správou požitků. Rovněž se uplatňovala intabulační zásada a zásada materiální publicity. Žalobkyně se držby pozemku zmocnila svémocně nebo lstí, čímž napomohla zkrácení věřitelů o výnos z nájmu a prodeje, a pokud by jednala bez vědomí tehdejšího vlastníka, šlo by o trestný čin poškození cizích věřitelů. Převod by totiž vyžadoval souhlas soudu a účast vnuceného správce. Poukázala na zákon č. 117/1852 ř. z. ve znění císařského nařízení č. 337/1914 ř.

z. K otázce 2) uvedla, že žalovaný 1) v řízení neúspěšně namítal, že sama žalobkyně sdělila dne 6. 10. 2016 žalované 2), že jí sporný pozemek nepatří, čímž v podstatě uznala, že pozemek užívá bez právního důvodu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rovněž navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí.

12. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného 1) uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Poukázala na to, že žalovaný 1) interpretuje skutkový stav odlišně od toho, jak byl zjištěn soudy obou stupňů. K jednotlivým dovolacím otázkám uvedla, že tyto nezakládají přípustnost dovolání. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) pro nepřípustnost odmítl, případně pro nedůvodnost zamítl. 13.

Ve vyjádření k dovolání žalované 2) žalobkyně uvedla, že závěry odvolacího soudu považuje za správné, a nikoliv zjevně nepřiměřené. Vysvětlila, proč jednotlivé dovolací námitky nezakládají přípustnost dovolání. Navrhla, aby bylo dovolání žalované 2) pro nepřípustnost odmítnuto, případně pro nedůvodnost zamítnuto.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K dovolání žalovaného 1)

16. Dovolání žalovaného 1) není přípustné.

17. Žalovaný 1) prvně předložil otázku časového okamžiku, k němuž má být prokázán nepoctivý úmysl (bránící mimořádnému vydržení ve smyslu § 1095 o. z.), přičemž tato otázka má být podle dovolatele posouzena jinak, nežli byla dovolacím soudem řešena (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 a sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). K tomu žalovaný 1) předestřel argumentaci spočívající v tom, že výklad § 1095 o. z., jenž je zastáván Nejvyšším soudem, je nepřiměřeným zásahem do práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vyjádřil nesouhlas s posouzením nepoctivého úmyslu toliko k okamžiku chopení se držby, a to za situace, v níž se držitel v průběhu vydržecí doby dozví, že vlastníkem věci je někdo jiný. To je umocněno skutečností, že § 3066 o. z. umožňuje mimořádné vydržení k nemovité věci již k 1. 1. 2019.

18. I když dovolací soud vzal na vědomí veškerou argumentaci žalovaného 1) plédující pro změnu judikatury ve věci posuzování nepoctivého úmyslu ve smyslu § 1095 o. z., neshledal důvod pro odklon od této ustálené rozhodovací praxe.

19. Již v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, Nejvyšší soud vyložil, že podmínkou mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2748/2024, ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2769/2024, či ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 505/2025). 20.

Podstatné je, že k posouzení nepoctivého úmyslu ve smyslu § 1095 o. z se již vyjádřil též Ústavní soud; ten výklad zastávaný Nejvyšším soudem za protiústavní neshledal. Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. II. ÚS 3019/23, uvedl, že již z dřívějších rozhodnutí (tykajících se mimořádného vydržení) Nejvyššího soudu „zjevně vyplývalo, že události, které se odehrají kdykoliv v průběhu trvání držby a z nichž vyplyne, že držitel není vlastníkem pozemku, nemusí být ve věci relevantní, neboť takové odhalení nemůže zpravidla vést ke změně povahy úmyslu držitele na nepoctivý“ (bod 19 usnesení). V bodě 18 téhož usnesení Ústavní soud předestřel, že „za dané situace považuje závěr krajského soudu i závěry Nejvyššího soudu za odpovídající zákonné úpravě, ustálené judikatuře, a tedy i za ústavně souladné“.

21. V širším kontextu ve vztahu k uvedené námitce žalovaného 1) dovolací soud uvádí, že stávající úprava vydržení (ať již řádného či mimořádného) nenavazuje na předchozí právní úpravy – naopak se od nich výrazně liší. To zakládá možnost přistupovat k výkladu ustanovení o vydržení různým možným způsobem, který se musí pohybovat v zákonném rámci. Této skutečnosti si byl Nejvyšší soud vědom již před přijetím klíčového rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněného pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kdy také různé možné přístupy zvažoval.

Bral v této souvislosti do úvahy jak zkušenosti s předchozí právní úpravou vydržení, její faktické nedostatky, očekávání spojená s novou právní úpravou, její změněnou koncepci směřující u mimořádného vydržení k uvolnění podmínek pro nabytí vlastnického práva oproti úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, obsah důvodové zprávy a také celkovou faktickou funkčnost modelu vydržení, ke které se přikloní (k tomu blíže: Spáčil, J. Nejvyšší soud České republiky: Podmínky řádného a mimořádného vydržení.

Vydržecí doba a její započtení. Zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Judikatura o mimořádném vydržení, Právní rozhledy, 23-24, 2022, str. 846-849).

22. Základní okolnost, že i výchozí ustanovení o mimořádném vydržení – ve vazbě na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 – mohou být nahlížena interpretačně odlišně, ale s jejich zákonným vyzněním, které zákonnému textu neodporuje, připustil ke stěžejnímu a výchozímu pojmu „nikoliv nepoctivého úmyslu“ v odborné literatuře K. Eliáš (k tomu srovnej blíže: Zlodějův dědic a osud kradené věci. K jednomu aspektu mimořádného vydržení, in: Dobrovolná, E., Havlík, D., Králík, M. (eds). Pocta Jiřímu Spáčilovi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 119-120). Podle přesvědčení Nejvyššího soudu je celá zvolená koncepce celkově vyvážená. Na straně jedné došlo jednoznačně k méně formálnímu zákonnému přístupu co do splnění podmínek pro mimořádné vydržení, na druhé straně je však tento zákonný benevolentnější přístup spojen s dvojnásobně delší vydržecí dobou (u nemovitostí dvacet let).

23. Z tohoto pohledu je nutno nahlížet i na požadavek dovolatele na změnu dosavadního judikatorního přístupu.

I když jsou podmínky pro mimořádné vydržení mírnější oproti předchozí právní úpravě, nabytí vlastnického práva je spojeno s dvaceti lety držby vlastnického práva, během které má vlastník možnost nastoupení účinků mimořádného vydržení účinně zabránit. Tuto dobu vnímá Nejvyšší soud jako výrazně dlouhou, během níž má vlastník možnost se proti důsledkům možného mimořádného vydržení bránit. Jestliže takový důsledek pojí judikatura Nejvyššího soudu s požadavkem podání žaloby na ochranu vlastnického práva (jestliže nedojde mezi držitelem a vlastníkem k dohodě a předání držby nebo k dohodě o tom, že nemovitost bude držitelem i nadále užívána, ale např. na základě obligačního ujednání), nejde o nic jiného než o obecné vyjádření principu vigilantibus iura scripta sunt a okolnosti, že je to právě soud, kdo poskytuje ochranu porušeným subjektivním právům.

Dovolací soud v této souvislosti nemohl přehlédnout ani praktický aspekt věci. Měla-li by platit koncepce navržená dovolatelem, pro soudní praxi by to bylo spojeno často se složitým dokazováním v průběhu celé dvacetileté doby o tom, jakými informacemi držitel disponoval a jakým způsobem je měl právně vyhodnotit, často bez reálné zobecňující možnosti závěru, zda taková informace byla způsobilá založit – oproti dosavadnímu stavu – existenci nepoctivého úmyslu v té podobě, kterou judikatura přijala a proti které ani dovolatel námitky nevznáší.

Jinak řečeno, soudní praxe by musela dokázat vymezit, jaké okolnosti by byly způsobilé odůvodnit závěr, že držitel nikoliv v nepoctivém úmyslu se najednou stává držitelem v nepoctivém úmyslu, tj. držitelem, který jedná nepoctivě (nemorálně) v obecném smyslu. V celkovém pojetí pak je třeba zdůraznit i to, že by mělo být primárním záměrem vlastníka, aby vlastnická práva a povinnosti vykonával k věci on sám a nikoliv držitelem, což je důvodem pro to, aby o ochranu vlastnického práva usiloval.

24. Ostatně z pohledu fungování praxe dovolací soud dodává, že je přesvědčený o tom, že zvolená koncepce je také v praxi funkční, protože nutí vlastníka věci skutečně usilovat o výkon jeho vlastnických práv, která v průběhu vydržecí doby místo něj vykonává někdo jiný. Dovolací soud nedisponuje žádnými informace či zkušenostmi, že by zvolená koncepce působila praxi jakékoliv potíže, které by mohly být okolností, jež by vedla dovolací soud k úvaze o přehodnocení jeho dosavadního přístupu.

25. Nadto je potřeba zdůraznit, že zvolenou koncepci výkladu ustanovení o mimořádném vydržení je třeba vnímat jako celek, protože takto byla také Nejvyšším soudem zamýšlena a v dosavadní judikatuře také podrobně vysvětlena. Tuto okolnost zdůrazňuje Nejvyšší soud proto, že doposud všechna rozhodnutí v ústavněprávním přezkumu obstála s vědomím, že Ústavní soud posuzoval jak celkovou koncepci zvolenou Nejvyšším soudem (celkové pojetí mimořádného vydržení, pojem nikoliv nepoctivého úmyslu, zákonnost § 3066 o. z. apod.), tak i její promítnutí do jednotlivých posuzovaných případů (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3472/22, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 94/25, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. III.

ÚS 3422/24, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. II. ÚS 3019/23, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 812/24, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 476/24, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. II. ÚS 1079/25, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2025, sp. zn. III. ÚS 3202/24).

26. V usnesení ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3472/22, pak Ústavní soud zdůraznil, že smyslem a účelem institutu mimořádného vydržení, jak plyne z důvodové zprávy, je poskytnout ochranu faktickým stavům, jejichž základ je sporný nebo pochybný, kdy domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. Nemůže však sloužit k ochraně zjevné lsti a podvodu. Lze mít proto za to, že podmínkou mimořádného vydržení není odůvodněné přesvědčení držitele o tom, že mu vykonávané právo náleží, nemůže je však vykonávat ve zlém úmyslu.

27. V nynější věci je nutno poukázat na skutečnost, že nebylo nalézacími soudy zjištěno, že by žalobkyně uznala vlastnické právo žalované 1), resp. že by s určitou mírou jistoty zjistila (tj. věděla), že vlastníkem předmětného pozemku je žalovaná 1). Naopak soud prvního stupně pod bodem 40 podle dopisu (provedeného jako důkaz) ze dne 18. 11. 2016 uvedl, že žalobkyně „požádala o odložení podpisu nájemní smlouvy k předmětným pozemkům do doby vzájemně přijatelného řešení, např. převedení vlastnického práva k pozemku na žalobkyni z důvodu vydržení“.

Ačkoliv odvolací soud pod bodem 82 napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobkyně v roce 2016 „zjistila, že vlastníkem sporného pozemku (subjektem drženého práva) je žalovaný 1)“, nepochybně se ze strany žalobkyně jednalo o zjištění nesouladu v zápisu v katastru nemovitostí, načež probíhala komunikace mezi žalobkyní a žalovanými. Podstatné však je, že ze zjištěného skutkového stavu neplyne, že by žalobkyně vlastnické právo žalované 1) „uznala“, jak uvádí dovolatelka, nýbrž že žalobkyně v té době již považovala sebe za vlastníka předmětného pozemku, neboť se domnívala, že jej nabyla vydržením.

Již z tohoto faktu je pak zřejmé, že ani jednání žalobkyně v tomto období a období následném zjevně není jednáním, kterým by žalovaným úmyslně měla či chtěla působit újmu a už vůbec nemůže jít o jednání, které by bylo motivováno – z pohledu ústavněprávní judikatury – zlým úmyslem, resp. jednáním, které by vykazovalo znaky zjevné lsti či podvodu. To i s přihlédnutím k tomu, že po celou dobu držby zajišťovala žalobkyně péči o předmětný pozemek na své náklady.

28. Přitom nelze odhlížet od toho, že žalobkyně v té době věděla, že se držby předmětného pozemku chopila před bezmála 90 lety. Proto nepochybně zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí ve prospěch žalované 1) nemusel nutně znamenat pozitivní vědomost žalobkyně o tom, že vlastníkem předmětného pozemku je někdo jiný než ona, a to s ohledem na možnost mimoknihovního nabytí vlastnického práva (typicky vydržením). Taková vědomost je však zpravidla zapotřebí pro dovození nepoctivého úmyslu k okamžiku chopení se držby (viz např. Holubář, A. Holas, J. Mimořádné vydržení: vědomost o připloceném pozemku a nepoctivý úmysl. Právní rozhledy, 2025, č. 4, s. 97.). 29.

Nakonec nelze souhlasit s námitkou žalovaného 1) o „absenci nezvratitelnosti nepoctivého úmyslu“. Stále totiž platí závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, a totiž, že pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o. z.), nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.). Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.

30. Pokud se jedná o žalovaným 1) předkládanou analogii k institutu promlčení (systematicky v dovolání oddělenou od argumentace plédující pro změnu judikatury Nejvyššího soudu v otázce okamžiku, k němuž se posuzuje nepoctivý úmysl držitele), ta se zakládá na argumentaci, že mimosoudní jednání brání promlčení nároku (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 565/2024). Dovolatel zde upozorňuje, že „rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je nekonzistentní při využití dalších institutů občanského zákoníku“. Navrhuje proto (zřejmě) obdobný přístup rovněž v otázce vydržení. K tomu však dodává, že touto optikou (principu poctivosti) je nutno hledět na nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 o. z.

31. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je ve vztahu k této otázce naplněn a jak konkrétně je naplněn.

32. Dovolací soud k této námitce žalovaného 1) proto uvádí, že zde ani náznakem není vymezena přípustnost dovolání, jak to vyžaduje § 237 o. s. ř.; to se týká i formulace zobecnitelné právní otázky. Zajisté totiž nemůže založit přípustnost dovolání námitka, že „rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je nekonzistentní při využití dalších institutů občanského zákoníku“, jak míní žalovaný 1). Není totiž (při řešení blíže nespecifikované zobecnitelné otázky) patrné, zda dovolatel má za to, že by tato měla být dovolacím soudem posouzena jinak, zda ji považuje za doposud v rozhodovací praxi neřešenou, či zda (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 565/2024) má za to, že je otázka posuzována v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozdílně. Uvedené rozhodnutí ostatně neřeší použitelnost ustanovení o promlčení pro běh vydržecí doby.

33. Dále žalovaný 1) předložil otázky, jež doposud neměly být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, a to: a) Lze nabytí vědomosti o tom, že držitel není vlastníkem pozemku, považovat za okolnost, která vylučuje mimořádné vydržení pozemku?

b) Lze nabytí vědomosti o tom, že držitel není vlastníkem pozemku, ztotožnit se vznikem nepoctivého úmyslu na straně držitele pozemku, který vylučuje mimořádné vydržení pozemku? c) Lze pozemek mimořádně vydržet za situace, kdy držitel uzná vlastnické právo druhé strany a potvrdí vůli pozemek od vlastníka odkoupit?

34. Pokud se jedná o otázku ad a), tato již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Již v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, Nejvyšší soud uvedl: „Samotný ‚nikoliv nepoctivý úmysl‘ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý (správně nikoliv nepoctivý – pozn. dovolacího soudu) úmysl; ...“ V rozsudku ze dne 10.

5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, Nejvyšší soud dodal: „V zásadě tedy platí, že ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitosti evidován jako vlastník), není tím jeho nikoliv nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu).“ Tyto závěry jsou rozhodovací praxí nadále přijímány (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2748/2024, ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2769/2024, či ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 505/2025).

35. Ze skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy se mj. podává: „V dopise ze dne 18. 11. 2016 starostovi žalované 2) poukázala tehdejší velvyslankyně žalobkyně na to, že předmětný pozemek užívá od r. 1925, zajišťuje též údržbu na své náklady a jediná přístupová cesta vede přes britské velvyslanectví.“ (body 40 a 50 prvostupňového rozsudku). Z předmětného důkazu (dopisu) se též podává (jak uvedeno pod bodem 40), že žalobkyně „požádala o odložení podpisu nájemní smlouvy k předmětným pozemkům do doby vzájemně přijatelného řešení, např. převedení vlastnického práva k pozemku na žalobkyni z důvodu vydržení“.

Z uvedeného je tedy navíc patrné, že žalobkyně měla zato, že se stala vlastnicí předmětného pozemku z titulu vydržení. K tomu lze opětovně uvést, že samotná skutečnost, že se žalobkyně dozvěděla, že jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná 1) se správou svěřenou žalované 2), nemá za následek vznik nepoctivého úmyslu žalobkyně ve smyslu § 1095 o. z., přičemž tato otázka je ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu konstantně řešena.

36. Pokud jde o otázku ad b), jedná se toliko o jinou formulaci otázky ad a), proto dovolací soud odkazuje na svoji argumentaci uvedenou k této otázce výše, načež konstatuje, že i tato otázka je v konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu shodně řešena.

Ostatně dovolací soud musí tyto otázky upřesnit v tom smyslu, že napadené rozhodnutí nepochybně spočívá na zjištěném skutkovém závěru, že se žalobkyně dozvěděla o tom, že je v katastru nemovitostí evidován jako vlastník někdo jiný, měla však zato, že předmětný pozemek již sama nabyla z titulu vydržení vlastnického práva (bod 40 prvostupňového rozsudku). To navzdory skutečnosti, že odvolací soud pod bodem 82 napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobkyně v roce 2016 „zjistila, že vlastníkem sporného pozemku (subjektem drženého práva) je žalovaný 1)“. Není-li nabytí vědomosti o evidenci vlastnického práva ve prospěch jiné osoby okolností, která by sama o sobě založila nepoctivý úmysl, pak logicky platí též závěr, že nabytí vědomosti o zápisu takového práva nelze „ztotožnit“ se vznikem nepoctivého úmyslu.

37. S ohledem na výše uvedené, tj. že žalobkyně na základě soudy zjištěného skutkového stavu měla zato, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyla vydržením, ačkoliv bylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo ve prospěch žalované 1), na otázce formulované ad c) napadené rozhodnutí nezávisí. Nalézací soudy neučinily závěr, že by žalobkyně uznala vlastnické právo „druhé strany“, naopak žalobkyně vyjádřila dopisem ze dne 18. 11. 2016 stanovisko takové, že předmětný pozemek již vydržela (bod 40 prvostupňového rozsudku).

38. Dovolací soud zde připomíná, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).

39. Pokud jde o otázku absence nepoctivého úmyslu, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 191/2025, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, a sp. zn. 22 Cdo 3195/2024), tuto odchylku dovozoval žalovaný 1) především z poměru výměry žalobkyní skutečně nabývaných pozemků a předmětného pozemku. Žalovaný 1) s poukazem na citované pasáže uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu tvrdil, že s ohledem na rozdíl ve výměře nabytých pozemků a předmětného pozemku muselo být žalobkyni nepochybně zřejmé, že se ujímá držby pozemku, který nebyl součástí převodní smlouvy, pročež se držby předmětného pozemku chopila v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z.

40. Zprvu je nutné odmítnout argumentaci žalovaného 1) rozsudkem ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, neboť toto rozhodnutí řešilo vydržení v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a tudíž bylo stěžejní posoudit, zda byl držitel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, tj. zda jeho držba byla oprávněná. Mimořádné vydržení však nevyžaduje dobrou víru držitele, nýbrž absenci nepoctivého úmyslu (viz § 1095 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, a na něj navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu).

41. Co se týká žalovaným 1) předkládaných rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn.

22 Cdo 2307/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3195/2024, a ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 22 Cdo 191/2025) dovozujících nepoctivý úmysl za pomoci výměry skutečně nabývaného a (typicky) připloceného pozemku, zde je nutno konstatovat, že na závěru o výrazném rozdílu ve výměře skutečně nabytých pozemků a pozemků, jejichž držby se v souhrnu žalobkyně chopila, napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o s. ř. nezávisí. Byť lze se žalovaným 1) souhlasit do té míry, že výrazný rozdíl ve výměře skutečně nabývaného pozemku a pozemku, jehož držby se osoba v souhrnu chopí, může být jistým vodítkem při posouzení nepoctivého úmyslu (k problematice užití kritéria výměry u mimořádného vydržení viz např. Holubář, A.

Holas, J. Mimořádné vydržení: vědomost o připloceném pozemku a nepoctivý úmysl. Právní rozhledy, 2025, č. 4, s. 97.), soudy zde závěr o takovém rozdílu ve výměře neučinily. Naproti tomu soud prvního stupně pod bodem 67 rozsudku uvedl: „Pro dobrou víru žalobkyně svědčí nepochybně též existence ohraničení předmětného pozemku zdí od parc. č. XY, výškový rozdíl i výměry sporného pozemku (430 m2) ve vztahu k celkovým výměrám pozemků, které žalobkyně na základě trhové smlouvy ze dne 18. 5. 1925, od níž odvozuje titul k užívání předmětného pozemku, nabyla (pozemku parc.

č. XY o výměře 3 992 m2, pozemku parc. č. XY o výměře 151 m2 a parc č. XY o výměře 2296 m2). Při úvaze, zda za daných skutkových okolností bylo omluvitelné, aby se žalobkyně (osoby za ni jednající) domnívala, že trhovou smlouvou ze dne 18. 5. 1925 nabyla též předmětný pozemek, nelze odhlédnout od skutečnosti, že v zemských deskách a vložkách pozemkových knih se neuváděla výměra pozemků, proto nebylo možné podle výměry pozemků jednoznačně určit, že pozemek nebyl zahrnut do trhové smlouvy.“ Z uvedeného je patrné, že soud prvního stupně shledal, že se žalobkyně chopila držby předmětného pozemku v dobré víře.

Tento závěr soudu prvního stupně rekapituloval pod bodem 18 napadeného rozhodnutí též odvolací soud, přičemž odvolací soud ve svém původním rozhodnutí (rozsudek ze dne 17. 1. 2024, č. j. 2 Co 12/2023-289) dovodil, že žalobkyně ztratila dobrou víru v roce 1927 (viz bod 67 napadeného rozhodnutí), z čehož je nepochybné, že odvolací soud rovněž přijal závěr soudu prvního stupně o tom, že se žalobkyně chopila držby předmětného pozemku v dobré víře, kterou však následně pozbyla. V důsledku toho pak odvolací soud ani nepřijal závěr, že by zde – s ohledem na výměry pozemků – byl takový nesoulad, který by zavdal nepoctivému úmyslu žalobkyně při chopení se držby (bod 82 napadeného rozhodnutí).

Takový závěr je nepochybně správný, neboť dospěly-li soudy na základě posouzení výměry k tomu, že se žalobkyně držby chopila v dobré víře, tím spíše se zde uplatní závěr o tom, že se držby nechopila v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z.

Protože však žalovaný 1) svoji argumentaci ve vztahu k nepoctivému úmyslu vystavěl na výrazném rozdílu ve výměře, která měla založit nepoctivý úmysl na straně žalobkyně, je nutno uzavřít, že na takovém rozdílu ve výměře napadené rozhodnutí založeno není, pročež spočívá argumentace žalovaného 1) na skutkových zjištěních, která nebyla ze strany nalézacích soudů učiněna. Ve svém důsledku je proto otázka posouzení nepoctivého úmyslu v kontextu předloženém dovolatelem otázkou, na jejímž řešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.

42. Nakonec přípustnost dovolání žalovaného 1) nemůže založit ani „otázka obcházení restitučních předpisů“, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního (rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05) a Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2521/2008).

43. Předně je třeba poznamenat, že žalovaný 1) při předložení předmětné otázky vychází z předpokladu, že sporný pozemek byl konfiskován na základě tzv. Benešových dekretů, k čemuž v dovolání odkazuje na s. 4 napadeného rozhodnutí. Odvolací soud nicméně v napadeném rozhodnutí na s. 4, při shrnutí skutkového stavu, k němuž dospěl soud prvního stupně (pod bodem 14 rozsudku), uvádí toliko, že předmětný pozemek byl zapsán pod č. kat. XY v knihovní vložce č. XY, přičemž ke dni 24. 8. 1891 byl proveden vklad vlastnického práva k němu ve prospěch otce hraběte T.-S. (J. O. G.

V. T. H.), a následně byl předmětný pozemek z této knihovní vložky jako jediný odepsán. Ohledně ostatních tam zapsaných pozemků byl nalézacími soudy učiněn závěr o jejich převodu podle trhové smlouvy ze dne 23. 9. 1921 a následného poznamenání národní správy (dne 27. 11. 1945) podle dekretu ze dne 19. 5. 1945 a konfiskace podle dekretu č. 108/1945. Naproti tomu byl nalézacími soudy učiněn ten závěr, že „v řízení nebylo prokázáno, že by byl předmětný pozemek konfiskován podle dekretu č. 108/1945 a konfiskačního výměru ÚNV hl. m. Prahy z 25. 9. 1947, č. j. 37242/NS-47, jak namítala žalovaná 1)“ – (bod 74 prvostupňového rozsudku a bod 26 napadeného rozhodnutí). Již z toho důvodu se žalovaným 1) předestřená otázka zakládá na zjištění, které nebylo nalézacími soudy učiněno, pročež se napadené rozhodnutí na řešení žalovaným 1) předestřené otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

44. Pro úplnost však dovolací soud dodává, že žalovaným 1) uváděná rozhodnutí by byla pro nyní posuzovanou věc nepřiléhavá i za situace, v níž by nalézací soudy hypoteticky k závěru o konfiskaci předmětného pozemku dospěly. Žalovaný 1) explicitně – na podkladu citovaných závěrů předložených rozhodnutí – uvádí, že jakýkoliv postup „tehdejšího vlastníka“, včetně určovací žaloby, je obcházením restitučních předpisů. O tuto situaci se však nepochybně nejedná, neboť určení vlastnického práva se nedomáhá „tehdejší vlastník“, tj. osoba, jíž byl pozemek konfiskován. Naopak vlastnické právo žalobkyně k předmětnému pozemku bylo nabyto na základě mimořádného vydržení, tedy nejdříve k 1. 1. 2019 (viz § 3066 o. z.), a to originárně. Již z toho důvodu nelze hovořit o „obcházení restitučních předpisů“ ze strany žalobkyně, která své vlastnické právo opírá o zcela jinou právní skutečnost.

Ostatně že i pozemek vydaný v restituci může být předmětem vydržení – přičemž o takovou situaci se zde ani nejedná – potvrdil Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 12. 2025, sp. zn. III. ÚS 3202/24). Ostatně ani originární nabytí vlastnického práva v průběhu vydržecí doby nemá vliv na běh vydržecí doby a nezaniká ani k vydržení způsobilá držba (R 21/2025 civ.). 45. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného 1) přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. K dovolání žalované 2)

46. Ani dovolání žalované 2) není přípustné.

47. Žalovaná 2) spatřovala přípustnost svého dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení dvou jí předkládaných otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

48. Pokud se jedná o první otázku, „zda při posuzování, jestli se při nabytí a výkonu držby jednalo o nepoctivý úmysl, je nezbytně vyžadováno, aby jednání povahy trestného činu mělo povahu trestného činu směřujícího proti vlastníkovi, nebo zda se může jednat o jednání povahy trestného činu (popřípadě nepoctivé, resp. v obecném smyslu nemorální jednání) směřující vůči jiné osobě než knihovnímu vlastníkovi nemovitosti, resp. proti opatřením, které slouží ochraně práv jiných osob než vlastníka (např. věřitelů)“, žalovaná 2) zde vychází z předpokladu, že jednání žalobkyně „při nabytí a výkonu držby“ mělo povahu trestného činu, resp. bylo úmyslně nepoctivé či nemorální.

K tomu předestřela argumentaci plédující pro závěr chopení se držby žalobkyní způsobem, který by vykazoval znaky úmyslného trestného činu, a to patrně poškození (krácení) věřitelů převodce. Na základě toho žalovaná 2) dospívá k závěru, že i takové jednání by mělo být posouzeno jako úmyslně nepoctivé ve smyslu § 1095 o. z., bránící mimořádnému vydržení. Odvolací soud se měl při posouzení této otázky odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, neboť pro dovození nepoctivého úmyslu při chopení se držby je postačující vědomost držitele o tom, že chopením držby působí jinému bezdůvodně újmu.

49. Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. vůbec nezávisí. Odvolací soud naproti tomu pod bodem 82 napadeného rozhodnutí uvedl: „Za irelevantní lze označit čiré spekulace žalované 2) o trestné činnosti hraběte T.-S. a žalobkyně, neboť důvody ujmutí se držby nikoliv v nepoctivém úmyslu je nezbytné posuzovat pouze ve vztahu k pozemku a jeho vlastníkovi.“ Přestože se zde odvolací soud vyjádřil též k otázce, vůči komu lze posuzovat úmyslně nepoctivé jednání držitele ve smyslu § 1095 o. z. při chopení se držby, jednoznačně zde rovněž zdůraznil, že tvrzení žalované 2) o trestné činnosti považuje za toliko spekulativní. Napadené rozhodnutí proto nespočívá na závěru – navzdory přesvědčení žalované 2) – o úmyslně nepoctivém jednání žalobkyně vůči třetí osobě.

Aby mohla žalovaná 2) řešení této otázky právně relevantním způsobem zpochybnit, muselo by jít nepochybně o případ, v němž by odvolací soud dospěl k tomu, že jednání žalobkyně při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé vůči třetí osobě (věřitelům hraběte), načež by však uzavřel, že taková nepoctivost není relevantní pro posouzení držby jako nabyté v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. Odvolací soud nicméně k závěru o nepoctivém jednání žalobkyně, natož majícím povahu úmyslného trestného činu, vůbec nedospěl (a k tomuto závěru nedospěl ani soud prvního stupně). Již proto nemůže jít o nesprávné – v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu – řešení otázky, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, jak to pro vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vyžaduje § 237 o. s. ř.

50. Jen pro úplnost dovolací soud k žalovanou 2) předestřené otázce dodává, že žalovaná 2) tedy zakládá svoji argumentaci na skutkovém stavu, který však nebyl soudy zjištěn (nepoctivé jednání mající znaky činu povahy úmyslného trestného činu žalobkyně k okamžiku nabytí držby). Dovolání lze nicméně podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013]. Ostatně způsob hodnocení důkazů, které by snad žalovaná 2) předkládala k prokázání jí tvrzeného nepoctivého jednání žalobkyně při uchopení se držby, žalovaná 2) žádným způsobem (natož relevantním pro dovolací řízení) nenapadá.

51. Dovolací soud proto shrnuje, že tato žalovanou 2) předestřená otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť žalovaná 2) nezbytnost jejího řešení dovozuje ze skutkového stavu, který nebyl v řízení zjištěn. Již proto se nejedná o otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo. Samotné hodnocení důkazů, na jejichž základě soudy ke skutkovému závěru dospěly, nebylo žalovanou 2) právně relevantním způsobem zpochybněno.

52. Prvně není z dovolání zcela patrné, v rozporu s jakým rozhodnutím Nejvyššího soudu má být příslušná otázka řešena, přičemž žalovaná 2) explicitně uvádí, že má být příslušná otázka řešena „v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“. Při jisté benevolenci vůči žalované 2), a přihlížeje k obsahu dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20), naznal dovolací soud, že žalovaná 2) namítá řešení otázky odvolacím soudem rozporně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn.

22 Cdo 3387/2021, jenž je jediným v dovolání uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu, byť explicitně vztaženým k první žalovanou 2) předložené otázce vypořádané výše.

53. Prvně není z dovolání zcela patrné, v rozporu s jakým rozhodnutím Nejvyššího soudu má být příslušná otázka řešena, přičemž žalovaná 2) explicitně uvádí, že má být příslušná otázka řešena „v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“. Při jisté benevolenci vůči žalované 2), a přihlížeje k obsahu dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20), naznal dovolací soud, že žalovaná 2) namítá řešení otázky odvolacím soudem rozporně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, jenž je jediným v dovolání uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu, byť explicitně vztaženým k první žalovanou 2) předložené otázce vypořádané výše.

54. Žalovaná 2) zde nicméně opomíjí konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešící otázku, k jakému okamžiku se posuzuje nepoctivý úmysl držitele podle § 1095 o. z. bránící mimořádnému vydržení. Již v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, Nejvyšší soud vyložil, že „podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení“.

Tento závěr je v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu nadále respektován (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 534/2023, ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2748/2024, či ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 505/2025). Žalované 2) proto nelze v žádném případě přisvědčit v tom, že by otázka okamžiku, ke kterému je nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 o. z. posuzován, byla odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K tomu lze na závěr odkázat na argumentaci předloženou k téže otázce žalovaným 1), jenž přípustnost k obdobné otázce vymezil ve smyslu § 237 o.

s. ř. tak, že má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v jejímž duchu odvolací soud otázku posoudil.

55. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 2) přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

56. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalované 2) na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

57. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 31. 3. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu