USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce S. M., zastoupeného JUDr. Karlem Vlčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, U Hostavického potoka 787/37, proti žalovaným 1) J. Š. a 2) I. Š., zastoupeným JUDr. Alešem Popelkou, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o vyklizení nemovitosti a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 133/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 23 Co 133/2024-249, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V projednávané věci se dovolací soud zabývá otázkou odstranění stavby stojící na pozemku jiného vlastníka.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2024, č. j. 10 C 133/2022-203, uložil žalovaným povinnost vyklidit do 5 let od právní moci rozsudku pozemek parc. č. XY, zapsaný na LV č. XY pro obec a katastrální území XY (výrok I), dále žalovaným ve stejné lhůtě uložil povinnost odstranit stavbu chaty č. p. XY zapsanou na LV č. XY pro obec a katastrálním území XY, nacházející se na pozemku parc. č. XY (výrok II) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 23 Co 133/2024-249, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
1. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nerespektoval ani judikaturu Ústavního soudu. Také namítají, „že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (institut vypořádání oprávněných a neoprávněných staveb zřízených před účinností NOZ a jeho nejednostnost/roztříštěnost – zde by měla být uplatněna sjednocující úloha rozhodování Nejvyššího soudu jakožto vrcholného soudního orgánu)“. Tvrdí, že judikatura Nejvyššího soudu znevýhodňuje vlastníky oprávněných staveb před vlastníky staveb neoprávněných, neboť u staveb oprávněných vylučuje aplikaci § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“). V souvislosti s tím namítají rozpor s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10, který v některých případech připustil analogické použití § 135c obč. zák. i na jiné než neoprávněné stavby. Stavbu chaty považují za stavbu trvalého charakteru a poukazují na ekonomickou ztrátu, která jim odstraněním stavby chaty vznikne, což podle nich odvolací soud nezohlednil. Rozhodnutí odvolacího soudu mají za rozporné s dobrými mravy a poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3423/21, který možnost přezkumu, zda je nárok žalobce na odstranění stavby po právu a v souladu s dobrými mravy, připouští. Dále odvolacímu soudu vytýkají, že opomenul zdokumentovat užívání pozemků pod chatou od roku 1972 do roku 1985, tudíž ani nezkoumal, zda v tomto období nemohli vlastnické právo k pozemkům vydržet. Podle dovolatelů bylo vydání pozemků žalobci v restitučním řízení nezákonné a v rozporu s § 11 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), neboť v době vydání byly pozemky zastavěny rekreačními chatami náležejícími k chatové oblasti XY, jejichž výstavba byla povolena tehdejším odborem výstavby a vodního hospodářství ONV v XY. Namítají přitom rozpor s rozhodovací praxí Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 3423/21).
2. Podle dovolatelů má Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnit tak, že žalobu zamítne nebo má rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátí zpět k dalšímu řízení, nebo má zrušit i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. Žalobce se k dovolání žalovaných nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
1. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
3. Dovolání není přípustné.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce odstranění oprávněné stavby stojící na pozemku jiného vlastníka.
5. Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, – viz § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3757/2019).
6. Judikaturu k otázce, zda lze případně i s využitím analogické aplikace § 135c obč. zák. (stavba byla zřízena za jeho účinnosti) uspořádat vztah mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby nikoliv neoprávněné, shrnul rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2439/2018, na jehož závěry lze plně odkázat.
7. Pokud stavebník (do jehož postavení vstupuje i jeho právní nástupce) věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít na pozemku umístěnou stavbu zanikne, bylo možno jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhal podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby byly v poměrech obč. zák. mimořádně řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní podle § 2 odst. 3 ve spojení s § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“) – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011). Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012).
8. K uvedeným závěrům se souhrnně Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 nebo ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013.
9. V těchto případech se jedná o ochranu vlastnického práva, která se po 1. 1. 2014 řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno poměřovat úpravou obsaženou v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. Uvedenou úpravou se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na ochranu vlastnického práva, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).
10. V nálezu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I? ÚS 2166/10 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), sice Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, současně však v tomto nálezu (aniž by ho dovolací soud hodnotil jako celek) výslovně uvedl – při zcela výjimečném připuštění analogické aplikace § 135c obč. zák. na případy oprávněných staveb – že „v typických případech lze se závěry o nemožnosti aplikace § 135c obč. zák. na oprávněné stavby souhlasit“, přičemž naznačená výjimka ve prospěch analogické aplikace byla odůvodněna mimořádnými, skutkově zcela jedinečnými okolnostmi daného případu majícími tzv. restituční prvek, které se vztahovaly k restitucím církevního majetku a mimo jiné k důsledkům tzv. blokačního § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. O žádný takový případ se však v dané věci nejedná.
11. Ostatně v následném nálezu (vydaném v téže věci, v níž Ústavní soud rozhodoval pod sp. zn. I. ÚS 2166/10) ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), se sám Ústavní soud vyjádřil k obecnější povaze aplikovatelnosti § 135c obč. zák. na případy oprávněných staveb velmi zdrženlivě, ba až kriticky, se zdůrazněním toliko kasační závaznosti tohoto názoru ve věci, v níž byl vysloven, bez jakýchkoliv obecnějších ambicí, jež by snad měly být s tímto názorem – podle rozhodnutí I. ÚS 2166/10 – spojeny.
12. Tyto souvislosti formuloval a zdůraznil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2669/2018.
13. Uvedené závěry lze aplikovat i na daný případ; chybí právní podklad k požadované úpravě vztahů. Ostatně ani § 135c obč. zák. nepřipouštěl bez souhlasu vlastníka pozemku jeho přikázání vlastníkovi stavby; takový postup by byl v rozporu i s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. K námitkám dovolatelů, že ze stavebního řízení vyplynulo, že jde o stavbu trvalého charakteru, neboť její užívání nebylo časově omezené:
14. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, publikovaném pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně v rozsudku ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, v případě stavby postavené na pozemku na základě nikoliv neomezeného práva užívání pozemku uvedl, že zanikne-li takové právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Pokud někdo postaví stavbu na cizím pozemku, aniž měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva bude muset stavbu odstranit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012).
15. K možným rizikům pojícím se s nájemní smlouvou jakožto titulem opravňujícím stavebníka zřídit stavbu na pozemku třetí osoby Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, vyložil, že „ve shodě se zásadou autonomie vůle je uzavření smlouvy na dobrovolném rozhodnutí smluvní strany, která musí zvážit všechna pozitiva či negativa, která s uzavřením takové smlouvy mohou být spojena. V poměrech nájemní smlouvy je to především zřejmá okolnost, že po skončení nájmu ztratí nájemce oprávnění předmět nájmu užívat a pronajímatel se bude moci domáhat jeho vyklizení.
Tato skutečnost je pojmovým znakem nájemní smlouvy, a jestliže si nájemce tyto skutečnosti dostatečně nezváží před uzavřením nájemní smlouvy, nemůže považovat za nespravedlivý důsledek, který je svou povahou s nájemním vztahem spojen.“ K tomu lze poznamenat, že pro posouzení otázky, zda stavebník má ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní titul, a k posouzení obsahu jeho práva, není obsah příslušného rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby rozhodující (jinými slovy nebylo podstatné, zda stavba byla povolena v příslušném správním řízení jako dočasná, či jako trvalá, srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4731/2010; ostatně v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, právní institut dočasné a trvalé stavby nebyl upraven) – srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3646/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem dne 26. 9. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1584/23, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost
K namítaným vadám restitučního řízení:
16. Především je nutné zdůraznit, že dovolateli tvrzené vady restitučního řízení již byly vyřešeny příslušnými správními orgány a podrobně se námitkami žalovaných zabývaly i nalézací soudy. Z jejich rozhodnutí přitom opakovaně vyplynulo, že stavba chaty byla postavena na cizím pozemku, na dobu časově omezenou, a byla tedy od počátku toliko stavbou dočasnou, na níž se výluka zakotvená v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v době vydání pozemků právnímu předchůdci (otci) žalobce M. v restitučním řízení nevztahovala; takové pozemky totiž nebylo možno po právní stránce kvalifikovat jako pozemky zastavěné a bylo možné je v restitučním řízení vydat oprávněným osobám. Rovněž se na pozemky vydané v restitučním řízení právnímu předchůdci žalobce M. nevztahoval ani rozsah výluky zakotvené v § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě; v době rozhodování o restitučním řízení platilo znění § 11 odst. 1 písm. d) zákona o obcích v tom smyslu, že pozemky nelze vydat v případě, že se na nich nachází zahrádková nebo chatová osada, přičemž poznámka č. 10 k tomuto ustanovení odkazovala na znění § 52-58 vyhl. č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění vyhl. č. 45/1979 sb., vydaných k provedení zákona č. 50/1976 Sb. To však nebyl případ chatové oblasti „XY“, ve které se nachází stavba chaty žalovaných. Této poznámce, resp. odkazu následně přiznal normativní povahu mj. i Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 203/94 ze dne 20. 12. 1995, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS jako č. 88/1995 USn.). Případný proto není odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3423/21 ze dne 19. 4. 2022, neboť v tomto rozhodnutí Ústavní soud posuzoval neplatnost dohody o vydání věci v důsledku nerespektování výluky vydání pozemku, o což v posuzované věci zjevně nešlo. K namítanému porušení dobrých mravů a zneužití práva:
17. Tvrzení žalovaných, že požadavek žalobce na odstranění stavby je v rozporu s dobrými mravy společně s odkazem na Nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. IV ÚS 3423/21, přípustnost dovolání nezakládá. V tomto rozhodnutí se Ústavní soud zabýval otázkou nerespektování výluky z naturální restituce podle § 10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. Dovolatelé mají za to, že ani v posuzované věci nebyla respektována zákonem stanovená výluka (§ 11 odst. 1 písm. c) a d) zákona o půdě), a proto je žalobcem vznesený návrh na odstranění stavby chaty v rozporu s dobrými mravy a jeho chování je nepoctivé se znaky zjevného zneužití práva.
18. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 obč. zák., s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 o. z. a v § 8 o. z. vylučujících právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017).
19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), uvedl, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srovnej § 8 (Zákaz zneužití práva). In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1– 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 59], resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Pulkrábek, Z. § 8. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, s. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srovnej Lavický, P. § 8 (Zákaz zneužití práva). In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 59–60; Pulkrábek, Z. § 8. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 163].
20. Samotné posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy či jde o zjevné zneužití práva, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005).
21. V dané věci, jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud žádné výjimečné okolnosti, které by umožňovaly učinit závěr o zjevném zneužití práva, neshledal. Odvolací soud přihlédl k individuálním okolnostem věci a svůj závěr o tom, že chování žalobce v žádném případě nevykazuje znaky šikany, odůvodnil. Jeho závěry a úvahy nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené. Již nad rámec této úvahy se uvádí, že nelze ani přisvědčit tomu, že jde o případ zcela výjimečný, zejména z hlediska obecné spravedlnosti. Dovolatelé si totiž nepočínali v souladu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva bdělých jsou chráněna); koupili stavbu dočasnou, umístěnou na cizím pozemku, nijak si nezajistili příslib následného převodu pozemku. K tvrzenému vydržení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY:
22. Ve vztahu k námitce vydržení dovolatelé v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Neuvedli žádnou právní otázku, ani neodkázali na žádné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by měl být rozsudek odvolacího soudu v rozporu. Pouze konstatovali, že považují za chybu soudu, že nezkoumal, zda nedošlo k vydržení jako způsobu nabytí vlastnického práva žalovaných. Ani tato námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
23. Nad rámec uvedeného lze pouze konstatovat, že odvolací soud na námitku možného vydržení pozemku nerezignoval a podrobně vysvětlil v návaznosti na skutková zjištění, že žalovaní ve vztahu k právu užívat pozemek č. XY pro účely umístění chaty č. p. XY, nikdy, snad s výjimkou krátkého období od ledna do srpna 1993 (nedosahujícího však délky zákonné vydržecí doby 10 let ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák.), vůbec nevykonávali držbu, ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák., a že proto již prvotní předpoklad existence vydržení tak nebyl splněn. IV. Závěr
24. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu