USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně HYDAPRESS CZ
s. r. o., se sídlem v Lukách nad Jihlavou, Nová 542, identifikační číslo osoby
29184134, zastoupené Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Jana
Masaryka 1669/2, proti žalované MOREAU AGRI VYSOČINA, spol. s r. o., se sídlem
v Novém Městě na Moravě, Maršovice 87, identifikační číslo osoby 26259044,
zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o
220 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod
sp. zn. 6 C 186/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Co 44/2021-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 11 471 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám její zástupkyně.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 6 C
186/2018-98, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované
náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2310/19,
spatřuje žalobkyně přípustnost dovolání v procesních pochybeních, kterých se
dopustil zejména odvolací soud postupem odporujícím soudní judikaturou
zachovávanému právnímu výkladu zákona. Podle žalobkyně z nálezu Ústavního soudu
ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, a usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, vyplývá, že jakákoliv námitka, jejíž
podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod
rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je
uplatnitelná jako dovolací důvod. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl pro
nepřípustnost. Podle žalované ne každá vada je zásahem do ústavních práv na
spravedlivý proces. Odvolací soud postupoval správně a ani jiný postup nemohl
mít vliv na to, že dospěl ke stejným závěrům jako soud prvního stupně. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Podle právní úpravy účinné od 1. 1.
2013 se námitka procesní vady nemůže stát
základem přípustnosti dovolání, nepředstavuje-li sama dovolací důvod jakožto
otázka procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., na jejímž vyřešení rozhodnutí
odvolacího soudu závisí a kterou dovolatel ve svém dovolání takto vymezil
[srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
5076/2015, či ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1821/2016, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16 (všechna zde
označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního
soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz). Podle judikatury Ústavního soudu může být přípustné dovolání pro řešení otázky
hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a
svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Dovolatel je však i v takovém případě
povinen řádně vymezit právní otázku a vyjádřit její vztah k judikatuře
Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Sama o sobě námitka porušení ústavně
zaručeného práva na spravedlivý proces k založení přípustnosti dovolání
nepostačuje (srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, žalobkyní odkazovaný nález ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2310/19,
nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, či usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3745/18, ze
dne 30. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 2898/20, a ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS
2043/21). Žalobkyně v dovolání žádné konkrétní procesní otázky výslovně neformulovala. Na
procesní otázky, při jejichž řešení se měl podle žalobkyně odvolací soud
odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu, lze
usuzovat pouze z jejího odkazu na tuto judikaturu. Žalobkyně namítá, že odvolací soud ve vztahu k výslechu svědků P. B. a P. V. postupoval v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo
1940/2000 a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, a nálezech Ústavního
soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, a ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98. V uvedených rozhodnutích byla posuzována situace, kdy se
odvolací soud odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně získaných též
ze soudem prvního stupně provedených výslechů svědků, aniž by sám tyto výslechy
zopakoval. V posuzovaném případě však z výpovědí svědků P. B. a P. V. soud
prvního stupně žádné skutkové závěry, od nichž by se odvolací soud odchýlil,
neučinil. Jedná se tak o procesní situaci odlišnou. Část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo
3219/2018, citovaná žalobkyní, se týká situace, kdy odvolací soud neprovede
důkazy opomenuté soudem prvního stupně, které by mohly mít vliv na správnost
skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Námitky žalobkyně, ve vztahu k nimž
na uvedené rozhodnutí odkazuje, se ovšem týkají skutkových zjištění odvolacího
soudu, která učinil nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně. I v
tomto případě se procesní situace liší. Na řešení otázek procesního práva, jež byly posuzovány ve shora uvedených
žalobkyní odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu, tedy napadené
rozhodnutí nezávisí, jelikož spočívá na jiných procesních okolnostech. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho
rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí byla určující), je
přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013). V souvislosti se shora namítanými procesními pochybeními odvolacího soudu
žalobkyně jiné konkrétní otázky procesního práva neformuluje, jejich vztah k
judikatuře Nejvyššího, popř. Ústavního soudu nevymezuje a samotné námitky
procesních vad přípustnost dovolání založit nemohou. Namítá-li žalobkyně, že s ohledem na právní názor soudu prvního stupně nastala
situace, „ … kdy se odvolací soud prakticky zcela a od základu jal veškeré tyto
mezery ve skutkových zjištěních soudu I. stupně zaplnit sám.“, čímž „ … porušil
zásadu dvojinstančnosti řízení a nepřípustně nahrazoval činnost soudu I. stupně.“ a odchýlil se od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 465/2003, a ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1912/2003, přehlíží, že
závěry v nich obsažené nejsou po novele občanského soudního řádu provedené s
účinností od 1. 4. 2005 zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
nadále použitelnými (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod č. 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), že dvouinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení
a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Ustanovení §
213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění
dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není
povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li
dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V
případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené
důkazy provede v odvolacím řízení, nebo zda za účelem jejich provedení
rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu
vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování.
I v případě, kdy by se
mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo
provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není odvolací soud zbaven
možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto
postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k
dalšímu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28
Cdo 1944/2020). Odvolací soud se tedy od rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil a v této části není dovolání přípustné. Má-li žalobkyně za to, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně trpělo
vnitřní rozporností, v důsledku čehož nesplňovalo požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř., a pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z tohoto důvodu
nezrušil, odchýlil se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, nelze jí přisvědčit. Odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně nepřezkoumatelným neshledal a soud prvního stupně na část odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, z níž
žalobkyně dovozuje vnitřní rozpornost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
neodkazoval. Odvolací soud se od závěrů žalobkyní citovaného rozhodnutí
neodchýlil a dovolání není přípustné ani v této části. Žalobkyní tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v tom, že
odvolací soud se jednoznačně nevyjádřil, zda se jedná o nárok na náhradu škody
či nárok z vadného plnění, nesměřuje k řešení právních otázek, nýbrž
představuje námitku vady řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1145/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 1917/21,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2483/2019,
nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 918/2017). K
případným vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v daném případě není. Navíc
napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti netrpí. Z jeho odůvodnění je
zřejmé, že odvolací soud posuzoval žalobkyní uplatněný nárok z hlediska
odpovědnosti žalované za vady a odpovědnosti žalované za škodu. V situaci, kdy
z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jsou seznatelné důvody, pro které
odvolací soud neshledal žalobkyní uplatněný nárok opodstatněným ve vztahu k
žádné z právních kvalifikací připadajících v úvahu, nelze rozsudek odvolacího
soudu považovat ze žalobkyní uváděného důvodu za nepřezkoumatelný, neboť je
zřejmé, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V dovolání žalobkyně uvádí též další procesní pochybení, jichž se měl odvolací
soud dopustit.
Z těchto námitek procesních vad však není zřejmé, že by
žalobkyně předkládala dovolacímu soudu k posouzení nějakou konkrétní otázku
procesního práva, včetně vymezení vazby na judikaturu Nejvyššího, popř. Ústavního soudu. Ani takové námitky procesních vad samy o sobě nemohou založit
přípustnost dovolání. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části
prvního výroku a ve druhém výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti
výrokům o nákladech řízení. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 12. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu