23 Cdo 1814/2025-614
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované KOBIT, spol. s r.o., se sídlem v Praze 6, Rozvojová 269, identifikační číslo osoby 44792247, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, o zaplacení 889 531,50 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 493 561 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 171/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2025, č. j. 14 Co 26/2025-573, 14 Co 27/2025, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 889 531,50 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty, na kterou měl žalobkyni vzniknout nárok podle kupních smluv č. 165410173 a č. 165410172 (dále jen „kupní smlouvy“) za prodlení žalované s předáním jednoho kontejneru na palivo CN 12 KN v délce 140 dnů a tří kontejnerů na palivo CN 10 KN v délce 110 dnů. Žalovaná naopak v řízení spatřovala původ svého prodlení s předáním zboží v prodlení žalobkyně, která odepřela přijetí zboží v důsledku absence provedení tzv. dynamické zkoušky, kterou podle názoru žalované požadovala neoprávněně bez opory v kupních smlouvách. Vzájemným návrhem se proto domáhala na žalobkyni zaplacení částky 493 561 Kč sestávající se z částky 288 687 Kč jako nákladů, které vynaložila na nadbytečnou dynamickou zkoušku a z částky 204 874 Kč jako ušlého zisku jí vzniklého za dobu otálení žalobkyně s převzetím zboží, po kterou žalovaná nemohla fakturovat kupní cenu.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 20 C 171/2017-526, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 11. 2024, č. j. 20 C 171/2017-544, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 889 531,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl vzájemný návrh žalované o zaplacení 493 561 Kč (výrok pod bodem II), rozhodl o povinnosti žalované zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobkyni 13 800 Kč (výrok pod bodem III), a České republice 33 293 Kč (výrok pod bodem IV), a uložil žalované povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 44 477 Kč (výrok pod bodem V).
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 11. 2024, č. j. 20 C 171/2017-544 (výrok I), potvrdil výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I a V (výrok II), dále jej potvrdil ve výroku pod bodem II ohledně částky 204 874 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II ohledně částky 288 687 Kč a ve výroku pod body III a IV zrušil a v daném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (výslovně v rozsahu výroku I, II a potvrzující části výroku III) včasně podaným dovoláním. Namítla
nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (resp. i Ústavního) soudu“.
5. Žalovaná předně soudům nižších stupňů vytkla, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádaly s otázkou prodlení žalobkyně jako věřitele podle § 1968 věty druhé (resp. § 1975) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, nastolenou v řízení, v důsledku čehož podle jejího názoru v rozporu s § 132 občanského soudního řádu dospěly k nesprávnému právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu. Zopakovala své tvrzení, že prodlení s předáním zboží bylo primárně způsobeno prodlením žalobkyně jako věřitelky, která odepřela převzetí zboží z důvodu absence provedení tzv. dynamické zkoušky, aniž by k tomu byla podle kupních smluv oprávněna, a argumentovala tím, že v důsledku prodlení žalobkyně jako věřitelky nemohla být podle § 1968 a 1975 o. z. žalovaná za své prodlení odpovědná. Měla za to, že nevypořádal-li se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí žádným způsobem s její námitkou týkající se prodlení žalobkyně jako věřitelky, odchýlil se od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (dále jen „první námitka“). K tomu citovala nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 986/18, a ze dne 6. 1. 2025, I. ÚS 1923/24 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), týkající se povinnosti soudu řádně odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se se vším, co v řízení vyšlo najevo a co účastnící tvrdí.
6. Žalovaná dále namítla, že je napadené rozhodnutí založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (dále jen „druhá námitka“). Domnívala se, že za situace, kdy nebyla najisto postavena skutečnost, zda byla dynamická zkouška podle ČSN ISO 1496-3 sjednána jako nezbytná podmínka pro převzetí zboží (což bylo důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně ohledně části uplatněné vzájemné žaloby), nemohl podle žalované odvolací soud řádně posoudit ani otázku prodlení žalobkyně jako věřitelky.
7. Podle žalované odvolací soud rovněž řízení zatížil „vadou opomenutých, leč provedených důkazů“, konkrétně důkazů č. 20, 28, 34, 35 a 36, čímž měl zasáhnout do jejího práva na spravedlivý proces (dále jen „třetí námitka“). V postupu odvolacího soudu spatřovala rozpor s ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu (reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, nebo nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93).
8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] – dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolací soud předně posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že jím je napadán rozsudek odvolacího soudu fakticky pouze v potvrzujícím výroku o věci samé (ohledně žaloby i vzájemného návrhu). Proti výroku I a té části výroku II napadeného rozsudku, jimiž byla potvrzena povinnost žalované zaplatit České republice soudní poplatek, dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům neobsahuje žádnou dovolací argumentaci. Ostatně podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Prostřednictvím první námitky žalovaná ve skutečnosti namítá vadu řízení (srov. například žalovanou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005), která sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci dovolací soud přihlédne v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v řešené věci naplněno není. Tvrzení žalované o údajném procesním pochybení odvolacího soudu nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
13. Nadto nelze přisvědčit žalované v tvrzení, že se odvolací soud nezabýval její námitkou ohledně prodlení věřitele, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl vlastní ucelenou argumentaci, která svým obsahem vypořádává argumentaci žalované o prodlení žalobkyně v důsledku jejího požadavku na provedení dynamické zkoušky. Své rozhodnutí založil na závěru, že bez ohledu na to, zda byla dán důvod vyžadovat provedení dynamické zkoušky, byla žalobkyně oprávněna převzetí zboží odepřít a též tak učinila i z dalších důvodů (nesplnění dalších podmínek pro možnost převzetí zboží – existence dalších vad) nezávislých na požadavku na provedení dynamické zkoušky (srov. především odstavec 108 napadeného rozhodnutí). Podle ustálené judikatury přitom platí, že soud je povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu například usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
14. Namítá-li žalovaná v dovolání, že ostatní vady zboží, pro něž žalobkyně převzetí zboží odepřela, byly závislé na provedení tzv. dynamické zkoušky, nebo byly již dávno odstraněny, což mělo být prokázáno v návaznosti na provedení tzv. dynamické zkoušky, zakládá svou námitku na vlastní verzi skutkového stavu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
15. I prostřednictvím třetí námitky uplatnila žalovaná fakticky námitku vady řízení, konkrétně vady spočívající v tzv. opomenutých důkazech (sama žalovaná uvedenou námitku vymezila v dovolání jako námitku vady řízení). Uplatnila tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by formulovala jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; uvedená námitka proto nemůže přivodit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3313/2022, ze dne 31. 10. 2023, sen. zn. 29 NSČR 20/2023, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3123/2023).
16. K druhé námitce lze pro úplnost dodat, že o tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl či k nim nepřihlédl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud zjevně ztotožnil v rozsahu, v němž nezopakoval či nedoplnil dokazování, (srov. odstavec č. 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí), provedl žalovanou zmíněné důkazy č. 20, 28, 35 a 36 a též s těmito důkazy se vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (uvedl, že z nich nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci – srov. odstavec č. 33 odvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Důkaz č. 34 přitom odvolací soud sám zopakoval a učinil z něj skutková zjištění (srov. odstavec 70 odůvodnění napadeného rozhodnutí). O opomenuté důkazy tak nešlo a nedošlo k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, resp. k postupu rozpornému s citovanou judikaturou dovolacího a Ústavního soudu.
17. Lze též dodat, že třetí námitkou žalovaná ve skutečnosti brojila proti samotnému hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. K tomu dovolací soud připomíná, že způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vychází, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., dále jen „R 4/2014“, nebo ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020).
18. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
19. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. [srov. například R 4/2014].
20. Byť žalovaná v úvodu dovolání avizovala (obecně ve vztahu ke všem uplatněným námitkám), že se dle jejího názoru „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (resp. i Ústavního) soudu“, ve vztahu k druhé námitce neoznačila žádnou konkrétní judikaturu dovolacího či Ústavního soudu (ať již uvedením spisové značky rozhodnutí, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe), s níž by mělo právní posouzení věci odvolacím soudem kolidovat. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu dovolání, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
21. Navíc prostřednictvím druhé námitky žalovaná ve skutečnosti vytýká soudům nižších stupňů nedostatečně zjištěný skutkový stav, což však nemůže být dovolacím důvodem. Tím je pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
22. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (dílem pro vady).
23. Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené lhůtě odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí uplatněném v dovolání. Tento návrh byl návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu