23 Cdo 200/2024-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně KJ MACHINERY s.r.o., se sídlem v Praze 3, Roháčova 145/14, identifikační číslo osoby 26874326, zastoupené Mgr. Danou Richterovou, advokátkou se sídlem v Brně, Střední 388/4, proti žalovanému M. S., zastoupenému Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o zaplacení 843 399 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 52/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2023, č. j. 15 Co 198/2022-254, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala na žalovaném zaplacení částky 843 399 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jako postupitelka uzavřela dne 30. 5. 2016 s žalovaným jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byly pohledávky žalobkyně ve výši 843 399 Kč za společností Hotel Duo a.s. (dále jen „dlužník“), a v níž se žalovaný zavázal za postoupení pohledávek uhradit úplatu ve výši 843 399 Kč. Svou povinnost však ani zčásti nesplnil.
2. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 27. 5. 2022, č. j. 19 C 52/2020-157 (druhým v pořadí), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 843 399 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 212 563,46 Kč (výrok pod bodem II).
3. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že zamítl žalobu o zaplacení 843 399 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 143 755 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 107 692 Kč (výrok III).
4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech
výroků) včasně podaným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně je změnil tak, že žalobě vyhoví. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu.
5. Žalobkyně konkrétně tvrdila, že se odvolací soud odchýlil od: a) nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, či ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), nebo od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016 (který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), nerespektováním zásady právní jistoty a legitimního očekávání (dále jen „první otázka“).
Namítala, že u téhož soudu prvního stupně byl pod sp. zn. 19 C 232/2016 veden spor mezi jednatelem a společníkem žalobkyně v jedné osobě a týmž žalovaným o nezaplacení ceny za postoupení pohledávky ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 5. 2016 totožného znění jako v nyní řešené věci (krom výše postupované pohledávky a způsobu úhrady odměny), přičemž žalobě bylo pravomocně vyhověno. Uvedla, že podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), důvodně očekávala, že nyní posuzovaná věc bude rozhodnuta obdobně jako tento jiný právní případ, jenž již byl rozhodnut a jenž se s nyní posuzovanou věcí shoduje v podstatných znacích.
Odvolacímu soud též vytýkala, že neodůvodnil své odlišné rozhodnutí v obdobné věci a v postupu odvolacího soudu spatřovala porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces. b) nálezů Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 129/21, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, tím, že při posouzení určitosti smlouvy o postoupení pohledávek postupoval nepřípustným a formalistickým výkladem a neaplikoval subjektivní měřítko účastníků, nepřihlédl k vůli a následnému chování smluvních stran, ani ke smyslu a účelu smlouvy (dále jen „druhá otázka“).
Odvolací soud podle ní pominul, kdo postupní smlouvu uzavíral (že jednatel a společník žalobkyně byl současně finančním ředitelem dlužníka, žalovaný byl jediným akcionářem a ředitelem dlužníka a oba byli dlouholetí přátelé a blízcí spolupracovníci), za jakých okolností byla smlouva uzavřena (že byla jednoznačná vůle dlužníka, žalobkyně i žalovaného na vypořádání pohledávek při odchodu jednatele a společníka žalobkyně z pracovního poměru u dlužníka) a jak se strany chovaly před i po uzavření smlouvy (že námitku neplatnosti žalovaný nikdy před zahájením soudního sporu neuplatnil, a to ani v reakci na předžalobní výzvu žalobkyně).
Odvolacímu soudu též vytýkala, že nerespektoval § 574 o. z., a odkazovala na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, o specificích výkladu smlouvy. Podle žalobkyně odvolací soud také vytrhl z kontextu a vyložil jinak výpověď žalovaného, kterou učinil při jednání soudu v jiné věci, a výpověď jednatele žalobkyně. Poukázala též na to, že v řízení vedeném dříve u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn.
22 C 116/2016 (v něm vůči žalovanému uplatňovala totožnou pohledávku jako v nyní posuzované věci, avšak řízení bylo zastaveno a poté žalobkyně zahájila řízení v nyní posuzované věci – poznámka Nejvyššího soudu) specifikovala v tabulce (uvedené též v dovolání), na které z plateb poskytnutých dlužníku (pohledávek žalobkyně) bylo dlužníkem hrazeno a jaké zbylé neuhrazené pohledávky (jejich části) v celkové výši 843 399 Kč tak byly zahrnuty do postoupení. Na této specifikaci setrvala i v tomto řízení, neboť podle ní korespondovala s předloženými důkazy (zejména účetními výkazy). c) od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, tím, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit. Tvrdila, že odvolací soud porušil dvojinstančnost řízení a zasáhl do práva na spravedlivý proces (dále jen „třetí otázka“).
6. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
8. Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobkyně podle jeho celkového obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům, tj. proti výrokům II a III napadeného rozhodnutí, dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť je žalobkyně zjevně napadá jen jako výroky akcesorické. Nadto by proti těmto výrokům nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. První otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se od výše citovaných judikaturních závěrů neodchýlil.
11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že s ohledem na princip právní jistoty může ten, kdo se domáhá právní ochrany zpravidla důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý shodující se s ním v podstatných znacích (srov. § 13 o. z.). Současně však zdůraznil význam instrukce udělené civilním soudům v § 153 odst. 1 o. s. ř. – rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, tedy vycházet z konkrétních skutkových zjištění v jednotlivé projednávané věci. Zjištěný skutkový stav věci je přitom v prvé řadě výsledkem procesní aktivity účastníků. V konkrétním sporu tak důvodné očekávání účastníka nemůže vzniknout v případě, vyvíjel-li by se průběh řízení odlišně od již dříve rozhodovaného či měl-li by soud za prokázaný jiný skutkový stav. Za takové situace totiž může být jen stěží na věc nahlíženo jako na kauzu, jež se s jinou shoduje v podstatných znacích. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v § 153 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. například rozsudek ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3711/2018, nebo usnesení ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, a ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013).
12. Sama žalobkyně v dovolání tvrdila, že ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně
– pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 232/2016, jednatelem a společníkem žalobkyně proti žalovanému Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 11 Co 5/2020-283, ve vztahu k otázce určitosti tam posuzované smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 5. 2016 vycházel ze zjištění, že ve smlouvě byla označena pohledávka postupitele částkou 1 647 849 Kč jako pohledávka z titulu půjček poskytnutých převodcem na účty dlužníka, bližší kvalifikace pohledávky ve smlouvě chyběla, avšak v řízení vyšlo najevo, že ke dni podpisu smlouvy měl existovat mezi postupitelem (věřitelem) a dlužníkem pouze tento jeden dluh a všechny ostatní pohledávky postupitele vůči dlužníkovi již byly uhrazeny. Při tomto zjištění pak odvolací soud v tam řešené věci posoudil smlouvu o postoupení pohledávky jako dostatečně určitou (měl již za nerozhodné, zda se jednalo o dluh z půjček či o dluh vzniklý z bezdůvodného obohacení).
13. V nyní řešené věci byl ovšem zjištěn skutkový stav věci odlišný, neboť odvolací soud (na základě zopakovaného a doplněného dokazování) vyšel ze zjištění, že předmětem postoupení neměla být jediná pohledávka, nýbrž více různých pohledávek v celkové výši 843 399 Kč z titulu půjček poskytnutých žalobkyní převodem na účty dlužníka (před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyně zasílala na účty dlužníka „obrovské množství různých částek“). Jinou specifikaci pohledávek smlouva neobsahovala a žalobkyně v řízení tvrdila, že ujednání o postoupení pohledávek bylo dáno pouze písemnou smlouvou, žádná jiná ujednání (ústní či konkludentní) nebyla součástí dohody o postoupení s výjimkou specifikace pohledávek výpisem z hlavní účetní knihy dlužníka ke dni 12.
5. 2016 a emailovou zprávou ze dne 26. 5. 2019 a její přílohou. Ze samotné smlouvy nebylo zřejmé, o které platby (půjčky) mělo přesně jít, který den nebo v jaké výši měly být učiněny, nebo na který účet měly být odeslány (dlužník měl několik účtů), a ani z výpisu z hlavní účetní knihy dlužníka ze dne 12. 5. 2016, jež měla být žalovanému předána, se nepodávalo nic jiného, než jen souhrnná výše dlužných částek 843 399 Kč a údaj, že jde o půjčky od žalobkyně. Z emailové komunikace ze dne 26. 5. 2016 a její přílohy odvolací soud zjistil, že na základě žádosti žalovaného o doložení (prokázání) vzniku postupovaných pohledávek jednatel žalobkyně žalovanému zaslal emailovou zprávu s tím, že v její příloze jsou obsaženy doklady o zaúčtování s čísly účtů, na které byly částky připsány.
Příloha obsahovala dva soubory, první se týkal půjček jednatele žalobkyně dlužníku (řešených ve sporu vedeném pod sp. zn. 19 C 232/2016) a druhý se týkal půjček žalobkyně dlužníku. Vyplývalo z něj, že ke dni 26. 5. 2016 evidoval dlužník ve svém účetnictví za žalobkyní dluhy v celkové výši 1 029 399 Kč specifikované jako půjčky ze dne 20. 4. 2012 ve výši 169 399 Kč, ze dne 24. 4. 2012 ve výši 300 000 Kč, ze dne 23. 4. 2012 ve výši 150 000 Kč, ze dne 18. 5. 2012 ve výši 320 000 Kč a ze dne 28. 6. 2012 ve výši 90 000 Kč, na které měl dlužník uhradit dne 20.
6. 2012 částku 80 000 Kč a dne 28. 6. 2012 částku 76 000 Kč, tj. celkem 156 000 Kč (rozdíl mezi součtem těchto půjček a výší úhrad přitom činil 873 399 Kč a nikoliv 843 399 Kč – poznámka Nejvyššího soudu). Z uvedených údajů sice bylo možno podle odvolacího soudu dovodit, o jaké konkrétní převody na účty dlužníka šlo, avšak jejich součet činil částku 1 029 399 Kč, přičemž předmětem postoupení byly pohledávky pouze ve výši 843 399 Kč. Nebylo přitom zřejmé, na které z uvedených pohledávek bylo dlužníkem hrazeno a byly zcela či zčásti umořené, a které z uvedených pohledávek (příp. jejich části) proto měly být předmětem postoupení.
Ani z listiny, kterou měl vlastnoručně sepsat jednatel žalobkyně a předat ji žalovanému před podpisem smlouvy o postoupení pohledávek a na které byla údajně napsána data, kdy měly jednotlivé částky odejít z účtu žalobkyně na účet dlužníka a kdy měly být na účet dlužníka připsány, nebylo lze seznat, které z tam uvedených pohledávek (v součtu mnohem vyšších než 843 399 Kč) měly být postoupeny na žalovaného a které měly být již uhrazené (zcela či zčásti).
14. Měl-li tedy odvolací soud za prokázaný jiný skutkový stav, než jaký byl zjištěn ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 232/2016, nemohlo žalobkyni ve smyslu § 13 o. z. vzniknout důvodné očekávání, že nyní řešená věc bude rozhodnuta obdobně jako věc vedená pod sp. zn. 19 C 232/2016. Nebyla-li z uvedeného důvodu nyní řešená věc právním případem, jež se s jinou věcí shoduje v podstatných znacích, nebyl odvolací soud ani povinen své „odlišné rozhodnutí v obdobné věci“ odůvodnit. Nadto v napadeném rozsudku odvolací soud výslovně uvedl, že ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 232/2016 šlo o postoupení jiných pohledávek, přičemž v souvislosti s tím, jak odlišně zjistil skutkový základ věci, je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, proč nemohlo jít o věci obdobné.
15. Přípustnost dovolání nezaloží ani druhá otázka, neboť odvolací soud posuzoval určitost vymezení postupovaných pohledávek ve smlouvě, tj. to, zda bylo mezi stranami při uzavření smlouvy nepochybné, které pohledávky (nezaměnitelné s jinými) jsou předmětem cese, na základě výkladu smlouvy o postoupení pohledávek, při kterém postupoval v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v § 556 a násl. o. z., na něž odkazuje též ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například rozsudky ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sb. rozh. obč., ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč, nebo ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 29 ICdo 49/2020). Zjišťoval vůli (úmysl) stran, a přihlížel k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (hodnotil v tomto ohledu výpovědi jednatele žalobkyně i žalovaného a předložené listinné důkazy). Uzavřel však, že ani po použití výkladových pravidel podle § 556 o. z. se neurčitost ve vymezení pohledávek nepodařilo odstranit (strany sice měly vůli postoupit pohledávky žalobkyně za dlužníkem vzniklé z převodů prostředků žalobkyně na účty dlužníka, žalovaný však nevěděl, které konkrétní z deklarovaných pohledávek v součtu ve vyšší výši – či jejich části – na něj byly převedeny). V tomto ohledu přitom odvolací soud neopomněl hodnotit ani zjištění o specifikaci pohledávek v celkové výši 843 399 Kč, kterou tvrdila žalobkyně v předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 116/2016 (a na kterou poukazovala též v dovolání) a v níž uvedla, které z tam popsaných pohledávek žalobkyně byly zaplaceny úhradami žalované. Tato tabulka však podle zjištění odvolacího soudu obsahovala odlišné údaje – (též) o jiných platbách (pohledávkách) žalobkyně a vyšších úhradách dlužníka (např. o dalších půjčkách ze dne 16. 12. 2024 ve výši 60 000 Kč a ze dne 18. 12. 2014 ve výši 20 000 Kč) – než jaké byly sdělovány při uzavření smlouvy o postoupení pohledávek v příloze emailové zprávy jednatele žalobkyně ze dne 26. 5. 2016. Takto provedený výklad odvolacího soudu přitom nelze považovat ani za formalistický a odvolací soud se tak neodchýlil ani od žalobkyní citované judikatury Ústavního soudu.
16. Namítá-li žalobkyně v rámci argumentace ke druhé otázce, že soud nesprávně hodnotil výpovědi jednatele žalobkyně a žalovaného, ve skutečnosti tím nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a odlišném vlastním hodnocení důkazů dovolatelem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
17. K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani třetí otázka, kterou žalobkyně fakticky namítá vady řízení spočívající v údajné překvapivosti napadeného rozhodnutí a v porušení zásady dvojinstančnosti (jež samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem). Odvolací soud se nadto neodchýlil od žalobkyní citované judikatury a nezasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces.
18. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že překvapivá jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde o rozhodnutí, jež z pohledu předchozího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Zaujme-li přitom odvolací soud jiný právní názor než soud prvního stupně, a proto změní jeho rozsudek tak, že žalobu zamítne, aniž přitom poskytne žalobci možnost se vyjádřit a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. žalobkyní zmíněný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, nebo rozsudky ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009).
19. V nyní posuzované věci však žalobkyně nebyla zbavena možnosti skutkově a právně argumentovat k otázce určitosti smlouvy o postoupení pohledávek. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaný (mimo jiné) namítal nesprávnost závěru soudu prvního stupně o určitosti smlouvy co do vymezení postupovaných pohledávek. Odvolací soud na jednání dne 27. 4. 2023, na němž zopakoval důkaz smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. 5. 2016, vyzval žalobkyni, aby předložila tvrzené listiny, z nichž podle ní měla být zřejmá specifikace postupovaných pohledávek (viz výše), a tyto následně provedl k důkazu. V dalším průběhu odvolacího řízení pak žalobkyně opakovaně argumentovala ve prospěch názoru, že z jí předložených listin vyplývá, že žalovaný před podpisem postupní smlouvy věděl, které pohledávky jsou jejím předmětem a jak jsou přesně specifikovány. Závěr o neurčitosti postupní smlouvy, jež byl důvodem pro změnu rozsudku soudu prvního stupně a pro zamítnutí žaloby, tedy byl předmětem dokazování odvolacím soudem a k této otázce se strany v průběhu odvolacího řízení opakovaně vyjadřovaly. Žalobkyně tedy nebyla zbavena možnosti argumentovat ohledně této otázky a napadené rozhodnutí pro ni nemohlo být překvapivé ve smyslu výše citované judikatury.
20. Přípustnost dovolání též nemůže založit námitka porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť tato zásada, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (srov. nález ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod číslem 30/2000 Sb. rozh. obč.), již byla vývojem legislativy (srov. novelu občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, uzavřel, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20).
21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2025 Mgr. Jiří Němec předseda senátu