23 Cdo 2562/2024

23 Cdo 2562/2024-135

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalované HERKUL a.s., se sídlem v Obrnicích, Průmyslová 228, identifikační číslo osoby 25004638, zastoupené JUDr. Tomášem Kalabusem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o zaplacení 320 680,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 48 C 39/2023, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2024, č. j. 10 Co 188/2023-100, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2024, č. j. 10 Co 188/2023-100, ve výrocích I, II a III, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 6. 2023, č. j. 48 C 39/2023-67, ve výrocích I a III, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mostě k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 337 560,72 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení žalované s oznámením o prodloužení bankovní záruky podle smlouvy o dílo ze dne 5. 2. 2018. Ve smlouvě o dílo se žalovaná (jako zhotovitelka) zavázala žalobkyni (jako objednatelce) oznamovat prodloužení bankovní záruky, a to nejpozději 14 dnů před uplynutím její platnosti, přičemž tato povinnost byla utvrzena smluvní pokutou ve výši 0,2 % denně z ceny díla, jež činila 21 097 545,24 Kč. Předposlední bankovní záruka byla platně sjednána do 31. 7. 2021, žalovaná však svoji notifikační povinnost splnila až dne 27. 7. 2021, a žalobkyni tak vznikl nárok na smluvní pokutu za 8 dní prodlení ve výši 337 560,72 Kč.

2. Okresní soud v Mostě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2023, č. j. 48 C 39/2023-67, žalobu ohledně částky 320 680,72 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni

3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 5. 2. 2018 smlouvu o dílo, v níž se žalovaná (mimo jiné) zavázala vždy nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti bankovní záruky žalobkyni notifikovat o prodloužení její platnosti, potažmo o sjednání nové bankovní záruky, a to tak, aby po dobu provádění díla a po celou záruční dobu bankovní záruka trvala. Pro případ porušení této smluvní povinnosti žalovanou si strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z ceny díla ve výši 21 097 545,24 Kč. Jelikož prodloužení bankovní záruky (s platností od 31. 7. 2021) žalovaná žalobkyni neoznámila do 19. 7. 2021 (14 dnů před uplynutím její platnosti), nýbrž až 27. 7. 2021, učinila tak opožděně, a žalobkyně se proto vůči ní domáhala zaplacení smluvní pokuty za 8 dní prodlení ve výši 337 560,72 Kč.

4. Po právní stránce se soud prvního stupně nejprve zabýval výkladem ujednání o smluvní pokutě (čl. 2.8, 2.9 a 8.2 smlouvy o dílo), přičemž shledal, že právo žalobkyně požadovat smluvní pokutu se vztahuje rovněž na porušení předmětné oznamovací povinnosti. Výklad prosazovaný žalovanou, podle níž dodatečným splněním notifikační povinnosti nárok na smluvní pokutu zanikl, soud prvního stupně považoval za nelogický. Dále soud uvedl, že skutečnost, že žalobkyně svůj nárok uplatnila více než rok po porušení dotčené povinnosti žalovanou, nemá sama o sobě vliv na existenci či vymahatelnost nároku na smluvní pokutu. Ačkoli žalobkyní požadovaná smluvní pokuta je podle soudu „hraniční“, neboť za 8 dní prodlení představuje 32 % z celkové výše bankovní záruky (jež činila 1 055 000 Kč), samotné ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,2 % denně z ceny díla není podle soudu prvního stupně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaná je podnikatelkou a se smluvními ustanoveními byla seznámena již před uzavřením smlouvy. Přiznání nároku na smluvní pokutu přitom podle soudu nebrání ani skutečnost, že žalobkyni v důsledku porušení utvrzené povinnosti nevznikla škoda, neboť smluvní pokutu lze požadovat bez zřetele k tomu, zda došlo ke vzniku škody či nikoli.

5. Na návrh žalované se pak soud prvního stupně zabýval otázkou (ne)přiměřenosti žalobkyní uplatněného nároku na smluvní pokutu. Dospěl přitom k závěru, že smluvní pokuta měla zajišťovat, aby žalobkyně byla včas informována o prodloužení bankovní záruky, a současně donucovat žalovanou, aby bankovní záruku včas prodloužila a o prodloužení včas informovala žalobkyni; smluvní pokuta tak zajišťovala, že bankovní záruka neuplyne bez náhrady. Při posuzování (ne)přiměřenosti smluvní pokuty soud prvního stupně přihlédl k tomu, že výše bankovní záruky činila pouze 5 % z ceny díla, avšak smluvní pokuta byla ujednána ve výši 0,2 % z ceny díla (nikoli z bankovní záruky) denně. Žalovaná však podle soudu prvního stupně mohla vzniku nároku na smluvní pokutu zabránit „prostým sjednáním prodloužení bankovní záruky“. Současně soud ve svých úvahách zohlednil, že žalovaná bankovní záruku sama (bez výzvy žalobkyně) prodloužila tak, aby nedošlo k jejímu přerušení, přičemž žalovaná dílo žalobkyni následně předala bez vad, a žalobkyně tak právo na plnění z bankovní záruky neuplatnila; žalobkyně nadto podle soudu prvního stupně žalovanou k úhradě smluvní pokuty vyzvala s velkým časovým odstupem. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněná smluvní pokuta je nepřiměřená, a přistoupil proto k její moderaci na částku 16 880 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z bankovní záruky (nikoli z ceny díla, jak bylo dohodnuto), jež podle soudu prvního stupně „jasně dává najevo pochybení žalované, avšak její výše odpovídá výši porušené povinnosti“.

6. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 151 900 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III napadeného rozsudku).

7. Odvolací soud se po skutkové stránce ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž ve svém rozhodnutí vycházel. Odvolací soud rovněž souhlasil s právními závěry soudu prvního stupně o tom, že smluvní pokuta podle smlouvy o dílo utvrzovala (i) předmětnou oznamovací povinnost žalované. Dále měl odvolací soud za to, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně „je přiměřená“ a není v rozporu s dobrými mravy. Smluvní pokuta tak byla podle odvolacího soudu platně sjednána.

8. Odvolací soud ovšem následně přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že je namístě smluvní pokutu moderovat podle § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a uplatněný nárok snížit na přiměřenou výši. Při posuzování přiměřenosti uplatněného nároku považoval odvolací soud za relevantní, že nedošlo ke vzniku škody, dílo bylo předáno řádně a včas a po celou dobu jeho provádění bylo bez přerušení zajištěno bankovní zárukou, jež přitom nebyla použita, přičemž k porušení povinnosti došlo toliko v jediném případě z důvodu dovolené zaměstnankyně žalované, jež své pochybení sama zjistila a napravila. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně považoval za přiměřenou smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně vypočtenou nikoli z výše bankovní záruky, nýbrž z jedné poloviny ceny díla bez daně z přidané hodnoty, neboť je podle odvolacího soudu nutno zohlednit, „že se nejedná o spotřebitelskou smlouvu, a vůlí smluvních stran bylo sjednání smluvní pokuty z výše ceny díla bez DPH“, jakož i to, že „se jednalo o dílo vyšší hodnoty, o zakázku České republiky dle zákona o veřejných zakázkách“.

II. Dovolání účastnic a vyjádření k nim II.A Dovolání žalobkyně

9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování otázky (ne)přiměřenosti uplatněné smluvní pokuty a její moderace podle § 2051 o. z. odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 76/2023“.

10. Odvolací soud podle žalobkyně věc nesprávně právně posoudil, jestliže z hlediska aplikace § 2051 o. z. považoval za relevantní, že žalobkyni porušením utvrzené smluvní povinnosti žalovanou nevznikla žádná škoda, ačkoliv při posuzování (ne)přiměřenosti smluvní pokuty sankčního charakteru je tato okolnost bez významu. Podle žalobkyně soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s R 76/2023, jelikož nesprávně posoudily funkci sjednané smluvní pokuty, nezabývaly se všemi relevantními okolnostmi, jakož ani zásadními zájmy

žalobkyně, jež měly být smluvní pokutou chráněny. Právní posouzení věci odvolacím soudem měla žalobkyně za nesprávné rovněž proto, že ačkoliv odvolací soud shledal, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,2 % denně „je přiměřené“, uplatněný nárok následně moderoval až pod hranici stranami sjednané výše smluvní pokuty.

11. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

12. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně, uvedla, že uplatněná smluvní pokuta je nepřiměřená, neboť její výše je navázána na celkovou cenu díla, ačkoliv smluvní pokuta utvrzovala toliko povinnost udržovat bankovní záruku v platnosti, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II.B Dovolání žalované

13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky (ne)přiměřenosti uplatněné smluvní pokuty a její moderace odchýlil od závěrů R 76/2023. Odvolací soud podle žalované pochybil, jelikož se nedostatečně zabýval funkcí stranami sjednané smluvní pokuty a následně přesto přistoupil k dalším krokům moderace smluvní pokuty vyplývajícím z R 76/2023. Jestliže však odvolací soud nezjistil, jakou měla smluvní pokuta funkci, nemohl následně uplatněný nárok moderovat. Žalovaná dále uvedla, že odvolací soud nepřihlédl k hodnotě a významu zajišťované smluvní povinnosti, neboť při stanovení přiměřené výše smluvní pokuty vycházel z ceny díla, ačkoliv smluvní pokuta utvrzovala (toliko) povinnost udržovat bankovní záruku v platnosti, nikoli povinnost k řádnému provedení díla.

14. Rozsudek odvolacího soudu je podle žalované rovněž nepřezkoumatelný, neboť se odvolací soud nevypořádal s námitkami žalované a (především) neučinil relevantní právní závěry ohledně funkce posuzované smluvní pokuty.

15. Konečně žalovaná namítla, že napadený rozsudek je rovněž materiálně nevykonatelný, neboť z jeho výroku I není zřejmé, jaká část rozsudku soudu prvního stupně se jím potvrzuje; odvolací soud nadto podle žalované vůbec nerozhodl o tom, v jaké části se žaloba zamítá. Podle žalované je nadto předmětný výrok neúplný, neboť z hlediska příslušenství stanoví toliko povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši 15 %, nicméně již neobsahuje údaj o tom, zda jde o sazbu denní, roční, měsíční či jinou.

16. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení, a aby žalované přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

17. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně pouze shrnula dovolací námitky žalované, uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je nesprávný, a ve zbytku odkázala na svoji dovolací argumentaci.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).

19. Obě dovolání byla podána včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 o. s. ř., přičemž za žalobkyni jedná osoba s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) a § 241 odst. 4 o. s. ř.] a žalovaná je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

20. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání obsahují náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jejich přípustností.

21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

23. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. III.A Přípustnost dovolání žalobkyně

24. Napadla-li žalobkyně dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, tedy i v té části výroku I, jíž odvolací soud změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 151 900 Kč s příslušenstvím, je její dovolání v uvedeném rozsahu subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), neboť v této části napadeného rozsudku bylo žalobě vyhověno, a žalobkyni tudíž nebyla způsobena žádná újma na jejích právech, jež by byla odstranitelná zrušením (či změnou) uvedené části napadeného rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

25. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobkyně ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud částečně potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 168 780,72 Kč s příslušenstvím).

26. Dovolání žalobkyně je právě v tomto rozsahu podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den prodlení dlužníka a její moderace podle § 2051 o. z., neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. III.B Přípustnost dovolání žalované

27. Napadla-li žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v té části výroku I, jíž odvolací soud částečně potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 168 780,72 Kč s příslušenstvím, je v tomto rozsahu její dovolání subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn). V této části napadeného rozsudku byla žaloba zamítnuta, a žalované tak nebyla způsobena žádná újma na jejích právech, která by byla odstranitelná zrušením (či změnou) uvedené části rozsudku (srov. judikaturu citovanou v bodu 24 odůvodnění shora).

28. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání žalované ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 151 900 Kč s příslušenstvím).

29. Dovolání žalované je právě v tomto rozsahu podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení téže právní otázky, pro niž bylo shledáno přípustným dovolání žalobkyně, tedy otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den prodlení dlužníka a její moderace podle § 2051 o. z., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

30. V části, v níž dovolání žalované směřuje proti výrokům II a III napadeného rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

31. Dovolání jsou důvodná, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá při řešení shora vymezených otázek na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

32. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoli.

33. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Rozhodná právní úprava

34. Podle § 2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

35. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty. Obecně k posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci podle § 2051 o. z.

36. V rozsudku velkého senátu R 76/2023 Nejvyšší soud uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.

37. Závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem. Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá.

38. Nejvyšší soud v R 76/2023 rovněž uvedl, že primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. Na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit za podmínek § 2913 o. z. O tom, zda strany sjednaly sankční smluvní pokutu, může svědčit i ujednání, jímž se odchýlily od ustanovení § 2050 o. z. Jednotlivé předpoklady liberace, zejména zohlednění předvídatelnosti a překonatelnosti překážky, sféry, odkud překážka pochází, skutečnost, zda dlužník učinil jakékoliv opatření, aby škodě zamezil, samy o sobě nesvědčí o nepřiměřenosti paušalizační smluvní pokuty. Význam mohou mít jen tehdy, jestliže by ve svém souhrnu představovaly důvod k liberaci, neboť dlužník by za způsobenou škodu podle § 2913 odst. 2 o. z. neodpovídal. Bude-li však posuzována přiměřenost sankční smluvní pokuty, mohou hrát roli i samy o sobě, neboť má-li mít pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní. U sankční smluvní pokuty lze zohlednit též otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl. Vzhledem k tomu, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. U sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny.

39. Ke shora uvedeným závěrům R 76/2023 se následně Nejvyšší soud přihlásil například ve svých rozsudcích ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1050/2022, ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2685/2023, ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 115/2024, ze dne 11. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 140/2024, ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024, ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2408/2024.

40. V návaznosti na závěry R 76/2023 pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024, doplnil, že z hlediska rozdělení břemene tvrzení a břemene důkazního je to věřitel, který – chce-li být úspěšný – musí v řízení tvrdit a prokázat, že určitá smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši (sazbě) a následně byla porušena. Dlužníka naopak tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Vedle tvrzení o konkrétní funkci smluvní pokuty a označení důkazů k jejich prokázání je proto dále na dlužníkovi, aby v řízení tvrdil a prokazoval skutečnosti týkající se výše škody vzniklé věřiteli, případné naplnění liberačních důvodů či okolnosti týkající se zavinění, jakož i další skutečnosti, jež jsou z hlediska vážení zájmů dlužníka a věřitele při porušení povinnosti relevantní v konkrétním případě. Nepodaří-li se v řízení objasnit okolnosti, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu, nemůže soud využít svého moderačního oprávnění a nárok na konkrétní smluvní pokutu snížit (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2408/2024). Posuzování přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (či jiné časové období) prodlení se splněním povinnosti

41. Shora uvedené závěry týkající se obecně posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace podle § 2051 o. z. (tj. v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014), Nejvyšší soud rozvedl samostatně ve vztahu ke smluvní pokutě sjednané sazbou za každý den (či jiný časový úsek) prodlení dlužníka v rozsudku ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 (srov. též na něj navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2408/2024).

V něm se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům, podle kterých v případě smluvní pokuty (která je na rozdíl od úroků z prodlení samostatným majetkovým nárokem) sjednané procentní sazbou ze stanovené částky (či konkrétní částkou) za každý den prodlení se splněním utvrzené povinnosti vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023).

Je-li tak v řízení uplatněn požadavek na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou (či konkrétní částkou) za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka, pak je uplatněný nárok tvořen součtem výše jednotlivých práv (nároků) na smluvní pokutu vzniklých za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) prodlení. Uvedená specifičnost takto sjednané smluvní pokuty se pak projeví i při posuzování její přiměřenosti na základě návrhu dlužníka podle zásad vyjádřených v R 76/2023.

42. Skutečnost, že v případě takto sjednané smluvní pokuty vzniká právo na smluvní pokutu každý den (či jiný sjednaný časový úsek) a dochází k opětovnému porušování smluvní povinnosti, umožňuje při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku (tvořeného součtem výše jednotlivých nároků) přihlížet ke změnám rozhodných okolností, k nímž došlo v průběhu prodlení. Má-li totiž soud při úvahách o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci přihlížet nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti (případně též k okolnostem, které sice nastaly po jejím porušení, avšak mají v porušení smluvní povinnosti původ a byly v době porušení povinnosti předvídatelné), pak v situaci, kdy v případě takto sjednané smluvní pokuty dochází k porušení smluvní povinnosti opětovně každý den (či jiný sjednaný časový úsek), mohou být odlišné pro každé takto nově vzniklé právo na smluvní pokutu i okolnosti rozhodné pro závěr o její (ne)přiměřenosti.

Nelze tedy vyloučit, že smluvní pokuta bude shledána (ne)přiměřenou po určitou dobu prodlení dlužníka [tj. (ne)přiměřeným bude nárok na smluvní pokutu vzniklý za určité období prodlení dlužníka], avšak za další (jiné) období prodlení dlužníka již (ne)přiměřenou nebude v důsledku změny rozhodných okolností. Soud proto může přistoupit k moderaci celkového uplatněného nároku na smluvní pokutu i tím způsobem, že sníží pouze (nepřiměřenou) smluvní pokutu požadovanou za část období prodlení dlužníka, přičemž (přiměřená) smluvní pokuta požadovaná za jiné období prodlení zůstane nedotčena.

Rozhodné vždy bude, zda výše smluvní pokuty za dané (i dílčí) období prodlení je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, jež byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (podle zjištěné funkce, kterou měla smluvní pokuta plnit). Například v případě smluvní pokuty, která měla podle zjištění soudu plnit výlučně (resp. převážně) paušalizační funkci, lze zohlednit skutečnost, že celková uplatněná výše smluvní pokuty, je (od určité doby prodlení) již ve zjevném nepoměru k výši škody, která věřiteli vznikla.

Dále například v případě smluvní pokuty, jež měla podle zjištění plnit sankční funkci, může soud při posouzení její (ne)přiměřenosti zohlednit skutečnost, že v období počátku prodlení nelze dlužníku v důsledku konkrétních okolností vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl, avšak že v dalším období prodlení takové okolnosti již pominuly. Při posouzení přiměřenosti takové smluvní pokuty také může mít význam rozsah, v němž byla smluvní povinnost porušena (zda byl dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou v plném rozsahu či pouze částečně), jakož i to, jak se rozsah plnění po dobu prodlení dlužníka měnil (srov. bod 27 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.

6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024).

43. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 s ohledem na okolnost, že takto sjednaná smluvní pokuta se s dobou prodlení dlužníka postupně navyšuje, taktéž uvedl, že je však možné při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu, přihlédnout též k tomu, zda a jak věřitel uplatňoval právo požadovat po dlužníku splnění povinnosti utvrzené smluvní pokutou. Je-li věřitel, vůči němuž je dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou, lhostejný k osudu své smluvní pokutou utvrzené pohledávky, nijak se o splnění povinnosti dlužníka v prodlení nezajímá, lze i tuto okolnost zohlednit při posouzení (ne)přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu za dobu prodlení dlužníka, neboť může svědčit o tom, že splnění povinnosti dlužníka utvrzené smluvní pokutou mělo pro věřitele ve skutečnosti nižší význam a že smluvní pokuta již neodpovídá zájmům věřitele narušeným prodlením, které měly být smluvní pokutou chráněny. Též Nejvyšší soud Československé republiky již před sto lety v rozhodnutí ze dne 16. 9. 1925, sp. zn. Rv I 1070/25 (publikovaném pod č. 5278/1925 ve Vážného sbírce, svazek VII-b, ročník 1925), dospěl při posouzení zmírnění smluvní pokuty sjednané za každý den prodlení dlužníka s vrácením sudu k závěrům, že nelze odhlížet též od věřitelovy pasivity a liknavosti ve vztahu k pohledávce utvrzené smluvní pokutou. V tomto ohledu lze připomenout též závěry přijaté v rozsudku ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024, v němž Nejvyšší soud s odkazem na tam citovanou komentářovou literaturu uzavřel, že jakkoliv neexistuje obecná povinnost vykonat právo ihned (v rámci lhůt tak může oprávněný učinit kdykoliv), může dřívější nečinnost (vyčkávání) a následný výkon práva představovat jeho zneužití, vyjdou-li najevo konkrétní okolnosti, které zneužití práva jednoznačně nasvědčují.

44. Závěrem Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 shrnul, že i v případě smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka je nezbytné při úvahách o její moderaci – na základě zjištění o funkcích, které měla smluvní pokuta plnit, o okolnostech známých v době jejího sjednávání a o okolnostech nastalých v průběhu trvání prodlení dlužníka (příp. o okolnostech nastalých později, které však měly původ v prodlení dlužníka a byly v době prodlení předvídatelné) – posoudit, zda je výše smluvní pokuty ve svém součtu (příp. za jednotlivá období prodlení) přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku prodlení dlužníka se splněním utvrzené smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (dále srov. již zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2408/2024). Posouzení v poměrech projednávané věci

45. V projednávané věci Nejvyšší soud shledal odvolacím soudem učiněné posouzení otázek (ne)přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu (v dovoláním celkově přípustném rozsahu 320 680,72 Kč s příslušenstvím) a její moderace podle § 2051 o. z. nesprávným. Odvolací soud při moderaci smluvní pokuty nesprávně zkoumal přiměřenost ujednání o smluvní pokutě, přičemž se ve svých úvahách v rozporu se shora citovanou judikaturou řádně nezabýval funkcí smluvní pokuty, nezohlednil konkrétní okolnosti věci významné právě vzhledem k funkci smluvní pokuty a náležitě nezhodnotil ani tu okolnost, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou). Úvahy odvolacího soudu tak lze považovat za zjevně nepřiměřené.

46. Odvolací soud se předně zabýval toliko přiměřeností denní sazby smluvní pokuty, a zkoumal tak (ne)přiměřenost samotného ujednání o smluvní pokutě, nikoli (ne)přiměřenost konkrétního uplatněného nároku na smluvní pokutu. V tomto duchu odvolací soud smluvní pokutu také postupem podle § 2051 o. z. moderoval, neboť ji namísto stranami sjednané výše 0,2 % denně z ceny díla snížil na výši 0,2 % denně z jedné poloviny ceny díla (viz bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Postup odvolacího soudu je tak v rozporu se závěry R 76/2023 a na něj navazující judikatury dovolacího soudu, podle nichž v poměrech současné právní úpravy (účinné od 1. 1. 2014) moderaci smluvní pokuty nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti smluvního ujednání (jako v poměrech předchozí právní úpravy). Odvolací soud tudíž při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. neměl zkoumat (ne)přiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž (ne)přiměřenost konkrétního žalobkyní uplatněného nároku na smluvní pokutu. Ve světle shora uvedeného jsou tak z hlediska moderace uplatněného nároku na smluvní pokutu nepřiléhavé úvahy odvolacího soudu o tom, že „se nejedná o spotřebitelskou smlouvu, a vůlí smluvních stran bylo sjednání smluvní pokuty z výše ceny díla bez DPH, žalovaná na toto ujednání přistoupila a smlouvu v tomto směru uzavřela“. Obdobně i soud prvního stupně pochybil, jestliže moderoval nikoli žalobkyní uplatněný nárok na smluvní pokutu, nýbrž zmírnil ve skutečnosti ujednání o smluvní pokutě (na sazbu 0,2 % denně z výše bankovní záruky; srov. k tomu bod 38 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

47. Při zkoumání (ne)přiměřenosti smluvní pokuty přitom odvolací soud neprovedl ani první krok (fázi) postupu soudu při moderaci smluvní pokuty vyplývající z rozsudku velkého senátu R 76/2023, neboť řádně nezkoumal, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Odvolací soud pominul, že vedle preventivní (nátlakové) funkce, kterou plní každá smluvní pokuta, může smluvní pokuta dále plnit výlučně paušalizační funkci, nebo výlučně funkci sankční, případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. Nezjistil-li odvolací soud (ani soud prvního stupně), jakou měla smluvní pokuta plnit funkci, nemohl ani (ve druhém kroku) náležitě zohlednit všechny okolnosti, jež jsou, právě z hlediska takto (ne)zjištěné funkce smluvní pokuty, v projednávané věci významné.

48. Jestliže pak odvolací soud při posuzování přiměřenosti uplatněné smluvní pokuty přihlížel (mimo jiné) k tomu, že žalobkyni v důsledku porušení oznamovací povinnosti žalovanou nevznikla škoda, jeví se taková úvaha přinejmenším jako předčasná, neboť bez náležitého zjištění o funkcích smluvní pokuty nelze posoudit, zda je daná okolnost z hlediska přiměřenosti uplatněného nároku významná či nikoli. Ze závěrů rozsudku velkého senátu R 76/2023 přitom vyplývá, že z hlediska moderace smluvní pokuty paušalizačního charakteru sice představuje otázka rozsahu (výše) škody významnou okolnost, avšak u ryze sankční smluvní pokuty výše škody významnou okolností není.

49. Ve svých úvahách o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty pak odvolací soud v rozporu s R 76/2023 nijak nezohlednil ani závěr, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), a že je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak i v tomto ohledu neúplné, a tudíž i nesprávné.

50. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovými vadami zatíženo nebylo.

51. Namítá-li žalovaná, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, Nejvyšší soud tento názor nesdílí. Otázkou, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval, přičemž judikatura je ustálena v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti takovému rozhodnutí. I když tedy rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Ačkoliv je odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu poměrně strohé, Nejvyšší soud napadený rozsudek nepovažuje za nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění i přesto představuje dostatečnou oporu k tomu, aby proti němu žalovaná měla možnost formulovat své námitky, což ostatně také učinila, jak je patrné z obsahu i rozsahu podaného dovolání (jakož i dovolání žalobkyně).

52. Konečně se Nejvyšší soud neztotožňuje ani s námitkou žalované, že napadený rozsudek je materiálně nevykonatelný, jelikož z jeho výroku I není zřejmé, jaká část rozsudku soudu prvního stupně se jím potvrzuje a v jaké části se žaloba zamítá, jakož ani to, s jakým časovým obdobím (ročním, měsíčním apod.) je spojen 15% úrok z prodlení.

53. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí vyplývat z výroku vykonávaného rozhodnutí. Výrok rozhodnutí lze vykládat v souvislosti se záhlavím rozhodnutí (zejména ohledně přesné individualizace oprávněného a povinného) nebo s jeho odůvodněním, jestliže obsah výroku blíže ozřejmuje, a je tedy možné s jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o obsahu a rozsahu uložených povinností, s přihlédnutím k povaze věci nebo k předepsanému způsobu exekuce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2142/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005, a ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2871/2020).

54. Jakkoliv lze žalované přisvědčit v tom, že ve výroku I napadeného rozsudku odvolacího není uvedeno, na jaké časové období je přisouzený „15% úrok z prodlení“ vázán, nezpůsobuje tato skutečnost materiální nevykonatelnost dotčeného výroku. Z odůvodnění napadeného rozsudku (viz bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) je totiž patrné, že jde o úrok z prodlení podle § 1970 o. z., jehož výše podpůrně (srov. § 1970 část věty za středníkem o. z.) vyplývá z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013, jež výši úroků z prodlení spojuje vždy s ročním obdobím; z uvedeného je tak zřejmé, že se jedná o úrok z prodlení ve výši 15 % ročně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1720/2004, uveřejněné pod číslem 47/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1266/2010, či ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 529/2012).

55. Předmětný výrok napadeného rozsudku pak nečiní materiálně nevykonatelným ani absence údaje o tom, v jaké částce byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (v jaké částce byla žaloba zamítnuta), neboť tuto skutečnost lze ozřejmit pouhým porovnáním výroku I napadeného rozsudku a výroků I a II rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud výrokem I napadeného rozsudku rozhodl tak, že výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 151 900 Kč s příslušenstvím; jinak tento výrok potvrdil. Z dotčeného výroku I napadeného rozsudku, ve spojení s výrokem II rozsudku soudu prvního stupně (jímž bylo žalobě vyhověno ohledně částky 16 880 Kč s příslušenstvím), je tak zřejmé, že žalobě bylo vyhověno co do částky 168 780 Kč s příslušenstvím, přičemž v rozsahu zbývající části uplatněného procesního nároku, tj. v částce 168 780,72 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta. S ohledem na shora uvedené má Nejvyšší soud za to, že nemohou vznikat žádné pochybnosti o obsahu či rozsahu povinnosti uložené předmětným výrokem, a žalovanou namítanou procesní vadou tak napadený rozsudek netrpí.

56. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

57. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.

58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 8. 2025

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu