23 Cdo 2838/2025-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně H. N., zastoupené JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, proti žalované R&M Bata Real s.r.o., se sídlem v Přerově, Přerov I-Město, Bratrská 84/2, identifikační číslo osoby 08691908, zastoupené Mgr. Davidem Šedivým, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, za účasti Českomoravského finančního institutu s.r.o., se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, identifikační číslo osoby 11995386, zastoupené Mgr. Jakubem Hafnerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem a o určení neplatnosti kupní smlouvy a zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 296/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 27 Co 85/2024-300, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 110 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované určení, že je vlastníkem v žalobě označených nemovitých věcí v k. ú. XY, obci XY, a dále určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 1. 9. 2022 a zástavní smlouvy ze dne 22. 7. 2021. Uvedla, že se stala výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí na základě usnesení o schválení smíru ze dne 24. 2. 2016 a že následně pod silným nátlakem uzavřela se žalovanou dne 30. 6. 2021 kupní smlouvu, jejímž účelem měl být pouze přechodný převod vlastnického práva s tím, že po uplynutí jednoho roku měly být nemovitosti vráceny žalobkyni bez jakéhokoli zatížení.
Žalobkyně tvrdila, že žalovaná dohodu porušila, nezaplatila jí kupní cenu, a poté dne 1. 9. 2022 podala návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch třetí osoby. Na základě uvedených tvrzení žalobkyně dovozovala, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem se obnovilo jejím odstoupením od kupní smlouvy, a navrhla proto, aby soud určil, že je jejich vlastníkem, a současně aby deklaroval neplatnost obou dotčených smluv, jež podle ní neměly být nikdy způsobilým titulem převodu.
2. Okresní soud Praha-západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 7 C 296/2022-65, zamítl žalobu o určení vlastnického práva k nemovitým věcem v k. ú. XY, obci XY (výrok I), zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 1. 9. 2022 a zástavní smlouvy vložené do
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II, ve výroku II v tom správném znění, že se zamítá žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 1. 9. 2022 a zástavní smlouvy ze dne 22. 7. 2021 (výrok I napadeného rozsudku), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výroky II a III napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV a V napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud pochybil, pokud jednal a rozhodl v její nepřítomnosti, přestože se řádně omluvila ze zdravotních důvodů a doložila okolnosti, které její osobní účast objektivně vylučovaly, čímž jí fakticky odňal možnost osobně se řízení účastnit a hájit svá práva. Žalobkyně má za to, že takový postup je v rozporu s § 101 odst. 3 o. s. ř. i se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1834/2015, a představuje vážné porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
5. Žalobkyně dále namítla, že v řízení před odvolacím soudem neměla možnost doplnit dokazování a že odvolací soud zcela pominul její důkazní návrh ze dne 10. 6. 2024, čímž mělo rovněž dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
6. Konečně žalobkyně brojila proti výrokům o náhradě nákladů řízení, jelikož měla za to, že přiznání nákladů řízení žalované a vedlejší účastnici v plném rozsahu je v rozporu s tím, že ona sama byla v řízení osvobozena od placení soudních poplatků v rozsahu 80 %, a nemohla tak nést povinnost hradit náklady procesně úspěšných účastníků v plném rozsahu.
7. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení, žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení a odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
8. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně a uvedla, že rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje po skutkové i právní stránce za správná a náležitě odůvodněná. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a aby současně zamítl i návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti.
9. Vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřila.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Námitka žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1834/2015, neboť v rozporu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a věc rozhodl v její nepřítomnosti, ačkoli se řádně a včas omluvila ze zdravotních důvodů, čímž jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před odvolacím soudem, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
15. Uvedenou dovolací námitkou totiž žalobkyně nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku (otázku procesního práva), na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025).
16. Ke shora uvedenému Nejvyšší soud dodává, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (což z obsahu spisu nevyplývá, neboť jednání odvolacího soudu dne 11. 6. 2024 byl přítomen právní zástupce žalobkyně; srov č. l. 156 spisu). Nejedná se totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 676/2022, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 386/2025).
17. Výše uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3871/2023, ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1277/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1127/2025). V kontextu projednávané věci nelze ani pominout, že případnou tzv. zmatečnostní vadu, spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., lze uplatnit žalobou pro zmatečnost.
18. Stejně tak vytýká-li odvolacímu soudu žalobkyně, že jí neumožnil doplnit dokazování či zcela pominul její důkazní návrh ze dne 10. 6. 2024, vystihuje opět vady řízení, k nimž by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v dané věci není.
19. K námitce žalobkyně, že odvolací soud zcela pominul její důkazní návrh ze dne 10. 6. 2024, dovolací soud uzavírá, že v projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1167/2024, nebo ze dne 31. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2660/2024, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Odvolací soud přitom ve svém rozhodnutí v projednávané věci srozumitelně vyložil, proč tvrzení a návrhy, které žalobkyně uplatnila v době bezprostředně před vyhlášením rozsudku, nepovažoval za právně relevantní pro posouzení sporu a neprováděl k nim další dokazování (srov. body 22 až 27 odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž z jeho odůvodnění je zřejmé, že zahrnul i tvrzení obsažená v přípise ze dne 10. 6. 2024, byť jej výslovně neoznačil.
20. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 21. V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výroky II až V rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně uhradit žalované a vedlejší účastnici náklady řízení před soudy nižších stupňů. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad právní moci a vykonatelnosti podle § 243 o. s ř., jenž jako návrh akcesorický sdílí osud dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1266/2025). 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 11. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu