23 Cdo 2882/2025-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní
věci žalobkyně AKTIFF, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Klimentská
1207/10, identifikační číslo osoby 24255262, zastoupené Mgr. Janem Vančurou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 629/59, proti žalované Allegro sp. z
o.o., se sídlem v Poznani, ul. Wierzbięcice 1B, Polská republika, registrační
číslo osoby 365331553, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v
Praze 7, U Garáží 1611/1, o ochraně práv vyplývajících z ochranné známky,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 35/2023, o dovolání žalované
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 1 Cmo
54/2024-52, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá, aby soud uložil žalované
povinnost zdržet se jednání spočívajícího v nabízení, distribuci, prodeji a
reklamě žalobkyní specifikovaných výrobků, jakož i povinnost stáhnout tyto
výrobky z trhu. Žalobkyně uvedla, že je vlastníkem kombinované ochranné známky
„JELEN“, číslo zápisu 369690, přičemž porušení svých práv vyplývajících z
ochranné známky shledává v tom, že žalovaná jako provozovatelka on-line tržiště
„Allegro“ na webových stránkách pod doménou allegro.cz umožňuje třetím osobám
nabízet a prodávat výrobky s označením shodným či podobným ochranné známce
žalobkyně. Ve vyjádření k žalobě ze dne 20. 2. 2024 žalovaná namítla
mezinárodní nepříslušnost Městského soudu v Praze.
2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 4.
2024, č. j. 10 Cm 35/2023-37, námitku mezinárodní nepříslušnosti Městského
soudu v Praze vznesenou žalovanou dne 20. 2. 2024 zamítl.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným
usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož
přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování mezinárodní
příslušnosti soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady
(EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu
soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel
I bis“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Soudního
dvora Evropské Unie (dále jen „Soudní dvůr“).
5. Podle žalované je nesprávný závěr odvolacího soudu, že v projednávané
věci je dána mezinárodní příslušnost českých soudů podle čl. 7 odst. 2 nařízení
Brusel I bis. Žalovaná namítla, že předpokladem aplikace uvedeného ustanovení
je „vznik újmy nebo hrozba jejího vzniku“, avšak žalobkyně podle jejího názoru
v tomto směru neučinila potřebná skutková tvrzení, neboť „netvrdila ani
neprokazovala žádné skutečné nebo hrozící zmenšení jejího již existujícího
majetku“. Následkem absence skutkových tvrzení ohledně vzniku či hrozby škody
na straně žalobkyně je podle žalované neexistence místa, kde taková škoda nebo
její vznik hrozí, v důsledku čehož v projednávané věci nebylo lze aplikovat čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Dle žalované jsou k projednání dané věci
mezinárodně příslušné soudy v Polské republice podle čl. 4 odst. 1 nařízení
Brusel I bis. 1. 2. V souvislosti s výše uvedeným žalovaná rovněž namítla, že se odvolací
soud nevypořádal s její (odvolací) námitkou ohledně nesprávné interpretace
závěrů rozsudku Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG
proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10. Žalovaná v dovolání
požádala o odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení a navrhla,
aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, případně i usnesení soudu
prvního stupně, zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. 3. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. 4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 5. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud
shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2
o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Námitka žalované, že odvolací soud pochybil při posouzení mezinárodní
příslušnosti soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud uvedenou otázku
posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Soudního
dvora. 9. Z ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora a na ni navazujících
rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že pojem „věci týkající se deliktní nebo
kvazideliktní odpovědnosti“ podle čl. 7 odst.
2 nařízení Brusel I bis je
nezbytné vykládat autonomně (tedy používat výklad, který nevychází ze zažitého
významu tohoto pojmu ve vnitrostátním právu, ale ze specifického významu v
kontextu daného předpisu), a to především s ohledem na systém a cíle tohoto
nařízení, za účelem zajistit jeho jednotné použití ve všech smluvních státech
(srov. například rozsudky Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, ve věci Athanasios
Kalfelis proti Bankhaus Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, C-189/87,
a ze dne 25. 10. 2011, ve spojených věcech, eDate Advertising GmbH proti X, a
Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, C-509/09 a C-161/10, dále
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1217/2022). Výraz „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ obsažený v
čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis tak Soudní dvůr vnímá jako nezávislý
koncept, který se vztahuje na všechny žaloby (návrhy), jež mají za cíl založit
odpovědnost žalovaného (směřují k určení odpovědnosti žalovaného) a jež
nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 13. 3. 2014, ve věci Marc Brogsitter proti
Fabrication de Montres Normandes EURL a Karsten Fräßdorf, C-548/12, ze dne 21. 4. 2016, ve věci Austro-Mechana Gesellschaft zur Wahrnehmung
mechanisch-musikalischer Urheberrechte Gesellschaft mbH proti Amazon EU S?rl a
dalším, C-572/14, a ze dne 16. 6. 2016, ve věci Universal Music International
Holding BV proti Michael Tétreault Schilling a dalším, C-12/15).1. 2. Co se týče určení místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné
události, které je jurisdikčním kritériem mezinárodní příslušnosti ve věcech
týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, pak z judikatury
Soudního dvora vyplývá, že slovní spojení „místo, kde došlo nebo může dojít ke
škodné události“, uvedené v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, se vztahuje k
místu, kde došlo k újmě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato
škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu
jednoho nebo druhého místa (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012,
ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10,
ze dne 16. 5. 2013, ve věci Melzer proti MF Global UK Ltd, C- 228/11, a ze dne
3. 4. 2014, ve věci Hi Hotel HCF SARL proti Uwe Spoering, C-387/12). 3. Místo škodní události vztahující se k místu, kde došlo k újmě nebo k
ní může dojít, ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, se může lišit v
závislosti na povaze práva, které bylo údajně porušeno. Riziko, že ke škodné
události dojde v určitém členském státě, existuje za podmínky, že právo, které
bylo údajně porušeno, je v tomto členském státě chráněno. Judikatura Soudního
dvora proto při identifikaci místa, kde vznikla újma, rozlišuje mezi zásahy do
osobnostních práv a zásahy do práv duševního vlastnictví (srov. rozsudky
Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U
Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10, a ze dne 3. 10. 2013, ve věci Peter Pinckney
proti KDG Mediatech AG, C-170/12). 4.
Z hlediska namítaného porušení práv k duševnímu vlastnictví
(konkrétně pokud šlo o mezinárodní příslušnost k rozhodování o porušení práv
vyplývajících z národní ochranné známky) Soudní dvůr konstatoval, že cíl
předvídatelnosti i řádného výkonu spravedlnosti hovoří s ohledem na místo, kde
došlo k újmě, ve prospěch příslušnosti soudů členského státu, v němž je dotyčné
právo chráněno. Soudy členského státu zápisu dotčeného práva totiž dokážou
nejlépe posoudit, zda bylo v popsané situaci toto právo skutečně porušeno. Proto za takové situace může být spor projednán soudy členského státu, v němž
je ochranná známka zapsána (srov. body 27, 28 a 39 odůvodnění rozsudku Soudního
dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U
Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10). 5. Soud příslušný podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, je přitom
oprávněn rozhodovat nejen o náhradě újmy skutečně způsobené majiteli chráněného
práva v důsledku jeho porušení, nýbrž i o žalobě na zdržení se zásahu do tohoto
práva (tzv. zápůrčí nárok). Použití tohoto ustanovení není podmíněno skutečným
vznikem újmy. Bylo by neslučitelné požadovat, aby žaloba na zdržení se jednání,
které je považováno za protiprávní, jejímž hlavním cílem je právě zabránění
vzniku škody, mohla být podána až poté, co tato škoda vznikla (srov. bod 28
odůvodnění rozsudku Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG
proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10, a dále rozsudky Soudního
dvora ze dne 1. 10. 2002, ve věci Verein für Konsumenteninformation proti Karlu
Heinzi Henkelovi, C-167/00, a ze dne 24. 11. 2020, ve věci Wikingerhof GmbH &
Co. KG proti Booking.com BV, C?59/19). 6. V souladu s výše uvedeným jsou i závěry rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, z níž vyplývá, že žaloby uplatňující tzv. zápůrčí nárok (například ve
sporech o zdržení se jednání poškozujícího kolektivní zájmy spotřebitelů nebo o
porušení unijního práva hospodářské soutěže) obecně spadají do kategorie žalob
týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2
nařízení Brusel I bis (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1217/2022, ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 30 Nd 220/2020, a ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Nd 228/2020, nebo ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo
5153/2017).1. 2. Z rozhodovací praxe Soudního dvora, jakož i z na ni navazující
judikatury Nejvyššího soudu, se dále podává, že ve stadiu ověření mezinárodní
příslušnosti soud, jemuž byla věc předložena, neposuzuje přípustnost ani
opodstatněnost žaloby podle pravidel vnitrostátního práva, ale identifikuje
pouze vazbu se státem, v němž má soud sídlo, odůvodňující jeho příslušnost
(srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 10. 2012, ve věci Folien Fischer AG a
Fofitec AG proti Ritrama SpA, C-133/11, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1217/2022). 3.
Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že předmětem civilního sporného
řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který se skládá ze základu
procesního nároku (žalobcem tvrzených právně významných skutečností) a předmětu
procesního nároku (žalobního petitu). Vylíčením právně významných rozhodujících
skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém
základě má soud rozhodnout (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo
1512/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo
3791/2016). 4. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud při
posuzování skutečností rozhodných z hlediska určení mezinárodní příslušnosti ve
smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis vycházel z obsahu žaloby a v ní
vylíčených tvrzení, podle nichž žalovaná zasahuje do práv žalobkyně
vyplývajících z národní ochranné známky „JELEN“, číslo zápisu 369690, a to tím,
že jako provozovatelka on-line tržiště „Allegro“ na webových stránkách pod
doménou allegro.cz umožňuje třetím osobám nabízet a prodávat výrobky s
označením shodným či podobným žalobkyní vlastněné ochranné známce. 5. Jestliže tak odvolací soud dospěl k závěru o mezinárodní příslušnosti
českých soudů podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis vycházeje z toho, že
žalobkyně se v řízení domáhá uložení povinnosti žalované zdržet se zásahů do
práv žalobkyně vyplývajících z národní ochranné známky zapsané v České
republice, a jde tedy „o věc týkající se deliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7
odst. 2 nařízení Brusel I bis, k jejímuž projednání jsou podle (shora citované)
judikatury Soudního dvora mezinárodně příslušné soudy členského státu, ve
kterém je právo z ochranné známky chráněno, jimiž jsou v projednávané věci
české soudy (viz body 23, 27 a 28 odůvodnění napadeného usnesení), učinil tak v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí Soudního dvora a Nejvyššího soudu. Námitka žalované tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že
se odvolací soud nevypořádal s (odvolací) námitkou žalované ohledně nesprávné
interpretace závěrů rozsudku Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci
Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10. Touto
námitkou totiž žalovaná odvolacímu soudu vytýká nedostatky v odůvodnění
napadeného usnesení, a namítá tak ve skutečnosti (toliko) vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud
přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost
dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou
námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o
sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 7. 2020, sp. zn.
23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo
3381/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025).1.
2. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v
§ 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl
podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
3. Jelikož bylo dovolání žalované odmítnuto, Nejvyšší soud již
samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad právní moci a
vykonatelnosti podle § 243 o. s ř., jenž jako návrh akcesorický sdílí osud
dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS
3425/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo
3326/2021, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021, a ze dne 25. 6. 2025,
sp. zn. 23 Cdo 1266/2025).
4. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto
rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení končí (§ 243b ve spojení s § 151
odst. 1 o. s. ř.), a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod
číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu