23 Cdo 2882/2025-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně AKTIFF, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Klimentská 1207/10, identifikační číslo osoby 24255262, zastoupené Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 629/59, proti žalované Allegro sp. z o.o., se sídlem v Poznani, ul. Wierzbięcice 1B, Polská republika, registrační číslo osoby 365331553, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Garáží 1611/1, o ochraně práv vyplývajících z ochranné známky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 35/2023, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 1 Cmo 54/2024-52, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá, aby soud uložil žalované povinnost zdržet se jednání spočívajícího v nabízení, distribuci, prodeji a reklamě žalobkyní specifikovaných výrobků, jakož i povinnost stáhnout tyto výrobky z trhu. Žalobkyně uvedla, že je vlastníkem kombinované ochranné známky „JELEN“, číslo zápisu 369690, přičemž porušení svých práv vyplývajících z ochranné známky shledává v tom, že žalovaná jako provozovatelka on-line tržiště „Allegro“ na webových stránkách pod doménou allegro.cz umožňuje třetím osobám nabízet a prodávat výrobky s označením shodným či podobným ochranné známce žalobkyně. Ve vyjádření k žalobě ze dne 20. 2. 2024 žalovaná namítla mezinárodní nepříslušnost Městského soudu v Praze.
2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 4. 2024, č. j. 10 Cm 35/2023-37, námitku mezinárodní nepříslušnosti Městského soudu v Praze vznesenou žalovanou dne 20. 2. 2024 zamítl.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování mezinárodní příslušnosti soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „Soudní dvůr“).
5. Podle žalované je nesprávný závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci je dána mezinárodní příslušnost českých soudů podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Žalovaná namítla, že předpokladem aplikace uvedeného ustanovení je „vznik újmy nebo hrozba jejího vzniku“, avšak žalobkyně podle jejího názoru v tomto směru neučinila potřebná skutková tvrzení, neboť „netvrdila ani neprokazovala žádné skutečné nebo hrozící zmenšení jejího již existujícího majetku“. Následkem absence skutkových tvrzení ohledně vzniku či hrozby škody na straně žalobkyně je podle žalované neexistence místa, kde taková škoda nebo její vznik hrozí, v důsledku čehož v projednávané věci nebylo lze aplikovat čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Dle žalované jsou k projednání dané věci mezinárodně příslušné soudy v Polské republice podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 1.
2. V souvislosti s výše uvedeným žalovaná rovněž namítla, že se odvolací soud nevypořádal s její (odvolací) námitkou ohledně nesprávné interpretace závěrů rozsudku Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10. Žalovaná v dovolání požádala o odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení a navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, případně i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení.
3. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
5. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Námitka žalované, že odvolací soud pochybil při posouzení mezinárodní příslušnosti soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud uvedenou otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Soudního dvora.
9. Z ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora a na ni navazujících rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ podle čl. 7 odst.
2 nařízení Brusel I bis je nezbytné vykládat autonomně (tedy používat výklad, který nevychází ze zažitého významu tohoto pojmu ve vnitrostátním právu, ale ze specifického významu v kontextu daného předpisu), a to především s ohledem na systém a cíle tohoto nařízení, za účelem zajistit jeho jednotné použití ve všech smluvních státech (srov. například rozsudky Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, ve věci Athanasios Kalfelis proti Bankhaus Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, C-189/87, a ze dne 25.
10. 2011, ve spojených věcech, eDate Advertising GmbH proti X, a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, C-509/09 a C-161/10, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1217/2022). Výraz „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ obsažený v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis tak Soudní dvůr vnímá jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby (návrhy), jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného (směřují k určení odpovědnosti žalovaného) a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl.
7 odst. 1 nařízení Brusel I bis (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 13. 3. 2014, ve věci Marc Brogsitter proti Fabrication de Montres Normandes EURL a Karsten Fräßdorf, C-548/12, ze dne 21. 4. 2016, ve věci Austro-Mechana Gesellschaft zur Wahrnehmung mechanisch-musikalischer Urheberrechte Gesellschaft mbH proti Amazon EU S?rl a dalším, C-572/14, a ze dne 16. 6. 2016, ve věci Universal Music International Holding BV proti Michael Tétreault Schilling a dalším, C-12/15).1.
2. Co se týče určení místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, které je jurisdikčním kritériem mezinárodní příslušnosti ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, pak z judikatury Soudního dvora vyplývá, že slovní spojení „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, uvedené v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, se vztahuje k místu, kde došlo k újmě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10, ze dne 16. 5. 2013, ve věci Melzer proti MF Global UK Ltd, C- 228/11, a ze dne 3. 4. 2014, ve věci Hi Hotel HCF SARL proti Uwe Spoering, C-387/12).
3. Místo škodní události vztahující se k místu, kde došlo k újmě nebo k ní může dojít, ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, se může lišit v závislosti na povaze práva, které bylo údajně porušeno. Riziko, že ke škodné události dojde v určitém členském státě, existuje za podmínky, že právo, které bylo údajně porušeno, je v tomto členském státě chráněno. Judikatura Soudního dvora proto při identifikaci místa, kde vznikla újma, rozlišuje mezi zásahy do osobnostních práv a zásahy do práv duševního vlastnictví (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10, a ze dne 3. 10. 2013, ve věci Peter Pinckney proti KDG Mediatech AG, C-170/12). 4.
Z hlediska namítaného porušení práv k duševnímu vlastnictví (konkrétně pokud šlo o mezinárodní příslušnost k rozhodování o porušení práv vyplývajících z národní ochranné známky) Soudní dvůr konstatoval, že cíl předvídatelnosti i řádného výkonu spravedlnosti hovoří s ohledem na místo, kde došlo k újmě, ve prospěch příslušnosti soudů členského státu, v němž je dotyčné právo chráněno. Soudy členského státu zápisu dotčeného práva totiž dokážou nejlépe posoudit, zda bylo v popsané situaci toto právo skutečně porušeno. Proto za takové situace může být spor projednán soudy členského státu, v němž je ochranná známka zapsána (srov. body 27, 28 a 39 odůvodnění rozsudku Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10).
5. Soud příslušný podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, je přitom oprávněn rozhodovat nejen o náhradě újmy skutečně způsobené majiteli chráněného práva v důsledku jeho porušení, nýbrž i o žalobě na zdržení se zásahu do tohoto práva (tzv. zápůrčí nárok). Použití tohoto ustanovení není podmíněno skutečným vznikem újmy. Bylo by neslučitelné požadovat, aby žaloba na zdržení se jednání, které je považováno za protiprávní, jejímž hlavním cílem je právě zabránění vzniku škody, mohla být podána až poté, co tato škoda vznikla (srov. bod 28 odůvodnění rozsudku Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10, a dále rozsudky Soudního dvora ze dne 1. 10. 2002, ve věci Verein für Konsumenteninformation proti Karlu Heinzi Henkelovi, C-167/00, a ze dne 24. 11. 2020, ve věci Wikingerhof GmbH & Co. KG proti Booking.com BV, C?59/19).
6. V souladu s výše uvedeným jsou i závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že žaloby uplatňující tzv. zápůrčí nárok (například ve sporech o zdržení se jednání poškozujícího kolektivní zájmy spotřebitelů nebo o porušení unijního práva hospodářské soutěže) obecně spadají do kategorie žalob týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1217/2022, ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 30 Nd 220/2020, a ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Nd 228/2020, nebo ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 5153/2017).1.
2. Z rozhodovací praxe Soudního dvora, jakož i z na ni navazující judikatury Nejvyššího soudu, se dále podává, že ve stadiu ověření mezinárodní příslušnosti soud, jemuž byla věc předložena, neposuzuje přípustnost ani opodstatněnost žaloby podle pravidel vnitrostátního práva, ale identifikuje pouze vazbu se státem, v němž má soud sídlo, odůvodňující jeho příslušnost (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 10. 2012, ve věci Folien Fischer AG a Fofitec AG proti Ritrama SpA, C-133/11, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1217/2022). 3.
Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že předmětem civilního sporného řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který se skládá ze základu procesního nároku (žalobcem tvrzených právně významných skutečností) a předmětu procesního nároku (žalobního petitu). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016).
4. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud při posuzování skutečností rozhodných z hlediska určení mezinárodní příslušnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis vycházel z obsahu žaloby a v ní vylíčených tvrzení, podle nichž žalovaná zasahuje do práv žalobkyně vyplývajících z národní ochranné známky „JELEN“, číslo zápisu 369690, a to tím, že jako provozovatelka on-line tržiště „Allegro“ na webových stránkách pod doménou allegro.cz umožňuje třetím osobám nabízet a prodávat výrobky s označením shodným či podobným žalobkyní vlastněné ochranné známce.
5. Jestliže tak odvolací soud dospěl k závěru o mezinárodní příslušnosti českých soudů podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis vycházeje z toho, že žalobkyně se v řízení domáhá uložení povinnosti žalované zdržet se zásahů do práv žalobkyně vyplývajících z národní ochranné známky zapsané v České republice, a jde tedy „o věc týkající se deliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, k jejímuž projednání jsou podle (shora citované) judikatury Soudního dvora mezinárodně příslušné soudy členského státu, ve kterém je právo z ochranné známky chráněno, jimiž jsou v projednávané věci české soudy (viz body 23, 27 a 28 odůvodnění napadeného usnesení), učinil tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Soudního dvora a Nejvyššího soudu. Námitka žalované tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že se odvolací soud nevypořádal s (odvolací) námitkou žalované ohledně nesprávné interpretace závěrů rozsudku Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10. Touto námitkou totiž žalovaná odvolacímu soudu vytýká nedostatky v odůvodnění napadeného usnesení, a namítá tak ve skutečnosti (toliko) vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.), což však v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn.
23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025).1.
2. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
3. Jelikož bylo dovolání žalované odmítnuto, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti podle § 243 o. s ř., jenž jako návrh akcesorický sdílí osud dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1266/2025).
4. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení končí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.), a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu