23 Cdo 3207/2024-675
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně SYSTHERM s.r.o., se sídlem v Plzni, K Papírně 172/26, identifikační
číslo osoby 64830454, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se
sídlem v Plzni, Slovanská 982/136, proti žalované VAPES CE s.r.o., se sídlem v
Horní Suché, Stonavská 51/6, identifikační číslo osoby 25888595, zastoupené
Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, o zaplacení 1
123 724,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v
Havířově, pod sp. zn. 110 C 130/2016, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2024, č. j. 8 Co 130/2022-625, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 15 875 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se (po změně žaloby) na žalované domáhala zaplacení částky
1 123 724,60 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené části ceny díla účtované
žalované fakturami č. 6151775 (částka 591 324,60 Kč), č. 6161351 (částka 240
790 Kč) a č. 6151431 (částka 291 610 Kč). Tvrdila, že jí nárok na zaplacení
této části ceny díla vznikl na základě smlouvy o dílo, kterou uzavřela dne 3.
8. 2015 jako zhotovitelka s žalovanou jako objednatelkou a jejímž předmětem
bylo zhotovení technologie KPS, řídících systémů pro technologie KPS,
technologie vyvedení tepla štěpkových kotlů; dodání akumulační nádrže s
tepelnou izolací do kotelny, dispečerského pracoviště pro celou tepelnou
soustavu technologií s vizualizačním programem včetně oživění a dodání a
instalace optické datové sítě bez výkopových a stavebních prací (dále jen
„předmětná smlouva o dílo“). Předmětná smlouva o dílo (jako subdodavatelská
smlouva) byla uzavřena poté, co žalovaná zvítězila ve výběrovém řízení na
veřejnou zakázku „Příbram – snížení energetické náročnosti a využití OZE pro
vytápění věznice Příbram“.
2. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 24. 2.
2022, č. j. 110 C 130/2016-459, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze
dne 23. 10. 2023, č. j. 110 C 130/2016-553, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 1 123 724,60 Kč se zákonnými úroky z prodlení vždy ve výši
8,05 % ročně z částky 1 922 503,70 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016, z
částky 1 675 850 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016, z částky 533 610 Kč
za dobu od 27. 2. 2019 do zaplacení, a z částky 591 324,60 Kč za dobu od 27. 2.
2019 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala
na žalované zaplacení zákonných úroků z prodlení vždy ve výši 8,05 % ročně z
částky 533 610 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 26. 2. 2019, z částky 591 324,60
Kč za dobu od 2. 2. 2016 do 26. 2. 2019 a z částky 240 790 Kč za dobu od 30.
10. 2016 do 26. 2. 2019 (výrok pod bodem II) a rozhodl o povinnosti žalované
zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 369 996 Kč (výrok pod bodem
III).
3. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem (vydaným poté,
co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4.
5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 337/2023, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako
dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) rozhodnutí
soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I zrušil ohledně zákonného úroku z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 210 Kč za dobu od 27. 2. 2019 do
zaplacení a v tomto rozsahu řízení zastavil, jinak jej potvrdil (výrok I), ve
výroku pod bodem II rozsudek okresního soudu potvrdil ohledně zákonného úroku z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 242 000 Kč za dobu od 28. 6. 2016 do 26.
2. 2019 a změnil jej ohledně zákonných úroků z prodlení vždy ve výši 8,05 %
ročně z částky 533.610 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016, z částky 291
610 Kč za dobu od 28. 6. 2016 do 26. 2. 2019, z částky 591 324,16 Kč za dobu od
2. 2. 2016 do 26. 2. 2019 a z částky 240 790 Kč za dobu od 30. 10. 2016 do 26.
2. 2019 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni takto specifikované
úroky z prodlení (výrok II); uložil žalované povinnost zaplatit na náhradu
nákladů řízení žalobkyni částku 523 357,43 Kč (výrok III) a České republice
částku 6 959 Kč (výrok IV) a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 198 493 Kč (výrok V).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, v
němž namítla nesprávné právní posouzení věci. Navrhla zrušení napadeného
rozhodnutí (jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně) a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Konkrétně žalovaná předložila dovolacímu soudu
k řešení následující otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit
od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. dílem je považovala za neřešené v
rozhodovací praxi dovolacího soudu:
1) Zda obstojí výklad předmětné smlouvy o dílo provedený odvolacím
soudem, že podpis dodacích listů a předávacích protokolů nebyl stranami
sjednanou hmotně právní podmínkou provedení díla a vzniku nároku na zaplacení
ceny díla, ale jen důkazem o předání zhotoveného díla, a zda odvolací soud
postupoval při výkladu předmětné smlouvy o dílo v souladu s § 555 a násl.
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a tato
ustanovení správně aplikoval v poměrech projednávané věci (dále jen „první
otázka“). Výklad provedený odvolacím soudem měla žalovaná za chybný,
neodpovídající zákonu a nemající oporu v provedeném dokazování. Zdůrazňovala
gramatické znění smlouvy, části výpovědí jednatelů účastníků a vyjádření
účastníků v průběhu řízení. Měla za to, že podle následného chování žalované
(proplácení některých vystavených faktur žalobkyni i bez podpisu předávacích
protokolů jednatelem žalované) mohl nastat maximálně stav připouštějící různý
výklad užitého výrazu v předmětné smlouvě o dílo a byla namístě aplikace § 557
o. z. a vyložení tohoto výrazu v neprospěch žalobkyně, která jej užila jako
první. Podpis jednatele žalované na předávacích protokolech o předání díla měl
odvolací soud podle žalované při řádně provedeném výkladu posoudit jako
hmotněprávní podmínku předání díla, a jelikož tak neučinil, nerespektoval ani
závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010,
o přednosti odlišně sjednané doby vzniku práva na zaplacení ceny díla před
zákonem stanovenými podmínkami vzniku tohoto práva.
2) Zda došlo k porušení zásady „dvojinstančnosti řízení“, neumožnil-li
odvolací soud provést výklad smlouvy o dílo v souladu s pokyny kasačního
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 337/2023 (dále jen
„druhá otázka“). Žalovaná se domnívala, že odvolací soud postupoval v rozporu s
předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci, v němž bylo
vytknuto neprovedení řádného výkladu smlouvy též soudu prvního stupně, pokud
výklad smlouvy provedl sám a nezrušil rozsudek soudu prvního stupně
3) Jaká je povaha ujednání smlouvy o dílo v článku III. odst. 3, že dílo
je provedeno tak, že je prosto vad a nedodělků, a koho tíží důkazní břemeno
stran toho, že dílo je prosto vad a nedodělků (dále jen třetí otázka“). S
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo
5243/2014, žalovaná odvolacímu soudu vytýkala absenci přezkoumatelné právní
úvahy k této otázce a v tom spatřovala procesní vadu a současně nesprávné
právní posouzení věci. Tvrdila, že absence vad a nedodělků díla byla
hmotněprávní podmínkou provedení díla, a tedy vzniku nároku na zaplacení ceny
díla, že ohledně existence vad a nedodělků díla tížilo důkazní břemeno
žalobkyni, která jej neunesla. Dodala též, že pokud odvolací soud považoval
její tvrzení a doložení vad díla za nedostatečné, měl ji poskytnout přiměřenou
lhůtu k doplnění.
4) Zda hodnocení znaleckého posudku Ing. Jiřího Ryndy odvolací soud
provedl v souladu s pravidly důkazního hodnocení znaleckého posudku ve světle
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne
28. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 325/2001 (dále jen „čtvrtá otázka“). Podle žalované
znalecký posudek Ing. Jiřího Ryndy nelze považovat za řádný, odborný, logický a
přesvědčivý, neboť vady při jeho vypracování (místní šetření bez uvědomění
stran sporu a fotodokumentace, absence odborného šetření a odbornosti znalce ve
vztahu k posouzení optické datové sítě) jej jako důkaz „zcela deklasovaly“ a
neobstojí hodnocení tohoto posudku soudem, z nějž vyplývá, že dílo bylo ke dni
místního šetření zhotoveno bez vad a nedodělků.
5) Zda v poměrech projednávané věci obstojí závěr odvolacího soudu, že
dílo (jeho jednotlivé fakturované části) bylo zhotoveno bez vad a nedodělků, a
to k datům 30. 10. 2015, 9. 11. 2015 a 29. 1. 2016, a zda žalobkyni vznikl
nárok na zaplacení ceny díla a na úrok z prodlení v podobě a výši, v jaké byl
odvolacím soudem přiznán (dále jen „pátá otázka“). Namítala, že úvaha
odvolacího soudu, který provedení díla (jeho částí) v uvedených termínech
dovodil za zápisů z kontrolních dnů, dodacích listů, předávacích protokolů a z
výpovědi v rozsudku jmenovaného svědka a podpůrně ze znaleckého posudku Ing.
Jiřího Ryndy, je v rozporu s pravidly pro hodnocení důkazů a je zatížena
opomenutými důkazy, což podle ní představuje porušení práva na spravedlivý
proces a nesprávné právní posouzení věci. Zdůrazňovala zejména neprovedení
výslechu některých svědků a zpracovatelů odborného vyjádření k existenci vad
průběžně vytýkaných v průběhu soudního řízení, nevyžádání zadávací projektové
dokumentace určující obsah povinností žalobkyně. Tvrdila, že dílo nebylo
provedeno v souladu se zadávací projektovou dokumentací a nebylo zhotoveno bez
vad a nedodělků, pročež nevznikl nárok žalobkyně na zaplacení ceny díla.
6) Zda mezi účastníky a společností Foremans, s. r. o., byla uzavřena
trojstranná dohoda o tom, že žalovaná uhradí kulové kohouty společnosti
Foremans, s. r. o., a zda tedy žalobkyni vznikl nárok na jejich zaplacení (dále
jen „šestá otázka“). Podle žalované odvolací soud konstatoval existenci takové
dohody, avšak pochybil při následné úvaze, že od smlouvy bylo odstoupeno, resp.
došlo k jejímu zrušení tím, že žalovaná neuhradila další fakturované částky,
které jsou předmětem sporu (což měla být součást uvedené dohody). Odvolacímu
soudu vytýkala, že se obsahem této dohody blíže nezabýval a neprovedl její
výklad podle pravidel § 555 a násl. o. z. V té souvislosti namítla odchýlení od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (kasačního rozsudku ze dne 4. 5.
2023, sp. zn. 23 Cdo 337/2023, a dále např. rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp.
zn. 23 Cdo 1505/2013). Současně také tvrdila, že kulové kohouty uvedená
společnost dodala a žalované je uhradila, což mělo vyplývat z předloženého
pokladního dokladu ze dne 27. 10. 2016, který odvolací soud odmítl provést k
důkazu a ani nevyslechl navrhované svědky.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Dovolání
považovala za nedůvodné.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
[srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s.
ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Nejvyšší soud předně uvádí, že z povahy dovolání jakožto opravného
prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze
tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 30. 7. 2014, sp.
zn. 33 Cdo 1303/2014, či ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015).
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně „ve výroku I a II rozsudku
odvolacího soudu v celém rozsahu, kromě té části výroku I odvolacího soudu,
kterou byl ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1
210 Kč za dobu od 27. 2. 2019 do zaplacení rozsudek zrušen a v tomto rozsahu
řízení zastaveno“. Napadla dovoláním tedy i tu část výroku II rozsudku
odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem II ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z
částky 242 000 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016. Napadené rozhodnutí
však v této části nezpůsobuje v poměrech žalované žádnou újmu odstranitelnou
tím, že dovolací soud toto rozhodnutí změní či zruší, proto je dovolání v tomto
rozsahu podáno neoprávněnou osobou, tj. je subjektivně nepřípustné.
10. Přípustnost dovolání nezaloží první otázka, jíž žalovaná
zpochybňovala postup odvolacího soudu při výkladu sporného ujednání předmětné
smlouvy o dílo, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od
judikatury Nejvyššího soudu, vyložil-li toto ujednání v souladu s jím zjištěným
úmyslem (záměrem) smluvních stran, posuzovaným s přihlédnutím k praxi mezi nimi
zavedené, k tomu, co uzavření smlouvy předcházelo, a následnému chování stran a
nevycházel-li jen z jazykového znění sporného smluvního ujednání, na které v
dovolání poukazovala žalovaná (srov. například rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp.
zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč., nebo rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č.
4/2019 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018,
uveřejněný pod č. 5/2021 Sb. rozh. obč.). Měl-li přitom odvolací soud po
provedeném výkladu učiněném podle pravidel obsažených v § 556 o. z. za
objasněné, že podepsání předávacích protokolů jednatelem žalované, jež bylo
uvedeno v textu smlouvy, nebylo stranami vnímáno jako hmotněprávní podmínka
předání díla, nýbrž jako důkaz o předání a převzetí díla, již neměl důvod pro
aplikaci ustanovení § 557 o. z., jež se použije tehdy, připouští-li výraz
použitý v právním jednání různý výklad, který se nepodařilo vyjasnit postupem
podle § 556 o. z. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12.
2022, sp. zn. 23 Cdo 71/2022).
11. Námitky žalované k výsledku hodnocení jednotlivých důkazů, z nichž
odvolací soud dovodil skutkový závěr o úmyslu stran, přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř. založit nemohou, neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže
být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku
procesního práva řešenou odvolacím soudem nemohou tudíž přivodit ani závěr o
přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. –
dále jen „R 4/2014“, nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne
25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo
12/2015).
12. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nepochybil při výkladu předmětné
smlouvy o dílo, nemůže založit přípustnost dovolání též námitka žalované o
nerespektování závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23
Cdo 2664/2010, která vychází z předpokladu, že výsledkem výkladu smlouvy o dílo
měl být závěr o sjednání podpisu předávacích protokolů jako hmotněprávní
podmínky vzniku práva na zaplacení ceny díla (resp. ceny jednotlivých částí
díla). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné,
totiž Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
13. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani druhá otázka, neboť
zásada dvojinstančnosti řízení, jak byla formulována starší judikaturou
Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III.
ÚS 139/98, který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) a poté i Nejvyššího soudu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98,
uveřejněný pod č. 30/2000 Sb. rozh. obč.), již byla vývojem legislativy (srov.
novelu občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury
překonána. Nejvyšší soud výslovně vyjádřil již v rozsudku ze dne 11. 1. 2011,
sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského
soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem (srov. též například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20).
14. Nadto nelze přisvědčit námitce žalované, že se odvolací soud
odchýlil od závěrů předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v
této věci tím, že na základě doplněného dokazování sám provedl výklad předmětné
smlouvy o dílo. V předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyšší soud vytkl odvolacímu
soudu nesprávné právní posouzení věci v otázce aplikace výkladových pravidel,
což bylo důvodem pro zrušení tehdy napadeného rozhodnutí, nijak se však
nevyjádřil k tomu, zda má být v dalším řízení řádný výklad smlouvy proveden
soudem prvního stupně, nebo soudem odvolacím.
15. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud shledal nárok žalobkyně
důvodným i pro případ, kdyby výkladem smlouvy bylo možné dojít k závěru, že
podpis předávacího protokolu byl hmotněprávní podmínkou nároku na zaplacení
ceny díla. Odmítnutí podpisu předávacího protokolu jednatelem žalované za
daných zjištěných okolností totiž měl za obstrukční jednání, tj. zjevně takové
jednání žalované považoval za zneužívající, které nepožívá právní ochrany.
Tento další závěr odvolacího soudu žalovaná v dovolání relevantně
(prostřednictvím vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle §
237 o. s. ř.) nezpochybnila a jeho správnost tak nebyla otevřena dovolacímu
přezkumu. Za uvedené situace by se tak nemohlo v poměrech žalované nijak
příznivě projevit ani případné odlišné vyřešení otázky správnosti postupu
odvolacího soudu při výkladu právního jednání, což též činí její dovolání v
tomto rozsahu nepřípustným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
16. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i
to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na
jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující
(srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn.
29 NSČR 53/2013).
17. Dovolání není přípustné ani pro řešení třetí otázky, neboť na jejím
řešení napadené rozhodnutí nezávisí (nebylo pro napadené rozhodnutí určující).
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že dílo bylo dokončeno
řádně, tedy že v době dokončení bylo funkční a nevykazovalo žádné vady (srov.
odstavce 24, 25, 26 a 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Za tohoto stavu
nebylo určující pro napadené rozhodnutí posouzení, zda ujednání čl. III odst. 3
(resp. 4) smlouvy o dílo, podle kterého je dílo provedeno, je-li prosto vad a
nedodělků, mělo povahu hmotněprávní podmínky pro vznik práva na zaplacení ceny
díla či nikoliv, ani to, koho tížilo důkazní břemeno k prokázání skutečnosti,
že dílo bylo prosto vad a nedodělků. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek
odvolacího soudu založen na zjištěném skutkovém stavu o funkčnosti a
bezvadnosti provedeného díla (resp. jeho částí) v době dokončení a fakturace
(dílčích částí) ceny díla žalobkyní (správnost takového skutkového zjištění
nepodléhá dovolacímu přezkumu), byla zjevně podle odvolacího soudu i taková
případná hmotněprávní podmínka splněna. Nešlo též o stav označovaný jako „non
liquet“, tj. o situaci, v níž by byla pro napadené rozhodnutí určující otázka,
kterou ze stran sporu tížilo důkazní břemeno k prokázání rozhodné skutečnosti
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1901/2024).
18. Prostřednictvím námitky, že jí nebyla poskytnuta dodatečná lhůta k
doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání existence vad díla, žalovaná
uplatňuje tvrzení o existenci vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou
způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k
jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v
projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o tomto údajném procesním
pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva,
která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání
tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.
2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
19. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží ani čtvrtá
otázka. Odvolací soud se při hodnocení znaleckého posudku Ing. Jiřího Ryndy
(při něm odkázal i na zjištění soudu prvního stupně – viz odstavec 28
odůvodnění napadeného rozhodnutí) neodchýlil od žalovanou citované judikatury,
vycházel-li z toho, že znalec zodpověděl dotaz, zda dílo bylo dokončeno řádně a
bez vad (úplnost posudku ve vztahu k zadání), neměl-li pochybnosti o úplnosti
použitých podkladů a přesvědčivosti posudku, tedy o logickém odůvodnění jeho
závěrů (soud prvního stupně, na jehož hodnocení odvolací soud odkázal, o
přesvědčivosti nepochyboval – viz odstavec 23 odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně) a posuzoval-li též soulad s ostatními provedenými důkazy
(závěry znaleckého posudku hodnotil též v kontextu z obsahem výpovědi slyšených
svědků a provedených listinných důkazů). Nadto lze dodat, že závěr o
neexistenci vad díla (jeho částí) a jeho funkčnosti v době dokončení a
fakturace žalobkyní (od níž odvolací soud odvíjel též důvodnost nároku na
požadované úroky z prodlení) měl odvolací soud za zjištěný zejména z jiných
provedených důkazů s tím, že znaleckým posudkem byla prokázána pouze (pozdější)
funkčnost díla ke dni 26. 2. 2019 (srov. odstavec 26 odůvodnění napadeného
rozsudku).
20. Prostřednictvím argumentace k páté otázce žalovaná v dovolání
zpochybňovala zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů provedené odvolacím
soudem ohledně bezvadnosti a funkčnosti díla (jeho částí) v době jeho
dokončení, na jehož základě odvolací soud založil svůj právní závěr v otázce
vzniku práva žalobkyně na zaplacení ceny díla. Jinak řečeno žalovaná
prostřednictvím uvedené otázky ve skutečnosti nezpochybňovala správnost
uvedeného právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž
odvolací soud své právní posouzení založil. Takovým způsobem však nesprávnost
právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových
závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu
či na zpochybňování samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem opírajícího se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov.
například již výše citované R 4/2014).
21. Pro úplnost lze dodat, že v posuzované věci dovolací soud neshledal
ani extrémní rozpor mezi závěrem odvolacího soudu o skutkovém stavu a
provedenými důkazy, či nepřípustnou libovůli při hodnocení provedených důkazů,
tj. nešlo o výjimečný případ, kdyby skutková otázka s ohledem na její průmět do
základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016).
22. Ani žalovanou předložená námitka, podle které soudy v řízení
nesprávně odmítly provést některé jí navrhované důkazy, aniž by takový postup
blíže odůvodnily, čímž tyto důkazy opomněly, přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř. nezakládá. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního
soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O
tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech
nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k
porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými
důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou
relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané
řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu
srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo
3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález
Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). V nyní posuzované
věci přitom odvolací soud ve svém rozhodnutí (i s odkazem na závěry obsažené v
rozhodnutí soudu prvního stupně) zdůvodnil, na základě jakých provedených
důkazů a jejich hodnocení dospěl ke svému skutkovému závěru o neexistenci vad
díla a jeho funkčnosti v době dokončení a fakturace ceny díla a srozumitelně
vyložil (i z vzhledem k závěrům soudu prvního stupně), z jakého důvodu
považoval provedení dalších navržených důkazů (včetně žalovanou akcentované
zadávací projektové dokumentace, či výslechu svědků) za nadbytečné, příp.
nepřípustné (pro rozpor se zásadou koncentrace řízení).
23. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces lze též dodat, že
žalovaná svými námitkami, jejichž prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu
způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformulovala žádnou
konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se
odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (příp. Nejvyššího
soudu) a neodkázala ani na žádná rozhodnutí Ústavního soudu (příp. Nejvyššího
soudu) řešící takovou otázku vztahující se k ochraně základních práv a svobod
(k nezbytnosti uplatnění námitky porušení práva na spravedlivý proces spolu s
vymezením konkrétní právní otázky a předpokladů její přípustnosti ve smyslu §
237 o. s. ř. srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
24. Dovolání není přípustné ani pro řešení šesté otázky, neboť její
řešení (tak, jak byla žalovanou formulována v dovolání), nebylo pro napadené
rozhodnutí určující. Jak uvedla sama žalovaná v dovolání, odvolací soud v
řízení neměl pochybnosti o tom, že byla uzavřena ústní dohoda, podle níž cenu
za provedení části díla (konkrétně za dodání kulových kohoutů), které žalobkyně
uskutečnila prostřednictvím společnosti Foremans, s. r. o., měla uhradit
žalovaná přímo této společnosti. Existence takové dohody byla zjištěna již
soudem prvního stupně, z jehož zjištění odvolací soud vycházel (srov. odstavec
18 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Pro rozhodnutí odvolacího soudu
naopak bylo určující až zjištění, že tato dohoda byla následně zrušena pro
nesplnění povinnosti žalované k úhradě dalších vystavených faktur, která byla
také její součástí.
25. Namítala-li žalovaná v rámci dovolací argumentace k šesté otázce
absenci řádného výkladu této dohody, pak ani tato námitka nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud nepostupoval v
rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (již výše citovanou), vycházel-
li ze závěrů soudu prvního stupně o obsahu dohody učiněných na základě výpovědi
jednatelů účastníků i na základě skutkových zjištění o tom, co takové dohodě
předcházelo, a z následného chování stran (dobropisování a následné opětovné
fakturování uvedené položky poté, co žalovaná řádně nehradila faktury). Nadto
žalovaná v rámci uvedené námitky vychází z tvrzení, že cenu kulových ventilů
společnosti Foremans, s. r. o., v roce 2016 uhradila, avšak takové zjištění
odvolací soud neučinil a nevycházel z něj při právním posouzení věci (tvrzení o
tom, že žalovaná zaplatila uvedené společnosti cenu za dodávku kulových
ventilů, bylo v řízení žalovanou poprvé uplatněno až po koncentraci řízení, v
předchozím průběhu řízení jednatel žalované uvedl, že tuto částku nezaplatil,
neboť od žalované dílo nepřevzal jeho objednatel).
26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl zčásti jako podané
neoprávněnou osobou [§ 218 písm. b) o. s. ř. ve spojení s 243c odst. 3 věta
první o. s. ř.] a zčásti jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu