23 Cdo 3576/2024

23 Cdo 3576/2024-156

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Aliance pro rodinu, z.s., se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby 72088061, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, proti žalované O. R., zastoupené Mgr. Filipem Hajným, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, o ochranu pověsti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 21/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024, č. j. 1 Cmo 45/2024-130,

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č. j. 12 Cm 21/2023-83, zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované zdržet se dalšího šíření nepravdivých difamačních výroků na stranu žalobkyně, že šíří Putinův hlas v Evropě a že je financována Ruskou federací (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit ze svého facebookového profilu příspěvek ze dne XY obsahující sestřih televizního pořadu, jehož se žalovaná účastnila a který je nadepsán „XY. XY“ (výrok II), zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované formulovat písemné zpětvzetí svých nepravdivých tvrzení a zaslat je žalobkyni do sedmi dnů od nabytí právní moci rozsudku a zároveň je v této lhůtě zveřejnit na svém facebookovém profilu ve znění uvedeném v rozsudku (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany své pověsti, do níž měla žalovaná zasáhnout výroky, které pronesla v debatním pořadu vysílaném komerční televizní stanicí, jehož se kromě žalované účastnil i místopředseda žalobkyně. Žalobkyně se charakterizuje jako spolek založený za účelem všestranné podpory rodiny založené na manželství muže a ženy, žalovaná je XY a XY.

3. Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že namítaný projev žalované je kombinací skutkových tvrzení a hodnotících soudů. Namítaný projev žalované zazněl v části diskuze týkající se „XY“. Odvolací soud zvlášť posuzoval část výroku, v níž žalovaná prohlásila, že „XY“ a zvlášť část, v níž uvedla, „XY“. Ohledně první části napadeného výroku dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že tato nevycházela z nepravdivého skutkového základu, jelikož režim fungující v současné době v Rusku prosazuje v rámci tématu „XY“ obdobné hodnoty jako žalobkyně. Zároveň se podle odvolacího soudu jedná zjevně o určitou nadsázku, která byla použita ke zvýšení atraktivity pořadu pro diváky, přičemž neobsahuje žádnou vulgaritu ani urážku. Ohledně tvrzení, že žalobkyně je financovaná z peněz plynoucích ze zdrojů v Ruské federaci, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná v namítaném projevu takové tvrzení neuvedla, pouze upozornila na spolupráci žalobkyně se spolky, které jsou financovány prostředky plynoucí z Ruské federace. Odvolací soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu při posouzení neoprávněnosti projevu zasahujícího do pověsti právnické osoby, zohlednil, že účastnice řízení jsou obě osoby veřejně činné a že zástupce žalobkyně zároveň tvrzení žalované dále v pořadu dementoval. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výrok žalované nepřekročil přípustnou míru kritiky a nepředstavuje neoprávněný výrok, který by odůvodňoval nutnost zásahu soudu.

5. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu co do prvního výroku v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky I až III rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyně namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu (kterou konkrétně citovala), při posouzení následujících otázek: (i) Zda odvolací soud v rozporu s ustanovením § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) svévolně opomněl námitky dovolatelky a nevypořádal se s její argumentací, že není pravdivé tvrzení žalované o financování spolku XY z Ruské federace; (ii) Zda odvolací soud v rozporu s § 132 o. s. ř. dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když v důsledku nesprávného výkladu obsahu výrazu „XY“ považoval výrok žalované za pouhou nadsázku a nikoli za tvrzení o propojení dovolatelky s politickými názory Vladimíra Putina; (iii) Zda odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce a zda soud musí vzít v úvahu celkový kontext věci a celkový tón a okolnosti případu a posuzovat výroky žalované v jejich vzájemném kontextu, včetně zohlednění vulgární povahy výroků; (iv) Zda odvolací soud dospěl v rozporu s § 135 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) k nesprávnému právnímu závěru, že dovolatelka jakožto právnická osoba nemůže z titulu zásahu do práva na ochranu pověsti uplatnit nárok odstraňovací.

7. Ve vztahu k otázkám (i) a (ii) dovolatelka namítá, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání žalobkyně odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.

9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolání není přípustné.

11. Otázka (i) přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Žalobkyně prostřednictvím této otázky odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její argumentací rozporující závěr soudu prvního stupně o financování spolku, s nimiž žalobkyně spolupracuje (spolek XY), z Ruské federace. Žalobkyně se však v řízení domáhala ochrany své pověsti vůči výroku žalované, že je žalobkyně financována Ruskou federací, a nikoli výroku, že jsou takto financovány jiné spolky. Odvolací soud přitom dospěl ke zjištění, že výrok o financování žalobkyně prostředky z Ruské federace ze strany žalované nezazněl.

12. Dovolací soud je přitom vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, či ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1455/2024).

13. Odvolací soud proto otázku týkající se způsobu financování jiných spolků neřešil (řešit nemusel) a na řešení této otázky proto rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Nejvyšší soud přitom ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

14. Otázkami (ii) a (iii) pak dovolatelka rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že výroky žalované představují výroky oprávněné, jelikož nepřesáhly míru dovolené kritiky. Otázkou (ii) namítá, že výrok, že žalobkyně „XY“, podle ní nepředstavuje nadsázku, nýbrž má za cíl vykreslit dovolatelku jako nositelku politických názorů Vladimira Putina, což ji mělo dehonestovat. Zároveň podle ní obsahuje výrok nepřiměřenou a klamavou analogii. V otázce (iii) pak dovolatelka rozporuje závěry odvolacího soudu o tom, že výroky pronesené žalovanou nepřesahují přípustnou míru kritiky, a namítá, že výroky jsou nepřiměřeně expresivní a vulgární. Tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají, neboť odvolací soud se při posouzení povahy výroků žalované od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

15. Ve vztahu k posouzení otázky, zda výrok způsobilý zasáhnout do pověsti právnické osoby je neoprávněný, odkazuje dovolací soud například na závěry uvedené v rozsudku ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2288/2023, a rozhodnutích v něm citovaných.

16. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu při posuzování neoprávněnosti zásahu do pověsti právnické osoby znevažujícím výrokem vyplývá, že je založeno na vzájemném poměřování střetávajících se ústavně zaručených práv, a to základního práva každého na zachování dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na svobodu projevu a na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2288/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019). Podmínky vzniku deliktních závazků z neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby je pak třeba posoudit vždy podle konkrétních okolností věci, kdy soudy zároveň vychází z rovnosti výše zmíněných práv (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009, a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010).

17. Ústavní soud ve své judikatuře formuloval test sestávající z osmi kritérií, které je třeba posuzovat při poměřování výše uvedených dvou ústavně zaručených práv. Podle Ústavního soudu tak při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu pověsti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně, 8) kdy tak učiní (tzn. například jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit (viz blíže nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, či nález ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 2296/14).

18. Při poměřování střetu uvedených ústavních práv zároveň z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že osoby dotčené debatou o věcech veřejných (tzv. osoby veřejného zájmu) požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011, uveřejněný pod číslem 31/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 2946/23).

19. Při posouzení neoprávněnosti uveřejnění výroku způsobilého zasáhnout do pověsti právnické osoby je nutno rozlišovat, zda má posuzovaný výrok povahu skutkového tvrzení či hodnotícího soudu (kritiky). Neoprávněným zásahem do práva na ochranu pověsti právnické osoby je v zásadě každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, za předpokladu, že takové tvrzení přesáhlo určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již tolerovat nelze (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, nebo ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010, či usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3568/2018, či ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 583/2023).

20. Mocenský zásah do svobody projevu za účelem ochrany pověsti jiných by se též měl dostavit subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud škodu není možno napravit jinak, tj. například užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jeho rozsudky a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2563/2009, či ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 524/2011, popř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03).

21. Ve vztahu k diskuzi o otázkách veřejného zájmu pak dovolací soud ve svých závěrech výchází ze závěrů rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého existuje jen malý prostor pro omezení politického projevu nebo diskuse o otázkách veřejného zájmu. Jedná se o oblast, ve které musí být jakákoli omezení svobody projevu vykládána úzce. Pro ospravedlnění takových omezení jsou nutné velmi pádné důvody. V takové diskusi nelze navíc vždy očekávat poskytování zcela objektivních informací, přípustná je určitá míra nadsázky nebo dokonce provokace, která má upoutat pozornost veřejnosti, nejsou-li prezentovány bezdůvodně urážlivou a nevhodnou formou nebo překračující obecně přijatelnou míru přehánění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2288/2023, či ve vztahu k čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 7. 1999, Ceylan proti Turecku, č. 23556/94, ze dne 25. 11. 1996, Wingrove proti Spojenému království, č. 17419/90, ze dne 7. 2. 2012, Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, ze dne 2. 10. 2012, Yordanova a Toshev proti Bulharsku, č. 5126/05, a ze dne 5. 7. 2016, Kurski proti Polsku, č. 26115/10). Dle rozhodování Ústavního soudu silnější ochrana svobody projevu vyplývá zejména ze skutečnosti, že se projev týká věci veřejné, jsou jím reprezentovány názory voličstva či tento projev jinak přispívá k veřejné debatě (srov. aktuálně např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 2946/23).

22. V projednávané věci odvolací soud předmětné výroky žalované podrobil posouzení v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího a Ústavního soudu (bod 19 až 28 napadeného rozhodnutí), přičemž po zohlednění zjištění o konkrétních skutkových okolnostech věci (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) dospěl k závěru, že obě účastnice představují osoby veřejného zájmu ve smyslu rozhodovací praxe dovolacího soudu a že projev žalované je kombinací skutkových a hodnotících soudů.

23. Zároveň pak odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění (jež, jak uvedeno již shora, dovolacímu přezkumu nepodléhá), že „režim fungující v současné době v Rusku prosazuje v rámci tématu ´manželství pro všechny´ hodnoty obdobné jako žalobkyně“. V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu tak odvolací soud posoudil, zda předmětná kritika nevycházela z nepravdivého skutkového základu. Na splnění judikatorně vyžadované podmínky věcnosti kritiky vyjádřené žalovanou proto nic nemění ani tvrzení žalobkyně, že se tyto hodnoty prosazují rovněž v některých jiných státech. Shledal-li pak odvolací soud rovněž, že kritika pronesená žalovanou představuje určitou formu nadsázky za účelem zvýšení atraktivity televizního pořadu, přičemž po celkovém posouzení jejího vyznění dospěl na základě zjištěných okolností projednávané věci k závěru, že hodnotící soudy žalované představují přiměřenou kritiku činnosti žalobkyně jako osoby veřejného zájmu, pak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu neodchýlil.

24. Jestliže žalobkyně namítá, že výroky žalované byly vulgární a nepřiměřeně expresivní, pak takový závěr ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Samotný právní závěr odvolacího soudu, že hodnocení činnosti žalobkyně ze strany žalované představuje jak co do obsahu, tak i co do formy přípustnou kritiku žalobkyně jako osoby veřejného zájmu, není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jak uvedeno shora.

25. K tomu pak lze připomenout především shora uvedené judikatorní závěry, podle kterých v diskusi o věcech veřejného zájmu je přípustná určitá míra provokace, která má upoutat pozornost veřejnosti, není-li prezentována bezdůvodně urážlivou a nevhodnou formou. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu přitom plyne, že žalovaná na adresu žalobkyně neuvedla žádnou vulgaritu ani urážku. Stejně tak nelze pominout závěr rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého by se mocenský zásah do svobody projevu za účelem ochrany pověsti jiných měl dostavit subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud škodu není možno napravit jinak, tj. například užitím přípustných možností k oponování vyjádřených názorů. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu přitom rovněž plyne, že předmětné výroky byly žalovanou vyřčeny v rámci televizní politické debaty, jíž se účastnil také zástupce žalobkyně, který kritice žalované oponoval a zpochybnil ji.

26. Rozporuje-li pak žalobkyně svojí argumentací skutková zjištění soudů o podobě výroků žalované, pak dovolací soud ve svém rozhodování opakovaně judikuje, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020).

27. K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry odvolacího soudu, jenž se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o podobě výroků žalované, v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem a soudem prvního stupně se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

28. Otázka (iv) přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelka v otázce namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dospěl k závěru, že právnickým osobám nenáleží uplatnit z titulu zásahu do práva na ochranu dobré pověsti nárok odstraňovací. Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí nedospěl k závěru, že v případě uplatnění práv na ochranu pověsti právnické osoby není možné důvodně požadovat nárok odstraňovací, nýbrž uvedl, že nárok, který požaduje žalobkyně (formulovat písemné zpětvzetí svých nepravdivých tvrzení, zaslat je žalobkyni a uveřejnit je na svém facebookovém profilu) svou povahou nepředstavuje nárok odstraňovací, nýbrž nárok na odčinění nemajetkové újmy.

29. Dovolatelka dále závěr odvolacího soudu o povaze požadovaného nároku rozporuje a namítá, že se při posouzení jeho povahy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ani v této části není dovolání přípustné, neboť na takové otázce napadené rozhodnutí (výlučně) nezávisí. Jestliže dovolatelkou nebyl úspěšně zpochybněn závěr odvolacího soudu o tom, že předmětné výroky nepředstavují neoprávněný zásah do pověsti žalobkyně, nemůže se již odlišné posouzení žalobou požadovaného nároku v poměrech žalobkyně nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

30. Namítá-li pak žalobkyně, že se odvolací soud nevypořádal s některými jejími námitkami, pak touto svojí argumentací nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž namítá existenci vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů. Námitky týkající se vad řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není.

31. Nad rámec uvedeného dovolací soud k namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podotýká, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci přitom z obsahu dovolacích důvodů vyplývá, že dovolatelce bylo z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, jak odvolací soud rozhodl a na základě jaké úvahy, neboť jeho právní posouzení v dovolání podrobně zpochybňovala.

32. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

33. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 9. 2025

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu