23 Cdo 3604/2023-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců a) B. S. a b) L. S., oba zastoupeni JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 686/38, proti žalovaným 1) M. S., zastoupené Mgr. Lenkou Červinkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lazaretní 925/9, a 2) V. S., zastoupenému Mgr. Robinem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 413/2, a 3) L. S., zastoupenému Mgr. Lenkou Červinkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lazaretní 925/9, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 240/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2023, č. j. 13 Co 79/2023-196, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 2) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5 400 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám České republiky – Městského soudu v Brně. III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 3) nemá žádný účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 39 C 240/2021-165, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že vlastníky spoluvlastnických podílů, každý ve výši ideální ?, k pozemku p. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – bytový dům č. p. XY, a pozemku p. č. XY, ostatní plocha, zeleň, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. XY, pro k. ú. XY, obec XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, je žalobce a) B. S., žalobce b) L. S., žalovaná 1) M. S. a žalovaný 2) V. S. (výroky I až IV). Dále zamítl žalobu, bylo určeno, že vlastníky spoluvlastnických podílů, každý ve výši ideální ?, k pozemku p. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – bytový dům č. p. XY, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. XY, pro k. ú. XY, obec XY, vedené.m Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, jsou žalobce a) B. S., žalobce b) L. S., žalovaná 1) M. S. a žalovaný 2) V. S. (výroky V až VIII). A rozhodl o nákladech řízení (výrok IX a X).
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 13 Co 79/2023-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v jeho výrocích I, II, III, IV, V, VI, VII a VIII (první výrok), změnil jej v nákladových výrocích (druhý a třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřovali podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení dvou otázek hmotného práva, z nichž jedna je rozhodována dovolacím soudem rozdílně a jedna nebyla v rozhodovací praxi dosud vyřešena.
4. První otázka dovolatelů se týkala posouzení právního úkonu, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, a to v tom směru, zda stačí, že účastníku právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu. Podle dovolatelů je judikatura k této otázce nejednotná. Na jedné straně vychází z toho, že určitost projevu vůle musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenána, a individualizace nemovitosti musí být v obligatorně písemném právním úkonu ohledně jejího převodu provedena natolik určitým způsobem, aby i třetím osobám bylo nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem právního úkonu. Dovolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, a na něj navazující judikaturu. Oproti těmto závěrům judikatury dovolatelé odkázali na rozhodovací praxi, podle které taxativně vymezené podmínky § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zkoumá toliko katastrální úřad v řízení o povolení vkladu vlastnických práv, a splnění požadavků zákona č. 265/1992 Sb., nemá dopad na určitost a srozumitelnost právního úkonu vyžadovanou § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dovolatelé namítali, že odvolací soud vycházel z nepřiléhavého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, neboť v něm byly řešeny zcela jiné skutkové okolnosti než v nyní projednávané věci. Podle dovolatelů požadavky zákona č. 265/1992 Sb. musí být naplněny v plném rozsahu a nelze je jednou formálně vyžadovat a podruhé bagatelizovat. Naplnění požadavků zákona č. 265/1992 Sb. je dle jejich názoru očekávatelným a nepřehnaným předpokladem pro určitost a srozumitelnost právního úkonu při nakládání s nemovitostmi.
5. Druhá otázka, formulovaná jako dosud v rozhodovací praxi neřešená, se vztahovala k platnosti listin, jež jsou doplněny až v rámci vkladového řízení osobou odlišnou od účastníků, ručně a nadto vadně dávno poté, co tyto listiny vznikly. Otázka se týkala procesní plné moci – dle dovolatelů svévolně doplněné zmocněncem (nikoli zmocnitelem), i vkladových listin. Druhou otázkou tedy dle dovolatelů bylo, zda taková procesní plná moc může být předpokladem pro hmotněprávní konání. Meritum sporu dle dovolatelů spočívalo v tom, v jaké podobě byly darovací smlouvy podepsány účastníky, a zda jejich verze s opravami a vpisky byla podepsána zástupkyní stran v souladu s vůlí stran smluv či nikoliv. Dovolatelé namítali, že neoprávněně pozměněná plná moc zmocněncem nemůže být platným oprávněním a základem k dalšímu jednání zmocněnce za zmocnitele. Jako zmocněnec účastníků proto nemohla JUDr. Vladimíra Odehnalová učinit rukopisné doplnění návrhů na vklad a darovacích smluv.
6. Dovolatelé dále namítali, že soudy obou stupňů pochybily, neboť nevyhověly návrhu na dokazování v podobě výslechu autorky vadných listin a autorky oprav (vpisků), JUDr. Vladimíry Odehnalové. Přitom je zřejmé, že pro řádné učinění závěru o zákonnosti postupu při provedení rukopisných oprav zástupkyní účastníků darovacích smluv se bez jejího výslechu nelze obejít. Dovolatelé rovněž namítali, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s odvolacími námitkami ohledně vad řízení před soudem prvního stupně.
7. Závěrem dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání uvedl, že žádnou z otázek v dovolání není založena jeho přípustnost. Uvedl, že soudy obou stupňů postupovaly podle ustálené rozhodovací praxe a že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně pokud dospěje k závěru o přípustnosti dovolání, aby je zamítl jako nedůvodné.
9. Ostatní žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
14. Dovolání není přípustné.
15. Vzhledem k tomu, že dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, není dovolání v rozsahu napadených nákladových výroků (druhý až pátý výrok rozsudku odvolacího soudu) přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. Dovolací soud předně uvádí, že námitka dovolatelů ohledně toho, že soudy pochybily, když nevyhověly jejich návrhu na provedení důkazu výslechem JUDr. Vladimíry Odehnalové, představuje námitku nedostatku při zjišťování skutkového stavu.
17. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, neboť dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
18. V projednávané věci navíc zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Soudy přitom ve svých rozhodnutích v projednávané věci srozumitelně vyložily, z jakého důvodu dovolateli navrhovaný důkaz neprovedly.
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelů ohledně nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o námitku vady řízení. Námitka vady řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť vadami řízení se dovolací soud zabývá podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
20. První otázka týkající se posouzení určitosti obligatorně písemného právního úkonu nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
21. Dovolatelům nelze přisvědčit v jejich argumentaci, že rozhodovací praxe dovolacího soudu k této otázce je nejednotná. Dovolateli odkazovaná judikatura týkající se požadavků na určitost označení nemovitosti v obligatorně písemném právním úkonu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96) není v rozporu se závěry judikatury, že nenaplnění požadavků stanovených v § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 265/1992 Sb., nemusí mít vliv na určitost a srozumitelnost právního úkonu podle § 37 obč. zák. Naopak, oba judikatorní závěry, které dovolatelé staví do kontrapozice, jsou spolu provázané a dovolací soud s nimi ve své rozhodovací praxi nakládá jako s rovnocennými východisky. To je zřejmé například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, na který dovolatelé rovněž odkazovali a který výslovně vychází jak ze závěrů judikatury o individualizaci nemovitosti v obligatorně písemném právním úkonu, tak i z toho, že je nezbytné rozlišovat hodnotící kritéria určitosti a srozumitelnosti právních úkonů, jejichž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, v občanskoprávní a katastrální rovině (konkrétně v řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti).
22. Dovolací soud tedy ve své ustálené rozhodovací praxi vychází jednak z toho, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z jejího textu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96). Podle konstantní judikatury v tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně („proti všem“), nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace nemovitosti v obligatorně písemném právním úkonu týkajícím se jejího převodu provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem právního úkonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001).
23. Zároveň dovolací soud ve své judikatuře reflektuje (aniž by tím byl jakkoliv narušen výše uvedený závěr o individualizaci nemovitosti v obligatorně písemném právním úkonu) nezbytnost rozlišování kritérií určitosti a srozumitelnosti právních úkonů, jejichž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, v občanskoprávní a katastrální rovině (konkrétně v řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti). K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 318/2003. V tomto směru Nejvyšší soud také judikoval, že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.; platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad nezkoumá (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněné pod č. 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění opravy uveřejněné v sešitě č. 2, ročníku 2001, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod II. stanoviska).
24. V již citovaném rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, pak Nejvyšší soud shrnul, že pokud převáděná nemovitost není ve smlouvě označena v souladu s požadavky podle zákona č. 265/1992 Sb., nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, která způsobuje jeho neplatnost. U nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě. Lze k tomu na podkladě dalšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2105/2006, dodat, že nemovitosti, jež jsou z důvodu faktické nemožnosti jejich fyzického označení jedinečným způsobem evidovány a popsány v katastru nemovitostí, nemusí být v právním úkonu nutně identifikovány všemi údaji vyžadovanými jinak katastrálními předpisy, pokud i při použití jen některých z těchto údajů je lze ve smlouvě jednoznačně individualizovat.
25. Pokud tedy odvolací soud vycházel při svém právním posouzení z toho, že z textu darovacích smluv bylo seznatelné, co bylo jejich předmětem, a že dílčí nedostatky v označení předmětu daru bylo možné odstranit výkladem projevu vůle, což také učinil, a vycházel z toho, že je třeba odlišit náležitosti darovacích smluv z pohledu občanského zákoníku a požadavky na náležitosti smlouvy stanovené zákonem č. 265/1992 Sb., a na základě toho dospěl k závěru, že darovací smlouvy nejsou absolutně neplatné pro neurčitost jejich předmětu (§ 37 obč. zák.), ačkoli označení předmětu daru (před opravou pro účely řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti, kterou provedla zmocněnkyně stran darovacích smluv) nebylo v souladu s požadavky zákona č. 265/1992 Sb., pak se od výše citované ustálené judikatury neodchýlil.
26. Ani druhá otázka, kterou dovolatelé formulovali jako otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou, nezaloží přípustnost dovolání. Tato otázka ve své podstatě směřovala k tomu, zda JUDr. Vladimíra Odehnalová, kterou strany darovacích smluv zmocnily pro zastupování ve vkladovém řízení, měla zmocnění k opravě vkladových listin a případně zda skutečnost, že listiny ručně opravila pro účely vkladového řízení, způsobila neplatnost těchto listin.
27. Na otázce, zda JUDr. Vladimíra Odehnalová měla zmocnění k opravě vkladových listin, napadené rozhodnutí nezávisí. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
28. Odvolací soud dospěl k závěru o určitosti vymezení předmětu darovacích smluv, a tedy o jejich platnosti bez ohledu na opravy, které v listinách provedla JUDr. Vladimíra Odehnalová pro účely řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti. Na jeho výsledné právní posouzení věci tak nemohlo mít posouzení druhé v dovolání formulované otázky vliv, neboť dle odvolacího soudu byl předmět smluv určitě a srozumitelně (tj. v souladu s § 37 obč. zák.) vymezen i před opravami, které byly provedeny až v rámci řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti. Ze stejného důvodu je pak irelevantní i druhá část této otázky, a to zda provedené ruční opravy mohly mít za následek neplatnost darovacích smluv, neboť jak správně uzavřel odvolací soud, oprava provedená pro účely řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti nemohla mít vliv na jeho závěr o určitě a srozumitelně projevené vůli stran darovacích smluv. I zde se projevuje výše uvedená v judikatuře akcentovaná nezbytnost odlišit požadavky na náležitosti právního úkonu podle § 37 obč. zák. od požadavků na náležitosti listin podle § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 265/1992 Sb.
29. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobců odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
30. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný 2) byl v dovolacím řízení úspěšný a má tak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v odměně za zastupování ustanoveným opatrovníkem, jímž je advokát, jejíž výši dovolací soud odvodil ze sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když tarifní hodnota věci činí 100 000 Kč (za dva soubory nemovitostí, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1665/2015), tedy v odměně ve výši 5 100 Kč, dále v paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 1 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem 5 400 Kč s tím, že povinnost náhrady je uložena k rukám státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný pod č. 109/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 5. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu