23 Cdo 3641/2023-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, ve věci žalobkyně ČEZ Prodej, a.s., se sídlem v Praze 4, Duhová 425/1, identifikační číslo osoby 27232433, zastoupené JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, proti žalované AQUAENERGY, s.r.o., se sídlem v Lipníku nad Bečvou, Loučská 503/31, identifikační číslo osoby 28567242, zastoupené JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 1794/17, za účasti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, jako vedlejší účastnice na straně žalobkyně, o zaplacení 229 363 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 201/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 6. 2023, č. j. 75 Co 62/2023-248, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 519 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. III. Ve vztahu mezi vedlejší účastnicí na straně žalobkyně a žalovanou žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení 229 363 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 16. 3. 2017 jako nedoplatku ceny za odebranou elektrickou energii v odběrném místě Bezručova 150, Bohumín (dále jen „odběrné místo žalované“) v období od 10. 4. 2017 do 10. 4. 2020 (dále jen „rozhodné období“) s tvrzením, že dne 7. 5. 2020 bylo provozovatelem distribuční soustavy zjištěno, že z důvodu závady na měřícím transformátoru proudu (dále jen „MTP“) žalované nebyla v jednom ze tří okruhů (ve fázi L3) měřena elektřina odebíraná žalovanou (byla měřena odebraná elektřina jen ve fázích L1 a L2), a proto následně žalobkyně na základě náhradních údajů o celkové spotřebě elektřiny doúčtovala žalované cenu za odebranou elektřinu v rozhodném období.
2. Žalovaná namítla promlčení nároku na zaplacení doplatku ceny elektřiny za období od 10. 4. 2017 do 30. 4. 2018 a odmítla způsob, jakým bylo dodatečně vypočteno množství odebrané elektřiny. Podle žalované měla být pro výpočet použita celková dlouhodobější průměrná spotřeba energie v odběrném místě v období následujícím po odstranění závady na MTP.
3. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 31. 10. 2022, č. j. 8 C 201/2021-188 (v pořadí druhým), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 229 363 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni ve výši 165 761 Kč (výrok pod bodem II) a vedlejší účastnici na straně žalobkyně ve výši 5 882 Kč (výrok pod bodem III).
4. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích
pod body I a III (výrok I), změnil jej ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 178 280 Kč (výrok II), současně rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 31 598 Kč (výrok III) a vedlejší účastnici na straně žalované ve výši 2 702,40 Kč (výrok IV).
5. Soudy obou stupňů neměly za důvodnou námitku promlčení, neboť podle nich tříletá promlčecí lhůta žalobkyně (§ 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“) k uplatnění nároku počala běžet až dnem (7. 5. 2020), kdy se žalobkyně od provozovatele distribuční soustavy dozvěděla, resp. mohla poprvé dozvědět, že došlo k chybě měření spotřeby elektřiny, tj. o nových údajích o spotřebě nutných pro vyúčtování ceny elektřiny (§ 619 odst. 1 a 2 o. z.), jelikož sama žalobkyně měření nezajišťovala [§ 49 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném v rozhodné době].
Při závadě na MTP, v důsledku které část odebírané elektřiny (na jedné fázi) nebyla měřena elektroměrem (údaje zaznamenané na měřícím zařízení byly dostupné, avšak chybné, považovaly soudy obou stupňů za správný žalobkyní použitý výpočet náhradních údajů o spotřebě elektřiny podle § 4 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny, ve znění účinném v rozhodném období, zrušené k 1.
1. 2021 (dále jen „vyhláška o měření elektřiny“), opřený o hodnoty spotřeby elektřiny skutečně naměřené v rozhodném období (na fázích L1 a L2) a vynásobené koeficientem 1,5 při zjištění dlouhodobě vyrovnaného průměrného zatížení všech tří fází v odběrném místě žalované ověřeného i podle údajů o spotřebě v následném období po odstranění závady. Podle soudů nižších stupňů nebylo možno postupovat podle § 4 odst. 3 a 4 vyhlášky o měření elektřiny (jak požadovala žalovaná), neboť byly k dispozici údaje o měření zaznamenané měřícím zařízením na dvou fázích a bylo možno spotřebu na další fázi dopočítat.
Předchozí období bylo zatíženo stejnou závadou MTP (vyskytla se již před 1. 5. 2017) a celkovou výši spotřeby nebylo možné použít ani z následného období po odstranění závady, neboť nešlo o období srovnatelné z důvodu restrikcí a proticovidových opatření na odběrném místě – Domě služeb (došlo k výraznému snížení celkového odebraného množství elektřiny).
6. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně ve všech výrocích) napadla žalovaná dovoláním, v němž navrhla rozhodnutí odvolací soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání měla za přípustné z důvodu, že odvolací soud nesprávně řešil „otázku hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena“.
7. Žalovaná odvolacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení přepočtu spotřeby elektrické energie, pokud potvrdil jako správný postup vycházející z předpokladu rovnoměrného zatížení všech fází (což podle ní v řízení nebylo prokázáno, resp. bylo vyvráceno) a ze změřené spotřeby elektrické energie v rozhodném období (ve fázích L1 a L2) vynásobené koeficientem 1,5. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že jde o náhradní údaje získané odhadem provozovatele distribuční soustavy podle § 4 odst. 2 písm. c) vyhlášky o měření elektřiny. Soudy obou stupňů podle ní nesprávně neaplikovaly § 4 odst. 3 této vyhlášky, který je svou povahou lex specialis k § 4 odst. 2 vyhlášky, neboť došlo k závadě na měřícím zařízení ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) bod 5 energetického zákona. Prosazovala názor, že náhradní spotřeba elektrické energie měla být provedena v souladu s § 4 odst. 3 předmětné vyhlášky odhadem na základě spotřeby elektrické energie (výrazně nižší) v následujícím období.
8. Za dosud judikaturně neřešenou považovala žalovaná otázku „řetězení promlčecí doby“. Měla za to, že „pokud obchodník s elektřinou neuplatní řádně námitku promlčení vůči provozovateli distribuční soustavy a promlčenou částku následně požaduje po odběrateli (zákazníkovi), tak odběrateli přinejmenším odpovídá za škodu způsobenou tím, že námitku promlčení, byť by byla důvodná, nevznesl.“ Argumentuje tím, že pokud by nárok vůči žalované uplatňovala vedlejší účastnice na straně žalobkyně, není sporu o tom, že by nárok za období od 10. 4. 2017 do 30. 4. 2018 byl promlčen. Poukazovala též na to, že žalobkyně a vedlejší účastnice jsou sesterské společnosti a žalobkyně pouze „přefakturovává“ konečnému zákazníkovi náklady za distribuci elektrické energie.
9. Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítala, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení
ve prospěch žalobkyně, aniž žalobkyně proti tomuto výroku podala opravný prostředek. V rámci odvolacího řízení se otázka nákladů řízení před soudem prvního stupně vůbec neřešila a taková změna je podle žalované překvapivou ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 55/22 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz).
10. Podle žalované došlo v řízení též k vadám, které způsobily nezákonnost napadeného rozhodnutí. Tyto vady spatřovala v tom, že soud prvního stupně v rozporu se zákonem opakovaně prolomil zásadu koncentrace řízení (tvrzení o způsobu výpočtu spotřeby žalobkyně uvedla až po vstupu vedlejší účastnice do řízení) a došlo k nepřípustnému nahrazování skutkových tvrzení skutkovými zjištěními.
11. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně potvrzení napadeného rozhodnutí. Ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem.
12. Vedlejší účastnice na straně žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
14. Ačkoliv žalovaná v úvodu dovolání výslovně avizovala, že dovolání podává „proti všem výrokům“ napadeného rozhodnutí, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že dovolání směřuje pouze proti té části výroku I napadeného rozhodnutí, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku pod bodem I) a proti výroku II napadeného rozhodnutí, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku pod bodem II) o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou. Dovolání ve skutečnosti nesměřuje proti dalším výrokům (o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí a o nákladech odvolacího řízení).
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, či ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, jež je veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).
18. Má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 554/2019).
19. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je totiž odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
20. Těmto požadavkům žalovaná nedostála při uplatnění dovolací námitky nesprávného právního posouzení přepočtu spotřeby elektrické energie. Prostřednictvím této námitky uplatnila dovolací důvod, tedy uvedla, z jakého důvodu považuje rozhodnutí odvolacího soudu při určení způsobu výpočtu spotřebované elektrické energie v rozhodném období za nesprávné. Ve vztahu k uvedené námitce však v dovolání neformulovala dostatečně určitým a srozumitelným způsobem konkrétní právní otázku, kterou by měl dovolací soud vyřešit, ani se ve vztahu k uvedené problematice nijak nevymezila k judikatuře dovolacího soudu. Tvrzení o existenci dosud judikaturně neřešené otázky v dovolání uplatnila pouze ve vztahu k otázce „řetězení promlčecí doby“. V tomto ohledu je dovolání žalované vadné.
21. Ostatně žalovaná v dovolání při námitce nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem ohledně způsobu určení spotřebované elektrické energie vycházela z předpokladu, že v řízení nebylo prokázáno, resp. bylo vyvráceno rovnoměrné zatížení všech fází v jejím odběrném místě. Takové skutkové zjištění však odvolací soud neučinil. Žalovaná tak ve skutečnosti uvedenou námitkou nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkového závěru o rovnoměrném průměrném zatížení všech fází (ověřeném i z údajů o spotřebě elektřiny v odběrném místě v následujícím období po odstranění závady). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Uvedená námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání, i kdyby ve vztahu k ní žalovaná řádně vymezila právní otázku a předpoklad přípustnosti dovolání.
22. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014).
23. Otázka „řetězení promlčecí doby“ přípustnost dovolání založit nemůže, neboť takovou otázku odvolací soud neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Předmětem tohoto řízení byl nárok žalobkyně vůči žalované na zaplacení doplatku ceny za odebranou energii podle smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, tj. nárok vyplývající z dvoustranného smluvního závazkového vztahu. Právě v rámci tohoto dvoustranného smluvního vztahu pak odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) k námitce žalované posuzoval otázku promlčení uplatněného smluvního nároku podle § 619 a § 629 o. z., tj. otázku, kdy začala běžet jeho tříletá promlčecí lhůta (kdy vůbec poprvé mohla žalobkyně takový nárok vůči žalované uplatnit). Existenci případného (zcela jiného) smluvního vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí a promlčení jakéhokoliv nároku z něj vzešlého odvolací soud neposuzoval (neměl důvod posuzovat), stejně tak neměl důvod posuzovat existenci případného nároku žalované na náhradu škody (předpokládaného žalovanou v rámci dovolací argumentace), který nebyl v řízení uplatněn. Námitky žalované se tak míjí s právním posouzením, na kterém je založeno řešení otázky promlčení odvolacím soudem.
24. Uplatněním námitky překvapivosti výroku II napadeného rozhodnutí žalovaná v dovolání zpochybňovala správnost výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Proti výrokům o nákladech řízení však dovolání není objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
25. Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení žalované o existenci vad řízení. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o údajných procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
26. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. 12. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu