USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Skanska a.s., se sídlem v Praze 8, Křižíkova 682/34a, identifikační číslo osoby 26271303, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M. Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvková organizace, se sídlem v Praze 4, Čerčanská 2023/12, identifikační číslo osoby 65993390, zastoupené JUDr. Jiří Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o zaplacení 69 340 540 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 38/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 122/2020-400,
Dovolání se odmítá.
1. V řízení se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 69 340 540 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy dílo (nadlimitní veřejné zakázky na výstavbu silnice 1/42), kterou uzavřela dne 25. 2. 2009 se žalovanou jako účastník sdružení stavebních firem. Požadovaná částka byla tvořena nedoplatkem z konečné faktury (vystavené dne 30. 11. 2013 na celkovou částku 190 463 236,54 Kč) ve výši 10 574 995,79 Kč, který představoval žalobkyní vynaložené vícenáklady (týkající se objektu SO 950 všeobecné konstrukce a práce) způsobené změnou délky provedení díla zapříčiněnou žalovanou (zpožděním vydání stavebního povolení, které měla žalovaná zajistit, nedostatkem financí v průběhu provádění díla a rozhodnutím žalované o společném zprovoznění vzájemně souvisejících staveb). Žalobkyně též v žalobou požadované částce uplatňovala kapitalizované úroky z prodlení se zaplacením konečné faktury v celkové výši 17 488 699,95 Kč (14 417 898,32 Kč za dobu od 30. 1. 2014 do 27. 3. 2015 z částky 154 912 510,89 Kč a 3 070 801,63 Kč za dobu od 28. 3. 2015 do 28. 12. 2015 z částky 50 447 501,79 Kč) s tvrzením, že na konečnou fakturu žalovaná zaplatila před její splatností 35 367 110,90 Kč a poté dne 27. 3. 2013 částku 104 465 008,49 Kč a dne 28. 12. 2015 částku 39 872 506 Kč, přičemž na základě požadavku žalované byl na část konečné faktury ve výši 183 615,36 Kč vystaven dne 30. 11. 2015 dobropis. Žalobkyně požadovala také úroky z prodlení z částky 10 574 995,79 Kč za dobu od 29. 12. 2015 do zaplacení. Žalobou požadovaná částka byla tvořena i smluvní pokutou v celkové výši 41 276 844,27 Kč za prodlení s úhradou konečné faktury (tj. smluvní pokutou 32 686 539,67 Kč vypočtenou z částky 154 912 510,89 Kč za dobu od 30. 1. 2014 do 27. 3. 2015, smluvní pokutou 6 961 755,25 Kč vypočtenou z částky 50 447 501,79 Kč za dobu od 28. 3. 2015 do 28. 12. 2015 a smluvní pokutou 1 628 549,35 Kč vypočtenou z částky 10 574 995,79 Kč za dobu od 29. 12. 2015 do 31. 10. 2016).
2. Žalovaná namítala, že uvedený nedoplatek představující dodatečné náklady, které žalobkyni vznikly v souvislosti se zpožděným vydáním stavebního povolení a posunem termínu dokončení díla, není nedoplatkem ceny díla, ale zvláštním nárokem, který měl být podle smlouvy uplatněn v dohodnutých lhůtách, což se nestalo a právo na zaplacení takových nákladů podle smlouvy zaniklo. Namítla též jeho promlčení. Smluvní pokuty zpochybňovala s tím, že v konečné faktuře byla vyúčtována částka již přesahující dohodnutou cenu díla (kromě zvláštního nároku na vícenáklady byla podle ní účtována cena prací provedených nad rámec uzavřené smlouvy na základě změn v průběhu stavby, k nimž nebyl uzavřen dodatek, ačkoliv takový postup smlouva předpokládala), tvrdila, že na konečnou fakturu hradila včas postupně při dodržení postupu předpokládaného v § 23 odst. 7 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 37 Cm 38/2016-323, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 063 695,74 Kč (z toho 10 574 995,79 Kč tvořil tvrzený nedoplatek konečné faktury a 17 488 699,95 Kč tvořily kapitalizované úroky z prodlení za opožděné platby na konečnou fakturu) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 10 574 995,79 Kč od 29. 12. 2015 (výrok I), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 41 276 844,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 15 336 301,18 Kč od 23. 8. 2014 do zaplacení a z částky 25 940 543,09 Kč od 2. 12. 2016 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 192 622,32 Kč (výrok III).
4. Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným výše v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 628 549,35 Kč (smluvní pokuty za prodlení se zaplacením nedoplatku konečné faktury ve výši 10 574 995,79 Kč za dobu od 29. 12. 2015 do 31. 10. 2016) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 12. 2016 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu výroku II a ve výrocích I a III rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil smlouvu ze dne 25. 2. 2009 jako smlouvu o dílo podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), a přisvědčil žalobkyni, že smlouva byla tzv. měřeným kontraktem, tj. že stanovila pevnou cenu za jednotku, způsob jejího měření a oceňování a účastníci mohli podle měřených cen posuzovat a oceňovat (bez nutnosti změn a úprav smlouvy formou písemných dodatků) též práce neobsažené v položkovém rozpočtu, ale jim podobné, pokud jejich realizace směřovala k provedení stavebního díla vymezeného projektovou dokumentací, tj. v případě, že konkrétní práce nevedly ke kvalitativní či kvantitativní změně díla. To, zda byly účtovány právě takové práce, neměl za řádně zjištěné, což mělo vliv i na nároky požadované z tvrzeného prodlení s úhradou takových částí konečné faktury.
6. Ve vztahu k nároku na zaplacení nedoplatku konečné faktury ve výši 10 574 995,75 Kč se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo na dodatečné náklady související s prodloužením stavby je namístě hodnotit jako nárok na náhradu škody (§ 373 a násl. obch. zák.), avšak neměl za řádně zjištěné, ve kterém okamžiku, jakým způsobem a v jakém rozsahu došlo k újmě na majetku žalobkyně. Ve vztahu k počátku promlčecí doby odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že žalovaná částečnou úhradou na konečnou fakturu uznala ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. uplatněný nárok, neboť z dokazování nevyplynulo, že by žalovaná měla v úmyslu uznat částečnou úhradou i zbytek žalobkyní označeného dluhu. Žalovaná dala jasně najevo (zahájením jednacích řízení bez uveřejnění, jichž se žalobkyně účastnila), že dluh vyúčtovaný konečnou fakturou plnit nehodlá, resp. rozhodně ne ihned, bez splnění postupu podle § 237 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách. Za uznání závazku (tj. za jednoznačný projev vůle směřující k uznání závazku) pak nepovažoval ani poslední větu dopisu žalované ze dne 19. 11. 2015, v němž žalovaná uvedla, že „po započtení dobropisu může být“ vyúčtovaná částka uhrazena. K nároku na smluvní pokutu za prodlení s úhradou částky 10 574 995,75 Kč odvolací soud konstatoval, že závěr o tom, že jde o nárok na náhradu škody, nikoli o nárok na doplatek ceny díla, vede k tomu, že ani případné prodlení s úhradou této částky nemůže být sankcionováno smluvní pokutou sjednanou v čl. 14.8 obchodních podmínek pouze pro případ prodlení s úhradou ceny díla.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby co do částky 1 628 549,35 Kč (smluvní pokuty za prodlení s úhradou částky 10 574 995,75 Kč za dobu od 29. 12. 2015 do 31. 10. 2016) s úrokem z prodlení podala žalobkyně včasné dovolání, ve kterém navrhla napadený rozsudek zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázek hmotného práva, které odvolací soud podle jejího názoru řešil nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jejichž řešení mělo podle ní vliv na právo na úhradu smluvní pokuty. Konkrétně vymezila otázky: 1) náležitostí uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák., 2) posouzení částečného plnění závazku coby uznání jeho zbytku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. a 3) účinků uznání závazku.
8. K první otázce žalobkyně odkazovala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, a ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), z nichž podle ní plynou tři podmínky pro uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák., tj. že uznání je provedeno v písemné formě, je adresováno věřiteli a uznání dostatečně určitě specifikuje uznávaný závazek, např. odkazem na fakturu, kterou byl dlužníkovi vyúčtován. Tvrdila, že tyto podmínky splňuje dopis žalované ze dne 19. 11. 2015.
9. Ve vztahu k druhé otázce žalobkyně vytýkala odvolacímu soudu odchýlení od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, nedovodil-li jako uznání závazku částečné plnění žalované, která plnila na konečnou fakturu opakovaně, vznesla vůči ní pouze jedinou námitku až po provedení první platby, nadto následně dopisem ze dne 19. 11. 2015 potvrdila, že další nespornou část faktury uhradí, a po dobropisování žalovanou požadované částky již plnila na konečnou fakturu bez dalších námitek. Za nepodstatné žalobkyně považovala úvahy odvolacího soudu o vlivu zahájení jednacích řízení bez uveřejnění, neboť přesvědčení žalované o nutnosti jejich provedení vycházelo z názoru, že smlouvy nejsou měřeným kontraktem, se kterým se odvolací soud neztotožnil. Odvolací soud navíc nezpochybnil vůli žalované příslušný závazek uhradit, nýbrž zpochybnil pouze čas, kdy tak žalovaná hodlala učinit.
10. Ohledně třetí otázky žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1174/2014, argumentovala tím, že se uznáním závazku zakládá vyvratitelná právní domněnka o jeho existenci a soud musí mít tuto skutečnost za prokázanou (není-li vyvrácena). Namítala, že v návaznosti na závěr o uznání závazku fakturované ceny smluvního plnění jí měl být přiznán i nárok na zaplacení smluvní pokuty (podle čl. 14.8 obchodních podmínek) v souvislosti s prodlením žalované s úhradou faktury. S ohledem na účinky uznání podle žalobkyně nemůže obstát závěr odvolacího soudu o posouzení uplatněného nároku z jiného důvodu (jako náhrady škody) a na něj navazující závěr o zamítnutí nároku na smluvní pokutu.
11. K tomu, že žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení částky 10 574 995,79 Kč je nárokem na zaplacení části ceny díla a nikoliv nárokem na náhradu škody, žalobkyně v dovolání odkazovala na provedené důkazy (znalecký posudek Ing. Jaromíra Rysky) a na jiná rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, v nichž byly posuzovány obdobné nároky, a též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 874/2020.
12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně zamítnutí pro nedůvodnost, s tvrzením, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části nespočívá na posouzení otázky uznání dluhu s účinky pro posouzení smluvní pokuty, ale výhradně na posouzení nároku z titulu smluvní pokuty. Námitky žalobkyně ve vztahu k údajnému nesprávnému právnímu posouzení otázky uznání dluhu považovala za irelevantní. Zdůraznila též, že judikatura Nejvyššího soudu vyžaduje pro uznání závazku částečným plněním i podmínku, že z plnění lze usuzovat, že dlužník uznává i zbytek závazku, která v této věci splněna nebyla. Vyjadřovala se též ke splatnosti nároku na náhradu škody a k otázce tzv. „měřeného kontraktu“.
13. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 4. 2023, č. j. 23 Cdo 852/2022-434, odmítl dovolání žalobkyně jako nepřípustné s odůvodněním, že na žalobkyní předestřených otázkách nebylo rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části založeno, neboť při právním posouzení uvedeného nároku nebyla posuzována otázka účinků uznání závazku, ale otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty. Otázku uznání závazku částečným plněním odvolací soud řešil jen z hlediska počátku běhu promlčecí doby. Promlčení žalobkyní uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 628 549,35 Kč však odvolacím soudem řešeno nebylo. Uvedl dále, že k otázce řešené odvolacím soudem v dovoláním napadeném výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě v rozsahu 1 628 549,35 Kč s příslušenstvím, žalobkyně nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání, tj. žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by byla podstatná pro rozhodnutí soudu o tomto nároku, představujícím smluvní pokutu.
14. Proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu podala žalobkyně ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 1670/23, rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, č. j. 23 Cdo 852/2022-434, bylo porušeno právo žalobkyně na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a toto usnesení zrušil.
15. Ústavní soud se zabýval tím, 1) zda může obstát důvod odmítnutí dovolání stěžovatelky spočívající pouze v argumentu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na stěžovatelkou předestřených otázkách týkajících se účinků uznání závazku částečným plněním, a 2) zda tím, že žalobkyně neobdržela vyjádření žalované podané k dovolání, mohlo dojít k porušení ústavních práv žalobkyně. Uvedl, že soud prvního stupně i odvolací soud se zabývaly otázkou, zda mohlo částečné plnění faktury představovat uznání dluhu.
Soud prvního stupně uzavřel, že částečné plnění žalované na konečnou fakturu představovalo uznání zbytku dluhu (závazku), avšak nárok na zaplacení ceny díla posuzoval jako nárok na náhradu škody, což žalobkyně napadla v odvolání. Odvolací soud pak nesdílel názor soudu prvního stupně o tom, že došlo k uznání závazku částečným plněním a nesouhlasil ani s tím, že došlo k uznání závazku dopisem žalované ze dne 19. 11. 2015, přičemž žalobkyně v dovolání tento závěr napadla s tím, že vrchní soud otázku uznání dluhu posoudil nesprávně a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Pokud by odvolací soud tuto otázku posoudil správně, musel by podle žalobkyně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dospět (nejen) k závěru, že k uznání nároku došlo, ale musel by pak dospět i k závěru, že nárok, který pokuta zajišťuje, je nárokem ze smlouvy, nikoliv nárokem na náhradu škody. Ústavní soud se tedy ztotožnil s argumentací stěžovatelky, že v dovolání zpochybňovala nejen závěr o tom, že nejde o uznání, ale i závěr, že na tom, zda k uznání došlo či nikoli nezáleží, neboť zastávala názor (a tvrdila, že ten plyne z judikatury Nejvyššího soudu), že uznání dluhu co do důvodu jí zajistí posouzení nároku, který podle ní smluvní pokuta zajišťuje, jako nároku ze smlouvy.
Pokud by tato námitka žalobkyně byla opodstatněná, žalobkyně by mohla v dovolacím řízení uspět. Pokud tedy Nejvyšší soud uvedl, že při právním posouzení nároku nebyla posuzována otázka účinků uznání závazku, ale byla posuzována otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty, pak otázku položenou žalobkyní interpretoval nesprávně. Ústavní soud uzavřel, že je zřejmé, že vrchní soud musel, ať již výslovně či implicitně, odmítnout argumentaci stěžovatelky, že částečným plněním byl uznán celý závazek, na což nemá vliv stručnost či rozsáhlost argumentace odvolacího soudu, resp. vypořádání této argumentace jen v určitém dílčím kontextu (promlčení).
Přípustnost dovolání není bez dalšího vyloučena, jestliže žalobkyně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. prostřednictvím otázky hmotného nebo procesního práva, na které závisí (v případě jejího zohlednění by podle stěžovatelky mělo záviset) rozhodnutí odvolacího soudu a která byla uplatněna v odvolání, odvolací soud se s ní však nevypořádal nebo ji vypořádal jen fakticky (mlčky) tak, že zaujal právní názor, z něhož lze odpověď na uvedenou právní otázku nepřímo dovodit.
Nejvyšší soud musí v takovéto situaci posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu není v příslušné části nepřezkoumatelné, což by zakládalo důvod vyhovění dovolání pro nemožnost posoudit jeho přípustnost z hledisek § 237 o. s. ř. Nepůjde-li o tento případ, a tudíž odvolací soud se s předmětnou otázkou fakticky vypořádal, pak skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí není tato otázka výslovně zmíněna, nemůže bránit jejímu zodpovězení při rozhodování o přípustnosti dovolání. Ústavní soud tak uzavřel, že došlo k porušení práva žalobkyně na soudní ochranu tím, že Nejvyšší soud nereagoval na uvedenou argumentaci žalobkyně.
Ústavní soud uvedl, že nepředjímá, jakým způsobem má Nejvyšší soud rozhodnout o přípustnosti dovolání, nelze však jako důvod odmítnutí akceptovat argument obsažený v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, že otázka uznání závazku částečným plněním nebyla v rozhodnutí odvolacího soudu posuzována. Takový závěr je v rozporu s obsahem napadených rozhodnutí a nemůže obstát jako jediný argument pro odmítnutí dovolání. Ústavní soud navíc Nejvyššímu soudu vytkl, že žalobkyni nezaslal vyjádření k dovolání vedlejší žalované a nedal jí tak možnost reagovat na tam uvedené argumenty.
16. Po zaslání vyjádření žalované k dovolání žalobkyni, se žalobkyně v replice k němu opětovně vyjádřila k otázkám, které vymezila v dovolání (fakticky zopakovala svou argumentaci) a přes námitky vznesené žalovanou měla dovolání za důvodné. K třetí otázce doplnila argumentaci o odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011, s tím, že vyvracet domněnku existence určitého závazku v uznaném rozsahu v době uznání je úkolem toho, kdo závazek uznal. Nově argumentovala s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3583/2019, též tím, že úsudek o projevené vůli účastníků je třeba založit na úvaze vycházející z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v právních vztazích obvykle znamenají a také, že podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy jakou vůli účastník ve skutečnosti projevil a není podstatná tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka. S ohledem na uznání závazku k doplatku ceny díla vyfakturovaného žalované, tak podle žalobkyně měly soudy věc posuzovat ve světle toho, co žalovaná vůči žalobkyni skutečně projevila. Jestliže žalovaná vyjádřila vůli celé plnění (a to coby doplatek ceny díla) zaplatit, nebyly soudy nižších stupňů oprávněny posuzovat nárok jako nárok na náhradu škody smluvní pokutou nezajištěný. Měla za to, že žalovaná v řízení nevyvracela a nevyvrátila domněnku existence závazku k zaplacení doplatku ceny díla, a proto ji nemohly vyvracet soudy nižších stupňů a nemohly tento uznaný a existující závazek posoudit v rozporu s projevenou vůlí žalované jako nikoliv závazek k úhradě ceny díla, ale jako – smluvní pokutou nezajištěný – závazek k náhradě škody.
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně znovu rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Nejvyšší soud předně uvádí, že s ohledem na § 242 odst. 4 o. s. ř. nemohl přihlížet k dovolací argumentaci uplatněné žalobkyní v replice k vyjádření žalovaného k dovolání, v níž žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3583/2019 vytýkala odvolacímu soudu nesprávnost jeho právního posouzení věci při hodnocení uplatněného nároku jako nároku na náhradu škody s ohledem na řešení otázky posuzování obsahu projevené vůle účastníka podle toho, co skutečně projevil. Takový důvod nesprávnosti napadeného rozhodnutí a k němu vymezený předpoklad přípustnosti dovolání žalobkyně nově uplatnila až v uvedené replice, která byla podána po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. též odstavec 20 nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz).
20. Při vázanosti nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1670/23 posoudil Nejvyšší soud obsah napadeného rozsudku odvolacího soudu a dovodil, že odvolací soud v něm minimálně implicitně (mlčky) odmítl argumentaci stěžovatelky, že došlo k uznání závazku dopisem ze dne 19. 11. 2015, že částečným plněním byl uznán celý závazek, a že nárok na zaplacení částky 10 574 995,79 Kč s ohledem na účinky uznání musí být nárokem ze smlouvy na zaplacení (části) ceny díla a nikoliv nárokem na náhradu škody. Zabýval se tedy i otázkami uplatněnými žalobkyní v dovolání.
21. První otázka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Odvolací soud uzavřel, že dopis žalované ze dne 19. 11. 2015 nelze považovat za uznání závazku, neboť nevyjadřuje „jednoznačný projev vůle směřující k uznání závazku“, jestliže v něm bylo uvedeno, že „po započtení dobropisu může být“ vyúčtovaná částka uhrazena. Žalovaná tedy podle odvolacího soudu v uvedeném dopise projevila vůli o „možnosti“ úhrady vyúčtované částky, která navíc byla podmíněna určitým jednáním ze strany žalobkyně. Jestliže takový projev vůle odvolací soud neposoudil jako uznání závazku, nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 16/2010, nebo ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3420/2008). Žalobkyně totiž v dovolání přehlíží, že podle judikatury Nejvyššího soudu je pro uznání závazku v § 323 obch. zák. vysloven zejména požadavek na existenci jednoznačného projevu vůle dlužníka uznat závazek (srov. žalobkyní citovaný rozsudek ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1287/2006, nebo rozsudek ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1497/2013), který v posuzované věci naplněn nebyl.
22. Nelze přisvědčit ani námitce žalobkyně uplatněné třetí otázkou, že na základě účinků uznání závazku popsaných v judikatuře, musel být nárok žalobkyně na zaplacení částky 10 574 995,79 Kč posouzen jako nárok na zaplacení doplatku ceny díla a nikoliv jako nárok na náhradu škody.
23. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že uznáním závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. je založena vyvratitelná právní domněnka o trvání uznaného závazku v okamžiku jeho uznání. Důkazní břemeno trvání závazku v době uznání se tak přesouvá na dlužníka, který – má-li se zprostit povinnosti plnit – musí prokázat, že uznaný závazek neexistuje. Založí-li uznání dluhu vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném).
V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v § 133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak (srov. například žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1174/2014, nebo též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, a ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 1457/2005).
Jinak řečeno účinkem vyvratitelné domněnky uznání závazku je podle ustálené rozhodovací praxe přesun důkazního břemene na dlužníka ohledně prokázání jeho neexistence. Význam má tedy uznání závazku tam, kde v řízení nevyjde najevo (na základě dokazování) neexistence takového závazku. V takovém případě soud vychází z toho, že existence závazku byla prokázána. Vyjde-li však v řízení najevo, že takový (byť uznaný) závazek neexistuje, dojde k vyvrácení domněnky uznáním založené.
24. V posuzované věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o povaze žalobou uplatněného nároku na zaplacení částky 10 574 995,79 Kč jako nároku na náhradu škody podle § 373 a násl. obch. zák. (soud prvního stupně přitom uvedený závěr učinil i když současně uzavřel, že došlo k uznání závazku žalovanou), přičemž vycházel z toho, co v řízení vyšlo najevo, neboť takový nárok byl samotnou žalobkyní skutkově odůvodněn tím, že jí vznikly při provádění díla další náklady související s prodloužením stavby (původní smlouvou v ceně díla nepředpokládané) v důsledku toho, že žalovaná porušila své povinnosti a včas nezajistila stavební povolení, ovlivnila změnu termínu dokončení stavby, resp. nezajistila dostatek finančních prostředků, aby stavba mohla probíhat bez problémů.
Současně na základě jím zopakovaného dokazování, z nějž zjistil, že nárok na úhradu takových vícenákladů byl dohodnut ve všeobecných smluvních podmínkách, učinil závěr, že k vyloučení uvedeného odpovědnostního nároku nemohlo dojít ani jeho případnou „transformací“ do podoby smluvního nároku, neboť odpovědnost za škodu nelze dohodou účastníků předem vyloučit (§ 386 odst. 1 obch. zák). Reagoval tím na tvrzení žalované, že šlo o speciální nárok na úhradu vícenákladů smluvně upravený, který však zanikl prekluzí.
Pokud tedy žalovaná v řízení tvrdila neexistenci uvedeného nároku jako nároku na doplatek ceny díla (tvrdila smluvně sjednanou prekluzi tohoto speciálního nároku na úhradu vícenákladů), nelze přisvědčit dovolací námitce, že v řízení žalovaná nevyvracela tvrzení žalobkyně o existenci tohoto závazku jako nároku na zaplacení části (doplatku) ceny díla podporované tvrzením žalobkyně o jeho uznání žalovanou. Vyšlo-li pak podle odvolacího soudu v řízení najevo (na základě provedeného dokazování a právního posouzení), že uvedený závazek neexistoval jako nárok na zaplacení části ceny díla (nebyl takto ve smlouvě sjednán) a že šlo o nárok na náhradu škody (tj. na náhradu vícenákladů vynaložených žalobkyní v důsledku porušení smluvních povinností žalovanou), nemůže obstát dovolací námitka žalobkyně, že se tím odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ohledně účinků uznání závazku (nemohou se prosadit žalobkyní tvrzené účinky vyvratitelné domněnky uznání závazku jako nároku na zaplacení části ceny díla, neboť odvolací soud v řízení vycházel z prokázání jeho neexistence).
Třetí otázka tedy přípustnost dovolání nemůže založit.
25. K námitce nesprávnosti posouzení nároku ve výši 10 574 995,79 Kč jako nároku na náhradu škody s ohledem na žalobkyní v dovolání prezentované hodnocení provedených důkazů lze dodat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
26. Zpochybňovala-li žalobkyně v dovolání správnost posouzení nároku ve výši 10 574 995,79 Kč jako nároku na náhradu škody též s odkazem na jiná rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, v nichž podle ní byly posuzovány obdobné nároky jako součást ceny díla, pak odkaz na taková rozhodnutí není způsobilý založit přípustnost dovolání, neboť nejde o závěry vyslovené v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jak jsou předpokládány v § 237 o. s. ř. Stejně tak nemůže přípustnost dovolání založit odkaz žalobkyně na navazující odmítací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 874/2020, v němž Nejvyšší soud žádnou otázku hmotného práva neřešil. Pouze konstatoval, jaká skutková zjištění učinil a jaký právní názor zaujal odvolací soud v tam posuzované věci, aniž by je hodnotil či se s nimi ztotožnil. Učinil tak pouze proto, aby vysvětlil, že na tam předložených otázkách ohledně souladu se zákonem o veřejných zakázkách nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno vzhledem k výkladu smlouvy, který nebyl uvedeným dovoláním relevantně zpochybněn, a že tam předložené otázky proto nebyly způsobilé přivodit přípustnost dovolání.
27. Při závěru, že přípustnost dovolání nemůže založit otázka třetí, neboť odvolací soud vycházel z odlišně zjištěného skutkového stavu, který vyvracel existenci nároku ve výši 10 574 995,79 Kč jako nároku na zaplacení části ceny díla, pak je dovolání zjevně bezdůvodné ve vztahu k řešení otázky druhé, tj. otázky posouzení částečného plnění jako uznání zbylé části závazku. Na závěru odvolacího soudu vyvracejícím existenci takového nároku jako nároku na zaplacení části ceny díla by totiž nic nezměnilo ani to (s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry týkající se účinku uznání závazku, které
nepřisvědčují dovolací argumentaci žalobkyně), kdyby nebylo správné právní posouzení otázky druhé odvolacím soudem. I kdyby totiž byla dána vyvratitelná domněnka uznání tohoto závazku částečným plněním (jak požaduje žalobkyně v dovolání), vyšlo v řízení najevo, že nebyl sjednán jako součást ceny díla, a nebyl tedy zajištěn smluvní pokutou, která se podle výkladu smlouvy (jenž nebyl stranami zpochybňován) týkala pouze prodlení s úhradou ceny díla (jeho části) a nikoliv prodlení s úhradou jiných plnění. V tomto ohledu je tedy dovolání zjevně bezdůvodné (ani jiné právní posouzení otázky částečného plnění jako uznání závazku by nemohlo znamenat důvodnost dovolání).
28. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti jako nepřípustné a zčásti jako zjevně bezdůvodné.
29. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení ve věci samé končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 29 Odo 1237/2006). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu