25 Cdo 1868/2023-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: M. F., zastoupená Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 987/1, Brno, proti žalované: obec Kněžice, se sídlem Kněžice 1, IČO 00289591, zastoupená Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem Jana Masaryka 1669/2, Jihlava, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem Evropská 136/810, Praha 6, IČO 49240480, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 18 C 16/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2023, č. j. 17 Co 112/2022-213, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 3.700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Petra Noska. III. Žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalované nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení o náhradu újmy na zdraví vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně dne 19. 1. 2018 uklouzla, upadla a zranila se na pozemku žalované u kontejnerů na tříděný odpad. Počasí bylo toho dne proměnlivé, s teplotami nad a pod bodem mrazu i občasným sněžením a náledí (částečně pod sněhem) se vyskytovalo všude. Žalobkyně po pádu ležela několik desítek minut na zemi, poté se s obtížemi zvedla a odešla z místa pádu.
Podle svědkyně, která poté žalobkyni přivolala pomoc, měla žalobkyně obuty tzv. „crocsy“, tedy obuv nikoli vhodnou v zimním období. Okresní soud uzavřel, že ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyně neprokázala, jaký byl stav komunikace v místě před kontejnery ve chvíli jejího pádu, což by již samo o sobě mohlo vést k závěru o neunesení důkazního břemene. Nehledě k tomuto závěru však dále uzavřel, že žalovaná by za újmu žalobkyně neodpovídala podle § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále též jen „zákon o pozemních komunikacích“), neboť žalobkyní tvrzený stav komunikace (led pod vrstvou sněhu) nemohl za daného počasí představovat závadu ve schůdnosti.
S tímto právním závěrem se odvolací soud ztotožnil, stejně jako s tím, že nebyly zjištěny ani okolnosti svědčící pro závěr o obecné odpovědnosti žalované za škodu způsobenou protiprávním jednáním. Žalovaná plnila svou povinnost zajišťovat sjízdnost a schůdnost komunikací v souladu se zákonem o pozemních komunikacích, dostatečně početná pracovní skupina prováděla úklid komunikací podle plánu zimní údržby v přiměřené době. V místě tvrzeného pádu žalobkyně v den jejího úrazu byl odhrnutý sníh. Žalovaná tedy neporušila svou povinnost vlastníka komunikace, neboť zajistila v přiměřené době v závislosti na vzniklé povětrnostní situaci schůdnost komunikace v místě tvrzeného pádu žalobkyně.
Odvolací soud také přihlédl ke skutečnosti, že nešlo o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti, ale o (za daného počasí) očekávatelný kluzký povrch, což si podle vlastního vyjádření žalobkyně uvědomila již ve chvíli, kdy vyšla z domu na ulici. Tato okolnost, spolu s nevhodným druhem obuvi, by navíc byla podle odvolacího soudu důvodem pro zvážení spoluzpůsobení vzniku újmy žalobkyní podle § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně namítla, že odvolací soud se v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nezabýval porušením prevenční povinnosti žalovanou podle § 2900 o. z. (odkázala na rozsudky sp. zn. 25 Cdo 684/2012, sp. zn. 25 Cdo 3957/2013, sp. zn. 25 Cdo 580/2014, sp. zn. 25 Cdo 1481/2017 a zejména sp. zn. 31 Cdo 1621/2020). V tom lze současně spatřovat i vadu řízení a porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces (odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 403/03). Dovolatelka namítla, že schůdnost komunikace zajištěna nebyla. Samotná existence plánu zimní údržby, ani počet členů technické skupiny nevypovídá nic o tom, zda skutečně byla komunikace řádně upravena. Soud ignoroval důkaz výslechem žalobkyně i výslechy některých svědků ohledně stavu komunikace, postup odvolacího soudu je tak v rozporu s judikaturou týkající se opomenutých důkazů (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 438/2010, sp. zn. 29 Odo 817/2023 a sp. zn. 29 Odo 246/2004 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 139/05). I otázka procesních nedostatků přitom může v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3712/18 či Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4132/2018 představovat právní otázkou způsobilou založit přípustnost dovolání, což ostatně stvrdilo i stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16. Soudy obou stupňů dále rezignovaly na posouzení míry spoluzavinění z její strany, nezaobíraly-li se vůbec tím, zda by škodlivý následek nastal, i kdyby dovolatelka měla vhodnou obuv (dovolatelka přitom popírá, že by měla obuv nevhodnou). Závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Soudy vynesly rozhodnutí bez náležitého skutkového podkladu, což v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 znemožňuje posoudit správnost přijatého závěru a současně podle rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 232/2014 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 354/15 může založit přípustnost podaného dovolání. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Žalovaná ve vyjádření zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. V rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, uveřejněném pod číslem 27/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále jen „Sb. rozh. obč.“) Nejvyšší soud shrnul a usměrnil svou dosavadní rozhodovací praxi týkající se náhrad za újmy vzniklé v souvislosti se stavem pozemních komunikací. Zdůraznil, že kromě objektivní odpovědnosti za újmu způsobenou závadou ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích může přicházet v úvahu i obecná odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Porušení povinností při péči o stav komunikace bude možno v konkrétních souvislostech hodnotit jako porušení povinnosti tzv. generální prevence (§ 2900 a násl. o. z., navazující na předchozí § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 580/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1216/2017), potažmo, s účinností od 13. 11. 2015, jako porušení povinnosti správy komunikací výslovně zakotvené v § 9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. To nevylučuje, aby se konkrétní případ úrazu na komunikaci posuzoval podle právní úpravy prevenční povinnosti v § 2900 o. z. dopadající ovšem nově (oproti úpravě v § 415 zákona č. 40/1964 Sb.) jen na aktivní jednání potenciálního škůdce, či podle § 2901 o. z. stanovící podmínky, za nichž je určitá osoba povinna zakročit k odvrácení nebezpečí hrozícího jinému (k výkladu uvedených ustanovení viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3108/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2387/2020), nicméně stěžejní povinnost udržovat komunikace vyplývá již přímo ze zákona o pozemních komunikacích. Je-li určitá povinnost upravena zvláštním zákonným ustanovením, není dán prostor k uplatnění prevenční povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3510/2019, uveřejněný pod číslem 6/2021 Sb. rozh. obč., shodný závěr byl dovozován i za předchozí právní úpravy – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3836/2017). Je na účastníku řízení, aby tvrdil a
prokázal rozhodné skutečnosti, právní posouzení náleží soudu, jenž zváží, zda tvrzené okolnosti budou odpovídat porušení zákonné povinnosti udržovat komunikaci, nebo povinnosti každého počínat si při svém konání tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného ve smyslu § 2900 o. z., či povinnosti zakročit k odstranění nebezpečné situace (§ 2901 o. z.). 7. V daném případě vytýkala žalobkyně žalované nedostatečnou údržbu komunikace v místě, kde uklouzla a utrpěla úraz, tedy zjevně skutečnosti vážící se k zákonné povinnosti údržby komunikace. Není tedy důvodu soudu vytýkat, že je posuzoval podle úpravy v zákoně o pozemních komunikacích. Jiné okolnosti, podle nichž nemělo jít o porušení povinnosti údržby komunikace, ale o porušení povinnosti počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného tak, jak to vyžadují okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, odpovídající právní kvalifikaci podle § 2900 o. z., tvrzeny nebyly, odvolací soud tedy nepochybil, pokud se přímo nevyslovoval k právní kvalifikaci podle § 2900 o. z. Dovolatelka nadto ve svých dovolacích námitkách neobjasňuje, jak by právní kvalifikace jejích tvrzení podle právní úpravy prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 o. z., a nikoliv podle zákona o pozemních komunikacích, vedla za daného skutkového stavu k závěrům pro ni příznivějším, neboť za stěžejní má zjevně nedostatečnou údržbu komunikace v místě svého pádu, kterou však soudy neměly za prokázanou. 8. V tomto směru je třeba dále připomenout, že Nejvyšší soud je dovoláním napadené rozhodnutí oprávněn přezkoumávat jen v rozsahu dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení, u přípustného dovolání pak může přihlížet i k vadám ohrožujícím správnost rozhodnutí ve věci (viz § 241a odst. 1 a § 242 o. s. ř.). Zákon dovolacímu soudu, jakožto instanci toliko přezkumné, a nikoliv nalézací, neumožňuje přezkoumávat skutková zjištění. Soudy dospěly k závěru, že nevyhovující stav komunikace v daném místě se žalobkyni nepodařilo prokázat, naopak měly za prokázané, že žalovaná provedla náležitou péči o komunikaci tak, jak bylo za daných povětrnostních podmínek možné. Soudy tedy své rozhodnutí nezaložily na pouhém závěru, že žalovaná byla schopna údržbu zajistit, ale též na zjištění, že ji skutečně provedla. Za dané situace otázka, zda postačí prokázání pouhé schopnosti zajistit údržbu, je hypotetickou otázkou (navíc založenou na odlišných skutkových závěrech, než jaké učinily soudy nalézací), na jejímž zodpovězení napadené rozhodnutí nezávisí. Jejím prostřednictvím tedy nemůže být založena přípustnost podaného dovolání (k nezpůsobilosti hypotetických otázek založit přípustnost dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3112/2022, a judikaturu zde odkazovanou). V souladu s rozložením procesních povinností účastníků řízení (k tomu více viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020), bylo na žalobkyni, aby unesla důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (v daném případě tedy ohledně neošetřené komunikace v místě jejího pádu), což se podle nalézacích soudů nestalo. 9. Otázka rozsahu přičitatelnosti újmy žalobkyni ve smyslu § 2918 o. z. též není otázkou, na níž by napadené rozhodnutí záviselo. Nebylo-li prokázáno protiprávní jednání žalované vedoucí ke vzniku újmy žalobkyně, není již pro rozhodnutí významné, jakou roli hrála při úrazovém ději obuv žalobkyně. Úvahy nalézacích soudů v tomto směru byly vysloveny nad rámec stěžejního důvodu pro zamítnutí žaloby (neunesení důkazního břemene žalobkyní), proto i kdyby byly shledány nesprávnými, nemohlo by to vést k jinému rozhodnutí ve věci. 10. Poukazuje-li dovolatelka na procesní pochybení odvolacího soudu, je třeba připomenout, že procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, a jeho nález ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, a ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022). Otázku, která by vyhovovala výše zmíněným požadavkům § 237 o. s. ř., však dovolatelka neuvádí, otázky formuluje čistě v obecné rovině, aniž by z nich byl zřejmý význam pro posuzovaný spor. Přesto lze konstatovat, že okresní soud, na jehož závěry navázal i soud odvolací, vyložil, proč k výpovědi některých svědků nepřihlédl (měli jen zprostředkované informace) a současně objasnil důvody, které ho naopak vedly k hodnocení jiné výpovědi jako věrohodné (viz zejména body 18 a 24 jeho rozhodnutí). Jestliže se s provedenými důkazy takto vypořádal, nelze je mít za opomenuté. Okolnosti, že žalobkyně s daným hodnocením provedených důkazů nesouhlasí, nezakládá jejich opomenutí či jiné procesní pochybení. Námitky extrémního nesouladu právních závěrů ze skutkovými zjištěními a rozhodnutí bez odpovídajícího skutkového základu žalobkyně nijak konkrétně neodůvodnila. Je zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů nalézacími soudy a s jejich skutkovými zjištěními. Ani tyto výhrady s ohledem na výše uvedené limity dovolacího řízení nazakládají přípustnost dovolání. 11. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 12. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnut (exekuci).
V Brně dne 12. 3. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu