25 Cdo 3595/2023-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: ADC LOG, s.r.o., se sídlem Krkonošská 202/18, Jablonec nad Nisou, IČO 28259017, proti žalovanému: J. R., zastoupený Mgr. Michalem Bieleckým, advokátem se sídlem Koubkova 1726/8, Praha 2, o zaplacení 69.816 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 18 C 108/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2023, č. j. 19 Co 57/2023-328, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 18 C 108/2019
-303, výrokem I připustil rozšíření žaloby o příslušenství za období od 23. 7. 2019 do zaplacení, výrokem II uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 54.450 Kč s příslušenstvím, výrokem III co do částky 15.366 Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl a výroky IV-VI rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení bylo nesporným, že žalovaný pro žalobkyni pracoval jako řidič kamionové dopravy na základě pracovní smlouvy ze dne 9. 9. 2016, ke stejnému dni převzal soupravu tahače a návěsu, jejichž bezvadný stav bez známek poškození stvrdil svým podpisem, dne 19. 9. 2016 žalovaný způsobil dopravní nehodu, při níž byla souprava tahače a návěsu poškozena. Dne 3. 10. 2016 byly škody zjištěny na servisní prohlídce a opraveny za částku 99.267,90 Kč, přičemž 12.233 Kč obdržela žalobkyně jako pojistné plnění a u správce daně uplatnila odpočet DPH ve výši 17.228 Kč. Na základě znaleckého posudku bylo znalcem zjištěno, že část posléze opravených poškození nemohla být způsobena při dopravní nehodě ze dne 19.
9. 2016, žalovaný byl proto vyzván žalobkyní k doplnění vyjádření, jak byla další poškození způsobena, což odmítl. Soud po právní stránce uzavřel, že jsou splněny všechny podmínky odpovědnosti za škodu, neboť žalovaný porušil své povinnosti, způsobil žalobkyni škodu nejen dopravní nehodou z 19. 9. 2016 a bylo vyloučeno, že by škodu způsobil někdo jiný. Soud odmítl jak námitku promlčení, tak námitku nepřípustné změny předmětu řízení. Výši škody snížil z důvodu zavinění ve formě nedbalosti s ohledem na § 257 odst. 2 zákoníku práce pouze do výše 4,5násobku průměrného měsíčního výdělku žalovaného.
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 19 Co 57/2023-328, rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výrocích II-VI, odmítl odvolání žalovaného proti výroku I a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování protokolem o převzetí vozidla ze dne 9. 9. 2016, v němž žalovaný potvrdil převzetí tahače a návěsu bez známek poškození a bez výhrad, a uzavřel, že žalovaný naplnil všechny předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 250 zákoníku práce, přičemž odvolací soud zdůraznil, že žalovaný převzal vozidlo bez známek poškození a používal je výhradně on, tedy je zodpovědný za všechny škody, jež byly na vozidle zjištěny a opraveny. Odmítl námitku žalovaného o nedodržení totožnosti skutku, neboť žaloba měla všechny náležitosti, její doplnění o všechny rozhodné skutečnosti je možné i později a není změnou žaloby, totožnost skutku je zachována totožností následku. Dále odmítl i námitku promlčení nároku na příslušenství, neboť jej žalobkyně uplatnila včas.
3. Proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení procesní otázky totožnosti skutku, když rozhodl o jiném nároku, než pro který byla podána žaloba, dále při řešení procesní otázky podrobného zkoumání dílčích škod, jde-li o kumulaci škodních událostí, a rovněž při řešení procesní otázky dovolacím soudem dosud neřešené, když v rozporu s § 42 odst. 2 a 3 o. s. ř. přihlédl k dokumentu nesprávně elektronicky podepsanému. Dovolatel především namítá, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I – VI, ačkoli odvoláním byly napadeny pouze výroky I, II, IV a VI. Dovolatel má též za to, že předmětem řízení měla být pouze škoda způsobená při nehodě dne 19. 9. 2016, neboť tak ji žalobkyně vymezila v žalobě, a oba soudy tudíž rozhodly o jiné (navíc nedostatečně specifikované) věci, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2083/2019, 22 Cdo 1646/2000 a 21 Cdo 3612/2020). Dále je přesvědčen, že soudy nesprávně posoudily nárok na úrok z prodlení, neboť ten byl uplatněn podáním nepodepsaným kvalifikovaným elektronickým podpisem. Na závěr dovolatel uvedl, že se nejedná o jediný technický nedostatek daného řízení, a jejich přehlížení ve prospěch žalobce je porušením rovnosti stran. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se v průběhu řízení nezměnil předmět žaloby, pouze byla upřesněna skutková tvrzení ohledně škodního děje, a že příslušenství nepožadovala původně jako vstřícný krok, když očekávala plnění na základě platebního rozkazu. Jelikož k úhradě nedošlo a do případu byli zainteresováni právní zástupci, uplatnila žalobkyně dodatečně rovněž úrok z prodlení. Požádala o zhodnocení, zda případné procesní chyby soudu jsou natolik závažné, že je nezbytné další projednání před odvolacím soudem.
5. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalovaného bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., není však přípustné.
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sen. zn. 29 NSCR 75/2014).
8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), že žalovaný při nástupu do zaměstnání dne 9. 9. 2016 převzal kamionovou soupravu bez vad a poškození, jezdil s ní výhradně on a prokazatelně způsobil dopravní nehodu dne 19. 9. 2016, při níž byl kamion poškozen, ale neinformoval o tom svého zaměstnavatele a dále s ním jezdil, přičemž poškození bylo zjištěno na servisní prohlídce dne 3. 10. 2016. Ačkoliv bylo prokázáno, že provedené opravy nesouvisí pouze s uvedenou dopravní nehodou, žalovaný žádné další škodní události zaměstnavateli nenahlásil, škody ve výši 99.267,90 Kč byly po přistavení vozidla do servisu zjištěny, žalovaný přes výzvu nevysvětlil, jak ke škodám došlo, nesouhlasil se svým výslechem, nesplnil svou vysvětlovací povinnost a tyto okolnosti soud prvního stupně při hodnocení důkazů přičetl k tíži žalovanému. Na základě uvedených skutkových zjištění, proti kterým žalovaný nijak nebrojil (pouze se dožadoval, aby žalobkyně přesněji specifikovala, jak které poškození přesně vzniklo a v jaké výši), posoudil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně po právní stránce věc podle § 250 odst. 1 zákoníku práce a dospěl k závěru o odpovědnosti žalovaného za škodu v rozsahu přiznaném soudem prvního stupně. Námitku, že soud s ohledem na změnu skutkových tvrzení žalobce rozhodoval o jiném nároku, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť ze strany žalobce nedošlo ke změně skutkových tvrzení, nýbrž pouze k jejich doplnění a co do následku (vzniklé škody) zůstala totožnost skutku zachována.
9. Odvolací soud založil své rozhodnutí (pokud jde o námitku, že soud s ohledem na změnu skutkových tvrzení žalobce rozhodoval o jiném nároku, než který byl žalobou uplatněn) na těchto závěrech: a) Definice skutku se v řízení sporném odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností, tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. b) Povinnost tvrdit všechny rozhodné skutečnosti (břemeno tvrzení) se neváže k žalobě samotné, ale k době pozdější, zpravidla ve vazbě na průběh a výsledky dokazování. c) Podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben; totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku. Uvedené závěry jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu: ad a) srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3575/2011, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 435/2012, nebo ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 571/2021; ad b) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh. obč.“); ad c) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3124/2022, a ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022. Námitka rozhodnutí nad rámec žalobou uplatněného nároku tak není způsobilá založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.
10. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu označenými v dovolání. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2083/2019, byla řešena otázka, zda v žalobě uplatněný nárok odvozený od odstoupení od leasingové smlouvy je totožný s nárokem později odlišně vymezeným žalobcem jako nárok na zaplacení splátek na základě platné leasingové smlouvy, a zda tedy bylo třeba rozhodnout o změně žaloby. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, bylo posuzováno, zda v řízení o žalobě mezi týmiž účastníky o určení vlastnictví k týmž nemovitostem na základě odlišného tvrzení o titulu nabytí nemovitostí je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. O řešení obdobných otázek v nyní posuzované věci zjevně nejde. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3612/2020, je nepřípadný nejen pro odlišnost jím posuzovaného případu, ale též vzhledem k tomu, že odmítací usnesení dovolacího soudu netvoří ustálenou rozhodovací praxi, navíc toto usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 2729/21.
11. Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud překročil meze odvolání, potvrdil-li rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích nenapadených odvoláním, že rozhodl o nároku, jenž nebyl dostatečně specifikován, že podrobně nezkoumal dílčí škody při kumulaci škodních událostí a že rozhodl o nároku na úrok z prodlení uplatněném podáním nepodepsaným kvalifikovaným elektronickým podpisem, nejde o procesněprávní otázky, které by odvolací soud řešil, a na jejichž řešení by tudíž spočívalo jeho rozhodnutí. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1710/2020). Všechny tyto dovolací námitky představují tedy jen námitky vad řízení, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem a nemohou založit přípustnost dovolání, i kdyby jimi napadené rozhodnutí skutečně trpělo (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019, nebo ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2545/2022).
12. Nad rámec uvedeného lze k námitce překročení mezí odvolacího přezkumu dodat, že potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku III nemohlo způsobit v právních poměrech žalovaného újmu, která by byla odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu a výrok V je výrokem o nákladech řízení, který je odvolací soud oprávněn přezkoumat, ačkoli nebyl odvoláním napaden [§ 212 písm. a) o. s. ř.].
13. Rovněž nelze dovoláním napadnout výrok o náhradě nákladů řízení [§ 238 písm. h) o. s. ř.].
14. Jelikož dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalobkyně, která nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu