28 Cdo 1021/2025-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Benediktinské opatství sv. Václava v Broumově, IČO 48648884, se sídlem v Broumově, Klášterní 1, zastoupené Mgr. Michalem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Jiří 258/7, za účasti: Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o vydání nemovité věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královehradecký kraj ze dne 13. 1. 2021, č. j. 138022/2014/514365/R1800/RR27153, SPU 427524/2020/114/Jed, sp. zn. 138022/2014/514365, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 10/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2024, č. j. 5 Co 55/2024-318, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 3. 10. 2024, č. j. 5 Co 55/2024-318, byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 3. 2024, č. j. 16 C 10/2021-299, jímž byla zamítnuta žaloba o částečné nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královehradecký kraj ze dne 13. 1. 2021, č. j. 138022/2014/514365/R1800/RR27153, SPU 427524/2020/114/Jed, sp. zn. 138022/2014/514365, výrokem, dle něhož se žalobci vydává pozemek parc. č. 1994/12 v k. ú. Božanov, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda u pozemku parc. č. 1994/12 v k. ú. Božanov je dán výlukový důvod podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů. Mínil, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního a dovolacího soudu. Odkazoval na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017. Vytýkal rovněž, že odvolací soud neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz (geometrickým plánem oddělujícím část nárokovaného pozemku nacházející se na území národní přírodní rezervace) a nepoučil účastníky o koncentraci řízení.
3. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Ve vztahu k výlukovému důvodu podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že překážkou vydání pozemku může být i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění; pod výluku z restituce z důvodu zastavěnosti pozemku jest totiž podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace) – k tomu srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, či v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání (jako např. veřejná prostranství nebo pozemní komunikace), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008). Naturální restituce je totiž zpravidla vyloučena tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně vzato nemohl své vlastnické právo smysluplně realizovat.
5. Při úvahách o vlastnické využitelnosti předmětu naturální restituce (možnostech realizovat ve vztahu k němu vlastnická oprávnění) a z ní plynoucí restituovatelnosti nárokované věci jest ovšem bezpochyby zvažovat vždy též hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob, potažmo veřejnosti (srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15).
6. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje (na základě provedeného dokazování – včetně výsledků místního šetření) ze zjištění, že se na žalobcem nárokovaném pozemku nachází pozemní komunikace sloužící nejen k obhospodařování navazujících lesních pozemků ve vlastnictví žalobce, nýbrž tvořící též nezbytnou a ničím nenahraditelnou přístupovou cestou k pozemkům ve vlastnictví státního podniku Lesy České republiky (a jeho smluvních partnerů) a k pozemku třetí osoby (Granit Lipnice s. r. o., provozující zde lom kamene pro hrubou a ušlechtilou výrobu), jež je jedinou komunikací, umožňující napojení dané lokality do veřejné komunikační sítě, dovodil, že vydání řečeného pozemku brání výlukový důvod podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Žalobce by totiž naturální restitucí předmětného pozemku získal vlastnické právo vyprázdněné (holé vlastnictví) z důvodu převažujícího veřejného zájmu (práva obecného užívání pozemní komunikace – § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů). Na tom nic nemění skutečnost, že posuzovaná pozemní komunikace představuje lesní cestu, tedy že jde současně o pozemek určený i k plnění funkcí lesa, jehož užívání podléhá též regulaci podle lesního zákona, kupř.
i co do dopravního omezení na pozemní komunikaci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017). Ke stejným závěrům dospěl ostatně dovolací soud i v jiné skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 264/2022).
7. Zpochybňuje-li pak dovolatel konkluze odvolacího soudu o charakteru předmětného pozemku či nahraditelnosti jeho komunikačních funkcí, představují jeho námitky polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
8. Vytýká-li dovolatel konečně odvolacímu soudu, že opomenul některý z jím navržených důkazů (návrh na vypracování geometrického plánu lokalizujícího v poměrech nárokovaného pozemku oblast národní přírodní rezervace) a nepoučil účastníky o koncentraci řízení, upozorňuje tím na vady řízení, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srovnej § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř., z judikatury poté například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019, a ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2545/2022. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci. Soud totiž není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018), provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (viz § 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. V projednávané věci se přitom – v souladu s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu (viz odstavec 21) – doplnění dokazování geometrickým plánem lokalizujícím zde situovanou národní přírodní rezervaci jevilo být zcela nadbytečným, byl-li prokázán jiný výlukový důvod (§ 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). V situaci, kdy žaloba nebyla zamítnuta pro důkazní deficity na straně žalobce způsobené účinky koncentrace řízení (o žalobě bylo rozhodováno na základě objasněného skutkového stavu věci), nepředstavuje pak případný nedostatek poučení o koncentraci řízení vadu, jež mohla by mít vliv na správnost rozhodnutí o věci.
9. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a Lesům České republiky, s. p., který se k dovolání nevyjádřil, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu