28 Cdo 1043/2025

28 Cdo 1043/2025-355

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně AVANERO s. r. o., se sídlem v Praze 1, Jungmannova 30/21, IČO: 24260207, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, proti žalované I. F., dříve Š., zastoupené Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem v Liberci, Masarykova 621/19, o zaplacení částky 1 808 496 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 409/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2024, č. j. 24 Co 95/2024-320, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 19 347,90 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Pavla Vintra, advokáta se sídlem v Liberci, Masarykova 621/19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 7 C 409/2021–224, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 249 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5?% ročně od 20. 7. 2021 do zaplacení (výrok I) a v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 808 496 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5?% ročně od 20. 7. 2021 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 450 591,90 Kč (výrok III) a povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu Praha-západ v plném rozsahu náhradu nákladů řízení státu stanovenou v samostatném usnesení (výrok IV).

2. Žalobkyně se žalobou domáhá na žalované zaplacení částky 1 809 745 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodňuje tvrzením, že žalovaná jako odpovědný zástupce žalobkyně disponovala v období od 9. 9. 2019 do 30. 10. 2020 platebními kartami vydanými k účtu žalobkyně, a to konkrétně kartami č. 2171485147 a č. 2178779252 vedenými u ČSOB, a.s. Žalovaná prostřednictvím těchto karet provedla celkem platební transakce a výběry hotovosti ve výši 1 809 745 Kč, aniž by existoval právní důvod takového nakládání s finančními prostředky žalobkyně. Žalobkyně přitom zdůrazňuje, že tvrzení žalované o tom, že disponovala souhlasem jednatele žalobkyně (svého tehdejšího manžela) k těmto dispozicím, považuje za účelové a nedoložené, a že žalovaná byla několikrát vyzvána, aby způsob užití vybraných prostředků prokázala, což neučinila. Podle žalobkyně nebyly prostředky použity ve prospěch společnosti, a žalovaná se tak na její úkor bezdůvodně obohatila.

3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastnicemi řízení byla dlouhodobě zavedena praxe, podle níž žalovaná s vědomím a souhlasem J. Š., jednatele a jediného společníka žalobkyně, užívala předmětné platební karty nejen k úhradám nákladů souvisejících s provozem sítě kaváren a cukrářské akademie provozovaných žalobkyní, ale též k financování potřeb domácnosti žalované a jejích nezletilých dětí. Tato praxe existovala i poté, kdy manželé Š. ukončili v srpnu roku 2019 společnou domácnost, a i po dobu následujícího přibližně jednoho roku žalovaná čerpala prostředky s výslovným souhlasem svého manžela a jednatele žalobkyně. Výslovně byla rovněž prokázána existence dohody mezi manžely, podle níž žalovaná mohla prostředky z firemního účtu čerpat dle potřeb, což vyplývalo nejen z účastnických výpovědí, ale též z obsahu jejich vzájemné elektronické komunikace a rovněž i z výpovědi svědkyně V. S. Větší část plateb byla vynaložena k provozním účelům žalobkyně, například na platby dodavatelům, úhradu nákupů vybavení provozoven, náklady na cesty zahraničních cukrářů a jejich ubytování či na hotovostní výplaty mezd zaměstnanců, přičemž v řízení bylo postaveno najisto, že žalovaná tyto prostředky použila s vědomím a souhlasem jednatele žalobkyně. Teprve od září 2020 došlo ke změně režimu, kdy jednatel žalobkyně výslovně žalované sdělil, že nadále nemá prostřednictvím karty vybírat finanční prostředky a že její odměna bude hrazena pravidelně stanovenými částkami. Jedinou platbou, kterou žalovaná provedla po tomto sdělení, byla platba ze dne 18. 9. 2020 v částce 1 249 Kč.

4. Soud prvního stupně právně kvalifikoval nárok žalobkyně podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“) jako bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu. V převážném rozsahu (co do částky 1 808 496 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaná prokázala existenci právního důvodu k užívání finančních prostředků, spočívajícího v souhlasu jednatele žalobkyně a v zavedené vnitřní praxi fungování rodinného podnikání manželů Š. Soud prvního stupně přitom zdůraznil, že žalobkyně byla jednatelem zastupována a jeho pokyny byly pro žalovanou závazné, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by jednatel žalobkyně takové dispozice dodatečně zpochybnil jiným než jednostranným tvrzením v rámci tohoto sporu. Nejednalo se tak o případ, kdy by se žalovaná použitím platebních karet k výběru hotovosti či bezhotovostními platbami na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. V části nároku odpovídající částce 1 249 Kč soud prvního stupně žalobě vyhověl, neboť tato platba byla provedena po výslovném odvolání souhlasu k užívání platebních karet jednatelem žalobkyně a žalovaná neprokázala jiný právní důvod jejich použití.

5. K odvolání žalobkyně proti výrokům II, III, a IV rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 24 Co 95/2024-320, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV potvrdil (výrok I) a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na nákladech odvolacího řízení částku 57 499,20 Kč (výrok II).

6. Žalobkyně v odvolání především namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně je z jejího pohledu nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné, když soud se dle jejího názoru nevypořádal se všemi jejími tvrzeními a důkazními návrhy. Tvrdila, že v průběhu řízení došlo k vadám procesního postupu, zejména k porušení poučovací povinnosti soudu podle §?118a zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř.“), v důsledku čehož neměla možnost uplatnit všechna skutková tvrzení a označit důkazy potřebné k prokázání jejího nároku. Dále brojila proti způsobu hodnocení provedených důkazů, zejména účastnické výpovědi žalované a svědeckých výpovědí osob, které označila za

osoby na žalované závislé. Dovozovala, že právní posouzení skutkového stavu soudem prvního stupně je vadné, neboť z jejího pohledu nebylo prokázáno, že by byl dán souhlas k tomu, aby žalovaná z účtu žalobkyně hradila své osobní výdaje a potřeby svých dětí.

7. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a konstatoval, že odůvodnění rozsudku je dostatečné a splňuje požadavky §?157 odst.?2 o. s. ř. Dále uvedl, že soud prvního stupně v průběhu řízení poskytl účastníkům dostatečný procesní prostor k uplatnění jejich práv, včetně možnosti tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy, a proto neshledal, že by byla porušena poučovací povinnost soudu. Odvolací soud rovněž neshledal žádné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, včetně vad zmatečnostních.

K námitkám směřujícím proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a na jeho základě učinil logické a přesvědčivě odůvodněné skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud plně ztotožnil a pro stručnost na ně odkázal. Tyto závěry podle odvolacího soudu dostatečně prokazují, že žalovaná disponovala oprávněním užívat finanční prostředky z účtu žalobkyně v souvislosti s podnikáním žalobkyně, pro niž zajišťovala činnost kavárenské sítě.

Dále na základě ústního souhlasu jediného společníka a jednatele žalobkyně (a současně manžela a otce nezletilých dětí) byla oprávněna disponovat s prostředky na platebních kartách k úhradě potřeb svých a nezletilých dětí, přičemž tento souhlas navazoval na dříve mezi manžely zavedený způsob financování rodinných potřeb. Souhlas jednatele žalobkyně s užitím dvou platebních karet pro potřeby podnikání žalobkyně, jakož i ke krytí potřeb žalované a nezletilých dětí pak byl tím právním důvodem hotovostních výběrů i bezhotovostních plateb s použitím platebních karet, jenž vylučoval, aby se žalovaná na úkor žalobkyně v rozsahu částky 1 808 496 Kč bezdůvodně obohatila.

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, majíc je ve smyslu § 237 o. s. ř., za přípustné pro řešení právních otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně rozhodoval otázky, které dosud nebyly v rozhodovací praxi řešeny, anebo mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatelka rovněž odůvodňuje přípustnost dovolání tvrzením, že v řízení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle článku?6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku?36 Listiny základních práv a svobod, zejména v souvislosti s hodnocením důkazů, zjišťováním skutkového stavu a nedostatkem odůvodnění rozhodnutí. Jako dovolací důvod pak uvedla nesprávné právní posouzení věci a z níže uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9. Dovolatelka vymezila v dovolání následující otázky:

a) zda může vzniknout bezdůvodné obohacení při výběru peněz bez prokázání právního důvodu

Dovolatelka považuje za zásadní otázku, zda je možné dospět k právnímu závěru, že na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení, pokud žalovaná neprokázala žádný nebo dostatečný právní důvod k použití peněz vybraných z účtu dovolatelky. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na judikaturu dovolacího soudu (konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015, a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015, a ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020; tato rozhodnutí dovolacího soudu jsou – shodně jako rozhodnutí dále označená – přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), podle které samotná existence dispozičního oprávnění nebo držení platební karty není právním titulem k ponechání si vybraných prostředků.

V této rovině se dle mínění dovolatelky odvolací soud odchýlil od v dovolání specifikované judikatury dovolacího soudu. b) zda oprávnění odpovědného zástupce postačuje k nakládání s účtem právnické osoby

Další předkládanou otázkou je, zda skutečnost, že osoba je ustanovena odpovědným zástupcem pro provoz živnosti podnikatele, sama o sobě zakládá právo neomezeně rozhodovat o účelu a použití prostředků na účtu podnikatele. Dovolatelka namítá, že odpovědný zástupce není oprávněn za podnikatele činit právní jednání, pokud k tomu není zmocněn zvlášť. Dle dovolatelky jde o otázku, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena a její vyřešení má zásadní význam pro rozhodnutí ve věci. c) zda může dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení v případě držení platební karty a dispozičního oprávnění Dovolatelka předkládá otázku, zda může být právním důvodem k použití prostředků z účtu pouhé držení debetní karty a dispoziční oprávnění bez doložení konkrétního titulu a identifikace právních skutečností, které takové užívání opodstatňují.

Při řešení této otázky se dle mínění dovolatelky odvolací soud odchýlil od v dovolání citované judikatury dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1036/2020, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015). d) zda lze plnit vyživovací povinnosti za jiného jako právní důvod užití prostředků

Dovolatelka se dovolává posouzení, zda lze považovat za právní důvod vylučující vznik bezdůvodného obohacení to, že peníze byly použity na plnění zákonné vyživovací povinnosti jiné osoby (jednatele dovolatelky), pokud tato povinnost ani její výše nebyly stanoveny soudním rozhodnutím nebo nebyly výslovně uznány. Dle dovolatelky jde o otázku, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena a její vyřešení má zásadní význam pro rozhodnutí ve věci.

e) zda lze použít prostředky ve prospěch třetích osob bez souhlasu vlastníka účtu

Dovolatelka považuje za klíčové, zda je možné dospět k závěru, že k bezdůvodnému obohacení nedošlo, pokud žalovaná použila prostředky na účtu žalobkyně ve prospěch třetích osob bez jejího souhlasu a bez doložení právního titulu takového jednání. Při řešení této otázky se dle mínění dovolatelky odvolací soud odchýlil od v dovolání citované judikatury dovolacího soudu. f) zda lze hodnotit svěření debetní karty třetím osobám jako bezdůvodné obohacení

Dovolatelka vymezuje otázku, zda lze dospět k závěru, že se žalovaná bezdůvodně neobohatila, pokud bez souhlasu dovolatelky svěřila nepřenosnou debetní kartu třetím osobám a umožnila jim disponovat prostředky z účtu žalobkyně, aniž by existoval pro takové jednání právní důvod. Při řešení této otázky se dle mínění dovolatelky odvolací soud odchýlil od v dovolání citované judikatury dovolacího soudu. g) zda je povinností soudů posuzovat nárok i podle jiných právních ustanovení

Dovolatelka se táže, zda soudy nižších stupňů mohly vyloučit vznik bezdůvodného obohacení, aniž by zároveň přezkoumaly, zda by skutkové okolnosti nemohly založit odpovědnost za náhradu škody podle §?2910 či §?2913 o. z. Při řešení této otázky se dle mínění žalobkyně odvolací soud odchýlil od v dovolání citované judikatury dovolacího soudu. h) zda lze aplikovat výluku z bezdůvodného obohacení (§?2992 o.z.) bez poučení soudem

Dovolatelka považuje za zásadní otázku, zda odvolací soud mohl aplikovat §?2992 o. z. (jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí) v situaci, kdy žalovaná tento liberační důvod sama nenamítala, a aniž by soud poučil dovolatelku, že hodlá tuto normu použít a dal jí prostor se k takovému možnému právnímu posouzení vyjádřit; odvolací soud se při řešení této právní otázky měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017. i) zda lze aplikovat §?2992 o. z. za situace tvrzeného konsenzu Dovolatelka navrhuje vyřešit otázku, zda lze §?2992 o. z. použít i tehdy, pokud žalovaná tvrdila, že mezi ní a žalobkyní existoval konsensus o užívání prostředků k soukromým účelům, tedy nešlo o jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí (plnění nedluhu); odvolací soud se při řešení této právní otázky měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019.

10. Žalovaná ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání žalobkyně nejprve uvedla, že dovolací námitky žalobkyně směřují výlučně proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a soudu odvolacího, nikoli proti právnímu posouzení věci, a tudíž jsou z tohoto důvodu nepřípustné. Dále žalovaná zdůraznila, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že veškeré sporné platby a výběry z účtu žalobkyně byly činěny se souhlasem a vědomím tehdejšího jednatele žalobkyně, pana J. Š., který žalované umožnil s prostředky disponovat a v řadě případů sám určoval jejich účel, včetně pokrytí potřeb společných nezletilých dětí a financování provozu společného podnikání. Žalovaná rovněž poukázala na to, že tato praxe byla dlouhodobá a potvrzená svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy. K námitce žalobkyně, že odvolací soud aproboval užití prostředků údajně bez právního titulu, žalovaná namítla, že právním důvodem byl prokazatelný souhlas jednatele žalobkyně, nikoli pouze faktické držení platebních karet. Dovolací argumentaci žalobkyně označila žalovaná za účelovou polemiku se skutkovými zjištěními a opakované prezentování vlastní verze skutkového stavu, jež byla dokazováním vyvrácena. Pokud jde o namítanou dosud neřešenou právní otázku přípustnosti plnění vyživovací povinnosti z prostředků společnosti, žalovaná uvedla, že v řízení nebylo rozhodováno o vyživovací povinnosti jako takové, nýbrž o existenci souhlasu jednatele s čerpáním prostředků i na tyto účely, a tedy ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Dále žalovaná podrobně rozporovala odkazy žalobkyně na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že citované rozsudky na projednávanou věc nedopadají, a konstatovala, že skutkový stav byl zjištěn na základě důkazů, jejichž hodnocení je výhradně věcí soudů nižších stupňů. Nadto žalovaná uvedla, že odvolací soud nijak neporušil procesní předpisy, neboť nebyly dány důvody pro poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř., ani pro provádění dalších důkazů v odvolacím řízení.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné.

12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srovnej § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolací přezkum rozhodnutí odvolacího soudu může být Nejvyšším soudem aktivován jen v případě, že dovolatel explicitně či alespoň obsahově vymezí otázku hmotného nebo procesního práva, na jejíž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a spojí odvolacím soudem přijaté řešení s některým ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., jež propojují vazbu řešené otázky na judikaturu Nejvyššího soudu.

15. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně není v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro žádnou z dovolatelkou vymezených otázek, jež jednak jejich řešení spojuje s právním posouzením věci vycházejícím z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů (soudu prvního stupně aprobovaného soudem odvolacím), dále vybízí k odpovědi na řešení právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu nezávisí (nemůže záviset), a konečně není dovolací přezkum otevřen ani pro řešení otázek postihující jen některý z důvodů, pro něž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v situaci, kdy pro řešení jiné otázky (dostačující rovněž pro zamítnutí žaloby) nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání (některý z nich) dle § 237 o. s. ř. K otázkám vymezeným pod bodem 9 písm. a ) až f)

16. Pro posouzení důvodnosti žaloby o vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo podle žalobních tvrzení vzniknout žalované na úkor žalobkyně tím, že žalovaná jako odpovědný zástupce žalobkyně převzala od ČSOB, a. s. firemní karty č. 2178779252 a č. 2171485147 (vystavené na jméno žalované) k účtu žalobkyně a v období od 9. 9. 2019 do 30. 10. 2020 provedla prostřednictvím označených karet bezhotovostní platby a hotovostní výběry v celkové výši 1 809 745 Kč, bylo rozhodné (při nesporné skutečnosti, že uvedené platby a výběry byly v inkriminované době z platebních karet skutečně provedeny), zda žalovaná v řízení prokázala, že uvedené platby byly založeny na právním důvodu, jenž by vznik bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně vylučoval.

17. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 2 o. z.).

18. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020).

19. Žalobkyně prima facie za použití detailní skutkové a právní argumentace (ta skutková se podstatně odchyluje od skutkových zjištění soudů obou stupňů) má za to, že žalovaná v řízení před soudem prvního stupně právní důvod k provedení bezhotovostních plateb a hotovostních výběrů ve výši 1 809 745 v období od 9. 9. 2019 do 30. 10. 2020 neprokázala. Skutková argumentace žalobkyně stojí toliko na účastnické výpovědi jejího jediného jednatele a společníka (bývalého manžela žalované) a částečně i svědka L.

S. (manažera kaváren provozovaných žalobkyní). Oproti tvrzením o souhlasu k využití obou karet toliko k platbám pro firemní účely realizovaným pouze žalovanou (nákup surovin a zboží, výplaty zaměstnanců, pořádání vzdělávacích akcí), jež měly být posléze zúčtovány, stojí výpovědi svědků B. P., O. K. a M. B. a čestná prohlášení P. L. a A. R., kteří potvrdili, že karty byly používány nejen svědkem L. S. k doplatkům mezd zaměstnanců po výběrech z bankomatu v hotovosti tzv. „na ruku“, ale i jinými zaměstnanci provozoven žalobkyně v případě potřeby jednotlivých nezbytných nákupů surovin a zboží.

Dále dokazováním provedeným soudem prvního stupně bylo prokázáno propojení plateb kartami pro soukromé a firemní účely minimálně od roku 2017, což potvrdili - kromě svědkyně Jany Morávkové, jež vedla žalobkyni účetnictví - i svědkyně V. S. poskytující žalované právní služby v souvislosti s řízením o úpravu poměrů nezletilých dětí žalované a jednatele žalobkyně. Souhlas jednatele žalobkyně s použitím karet pro potřeby rodinné domácnosti, žalované samotné a jejích nezletilých dětí, jenž se žalobkyně snažila rozporovat tvrzením o existenci další karty s no limitem pro její využití, plyne nejen z výpovědi svědkyně S., ale i z komunikace této svědkyně a tehdejšího zástupce jednatele žalobkyně, Mgr.

Kropáčka, ze dne 1. 11. až 14. 11. 2019 (bod 43 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a vlastní velmi ilustrativní SMS komunikace žalované a jednatele žalobkyně (bod 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně v rozhodnutí vydaném v řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí bylo konstatováno, že dlužné výživné pokrývající dobu od ukončení vedení společné rodinné domácnosti (a korespondující rovněž s rozhodným obdobím, za nějž je vydání bezdůvodného obohacení žalobkyní po žalované žádáno), nevzniklo a že žalovaná měla k volnému použití karty k účtu společnosti (viz bod 38 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Bez rozumných pochybností pak z této skutečnosti rezultuje, že se souhlasem jednatele žalobkyně, jenž je dostatečným právním důvodem pro užití obou firemních karet (v jednočlenné společnosti náleží obchodní vedení právě jediné osobě jednatele – viz § 11 až § 14 a přiměřeně § 194 odst. 1 a § 195 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích), žalovaná prováděla bezhotovostní platby a výběry hotovosti nejen k firemním, ale i zmíněným privátním účelům, přičemž současně nebylo žalobkyní tvrzeno, že by karet bylo žalovanou či někým jiným užito pro jiné účely, na něž by se souhlas jednatele žalobkyně nevztahoval.

Nelze rovněž přehlédnout, že sám

jednatel žalobkyně vypověděl, že po celou dobu užívání karet žalovanou měl o platbách přehled, měl nad nimi kontrolu a jistě by zasáhl, pokud by pojal jakékoliv podezření, že platby kartami či výběry z nich jsou prováděny za jiným účelem, než k jakému byly žalované jednatelem žalobkyně předány.

20. Skutková verze věci předestřená v nalézacím, respektive v odvolacím, řízení žalobkyní, kterou zopakovala v dovolání, tak stojí toliko na tvrzení jednatele žalobkyně (v mnoha ohledem korespondujícím i tvrzení žalované) a nepřesvědčivé výpovědi svědka S., přičemž soud prvního stupně zjistil skutkový děj zcela odlišný (v této souvislosti lze poukázat na velmi pečlivou reprodukci skutkových zjištění učiněných z provedených důkazů, zejména pak z výpovědi jednatele žalobkyně, slyšených svědků a přepisu SMS komunikace mezi jednatelem žalobkyně a žalovanou – viz body 28 až 32, 35 a 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, listinných důkazů týkajících se výdajů pro firemní i privátní účely, čestných prohlášení – viz body 38 a 39 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, elektronické komunikace mezi právními zástupci jednatele žalobkyně a žalované – viz bod 43 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a ze stejnopisu rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 28.

6. 2022, č. j. 26 Nc 6/2020-1168 – viz bod 37 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na uvedená zjištění pak navazuje precizně formulovaný závěr o zjištěném skutkovém stavu – viz bod 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Argumentace dovolatelky v rozsahu otázek dle bodu 9 písm. a) až f) odůvodnění tohoto usnesení je tak založena na skutkových námitkách (o nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci). Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o.

s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn.

29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Prostřednictvím uvedených skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

21. Poměřuje-li přitom dovolatelka v rozsahu otázek formulovaných pod bodem 9 písm. a), c), e) a f) závěry odvolacího soudu převzaté z rozsudku soudu prvního stupně s konkrétními rozhodnutími dovolacího soudu pak platí, že odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015, a ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020, vycházejí při posouzení vzniku bezdůvodného obohacení ze zcela odlišných (s projednávanou věcí nesouměřitelných) skutkových poměrů, které dovolací soud přivedly k formulování (také) v intencích jiných skutkových podstat bezdůvodného obohacení i k jiným právním závěrům (vznik bezdůvodného obohacení z právního důvodu, který odpadl, po ztrátě dispozičního oprávnění s účtem u banky, bezesmluvní užívání pozemku zastavěného komunikací ve vlastnictví jiné osoby, investice do majetku jiného v důsledku dohody o společném bydlení). Nepřiléhavost odkazu žalobkyně na závěry formulované v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Co 5089/2017, ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1036/2020, a v usnesení ze dne 31. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015, je potom založena na závěru, že soudy obou stupňů za právní důvod k použití obou firemní karet nepovažovaly jejich svěření žalované či vznik dispozičního oprávnění k nim, popřípadě svěření třetím osobám pro firemní účely, ale souhlas jednatele žalobkyně k jejich firemnímu i privátnímu užití. Ani řešení otázky, zda došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení, pokud žalovaná použila prostředky na účtu žalobkyně ve prospěch třetích osob bez jejího souhlasu a bez doložení právního titulu takového jednání, nelze dovoláním dotčený rozsudek poměřovat s konkluzemi (navíc odmítacího) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1155/2016, neboť dovolatelkou použitá věta je vytržena z kontextu nijak nesouvisejících skutkových okolností odkazované věci řešící problematiku věcné legitimace ve sporu odvislé od stavu opakovaného převodu finančních prostředků mezi účty tří, respektive čtyř, různých subjektů. Námitky vztahující se k otázce formulované dovolatelkou v bodě 9 písm. d) odůvodnění tohoto usnesení, tj. zda lze považovat za právní důvod vylučující vznik bezdůvodného obohacení to, že peníze byly použity na plnění zákonné vyživovací povinnosti jiné osoby (jednatele dovolatelky), pokud tato povinnost ani její výše nebyly stanoveny soudním rozhodnutím nebo nebyly výslovně uznány, lze dle mínění dovolacího soudu „odbýt“ snad lakonickým … vždyť jde o zákonnou vyživovací povinnost. K otázce vymezené pod bodem 9 písm. g)

22. Přípustnost dovolání (pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu) nezakládá ani řešení otázky, zda soudy nižších stupňů mohly vyloučit vznik bezdůvodného obohacení, aniž by zároveň přezkoumaly, zda by skutkové okolnosti nemohly založit odpovědnost za náhradu škody podle §?2910 či §?2913 o. z.

23. Judikatura dovolacího soudu je pevně ukotvena v závěru, že ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce předmět řízení vymezil. Vymezením předmětu řízení v žalobě se rozumí vylíčení skutečností (skutkových tvrzení), z nichž je odvozen žalobní požadavek. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět.

Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; případná právní kvalifikace žalobního požadavku není pro soud závazná. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu než uvedenou žalobcem, je jeho povinností věc podle příslušných zákonných ustanovení posoudit a o nároku rozhodnout bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění žalobce uvádí.

Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, jehož se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než byl vymezen v žalobě, nemůže soud žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010). Bez procesního úkonu žalobce, tj. bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, nemůže soud přiznat plnění z jiného skutkového základu, než toho, který je žalobcem vymezen a na jehož základě požaduje plnění uvedené v žalobním petitu, neboť by tak soud rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1725/2016).

24. Právě uvedená judikatorní východiska se do poměrů projednávané věci promítají v tom směru, že odvolací soud mohl důvodnost žaloby na zaplacení částky 1 809 745 Kč posuzovat s ohledem na vymezený předmět řízení, jenž žalobu charakterizoval coby požadavek na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a následující o. z., když vylíčená skutková tvrzení a výsledky provedeného dokazování ani žádnou jinou možnost právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku neumožňovaly. Obsah dovolací argumentace žalované dovolávající se posouzení nároku v intencích nároku na náhradu škody dle § 2913 o. z., resp. § 2910 o. z. nemohl být uznán v tomto řízení za právně významný, neboť o skutku, jenž se bude projednávat a následně posuzovat z hlediska dopadajících ustanovení hmotného práva rozhoduje ve sporném řízení žalující. Žalobkyně přitom nemůže být se zřetelem na svou procesní pozici „dominus litis“ ve věci nespadající do kategorie řízení, v nichž soud není vázán žalobou (srovnej § 153 odst. 2 o. s. ř.), na pochybách o tom, že bylo její povinností již v řízení před soudem prvního stupně skutkově vymezit rovněž okolnosti, v nichž spatřovala splnění předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za vznik škody přímo na základě konkrétního zákonného ustanovení, popřípadě individualizované smluvní povinnosti. Takové okolnosti však dovolatelka nepředestřela a tento nedostatek, na nějž se nemůže vztahovat náprava poskytnutím poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř. (nebylo rozhodnuto v důsledku neunesení některého z procesních břemen, ale na základě zjištěného skutkového stavu umožňujícího věc určitým způsobem právně posoudit), nelze reparovat v dovolacím řízení. Odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, s nímž mělo být řešení dané otázky poměřováno, dovolatelka přehlíží specifickou situaci směnečné věci řešenou v připomínaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013. Druhé z rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3856/2020) pak databází rozhodnutí Nejvyššího soudu neprochází. K otázkám vymezeným pod bodem 9 písm. h) a i)

25. Přípustnosti dovolání nelze přisvědčit ani pro řešení otázky, zda odvolací soud mohl aplikovat §?2992 o. z. (jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí) v situaci, kdy žalovaná tento liberační důvod sama nenamítala, a aniž by soud poučil dovolatelku, že hodlá tuto normu použít a dal jí prostor se k takovému možnému právnímu posouzení vyjádřit (odvolací soud se při řešení této právní otázky měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017). Rovněž pak není v návaznosti na tuto otázku dovolání přípustné ani tehdy, táže-li se dovolatelka, zda lze §?2992 o. z. použít i v případě, že žalovaná tvrdila, že mezi ní a žalobkyní existoval konsensus o užívání prostředků k soukromým účelům, tedy nešlo o jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí (plnění nedluhu); odvolací soud se při řešení této právní otázky měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019.

26. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je v otázce zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ukotvena na závěru, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak věcný přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější) a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015).

27. Právě připomenuté konkluze se nepochybně prosadí i v případě, kdy odvolací soud potvrdil jako věcně správný zamítavý rozsudek soudu prvního stupně z důvodu, na němž je prvostupňové rozhodnutí založeno (existence právního důvodu, který vylučuje vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované na úkor žalobkyně), a jako obiter dictum připojuje i další důvod, pro nějž by žaloba o vydání bezdůvodného obohacení nebyla (rovněž) po právu (pro některou z výluk z bezdůvodného obohacení dle § 2992 o. z.). Sluší se připomenout, že pro řešení otázky, zda na straně žalované byl dán právní důvod k užití obou bankovních karet žalobkyně pro firemní i privátní účely přitom nebylo shledáno dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

28. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné (jako v projednávané věci), dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takový případ ovšem v projednávané věci nejde, neboť dovolání žalobkyně neshledal dovolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným.

29. Dovolatelka na straně 18 až 21 textu dovolání vytýká soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacímu, že řízení zatížily procesními vadami, jež měly za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci. Konkrétně soudům vytýká nesplnění poučovací povinnosti dle § 118a odst. 3 o. s. ř., překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu (překvapivost rozsudku soudu prvního stupně dává do souvislosti s absencí poučovací povinnosti) a existenci tzv. opomenutých důkazů. Takovými vadami ovšem řízení před odvolacím soudem, potažmo řízení před soudem prvního stupně, netrpí.

30. K problematice tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05 (tento nález je – shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), vyložil a odůvodnil právní názor, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným předpisem (občanský soudní řád) v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí rozumně a logicky vyložit, proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, respektive pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.

31. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti současně zdůraznil, že obecně platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces, nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím ke každé konkrétní věci; o porušení práva na spravedlivý proces nepůjde tam, kde opomenuté důkazy nebudou již podle toho, co mají dokázat, způsobilé prokázat tvrzený skutkový stav anebo zpochybnit soudem zjištěný skutkový stav (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020). Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14).

32. Nejvyšší soud považuje za dostatečný (implicitní) závěr odvolacího soudu, jenž se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (a tedy i rozsahem učiněných skutkovým zjištění a způsobem hodnocení provedených důkazů), jak je podrobně popsán v bodech 24 až 35 (vyjma bodu 31) odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Ostatně i soud prvního stupně náležitě vysvětlil své úvahy týkající se skutkového stavu věci, včetně hodnocení provedených důkazů (body 59 až 62 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V jejich světle se pak jeví naprosto nevýznamné zjišťovat obchodními podmínkami banky či svědeckou výpovědí (nahrazující čestné prohlášení) P. L., jaké byly podmínky pro užití karty a které osoby kartu skutečně použily, pokud byla karta předána jednatelem žalobkyně k volnému firemnímu a privátnímu užití žalované, což ostatně potvrdil i sám jednatel žalobkyně, který o pohybech na účtu věděl a větší výběry či platby dokonce navíc schválil.

33. Dovolatelce nelze ani přisvědčit, že by byla nějak krácena na svých procesních právech tím, že by jí nebylo poskytnuto poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně s poukazem na obsah jednání soudu prvního stupně konaného dne 9. 8. 2023 uvedla, že o potřebě prokazovat další skutečnosti se dozvěděla krátce před rozhodnutím ve věci, kdy soud prvního stupně vycházel – dle jejího mínění – z nesprávných skutkových zjištění. Z obsahu uvedeného jednání (viz č. l. 160 až 163 spisu) se ovšem žádné skutečnosti, jak je žalobkyně popisuje v dovolání, nepodávají. Zástupce žalobkyně neměl žádné návrhy na doplnění dokazování a důkazní návrhy naopak činil zástupce žalované (návrh na provedení důkazu účetnictvím žalobkyně a výpovědí svědků V. S. a P. L.).

34. Nejvyšší soud připomíná podstatnou judikatorní konkluzi, které se soudy v poměrech projednávané věci nezpronevěřily, a sice že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 20/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 348/2024). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3012/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019). Byla-li žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité, rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není důvod pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011).

35. Z uvedeného plyne, že poučení žalobkyně podle § 118a odst. 1, 2 či 3 o. s. ř. nebylo v dané věci nezbytné, neboť soudy nezaložily svá rozhodnutí na neunesení ať už břemene tvrzení či břemene důkazního, resp. na jiném právním posouzení věci, ale na výsledcích provedeného dokazování a na zjištěném skutkovém stavu věci (měly-li v projednávané věci z provedených důkazů za prokázané, že žalovaná užila obě bankovní karty pro výběry i platby pro firemní i privátní účely na základě souhlasu jednatele žalobkyně), pročež na její straně bezdůvodné obohacení v rozsahu částky 1 808 496 Kč nevzniklo.

36. Pokud v návaznosti na výtky o nesplnění poučovací povinnosti dle § 118a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu byl pro ni vzhledem ke zvolenému postupu v řízení tzv. rozhodnutím překvapivým, pak s takovou charakteristikou rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud neztotožňuje.

37. Námitka o překvapivosti či nepředvídatelnosti rozhodnutí je v judikatuře Nejvyššího soudu spojována s rozhodnutím odvolacího soudu. Rozhodovací praxí je reflektována jako vada řízení, jež se v ústavně-právní rovině dotýká práva účastníka řízení na spravedlivý proces (viz článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je přitom takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Za překvapivé (nepředvídatelné) lze tudíž považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).

38. V posuzované věci není dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu překvapivým rozhodnutím, neboť zcela vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, z rozsahu i způsobu hodnocení provedených důkazů, jakož i právního posouzení věci. Ztotožnil-li se odvolací soud s konkluzí soudu prvního stupně, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila, neboť výběry a platby z bankovních karet prováděla na základě právního důvodu, jímž byl souhlas jednatele žalobkyně s použitím bankovních karet, pak takovým závěrem nemohla být žalobkyně nijak překvapena a ani pro ni nemohl být s ohledem na předchozí průběh řízení před soudem prvního stupně výsledek odvolacího řízení těžko předvídatelným.

39. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání žalobkyně, pokud směřovalo proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl ve výroku II potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto bylo v tomto rozsahu dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

40. Protože žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud i přípustností dovolání směřujícího proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo ve výrocích III a IV rozhodnuto i o nákladech řízení (nákladech řízení státu), jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti těmto výrokům není dovolání objektivně - ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

41. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady v souvislosti se zastoupením advokátem, je žalobkyně povinna tyto náklady v celkové částce 19 347,90 Kč žalované nahradit. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 15 540 Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 3 357,90 Kč.

42. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 1. 2026

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu