28 Cdo 1290/2025-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) H. O. a b) J. O., oba zastoupeni Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 525/33, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 286/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2024, č. j. 16 Co 179/2024-362, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) ze dne 5. 12. 2024, č. j. 16 Co 179/2024-362, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 4. 2024, č. j. 8 C 286/2022-331, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku ocenění právní předchůdkyni žalobců odňatého a posléze nevydaného pozemku jako stavebního. Upozorňovala též, že odvolací soud učinil nesprávné závěry o absenci podmínek aplikace cenových srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Měla za to, že se odvolací soud svými konkluzemi odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009; případně považovala nastíněné otázky za (v daných skutkových souvislostech) dovolacím soudem dosud neřešené. Zpochybňovala rovněž hodnocení v řízení předestřených znaleckých posudků, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014.
3. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že výše restitučního nároku (náhrady) dle zákona o půdě – ať již přichází do úvahy náhrada finanční dle § 16 odst. 1 zákona o půdě či náhrada pozemková dle § 11a zákona o půdě – se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již je nutno – s ohledem na ustanovení § 28a zákona o půdě – určit v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). Cena náhradního pozemku má být přitom ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18.
8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k výstavbě je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř.
na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm uvedená); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou – vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci – k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).
5. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že právní předchůdkyni žalobců odňatý pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, evidovaný jako role, přešel na stát již za účelem výstavby sídliště XY (viz výzvu k výkupu pozemku pro výstavbu ze dne 14. 2. 1975 a smlouvu o převodu nemovitosti ze dne 12. 8. 1975), jež byla v té době v dané lokalitě plánována na základě Směrného územního plánu města Brna z roku 1968 (plánovaná výstavba „obytných souborů“) a posléze i realizována (viz územní rozhodnutí o umístění stavby ze dne 3. 5. 1976), uzavřel, že je třeba jej ocenit jako pozemek stavební (a nikoliv zemědělský), nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
6. Aplikaci srážek z ceny stavebních pozemků dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pak implikují individuální skutkové závěry o takovém charakteru a stavu odňatých pozemků (jež budou typicky výsledkem znaleckého dokazování; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3474/2024), které právními předpisy předvídanou cenovou redukci umožňují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1790/2021). Dovolací soud setrvale zdůrazňuje, že dokazováním zjištěný charakter a stav odňatých pozemků odůvodňující dle právních předpisů korekci ceny (dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.) nemůže být bez dalšího upozaděn úvahou soudu, jež by aplikaci právním předpisem stanovených cenových srážek „a priori“ vylučovala (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021), a že naplnění podmínek pro užití ustanovení cenového předpisu o srážkách ceny ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. je nutno posuzovat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým poměrům toho kterého případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018).
7. Odvolací soud se neodchýlil ani od této (shora citované) judikatury, čerpal-li své skutkové závěry o takovém charakteru a stavu odňatého pozemku, jež aplikaci srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. neodůvodňují, z výsledků znaleckého dokazování. V odůvodnění svého rozsudku řádně vysvětlil důvody, pro něž při posuzování ceny odňatého pozemku vycházel z písemného znaleckého posudku Ing. Jiřího Šnejdra, který při ocenění srážky ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. neaplikoval. Z jeho znaleckých závěrů totiž vyplývá absence (skutkových) předpokladů aplikace řečených srážek. Znalec přitom podrobně vyložil, v čem spatřoval stavební srostlost posuzované městské části Líšeň se zastavěným územím centrální části města Brna – patrnou i z leteckých map pořízených v letech 1953 a 1976; zjištěný charakter a stav odňatého pozemku vylučoval pak dle jeho konkluzí též aplikaci srážek z důvodu přístupu po nezpevněné cestě, nemožnosti napojení na vodovod a kanalizaci či vzdálenosti elektrické přípojky.
8. Kritizuje-li dovolatelka konečně hodnocení provedeného znaleckého dokazování odvolacím soudem, napadá tím najmě skutkové, a nikoliv právní konkluze. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tedy na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. usuzovat nelze.
9. Odvolací soud ostatně respektoval judikaturní závěry, dle nichž znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená pak, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jejž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019).
10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v projednávané věci naplněny nebyly.
11. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci, kteří se k dovolání nevyjádřili, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 8. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu