28 Cdo 1934/2024-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Vitesco Technologies Czech Republic s. r. o., se sídlem v Trutnově, Volanovská 518, identifikační číslo osoby: 07574622, zastoupené Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované NMS s. r. o., se sídlem v Bratislavě, Hviezdoslavova 13, Slovenská republika, registrační číslo: 35764848, zastoupené Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, o zaplacení částky 118.964,10 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 19 C 88/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2024, č. j. 47 Co 16/2024-99, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 24.829,20 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Michala Štrofa, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 19 C 88/2023-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 118.964,10 EUR s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 118.964,10 EUR od 17. 4. 2020 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč (výrok I.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 290.026,33 Kč (výrok II.).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. 3. 2024, č. j. 47 Co 16/2024-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 49.658,- Kč (výrok II.).
3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako kupující a žalovaná coby prodávající uzavřely dne 18. 6. 2015 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl optický 3D skener Steinbichler (dále „skener“) za kupní cenu 119.964,10 EUR. Kupní cena byla uhrazena a žalobkyně skener dne 26. 8. 2015 převzala. Dne 1. 7. 2016 žalobkyně u žalované uplatnila právo z vadného plnění z důvodu výskytu chybové hlášky „SPS is not connected“ a nutnosti restartovat skener v průběhu měření, přičemž dne 22. 8. 2016 skener předala žalované k opravě, během níž spolu účastnice řízení komunikovaly. O dokončení opravy byla žalobkyně informována dne 8. 12. 2016, avšak žalovaná nedostála své smluvní povinnosti opravený skener dodat co nejdříve žalobkyni, jestliže jí byl vydán až dne 12. 9. 2019. Soudy nižších instancí podotkly, že žalobkyně převzetí skeneru po opravě provedené na podzim roku 2016 neodmítla, a to ani prostřednictvím odstoupení od kupní smlouvy ze dne 31. 1. 2017 pro negativní výsledek tzv. zkoušky MSA, jež bylo následně účastnicemi řízení označeno za neplatné. Konstatovaly proto, že sjednaná záruční doba v délce 36 měsíců běžela od 26. 8. 2015 do 1. 7. 2016, následně její běh pokračoval od 12. 9. 2019 do 8. 11. 2019, kdy žalobkyně opětovně reklamovala vadu projevující se totožnou chybovou hláškou a potřebou restartovat zařízení, a dále od 4. 2. 2020 do třetího vytknutí téže vady dne 26. 3. 2020. Uzavřely tak, že k notifikaci vady skeneru žalobkyní dne 26. 3. 2020 spojené s odstoupením od smlouvy nedošlo po uplynutí sjednané záruční doby, pročež žalobkyně v důsledku opakované a neodstranitelné vady platně odstoupila od kupní smlouvy podle ustanovení § 2106 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a vznikl jí tudíž nárok na vrácení zaplacené kupní ceny, respektive jejího dosud nevráceného zbytku.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud nezohlednil okolnost, že v důsledku odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy dne 31. 1. 2017 zanikl závazek z dané kupní smlouvy. Dle názoru žalované odvolací soud pominul, že mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo k dohodě o přerušení běhu původně sjednané záruční doby ke dni odstoupení žalobkyně od smlouvy dne 31. 1. 2017. Podotkla, že v září roku 2019 byl smluvní vztah mezi účastnicemi řízení obnoven, avšak nikoli zpětně ke dni 31. 1. 2017, a tudíž není spjat se zárukou na skener poskytnutou žalovanou v původní kupní smlouvě. Jednání žalobkyně pokládá za rozporné s dobrými mravy. Zdůraznila, že žalobkyně nevyvinula potřebnou součinnost k převzetí skeneru, pročež se žalovaná nemohla dostat do prodlení s plněním své povinnosti doručit skener po vyřízení reklamace do sídla žalobkyně. Domnívá se rovněž, že chybová hláška nebyla zapříčiněna jednou, opakující se a neodstranitelnou, vadou, jež by zakládala právo žalobkyně odstoupit od smlouvy. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítne.
5. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.
9. Podle ustanovení § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).
10. Podle ustanovení § 2004 odst. 1 o. z. se odstoupením od smlouvy závazek zrušuje od počátku.
11. Podle ustanovení § 2005 odst. 1 o. z. odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře.
12. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
13. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, jenž je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).
14. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je také plnění z právního důvodu, který odpadl, jež míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně v důsledku další právní skutečnosti ztratil své právní účinky (odpadl). Po odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014, či ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2819/2021, vydané v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, jejichž závěry jsou uplatnitelné i v poměrech právní úpravy § 2991 a násl. o. z.; k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, či ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 392/2020). Tak je tomu též v případě platného odstoupení od smlouvy (§ 2004 odst. 1 o. z.), neboť odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku, tj. dochází k odpadnutí právního důvodu s účinky ex tunc (srovnej též Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek IX, § 2894-3081, Praha: Leges, 2018).
15. Smyslem zákonné úpravy odstoupení od smlouvy je umožnit jednostranné ukončení závazku založeného smlouvou, a to zejména v těch případech, kdy nelze očekávat, že závazkový vztah splní účel, pro který jej strany sjednaly. Odstoupení od smlouvy je závažným zásahem do trvání závazku a jde o jeden z průlomů do zásady pacta sunt servanda, která se jinak odráží v povinnosti zavazující obě strany uzavřený závazek dodržet. Oprávněnému se zde poskytuje možnost závazek nejen jednostranně opustit, ale dokonce jej i se zpětnou účinností zrušit (s příslušnými z toho vyplývajícími účinky). Využití oprávnění odstoupit od smlouvy je i z toho důvodu vždy přísně vázáno jen na výslovně uvedené případy upravené zákonem anebo ujednáním ve smlouvě. Pokud jde o případy, ve kterých může být právo odstoupit od smlouvy využito, zákonná úprava je pojímá zpravidla jako institut sankční a v zásadě výjimečný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2541/2021, nebo Šilhán, J. in: Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721– 2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1187–1188).
16. Odvolací soud v souladu se shora popsanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu zohlednil, že žalobkyně dne 31. 1. 2017 odstoupila od kupní smlouvy, aniž by byl k takovému právnímu jednání dán smluvený či zákonný důvod. Tato okolnost je ostatně – jak vidno i z obsahu dovolání – mezi účastnicemi řízení nesporná. Pokud tedy žalobkyně právo na odstoupení od kupní smlouvy neměla, nemohla platně od této smlouvy odstoupit, a tudíž nedošlo k zániku závazku z dané kupní smlouvy. Odstoupení od smlouvy je totiž sice typickým jednostranným právním jednáním, avšak musí splňovat veškeré zákonné náležitosti, aby mohlo vyvolat právní následky s takovým jednáním spojené, tj. zrušení kupní smlouvy od samého počátku (k tomu srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3582/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2129/2017). Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. proto nemohou založit námitky žalované stran odvolání účinků odstoupení od smlouvy či obnovení závazkového vztahu, neboť tyto námitky žalovaná staví na vlastní skutkové verzi, jestliže v projednávané věci k (platnému) odstoupení od smlouvy dne 31. 1. 2017 nedošlo. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 – zmíněná usnesení, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1.
1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. K argumentaci žalované o rozporu žalobou uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi, podle níž ani objektivní povaha právního poměru z bezdůvodného obohacení jednoznačně nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností odporujícím dobrým mravům (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 642/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 820/2004; k aplikaci uvedeného závěru na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014 srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021). Ustanovení zákona upravující korektiv dobrých mravů dle ustálené judikatury patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností; odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posuzování rozporu s dobrými mravy dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3879/2018).
18. V poměrech projednávané věci není zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že v důsledku jednostranného odstoupení žalobkyně od smlouvy podle ustanovení § 2106 odst. 1 písm. d) o. z. dne 26. 3. 2020 vznikla stranám povinnost vypořádat se mezi sebou podle pravidel o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o. z. Po podřazení zjištěného relevantního skutkového stavu věci zákonným ustanovením odvolací soud uzavřel, že je zřejmé, že ve věci došlo k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení z důvodu plnění z právního důvodu, který odpadl podle ustanovení § 2291 odst. 2 o. z.
Právní posouzení věci odvolací soud založil na skutkovém zjištění, že v pořadí třetí vytčení vady spočívající v chybové hlášce a současně odstoupení od smlouvy učiněné dne 26. 3. 2020 bylo uskutečněno v rámci záruční doby poskytnuté žalovanou žalobkyni. Nutno zdůraznit, že na uvedeném závěru ničeho nemění ani žalovanou zmíněné pravidlo obsažené v ustanovení § 579 odst. 1 o. z., ze kterého vyplývá, že ten, kdo způsobí neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu.
V této souvislosti sluší se ze skutkových reálií poukázat především na zápis z jednání mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 13. 10. 2016, z něhož vyplývá povinnost pro žalovanou „provést MSA test“, a to jak u žalované, tak po opětovné instalaci i u žalobkyně; ke dni odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy dne 31. 1. 2017 nebyl zmíněný test úspěšně proveden. Přestože tedy neplatně od smlouvy dne 31. 1. 2017 odstoupila žalobkyně, nelze toto pochybení přisuzovat výlučně k její tíži, neboť vztah mezi žalobkyní a žalovanou je vztahem dvou podnikatelských subjektů, žádná ze stran není ve slabším postavení, a proto bylo na obou stranách, aby reflektovaly svá ujednání zaznamenaná v zápisu z jednání ze dne 13.
10. 2016.
19. Dovolání žalované neshledává Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným ani pro řešení otázky pravidel výkladu právního jednání.
20. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle – výslovný nebo konkludentní – se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího ve zjištěné nebo přisouzené podobě se při výkladu projevu vůle přihlíží také k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace projevu vůle. Výkladem projevu vůle však není dovoleno měnit smysl jinak jasného právního jednání (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2019, ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019).
21. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně skener po opravě provedené na podzim roku 2016 neodmítla převzít, nikterak neodporuje právní úpravě ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Za právní jednání vyjadřující vůli žalobkyně odmítnout převzít skener po uskutečněné opravě nelze považovat ani odstoupení od smlouvy ze dne 31. 1. 2017. Žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila dne 31. 1. 2017 pro negativní výsledek tzv. zkoušky MSA, u něhož žalovaná nezjednala nápravu, aniž by však žalobkyně tímto právním jednáním (odstoupením od smlouvy) jakkoli reagovala na opravu skeneru, k níž bylo zařízení žalované předáno dne 22. 8. 2016. Skutečná vůle žalobkyně musela být žalované coby adresátce přípisu známa od okamžiku jeho doručení, neboť byla v souladu s jejím vnějším projevem (požadavek na úspěšné provedení tzv. zkoušky MSA je zřejmý např. ze zápisu z jednání mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 13. 10. 2016, či z e-mailu žalobkyně ze dne 3. 11. 2016, 15. 11. 2016 a ze dne 6. 12. 2016). Žalovaná přitom věděla o neplatnosti odstoupení od smlouvy ze dne 31. 1. 2017, neboť dne 9. 3. 2017 vyjádřila nesouhlas s tímto odstoupením a trvala na platnosti smlouvy. Přesto žalovaná dle skutkových zjištění odvolacího soudu nikterak neusilovala o splnění své smluvní povinnosti dodat skener žalobkyni a ani nevyhověla požadavku žalobkyně formulovaném v odstoupení od smlouvy ze dne 31. 1. 2017 na vrácení kupní ceny.
22. Namítá-li žalovaná, že žalobkyně po opravě skeneru na podzim roku 2016 neposkytla potřebnou součinnost k jeho převzetí, je třeba zdůraznit, že povinnost dodat opravený skener na své náklady co nejdříve žalobkyni tížila dle smluvních ujednání žalovanou. K opravě byl skener žalované předán dne 22. 8. 2016 a ke dni 31. 1. 2017 nebyl žalobkyni vrácen, ačkoli dle sdělení žalované ze dne 8. 12. 2016 adresovaném žalobkyni „přístroj je připraven k dodání Vám zpět od 8. listopadu“. Žalovaná se o dodání skeneru žalobkyni ani nepokusila, pouze ji požádala o jeho převzetí. Jestliže žalobkyně nebyla povinna vyzvednout si skener po provedené opravě u žalované, postrádá přiléhavost polemika žalované s prodlením žalobkyně při plnění své povinnosti. Naopak nelze přehlédnout prodlení žalované s dodáním skeneru po provedené opravě, porušující premisu, že smlouvy mají být plněny [§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.].
23. Brojí-li žalovaná dále proti rozsudku odvolacího soudu argumentací o odklonu odvolacího soudu od konstantní judikatury dovolacího soudu při řešení otázky podmínek odstoupení od smlouvy dle ustanovení § 2106 o. z., pak ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže. Žalovaná totiž při formulaci nastíněné výtky vychází z předpokladu, že nebylo prokázáno, že by předmětem opakovaných reklamací byla stejná, již opravovaná vada. Odvolací soud však vyšel ze skutkového závěru, že dne 1. 7. 2016 a dne 8. 11. 2019 žalobkyně opakovaně reklamovala u žalované vadu skeneru projevující se chybovou hláškou „SPS is not connected“, opravy byly provedeny, nicméně dne 26. 3. 2020 žalobkyně od smlouvy odstoupila a současně opětovně vytkla vadu provázenou totožnou chybovou hláškou, která se znovu objevila. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu se rovněž podává, že vada skeneru doprovázená chybovou hláškou „SPS is not connected“ a nemožností pokračovat v měření, jakož i ztrátou dosud naměřených dat, je v současnosti neodstranitelná a brání řádnému užívání věci (viz též znalecký posudek Ing. Lubomíra Kerepeckého). Žalovaná tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej např. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Pro úplnost jeví se vhodným podotknout, že o stejné vadě lze hovořit za situace, kdy má vada stejné projevy ve vlastnostech koupené věci, přičemž není podstatné, jakým způsobem byla odstraňována (viz např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1323/2013). V projednávané věci je namístě uzavřít, že se jedná o stejnou vadu zakládající právo odstoupit od smlouvy, jelikož jednotlivé reklamované vady byly detekovány prostřednictvím totožných projevů – chybová hláška stejného znění, ztráta naměřených dat a nemožnost dalšího měření.
24. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobkyni tyto náklady nahradit. Tarifní hodnotu v cizí měně (118.964,10 EUR) dovolací soud přepočítal kurzem vyhlášeným Českou národní bankou ke dni 28. 6. 2024 (tedy kurzem 25,030 Kč/EUR), kdy bylo sepsáno vyjádření žalobkyně k dovolání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3439/2014). Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 24.829,20 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 20.220,- Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 4.309,20 Kč.
26. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobkyně, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu