28 Cdo 2172/2024

28 Cdo 2172/2024-493

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně V. S., zastoupené Mgr. Janou Smilovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Novohradská 1452/1, proti žalované AGROSERVIZI s. r. l., se sídlem Via Zuccherificio 236, Rovigo, 45031 Arquá Polesine, Italská republika, zastoupené JUDr. Janou Fráňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jakubská 670/14, o zaplacení částky 28 000 € (EUR) s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1882/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2023, č. j. 6 Cmo 169/2023-445, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) v této věci v pořadí třetím rozsudkem ze dne 6. 3. 2023, č. j. 13 Cm 1882/2011 – 403, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 299 € s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % p.a., jdoucím od 1. 12. 2009 do zaplacení, a to oproti povinnosti žalobkyně vrátit žalované zboží, nákladní a zemědělské vozidlo MB UNIMOG U 424 (dále také „vozidlo“) – výrok I a zamítl návrh s žádáním, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 701 € s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a., jdoucím od 1. 12. 2009 do zaplacení, a s úroky z prodlení ve výši 6 % z částky 26 299 € od 1. 12. 2009 do zaplacení (výrok II). Soud prvního stupně dále žalované uložil povinnost zaplatit na účet Krajského soudu v Českých Budějovicích na náhradě nákladů řízení spojených s tlumočným a znalečným částku 61 317 Kč (výrok III) a soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 30 803 Kč (výrok VII). Ustanovené zástupkyni žalobkyně přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 149 493 Kč (výrok IV) a povinnost k jejich zaplacení uložil žalované ve výši, jež bude určena v samostatném usnesení (výrok V). Rovněž uložil dalšímu žalobci Z. S. (tento žalobce vzal v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobu zpět a ve vztahu mezi ním a žalovanou bylo řízení pravomocně zastaveno) povinnost nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 68 880 Kč (výrok VI).

2. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 6 Cmo 169/2023-445, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až III, V a VII potvrdil (výrok I), odmítl odvolání žalované směřující proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně (výrok II), odmítl odvolání žalobkyně směřující proti výroku VI rozsudku soudu prvního stupně (výrok III) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit České republice – Krajskému soudu v Českých Budějovicích náklady, které vznikly ustanovené zástupkyni v odvolacím řízení a budou určeny samostatným usnesením soudu prvního stupně (výrok IV).

3. Soudy obou stupňů (odvolací soud akceptací skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly z těchto pro posouzení věci významných skutkových zjištění:

- Žalobkyně od žalované na základě internetové inzerce na stránkách žalované www.europe-machinery.it zakoupila dne 8. 6. 2009 nákladní zemědělské vozidlo Mercedes Benz MG UNIMOG 424 za inzerovanou (velmi výhodnou) kupní cenu ve výši 28 000 €, ačkoliv obdobné vozidlo s žalovanou deklarovaným rokem výroby 1999 se běžně prodávalo za 100 000 €. Vozidlo mělo být podle inzerovaného údaje uvedeno do provozu v Itálii v roce 2001. Žalobkyně mohla posoudit stav vozidla prostřednictvím fotodokumentace připojené k inzerátu.

- Po zaplacení kupní ceny bylo vozidlo žalobkyni dodáno dne 10. 7. 2009 bez technického průkazu a bez dokladu o odhlášení vozidla z evidence v Itálii, bez něhož nebylo možné přihlásit vozidlo do evidence v České republice. - Po provedené reklamaci, jejímž předmětem byl požadavek k dodání chybějících dokladů, zaslala žalovaná žalobkyni v září 2009 technický průkaz, nicméně stále prodlévala s dodáním dokladu o odhlášení vozidla z evidence v Itálii.

- V návaznosti na zjištění z kódu VIN vozidla ze dne 10. 11. 2009, že údaje v technickém průkazu neodpovídají skutečnosti, neboť vozidlo bylo předtím, než bylo provozováno v Itálii, též používáno v Německu, a že bylo vyrobeno v roce 1985 a je staré nikoliv inzerovaných 10 let, ale 24 let, žalobkyně současně s oznámením této vady dne 11. 11. 2009 pro podstatnou vadu předmětu koupě od kupní smlouvy odstoupila.

- Žalobkyně deklarovala připravenost vozidlo žalované vydat (vrátit) oproti vrácení zaplacené kupní ceny, jež byla snížena o částku 1 701 € (podle znaleckého posudku v přepočtu 40 000 Kč) v důsledku nedostatečného zajištění vozidla proti povětrnostním vlivům v období, kdy žalobkyně měla vozidlo v užívání.

4. Soudy obou stupňů zjištěný skutkový stav právně posoudily (odvolací soud příklonem k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně) podle článku 5 odst. 1 písm. a) a odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I.), hlavy II, článků 4.1., věty první Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní a závazkové vztahy ze dne 19. 6. 1980 (Římská smlouva), k níž Česká republika přistoupila v roce 2006, podle článku 1.2.1 písm. a), článků 11, 13, 25, 39 odst. 1, 45 odst. 1 písm. a), 49 písm. a) a 81 odst. 1 a 2 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, vyhlášené pod číslem 160/1991 Sb. (dále „Úmluva“), § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 31.

12. 2013, článku 10 odst. 1 nařízení ES č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní vztahy a § 2041 italského obchodního zákoníku. Kupní smlouva byla uzavřena platně v ústní formě dle článku 11 Úmluvy, přičemž z relevantních listin, jež pocházejí od obou stran smlouvy, je zřejmá identifikace stran, předmět koupě, jakož i kupní cena. Žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy z důvodu obsaženého v článku 25 Úmluvy, neboť za podstatné porušení smlouvy bylo možné považovat tu skutečnost, že žalovaná dodala žalobkyni vozidlo, jež bylo o 14 let starší, než prodávající inzeroval; soudy obou stupňů dovodily, že doba 14 let může odpovídat celé, popřípadě podstatné, době životnosti vozidla.

Odstoupení od smlouvy pak soudy obou stupňů označily za platné, neboť žalobkyně je vykonala v souladu s článkem 45 odst. 1 písm. a) Úmluvy ve spojení s článkem 49 odst. 1 písm. a) Úmluvy coby kupující pro podstatné porušení smlouvy. Žalobkyně pak dostála i své povinnosti vyplývající z článku 39 odst. 1 Úmluvy, neboť žalované vytkla vadu předmětu koupě (spolu s odstoupením od smlouvy) den po jejím zjištění (zjištění vady dne 10. 11. 2009 a odstoupení od smlouvy dne 11. 11. 2009). Protože vozidlo fyzicky existovalo, nic nebránilo tomu, aby jej žalobkyně vrátila (připravenost k vydání vozidla žalované žalobkyně deklarovala) oproti vrácení uhrazené kupní ceny.

Pokud jde o míru znehodnocení vozidla v poměru k zaplacené kupní ceně, kterou je žalovaná povinna žalobkyni vrátit, soudy obou stupňů vyšly ze znaleckého posudku Ing. Milana Uttla, jenž znehodnocení ocenil na částku 40 000 Kč (v době rozhodování soudu v přepočtu 1 701 €) z důvodu nedostatečné ochrany vozidla před povětrnostními vlivy v období, kdy jej žalobkyně užívala. Další náklady na nezbytnou údržbu vozidla, jež znalec stanovil částkou 163 000 Kč, by se již na zhodnocení vozidla vzhledem k tomu, že již bylo za hranicí životnosti, nijak neprojevilo.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroků I. a IV.) podává žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Má za to, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak a dále též proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Uplatňuje důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) založený na argumentu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci při aplikaci článku 39 a 49 Úmluvy. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jímž byl ve výrocích I. až III. a V. a VII. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, změnil a žalobu zamítl, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I.

6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. 11. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 29. 11. 2011 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání veškeré zákonné náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a zda je přípustné (§ 237 o. s. ř.).

8. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací

návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

9. Podle ustanovení § 241b odst. 3, věta první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu přístupné na https://www.nsoud.cz, nebo body 38. a 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

12. S ohledem na shora citovaná ustanovení občanského soudního řádu a požadavky judikatury dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu) na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jež plně obstály i v ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem), nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalované není pro absenci řádného vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání věcně projednatelné v rozsahu založeném na argumentu, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva….. anebo má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“ (viz bod 6. textu dovolání). Takovou právní otázku v obsahu dovolání žalobkyně vůbec neidentifikuje a není rovněž zřejmé, zda požadavek na odlišné posouzení právní otázky uplatňuje jako samostatný důvod přípustnosti dovolání či jako další variantu k vymezenému důvodu přípustnosti dovolání založenému na tvrzení o právní otázce v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešená, jež je specifikována v bodě 12. textu dovolání. Pro takový případ však platí, že souběžné uplatnění důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího na argumentaci o potřebě posoudit otázku neřešenou a (tutéž) otázku již v rozhodovací praxi dovolacího soudu posoudit jinak, je logickým nonsensem („co již bylo řešené není dosud nevyřešené“). Sluší se rovněž v souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání připomenout, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V každém případě požadavek formulovaný dovolatelkou, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není řádným vymezením tohoto důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., ať již v situaci, byla-li uplatněna samostatně [pro takový případ chybí v dovolání její formulace a označení rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž (či v nichž) byla již řešena], tak i tehdy, bylo-li její uplatnění dovolatelkou míněno jako alternativa k důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v řešení otázky (vymezené v bodě 12. textu dovolání), jež dosud neměla být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.

13. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).

14. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelky, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (k tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou).

15. Dovolatelka je tak povinna formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu či závěru odvolacího soudu z podnětu jakékoliv dovolací námitky, jež je založena na nesouhlasu s právním posouzením věci, či dokonce na námitkách mířících proti správnosti či úplnosti zjištěného skutkového stavu. Právě takový druh námitek ovšem dovolatelka uplatnila proti závěru odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o hodnotě opotřebení vozidla, o níž se snižuje vracená kupní cena, kterou je třeba v rámci plnění synallagmatického závazku vypořádat. Protože se jedná o relativně samostatný nárok posuzovaný v režimu bezdůvodného obohacení (viz soudy aplikovaná úprava italského obchodního zákoníku), jenž stojí proti právu kupujícího v případě zániku závazku na vrácení kupní ceny, byla dovolatelka povinna i ve vztahu k tomuto nároku vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř; takové vymezení ovšem v dovolání absentuje (viz bod 17. textu dovolání).

16. Uplatněnými námitkami nesenými kritikou konkluzí odvolacího soudu, že žalobkyně „je ochotna vrátit žalované zpět stále existující nákladní zemědělské vozidlo…….“ A že „vozidlo je dnes dík zcela nedostačující péči žalobkyně v zásadě v desolátním stavu (oproti roku 2009) a je nepojízdné“, na nichž dovolatelka staví požadavek na stanovení vyšší míry opotřebení vozidla, ve skutečnosti dovolatelka nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej např. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových argumentů, které v dovolání na podporu svých právních názorů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

17. Dovolatelka rovněž ohlásila důvod přípustnosti dovolání založený na argumentaci o odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu při vyřešení otázky procesního práva (viz opět bod 6. textu dovolání). Takovou otázku však v dalším textu dovolání nijak neformuluje a neuvádí, jaké ustanovení procesního předpisu bylo nesprávně vyloženo či aplikováno, a jakým způsobem je procesní otázka řešena v judikatuře Nejvyššího soudu, s níž by bylo třeba řešení zvolené odvolacím soudem poměřovat. I v rozsahu ohlášeného důvodu přípustnosti dovolání založeného na tvrzení o rozporu řešení blíže nespecifikované procesní otázky s rozhodovací praxí dovolacího soudu tak shledává Nejvyšší soud dovolání žalované věcně neprojednatelným.

18. Dovolací soud nepřehlédl, že žalovaná přitom námitku procesního charakteru vtělila do výtky o chybném procesním postupu odvolacího soudu, který měl k tíži dovolatelky rovněž přihlédnout k tomu, že prodávající nedodal kupující doklad o odhlášení vozidla z evidence italských úřadů a že jí zaslal technický průkaz obsahující obsahově nepravdivé údaje (o roku výroby vozidla). Dovolatelka namítá, že takováto skutková zjištění nebyla předmětem dokazování, respektive v řízení bylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni oba doklady zaslala, a závěry odvolacího soudu jsou v uvedeném směru překvapivé a jeho rozhodnutí nepředvídatelné; postup odvolacího soudu (nikoliv ovšem řešení konkrétní otázky procesního práva) tak byl - dle mínění dovolatelky - v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž žalovaná v podobě jednotlivě označených rozhodnutí odkázala (viz bod 18. textu dovolání).

19. Ponechá-li dovolací soud ve vztahu k námitce o nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu stranou fakt, že touto námitkou dovolatelka vystihuje tzv. jinou vadu řízení, k níž by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, pokud by dovolání žalované bylo z jiného důvodu přípustné (viz § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), pak lze konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovolatelkou namítaném ohledu nepředvídatelné není.

20. V judikatuře Nejvyššího soudu je za nepředvídatelné, resp. překvapivé, rozhodnutí, označováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.

3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Za překvapivé (nepředvídatelné) lze tudíž považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.

6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).

21. Z pohledu právě provedeného výkladu nelze dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu považovat v rozsahu vytčeném dovolatelkou za rozhodnutí překvapivé, popřípadě nepředvídatelné, neboť skutková otázka opožděného dodání technického průkazu, jenž obsahoval oproti skutečnému stavu nesprávný údaj o roku výroby, popřípadě o roku uvedení vozidla do provozu, byla již předmětem dokazování před soudem prvního stupně, k níž ostatně žalovaná podala vysvětlení již ve vyjádření k žalobě. Shodně pak již v řízení před soudem prvního stupně bylo předmětem dokazování i opožděné dodání dokladu o odhlášení vozidla z evidence v Itálii (viz skutkové zjištění dle bodu 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Polemika dovolatelky se správností skutkových závěrů odvolacího soudu, jak se podává z bodu 18. textu dovolání, je mimoběžná s tím, že úvahy odvolacího soudu vtělené do bodu 16. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku byly předestřeny na základě skutkových zjištění, jež byly předmětem dokazování již v řízení před soudem prvního stupně a účastníci řízení se k nim v průběhu nalézacího, popřípadě odvolacího, řízení, mohli vyjádřit. V uvedeném směru tudíž procesní postup odvolacího soudu, respektive i rozsudek samotný, nelze považovat za nepředvídatelný. Ostatně, nelze se ztotožnit s argumentací žalované, že by snad odvolací soud označil nedodání, popřípadě opožděné dodání, dokladů od vozidla, za důvod, pro který žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila. Závěr odvolacího soudu o důvodnosti žaloby na vrácení (části) kupní ceny žalobkyni oproti vydání vozidla žalované jednoznačně vyplývá z bodu 15. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, v něm se odvolací soud přihlásil ke skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, jež soud prvního stupně přesvědčivě odůvodnil v bodě 5. (co do závěrů skutkových) a v bodech 30. až 39. (co do přijatého právního posouzení věci) rozsudku.

22. Dovolatelka dále vymezuje důvod přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. argumentací o řešení právní otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené, a sice „počátku běhu objektivní lhůty ve smyslu ustanovení čl. 49 odst. 2 písm. b), bod i) CISG, resp. čl. 39 odst. 1 CISG.“ Dovozuje, že v souvislosti s článkem 38 odst. 1 Úmluvy bylo povinností žalobkyně provést prohlídku vozidla v době co možná nejkratší, přičemž na tuto lhůtu navazuje lhůta přiměřená dle článku 39 odst. 1 Úmluvy, v jejímž průběhu bylo povinností žalobkyně vadu vozidla spočívající v nesprávně uvedeném datu jeho výroby reklamovat. Poukazuje dále na to, že otázka „přiměřenosti lhůty“ k uplatnění reklamace rovněž nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Upozorňuje ovšem, že existuje judikatura zahraničních soudů, jež se přiměřeností lhůty k provedení reklamace kupujícím již zabývala (konkrétní rozhodnutí v dovolání označuje).

23. Dovolání žalované v rozsahu výše formulované otázky je sice věcně projednatelné (není vadné), nicméně není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Na řešení otázky „počátku běhu objektivní lhůty ve smyslu ustanovení čl. 49 odst. 2 písm. b), bod i) CISG, resp. čl. 39 odst. 1 CISG“ a výkladu zákonného pojmu „přiměřené lhůty“ dle článku 39 odst. 1 Úmluvy není rozsudek odvolacího soudu (a ostatně ani rozsudek soudu prvního stupně) ve skutečnosti založen a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.

s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Dovolatelka se mylně domnívá, lhůta přiměřená k uplatnění práv kupujícího z vad zboží dle článku 39 odst. 1 Úmluvy má objektivní povahu; tak tomu ovšem není. Objektivní povahou je nadána lhůta k uplatnění práv z vad zboží upravená v článku 39 odst. 2 Úmluvy, neboť počátek maximální doby dvou let, po jejímž uplynutí se právo kupujícího prekluduje (zaniká), se odvíjí od skutečnosti, jež je na adresátu právní normy nezávislá, a sice na okamžiku předání zboží kupujícímu. Počátek přiměřené doby k uplatnění práva kupujícího z vad dodaného zboží dle článku 39 odst. 1 Úmluvy se odvíjí od ryze subjektivní okolnosti na straně kupujícího, tj. že vadu zjistil nebo ji měl zjistit.

Skutečnost, že se nejedná o propadnou lhůtu objektivní, ale subjektivní povahy, a že není u počátku jejího běhu bez významu rozlišení na okamžik (skutečné) vědomosti kupujícího na straně jedné a vědomosti presumované na straně druhé, činí dovolací argumentaci žalované nepřiléhavou. Toto konstatování se přitom vztahuje i na argumentaci citovanými závěry zahraniční judikatury (viz body 12. a 14. textu dovolání), jestliže připomenuté konkluze nejsou, byť stručně, provázány s výkladem o skutkových okolnostech té které věci, jež jejich formulaci umožnily.

24. Již bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání žalované sluší se pro doplnění uvést, že rozlišení skutečné a presumované vědomosti v článku 39 odst. 1 Úmluvy není nijak samoúčelné, neboť skutečná vědomost kupujícího se připíná k vadám skrytým a presumovaná vědomost k vadám zjevným [k tomuto rozlišení srovnej Tichý, L. CISG (Úmluvu OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 179 až 188]. Pokud tedy žalovaná chtěla iniciovat meritorní dovolací přezkum závěru odvolacího soudu, od kterého okamžiku počíná běžet subjektivně daná lhůta pro uplatnění práva žalobkyně z vad dodaného vozidla, pak tedy zcela zjevně měla svou argumentaci soustředit na povahu vytčené vady, od níž se pak odvíjel i proces reklamace vozidla z hlediska časového i věcného. Dovolací soud rovněž nepřehlédl (a v tomto smyslu je vedena i argumentace odvolacího soudu v bodě 16. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku), že opožděné dodání technického průkazu vozidla s uvedením nepravdivého údaje o jeho stáří (roku výroby) je okolností, jež by svědčila pro ztrátu ochrany prodávajícího ve smyslu článku 40 Úmluvy. Ač se žalovaná snaží nepříznivé důsledky dodávky vadného zboží (vozidla s jinými než inzerovanými vlastnostmi) přenést na žalobkyni, primárně to byla žalovaná jako prodávající (a podnikatel na trhu s ojetými zemědělskými stroji), jež si měla před prodejem ověřit identifikační údaje o vozidle a tyto pak v inzerci uvést. Uvedení skutečného stavu vozidla, včetně jeho stáří, pak bylo jistě důležitým faktorem pro rozhodnutí potencionálního kupujícího, tedy i žalobkyně, zda vozidlo koupit či nikoliv. Opačný přístup žalované při prověřování identifikace vozidla (nešlo-li by přímo o úmysl uvést nepravdivý údaj) by bylo lze označit za hrubou nedbalost prodávajícího, jež by ve smyslu článku 40 Úmluvy vyloučila možnost žalované dovolat se ochrany vyplývající pro prodávajícího z článků 38 a 39 Úmluvy.

25. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalované v rozsahu směřujícímu proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věcných výrocích I a II potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout; dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. jednak přípustné a v rozsahu námitek, k nimž se dovolací soud vyjádřil v bodech 12. a 15. až 17. odůvodnění tohoto usnesení, není věcně projednatelné.

26. Protože žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k jeho části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výrocích III. V. a VII. o nákladech řízení a o soudním poplatku, jakož i ve vztahu k výslovně napadenému výroku IV o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

27. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). 28. V situaci, kdy dovolací soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], jenž sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 10. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu