28 Cdo 2252/2024-573
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně R. R., zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované městské části Praha-Kolovraty, IČ 002 40 346, se sídlem v Praze – Kolovratech, Mírová 364/34, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, o 137.951,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 110/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2024, č. j. 16 Co 388/2023-518, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.373,20 Kč k rukám advokáta Mgr. et Mgr. Jana Kořána do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 9. 2023, č. j. 26 C 110/2019-476, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 214.842,60 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně 11.307,50 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III) i ve vztahu ke státu (výrok IV). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci již potřetí, když jeho rozsudek ze dne 13. 2. 2020, č. j. 26 C 110/2019-99, jímž žalobě vyhověl do částky 226.150,10 Kč, změnil odvolací soud rozsudkem ze dne 2.
6. 2020, č. j. 16 Co 155/2020-130, tak, že žalobu zcela zamítl, zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu bylo však zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020. Odvolací soud poté usnesením ze dne 28. 4. 2021, č. j. 16 Co 155/2020-203, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2020 ohledně částky 226.150,10 Kč a věc mu vrátil k dalšímu řízení; obvodní soud rozhodl dne 9. 6. 2022, pod č. j. 26 C 110/2019-354, tento rozsudek ovšem zrušil odvolací soud usnesením ze dne 28.
3. 2023, č. j. 16 Co 306/2022-406. Obvodní soud se poté zabýval převážně otázkou, zda jsou pozemky ve vlastnictví žalobkyně, jež v rozhodném období od 15. 3. 2016 do 31. 12. 2016 užívala žalovaná (resp. její občané), aniž by za to cokoliv hradila, veřejným prostranstvím, či nikoliv. Dospěl k závěru, že žalovaná pozemky žalobkyně zalesnila s úmyslem využívat je mimo jiné k rekreačním účelům, čímž daný les (lesopark) nabyl charakteru veřejného prostranství a žalovaná se jeho užíváním bez právního důvodu bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z“). Vycházeje z posudku znaleckého ústavu Pražská znalecká kancelář s. r. o., stanovil výši bezdůvodného obohacení, již ponížil o 5 %, neboť část pozemků byla na přelomu února a března 2016 vykácena a pokácené dřeviny se na ní nacházely většinu rozhodného období.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. 2. 2024, č. j. 16 Co 388/2023-518, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl též co do částky 76.891 Kč s příslušenstvím, co do
částky 137.951,10 Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II) a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV ohledně nákladů státu (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně charakteru pozemků žalobkyně jako lesoparku ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Přiznanou výši bezdůvodného obohacení však snížil, neboť při jejím výpočtu považoval za nutné nezahrnout do rozlohy pozemků vykácené části lesoparku.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze v celém jeho rozsahu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, jíž má být otázka charakteru pozemků jakožto veřejného prostranství, přičemž nesoulad tvrdí např. s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, 28 Cdo 1498/2014, 28 Cdo 3847/2018 a 28 Cdo 699/2019, či s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. Odkazuje přitom i na rozsudek odvolacího soudu v této věci č. j. 16 Co 155/2020-130, jenž byl zrušen rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 3483/2020. Dále dovolatelka namítá, že vykácením části stromů na předmětných pozemcích žalobkyně znemožnila užívání pozemků v celé jejich rozloze, a tudíž se žalovaná nemohla v rozhodném období na její úkor vůbec obohatit. V posledním tvrdí, že žádání vydání bezdůvodného obohacení žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy, k čemuž uvádí nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2520/15 a IV. ÚS 702/20, a namítá, že posouzení mravnosti žádání žalobkyně ze strany odvolacího soudu bylo nedostatečné.
4. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, či aby jej zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
5. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež požaduje jeho odmítnutí pro nepřípustnost, neboť dovolatelka namítá především otázky skutkového charakteru.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalované není přípustné.
10. Jakkoliv dovolatelka v mimořádném opravném prostředku avizovala, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, její argumentace se váže toliko k té části rozsudku, jíž byla žalobkyni přiznána částka ve výši 137.951,10 Kč, materiálně tedy dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu toliko ve výroku I v rozsahu, jímž jí nebylo vyhověno.
11. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo jeho usnesení ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021). Prvním je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Dle současné judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníkem pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně. Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, či již citované usnesení sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).
12. Vycházeje z obvyklého významu předmětných pojmů, lze lesopark sloužící obecnému užívání neomezenou veřejností vnímat jako kategorii veřejné zeleně, coby typ parku (lesní park), nebo – s ohledem na demonstrativnost § 34 zákona o obcích (srovnej zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02) – též jakožto nepojmenovaný druh veřejného prostranství, jenž stojí vedle veřejné zeleně a parku. Rovněž lesy mohou mít charakter veřejného prostranství, jak ostatně dovolací soud již vyslovil ve svém předchozím kasačním rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 Cdo 3483/2020 (z další judikatury viz především nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 47/06, bod 32, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3210/2021, ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2686/2021, či ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1705/2024).
13. Judikatura Nejvyššího soudu je poté ustálena v závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 781/2024, a rozhodnutí citovaná v jeho bodě 14).
14. Dovolatelka v první otázce namítá, že pozemky žalobkyně nemohly být v rozhodném období považovány fakticky za jiné prostředí než les dle § 19 odst. 1, věty první, zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), přičemž les jako takový nelze považovat za veřejné prostranství. V této domněnce však dovolatelka nereflektuje již zmíněnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž naopak les může být veřejným prostranstvím (viz výše bod 12). Shodný závěr přitom formuloval i Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí v této věci (viz jeho rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3483/2020). Soud prvního stupně v nynějším řízení provedl rozsáhlé dokazování, z něhož zjistil mimo jiné, že (protiprávní) zalesnění pozemků ze strany žalované sledovalo cíl vytvořit zázemí pro rekreaci jejích obyvatel, že byl pozemek jako lesopark upraven (štěrkem zpevněná cesta, síť pěšin, lavička) a napojen na přilehlé pozemky žalované tvořící též lesopark (odpočinkové místo XY, viz bod 12 rozsudku soudu prvního stupně a bod 18 rozsudku odvolacího soudu), a dovodil tedy, že pozemky mají charakter veřejného prostranství.
15. Na základě výše uvedeného nelze než uzavřít, že pro závěr o existenci veřejného prostranství postačuje splnění zákonných předpokladů, jež byly v nynější věci naplněny. Skutečnosti, že jsou pozemky vedeny jako orná půda či že je otec žalobkyně nabyl v restitučním řízení ve stavu, v němž již byly zalesněny vzrostlými stromy, nejsou relevantní za situace, v níž bylo zjištěno, že pozemky naplňují (byť hraničně) zákonná kritéria pro vznik veřejného prostranství. Z výše vylíčeného plyne, že při řešení otázky, zda jsou pozemky žalobkyně veřejným prostranstvím, se nalézací soudy nikterak neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, což platí i o dovolatelkou citovaných rozhodnutích.
16. Pokud pak žalovaná v bodě pátém dovolání podporuje svou argumentaci závěry rozsudku městského soudu, jenž byl zrušen Nejvyšším soudem, či nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, k jehož specifičnosti se vrcholné soudy nespočetněkrát vyslovily v následné judikatuře (viz za všechny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2093/2016, i nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, nebo usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15), nelze jejím argumentům přiznat relevanci (ať již pro odklizení prvně jmenovaného rozhodnutí rozsudkem soudu dovolacího, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, nebo pro vyslovení závěrů v později jmenovaném nálezu toliko v rámci obiter dicta – postrádajícího obecnou závaznost).
17. Přípustnost dovolání nelze shledat ani v druhé dovolatelkou artikulované otázce, neboť jí brojí proti skutkovým zjištěním nalézacích soudů, hodnocení důkazů, případně vychází z odlišných skutkových zjištění, než z jakých vyšel odvolací soud, jestliže tvrdí, že vykácením části lesa bylo zcela znemožněno užívání pozemků žalobkyně jako veřejného prostranství a že pozemky byly užívány toliko živelně za situace, v níž nalézací soudy učinily skutková zjištění opačná. V dané souvislosti sluší se připomenout, že revize konkrétních odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právního posouzení (§ 241a odst. 1 a contrario o. s. ř.), nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, či rozsudek téhož soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Nutno dodat, že také samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., nelze způsobilým dovolacím důvodem úspěšně napadnout.
18. Konečně upozorňuje-li dovolatelka na nesprávnost úsudku odvolacího soudu neshledávajícího v dané při prostor pro odepření ochrany výkonu práv žalobkyně z důvodu rozporu s dobrými mravy, pak ani v tomto bodě nepředestírá důvody, v jejichž světle by napadené rozhodnutí neobstálo. Judikatura Nejvyššího soudu konstantně připomíná, že ustanovení (dříve § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; nyní § 2 odst. 3 o. z., k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017) upravující korektiv dobrých mravů patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Právě provázanost nastíněného úsudku soudu se skutkovými zjištěními pak ovšem v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení a ze strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a usnesení téhož soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017). Úvahy odvolacího soudu, nastíněné v bodě 17 jeho rozsudku, pak nelze považovat za zjevně nepřiměřené, nedostatečné, či rozporné s judikaturou Ústavního soudu, jak naznačuje dovolatelka (odvolací soud se nadto ke shodné námitce žalované vyjádřil již v bodě 13 svého usnesení ze dne 28. 3. 2023, č. j. 16 Co 306/2022-406). Nad rámec řečeného nezbývá než dodat, že námitka rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy se jeví o to neopodstatněnější, že ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplynulo, že to byla právě žalovaná, jež pozemky žalobkyně zalesnila, ačkoliv šlo o ornou půdu v I. třídě ochrany zemědělského půdního fondu a k takovému kroku nebyla vydána potřebná rozhodnutí a souhlasy, a tento protiprávní stav udržovala (viz část bodu 10 na straně 6 rozsudku soudu prvního stupně a bod 15 rozsudku odvolacího soudu).
19. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 6.620 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH má tak žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.373,20 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu