USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobkyně ČSAD Hodonín a. s., se sídlem v Hodoníně, Brněnská 3883/48,
identifikační číslo osoby: 60747536, zastoupené Mgr. Miroslavem Fotrem,
advokátem se sídlem v Hodoníně, Rodinova 691/4, proti žalované BORS Břeclav a.
s., se sídlem v Břeclavi, Bratislavská 2284/26, identifikační číslo osoby:
49969242, zastoupené Mgr. Tomášem Danielem, advokátem se sídlem v Břeclavi,
nábřeží Komenského 1397/9, o zaplacení částky 1.232.300,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 59/2015, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2024, č. j. 28
Co 148/2022-949, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve
výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) - v pořadí
druhým - rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 8 C 59/2015-825, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.232.300,- Kč se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % z částky 1.232.300,- Kč od 27. 1. 2015 do zaplacení
(výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 9.000,- Kč s 8,05 % zákonným úrokem z
prodlení z částky 9.000,- Kč od 27. 1. 2015 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl
o nákladech řízení (výroky III., IV. a V.).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti
výrokům I., III., IV. a V. rozsudkem ze dne 20. 2. 2024, č. j. 28 Co
148/2022-949, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil
(výrok I.) a ve výroku V. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni
k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 284.672,80 Kč (výrok II.).
Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce
náklady odvolacího řízení ve výši 53.196,- Kč (výrok III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně se podanou
žalobou domáhá vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalované mělo dostat
bezesmluvním užíváním budovy č. p. 3608, situované na pozemku parc. č. 6127, a
dále pozemku parc. č. 2054/62, vše v katastrálním území Hodonín (dále
„autobusové nádraží“ nebo „předmětné nádraží“), v období od 1. 7. 2014 do 31.
12. 2014. Zmíněné nemovitosti představují autobusové nádraží, jehož vlastníkem,
provozovatelem a správcem je žalobkyně. Žalovaná provozuje veřejnou linkovou
osobní dopravu na území Jihomoravského kraje a zajišťuje dopravní obslužnost
mimo jiné i na zastávkách nacházejících se na autobusovém nádraží. Oproti jiným
dopravcům využívajícím toto nádraží, s nimiž byly uzavřeny smlouvy o užívání
autobusových stání, žalovaná obsluhuje zastávky na předmětném nádraží, aniž by
žalobkyni za vjezd a výjezd autobusů na autobusové nádraží čehokoli platila.
Soudy nižších instancí proto uzavřely, že bezplatným užíváním předmětného
nádraží vzniklo žalované na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu
ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“).
Výši obvyklého nájemného za užívání autobusového nádraží, která je základem pro
stanovení výše bezdůvodného obohacení, určily ve shodě se závěry znaleckého
posudku Ing. Jana Sůkala. Odvolací soud zdůraznil, že znalec se vypořádal i s
námitkami žalované týkajícími se tzv. neveřejných služeb, tedy služeb, které
měly být poskytované zaměstnancům žalované a jejím vozidlům. V této souvislosti
odvolací dodal, že soud prvního stupně sice znalcem zjištěnou cenu dále
korigoval a co do částky 9.000,- Kč žalobu zamítl, avšak tento výrok nebyl
odvoláním napaden, a tudíž samostatně nabyl právní moci.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež
považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro
odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
jakož i pro existenci právních otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud neřešených. Namítá, že odvolací soud nerespektoval svůj předchozí právní
závěr týkající se východisek pro určení výše bezdůvodného obohacení vyslovený v
usnesení ze dne 10. 12. 2019, č. j. 47 Co 112/2018-595. Dále vyjadřuje
přesvědčení, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda jsou v
poměrech projednávané věci dány předpoklady pro aplikaci ustanovení § 136 o. s.
ř. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že při stanovení obvyklé výše nájemného
vyšel ze znaleckého posudku Ing. Jana Sůkala, který určil cenu obvyklou
prostřednictvím porovnávací metody v situaci, kdy žalobkyně a ani žalovaná
neměly na výběr jiného smluvního partnera a kdy znalec nedisponoval dostatkem
relevantních údajů k porovnání. Dle názoru žalované totiž mezi porovnávané
údaje nelze zahrnout okolnost, která má být znaleckým posudkem teprve určena
nebo jež je mezi účastníky řízení sporná, a ani finanční částku, jež
nepředstavuje výsledek standardních tržních mechanismů. Domnívá se také, že od
zjištěné obvyklé ceny plnění je namístě odečíst skutečné náklady vynaložené
obohaceným v souvislosti se zajištěním té části plnění, které se mu, na rozdíl
od ostatních osob v témže postavení, nedostalo (např. náklady na zajištění
alternativního zázemí mimo předmětné nádraží, náklady na přejezdy mezi tímto
zázemím a autobusovým nádražím). Má za to, že se odvolací soud nevypořádal s
veškerými námitkami vznesenými žalovanou. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá
za nepřesvědčivé, nesrozumitelné, nepřezkoumatelné a překvapivé. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, respektive soudu prvního stupně,
k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. 2. 2024 v řízení, jež
bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 19. 3. 2015 (srovnej bod 2., části
první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.),
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta
první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované
přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu vzniká
majetkový prospěch, který je obohacený povinen vydat podle pravidel o
bezdůvodném obohacení, i užíváním cizí věci bez platné smlouvy či jiného
právního důvodu. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v
podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení
peněžitou formou. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak obecně částka,
která odpovídá obnosům placeným obvykle v daném místě a čase za užívání
obdobných statků a kterou by uživatel za běžných tržních okolností byl povinen
vynaložit, pakliže by si právo užívat věc musel opatřit smluvně. Důvodně se
tedy náhrada poskytovaná za užívání cizí věci bez právního důvodu zpravidla
poměřuje obvyklou hladinou nájemného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 28
Cdo 1799/2020, ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020, a ze dne 28. 4.
2021, sp. zn. 28 Cdo 865/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.
1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – uvedená rozhodnutí,
stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Je-li přitom v
poměrech konkrétní věci výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu
užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil,
věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za
normálních okolností poskytovat (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, a ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo
2183/2021). Nájemné, jakožto východisko pro určení výše bezdůvodného obohacení,
tedy zpravidla vychází ze vztahu nabídky a poptávky a odpovídá výši úhrady za
užívání obdobných věcí za běžných okolností, kdy lze pak ovšem reflektovat i
specifické podmínky daného užívacího vztahu (způsob, okolnosti, místo, čas,
charakter užívání); k tomu srovnej např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
946/2013.
10. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že
zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní,
nýbrž skutkovou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp.
zn. 22 Cdo 2123/2015, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 540/2020, a ze dne 31.
8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2065/2021). Skutkové závěry o úrovni nájemného v daném
místě a čase se zpravidla činí na základě znaleckého posudku, neboť k jejich
vyslovení jsou v zásadě potřebné odborné znalosti (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, uveřejněný pod
číslem 47/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byť výjimečně není v
závislosti na okolnostech konkrétního případu vyloučena kvantifikace obvyklého
nájemného též na základě jiných podkladů (k tomu srovnej mimo jiné rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, a ze dne 6. 3.
2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém
nájemném založen na ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí. Nelze-li
porovnávací metody využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných
nemovitostí reflektovat a s ním se vypořádat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28
Cdo 1265/2018). Uvedené absenci komparativního materiálu je nezbytné též
přizpůsobit kritéria obvyklé ceny a při stanovení obohacení získaného bez
právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů (srovnej
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze
dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28
Cdo 946/2013).
11. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu přitom
znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o.
s. ř., není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy
přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených
závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým
posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a
podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se
bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo
1306/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo
3498/2019, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019, a ze dne 24. 6. 2020,
sp. zn. 22 Cdo 1129/2020).
12. Určení výše obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků
představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou a odpověď na ni se odvíjí od
výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné
právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, popřípadě též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2515/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo
998/2016, nebo dále usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS
538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8.
8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17. – tato usnesení, stejně jako dále
citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách
Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Dle zákona (a jej interpretující
judikatury) se přitom výše vydávaného plnění odvíjí v zásadě od prospěchu
nabytého obohaceným, a nikoliv od újmy ochuzeného [srovnej rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn.
28 Cdo 2168/2014, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, a ze dne 3. 5.
2017, sp. zn. 28 Cdo 2887/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu
bezdůvodného obohacení je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a
násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013,
použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. Za bezdůvodné obohacení tak není
možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník teoreticky dosáhnout
(např. ve formě ušlého zisku), nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor
obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav
nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018).
13. Závěr odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení vzniklého na
straně žalované v rozhodném období, vycházející ze závěrů znaleckého posudku
znalce Ing. Jana Sůkala a z jeho výpovědi před soudem prvního stupně, je
souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud znalecký
posudek hodnotil co do jeho úplnosti, přesvědčivosti a souladnosti s ostatními
provedenými důkazy a dovolací soud jeho úvahy neshledává nepřiměřenými.
Odvolací soud vysvětlil, že znalec v souladu s výše citovanými judikaturními
východisky užil k určení obvyklého nájemného porovnávací metodu, neboť
shromáždil dostačující vzorek srovnávacího materiálu, a logicky a přesvědčivě
odůvodnil, proč nebylo namístě od stanoveného obvyklého nájemného odečíst
částku reflektující nevyužívání tzv. neveřejných služeb žalovanou. Námitka
dovolatelky, že znalec nedostatečně objasnil jím zvolenou metodu určení náhrady
za užívání autobusového nádraží, není opodstatněná, jelikož znalec jím
aplikovaný způsob určení obvyklé ceny za užívání předmětného autobusového
nádraží žalovanou podrobně odůvodnil nejen v samotném znaleckém posudku (viz
strana 3 znaleckého posudku), ale i v rámci jednání před soudem prvního stupně
(viz strana 3 protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 5. 4.
2022). Ze znaleckého posudku je patrné, z jakých podkladů při jeho vypracování
znalec vycházel, a že si obstaral ke komparaci adekvátní počet srovnatelných
autobusových nádraží v širším okolí dané lokality, pročež nelze přijmout výtku
dovolatelky o nezohlednění ve spisu založených sdělení některých autobusových
dopravců. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se nadto podává, že
žalovanou zmiňovaní autobusoví dopravci (ČSAD Ostrava a. s., ČSAD Havířov a.
s., ČSAD Karviná a. s., ČSAD Frýdek-Místek a. s.), jež z geografického hlediska
svoji činnost provozují v odlišné lokalitě oproti předmětnému nádraží, požadují
za vjezd či výjezd autobusů na jimi vlastněná a provozovaná nádraží poplatek
přibližně ve výši 50-55 Kč, přičemž uvedený poplatek nezahrnuje užívání tzv.
neveřejných služeb. Ohledně žalovanou taktéž akcentovaného sdělení společnosti
ČAD Blansko a. s. se sluší zdůraznit, že dle skutkových zjištění soudu prvního
stupně tato společnost poplatek za vjezd a výjezd autobusů na jí vlastněné
nádraží nefakturuje z důvodu jeho nevyužívání jinými dopravci, avšak sama jej
za zajíždění autobusů na nádraží jiných provozovatelů hradí. Dovolacímu soudu
proto není zřejmé, jakým způsobem by uvedená sdělení v poměrech projednávané
věci měla ovlivnit – jak tvrdí dovolatelka – výši náhrady za bezdůvodné
obohacení, jestliže znalec stanovil pro předmětné nádraží jednotkovou cenu za
vjezd či výjezd ve výši 51,71 Kč.
14. Ze znaleckého posudku, jakož i z výslechu znalce, je rovněž patrné,
že při stanovení výše obvyklého nájemného nebylo opomenuto nevyužívání tzv.
neveřejných služeb žalovanou, přičemž znalec se jak v rámci znaleckého posudku
samotného, tak v rámci následné výpovědi dostatečně vypořádal s tím, že cena
stanovená znaleckým posudkem se odvíjí od poplatků vybíraných na těch
autobusových nádražích, kde do poplatků nejsou zahrnuty tzv. neveřejné služby.
Rozporuje-li žalovaná vhodnost zahrnutí autobusových nádraží v Hodoníně a v
Hustopečích mezi nádraží, na nichž poplatek za vjezd a výjezd autobusu
neobsahuje možnost čerpat tzv. neveřejné služby, nelze přehlédnout, že dle
sdělení znalce by se v případě pominutí uvedených nádraží znaleckým posudkem
určená cena „lehce navýšila“, avšak stále by byl porovnáván dostatečný počet
jiných nádraží (viz strana 3 protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze
dne 5. 4. 2022). Přiléhavost postrádá námitka žalované, že znalec pokládal za
relevantní vzorek pro porovnání autobusová nádraží provozovaná jediným
subjektem (vyjma autobusových nádraží v Hodoníně a v Hustopečích), neboť ze
znaleckého posudku je zřejmé, proč autobusová nádraží ve vlastnictví jiných
subjektů nebyla do srovnání zařazena. Stanovit výši obvyklého nájemného
porovnáním nájemného na autobusových nádražích jen jednoho pronajímatele je
přitom výjimečně možné, např. tam, kde jde o pronajímatele v dané lokalitě
jediného či majoritního a jiná srovnatelná autobusová nádraží dalších
pronajímatelů tak pro porovnání nejsou k dispozici (srovnej přiměřeně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3574/2018).
15. Kritizuje-li dovolatelka postup znalce, který zpracoval znalecký
posudek, jakož i správnost stanovené obvyklé ceny znaleckým posudkem (včetně
toho, jaké konkrétní okolnosti, tj. například počet a způsob výběru vzorků, ze
kterých znalec vycházel, a nakolik se v nyní posuzované věci skutečně promítly
do znalcem stanovené obvyklé ceny), a má-li pochybnost o volbě správné metody
výpočtu obvyklého nájemného za užívání předmětného nádraží v daném místě a
čase, pak takovou kritikou nemíří na právní posouzení věci a neuplatňuje
dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale na skutkový podklad,
jenž byl pro odvolací soud určující při formulaci učiněných právních závěrů
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4754/2014, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, či ze dne 24. 11. 2020,
sp. zn. 28 Cdo 2986/2020). Platí přitom, že skutkovými zjištěními soudů nižšího
stupně je dovolací soud dle úpravy občanského soudního řádu účinné od 1. 1.
2013 vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn.
25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též
usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze
dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn.
II. ÚS 2050/17, bod 17.), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů
výše uvedeného data není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §
241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například opětovně
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn.
IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Nadto výtky dovolatelky, že ke stanovení výše obvyklého nájemného
nelze v případě autobusových nádraží použít porovnávací metodu, jestliže výše
poplatků vybíraných na jednotlivých nádražích není určována tržním mechanismem,
neobstojí. Žalobkyně jakožto provozovatelka předmětného nádraží poskytovala své
služby dopravcům (včetně žalované) a tito dopravci od ní nabízené služby
poptávali, tedy využívali možnosti odbavovat své spoje v prostorách
autobusového nádraží a popřípadě i služby s tím související. Docházelo tak ke
střetávání nabídky a poptávky po určitém statku (k tomu srovnej přiměřeně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2010, č. j. 8 Afs
48/2007-235, jenž je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního
soudu https://www.nssoud.cz). Za bezpředmětnou lze označit i argumentaci
žalované, že ve vztahu k předmětnému nádraží panují poměry, v nichž ani jedna
ze stran vztahu nemá možnost vybrat si jiného smluvního partnera, než právě
jednoho konkrétního. K tomut dovolací soud uvádí, že k účasti ve veřejné
soutěži, která následně vedla ke vzniku závazku žalované poskytovat veřejnou
linkovou dopravu mimo jiné i na zastávkách situovaných na předmětném nádraží,
se přihlásila žalovaná z vlastní iniciativy. Jiný závěr se nepodává ani z
dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn.
28 Cdo 946/2013, v němž se dovolací soud zabýval otázkou referenčních nájemních
vztahů a metodou určení náhrady za užívání pozemků v nestandardním tržním
prostředí (kdy šlo o jedinečné pozemky v areálu letiště), aniž by však použití
srovnávací metody tam, kde byla by vypovídající, a priori vylučoval.
17. Přisvědčit přitom nelze námitkám, kterými žalovaná brojí proti
postupu odvolacího soudu, jenž při stanovení výše bezdůvodného obohacení
nezohlednil náklady, které žalovaná fakticky vynaložila na zajištění a obsluhu
vlastního zázemí pro řidiče a autobusy mimo areál autobusového nádraží. Za
stěžejní pro vyčíslení rozsahu bezdůvodného obohacení lze označit skutečnosti
odrážející peněžní hodnotu takto nabytého majetkového prospěchu (tedy v
podstatě ekvivalent částky, již by za řádného běhu okolností obohacená musela
vynaložit na získání obdobného užívacího práva), a nikoliv ty, jež se vztahují
k jinému aspektu právních vztahů mezi dotčenými osobami. Tážeme-li se proto v
kontextu řešené kauzy, jakou veličinou poměřovat rozsah obohacení žalované, jež
(podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů) užívala žalobkyní vlastněné a
provozované autobusové nádraží k zajíždění svých autobusů na příslušné zastávky
tam umístěné, odpovídá logicky její prospěch částce, již by obvykle musela v
daném místě a čase vynaložit na opatření práva obsluhovat zastávky na
srovnatelném autobusovém nádraží smluvní cestou.
18. Přiléhavost postrádá též polemika dovolatelky stran aplikace
ustanovení § 136 o. s. ř., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7.
2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho
přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že odvolací soud při určení
výše náhrady za bezdůvodné obohacení, které mělo žalované na úkor žalobkyně v
žalovaném období vzniknout, vyšel ze závěrů znaleckého posudku Ing. Jana
Sůkala, jenž se dostatečně vypořádává i s konkrétními specifiky dané situace.
Jestliže soud prvního stupně při určování výše obvyklého nájemného závěry
znaleckého posudku upravil na základě vlastní úvahy, a proto žalobu v rozsahu
částky 9.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, nelze přehlédnout, že v tomto
rozsahu nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním, tudíž v této
části samostatně nabyl právní moci a nestal se ani předmětem přezkumu před
odvolacím, respektive ani dovolacím, soudem. Jakkoliv se případná nesprávnost
úvahy soudu prvního stupně mohla promítnout i do jeho výroku I., jímž žalobnímu
žádání co do částky 1.232.300,- Kč vyhověl, je třeba opětovně zdůraznit, že
odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - nepostupoval podle
ustanovení § 136 o. s. ř., nýbrž své konkluze opřel výhradně o znalecký
posudek.
19. Rovněž výhrady, které dovolatelka směřuje proti postupu odvolacího
soudu, jenž v dovoláním dotčeném rozsudku neměl respektovat vlastní právní
názor, jímž v kasačním usnesení ze dne 10. 12. 2019, č. j. 47 Co 112/2018-595,
zavázal pro další řízení soud prvního stupně, nemohou přípustnost dovolání
založit. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že odvolací soud
může změnit svůj závazný právní názor, který vyslovil v předchozím odvolacím
řízení ve věci, dospěje-li k závěru o jeho nesprávnosti (v podrobnostech
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo
3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4194/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1849/2015, a ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo
2788/2015). V přítomné věci však odvolací soud setrval na svém dříve vyjádřeném
právním názoru, dle něhož obvyklé nájemné, jímž se patří obohacení
neoprávněného uživatele věci poměřovat, je třeba pojmout jako úplatu
vynakládanou za užívání stejné nebo podobné věci v daném místě, čase a za
obdobných podmínek (viz zejména bod 15 ve spojení s bodem 20 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu). Na uvedeném ničeho nemění, že odvolací soud nad
rámec nosných důvodů, na nichž spočívá napadený rozsudek, s odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1027/2019, připomněl, že
při stanovení výše obvyklého nájemného lze za určitých podmínek vyjít přímo z
ceny stanovené za užívání autobusového nádraží příslušným ceníkem. Bez vlivu na
věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu pak zůstává i poněkud nešťastně
formulovaná úvaha odvolacího soudu, že znalecký posudek „byl vyžadován výlučně
za účelem ověření, zda žalobcem požadovaná peněžitá restituce se pohybuje v
intervalu obvyklé ceny za užívání nádraží v daném čase.“ Jak je totiž patrno z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, znaleckým posudkem byla stanovena obvyklá
cena za užívání předmětného nádraží k přistavení autobusů na jednotlivé
zastávky podle jízdních řádů a odvolací soud takto zjištěnou obvyklou výši
nájemného konfrontoval s výší žalobou požadované náhrady proto, aby bylo možno
stanovit, zda žalobkyní požadovaná částka odpovídá hodnotě obvyklého nájemného.
20. Opodstatnění nemá ani kritika postupu odvolacího soudu, jenž se
podle mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně
nevypořádal s její veškerou argumentací. Ústavní soud konstantně judikuje, že
ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných
soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do
myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s
argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006,
sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30.
10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu
judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního
rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že
se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti
se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností
každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak,
že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah
reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou
hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací
odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno
reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha
předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro
lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne
19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12.
1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č.
18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č.
20124/92, bod 42). Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí
přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.
21. Ve světle výše uvedeného nelze mít za opodstatněnou (či zakládající
přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.) ani námitku
dovolatelky, že postupem odvolacího soudu byl porušen princip předvídatelnosti
soudního rozhodnutí. Lze připomenout, že nepředvídatelným, resp. překvapivým,
je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního
stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení dosud netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo
1019/2009, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo
694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Jinými slovy vyjádřeno, za
překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z
pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a
jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně
argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp.
zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, či ze dne 28. 3.
2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010); o takový případ v nyní posuzované věci nejde.
Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění, které byly základem rozhodnutí
soudu prvního stupně, a ve svém rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami a
výhradami, které obě strany vznesly, a k nimž měly (navzájem) možnost se
vyjádřit.
22. V souvislosti s uplatněnou námitkou dovolatelky o nesrozumitelnosti,
a tudíž i o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nelze pustit ze
zřetele ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž
nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé,
proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí
(z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na
újmu uplatnění práv účastníka řízení, jemuž nikterak nebránily v tom, aby proti
rozhodnutí formuloval dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub
kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti
rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání
proti němu uplatnit své námitky, čehož na bezmála třiceti stranách textu
dovolání využila, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou zřejmé důvody,
pro které soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části. Skutečnost, že
těmito námitkami se dovolatelce nepodařilo zformulovat přípustné dovolání (§
237 o. s. ř.) a úspěšně uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za
nesrozumitelný, potažmo za nepřezkoumatelný.
23. Protože dovolatelka brojila proti rozsudku odvolacího soudu jako
celku, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části
výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a
IV. o nákladech řízení státu, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech řízení
před soudem prvního stupně a výroku III. o nákladech odvolacího řízení. Proti
označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze
zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9.
2017].
24. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c
odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání
žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady, je
žalovaná povinna žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady vychází z
ustanovení § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015
Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů
řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a
exekučního řádu, a činí 300,- Kč; výše náhrady koresponduje tomu, že vyjádření
k dovolání bylo sepsáno samotným účastníkem řízení.
26. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst.
1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty
jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 2. 10. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu