28 Cdo 2433/2024-450
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1335/9, proti žalovanému: Zemědělské družstvo „Agroholding“ se sídlem v Bernarticích, IČO 47151544, se sídlem Bernartice 111, zastoupené Mgr. Michalem Havrilou, advokátem se sídlem v Jeseníku, Dukelská 456/13, o 56 932,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 110 C 21/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. února 2024, č. j. 75 Co 250/2023-399, takto: I Dovolání se odmítá. II Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 75 Co 250/2023-399, potvrdil výroky I, III, IV a V rozsudku Okresního soudu v Jeseníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 5. 2023, č. j. 110 C 21/2019-336, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 56 932 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), odmítl odvolání žalovaného směřující vůči výroku II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta v části o zaplacení 0,90 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku, zda byly naplněny předpoklady pro mimořádné vydržení vlastnického či jiného věcného práva žalovaného k pozemkům v k. ú. Bernartice u Javorníka (z titulu jejichž evidenčního vlastnictví žalobkyně uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení), na nichž jsou situovány zemědělské stavby v jeho vlastnictví (zčásti též zemní val, případně jde o pozemky tvořící součást jím provozovaného zemědělského areálu), užíval-li je nerušeně po dobu několikanásobně převyšující dobu stanovenou § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, a ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011. Kladl dále otázku, zda nemožnost pozemky v dané lokalitě a při daném způsobu využití pronajmout vede k nulové hodnotě užívacího práva a k vyloučení vzniku bezdůvodného obohacení. Mínil, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, a ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011. Vytýkal rovněž nesprávné hodnocení znaleckých posudků určujících výši obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků a nevypracování revizního znaleckého posudku, maje za to, že tím nastoluje otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené.
3. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Nejvyšší soud již ustáleně dovozuje, že k mimořádnému vydržení (§ 1095 o. z.) zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a okolnost, aby držiteli nebyl prokázán nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022). Pro vznik držby je pak nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possesionis – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí [srov. Jiří Švestka, Jan Dvořák, Josef Fiala a kolektiv: Občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.). Komentář. Svazek III (věcná práva) – 2. vydání, 2022, Praha, komentář k § 987, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000]. Držitelská vůle pak musí být předepsaným způsobem publikována čili navenek realizována; vlastníkovi pozemku, který někdo užívá, musí být tedy dáno najevo, že se tak činí z titulu vlastnictví či věcného břemene, a vlastník tento stav musí trpět. Jinak nemůže jít o držbu věcného práva, ale jen o chování, které by sice pokud by byly splněny uvedené podmínky – mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání), nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva, a nemůže tudíž vést k jeho vydržení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1526/2017, a ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1612/2015).
6. Jestliže tedy odvolací soud v situaci, v níž v řízení nebylo prokázáno, že by se dovolatel k předmětným pozemkům (evidovaným ve vlastnictví žalobkyně) zastavěným v podstatném rozsahu stavbami v jeho vlastnictví choval jako k vlastním nebo jako k pozemkům, k nimž by vykonával právo odpovídající věcnému břemeni (fakticky je ovládaje, nad nimi vykonával právní panství, publikuje existenci drženého práva navenek), když bylo naopak zjištěno, že, znaje obsah dohody o vydání nemovitostí ze dne 26. 4. 1993, založené na č. l. 62-64 spisu (viz zejména její čl. III), si byl vědom toho, že předmětem vydání nejsou dotčené (většinově zastavěné) pozemky, žalobkyně jej již v roce 2015 informovala o tom, že mu nenáleží žádné (natož věcné) právo, na základě kterého by mohl dotčené pozemky užívat (viz výzva k zaplacení úhrady ze dne 24. 3. 2015, založena na č. l. 98), a navenek publikoval existenci podnájemního práva (obligačního titulu) k užívání předmětných pozemků (nikoliv práva věcného), uzavřel, že dovolatel nebyl držitelem žádného věcného práva (vlastnického ani práva odpovídajícího věcnému břemenu) k předmětným pozemkům, pročež je ani nevydržel (§ 1095 o. z.), nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
7. Judikatura Nejvyššího soudu se pak ustáleně přiklání k názoru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. § 2991 o. z.) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě své vlastnické právo ke stavbě realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017). Jde-li současně o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018, či ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, či aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 672/2024).
8. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v tom smyslu, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky. Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí. Nelze-li porovnávací metody využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných nemovitostí reflektovat a s ním se vypořádat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Uvedené absenci komparativního materiálu je zapotřebí též přizpůsobit kritéria ocenění a při stanovení obohacení získaného bez právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013). Již dříve přitom Nejvyšší soud připustil eventualitu opřít se za naznačených okolností mimo jiné i o tržní hodnotu užívané věci (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018, či ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 672/2024).
9. Dle závěrů ustálené rozhodovací praxe se pak soudy při hodnocení důkazu znaleckým posudkem zabývají tím, zda posudek má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů; soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená však, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) pak nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014, či ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 212/2021).
10. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku bezesmluvního zastavění předmětných pozemků vlastněných žalobkyní zemědělskými stavbami ve vlastnictví dovolatele, případně bezesmluvním užíváním dotčených pozemků tvořících součást zemědělského areálu provozovaného dovolatelem, totiž vycházel ze závěrů znaleckého posudku Ing. Quido Klečky, jenž při nedostatku obdobných pronajímaných pozemků zastavěných cizí stavbou (v souladu s citovanou judikaturou) odvodil výši obvyklého nájemného z obvyklé ceny obdobných pozemků v dané lokalitě, zohledňuje náležitě okolnost, že předmětné pozemky jsou bezesmluvně zastavěny.
Projednávaná věc je pak pro odlišné skutkové okolnosti zcela nesouměřitelná s případem posuzovaným v dovolatelem odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, měl-li v něm vznik bezdůvodného obohacení vylučovat havarijní stav nemovitosti, zatímco v nyní projednávané věci bylo za užití znaleckých konkluzí stanoveno obvyklé nájemné za užívání dotčených pozemků s přihlédnutím k ocenění obdobných pozemků v dané lokalitě, nadto v situaci, v níž i sám dovolatel uznával možnost jejich pronájmu (dovolávaje se případné existence podnájemního práva k nim).
Dovolatelem poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4175/2011 pak otázku výše bezdůvodného obohacení se zřetelem k pronajmutelnosti užívané nemovitosti nikterak neřeší. V odůvodnění svého rozsudku přitom soudy nižšího stupně řádně vysvětlily, z jakého důvodu při určování výše bezdůvodného obohacení vyšly právě ze znaleckého posudku Ing. Quida Klečky, jenž shledaly přesvědčivým a úplným ve vztahu k zadání s tím, že užití zvolené metody určení obvyklého nájemného v něm bylo logicky odůvodněno a vysvětleno (viz také výslech znalce provedený při jednání soudu prvního stupně konaném dne 21.
2. 2023). Neměly-li pak soudy nižšího stupně důvodných pochybností o správnosti odborných závěrů znalce Ing. Quida Klečky, nebylo (ve světle citované judiákatury) již důvodu k vypracování revizního znaleckého posudku ani k doplnění dokazování o další důkazy označené k prokázání výše vzniklého bezdůvodného obohacení, jež byly soudem prvního stupně zamítnuty pro nadbytečnost (viz odstavec 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
11. Kritizuje-li dovolatel postup odvolacího soudu při hodnocení provedeného znaleckého dokazování (znalcem použitou metodu ocenění obvyklého nájemného či výslednou výši vzniklého bezdůvodného obohacení), napadá tím ostatně skutkové, a nikoliv právní konkluze. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. očividně usuzovat nelze.
12. Z uvedeného je tedy zřejmé, zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jana Ševčíková